Rozhovor s Alenou Pajasovou

„Lámat nohy a záda jsem dětem nechtěla, ale sedět doma neumím“

Alena Pajasová

Vše začalo gymnastikou. Když s ní skončila, zkusila štěstí v malé taneční skupině a začala navštěvovat taneční kurzy a lekce. A vyplatilo se jí to. V roce 2003 navázala Alena Pajasová úspěšnou spolupráci s tanečníkem Martinem Dvořákem a v roce 2004 spolu založili ProART Company a ProART Festival, v nichž do roku 2015 působila jako tanečnice, manažerka a výkonná ředitelka. Jako tanečnice vystupovala také v mnoha zemích. Věnuje se pedagogické činnosti a řadu let žije ve Švýcarsku, kde založila Český Klub Zürich, Českou školu a Ahoj Festival.   

Jaké bylo Vaše dětství plné gymnastiky a tréninků? Co Vás ještě bavilo?

„Hodně intenzivní to bylo v době studia na gymnáziu. U nás v Praze na Chodově otevřeli novou velkou sportovní halu a přesunula se k nám s tréninky gymnastická reprezentace. U mě to šlo rázem ze dvou tréninků na pět týdně. Od šestnácti jsem také začala učit a dělat choreografie. Vítězství na pražských přeborech a účast na mistrovstvích republiky pro mě byly úžasnou motivací. Vedle toho výměnné pobyty, zahraniční zkušenosti. Jenže už jsem na to vlastně byla stará. Ve vrcholové gymnastice se v osmnácti končí. Trénovat jsem nechtěla, viděla jsem, že je gymnastika vlastně hrozný dril a ničí zdraví. Já jsem dětem lámat nohy a záda nedovedla. Takže jsem chvíli nedělala nic, ale rychle jsem viděla, že sedět doma neumím.“

archiv Alena Pajasová s Martinem Dvořákem z ProArt festivalu v Brně

Co Vás přivedlo k tanci? Absolvovala jste taneční průpravu v různých kurzech a dílnách klasického, moderního a současného tance…

„Bez pohybu jsem vůbec nevydržela. Začala jsem nejprve v nějaké malinké taneční skupině, obíhala víkendové kurzy a lekce. Začala tančit v amatérském tanečním souboru Antares, kde jsme měli moc fajn průpravu v baletu, ‚grahamku‘ nás chodívala učit Líba Ovsová. Také začala učit tanec pro děti v malé školičce Modré nebe v centru Prahy na Starém městě. Trávila jsem všechen volný čas na lekcích, chodila do Dance Perfectu na lekce Quaši, Lenky Vagnerové, Věrky Ondrašíkové, Helenky Arenbergerové, na Aneňák k Honzovi Kodetovi. Stylově mi hodně pasovaly lekce Martina Vraného. Nechci na nikoho zapomenout, ale stejně se to nedá vše vyjmenovat. S Anatares jsme založili kurzy, nebo přípravku, nebo jak tomu říkat, tam jsem učila a organizačně to celé zaštiťovala. Tančila jsem ve dvou mizerných muzikálových projektech. To mě opravdu zklamalo. Bláznivě jsem si myslela, že se dostanu do nějakých zahraničních projektů. Zkusila jsem pár konkurzů. Jednu dobu jsme si fajn rozuměli s Jarkem Cemerkem, ten mě každopádně hrozně tanečně vytáhl nahoru. Roky jsem chodila na balet, nejvíc mě ovlivnila Petra Padriánová. Pro ní jsem se prostě dokázala změnit na baletku, i když moje tělo je teda samý sval, spíš vhodné na contemporary a floorwork. Tančila jsem pro něj nějaké choreografie, když studoval na HAMU. Mezitím jsem učila v Dance Perfect modernu pro začátečníky a na více místech pořád tanec pro děti a mládež. Vychovala jsem si už takovou skvělou skupinu děvčat, se kterými jsme jezdily na přehlídky scénického tance. Vystudovala jsem učitelství pro první stupeň, tak nějak mě to k těm dětem táhlo nejvíc.“

V roce 2004 jste spolu s tanečníkem Martinem Dvořákem založili ProART Company a ProART Festival a do roku 2015 jste byla tanečnicí, manažerkou a výkonnou ředitelkou ProART Company i ProART festivalu. Jakých bylo těch plodných jedenáct let v ProARTu? Jednou jste řekla, že to byla pro Vás jako umělkyni zásadní léta, nádherné období a nesčetně bohaté a emotivní okamžiky.

„Moje spolupráce s Martinem Dvořákem začala vlastně v roce 2003. Nejprve přišel do Antares jako hostující choreograf. Vytvořil pro nás dvě choreografie. Ta druhá Gabriel Lion byla pro mě novým světem inteligentního tanečního divadla, spojení s herectvím. Hrozně mě to nadchlo. Projekt jsem odehráli snad dvakrát a měl to být konec. Nemohla jsem to přenést přes srdce. Martin byl v té době v angažmá v baletu Bern. Já tam za ním byla na návštěvě a absolvovala bez mrknutí oka baletní tréninky v divadle  (skvělá škola Petry Padriánové). Smluvili jsme se, že to nenecháme být a pro projekt Gabriel Lion jsme našli neuvěřitelné jeviště v památníku Terezín. Konkurzem získali pro projekt skvělé obsazení, řada lidí z přípravky Dance Perfectu. Vysnili jsme si, že tam uděláme festival. Jenomže to dopadlo úplně špatně. Tedy s festivalem Gabriel Lion se sice v Terezíně odehrál jako součást Tance Praha, ale festival se tu uskutečnit nemohl. A tak vznikl ProART. Řekli jsme si, ten festival chceme a že musíme mít nějaký rámec. Začali jsme pod touhle značkou organizovat workshopy, pravidelné kurzy. On dělal uměleckého šéfa, měl spoustu kontaktů v uměleckém světě a já si vzala na starost administrativu, fundraising, kancelář a všechno okolo.

Byla to opravdu skvělá léta 2003 – 2015, dá se říct. Taneční role v projektech Martina Dvořáka. Já už tě nemám rád, Kdopak by se bál, Barocko byly celovečerní pecky, které považuju pro mě za zásadní. Díky festivalu vznikla i řada dalších menších choreografií jiných choreografů. Ráda vzpomínám třeba na choreografii Isiry Maluloluwe „Ištván 1952“ nebo „Bon vieux temps“ Felixe Dumerila. Tam jsem hrála babku alkoholičku a někteří kamarádi mě nemohli vůbec poznat. Ale i skvělé činoherní nebo pěvecké workshopy a mini projekty v rámci festivalu mě rozhodně hodně ovlivnily.
Mezitím jsem se stihla vdát, v roce 2007 a 2009 porodit dvě děti a pořád přitom tak nějak byla na jevišti i v zákulisí festivalu.

A tyhle roky v ProART a spolupráci s Martinem dneska zpětně, když se ohlížím za svou taneční minulostí, vidím vážně jako splněný sen. Díky téhle spolupráci a festivalu ProART jsem získala spoustu krásných rolí a spoustu cenných zkušeností.“

archiv Alena Pajasová – String Quartets z roku 2013

Coby tanečnice jste vystupovala nejen v Čechách, ale také na turné v Rakousku, Slovensku, Polsku, Německu, Portugalsku, Izraeli, Maďarsku, Jižní Koreji a Švýcarsku. Jaká to byla zkušenost?

„Byla jsem na sebe neskutečně pyšná. Co všechno dokážu. Protože to nebylo jen to, že nás někdo pozval a já jela jako tanečnice někam vystupovat. Já to společně s Martinem všechno zařídila od A do Z. Včetně financí, organizace, letenek, prostě produkce přes kostýmy  a taneční výkon až po vyúčtování. Neuvěřitelné dobrodružství. To už jsem přitom při spoustě zahraničních cest měla ty dvě děti a tolerantního manžela, který nějak pomohl se o všecko postarat. A skvělou podporující maminku, která ale v posledních projektech nade mnou trochu lomila rukama a říkala, jestli bych už toho neměla spíš nechat….“

Řadu let se věnujete pedagogické činnosti. Sama jste vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu a Pedagogickou fakultu na UK v Praze. Dlouhá léta jste působila jako lektorka tance pro děti (Ciel Bleu International School, Green Tree Early Learning Centre, Bumble Bee School, Riverside School) i dospělé (ProART workshopy, Dance Perfect Studio). Co Vás baví na pedagogické práci? Je to ta možnost předávání svých zkušeností dále? Sama říkáte, že radost z pohybu je pro nás základním instinktem.

„Přitom jsem takový samouk, nikomu raději ani neříkám, že nemám taneční konzervatoř. A nevystudovala jsem ani tanec (ani produkci). Děti jsou ohromně upřímné a je s nimi legrace. Moje máma říká, učitelem se člověk nenaučí být, učitelem se člověk narodí. Ona je taky pedagog, učila celý život matiku a fyziku na gymnáziu. Tak holt jsem se asi narodila učitelkou.“

Od roku 2010 žijete s rodinou ve Švýcarsku, kde učíte nejen tanec, ale také český jazyk pro děti. Založila jste zde spolek Český Klub Zürich, Českou školu a Ahoj Festival. Co bylo spouštěčem k jejich založení?

„Vlastně v celém mém životě odvážně dělám a buduji prostě to, co v té každé životní etapě chci  a potřebuji mít. Nikdy jsem nebyla někde zaměstnaná, tak abych měla nad sebou nějakého šéfa. Dělám sama sobě zaměstnavatele a šéfa, sama si  seženu peníze, aby to mohlo fungovat. Dělám si vlastně, co chci. Aktuálně řídím tým devíti učitelek a v české škole a školkách máme už dnes víc než sto dětí. Je to hezké, že se mě na to ptáte, aspoň si to můžu pěkně uvědomit a pochválit se.“

Ve Švýcarsku jste v roce 2018 absolvovala roční kurz učitelství jógy, kterou učíte jak děti, tak dospělé. Proč právě jóga, o které tvrdíte, že je ten nejlepší start do nového dne?

„Ne ne, nejlepší start do nového dne je procházka nebo proběhnutí v lese. Jóga je moc fajn a dodnes učím 4 lekce týdně pravidelně. Samozřejmě je to můj job, a částečný zdroj  obživy. Organizuji také jógové víkendy. Přivezla jsem osm lidí ze Švýcarska na pět dní do Prahy. Moc se jim tam líbilo. Ale já se nějak pořád vyvíjím a právě teď mám pocit, že mi je jóga nějak málo emocionální. Začala jsem ještě (na stará kolena) pětileté studium taneční a pohybové terapie. A to je teprve pecka. Když se to dá s Jungovou psychologií do kupy.“

Řadu let žijete v zahraničí. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Hezká otázka. Právě s koučkou Magdalenou Vokáčovou rozjíždíme projekt Domov v srdci. Ono se to asi nakonec bude jmenovat jinak, ale chceme nabízet lidem v krajanských komunitních centrech po světě kombinaci koučinku a tance. Funguje to skvěle. Vyzkoušely jsme to ve Švýcarsku už vícekrát. Pro lidi, co žijí v cizině je to takové typické téma: Co je můj domov? Bylo by mi v Česku líp? Tady se necítím doma, ale když se vrátím domů tam už to také není, jak to bývalo.

Žít v cizině je hodně emocionálně náročné. Nedá se to asi vysvětlit. Já brečím, když hraje česká hymna. Ale ve Švýcarsku už jsem doma, vyrostly tu moje děti. Už mám i švýcarské občanství, ale do Česka se určitě budu občas ráda vracet. Jsou to naše kořeny.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Tak to každopádně. Já nedělám ani chvilku, to co dělat nechci. Jednak jsem šťastná povaha té trpělivé a pracovité, která nefňuká a něco vydrží. A jednak, jak už jsem to říkala, si vlastní život od začátku do konce organizuji sama. Takže ve výsledku ani žádné chvíle volna nemám. No, to ne, to bych kecala. Ve volných chvílích si čtu, hraji na piano nebo štrikuji a poslouchám u toho hudbu. Dokonce umím při štrikování koukat na televizi nebo číst knížku. Když si chci vážně odpočinout, tak chodím několik dní po horách.“

archiv Alena Pajasová – Bon vieux Tempsz roku 2010

 

Děkujeme za rozhovor

 

 

Foto: Archiv Aleny Pajasové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..