Letní taneční laboratoř s MICHALEM HERIBANEM

Čili „Summer LAB Limited 2021“ v červenci a září. Pro absolventy, tanečníky, performery i choreografy ve věku 16 – 30 let. Hlaste se během dubna!

Léto a tanec, notná dávka pohybu a porce zážitků. Léto a současný tanec a fyzické divadlo a Michal Heriban – to je „Summer Lab Limited“! Intenzivní pohybová laboratoř, stipendijní program a cesta do profesionálního tanečního světa.

Příležitost hýbat se, učit se, trénovat, potkat nové lidi, být součástí choreografie, která vznikne přímo v rámci programu. Choreografie, která se bude veřejně prezentovat v divadle. A navíc šance získat projektové angažmá pro novou produkci „ConTeátru“. Neváhej – „Summer Lab Limited 2021“ povede tanečník, choreograf a výtvarník Michal Heriban.

Jedná se o desetidenní program rozdělený do dvou fází (probíhá v červenci a září 2021).

každodenní tréninky

tvorba choreografie

prezentace v divadle

možnost angažmá v celovečerním projektu v režii a choreografii Michala Heribana

cesta, jak si vyzkoušet na vlastní kůži fungování v souboru na profesionální bázi.

Současný tanec a fyzické divadlo s Michalem Heribanem

Michal se zaměří na propojení herectví a tance. V lekcích bude pracovat se strukturou různých pohybových principů a aplikovat je na běžná civilní gesta. Ta poslouží jako prostředek k vyprávění příběhu a zdroj inspirace pro vytváření pohybového materiálu. V kontextu nonverbálního a tanečního divadla ho pak Michal povede až k abstraktnímu projevu.

V tréninkových lekcích se bude intenzivně věnovat technice partneringu v současném tance (rovnocennost, napojení, stabilita) a technikám floorwork (dynamika, měkkost a obrácené polohy těla).

Harmonogram:

letní fáze 26. – 31. 7. 2021

podzimní fáze 16.–19. 9. 2021

Každý den probíhá taneční trénink (90 minut), poté následuje pohybová tvůrčí dílna (2 x 90 minut).

Cena:

Cena zahrnuje celý desetidenní program, to znamená: 3 lekce/den + doprovodné aktivity (například: návštěva představení a večerní talks, bude ještě upřesněno)

Dospělí: 3 000 Kč

Studenti: 2 500 Kč

Pro koho je „Summer LAB Limited“?

Summer LAB Limited funguje především jako stipendijní program pro studenty a absolventy tanečních a divadelních škol, nicméně je přístupný i pro ostatní pokročilé, poloprofesionální i profesionální tanečníky, performery a divadelníky ve věku 16–30 let.

Program je výběrový, na základě přihlášek bude vybráno maximálně 16 účastníků. Pokud vše půjde podle plánu, během podzimní fáze projektu poté bude z těchto účastníků vybráno 3–6 performerů, kteří budou mít příležitost získat projektové angažmá v celovečerní inscenaci Michala Heribana a budou mít tak příležitost neocenitelné profesní zkušenosti.

Jak se přihlásit?

Vyplňte formulář na: www.contemporarytheatre.cz. Dále přiložte jedno krátké video (cca jedna minutu), kde nám předveďte cokoli, v čem se cítíte dobře. Ať už je to naučená choreografie, pohybová improvizace, herecká nebo pantomimická scénka… Zkrátka, cokoli z pohybového či divadelního umění. Fantazii se meze nekladou! Video je podmínkou pro zařazení přihlášky do výběrového procesu.

Open call pro přihlašování probíhá 1.–30. 4. 2021, výsledky open callu budou všem přihlášeným oznámeny do 20. 5. 2021.

Michal Heriban

O Michalovi

Michal Heriban je slovenský tanečník, performer, choreograf a výtvarník, který působí v Praze, Mnichově a Bratislavě. Ve své práci se zaměřuje především na současný tanec a fyzické divadlo. Již šest let je kmenovým členem souboru Lenka Vagnerová & Company.

Od roku 2015 úzce spolupracuje s německým choreografem Michou Puruckerem. Hostuje v představeních Národního divadla v Praze, Losers Cirque Company a také divadla Minor.

V posledních letech vytvořil choreografie například: pro Městské divadlo Kladno, divadlo NUDE, divadlo DPM či pro Lenka Vagnerová & Company. Za hlavní roli v představení „Panoptikum“ získal v roce 2019 nominaci na cenu Thálie v kategorii balet, tanec a pohybové divadlo.

Za svou roli v inscenaci „Panoptikum“ souboru Lenka Vagnerová & Company byl Heriban nominován na cenu Thálie

Více na: https://contemporarytheatre.cz/summer-lab-limited-2021/

Sdílet

Kontakt: info@contemporarytheatre.cz

Web: https://contemporarytheatre.cz/

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s režisérkou, choreografkou, pedagožkou, arteterapeutkou i publicistkou HANOU STREJČKOVOU:

„Vidět svět jinak, číst mezi řádky situací, komunikovat symbolikou fyzických gest nebo věcí“

Dávné staročeské přísloví říká, že devět řemesel znamená desátou bídu. Pokud tomu tak opravdu bývá, tak HANA STREJČKOVÁ je určitě výjimkou, potvrzující pravidlo. Posuďte sami: je režisérkou, choreografkou, herečkou, performerkou, dramatičkou, dramaturgyní, arteterapeutkou, pedagožkou i poměrně pravidelnou publicistkou odborných článků v řadě tradičních i elektronických periodik. A v jejím případě to, zcela jistě, znamená bezpochyby bohatství. Nikoli materiální, ale to umělecké, ale i hřejivě lidské. Abychom si její pestrobarevný umělecký svět i celé spektrum zájmů představili, požádali jsme ji o rozhovor… A tady ho máte:

Jak jste se k tanci a pohybovému divadlu dostala, mělo to rodinné kořeny?

Nevyrostla jsem sice v divadelních šatnách a na zkušebnách.  Avšak část rodiny, podle vyprávění, vykazovala umělecké vlohy a k tomuto základu přispěla rodičovská výchova. Moje kořeny jsou původně moravsko-slovenské, ačkoli postupem času se s prožitými lety zapustily i v Rusku a Francii. A také ,náhody´ na cestách mě pravděpodobně nasměrovaly k umění vidět svět i jinak, číst mezi řádky situací a komunikovat skrze symboliku fyzických gest nebo věcí. Důležitou roli patrně sehrály přijímací zkoušky do Lidové školy umění. Ty tehdy probíhaly formou návštěv pedagogů přímo v mateřských školách. Bylo mi pět let a vybrala si mě pro literárně-dramatický obor paní Noemi Zárubová, dnes prof. Noemi Pfeffermannová na pražské HAMU. Po zhruba třiceti letech jsme opět pod střechou jedné instituce. Náhoda? Podobně se během let objevovali další ,průvodci´, jako například profesor Miloš Horanský na DAMU nebo inspirativní osobnosti jako Frederika Smetanová, Kateřina Schwarzová, Paola Rizza, Pascale Lecoq a mnozí další. Jsou ukrytí navždy v mých vzpomínkách.“

A k Vaší pedagogické práci?

Aktuálně se podílím na výuce na Katedře nonverbálního divadla na pražské HAMU. Pro veřejnost lektoruji kurzy fyzického divadla, herectví s maskou a v zahraničí také divadelní pedagogiku, v současnosti jen on-line. Dětem se snažím, v Divadelním studiu při KC Zahrada a také v novém volnočasovém centru H55 v pražském Hloubětíně, ukázat poetiku věcí a rozsah fyzického divadla. Učím ráda, čímž analyzuji a reflektuji svou práci a její smysl. A především pak otázky studentů nebo účastníků kurzů vnímám jako skvělé podněty k zamyšlení a prevenci ustrnutí.“

Hana Strejčková vede akční výuku

Máte velké zkušenosti ze studií i prací v zahraničí…

Nevím, zda velké, ale díky životním okolnostem jsem téměř čtyři roky mohla studovat sport v Rusku a pak ve Francii. Tam jsem si později splnila přání studovat scénografii ve vztahu k pohybu a fyzické divadlo na Mezinárodní divadelní škole Jacques Lecoq. A taky jsem strávila rok studiem tvůrčího psaní ve Velké Británii. Ale například i několikatýdenní pobyty na workshopech v zahraničí nebo s lektory s mezinárodní působností byly pro mě velmi inspirující. Stejně jako akce věnované uměleckému výzkumu.“

Portrétní momentka před zrcadlem

Jakým způsobem byste hodnotila naše pohybové divadlo v evropském či světovém kontextu?

Českou republiku vnímám jako plnohodnotnou součást evropské performativní scény. Ačkoli se k některým trendům propracováváme déle anebo jsou určeny hlavně pro artového diváka a úzkou skupinu profesionálů. Až do loňského roku geografické hranice v oblasti pohybového divadla stírala umělecká propustnost. Také jsem běžně pendlovala mezi východem a západem. A nebylo to nic neobyčejného. I s ohledem na moje zahraniční studia pak ráda pokračuji v navázaných spolupracích. Jsem také členkou mezinárodního souboru. Ten vznikl za našich studií v Paříži. Akorát pandemie nás všechny ,vymetla´ do zemí původu a realizovat premiéru, například v Londýně jako dřív, je nyní už nepředstavitelné.“

V čem máme ještě, podle Vás, v těchto oblastech u nás rezervy?

Určitý rozdíl vidím ve vztahu ke vzdělávání. V zahraničí se povětšinou platí školné. Anebo jsou na studenty na státem dotovaných školách obrovské nároky. Když už se jednou uchazeč na studia dostane, dělá se vše proto, aby se udržel, a také aby se za sebe nestyděl. Takže trénuje, pozoruje, učí se, vstřebává všechny impulsy. V Rusku jsem zažila dril. Ve Francii se mi pak zažitá disciplína velmi hodila. O rezervách se hovoří nelehko, protože – a to je důležitá součást profesionální tvorby – každá země má jinak nastavený způsob financování a podpory nezávislého umění. Těžko pak soudit, když jde o národnostní specifika a kulturní systémy… Můj osobní dojem je, že se nedá paušalizovat podle územních celků, ani zobecňovat na ,my´ a ,oni´. Mnozí, v České republice působící umělci, jsou/jsme nomádi, anebo ,kulturní pendleři´.  A domnívám se, že každý umělec svoje rezervy cítí. Já tedy rozhodně ano.“

Z dětského představení „Hmyzí hotel Bzzz”

Máte velmi široký akční radius. Jak to vše vůbec zvládáte? Zbývá Vám vůbec nějaký čas a prostor na soukromí?

Zjistila jsem, že aby člověk žil v harmonii sám se sebou, nemůže oddělovat tvorbu od života. Prolínají se. Nelze ovlivnit, že se například na túře v horách zapomenete a ,spustíte´ do myšlenek na inscenaci, knihu… Cokoli, co ,jako´ nesouvisí se soukromím, ale zavání prací. A myslím, že to není nic neobvyklého. Navíc mě fascinuje scénologie všednosti. Díky pozorování přicházejí motivy k rozvinutí v tvorbě.“

Co máte, mimo tance, divadla, publicistiky a pedagogiky, za další koníčky?

Od dětství se držím lezení po stromech, dálkového běhání, plavání a vysokých hor. Z koníčků, které přicházely a odcházely během života, to bylo například ve Francii malování v galeriích. Akorát jsem zjistila, že obrazy mistrů vnímám jako inspiraci, na rozdíl od ostatních, kteří poctivě přenášeli originální výjev na své plátno. V Rusku jsme zase s paní učitelkou vyjížděli malovat pravoslavné rozbořené kostelíky do podmoskevské oblasti.“

Má, podle Vás, v něčem „česká mentalita” v tanečním i pohybovém divadle nějaká výrazná pozitiva?

Pozitiva české ,nezávislé´ umělecké mentality vnímám v její schopnosti adaptovat se na situace všeho druhu a kreativně si přizpůsobovat pravidla vyšší moci pro zajištění aspoň minimalistického prostoru k tvůrčímu způsobu života.“

Ve „Zchlazení jara“, věnovaném událostem roku 1968, z cyklu „Divadlo reminiscence – Příběhy 20. století“, si H. Strejčková nejen zahrála, ale také jej dramaturgicky připravovala i režírovala a je rovněž spoluautorkou výtvarné výpravy inscenace

Které z českých konkurenčních tanečních, či novocirkusových souborů asi nejvíce uznáváte?

Ani osobně, ani profesně nevnímám ostatní umělce jako konkurenci, ale vidím nás všechny jako pestrou mozaiku, která vytváří ,patchwork´ české nezávislé scény. Vycházím i z toho, že každý máme rozdílné motivace k působení v kultuře. Odlišné ambice a vlastní důvody. Vážím si všech, kteří prokazují vytrvalost a touhu prohlubovat svůj rukopis. Toho, kdo na sobě pracuje, a to nezávisle na tom, zda souzním s jejich vyjadřovacími prostředky nebo způsoby sebe/prezentace. Ctím kolegy na Katedře nonverbálního divadla HAMU. Baví mě houževnatost a odhodlání českých novocirkusových performerů a obecně mě těší zájem o českou kulturu v zahraničí.

Jako divadelní publicistka jsem nestranná. Sleduji vývoj jednotlivců a souborů a upřímně se raduji, když vypozoruji vývoj a paralely se zahraničními vlivy nebo pokračovatele domácích osobností. Dnešní doba sice nahrává ,skokanům influencerům´ – být hodně vidět, a hlavně se líbit, ale je to jako s kometou – letí, zhasne, případně se rozsvítí jinde, jinak. I jim však patří místo na ,hvězdném´ uměleckém nebi. Jsem pro co největší rozmanitost, ať si každý může najít ,to svoje´. A to dělá místa, velkoměsta i regiony, kulturními.

Ze zahraničních umělců mě fascinují ze starší generace například Jos Houben, Nola Rae, Josef Nadj, Maguy Marin, z mladých souborů pak norská skupina vytvořená spolužáky z Lecoqovy školy The Krumple Theatre Company…“

Během hodiny výuky práce s maskou

V čem Vás uchvátila a získala „dětská duše” k vytváření tak jedinečných dětských představení?

Myslím si a cítím to tak, že dětská duše v nás přetrvává. Jen jde nejspíš o to si se svým vnitřním dítětem najít k sobě cestu i v dospělém věku. A za hlavní ,přísadu´ do tvorby považuji smysl pro hru, nejen si umět hrát, ale mít touhu hrát si, ve fázi zkoumání i zahrávat si s realitou a nahrávat spolupracovníkům. Divadlo pro děti vnímám jako dialog nejen mezi svým dětským já (nebo představou o dětském já) a dospělým tvůrcem, ale jako komunikaci v rozsahu celého týmu, s ohledem na komunikační kód cílové skupiny. Ať už to bylo představení o domově Mezi námi nebo navazující Poutníci po hvězdách o putování na místo svých snů, či Hnízdo na nitkách o odvaze vyletět z mateřského objetí, Za zrcadlem o relativitě času ve hře a světě dospělých a nejnovější Hmyzí hotel Bzzzz pro batolata, vždycky se jednalo o poctivě prozkoumaný terén ke startu. Alchymie vzniku inscenace je pak nejen řemeslem, ale počítá i s vkladem intuice a nepojmenovatelných kouzelných přísad.“

V inscenaci „Mezi námi“

Je náročné – během relativně krátkého času – se přeorientovat od práce s dospělými k dětskému divadlu?

V tvorbě se moje kroky (a pak i spolupracovníků souznících s projektem) odvíjejí od tématu k materiálu a pohybu a již tím se definuje prostor a vyjadřovací prostředky, které buď zkoumané téma rozvíjejí anebo mi pomáhají naznačit jeho hranice. Každé představení je pro mě dobrodružným budováním svébytného světa. A sice s vědomím, pro koho je téma určeno. Ale přesný recept, co by mělo být předloženo dětskému nebo dospělému divákovi, nemám. Každý projekt je objevováním a cestou krajinou neznáma. A samozřejmě risk, zda způsob zpracování cílovou diváckou skupinu nakonec osloví.“

Co bylo prvotním impulsem k vytvoření, respektive založení, FysioARTu?

Cílem bylo vytvořit soudržné a podpůrné profesionální zázemí pro umělecké projekty s přesahem k sociální a edukativní oblasti.“

Dost často vystupujete v chrámech a kostelech. Chcete diváka přivést tak trochu nenásilně k víře? Anebo to má být spíše cestou ke zcivilnění až sekularizaci?

V atypických prostorách pracujeme dlouhodobě. Jsou to sklepy, chrámy, kostely, klášterní ambity, půdy a další. Ovšem tyto lokality nikterak nesouvisejí s ,násilným´ vedením k jakékoli víře, ale s oživením míst, která by bez vnějšího podnětu utichla. Například Půlnoc v pohraničí vznikala sice v bývalém klášteře kapucínů v Rumburku, ale představení jsme odehráli již v kostele evangelickém, anebo starokatolickém. Spolupráce s duchovními a historiky nám otevírá nové rozměry, jak zpracovat téma humanismu i v takových tématech, která se dotýkají 50. – 60. let minulého století.“

Se dvěma inscenacemi hostujete v různých kostelech, jak, jako režisérka, zvládáte práci v mnohdy – diametrálně odlišných prostorách. A to jak dispozičně, tak třeba i akusticky…

Každý výjezd vyžaduje přípravu předem ve všech rovinách. Od rozložení prostoru, po nazvučení a nasvícení. Řeším to buď osobní obhlídkou nebo podle fotografií, které pořídí na místě pořadatel. A pak nastává fáze dotazování na možnosti prostoru, čili na podmínky umístění světel, na přísun elektřiny (není všude samozřejmostí), na stanovení rozsahu pohybu po prostoru (ne všude se dá vstupovat)… Každý prostor má svá pravidla a já nemám potřebu je překračovat, Chci převést inscenaci za jakýchkoli omezení v co nejvěrnějším provedení. Ne vždy se povede, aby různě usazení diváci všechno dobře slyšeli a viděli, ale nonverbální jazyk a atmosféra mi přijdou důležitější. Hráli jsme v kostele bez podlahy v prachu a bez oken anebo v obrovském chrámu. Ale i ve venkovském kostelíčku, kde se velmi těžko hledalo místo mezi lavicemi pro herce… Míst bylo už opravdu velmi mnoho, a nejen spjatých právě s katolickou církví. Na co si asi nejde příliš zvyknout, je všudypřítomná zima. Chlad od podlahy a průvan. Navíc mým zvykem je i psát v místech, ze kterých vycházím. A zrovna tato zmiňovaná Půlnoc v pohraničí vznikala v ambitu loretánského areálu v Rumburku od zimy 2018 do pozdního jara roku 2019.“

Na „Půlnoc v pohraničí“ napsal TANEČNÍ MAGAZÍN recenzi na představení z pražského chrámu Panny Marie Sněžné, tento snímek je však z kostela svaté Barbory ve Všekarech

Vystupujete často v zahraničí, je to produkčně náročné? Pracujete se zahraničními divadly i na výměnné (barterové) bázi?

Každá spolupráce má svá specifika. Některé výjezdy se realizovaly díky Nové síti a jejich festivalu Malá inventura, jiné na základě osobních kontaktů, zahraničních projektů, nebo spojením divadelní a vzdělávací činnosti. Hodně mi záleží na dlouhodobých dobrých vztazích. A mně nedělá potíže pracovat i v méně komfortních podmínkách. Dokázala jsem se opakovaně vrátit do romských osad, protože to mělo smysl. Na druhou stranu jsem byla hostem prestižních festivalů. Tato diverzita mě opravdu baví a vážím si všech příležitostí ke zkušenostem.“

Jak, kromě šití roušek a umísťování představení na YouTube, ovlivnila současná pandemie koronaviru Vaši práci?

Období mi dalo čas na důkladnou inventuru činnosti, prověřilo soudržnost nejbližšího týmu. A navedlo nás na uvádění představení v přírodě i následně nám umožnilo začít přemýšlet, jak jinak uvést – převést divadelní tvary pro objektiv kamery a také rozvinout nové nápady. Se záznamy představení jsme se vypořádali, jak projektem Divadlo do schránky, převedením přehlídky divadla reminiscence na web MEMOfestival anebo jsme promítali na zdi paneláků. Během Adventu také ve výkladní skříni, zkusili jsme i na sníh. Se spolupracovníky komunikujeme, a pokud to je možné, organizujeme společné tréninky nebo zkoušení. Testování se stalo běžnou součástí praxe.“

Velké brýle má režisérka i herečka v jedné osobě v nové „Divadelní detektivce“

Publikujete autorské články v řadě periodik. Jakou byste dala sama sobě otázku závěrem?

Zda se cítím natolik povolaná, abych si pro rozhovor do médií kladla otázku sama sobě…“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na brzké shledání při nějakém Vašem představení.

Foto: Štěpánka Křížová, Kateřina Suchá, Ludmila Šikolová, Miloš Šálek a archiv Hany Strejčkové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»TANEC A PUBLIKUM« v tištěné podobě!

TANEČNÍ AKTUALITY právě vydávají třetí „Speciální vydání 2020“! █ Postupně navázalo na desetiletou tradici ročenek. █ 129 stran čtení za 129,-Kč. █ Objednávejte přes internet, respektive shánějte ve vybrané síti divadel, knihoven či knihkupectví. █

Po roce opět publikuje odborný internetový časopis TANEČNÍ AKTUALITY své pravidelné tištěné číslo – „Speciální vydání“ na téma: „Tanec a publikum“. Křest této publikace proběhne – z důvodu nařízení vlády – až v následujících měsících. A jeho kmotrem se stane tanečník a choreograf Václav Kuneš.

I letos je „Speciální vydání“ dvojjazyčné a obsahuje původní články autorů na dané téma v širším kontextu aktuální české taneční scény.

Třetí ročník se zabývá tématem „Tanec a publikum“ z různých perspektiv. Úvodní texty, bilancující uplynulou sezónu, se nad úlohou diváků pozastavují v kontextu aktuální situace z pohledu čtyř žánrů – baletu, současného tance, nonverbálního divadla i nového cirkusu. Autoři dále přiblíží například různé formy práce s publikem českých pohybových festivalů i baletů vícesouborových divadel, angažovanost diváků i umělců a pozastaví se také nad samotným diváckým prožitkem tance. Nechybí ani exkurz do možností digitálního přenosu a interakce mezi diváky a performery v jeho rámci.

Když vznikala koncepce letošního ,Speciálu´, tak po koronaviru nebylo ještě ani vidu ani slechu. Ale celá pandemie a s tím spojené zavření divadel, myslím každého, přivedlo k myšlenkám o tom, co pro něj vlastně znamená být divákem v divadle, naživo. Co je přenosné obrazovkou a co není. Takže svým způsobem toto téma získalo ještě na větší aktuálnosti,“ přiznává editorka „Speciálního vydání“ Petra Dotlačilová.

Editorka “Speciálního vydání” TANEČNÍCH AKTUALIT – Petra Dotlačilová

Speciál“ je určen všem, kteří se zajímají o tanec a divadlo a chtějí si o tom přečíst i něco víc, než „jen“ recenze či rozhovory. A zajímá je rovněž širší kontext jednotlivých děl, osobností a organizací a možná i určitý teoretický přesah. Publikace čítající 129 stran bude v prodeji za 129,- Kč. To i díky podpoře MKČR a SFK. A čtenáři ji seženou na pultech vybraných divadel, knihoven či knihkupectví či přes objednávky na www.taneciaktuality.cz.

Konkrétní odkaz na speciální objednání „Speciálního vydání“ TA: https://www.tanecniaktuality.cz/publikace/objednavka-specialniho-vydani uality.cz/

Taneční aktuality

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

MAJÁKY v pohraničí (či zahraničí)

Zásluhou FysioARTu zářilo toto světlo budoucnosti i v Sasku

Profesionálnímu divadelnímu uskupení FysioART se podařil dokázat husarský kousek. V pondělí 12.10. 2020, po několika přesunech termínu (od jarní karantény), uvedl zahraniční premiéru inscenace „Půlnoc v pohraničí“. Odehrálo se tomu tak dokonce na německé straně pohraničí. Konkrétně v saském městečku Neusalza-Spremberg, na řece Sprévě. V místě, kde již historicky dlouho žije početná komunita Lužických Srbů. Takže zde vlastně došlo k divadelní premiéře hned pro dvě národnosti současně.

Konečně tedy se, počátkem října, mezinárodní premiéra „Půlnoci v pohraničí“ v německém okresu Görlitz (po jarním vynuceném odkladu), vážně uskutečnila. Jak byl TANEČNÍ MAGAZÍN informován, představení proběhlo za dodržení všech  hygienických „koronavirových” opatření obou států.

Maják kultury v kostele, v saském městečku Neusalza-Spremberg

A maják pro českou kulturu byl u Sprévy vznícen nadvakrát. Nejprve byl společně nasvícen kostel zvenčí. „A poté, po představení, jasné světlo uvnitř, aby prozářilo dobu nastávajícího kulturního temna,“ přiblížila nám MgA. Hana Strejčková.

Kostel, ve kterém se uskutečnila premiéra i bylo zapáleno světlo pro českou kulturu

Určitě je nutno uvést, že „Půlnoc v pohraničí“ je emočně silným příběhem s výrazným historickým nábojem. Což ostatně potvrzuje námi uveřejněná recenze z jejího únorového pražského představení:  https://www.tanecnimagazin.cz/2020/03/02/pulnoc-ve-20-00-…nny-marie-snezne/ .

Hana Strejčková v představení „Půlnoc v pohraničí”

Zeptali jsme se:

Hany Strejčkové

režisérky, choreografky, herečky i pedagožky, zakladatelky sdružení FysioART:

TM: Myšlenku s majáky české kultury jste posunuli ještě o stupínek výš. Jak to cítíte Vy osobně?

HS: „Rozsvítili jsme tedy světlo pro českou kulturu v pohraničí. Symbolicky v kostele. Ostatně, v těch poslední čtyři roky hrajeme stejně často jako na divadelních scénách. A místa, kde pravidelně hostujeme, také vysílala světelnou zprávu, že #kulturunezastavis. Maják české kultury, nádherná spontánní akce, která velmi decentním způsobem naznačila, že kultura spojuje národ, je jeho vizitkou a univerzálním komunikačním prostředkem. Nonverbální divadlo, tanec, cirkus jsou v posledních dekádách tak propojené se světem, že je jen těžko představitelné, aby se z kultury naživo stala vzpomínka. Chemie vztahu jeviště – hlediště, osobní kontakt s publikem, přesahové aktivity umění, ze všeho toho plynoucí emoce není možné plnohodnotně vtěsnat do virtuálního světa. Letošní rok vnímáme jako přelomový v dobrém i opačném významu, rozhodně nás provokuje neustrnout a hledat cesty ke světlu.”

TM: Děkujeme a věříme, že to světlo bude nejen světlem na konci tunelu, ale i pochodní, vedoucí divadlo k lepším perspektivám.

Foto: FysioART – Tomáš Strejček a archiv TM

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN