Rozhovor s režisérkou, choreografkou, pedagožkou, arteterapeutkou i publicistkou HANOU STREJČKOVOU:

„Vidět svět jinak, číst mezi řádky situací, komunikovat symbolikou fyzických gest nebo věcí“

Dávné staročeské přísloví říká, že devět řemesel znamená desátou bídu. Pokud tomu tak opravdu bývá, tak HANA STREJČKOVÁ je určitě výjimkou, potvrzující pravidlo. Posuďte sami: je režisérkou, choreografkou, herečkou, performerkou, dramatičkou, dramaturgyní, arteterapeutkou, pedagožkou i poměrně pravidelnou publicistkou odborných článků v řadě tradičních i elektronických periodik. A v jejím případě to, zcela jistě, znamená bezpochyby bohatství. Nikoli materiální, ale to umělecké, ale i hřejivě lidské. Abychom si její pestrobarevný umělecký svět i celé spektrum zájmů představili, požádali jsme ji o rozhovor… A tady ho máte:

Jak jste se k tanci a pohybovému divadlu dostala, mělo to rodinné kořeny?

Nevyrostla jsem sice v divadelních šatnách a na zkušebnách.  Avšak část rodiny, podle vyprávění, vykazovala umělecké vlohy a k tomuto základu přispěla rodičovská výchova. Moje kořeny jsou původně moravsko-slovenské, ačkoli postupem času se s prožitými lety zapustily i v Rusku a Francii. A také ,náhody´ na cestách mě pravděpodobně nasměrovaly k umění vidět svět i jinak, číst mezi řádky situací a komunikovat skrze symboliku fyzických gest nebo věcí. Důležitou roli patrně sehrály přijímací zkoušky do Lidové školy umění. Ty tehdy probíhaly formou návštěv pedagogů přímo v mateřských školách. Bylo mi pět let a vybrala si mě pro literárně-dramatický obor paní Noemi Zárubová, dnes prof. Noemi Pfeffermannová na pražské HAMU. Po zhruba třiceti letech jsme opět pod střechou jedné instituce. Náhoda? Podobně se během let objevovali další ,průvodci´, jako například profesor Miloš Horanský na DAMU nebo inspirativní osobnosti jako Frederika Smetanová, Kateřina Schwarzová, Paola Rizza, Pascale Lecoq a mnozí další. Jsou ukrytí navždy v mých vzpomínkách.“

A k Vaší pedagogické práci?

Aktuálně se podílím na výuce na Katedře nonverbálního divadla na pražské HAMU. Pro veřejnost lektoruji kurzy fyzického divadla, herectví s maskou a v zahraničí také divadelní pedagogiku, v současnosti jen on-line. Dětem se snažím, v Divadelním studiu při KC Zahrada a také v novém volnočasovém centru H55 v pražském Hloubětíně, ukázat poetiku věcí a rozsah fyzického divadla. Učím ráda, čímž analyzuji a reflektuji svou práci a její smysl. A především pak otázky studentů nebo účastníků kurzů vnímám jako skvělé podněty k zamyšlení a prevenci ustrnutí.“

Hana Strejčková vede akční výuku

Máte velké zkušenosti ze studií i prací v zahraničí…

Nevím, zda velké, ale díky životním okolnostem jsem téměř čtyři roky mohla studovat sport v Rusku a pak ve Francii. Tam jsem si později splnila přání studovat scénografii ve vztahu k pohybu a fyzické divadlo na Mezinárodní divadelní škole Jacques Lecoq. A taky jsem strávila rok studiem tvůrčího psaní ve Velké Británii. Ale například i několikatýdenní pobyty na workshopech v zahraničí nebo s lektory s mezinárodní působností byly pro mě velmi inspirující. Stejně jako akce věnované uměleckému výzkumu.“

Portrétní momentka před zrcadlem

Jakým způsobem byste hodnotila naše pohybové divadlo v evropském či světovém kontextu?

Českou republiku vnímám jako plnohodnotnou součást evropské performativní scény. Ačkoli se k některým trendům propracováváme déle anebo jsou určeny hlavně pro artového diváka a úzkou skupinu profesionálů. Až do loňského roku geografické hranice v oblasti pohybového divadla stírala umělecká propustnost. Také jsem běžně pendlovala mezi východem a západem. A nebylo to nic neobyčejného. I s ohledem na moje zahraniční studia pak ráda pokračuji v navázaných spolupracích. Jsem také členkou mezinárodního souboru. Ten vznikl za našich studií v Paříži. Akorát pandemie nás všechny ,vymetla´ do zemí původu a realizovat premiéru, například v Londýně jako dřív, je nyní už nepředstavitelné.“

V čem máme ještě, podle Vás, v těchto oblastech u nás rezervy?

Určitý rozdíl vidím ve vztahu ke vzdělávání. V zahraničí se povětšinou platí školné. Anebo jsou na studenty na státem dotovaných školách obrovské nároky. Když už se jednou uchazeč na studia dostane, dělá se vše proto, aby se udržel, a také aby se za sebe nestyděl. Takže trénuje, pozoruje, učí se, vstřebává všechny impulsy. V Rusku jsem zažila dril. Ve Francii se mi pak zažitá disciplína velmi hodila. O rezervách se hovoří nelehko, protože – a to je důležitá součást profesionální tvorby – každá země má jinak nastavený způsob financování a podpory nezávislého umění. Těžko pak soudit, když jde o národnostní specifika a kulturní systémy… Můj osobní dojem je, že se nedá paušalizovat podle územních celků, ani zobecňovat na ,my´ a ,oni´. Mnozí, v České republice působící umělci, jsou/jsme nomádi, anebo ,kulturní pendleři´.  A domnívám se, že každý umělec svoje rezervy cítí. Já tedy rozhodně ano.“

Z dětského představení „Hmyzí hotel Bzzz”

Máte velmi široký akční radius. Jak to vše vůbec zvládáte? Zbývá Vám vůbec nějaký čas a prostor na soukromí?

Zjistila jsem, že aby člověk žil v harmonii sám se sebou, nemůže oddělovat tvorbu od života. Prolínají se. Nelze ovlivnit, že se například na túře v horách zapomenete a ,spustíte´ do myšlenek na inscenaci, knihu… Cokoli, co ,jako´ nesouvisí se soukromím, ale zavání prací. A myslím, že to není nic neobvyklého. Navíc mě fascinuje scénologie všednosti. Díky pozorování přicházejí motivy k rozvinutí v tvorbě.“

Co máte, mimo tance, divadla, publicistiky a pedagogiky, za další koníčky?

Od dětství se držím lezení po stromech, dálkového běhání, plavání a vysokých hor. Z koníčků, které přicházely a odcházely během života, to bylo například ve Francii malování v galeriích. Akorát jsem zjistila, že obrazy mistrů vnímám jako inspiraci, na rozdíl od ostatních, kteří poctivě přenášeli originální výjev na své plátno. V Rusku jsme zase s paní učitelkou vyjížděli malovat pravoslavné rozbořené kostelíky do podmoskevské oblasti.“

Má, podle Vás, v něčem „česká mentalita” v tanečním i pohybovém divadle nějaká výrazná pozitiva?

Pozitiva české ,nezávislé´ umělecké mentality vnímám v její schopnosti adaptovat se na situace všeho druhu a kreativně si přizpůsobovat pravidla vyšší moci pro zajištění aspoň minimalistického prostoru k tvůrčímu způsobu života.“

Ve „Zchlazení jara“, věnovaném událostem roku 1968, z cyklu „Divadlo reminiscence – Příběhy 20. století“, si H. Strejčková nejen zahrála, ale také jej dramaturgicky připravovala i režírovala a je rovněž spoluautorkou výtvarné výpravy inscenace

Které z českých konkurenčních tanečních, či novocirkusových souborů asi nejvíce uznáváte?

Ani osobně, ani profesně nevnímám ostatní umělce jako konkurenci, ale vidím nás všechny jako pestrou mozaiku, která vytváří ,patchwork´ české nezávislé scény. Vycházím i z toho, že každý máme rozdílné motivace k působení v kultuře. Odlišné ambice a vlastní důvody. Vážím si všech, kteří prokazují vytrvalost a touhu prohlubovat svůj rukopis. Toho, kdo na sobě pracuje, a to nezávisle na tom, zda souzním s jejich vyjadřovacími prostředky nebo způsoby sebe/prezentace. Ctím kolegy na Katedře nonverbálního divadla HAMU. Baví mě houževnatost a odhodlání českých novocirkusových performerů a obecně mě těší zájem o českou kulturu v zahraničí.

Jako divadelní publicistka jsem nestranná. Sleduji vývoj jednotlivců a souborů a upřímně se raduji, když vypozoruji vývoj a paralely se zahraničními vlivy nebo pokračovatele domácích osobností. Dnešní doba sice nahrává ,skokanům influencerům´ – být hodně vidět, a hlavně se líbit, ale je to jako s kometou – letí, zhasne, případně se rozsvítí jinde, jinak. I jim však patří místo na ,hvězdném´ uměleckém nebi. Jsem pro co největší rozmanitost, ať si každý může najít ,to svoje´. A to dělá místa, velkoměsta i regiony, kulturními.

Ze zahraničních umělců mě fascinují ze starší generace například Jos Houben, Nola Rae, Josef Nadj, Maguy Marin, z mladých souborů pak norská skupina vytvořená spolužáky z Lecoqovy školy The Krumple Theatre Company…“

Během hodiny výuky práce s maskou

V čem Vás uchvátila a získala „dětská duše” k vytváření tak jedinečných dětských představení?

Myslím si a cítím to tak, že dětská duše v nás přetrvává. Jen jde nejspíš o to si se svým vnitřním dítětem najít k sobě cestu i v dospělém věku. A za hlavní ,přísadu´ do tvorby považuji smysl pro hru, nejen si umět hrát, ale mít touhu hrát si, ve fázi zkoumání i zahrávat si s realitou a nahrávat spolupracovníkům. Divadlo pro děti vnímám jako dialog nejen mezi svým dětským já (nebo představou o dětském já) a dospělým tvůrcem, ale jako komunikaci v rozsahu celého týmu, s ohledem na komunikační kód cílové skupiny. Ať už to bylo představení o domově Mezi námi nebo navazující Poutníci po hvězdách o putování na místo svých snů, či Hnízdo na nitkách o odvaze vyletět z mateřského objetí, Za zrcadlem o relativitě času ve hře a světě dospělých a nejnovější Hmyzí hotel Bzzzz pro batolata, vždycky se jednalo o poctivě prozkoumaný terén ke startu. Alchymie vzniku inscenace je pak nejen řemeslem, ale počítá i s vkladem intuice a nepojmenovatelných kouzelných přísad.“

V inscenaci „Mezi námi“

Je náročné – během relativně krátkého času – se přeorientovat od práce s dospělými k dětskému divadlu?

V tvorbě se moje kroky (a pak i spolupracovníků souznících s projektem) odvíjejí od tématu k materiálu a pohybu a již tím se definuje prostor a vyjadřovací prostředky, které buď zkoumané téma rozvíjejí anebo mi pomáhají naznačit jeho hranice. Každé představení je pro mě dobrodružným budováním svébytného světa. A sice s vědomím, pro koho je téma určeno. Ale přesný recept, co by mělo být předloženo dětskému nebo dospělému divákovi, nemám. Každý projekt je objevováním a cestou krajinou neznáma. A samozřejmě risk, zda způsob zpracování cílovou diváckou skupinu nakonec osloví.“

Co bylo prvotním impulsem k vytvoření, respektive založení, FysioARTu?

Cílem bylo vytvořit soudržné a podpůrné profesionální zázemí pro umělecké projekty s přesahem k sociální a edukativní oblasti.“

Dost často vystupujete v chrámech a kostelech. Chcete diváka přivést tak trochu nenásilně k víře? Anebo to má být spíše cestou ke zcivilnění až sekularizaci?

V atypických prostorách pracujeme dlouhodobě. Jsou to sklepy, chrámy, kostely, klášterní ambity, půdy a další. Ovšem tyto lokality nikterak nesouvisejí s ,násilným´ vedením k jakékoli víře, ale s oživením míst, která by bez vnějšího podnětu utichla. Například Půlnoc v pohraničí vznikala sice v bývalém klášteře kapucínů v Rumburku, ale představení jsme odehráli již v kostele evangelickém, anebo starokatolickém. Spolupráce s duchovními a historiky nám otevírá nové rozměry, jak zpracovat téma humanismu i v takových tématech, která se dotýkají 50. – 60. let minulého století.“

Se dvěma inscenacemi hostujete v různých kostelech, jak, jako režisérka, zvládáte práci v mnohdy – diametrálně odlišných prostorách. A to jak dispozičně, tak třeba i akusticky…

Každý výjezd vyžaduje přípravu předem ve všech rovinách. Od rozložení prostoru, po nazvučení a nasvícení. Řeším to buď osobní obhlídkou nebo podle fotografií, které pořídí na místě pořadatel. A pak nastává fáze dotazování na možnosti prostoru, čili na podmínky umístění světel, na přísun elektřiny (není všude samozřejmostí), na stanovení rozsahu pohybu po prostoru (ne všude se dá vstupovat)… Každý prostor má svá pravidla a já nemám potřebu je překračovat, Chci převést inscenaci za jakýchkoli omezení v co nejvěrnějším provedení. Ne vždy se povede, aby různě usazení diváci všechno dobře slyšeli a viděli, ale nonverbální jazyk a atmosféra mi přijdou důležitější. Hráli jsme v kostele bez podlahy v prachu a bez oken anebo v obrovském chrámu. Ale i ve venkovském kostelíčku, kde se velmi těžko hledalo místo mezi lavicemi pro herce… Míst bylo už opravdu velmi mnoho, a nejen spjatých právě s katolickou církví. Na co si asi nejde příliš zvyknout, je všudypřítomná zima. Chlad od podlahy a průvan. Navíc mým zvykem je i psát v místech, ze kterých vycházím. A zrovna tato zmiňovaná Půlnoc v pohraničí vznikala v ambitu loretánského areálu v Rumburku od zimy 2018 do pozdního jara roku 2019.“

Na „Půlnoc v pohraničí“ napsal TANEČNÍ MAGAZÍN recenzi na představení z pražského chrámu Panny Marie Sněžné, tento snímek je však z kostela svaté Barbory ve Všekarech

Vystupujete často v zahraničí, je to produkčně náročné? Pracujete se zahraničními divadly i na výměnné (barterové) bázi?

Každá spolupráce má svá specifika. Některé výjezdy se realizovaly díky Nové síti a jejich festivalu Malá inventura, jiné na základě osobních kontaktů, zahraničních projektů, nebo spojením divadelní a vzdělávací činnosti. Hodně mi záleží na dlouhodobých dobrých vztazích. A mně nedělá potíže pracovat i v méně komfortních podmínkách. Dokázala jsem se opakovaně vrátit do romských osad, protože to mělo smysl. Na druhou stranu jsem byla hostem prestižních festivalů. Tato diverzita mě opravdu baví a vážím si všech příležitostí ke zkušenostem.“

Jak, kromě šití roušek a umísťování představení na YouTube, ovlivnila současná pandemie koronaviru Vaši práci?

Období mi dalo čas na důkladnou inventuru činnosti, prověřilo soudržnost nejbližšího týmu. A navedlo nás na uvádění představení v přírodě i následně nám umožnilo začít přemýšlet, jak jinak uvést – převést divadelní tvary pro objektiv kamery a také rozvinout nové nápady. Se záznamy představení jsme se vypořádali, jak projektem Divadlo do schránky, převedením přehlídky divadla reminiscence na web MEMOfestival anebo jsme promítali na zdi paneláků. Během Adventu také ve výkladní skříni, zkusili jsme i na sníh. Se spolupracovníky komunikujeme, a pokud to je možné, organizujeme společné tréninky nebo zkoušení. Testování se stalo běžnou součástí praxe.“

Velké brýle má režisérka i herečka v jedné osobě v nové „Divadelní detektivce“

Publikujete autorské články v řadě periodik. Jakou byste dala sama sobě otázku závěrem?

Zda se cítím natolik povolaná, abych si pro rozhovor do médií kladla otázku sama sobě…“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na brzké shledání při nějakém Vašem představení.

Foto: Štěpánka Křížová, Kateřina Suchá, Ludmila Šikolová, Miloš Šálek a archiv Hany Strejčkové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

JATKA78 uvedou premiéru klaunérie »Přecházení«

SQUADRA SUA uvede v červnu klaunskou grotesku. Za účasti herců z Divadla Bolka Polívky. Můžete se těšit i objednávat lístky!

Nonverbální divadlo je jedním ze základních stavebních kamenů programu Jatek78. Proto si tato divadelní scéna na konec letošní sezóny připravila premiéru projektu Squadra Sua. Tento v českém prostředí již zavedený soubor se zaměřuje na propojování klaunérie s prvky fyzického divadla. Jejich nový projekt „Přecházení“ se poprvé představí na Jatkách78 již 8. června 2019.

Soubor Squadra Sua ke spolupráci získal světoznámého belgického performera a režiséra, mistra nonverbálního divadla a velkého inspirátora Jose Houbena a českou režisérku Veroniku Poldauf Riedlbauchovou, která má za sebou řadu úspěšných inscenací v oblasti fyzického divadla a nového cirkusu. Pro tento projekt se soubor, ve složení Roman Horák, Lukáš Houdek a Robert Janč, rozšířil o dva klauny z Divadla Bolka Polívky, Michala Chovance a Ondřeje Klíče.

Všechno začalo jednoduchou myšlenkou, prozkoumat, co znamená pro klauna přejít scénu zleva doprava,“ říká Lukáš Houdek. „Od té doby jsme ušli kus cesty. Přecházení se mezitím stalo mezníkem, kterým vstupujeme do pro nás úplně nového divadelního myšlení,“ dodává Robert Janč. Projekt Přecházení se pohybuje na pomezí klaunérie, moderního fyzického divadla, instalace a performance.

V Přecházení je pro mě přitažlivá konfrontace humorných situací se základními existenciálními otázkami. Je to mozaika obrazů, ve kterých se střetává logika snu a absurdita každodennosti. Cesta z bodu A do bodu B se stává cestou do vnitřního světa člověka, věčně narušovaná faktem, že tuto cestu podniká klaun,“ komentuje Veronika Poldauf Riedlbauchová. „Spolupráce s Josem Houbenem je oboustranně obohacující, oba přicházíme s různými podněty, které se vzájemně doplňují. Shodli jsme se také na společné poetice představení postavené na abstrakci, minimalismu a metafoře, což je vzhledem k faktu, že jsme se před tím neznali, zcela ojedinělé. To rovněž platí i o celém souboru. Proces tvorby byl v čistém slova smyslu kolektivní prací,upřesňuje režisérka.

Se všemi těmito klauny jsem se potkal během workshopů pořádaných pro organizaci Zdravotní klaun, a když mi nabídli spolupráci, okamžitě jsem tuto nabídku přijal. Byl jsem fascinován jejich bytostnou přítomností na jevišti. Vždy mě navíc přitahovalo vytvářet nové věci s novými lidmi. Zajímá mě především proces tvorby a jejich nabídka byla v tomto ohledu velmi otevřená,“říká Jos Houben a dodává: „Vzrušující na tomto projektu je, že na něm můžu pracovat tak, jak pracuji rád. A to je vzácné. Cítil jsem možnost prozkoumat nové vyjadřovací prostředky, které mi umožní pustit se na pole větší abstrakce. Hrát si s tím, kdo jsme, a napojit se na diváka pomocí čiré existence klauna na jevišti. Sám to při zkouškách zažívám. Pánové leckdy předvádějí tak živé improvizace, řekl bych až se záblesky záblesky geniality. Je to tak pohlcující, že často zapomenu, že jsem na zkouškách a režírujia pouze se bavím.“

Důležitou roli v Přecházení hraje rovněž vizuální složka. Minimalisticky pojatá scénografie Petry Vlachynské se stává aktivním činitelem inscenace. Svou jednoduchostí posiluje individualitu každého herce a posouvá význam situací do nových kontextů. Light designu se ujal Michal Kříž a hudební složky stálý spolupracovník souboru Squadra Sua Jan Šikl.

Squadra Sua: »Přecházení«

Premiéra: 8. 6. 2019, Jatka78

Koncept a režie: Jos Houben a Veronika Poldauf Riedlbauchová
Hrají: Roman Horák, Lukáš Houdek, Michal Chovanec, Robert Janč, Ondřej Klíč

Scéna a kostýmy: Petra Vlachynská

Hudba: Jan Šikl

Light design: Michal Kříž

Představení podpořili: Ministerstvo kultury ČR, Magistrát hl. m. Prahy, Jatka 78, Zdravotní klaun o.p.s., Cirqueon – Centrum pro nový cirkus, Hudební fakulta AMU v Praze, Divadlo Bolka Polívky, DIOD Jihlava

70 min., vhodné od 10 let

http://www.jatka78.cz/cs/inscenace/prechazeni

Squadra Sua

Squadra Sua v roce 2003 založili Roman Horák a Robert Janč. Zakládající dvojici později doplnil Lukáš Houdek. Soubor se specializuje na autorská klaunská představení. Používá v nich širokou škálu divadelních prostředků s důrazem na klaunskou hru a techniky fyzického divadla. Soubor propracovává paralelně dvě linie tvorby – pouliční rodinná představení a klaunská představení pro dospělého diváka. Mezi úspěšné projekty patří například inscenace O humoru, Absolutely, Handicops, Monstera deliciosa, Up či pouliční představení Bomberos, Soldates, Happy hour a další.

Squadra Sua odehrála přes dvě stě vystoupení po celé České republice i v zahraničí (např. festivaly Letní Letná, Cirk-UFF, Za Dveřmi, Živá ulice, Sztuka Ulici). Členové souboru se věnují rovněž pedagogické činnosti, vedou dílny s tématikou klaunérie, fyzického divadla a cirkusových technik u nás i v zahraničí. Přecházení je sedmou inscenací tohoto souboru.

http://www.squadrasua.cz

Jos Houben

Jos Houben je slavný belgický klaun, performer, režisér a scénárista. Vystudoval pařížskou školu fyzického divadla L ́ École Jacques Lecoq v Paříži, kde působí od roku 2000 jako pedagog. Dlouhou dobu byl členem známé britské komediální společnosti The Right Size (1988–2006), ověnčené řadou ocenění. Jos Houben zde hrál, režíroval a podílel se na několika scénářích, mimo jiné rovněž se známým režisérem Kennethem Branaghem. Je zakládajícím členem proslulého souboru Théatre de Complicité a opakovaně spolupracoval s ikonou divadelní režie Peterem Brookem v Bouffes du Nord v Paříži. Pro britskou televizi Thames vytvořil úspěšný dětský komediální pořad Mr. Fixit. Se svojí one-man show The Art of Laughter, kterou před dvěma lety představil i českému publiku v rámci festivalu Prague Nonverbal, procestoval celý svět. Působí jako pedagog, ředitel a konzultant různých komediálních souborů, operních společností, cirkusových a tanečních škol.

Veronika Poldauf Riedlbauchová

V centru zájmu Veroniky Poldauf Riedlbauchové stojí fyzické divadlo, tanec, nový cirkus a site-specific. V těchto oblastech realizovala jako režisérka, choreografka a často i autorka a performerka mnoho úspěšných inscenací u nás a ve Španělsku, kde několik let profesně působila (Vodu po lžičkách, Camille, Combinat de Cirq 39, Očištění/Depurados, Hřbitov aut, Slavík a růže, Autobuď ad.). Úzce spolupracuje s novocirkusovým souborem Bratři v tricku, s nímž vytvořila tři autorská představení Plovárna, Funus a Lov. V posledních letech se zaměřuje rovněž na hudební divadlo, intenzivně spolupracuje především s Jihočeským divadlem (opery Traviatta, Trubadúr, Brundibár, muzikál Kronikáři ad.). Celá řada jejich inscenací byla prezentována na mezinárodních festivalech po celé Evropě a těší se mnoha nominací a ocenění. Vyučuje na Divadelní fakultě AMU v Praze, vede divadelní workshopy a připravuje hudebně-edukační pořady s PKF-Praque Philharmonia v pražském Rudolfinu. V roce 2014 vydala také básnickou sbírku Noc bez hlavy.

DALŠÍ INFORMACE & PŘEDPRODEJ:

http://www.jatka78.cz/cs/inscenace/prechaze

FOTO: SquadraSua, Eva Kořínková a David Konečný

Zuzana Hošková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

PRAGUE NONVERBAL

Druhý ročník mezinárodního divadelního festivalu PRAGUE NONVERBAL odstartuje v pražských Holešovicích 21. května 2017

Druhý ročník mezinárodního divadelního festivalu PRAGUE NONVERBAL odstartuje v pražských Holešovicích 21. května 2017

Naváže na první premiérový ročník festivalu, ve kterém kromě divadelních představení proběhla také výstava významného choreografa Jiřího Kyliána. I letošní dramaturgie bude pokračovat v konceptu divadelního festivalu s přesahem do dalších uměleckých oborů,  ve kterém se v hlavní linii představí mezinárodní umělci nonverbálního divadla. Hlavním centrem dění se stane umělecký prostor La Fabrika a letos se kromě ní rozšíří i o další scény v rámci ART DISTRICT v Praze 7. Návštěvníci budou moci shlé ;dnout za jeden týden okolo 20 představení i v prostoru Jatka78, v divadle Alfred ve Dvoře, ve Studiu Hrdinů, v Centru současného umění DOX a v Cross Clubu.

Hlavním cílem festivalu je konfrontace s mezinárodní profesionální scénou a neotřelá dramaturgie, která vnímá současné nonverbální divadlo jako otevřený umělecký proud zasahující do dalších žánrů a oborů současného umění. Důležitým faktorem je pestrost žánrů a přesahy mimického divadla do tance, cirkusové artistiky, objektového divadla  a vizuálního umění. V programu se objeví také divadla, která pracují s maskami a projekty s velmi sugestivní výtvarnou stylizací.

Hlavní zahraniční část programu tvoří inscenace britského souboru VAMOS THEATRE s názvem FINDING JOY. Nonverbální divadlo s maskami zaznamenalo značný ohlas na velkých mezinárodních přehlídkách a je zajímavou ukázkou jak zpracovat beze slov, s maskami, komiksově a s nadsázkou zajímavý námět z reálného života.

COMPAGNIE MANGANO-MASSIP je francouzské duo Sara Mangano a Yves Massip, kteří patří mezi přímé pokračovatele odkazu Marcela Marceaua. Jejich tvorba je pohybově i vizuálně atraktivní, propojující techniku mime corporel s fyzickým divadlem.

Dalším jménem je skvělý belgický umělec JOS HOUBEN, patřící mezi nejvýraznější a nejznámější evropské mimy, který se představí se svým novým projektem ART OF LAUGHTER.

Na letošním Fringe festivalu v Edinburghu se úspěšně prezentovala originální mexická umělkyně GABY MUNOZ s komickým, klaunským a improvizovaným představením PERHAPS, PERHAPS… , které bude rovněž součástí hlavního festivalového programu.

Z českých souborů se v rámci hlavního programu můžeme těšit v prostoru JATKA78 na představení AIRGROUND CIRKU LA PUTYKA v choreografii Toma Rychetského. Jedním   z projektů uvedených v divadle Alfred ve Dvoře bude zahraniční performance izraelsko-japonského páru Dror Liberman a Kazuyo Shionoiri TAKE DOWN a druhým projektem je představení Halky Třešňákové a Anny Polívkové WALK IN PROGRESS. Ve Studio Hrdinů se představí PANTOMIMA S.I. – divadlo pantomimy neslyšících.

V hlavním programu se také představí studenti Katedry nonverbálního divadla HAMU Praha, kteří na festivale uvedou moderní klaunerii VĚC v režii Števa Capka a studenti Ateliéru výchovné dramatiky Neslyšících JAMU Brno. V režii prof. Zoji Mikotové vzniklo nové představení DŮM BERNARDY ALBY a na festivale bude uvedeno v pražské premiéře. V další české premiéře se v hlavním programu představí také progresivní mladá formace HOLEKTIV – Eva Stará, Karolína Křížk ová a Andrea Vykysalá, která se soustředí na propojování mimického a tanečního divadla s cirkusovou artistikou.

Letošní cenu SILENCE SPEAKS LOUDER převezme další výrazná osobnost mimického divadla – prof. Ctibor Turba. V doprovodné výstavě v Centru současného umění DOX bude od 21. května prezentován soubor Turbových grafik, fotografií, plakátů a dalších zajímavých materiálů mapujících jeho uměleckou dráhu.

V rámci doprovodného programu představí Jiří Kylián svůj nový film natočený ve středoevropské produkci a proběhnou další  komentované filmové projekce zásadních Turbových filmů a dokumentů.
 Nedílnou součástí budou workshopy pro studenty HAMU, DAMU a JAMU. V posledním dnu festivalu se také na dvoře La Fabriky představí Jiří Bilbo Reidinger, Václa v Strasser a Bratři v tricku věnující se převážně dětskému publiku.

Předprodej na všechna představení tohoto výjimečného festivalu byl již zahájen

 

do 1. května lze zakoupit vstupenky za sníženou cenu.

——————————————————

PRAGUE NONVERBAL 17 (21. – 28. 5. 2017)

aktuální informace o programu a kontakty:

La Fabrika, Komunardů 28, Praha 7, festival@praguenonverbal.cz

www.praguenonverbal.cz

facebook

 

Taneční magazín