Rozhovor s režisérkou, choreografkou, pedagožkou, arteterapeutkou i publicistkou HANOU STREJČKOVOU:

„Vidět svět jinak, číst mezi řádky situací, komunikovat symbolikou fyzických gest nebo věcí“

Dávné staročeské přísloví říká, že devět řemesel znamená desátou bídu. Pokud tomu tak opravdu bývá, tak HANA STREJČKOVÁ je určitě výjimkou, potvrzující pravidlo. Posuďte sami: je režisérkou, choreografkou, herečkou, performerkou, dramatičkou, dramaturgyní, arteterapeutkou, pedagožkou i poměrně pravidelnou publicistkou odborných článků v řadě tradičních i elektronických periodik. A v jejím případě to, zcela jistě, znamená bezpochyby bohatství. Nikoli materiální, ale to umělecké, ale i hřejivě lidské. Abychom si její pestrobarevný umělecký svět i celé spektrum zájmů představili, požádali jsme ji o rozhovor… A tady ho máte:

Jak jste se k tanci a pohybovému divadlu dostala, mělo to rodinné kořeny?

Nevyrostla jsem sice v divadelních šatnách a na zkušebnách.  Avšak část rodiny, podle vyprávění, vykazovala umělecké vlohy a k tomuto základu přispěla rodičovská výchova. Moje kořeny jsou původně moravsko-slovenské, ačkoli postupem času se s prožitými lety zapustily i v Rusku a Francii. A také ,náhody´ na cestách mě pravděpodobně nasměrovaly k umění vidět svět i jinak, číst mezi řádky situací a komunikovat skrze symboliku fyzických gest nebo věcí. Důležitou roli patrně sehrály přijímací zkoušky do Lidové školy umění. Ty tehdy probíhaly formou návštěv pedagogů přímo v mateřských školách. Bylo mi pět let a vybrala si mě pro literárně-dramatický obor paní Noemi Zárubová, dnes prof. Noemi Pfeffermannová na pražské HAMU. Po zhruba třiceti letech jsme opět pod střechou jedné instituce. Náhoda? Podobně se během let objevovali další ,průvodci´, jako například profesor Miloš Horanský na DAMU nebo inspirativní osobnosti jako Frederika Smetanová, Kateřina Schwarzová, Paola Rizza, Pascale Lecoq a mnozí další. Jsou ukrytí navždy v mých vzpomínkách.“

A k Vaší pedagogické práci?

Aktuálně se podílím na výuce na Katedře nonverbálního divadla na pražské HAMU. Pro veřejnost lektoruji kurzy fyzického divadla, herectví s maskou a v zahraničí také divadelní pedagogiku, v současnosti jen on-line. Dětem se snažím, v Divadelním studiu při KC Zahrada a také v novém volnočasovém centru H55 v pražském Hloubětíně, ukázat poetiku věcí a rozsah fyzického divadla. Učím ráda, čímž analyzuji a reflektuji svou práci a její smysl. A především pak otázky studentů nebo účastníků kurzů vnímám jako skvělé podněty k zamyšlení a prevenci ustrnutí.“

Hana Strejčková vede akční výuku

Máte velké zkušenosti ze studií i prací v zahraničí…

Nevím, zda velké, ale díky životním okolnostem jsem téměř čtyři roky mohla studovat sport v Rusku a pak ve Francii. Tam jsem si později splnila přání studovat scénografii ve vztahu k pohybu a fyzické divadlo na Mezinárodní divadelní škole Jacques Lecoq. A taky jsem strávila rok studiem tvůrčího psaní ve Velké Británii. Ale například i několikatýdenní pobyty na workshopech v zahraničí nebo s lektory s mezinárodní působností byly pro mě velmi inspirující. Stejně jako akce věnované uměleckému výzkumu.“

Portrétní momentka před zrcadlem

Jakým způsobem byste hodnotila naše pohybové divadlo v evropském či světovém kontextu?

Českou republiku vnímám jako plnohodnotnou součást evropské performativní scény. Ačkoli se k některým trendům propracováváme déle anebo jsou určeny hlavně pro artového diváka a úzkou skupinu profesionálů. Až do loňského roku geografické hranice v oblasti pohybového divadla stírala umělecká propustnost. Také jsem běžně pendlovala mezi východem a západem. A nebylo to nic neobyčejného. I s ohledem na moje zahraniční studia pak ráda pokračuji v navázaných spolupracích. Jsem také členkou mezinárodního souboru. Ten vznikl za našich studií v Paříži. Akorát pandemie nás všechny ,vymetla´ do zemí původu a realizovat premiéru, například v Londýně jako dřív, je nyní už nepředstavitelné.“

V čem máme ještě, podle Vás, v těchto oblastech u nás rezervy?

Určitý rozdíl vidím ve vztahu ke vzdělávání. V zahraničí se povětšinou platí školné. Anebo jsou na studenty na státem dotovaných školách obrovské nároky. Když už se jednou uchazeč na studia dostane, dělá se vše proto, aby se udržel, a také aby se za sebe nestyděl. Takže trénuje, pozoruje, učí se, vstřebává všechny impulsy. V Rusku jsem zažila dril. Ve Francii se mi pak zažitá disciplína velmi hodila. O rezervách se hovoří nelehko, protože – a to je důležitá součást profesionální tvorby – každá země má jinak nastavený způsob financování a podpory nezávislého umění. Těžko pak soudit, když jde o národnostní specifika a kulturní systémy… Můj osobní dojem je, že se nedá paušalizovat podle územních celků, ani zobecňovat na ,my´ a ,oni´. Mnozí, v České republice působící umělci, jsou/jsme nomádi, anebo ,kulturní pendleři´.  A domnívám se, že každý umělec svoje rezervy cítí. Já tedy rozhodně ano.“

Z dětského představení „Hmyzí hotel Bzzz”

Máte velmi široký akční radius. Jak to vše vůbec zvládáte? Zbývá Vám vůbec nějaký čas a prostor na soukromí?

Zjistila jsem, že aby člověk žil v harmonii sám se sebou, nemůže oddělovat tvorbu od života. Prolínají se. Nelze ovlivnit, že se například na túře v horách zapomenete a ,spustíte´ do myšlenek na inscenaci, knihu… Cokoli, co ,jako´ nesouvisí se soukromím, ale zavání prací. A myslím, že to není nic neobvyklého. Navíc mě fascinuje scénologie všednosti. Díky pozorování přicházejí motivy k rozvinutí v tvorbě.“

Co máte, mimo tance, divadla, publicistiky a pedagogiky, za další koníčky?

Od dětství se držím lezení po stromech, dálkového běhání, plavání a vysokých hor. Z koníčků, které přicházely a odcházely během života, to bylo například ve Francii malování v galeriích. Akorát jsem zjistila, že obrazy mistrů vnímám jako inspiraci, na rozdíl od ostatních, kteří poctivě přenášeli originální výjev na své plátno. V Rusku jsme zase s paní učitelkou vyjížděli malovat pravoslavné rozbořené kostelíky do podmoskevské oblasti.“

Má, podle Vás, v něčem „česká mentalita” v tanečním i pohybovém divadle nějaká výrazná pozitiva?

Pozitiva české ,nezávislé´ umělecké mentality vnímám v její schopnosti adaptovat se na situace všeho druhu a kreativně si přizpůsobovat pravidla vyšší moci pro zajištění aspoň minimalistického prostoru k tvůrčímu způsobu života.“

Ve „Zchlazení jara“, věnovaném událostem roku 1968, z cyklu „Divadlo reminiscence – Příběhy 20. století“, si H. Strejčková nejen zahrála, ale také jej dramaturgicky připravovala i režírovala a je rovněž spoluautorkou výtvarné výpravy inscenace

Které z českých konkurenčních tanečních, či novocirkusových souborů asi nejvíce uznáváte?

Ani osobně, ani profesně nevnímám ostatní umělce jako konkurenci, ale vidím nás všechny jako pestrou mozaiku, která vytváří ,patchwork´ české nezávislé scény. Vycházím i z toho, že každý máme rozdílné motivace k působení v kultuře. Odlišné ambice a vlastní důvody. Vážím si všech, kteří prokazují vytrvalost a touhu prohlubovat svůj rukopis. Toho, kdo na sobě pracuje, a to nezávisle na tom, zda souzním s jejich vyjadřovacími prostředky nebo způsoby sebe/prezentace. Ctím kolegy na Katedře nonverbálního divadla HAMU. Baví mě houževnatost a odhodlání českých novocirkusových performerů a obecně mě těší zájem o českou kulturu v zahraničí.

Jako divadelní publicistka jsem nestranná. Sleduji vývoj jednotlivců a souborů a upřímně se raduji, když vypozoruji vývoj a paralely se zahraničními vlivy nebo pokračovatele domácích osobností. Dnešní doba sice nahrává ,skokanům influencerům´ – být hodně vidět, a hlavně se líbit, ale je to jako s kometou – letí, zhasne, případně se rozsvítí jinde, jinak. I jim však patří místo na ,hvězdném´ uměleckém nebi. Jsem pro co největší rozmanitost, ať si každý může najít ,to svoje´. A to dělá místa, velkoměsta i regiony, kulturními.

Ze zahraničních umělců mě fascinují ze starší generace například Jos Houben, Nola Rae, Josef Nadj, Maguy Marin, z mladých souborů pak norská skupina vytvořená spolužáky z Lecoqovy školy The Krumple Theatre Company…“

Během hodiny výuky práce s maskou

V čem Vás uchvátila a získala „dětská duše” k vytváření tak jedinečných dětských představení?

Myslím si a cítím to tak, že dětská duše v nás přetrvává. Jen jde nejspíš o to si se svým vnitřním dítětem najít k sobě cestu i v dospělém věku. A za hlavní ,přísadu´ do tvorby považuji smysl pro hru, nejen si umět hrát, ale mít touhu hrát si, ve fázi zkoumání i zahrávat si s realitou a nahrávat spolupracovníkům. Divadlo pro děti vnímám jako dialog nejen mezi svým dětským já (nebo představou o dětském já) a dospělým tvůrcem, ale jako komunikaci v rozsahu celého týmu, s ohledem na komunikační kód cílové skupiny. Ať už to bylo představení o domově Mezi námi nebo navazující Poutníci po hvězdách o putování na místo svých snů, či Hnízdo na nitkách o odvaze vyletět z mateřského objetí, Za zrcadlem o relativitě času ve hře a světě dospělých a nejnovější Hmyzí hotel Bzzzz pro batolata, vždycky se jednalo o poctivě prozkoumaný terén ke startu. Alchymie vzniku inscenace je pak nejen řemeslem, ale počítá i s vkladem intuice a nepojmenovatelných kouzelných přísad.“

V inscenaci „Mezi námi“

Je náročné – během relativně krátkého času – se přeorientovat od práce s dospělými k dětskému divadlu?

V tvorbě se moje kroky (a pak i spolupracovníků souznících s projektem) odvíjejí od tématu k materiálu a pohybu a již tím se definuje prostor a vyjadřovací prostředky, které buď zkoumané téma rozvíjejí anebo mi pomáhají naznačit jeho hranice. Každé představení je pro mě dobrodružným budováním svébytného světa. A sice s vědomím, pro koho je téma určeno. Ale přesný recept, co by mělo být předloženo dětskému nebo dospělému divákovi, nemám. Každý projekt je objevováním a cestou krajinou neznáma. A samozřejmě risk, zda způsob zpracování cílovou diváckou skupinu nakonec osloví.“

Co bylo prvotním impulsem k vytvoření, respektive založení, FysioARTu?

Cílem bylo vytvořit soudržné a podpůrné profesionální zázemí pro umělecké projekty s přesahem k sociální a edukativní oblasti.“

Dost často vystupujete v chrámech a kostelech. Chcete diváka přivést tak trochu nenásilně k víře? Anebo to má být spíše cestou ke zcivilnění až sekularizaci?

V atypických prostorách pracujeme dlouhodobě. Jsou to sklepy, chrámy, kostely, klášterní ambity, půdy a další. Ovšem tyto lokality nikterak nesouvisejí s ,násilným´ vedením k jakékoli víře, ale s oživením míst, která by bez vnějšího podnětu utichla. Například Půlnoc v pohraničí vznikala sice v bývalém klášteře kapucínů v Rumburku, ale představení jsme odehráli již v kostele evangelickém, anebo starokatolickém. Spolupráce s duchovními a historiky nám otevírá nové rozměry, jak zpracovat téma humanismu i v takových tématech, která se dotýkají 50. – 60. let minulého století.“

Se dvěma inscenacemi hostujete v různých kostelech, jak, jako režisérka, zvládáte práci v mnohdy – diametrálně odlišných prostorách. A to jak dispozičně, tak třeba i akusticky…

Každý výjezd vyžaduje přípravu předem ve všech rovinách. Od rozložení prostoru, po nazvučení a nasvícení. Řeším to buď osobní obhlídkou nebo podle fotografií, které pořídí na místě pořadatel. A pak nastává fáze dotazování na možnosti prostoru, čili na podmínky umístění světel, na přísun elektřiny (není všude samozřejmostí), na stanovení rozsahu pohybu po prostoru (ne všude se dá vstupovat)… Každý prostor má svá pravidla a já nemám potřebu je překračovat, Chci převést inscenaci za jakýchkoli omezení v co nejvěrnějším provedení. Ne vždy se povede, aby různě usazení diváci všechno dobře slyšeli a viděli, ale nonverbální jazyk a atmosféra mi přijdou důležitější. Hráli jsme v kostele bez podlahy v prachu a bez oken anebo v obrovském chrámu. Ale i ve venkovském kostelíčku, kde se velmi těžko hledalo místo mezi lavicemi pro herce… Míst bylo už opravdu velmi mnoho, a nejen spjatých právě s katolickou církví. Na co si asi nejde příliš zvyknout, je všudypřítomná zima. Chlad od podlahy a průvan. Navíc mým zvykem je i psát v místech, ze kterých vycházím. A zrovna tato zmiňovaná Půlnoc v pohraničí vznikala v ambitu loretánského areálu v Rumburku od zimy 2018 do pozdního jara roku 2019.“

Na „Půlnoc v pohraničí“ napsal TANEČNÍ MAGAZÍN recenzi na představení z pražského chrámu Panny Marie Sněžné, tento snímek je však z kostela svaté Barbory ve Všekarech

Vystupujete často v zahraničí, je to produkčně náročné? Pracujete se zahraničními divadly i na výměnné (barterové) bázi?

Každá spolupráce má svá specifika. Některé výjezdy se realizovaly díky Nové síti a jejich festivalu Malá inventura, jiné na základě osobních kontaktů, zahraničních projektů, nebo spojením divadelní a vzdělávací činnosti. Hodně mi záleží na dlouhodobých dobrých vztazích. A mně nedělá potíže pracovat i v méně komfortních podmínkách. Dokázala jsem se opakovaně vrátit do romských osad, protože to mělo smysl. Na druhou stranu jsem byla hostem prestižních festivalů. Tato diverzita mě opravdu baví a vážím si všech příležitostí ke zkušenostem.“

Jak, kromě šití roušek a umísťování představení na YouTube, ovlivnila současná pandemie koronaviru Vaši práci?

Období mi dalo čas na důkladnou inventuru činnosti, prověřilo soudržnost nejbližšího týmu. A navedlo nás na uvádění představení v přírodě i následně nám umožnilo začít přemýšlet, jak jinak uvést – převést divadelní tvary pro objektiv kamery a také rozvinout nové nápady. Se záznamy představení jsme se vypořádali, jak projektem Divadlo do schránky, převedením přehlídky divadla reminiscence na web MEMOfestival anebo jsme promítali na zdi paneláků. Během Adventu také ve výkladní skříni, zkusili jsme i na sníh. Se spolupracovníky komunikujeme, a pokud to je možné, organizujeme společné tréninky nebo zkoušení. Testování se stalo běžnou součástí praxe.“

Velké brýle má režisérka i herečka v jedné osobě v nové „Divadelní detektivce“

Publikujete autorské články v řadě periodik. Jakou byste dala sama sobě otázku závěrem?

Zda se cítím natolik povolaná, abych si pro rozhovor do médií kladla otázku sama sobě…“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na brzké shledání při nějakém Vašem představení.

Foto: Štěpánka Křížová, Kateřina Suchá, Ludmila Šikolová, Miloš Šálek a archiv Hany Strejčkové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Emocionální či emoční dramaturgie

Už jste někdy, jako režiséři, bojovali s herci při práci na emočně vypjatých scénách?

Podívejte se zde na přednášku Stephanie M. Hartové „Emocionální dramaturgie“. Řeší zejména začlenění snahy účinkujících o vyřešení traumatických rolí v závislosti na jejich emoční zranitelnosti. Byla poprvé zveřejněna na on-line konferenci IUGTE.

Jak vytvoříme prostor pro umělce, aby prozkoumali nepohodlné emoce, ale tyto pocity si následně nepřenesli do svého osobního života?

Vše je dokumentováno při práci režisérky ve vypjatých fázích intimity anebo násilí. Hartová se rovněž zaobírá prací s herci ve velmi obtížných rolích. A s ní související neustálou mantrou. Vysvětluje zároveň to, že „nepohodlné se liší od nebezpečného“.

Tato přednáška zkoumá nutnost vytvoření toho, co Hartová nazvala „emoční dramaturgií“. Čili jde o budování pedagogických hranic a psychologické oddělení účinkujících od jejich jevištního výkonu.

Watch Now>

Přednáška je v anglickém jazyce.

NIPAI

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„4+4 dny v pohybu“ on-line!

Festival současného umění uzavřen, dále však vysílá podcastové studio „4×4 Live“

Po necelých třech dnech musel festival „4+4 dny v pohybu“ uzavřít budovu Nové strašnické školy, kde letos poprvé probíhal. V rámci festivalu však začalo vysílání podcastového studia „4×4 Live“, které běží dále až do pátku 16. října.

Studio je otevřenou platformou, kam byli pozváni návštěvníci, umělci a zástupci odborné veřejnosti. Nalézá se v budově Nové strašnické školy. Vzhledem k letošnímu festivalovému tématu edukace, se rozhodli organizátoři rozšířit festival do virtuálního prostoru a nabídnout tak snadno dostupný formát vzdělávání.

V rozhovorech přibližují vystavená díla a workshopy festivalu kurátoři a umělci jako: Zbyněk Baladrán, Ondřej Horák, Marcela Steinbachová, Eva Koťátková nebo Mothers Artlovers. Místostarosta Prahy 10 David Kašpar zas prozradil, co přinesl umělecký festival do sousedských vztahů na „Desítce”. Navíc i jaká je budoucnost školní budovy. Podcasty se věnují také problematice coming outu LGBT komunity, Desítka, situaci trans lidí v České republice a na Slovensku. Nebo genderové a rasové diskriminaci. Mluvit se bude o hnutí „Black Lives Matter“, aktivismu mladých lidí, digitální ekonomice, ale i o tom, jak pohlížet na náboženství v dnešní době. Popřípadě rovněž o zvuku a hudbě.

Velký prostor dostává právě školství. Podcasty započala konference „Kdo je tady učitel?“. Dále tyto přinášejí vhled do nových pedagogických metod, jak emoce ovlivňují společenství školy od kuchařek, přes učitele až k žákům a rodičům.

Pro uměleckou scénu nachystali organizátoři seminář o autorských právech umělců. Rovněž debatu o syntetických médiích. Na své diváky čeká také webinář seznámení se s programem na podporu současného umění „Umění pro město“. Debatovat se bude o roli kurátora či o environmentálním uvažování v uměleckém i pedagogickém procesu.

Podcastové studio sledujte online http://bit.ly/4x4Live, záznam si můžete pustit také zpětně.

Festival „4+4 dny v pohybu” musel být z důvodu současných vládních nařízení ukončen o týden dříve. „Podařilo se nám velkou část programu, která byla naplánována na celý týden, přesunout do posledních dvou dnů, kdy návštěva kulturních akcí byla ještě možná. Chceme poděkovat všem návštěvníkům za účast. A umělcům za schopnost rychle se přizpůsobit podmínkám, které se měnily z hodiny na hodinu“, říká Markéta Černá, producentka festivalu.

Před strašnickou školou, u stanice pražského metra, trasy A, Strašnická

Kromě výstavy současného umění „Všechno je jinak“, dílen, tanečních performancí a představení pro děti, proběhla také generálka autorské inscenace „Nothing Else, Mothers“.

Současně s festivalem „4+4 dny v pohybu“ můžete vyrazit za uměním do plenéru. Třeba na „Public Jukebox“ Krištofa Kintery do Hrachov u Sedlčan. Anebo do pražského Motola za dílem Davida Böhma a Jiřího Franty s názvem „Předmět našich hovorů“. Či do galerie pod širým nebem ProLuka, kde vystavuje brněnský street-artový umělec TIMO.

Více informací a kompletní program on-line vysílání naleznete na: ctyridny.cz/festival-2020/festival-2020-online/

Text a foto: Anna Mašátová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Kulatý stůl 13.2. 2017

Prostor v pedagogice tance, mezioborová diskuse

 

 

Prostor v pedagogice tance,  TANEČNÍ PEDAGOGICKÁ DÍLNA – seminář akreditovaný MŠMT ČR, KULATÝ STŮL pro veřejnost Prostorem nás provedou Sophie BILLY (FR) a Mirka ELIÁŠOVÁ (CZ) – choreografky a pedagožky, Jana BOHUTÍNSKÁ (CZ) – koučka, Bronislav STRATIL (CZ) – architekt, scénograf ● PRAHA ● HAMU● Zaměříme se na PROSTOR a CIRKULACI v něm, TĚLO V PROSTORU, tělo-prostor, členění a analýzu struktury prostoru v tanci, imaginaci a práci se žáky.

Foto: Archiv SE.S.TA

Cílem této konkrétní dílny je uvědomování si prostoru a cirkulace v něm, analýza prostoru a rozvíjení imaginace ve své každodenní práci i tvorbě. Pedagogické dílny jsou založeny na sdílení zkušeností mezi tanečními profesionály a pedagogy, osvojování si nástrojů umožňujících adaptaci jejich učení na konkrétních skupinách dětí a žáků. Tento rok jsme pozvali vedle dvou zkušených choreografek a pedagožek také architekta a scénografa, koučku a publicistku, aby s námi sdíleli své zkušenosti, hledali přesahy a inspirovali nás pro práci s dětmi i dospělými.

SOPHIE BILLY-  Kromě kariéry tanečnice v Londýnském Baletním Festivalu a Royal Baletu ve Wallonii účinkovala také v dalších skupinách klasického a současného tance. V současné době působí jako pedagožka pedagogů v Národním tanečním centru v Paříži (Centre National de la Danse) a ve spolupráci s Jeanem Christophem Paré a Wilfride Piolletovou rozvíjí metodu analýzy tanečního pohybu aplikovanou přímo na techniku tance . Je také diplomovanou historičkou umění a pedagožkou Labanova zápisu. Založila skupinu De Sidéra. Věnuje se výuce a formování učitelů hudby pro tanečníky a taneční přípravku. Je držitelkou diplomu CA, nejvyššího pedagogického dipl omu ve Francii. Založila také první pedagogické sdružení specializující se na výuku malých dětí a vyučuje rovněž na tanečních konzervatořích. Již několik let poskytuje prostřednictvím SE.S.TA své znalosti českým pedagogům v rámci pedagogických seminářů, které vede společně s Ankou Sedláčkovou.

MIRKA ELIÁŠOVÁ – tanečnice, pedagožka, choreografka – je absolventka v oboru choreografie na Taneční katedře HAMU v Praze. V následujících letech se věnovala využití improvizace v současném tanci a v roce 2007 obhájila disertační práci v oboru choreografie a teorie choreografie. V současné době působí jako pedagog na Taneční katedře HAMU v Praze a část svých sil věnuje práci s dětmi na ZUŠ v Praze 8. Od roku 1997 vytvořila více než dvacet původních choreografií, na kterých spolupracovala s Jiřím Jaklem a dalšími současnými skladateli, spolupracovala na operních představeních ND v Praze a divadle v Ústí nad Labem, podílela se na vzniku čtyř tanečních filmů, získala oceněn&i acute; Prix de Intellect 2000 a cenu za taneční film na studentském festivalu v Písku.

srdečně Vás zveme na odbornou mezioborovou diskusi u kulatého stolu na téma Prostor a cirkulace v něm aneb PROSTOR V PEDAGOGICE TANCE.

Kulatý stůl se uskuteční v pondělí 13/2/2017, v čase od 18:00 – 19:30h, v kavárně Studia ALTA.
Současně bychom rádi pozvali i na naši kreativní pedagogickou dílnu – Prostor a cirkulace v něm (seminář akreditovaný MŠMT ČR), který Kulatému stolu předchází, a na který se stále můžete přihlásit.

PROSTOR A CIRKULACE V NĚM ● TANEČNÍ A PEDAGOGICKÁ DÍLNA
Prostor v pedagogice tance​
SE.S.TA – Centrum choreografického rozvoje

10.- 13. 2. 2017 ● PRAHA ● HAMU

Inspiruješ se PROSTORem v pedagogice tance? Jsi pedagog nebo student tance, tanečník?

Jak podpořit studentovu imaginaci?
Záměrem této konkrétní dílny je uvědomování si prostoru a cirkulace médií v něm, analýza prostoru a rozvíjení imaginace ve své každodenní práci i tvorbě. Pedagogické dílny jsou založeny na sdílení zkušeností mezi tanečními profesionály a pedagogy, osvojování si nástrojů umožňujících adaptaci jejich učení na konkrétních skupinách dětí a žáků.

Tento rok jsme pozvali vedle dvou zkušených choreografek a pedagožek také architektku, koučku a publicistku aby s námi sdílely své zkušenosti, hledaly přesahy a inspirovaly nás pro práci s dětmi i dospělými. Prostorem nás provedou: Sophie BILLY (FR) a Mirka ELIÁŠOVÁ (CZ) – choreografky a pedagožky, Jana BOHUTÍNSKÁ (CZ) – koučka, Dorota KLUSKA (PL) -& nbsp;architektka

 

Kateřina Uhrová

Seminář je akreditovaný MŠMT ČR
Přihlášky zasílejte do 18.1. 2016 na email: rezervace@se-s-ta.czmkafkova@se-s-ta.cz
Více v příloze a na www.se-s-ta.cz

Konání pedagogického semináře podpořili: MK ČR, hl. město Praha

 

Taneční magazín