1. Vy tančíte jazz a jste velice úspěšná. Proč právě jazz? V čem tkví jeho kouzlo oproti jiným tancům?
„Jsem takový exhibicionista, jsem člověk do větru, baví mě předvádět se. Jazz je určený pro lidi, kteří mají rádi publikum, mají rádi velkou show, také jazzovou muziku samozřejmě, proto jsem si vybrala právě jazz.
Jako dítě jsem začínala s show dance, s contemporary a s modernou, ale později jsem se upnula hlavně na jazz. Myslím si, že k mé povaze je tento taneční styl ten nejlepší.“
2. Když se nějaká rodina či dítě rozhodne pro jazz, co ho čeká? Těžká technika nebo lehce zvládnutelná ?
„Jako u každého artového tancování, technika je samozřejmě důležitá. Využijí se zde základy baletu, ale technika jazzu není ta nejnáročenější technika artových tanců. Dítě spíše čeká trenink jeho osobnosti, aby se nebálo vyjádřit své pocity před diváky, hlavně se musí naučit prodat jazz. Jazz je opravdu tanec pro lidi, není s& aacute;m pro sebe (užívám si své pocity), ale je tu hlavně proto, aby bavil diváky a ukázal jim, že si vystoupení užíváte.
Trénink děti samozřejmě čeká, ale technika u tanečních stylů jako je třeba moderna, contemporary nebo balet je mnohem těžší. Řekla bych, že klasický jazz je ideální taneční styl pro děti, které pravidelně hopkají před televizí a chtějí své umění stále někomu ukazovat.“
3. Je tento taneční styl drahá záležitost, nebo stačí „tepláky a pití“?
„Na trenink samozřejmě stačí tepláky a pití, ale později, když přijdou kostýmy s nějakou rekvizitou, to už je finančně náročnější. Myslím, že je to až na úrovni baletu, kostýmy jsou různě vykamínkované, vyperličkované jako to známe z filmů (Chicago), tyto kostýmy jsou mnohem dražší oproti moderně, kde se dá tančit i v teplákách nebo v nějakých minimalistických trikotech. Boty jsou většinou jazzové, ale dají se využít i pro jiné tance, takže tato položka nehraje až takovou roli. Malé děti tančí v piškotech, finanční zátěž přichází až později. Mluvíme-li o soutěžním jazzu, kostýmy jsou drahá záležitost.“
4. Je pravda, že lidé, kteří vyhledávají jazz, jsou emocionálnější, jsou hlubší povahy?
„Určitě. Rozlišujeme několik stylů jazzu, tzv. Broadway jazz, lyrical jazz. Ten, kdo ovládá několik stylů, přijde na trenink a řekne si: „Tak, dnes mám právě náladu na lyrický jazz, chci vyjádřit tyto pocity a vpravit je do svého tance.“
Někdy se chci předvádět, chci se s dětmi vyblbnout, tak si naopak pustíme nějaký živý jazz, třeba se saxofonem a pořádně tam vybijeme energii.
Jazz nabízí několik směrů, každý člověk má něco raději něco méně, ale vždy je tam možnost to trošku obměnit. Jednotvárný není jazz určitě, není to hudba pro povrchní povahy.“
5. Platí o jazzu také, že musíte doslova žít tento životní styl, abyste tu hudbu „dostala pod kůži“?
„Pokud se stane vaší vášní a povoláním, jako se to stalo mně, tak už to dost ovlivňuje celý můj život mimo parket a sál. Poslouchám i doma jazzovou muziku, nemám jí nikdy dost. Dnes i různí interpreti předělávají písničky do jazzového stylu, takže je stále co poslouchat. Myslím, že mým životním stylem se jazz stal docela dost.“
Není to samozřejmě podmínkou, lze „vypnout“. Já si také někdy ráda odpočinu.“
6. Kolik času jste věnovala tréninku, když jste se rozhodla být profesionální tanečnice? Trénovala jste do strhání těla nebo stačila „hoďka a hotovo?“
„Tancuji od čtyř let, ze začátku těch tanečních stylů bylo více, ale už od základní školy jsem věděla, že jazz mě baví úplně nejvíc. Tehdy jsem byla součástí skupiny, tedy jsem musela absolvovat i ostatní styly, ale vždycky jsem se těšila na sólové tréninky, kde jsem se věnovala mému milovanému jazzu. Od střední školy, kdy jsem začínala i s trenérskou činností, jsem už dělala jazz víceméně pořád. Bylo to v takových návalech: léto jsem byla schopná trávit po tanečních školách, od září (i s ohledem na školu) toho bylo méně, ale pokud bych přepočítala trénink na hodiny, tak to určitě byly nějaké dvě, tři hodiny denně.“
7. Nebylo Vám líto, že ostatní se opalují a vy tančíte?
„Nikdy mi to nebylo líto. Musím přiznat, že holky na gymplu i na základní škole chodily ven a my jsme prostě měli tréninky, vystoupení, soutěže, mezinárodní soutěže. Zřejmě jsem přišla o spoustu oslav a párty, ale nikdy mě to nemrzelo. Zpětně vím, že to, co jsem se naučila, nebyl jen samotný jazz dance, ale i disciplína, pravidelnost, dodělat věci do konce, takže si myslím, že trénink mi dal i spoustu dobrých vlastností do života. Nikdy, nikdy jsem toho nelitovala.“
8. Je jazz v současné době oblíbený taneční styl v ČR nebo je spíše menšinovou záležitostí?
„Začala bych trošku okolo. V dnešní době je největší boom streetových a hip hopových stylů. Když chcete tančit jazz, nenaučíte se ho ani za rok, ani za dva. Možná po pěti letech si můžete říct, tak něco málo možná umím. U streetu je to naopak, chodíte chvíli na trénink, už trošku něco umíte, je to takové rychlejší. Hlavně pro děti má význam, že výsledek je rychlejší, takže v tomto směru je street asi baví trošičku více. Na druhou stranu u jazzu nemáme takový úbytek tanečníků. Ty děti, které se rychle naučí street, tak zase dokáží rychle přestat. Já si nedokážu představit, vlastně to u nás ve skupině ani nevidím, že by najěké dítě, které tam deset let tvrdě dře, jen tak odešlo. Neřekne si, že všechnu tu práci „hodí do kopru“ a začne se věnovat třeba keramice…. 🙂
My jsme ve skupině skoro všichni soutěžně tančili až do vysoké školy, později už samozřejmě málokdo u toho zůstal. Nebo se někdo rozhodnul pokračovat a stát se profesionálem. Všeobecně se dá říct, že nemáme takový úbytek tanečníků, je nás méně v tomto tanečním soutěžním světě, ale za to jsme vytrvalejší.“
9. Vrací se lidé k jazzu třeba poté, co vystudují vysokou školu?
„Z mé zkušenosti vím, že i při vysoké škole se tanec někdy zvládnout dá. Pokud ho má člověk opravdu rád, jde to. A pokud už někdo přestane se soutěžením, vyhledává si třeba lekce tance nebo open class. Myslím si, že tanec nelze jen tak opustit beze slova, zavřít taneční boty a už se k tomu nikdy nevrátit. Lidé se k tanci vrací jako ke koníčku, nevěnují tomu tolik času. Pokud nejsou aktivní, tak aspoň vyhledávají taneční akce nebo jdou na tanec jako diváci.“
10. Pomohly popularitě jazzu filmy?
„Filmy zprofanovaly jazz, ukázaly ho v té nejčistší podobě. Muži aspoň ví, že jazz je hezké ženské tancování.“
11. Muži se věnují tanci méně?
„Určitě. V jazzu mnohem, mnohem méně. Pro kluky je to náročný trénink, více než na streetové disciplíny, navíc přetrvává názor, že hip hop je mužský, ale jazz si muži neumí u sebe ani představit. Říkají si: „Jeje, jak v tom budu vypadat?“ Tady je hlavní důvod.“
12. Náročnější trénink? Kluci nechtějí tak tvrdě dřít?
„To ani ne, ale je to otázka i rozsahu, to se jim už nepozdává. Hlavně je to zženštělý tanec, vidí holky a flitry, připadají si, že oni muži do toho nepatří. Vnímají jazz jako ženský styl a nechtějí to. Ve stepařských studiích je kluků docela dost. Oba dva tyto styly se prolínají, oba začínaly na Broadwayi, přesto ve stepu muži jsou a v jazzu ne.“
13. Jazz je černošský tanec. Češi nejsou tak temperamentní, nedáváme své city najevo. Je to vůbec vhodný tanec pro nás?
„Dá se to naučit. Nebo spíše než naučit – spousta lidí tu hudbu cítí. Samozřejmě, kdybych se já postavila vedle nějakého černocha, bude můj tanec vypadat jinak. Nemyslím si, že to nemůžeme tančit, že by to bylo hloupé. Ale budeme jiní. Můžeme v jazzu být i dobří, ale když porovnáte lidi z oblastí, odkud jazz vyšel, bude to jiné, to určitě. Clasical jazz zní od černošské kap ely úplně jinak, žádná česká kapela to takhle nezahraje. Vychází to z toho, že oni mají ten styl vrozený a my naučený.“
14. Je ten rozdíl na škodu?
„Ne není, je to zase něco jiného, objevujeme nějakou novou dimenzi, přinášíme něco svého, nikde není psáno, že je to blbé. Ale zatím v Česku ani v tanci, ani v muzice nikdo s nějakou extra novou dimenzí nepřišel a spíše se snažíme dohánět klasiku…“
15. Jazz není starý tanec, vznikl ve dvacátém století. Je to móda? Vydrží zájem o jazz?
„Třeba standard se drží, pole dance i orientální tanec byly takové módní vlny. Pole dance i belly dance bavil ženy chvíli, rozmach tu byl a najednou zájem ochladl, tyhle styly si neudržely svou základnu. Ženy se naučily tento styl a pak se chtěly zas realizovat někde jinde.
|Jazz dance se bude držet na nějaké hladině, už tady jsou dobří lektoři, tanečnici, zahraniční lektoři, nemyslím, že zájem bude nějak stoupat, ale určitá základna tady vybudovaná je. Tihle lidé budou předávat své základy dál, svým dětem, svým rodinám.
Artové disciplíny se nedají jen tak opustit, je s tím příliš mnoho práce.
Chodím na workshopy v Praze, znám lektory, chodí tam i dost amatérů, nejsou to profíci, nejsou kdo ví jak dobří, ale chodí. Baví je muzika, produkujeme si nové lidi, kteří se o tento styl budou zajímat.“
16. Jak si vedete na soutěžích v jazz dance?
„CDO (Czech dance organization) pořádá kategorie formace, malé skupiny, dua a sóla.
Na soutěžích jsou zastoupeny všechny formy jazzu. CDO vysílá své tanečníky, kteří se umístí na prvních třech místech v ČR na mezinárodní klání, kde jsme dost úspěšní.“
17. Říká se, že jazz je pro tanečníky, kteří chtějí vyjádřit „svou duší“. Jak to jde dohromady se soutěžením?
„Je několik směrů jazzu, já teď mluvím o klasickém Broadway jazzu. Pak je tu jazz lyrický, který se upíná k vyjádření pocitů, k interpretaci své duše, nitra. Technika je podobná, ale lyrický jazz vyjadřuje pocity a všechno, co prožíváte.“
18. Je také možné soutěžit v lyrickém jazzu, tedy v pocitech, v tom, co prožíváte?
„No, jsou na to soutěže, ale je to samozřejmě velice těžce porovnatelné, velice. Zrovna v tom soutěžním tancování hraje velkou roli technika, ta se porovnávat dá. Tam jako porota poznáme,, kdo je na tom lépe a kdo hůř, ale pocity? To nemůžeme nikomu říct, jestli cítí dobře nebo špatně. A to je to, co je na lyrickém jazzu krásné. To, co některé přitahuje k lyrickému jazzu. Tady není špatně nebo dobře, tady jsi to „TY“. Je na tobě, jestli cítíš takhle, my ti to nemůžeme nijak vymlouvat a ani tě to nemůžeme naučit nějak cítit.
Lektor jazzu může dávat nějaké varice nebo pohyby, může říct, že teď půjdeme zprava doleva, nebo nahoru, dolů, ale nikdy nemůže tanečníkovi říct, že teď má cítit takhle, protože teď jsme smutní. Pokud ten člověk není smutný, tak to tak neucítí a převede si do svých pocitů. Na tomto principu se tančí lyrický jazz, řekla bych. Porovnat tento styl tance jde opravdu jen těžko.
Když se my porotci na soutěžích setkáme se dvěma sólistkami, jedna předvede jazz v zamilovaném stylu a jedna ve smutném, nemůžeme říct, že jedna vyhrála, protože byla hezky veselá. Spíše se tedy orientujeme na techniku a celkovou choreografii, v pocitech nemůže nikdo soutěžit.
Ale my v CDO netlačíme děti: “Musíš vyhrát“ potěší nás sice, když jsme první, ale nerveme si medaile z krku…
Říkáme dětem: „Hlavně si to užijte, tančíte na Mistrovství republiky.“ My porotci dobře víme, že nejsme branky, body, vteřiny.
Hodnocení je také individuální, každý porotce hodnotí jinak, někdo je unešený z nápadu, jiný z choreografie, další z techniky, zkrátka, každému se líbí něco jiného. Proto jsou výsledky každý rok jiné. Porota se sejde a řekne si: „Tak letos bylo nejlepší tohle“.
I tanečníci si uvědomují, že tanec je těžko porovnatelný, říkat si: „Ten vytočil pět otoček a ten jen tři, takže je lepší ten s pěti“, to nelze. Tanečník se třemi otočkami měl zase úžasný výraz a procítění, a to, co chtěl sdělit, to sdělil naprosto přesně, porota i diváci byli nadšení. A potom i dětem, které prohrály, říkáme: „No, musíme se více snažit a třeba příští rok ….“
Ten, kdo se v CDO nějakou dobu pohybuje, dobře ví, že jednou je na koni tenhle, podruhé zase tamhle ten. Řekla bych, že trend „Přivezte sto medailí, jinak se nevracejte!“ už takový není.
I kluby to berou tak: „Teď vyhráli tihle, tak se na ně podívejte a snažme se být lepší.“ Dnes se kluby nesnaží být lepší než někdo, ale snaží se být lepší než byli oni sami loni. Snažíme se růst a prohrávat, to je to, co mě soutěžní tancování dalo.
Prohry jsou, když se naučíte prohrávat v „pitomých“ soutěžích, když je vám dvanáct, pak je jednodušší v životě přijímat větší prohry.
Děti nám sice v klubu pláčou, když nemají medaili, my ale říkáme, že musí na sobě více pracovat. Tímto se děti učí chápat, že někdo může být lepší než oni, že úspěchy nejsou zadarmo. Prohry ani výhry nejsou na škodu. Ten, kdo vyhraje, ví, že se mu zúročila práce, když bude na sobě pracovat, vyhraje. Má to něco do sebe, prohry i výhry.
Když můj domovský klub prohrál, děti stály a koukaly, očima se ptaly: „Jak je to možné?“ Ale pak pochopily, že to tak asi muselo být, že si to asi nezasloužily. A tohle je dobré pro děti i pro rodiče. I rodiče většinou řeknou: „Nic si z toho nedělej, ono se to příští rok určitě podaří.“
Samozřejmě jsou a budou i ambiciózní rodiče, možná je to komplex, dokazují na dětech to, co sami nedokázali. Ale u nás v CDO je všechno přátelské, nikdo by neměl mít obavy vstoupit do soutěžního tancování, nikdo neřeže děti za to, že nevyhrály. Není tady žádné finanční ohodnocení, vítězové nedostávají žádné finance, pořád jde jen o plastovou medaili, takže tady není nějaká šílená motivace.“
19. Sporty jsou finančně ohodnocené a tanec není. Proč?
„Je těžké vůbec říct, zda je tanec sport nebo není. Je sport nebo umění?
Někdy naši tanečníci podávají doslova sportovní výkony, jindy tu máme třeba lyrický jazz, který jasně sport není, je to umění. Některé naše složky určitě budou stále uměním a disco dance bude možná tanec jako sport.
Na tuhle zapeklitou otázku často narážíme. A musíme odpovídat: „Jak kdy. Podívejte se na naše dva různé styly a posuďte sami.“ V soutěžním tancování nelze toto obecně říci.“
20. Souhlasíte, aby se tanec stal součástí olympijských her?
„To je těžká otázka. Vedla jsem na toto téma několik debat, slyšela jsem několik odpovědí.
Tanec patří na divadelní jeviště, na parket, i když v soutěžním tanci jezdíme také třeba do sportovních hal. Ale přece jen bych nerada viděla tanec pod nějakými zářivkami a startovními čísly. Na druhou stranu mnozí říkají: „Ono by nám to pomohlo, kdybychom spadali pod sport, byli bychom bráni jako plnohodnotní.“
Podle mého názoru cesta k popularizaci tance musí vést jinudy. Ráda se podívám na gymnastiku na olympijských hrách, ale tanec tam moc nevidím. Měl by zůstat tam, kde se vyvíjí. Cesty k jeho oblibě musíme hledat jinak.
Mám zkušenost z Polska, pracovala jsem tam, jezdím tam tvořit choreografie. V Polsku jsou televizní show, kde se tanec stal opravdu populární záležitostí, situace je dnes taková, že při vystoupení je zpěvák a s ním i tanečníci jmenováni jmény.
Je to samozřejmě komerční cesta, ale podařilo se jim, že zpěvák i tanečníci natočí videoklip a všichni vědí, jak se ti lidé ve videoklipu jmenují. O tanečnících se ví, kde už vystoupili, co dělají, zkrátka jsou na tom stejně jako jiné showbyznysové hvězdy.
V Polsku běží tři taneční soutěže, takže polský divák vidí 3x týdně taneční soutěž v hlavním vysílacím čase. Je to komerční tanec, žádný balet, ale už je soutěž koncipovaná tak, že tanečník, který vyhraje, musí zvládnout standard, modernu, hip hop, ča-ču, afro tance, škála je široká. Běžný divák rozliší pomalou a rychlou hudbu, ale v Polsku se laici začínají orientovat v nějakých stylech, berou tanec jako součást kultury. Divák už má přehled, tancem se zabývají běžní lidé, zájem běžných lidí o tanec je už v jiné rovině. Takhle bych si tu cestu představovala i u nás, spíše takto, než tlačit tanec do olympijských her. Bylo by krásné, kdyby si lidé všímali, že za zpěvákem je někdo, kdo se snaží diváka pobavit, zaujmout.
V Polsku začali s jednou soutěží, mělo to šílenou sledovanost, další konkurenčí televize si udělali svůj formát soutěže, další také. Lidé už mají dost seriálů. Navíc tanečníci jsou krásní lidé. Když přijde tanečník, tak se na něj prostě „kouká.“ I u nás by tanec měl být pro televize zajímavý. Pěveckých superstar jsme měli až dost, nevyprodukovali jsme nic zvláštního. Sledovat dobré taneční výkony by bylo příjemné.
České publikum ale vyžaduje spíše kriminálky. Mnohdy se musí ustoupit z kvality a prodávat brutální věci, krása je lidem k smíchu.
Já nemám doma už ani televizi. Opravdu mě překvapuje, když náhodou u rodičů zapnu televizi, tak zásadně běží kriminálky. Stále se divím, že toto lidi pořád dokola baví. Zaráží mě, co je chtěné. Kdyby to chtěné nebylo, tak to nebudou vysílat.
Já si raději na internetu čtu zajímavé rozhovory s tanečníky a sleduji taneční vystoupení.“
21. Názor mnoha mužů zní: „Jedinný tanec, na který se budeme dívat, je striptýz, tanec u tyče atd.“ Co Vy na to?
„Nevím, proč Čechy takhle dopadly…..“
22. CDO je největší česká taneční organizace. Jaké možnosti a aktivity nabízí? Kdo chce soutěžit, musí být členem CDO?
Registrujeme 10 000 registrovaných a 5 000 evidovaných členů, to znamená, registrovaní platí příspěvek a mají nějaké výhody, evidovaní neplatí, také mohou jezdit na soutěže, které pořádáme. Jsou zde dvě tour: Extraliga – která probíhá od října do konce ledna, dále Mistrovství ČR v disco dance a hip hopu, tj. sólo, duo, malé skupiny.
Jsme největší taneční organizace v ČR, proto máme skvělou databázi, když nám kdokoliv napíše, můžeme poslat jaké taneční školy jsou v jeho okolí, máme přesně napsáno, jaké školy jsou registrované v Praze, v Karlových Varech, takže můžeme poskytnout informaci o školách a čemu se věnují.
23. Češi jsou v soutěžích úspěšní, vyhrávají proti velkým zemím. V čem vidíte základ tohoto úspěchu?
„Ne, že bychom byli pracovitější, ale ta čísla jsou vždy velice originální, je to práce vedoucích klubů. Z našich čísel jde něco silného, porota se shodne na tom, že nápad byl lepší a dalo to divákům více než technické zpracování skladby. Zahraniční účastníci jsou na tom mnohdy technicky lépe než my, ale z dětí nejde nic, jen ten výkon. Děti všechno „vytočí, skočí,“ z nás jde i něco navíc, máme nějakou hodnotu. Tímto děkuji trenérům všech našich klubů, kteří nás reprezentují jak nejlépe mohou. Můžeme se pochlubit i několika tituly Mistr světa a Evropy, dokonce na základě tohoto výsledku se v příštím roce budou pořádat tři mezinárodní velké soutěže v ČR. V disko dance jsme obsadili všechna tři první místa, na „bedně“ stáli jen Češi, o toto prvenství se popraly tři české kluby.
Švédi mají tanec jako sport ve své zemi, novináři je čekají na letiši, dělají rozhovory, ale Čechům se podařilo porazit i tyto země jako Švédsko a Itálie. Je to úspěch. Je to tím, že nejsme sportem.
Ráda bych vyzdvihla klub Beethoven Chomutov, tato vítězná formace byla jiná, opravdu. Jejich vedoucí do toho dává něco navíc, nejen, že je všechno technicky správně, ale každý věděl, kdo je Beethoven Chomutov. Jsme na ně hrdí.“
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková
