Rozhovor s choreografkou, tanečnicí a manažerkou CDO Bárou Guzdkovou

„Baví mě se předvádět, jsem takový exhibicionista“

 

 

1. Vy tančíte jazz a jste velice úspěšná. Proč právě jazz?  V čem tkví jeho  kouzlo oproti  jiným tancům?

„Jsem takový  exhibicionista, jsem člověk do větru, baví mě předvádět se. Jazz je  určený pro lidi, kteří mají rádi publikum, mají rádi velkou show, také jazzovou muziku samozřejmě,  proto jsem si vybrala právě jazz.

Jako dítě jsem začínala s show dance, s contemporary a s modernou, ale později  jsem se upnula hlavně na jazz. Myslím si, že k  mé povaze je  tento taneční styl  ten  nejlepší.“

2. Když se nějaká rodina či dítě rozhodne pro jazz, co ho čeká? Těžká technika nebo lehce zvládnutelná ?

„Jako  u každého  artového  tancování, technika je samozřejmě důležitá. Využijí se  zde základy baletu, ale technika jazzu není ta nejnáročenější technika artových tanců. Dítě spíše  čeká trenink jeho osobnosti,  aby se nebálo vyjádřit své pocity před diváky, hlavně se musí naučit  prodat jazz. Jazz je opravdu tanec pro lidi, není s& aacute;m pro sebe (užívám si své pocity), ale je tu  hlavně  proto, aby bavil  diváky a ukázal jim, že si vystoupení  užíváte.

Trénink děti  samozřejmě čeká, ale technika u tanečních stylů  jako  je třeba moderna,  contemporary nebo balet je mnohem těžší. Řekla bych, že klasický jazz je ideální taneční  styl pro děti, které  pravidelně hopkají před televizí a chtějí své umění  stále někomu ukazovat.“

3.  Je  tento taneční styl drahá záležitost, nebo stačí „tepláky a pití“?

„Na trenink samozřejmě stačí tepláky a pití, ale později, když přijdou kostýmy s nějakou rekvizitou, to už je finančně náročnější. Myslím, že je to až na úrovni baletu,  kostýmy jsou různě vykamínkované, vyperličkované jako to známe z filmů (Chicago),  tyto   kostýmy jsou mnohem dražší  oproti moderně, kde se dá tančit i v teplákách nebo v nějakých minimalistických trikotech. Boty jsou většinou jazzové, ale dají se využít i pro jiné tance, takže tato položka  nehraje až takovou roli. Malé děti tančí v piškotech,  finanční zátěž  přichází až později. Mluvíme-li o soutěžním jazzu, kostýmy jsou  drahá záležitost.“

4.  Je pravda, že lidé, kteří vyhledávají jazz, jsou emocionálnější, jsou hlubší povahy?

„Určitě. Rozlišujeme několik stylů jazzu, tzv.  Broadway jazz, lyrical jazz. Ten, kdo ovládá  několik stylů, přijde  na trenink a řekne  si: „Tak,  dnes mám právě náladu na lyrický jazz, chci vyjádřit tyto pocity a vpravit je  do svého tance.“

Někdy se chci předvádět, chci se s dětmi  vyblbnout, tak si naopak pustíme nějaký živý jazz, třeba   se saxofonem a pořádně tam vybijeme energii.

Jazz nabízí  několik směrů, každý člověk  má něco  raději něco méně, ale vždy je tam možnost  to trošku obměnit. Jednotvárný není jazz určitě, není  to hudba pro povrchní  povahy.“

5. Platí o jazzu také, že musíte doslova žít tento  životní styl, abyste tu hudbu „dostala pod kůži“?

„Pokud se stane  vaší vášní a povoláním, jako se to stalo mně,  tak už to dost ovlivňuje celý  můj život mimo parket a sál. Poslouchám i doma jazzovou muziku, nemám jí  nikdy dost. Dnes  i různí interpreti  předělávají písničky do jazzového stylu,  takže je stále co poslouchat. Myslím, že mým životním stylem se jazz stal docela dost.“

Není to samozřejmě podmínkou, lze „vypnout“. Já  si  také někdy ráda odpočinu.“

6.  Kolik času jste věnovala tréninku, když jste se rozhodla být profesionální tanečnice? Trénovala jste  do strhání těla nebo stačila „hoďka a hotovo?“

„Tancuji od čtyř let,  ze začátku těch  tanečních stylů bylo více, ale už  od základní školy jsem věděla, že jazz mě baví úplně nejvíc. Tehdy jsem  byla součástí skupiny, tedy jsem  musela absolvovat i ostatní styly,  ale vždycky jsem se těšila na sólové tréninky, kde jsem se věnovala mému milovanému  jazzu.   Od střední školy, kdy jsem začínala i s trenérskou činností, jsem už dělala jazz víceméně pořád. Bylo to v takových návalech:  léto jsem byla schopná trávit po tanečních školách, od září (i s ohledem na školu) toho bylo méně, ale pokud bych přepočítala trénink  na hodiny, tak to určitě byly nějaké dvě, tři hodiny denně.“

bara_guzdkova

7. Nebylo Vám líto, že ostatní se opalují a vy tančíte?

„Nikdy mi to nebylo líto. Musím přiznat, že holky na gymplu  i na základní škole chodily ven a my jsme prostě měli tréninky, vystoupení, soutěže, mezinárodní soutěže. Zřejmě  jsem přišla  o spoustu oslav a párty, ale nikdy mě to nemrzelo. Zpětně vím,  že to, co jsem se naučila, nebyl jen samotný jazz dance, ale i disciplína, pravidelnost, dodělat věci do konce, takže si  myslím, že  trénink mi dal i spoustu dobrých vlastností  do života. Nikdy, nikdy jsem toho nelitovala.“

8. Je jazz v současné době oblíbený taneční styl v ČR nebo je spíše menšinovou  záležitostí?

„Začala bych trošku okolo. V dnešní době je největší boom streetových a hip hopových stylů.   Když chcete tančit jazz, nenaučíte  se ho ani za rok, ani za dva. Možná po pěti letech si můžete říct, tak něco málo možná umím. U streetu je  to naopak,  chodíte chvíli na trénink,  už trošku něco umíte, je to takové rychlejší. Hlavně pro  děti má význam, že  výsledek je  rychlejší, takže v tomto směru je street asi baví trošičku více. Na  druhou stranu u jazzu nemáme takový úbytek tanečníků. Ty   děti,  které se rychle naučí street, tak zase dokáží rychle přestat. Já si nedokážu představit,  vlastně to u nás ve skupině  ani nevidím, že by najěké dítě, které tam deset let tvrdě dře, jen tak odešlo. Neřekne si,  že všechnu tu práci „hodí do kopru“ a začne se věnovat třeba keramice…. 🙂

My jsme  ve skupině skoro všichni  soutěžně tančili  až do  vysoké školy, později  už samozřejmě málokdo u  toho zůstal. Nebo se někdo rozhodnul pokračovat a stát se profesionálem. Všeobecně se dá říct, že  nemáme takový úbytek tanečníků, je nás  méně  v tomto tanečním soutěžním světě, ale za to jsme vytrvalejší.“

9. Vrací se lidé k jazzu třeba poté, co vystudují vysokou školu?

„Z mé zkušenosti vím, že   i při vysoké škole se tanec někdy zvládnout dá. Pokud ho má člověk opravdu rád, jde to. A pokud už někdo přestane se soutěžením,  vyhledává si třeba  lekce  tance nebo  open class. Myslím si,  že tanec nelze jen tak opustit beze slova, zavřít taneční boty a už se  k tomu nikdy nevrátit. Lidé se k tanci vrací jako ke koníčku, nevěnují tomu tolik času. Pokud nejsou aktivní, tak aspoň vyhledávají taneční akce nebo jdou na tanec jako diváci.“

10. Pomohly popularitě jazzu filmy?

„Filmy zprofanovaly jazz, ukázaly ho v té nejčistší podobě. Muži aspoň ví, že jazz je hezké ženské tancování.“

11. Muži  se věnují tanci méně?

„Určitě. V jazzu mnohem, mnohem méně. Pro  kluky  je to náročný  trénink, více než na streetové disciplíny,  navíc přetrvává názor, že  hip hop je mužský, ale jazz si muži  neumí u sebe  ani představit. Říkají si: „Jeje,  jak v tom budu  vypadat?“  Tady je hlavní důvod.“

12. Náročnější trénink? Kluci nechtějí tak tvrdě dřít?

„To ani ne, ale  je to otázka i rozsahu, to se jim už nepozdává. Hlavně je to zženštělý tanec, vidí holky a flitry, připadají si, že oni  muži do toho nepatří. Vnímají jazz jako ženský  styl a nechtějí to. Ve stepařských  studiích je kluků  docela dost. Oba dva tyto styly se prolínají,  oba začínaly na Broadwayi,  přesto  ve stepu muži  jsou a v  jazzu ne.“

bara_guzdkova4

13. Jazz je černošský tanec. Češi nejsou tak temperamentní, nedáváme své city najevo. Je to vůbec vhodný tanec pro nás?

„Dá se to naučit. Nebo spíše než  naučit – spousta lidí tu hudbu cítí. Samozřejmě, kdybych se já  postavila vedle nějakého černocha, bude můj tanec  vypadat jinak. Nemyslím si, že to nemůžeme tančit, že by to bylo hloupé. Ale budeme jiní. Můžeme v jazzu  být i  dobří, ale když porovnáte lidi z oblastí, odkud jazz vyšel, bude to jiné, to určitě. Clasical jazz zní od černošské kap ely úplně jinak, žádná  česká kapela to takhle  nezahraje. Vychází to z toho, že oni  mají ten styl vrozený a my naučený.“

14. Je ten rozdíl na škodu?

„Ne není, je to zase něco jiného, objevujeme nějakou  novou dimenzi, přinášíme něco svého, nikde není psáno, že je to blbé. Ale  zatím v Česku ani v tanci, ani v muzice nikdo s nějakou extra novou dimenzí nepřišel a spíše se snažíme dohánět klasiku…“

15. Jazz není starý tanec, vznikl ve dvacátém století. Je to móda? Vydrží  zájem o jazz?

„Třeba standard se drží, pole dance i orientální tanec byly takové módní vlny. Pole  dance i belly dance bavil ženy chvíli,  rozmach tu byl a najednou zájem ochladl,  tyhle styly si neudržely svou základnu. Ženy se naučily  tento styl   a pak se chtěly  zas realizovat někde jinde.

|Jazz dance se bude držet na nějaké hladině, už tady jsou dobří lektoři, tanečnici,  zahraniční lektoři,  nemyslím, že zájem bude nějak stoupat, ale určitá základna tady vybudovaná  je.  Tihle lidé budou předávat své základy dál, svým dětem, svým rodinám.

Artové disciplíny  se nedají jen tak opustit, je s tím příliš mnoho práce.

Chodím na workshopy v Praze, znám lektory, chodí tam i  dost amatérů, nejsou to profíci, nejsou kdo ví jak dobří, ale chodí. Baví je muzika,  produkujeme si nové lidi, kteří se o tento styl budou zajímat.“

16. Jak si vedete na soutěžích  v jazz dance?

„CDO (Czech dance organization) pořádá kategorie formace, malé  skupiny,  dua a sóla.

Na soutěžích jsou  zastoupeny  všechny formy  jazzu. CDO vysílá své tanečníky, kteří se umístí na prvních třech místech v ČR  na mezinárodní klání, kde jsme dost úspěšní.“

17. Říká se, že jazz je pro tanečníky, kteří chtějí vyjádřit  „svou duší“. Jak to jde dohromady se soutěžením?

„Je několik směrů jazzu,  já teď mluvím  o klasickém Broadway jazzu. Pak je  tu  jazz lyrický, který se upíná k vyjádření pocitů, k interpretaci své duše, nitra. Technika je podobná,  ale lyrický jazz vyjadřuje pocity a všechno, co prožíváte.“

18. Je také možné soutěžit v lyrickém jazzu,  tedy v pocitech, v tom, co prožíváte?

„No,  jsou na to soutěže, ale je to samozřejmě velice těžce porovnatelné, velice. Zrovna v tom soutěžním  tancování hraje velkou roli technika, ta  se porovnávat dá. Tam jako porota poznáme,, kdo je na tom lépe a kdo hůř, ale pocity?  To nemůžeme   nikomu říct, jestli cítí   dobře nebo špatně. A to je to, co je na lyrickém jazzu krásné. To, co některé přitahuje k lyrickému jazzu. Tady  není špatně nebo dobře, tady jsi to „TY“.  Je na tobě,   jestli cítíš takhle, my ti to nemůžeme nijak vymlouvat a ani tě to nemůžeme naučit nějak cítit.

Lektor jazzu může dávat  nějaké varice nebo pohyby, může říct, že teď půjdeme zprava doleva, nebo nahoru, dolů, ale nikdy nemůže tanečníkovi  říct, že  teď má cítit takhle, protože teď jsme smutní. Pokud ten člověk  není smutný, tak to tak neucítí a převede si  do svých pocitů. Na tomto principu se tančí  lyrický jazz, řekla bych. Porovnat  tento styl tance  jde opravdu jen těžko.

Když se my porotci  na soutěžích setkáme se dvěma  sólistkami,  jedna předvede  jazz v zamilovaném  stylu a jedna ve  smutném, nemůžeme  říct, že jedna vyhrála, protože byla hezky veselá. Spíše se  tedy orientujeme na techniku a  celkovou choreografii, v pocitech nemůže nikdo soutěžit.

Ale my v CDO netlačíme  děti: “Musíš vyhrát“  potěší nás sice, když jsme první, ale nerveme si medaile z krku…

Říkáme dětem: „Hlavně  si to užijte, tančíte na Mistrovství republiky.“ My porotci dobře  víme, že nejsme branky, body, vteřiny.

Hodnocení je také individuální,  každý porotce  hodnotí jinak, někdo je unešený z nápadu, jiný  z choreografie, další  z techniky, zkrátka, každému se líbí něco jiného. Proto jsou  výsledky každý rok jiné. Porota se  sejde a řekne si: „Tak  letos bylo nejlepší tohle“.

I tanečníci si uvědomují,  že  tanec je těžko   porovnatelný, říkat si: „Ten vytočil pět  otoček a ten jen tři, takže je lepší ten s pěti“, to nelze. Tanečník se třemi otočkami měl  zase úžasný výraz a procítění, a to, co chtěl sdělit, to sdělil naprosto přesně,  porota i diváci byli  nadšení. A potom i dětem, které prohrály,  říkáme: „No, musíme se více snažit  a třeba příští rok ….“

Ten,  kdo se v CDO nějakou dobu pohybuje, dobře ví, že jednou  je na koni tenhle, podruhé zase tamhle ten.  Řekla bych, že trend „Přivezte sto medailí, jinak se nevracejte!“ už takový není.

I kluby to berou tak: „Teď vyhráli tihle, tak se na ně podívejte a snažme se být lepší.“  Dnes se kluby nesnaží být lepší než někdo, ale snaží se být lepší než byli oni sami loni. Snažíme  se růst a prohrávat, to je to, co mě  soutěžní tancování dalo.

Prohry  jsou,  když se naučíte prohrávat  v „pitomých“  soutěžích, když  je vám dvanáct,  pak je  jednodušší v životě přijímat větší prohry.

Děti nám sice v klubu pláčou, když nemají medaili, my ale říkáme, že musí  na sobě více pracovat. Tímto se děti učí  chápat, že někdo může být lepší než oni, že úspěchy nejsou zadarmo. Prohry  ani výhry nejsou na škodu. Ten,  kdo vyhraje, ví,  že se mu zúročila práce, když  bude na sobě pracovat,  vyhraje. Má to něco do sebe, prohry i výhry.

Když můj domovský klub prohrál, děti stály  a  koukaly, očima se ptaly: „Jak je to  možné?“ Ale pak pochopily, že to tak asi muselo být, že si to asi nezasloužily. A tohle je dobré pro děti i pro rodiče. I rodiče většinou řeknou: „Nic  si z toho nedělej, ono se to příští rok určitě podaří.“

Samozřejmě jsou a  budou i  ambiciózní rodiče, možná je to komplex, dokazují na dětech to, co sami nedokázali. Ale u nás v CDO je všechno  přátelské, nikdo by  neměl mít  obavy vstoupit do soutěžního tancování, nikdo neřeže děti za to, že nevyhrály. Není tady  žádné finanční ohodnocení, vítězové nedostávají žádné finance, pořád jde jen o plastovou medaili, takže tady není nějaká šílená motivace.“

bara_guzdkova2

19. Sporty jsou finančně ohodnocené a tanec není. Proč?

„Je těžké vůbec říct, zda je tanec sport nebo není. Je sport nebo umění?

Někdy naši tanečníci podávají doslova sportovní výkony, jindy  tu máme třeba lyrický jazz, který jasně sport není, je to umění.   Některé naše složky určitě budou stále uměním   a disco dance  bude  možná tanec jako sport.

Na tuhle zapeklitou  otázku často  narážíme.  A musíme odpovídat: „Jak kdy. Podívejte se na naše dva různé styly a posuďte sami.“  V soutěžním tancování nelze toto obecně říci.“

20. Souhlasíte, aby se tanec  stal součástí olympijských her?

„To je těžká otázka. Vedla jsem na toto téma několik debat, slyšela jsem několik odpovědí.

Tanec patří na divadelní jeviště, na parket, i když v soutěžním   tanci jezdíme také třeba do sportovních  hal. Ale přece jen bych nerada viděla tanec pod nějakými zářivkami  a startovními čísly. Na druhou stranu mnozí  říkají: „Ono by nám to pomohlo, kdybychom spadali pod sport, byli  bychom bráni jako plnohodnotní.“

Podle mého názoru cesta k popularizaci tance  musí vést jinudy. Ráda se podívám na gymnastiku na olympijských hrách, ale tanec tam moc nevidím.   Měl  by zůstat tam, kde se vyvíjí. Cesty k jeho oblibě musíme  hledat jinak.

Mám zkušenost z Polska, pracovala jsem tam, jezdím tam tvořit  choreografie. V Polsku  jsou televizní show, kde se  tanec stal opravdu populární záležitostí, situace je dnes taková, že při vystoupení je  zpěvák a s ním  i tanečníci jmenováni jmény.

Je to samozřejmě komerční cesta,  ale podařilo se jim, že zpěvák i tanečníci  natočí videoklip a  všichni vědí, jak se ti lidé ve videoklipu jmenují. O tanečnících se ví,  kde  už vystoupili, co dělají, zkrátka jsou na tom stejně jako jiné showbyznysové hvězdy.

V Polsku běží  tři taneční soutěže,  takže polský divák vidí   3x týdně taneční soutěž v hlavním vysílacím čase.  Je to komerční  tanec, žádný balet, ale už je soutěž koncipovaná tak, že tanečník, který vyhraje, musí  zvládnout  standard, modernu, hip hop,  ča-ču, afro tance, škála je široká.  Běžný divák rozliší pomalou a rychlou hudbu, ale v Polsku se laici začínají orientovat v nějakých stylech, berou tanec jako součást kultury. Divák už má přehled, tancem se zabývají  běžní lidé, zájem běžných lidí o tanec je už v jiné rovině.  Takhle bych si tu cestu představovala i u nás, spíše takto, než tlačit tanec  do olympijských her. Bylo by krásné, kdyby si lidé  všímali, že za zpěvákem je někdo, kdo se snaží diváka pobavit, zaujmout.

V Polsku začali s jednou soutěží, mělo to šílenou sledovanost, další konkurenčí televize si udělali svůj formát soutěže, další také. Lidé  už mají dost seriálů. Navíc tanečníci jsou krásní lidé.  Když přijde tanečník, tak se na něj prostě „kouká.“  I u nás by tanec měl být pro televize zajímavý.  Pěveckých superstar jsme měli až dost, nevyprodukovali jsme nic zvláštního. Sledovat dobré taneční výkony by bylo  příjemné.

České publikum ale vyžaduje spíše kriminálky. Mnohdy se musí ustoupit z kvality a prodávat brutální věci, krása je lidem k smíchu.

Já nemám  doma už ani televizi. Opravdu mě překvapuje, když  náhodou u rodičů  zapnu televizi, tak zásadně běží kriminálky. Stále se divím, že toto lidi pořád dokola baví. Zaráží mě, co je chtěné. Kdyby to chtěné nebylo, tak to nebudou vysílat.

Já si raději na internetu čtu  zajímavé rozhovory s tanečníky a sleduji  taneční vystoupení.“

21. Názor mnoha mužů zní: „Jedinný tanec, na který se budeme dívat,  je  striptýz, tanec u tyče atd.“ Co Vy na to?

„Nevím, proč Čechy takhle dopadly…..“

22. CDO  je největší česká taneční  organizace. Jaké  možnosti a aktivity nabízí?  Kdo chce soutěžit, musí být členem CDO?

Registrujeme 10 000 registrovaných a 5 000 evidovaných členů, to znamená, registrovaní platí příspěvek  a mají nějaké výhody, evidovaní  neplatí, také mohou  jezdit na soutěže, které  pořádáme. Jsou zde dvě  tour:   Extraliga – která probíhá od října do konce ledna, dále Mistrovství  ČR v disco  dance a  hip hopu, tj.  sólo, duo, malé skupiny.

Jsme   největší  taneční organizace v ČR, proto   máme skvělou databázi, když nám kdokoliv napíše, můžeme poslat jaké taneční školy jsou v jeho okolí, máme přesně napsáno, jaké školy jsou registrované v Praze, v Karlových Varech, takže můžeme poskytnout informaci o školách a čemu se věnují.

bara_guzdkova3

23. Češi jsou v soutěžích úspěšní, vyhrávají proti velkým zemím. V čem vidíte základ tohoto úspěchu?

„Ne, že bychom byli pracovitější,  ale ta čísla jsou vždy velice originální,  je to práce vedoucích klubů.  Z našich  čísel jde něco silného, porota se shodne na tom, že nápad byl  lepší a dalo to divákům  více  než technické zpracování skladby. Zahraniční účastníci jsou na tom mnohdy technicky  lépe než my, ale z dětí nejde nic, jen ten výkon. Děti  všechno „vytočí, skočí,“ z nás jde i něco navíc, máme nějakou hodnotu. Tímto děkuji trenérům všech našich klubů, kteří nás  reprezentují jak nejlépe  mohou. Můžeme se pochlubit i několika tituly Mistr světa a Evropy,  dokonce na základě tohoto  výsledku se  v příštím roce budou pořádat tři mezinárodní velké soutěže v ČR.  V disko dance jsme obsadili  všechna tři první místa, na „bedně“ stáli jen Češi,  o toto prvenství se popraly tři české kluby.

Švédi mají tanec jako sport ve své zemi, novináři je  čekají  na letiši,  dělají rozhovory, ale Čechům se podařilo porazit i tyto země jako Švédsko a Itálie. Je to úspěch. Je to tím, že nejsme sportem.

Ráda bych vyzdvihla klub Beethoven Chomutov, tato vítězná formace byla jiná, opravdu. Jejich vedoucí do toho dává něco navíc, nejen, že je všechno technicky správně, ale každý věděl, kdo je Beethoven Chomutov. Jsme na ně hrdí.“

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *