Zemřel herec, režisér a emeritní prezident Herecké asociace Václav Postránecký. Zaskvěl se v mnoha filmech jako „Smrt si vybírá“, „S tebou mě baví svět“, „Bobule“, na divadelních prknech i před rozhlasovým a dabingovým mikrofonem. Spolupracoval i s významným choreografem Lubošem Ogounem.
Václav Postránecký se narodil 8. září 1943 v Praze. K herectví se měl od dětství. Začínal v legendárním Dismanově dětském rozhlasovém souboru a brzy si zahrál i v několika filmech pro děti a mládež – premiérově jako devítiletý v příběhu „Konec strašidel“. Následovala asi jeho nejslavnější dětská role Karla Prouzy v titulu režiséra Oty Hofmana „Punťa a čtyřlístek“.
„Nebyl jsem tenkrát herec, ale účinkující. V tom je velký rozdíl. Řada lidí si to plete, protože všichni říkají, že jsou herci, ale mnoho účinkujících jimi není,“ podotýkal, s humorem sobě vlastním, ke svézačátečnické herecké praxisám Václav Postránecký.
Ačkoli se chtěl věnovat divadelnictví, vyučil se zámečníkem. „Bylo to přání mého otce, který byl hodně levicově orientován a věřil, že dělnická třída bude vždycky vládnout. Trval na tom, že se musím jít vyučit. Tak jsem jeho přání splnil, výuční list jsem mu předal a nikdy jsem to nedělal,“ vysvětlil o hodně později v jednom novinovém rozhovoru.
A když se později nedostal na DAMU, začal pracovat jako jevištní technik v libereckém divadle. Prostě, aby byl divadlu blíž.A poté nastoupil jako elév v Uherském Hradišti. „První profesionální smlouvu jsem podepsal 14. září 1960 za plat 460 korun měsíčně, ještě jsem z toho půjčoval prachy,“zavzpomínal Postránecký. Na Moravě ještě zůstal, pouze se přesunul blíže ku Praze – do Brna. „Nemám vysokou hereckou školu. Takže, když jsem přišel do Brna, kde každý kolega byl profesor na škole, měl jsem problémy. Dokonce si stěžovali studenti, jak to, že přijímají lidi, kteří nemají odborné vzdělání. Tím mysleli mě, takže jsem byl ve velikém ohni. Ale nakonec se mi tam podařilo docela navázat kontakty a přesvědčit i takového pana Sokolovského, a to nebylo lehké,“ upozorňoval Postránecký.
Režisér Evžen Sokolovský starší ho, mimo jiné, obsadil také do nastudování Shakespearova „Snu noci svatojánské“, kde se seznámil se svou ženou Helenou, tenkrát studentkou baletní konzervatoře. Nejen ji prý okouzlil svými akrobatickými výkony: „Když jsem totiž po prázdninách předvedl režiséru Sokolovskému, co jsem s gymnastickým olympionikem Růžičkou a choreografy Lubošem Ogounem a Šprlákem připravil, několik minut neuměl zavřít pusu. Já skákal salta s vrutem, piruety, rondáty. A všechny děti v Brně chtěly hrát divadlo, a jen roli Puka.“
Pak již směřovaly divadelní kroky Václava Postráneckého do Prahy.
V Městských divadlech pražských, konkrétně na scéně divadla ABC, se zaskvěl rolí v inscenaci „Čtrnáctý hrabě Guerney“ a zejména roku 1975 v Gorinově titulu „Zapomeňte na Hérostata“ v režii Ladislava Vymětala. To byl obrovský divadelní zážitek. Jeden z největších té doby.
Byl i v zorném poli řady filmových a televizních režisérů.
Jednou z prvních Postráneckého větších „dospěláckých“ filmových rolí byla úloha amatérského detektiva Honzy Marka v titulu Václava Vorlíčka „Smrt si vybírá“. Po boku Jany Šulcové v roli zpěvačky. Ta ale ve filmu nezpívala. Za ni natočila písničky Marie Rottrová.
Václav Postránecký, Jana Šulcová a legendární (předčasně zesnulý) kapelník Plameňáků Marie Rottrové Richard Kovalčík ve filmu „Smrt si vybírá“
Pak již následovalo angažmá v Národním divadle, kde ho čekaly další desítky hereckých výzev.
Václav Postránecký měl možnost hrát i v desítkách televizních seriálů. Namátkou jmenujme „Nejmladší z rodu Hamrů“, „Ve znamení Merkura“, „Třicet případů majora Zemana“, „Létající Čestmír“, „Zlá krev“, „Rodáci“, „Dnes v jednom domě“, „Cirkus Humberto“, „Dobrodružství kriminalistiky“, „Bylo nás pět“, „Četnické humoresky“, „Náves“, „Doktoři z Počátků“, „Vinaři“ anebo „Krejzovi“.
Rád se objevoval i v rozhlasových studiích, kde vytvořil role v desítkách rozhlasových her. Ale načetl i zajímavé komentáře.
Mnoho rolí „na dálku“ ztvárnil i v dabingu. Jeho hlasem mluvil třeba Peter Sellers, Anthony Hopkins nebo Dustin Hoffman. V roce 2005 obdržel Cenu Františka Filipovského za nadabování Jacquesa Villereta ve filmu „Zločin v ráji“.
Obecně méně známá, nikoli však nevýznamná, je jeho režijní práce. Ať již v divadelním prostředí anebo před kamerami.
Vyzkoušel si i divadelní režii na titulech „Ocelové magnólie“, „Dámský krejčí“ anebo „Baron Prášil“. Pro Českou televizi natočil horor „Travis“, na námět Jiřího Hanáka, k němuž si napsal i scénář.
Nabyté herecké i životní zkušenosti předával jako pedagog filmového herectví na FAMU. Byl svého času také prezidentem Herecké asociace.
Jsem rád, že jsem si mohl po boku Václava Postráneckého zahrát. Nikoli na divadelních prknech. A také ne v televizi anebo filmu. Nastoupil ve středové řadě za mé fotbalové mužstvo herců a zpěváků FC Praha, proti ženskému týmu FEMINA, v Benešově, roku 1983.
Známou se stala již za studií na konzervatoři, když hrála v seriálech. Od dětství ale chtěla být baletkou. Sen si splnila a baletu se věnuje i dnes a to předáváním svých zkušeností ve své baletní akademii. Kromě toho píše, navrhuje společenské a svatební šaty a její práce je pro Janu Havlatovou koníčkem.
Pocházíte z Benátek nad Jizerou. Čím jste chtěla být jako holčička?
„Děkuji za milou otázku. Už od malička jsem si přála být baletkou, brzy na to ale přišlo přání stát se herečkou a nakonec paní učitelkou v mateřské školce. Všechna tři přání se mi v určité míře vyplnila.“
Vy jste vystudovala taneční konzervatoř a během studií jste hrála v seriálech My všichni školou povinní, Synové a dcery Jakuba Skláře a Cirkus Humberto a TV filmu Papilio. Jak na tu dobu vzpomínáte?
„Bylo to velmi pestré období, z konzervatoře do barrandovských studií a zpět, na odpočinek moc času nezbylo. Utekla mi tak sice příležitost zúčastnit se mezinárodní baletní soutěže pod vedením paní profesorky Olgy Klikové, a později i místo v baletu Pavla Šmoka, ale nelituji, soutěže nemám odjakživa ráda a v tanci jsem si vytvořila vlastní styl.
Jana ve filmové roli
Během posledního ročníku konzervatoře jsem si užila inspirující spolupráci na filmové taneční férii Sen mozartovské noci v režii Jana Bonaventury se skvělým choreografickým provedením Jana Hartmana. Tenkrát jsem tančila roli Zerliny s tanečními partnery Janem Slavickým a Janem Navarou. Málokdo asi ví, že v pořadu tančili také mj. začínající Jan Kodet, Vojta Pavlíček nebo Eva Jeníčková.
V seriálu Cirkus Humberto, jsem využila příležitost si vedle herecké role před kamerou také zatančit jak klasický, tak moderní balet. Pokud mě paměť neklame, choreografii moderního tance se mnou připravovala v ND Praha Jarmila Manšingrová a Jana Kůrová. Snad se nemýlím.
Spolupráce na seriálech mi obecně přinesla nové herecké zkušenosti po boku skvělých herců. Tyto zkušenosti mi otevřely cestu k autorské činnosti v oblasti muzikálové tvorby pro děti.“
Archiv Jany Havlatové – z jejího kosmetického salonu
Po škole jste se stala členkou baletního souboru Hudebního divadla v Karlíně a tančila se skupinou UNO. Co pro Vás znamená tanec?
„Od malička tancem vyjadřuji zejména své emoce. Možná právě proto mi paní profesorka Olga Vlášková svěřila hlavní roli v dramatickém absolventském představení Vodník. Velmi si této role dodnes vážím. S taneční skupinou UNO a Jiřím Kornem to byla krátká, ale svěží spolupráce, dalo by se říci, v neustálém tempu. Nedávno jsem koukala na záznam Dva z jednoho města, (zpěvák Pavel Vítek), choreografie Richard Hes atd. Je to zvláštní pocit, vidět se tančit po tolika letech. Škoda, že záznam Sen mozartovské noci nikde není k nalezení. V Hudebním divadle Karlín jsem také působila jen velmi krátce, šéfem baletu byl tenkrát pan Zdeněk Prokeš, později odešel do Brna. Zatančila jsem si tam pěknou sólovou roli Zlata a v několika muzikálech spolupracovala také jako sboristka. Na konci první sezony mi byla panem režisérem Petrem Novotným nabídnuta hlavní role v připravovaném muzikálu Vlci (alternace Jany Paulové). Měla jsem v HD Karlín docházet na hodiny zpěvu. Prý mě slyšel zpívat, tak to nebude tak náročné. (V dětství jsem chodila v Benátkách nad Jizerou do pěveckého sboru a ke korepetitorovi a scénickému dirigentovi ND Prah a Milanu Hájkovi, tenkrát jsem zpívala druhý hlas, takže nějaké základy zpěvu jsem opravdu měla. Byla to nečekaná, lákavá výzva, ale nakonec jsem roli odmítla a stejně tak i další spolupráci s HD Karlín v oblasti tance. Pochopila jsem, že jsou pro mě důležitější hodnoty než uspěchaná kariéra a v oblasti umění jsem se zaměřila na pohodovou spolupráci s dětmi a mládeží.“
Lekce baletu s instruktorkou Janou Havlatovou
Vyzkoušela jste si i trenérství a to sportovní gymnastiky. Bavilo Vás to? Na koho nejraději vzpomínáte?
„Měla jsem velké štěstí, zažila jsem skvělou trenérku paní Věru Čáslavskou, ale i další kvalitní trenéry SVS střediska pana Vizinu nebo paní Kubičkovou. Dívat se, jak pracují, bylo inspirující. Jako baletce a trenérce mi byl vedle běžných pracovních povinností svěřen úkol, nastudovat taneční část prostná na olympiádu v Calgary a poté jí naučit, proškolit všechny trenéry SVS sportovních center v ČR, kteří se tenkrát sjeli v Brně. Možná právě tato má trenérská práce v Brně byla důvodem, proč mě paní Věra Čáslavská doporučila na místo hlavní trenérky ČR reprezentace v nově se rodícím středisku SVS Nymburku, ale po zkušenostech z oblasti trenérství jsem věděla, o jak časově náročnou práci se jedná a protože jsem v té době byla už vdaná; nabídku jsem odmítla. Tím má spolupráce se SVS Sparta Praha sice skončila, ale během let jsem měla možnost spolupracovat v oblasti baletního tréninku a tvorby choreografií společenských tanců i krasobruslení s TJ Autoškoda Mladá Boleslav, HASA Praha a TJ Nymburk.“
S Jaromírem Hanzlíkem v televizním seriálu „Cirkus Humberto“
V Sázavě jste založila dětské divadlo HutaddáSek, kde v letech 1999-2004 působila jako režisérka a scénáristka (pohádkové muzikály O Růžence, Tři prasátka) a Vaše pohádky uvedlo několik divadel a uměleckých škol. A pohádka O Jeníčkovi a Mařence aneb Jak to dobře dopadlo se již druhým rokem hraje v DJKT v Plzni v režii Lilky Ročákové. Pracujete na něčem novém pro děti?
„V dětství jsem si přála být paní učitelkou v MŠ a to se mi částečně splnilo v tvorbě pro děti a mládež. Od mala jsem si na různé papírky psala nejprve autorské texty písní, pak básně a nakonec scénáře zaměřené na dětské publikum. Momentálně si opět píši na papírky části pohádky „Jak šly hrábě do světa.“ A uvidíme, zda to bude scénář pro divadelní muzikálové zpracování včetně autorských písní, nebo jen pohádka.“
Opět archiv Jany Havlatové, tentokrát mladší žákyně v S centrum Benešov v Baletní akademii
Coby autorka jste podepsaná také pod pohádkovou knihu Prsten sněhového krále a skripta pro wellnes koučink. Rovněž jste autorkou zážitkové wellness terapie „Balneo dance“,skript a rekvalifikačního kurzu pod názvem „Manažer“, s wellness specializací (Akreditace MŠMT 2017), ve kterých propojujete své mnohaleté zkušenosti z oblastí baletu, wellness. Baví V&aacu te;s psaní?
„Čím jsem starší, tím mě psaní baví více, zvláště pohádky. Co se týká „Balneo dance“, jedná se o zážitkové wellness tancování s trenérem v několika tanečních rovinách a uplatněních. Je mi velkým potěšením, že se na tuto metodiku přijela osobně podívat z Francie nejmenovaná evropská Spa manažerka a získala tak ode mě první certifikát metodiky.Považuji za velkou čest, že se mi jako baletce podařilo získat schválení Ministerstva školství pro nový typ rekvalifikačního kurzu, kterým lze rekvalifikovat vysloužilé tanečníky, nebo ty, kteří nemohou najít uplatnění a samozřejmě i jiné zájemce, které zajímá odvětví zdravého životního stylu, tedy wellness.Pokud by se našlo akreditované taneční zařízení nebo škola, kde by bylo možné školit pro tuto novou taneční profesi „Trenér Balneo dance“ vysloužilé tanečníky, bylo by to skvělé. Uvidíme, třeba se některé na základě našeho rozhovoru ozvou.“
Od roku 2011 jste majitelkou salonu krásy HJ original. Navrhujete společenské a svatební šaty. Co Vás k tomu vedlo?
„V období po ukončení působení dětského divadla HutaddáSek jsem neměla navázanou spolupráci v oblasti tance, ani muzikálu a jako maminka od dětí jsem opět přemýšlela o časově nenáročné práci a tak jsem se po delším promýšlení rozhodla využít své znalosti z rekvalifikačního kurzu Kosmetička /vizážistka už z roku 1990 a otevřela si vlastní studio. Časově jsem byla volná a záleželo na mně, jak si budu klienty objednávat. Navíc jsem si uvědomovala, že léta přibývají a balet nebudu moci vyučovat donekonečna. Navrhování šatů byl takový malý relaxační odskok od vizážistických služeb. Měla jsem možnost módní přehlídky ve Fashion Show Sasazu a Bar Solidní jistota, dvou svatebních veletrzích a pár šatů půjčila do TV známým osobnostem. Od roku 2012 mám sice registrovanou vlastní značku HJ original, ale navrhování a budování značky je časově náročná práce, takže je to opravdu jen občasný koníček.“
Lekce baletu Jany Havlatové
Baletu jste zůstala věrná a ve Sport & Relax Centrum Benešov vedete kurzy baletu v Baletní akademii Jany Havlatové. Jaký je o kurzy zájem a pro koho jsou určeny?
„Z Baletní akademie mám velkou radost. Začátky byly těžké, asi 7 dětí, ale teď už máme kolem 35 dětí od 5 let a dospělých. Děti svou energií dobíjejí, chodím si do práce odpočinout, kurzy byly 3 hodiny každou středu a teď 2 roky budou jen 2 hodiny.“
Jste žena mnoha profesí, která je vám nejbližší?
„Jak jsem se už zmínila, ráda spolupracuji s dětmi a mládeží, nejvíce v oblasti tance, ale hned krok za ním tančí divadelní muzikál.“
S manželem a dětmi bydlíte v obci nedaleko Sázavy. Jak se Vám líbí život na venkově?
Obal knihy Jany Havlatové „Prsten sněhového krále“, vydal Šuplík, cz 2017
„Do mých 2 let jsme bydleli na vesnici blízko Benátek nad Jizerou, babička s dědou také pocházeli z vesnice, takže kokrhání kohouta mě příjemně budilo každé ráno. Možná právě proto se jedna z mých pohádek jmenuje: Když zakokrhal Kohout. Když se nám narodily děti, chtěla jsem z Prahy na vesnici znovu vrátit. A je tu vskutku krásně. Ticho opravdu léčí.“
Umíte odpočívat? A co nějaké koníčky, máte na ně čas?
„Odpočívat naštěstí umím, nejraději společně s rodinou. V baletu jsem se naučila disciplíně, takže hospodařím se svými silami a vážím si zdraví. Koníčky jsou má povolání, také historie a nejvíce čtení Bible.“
