Rozhovor s bývalou primabalerínou ND Janou Kůrovou

„Balet je nejdokonalejší forma pohybu“

Baletní umění je podle mě jednou z nejdokonalejších forem pohybu a gest, která slouží k vyjádření myšlenek a k zobrazení postav na scéně,“ přiznává Jana Kůrová, která se již v osmnácti letech stala primabalerínou Národního divadla v Praze, kde si zatančila řadu nádherných rolí. Tančila i v zahraničí, vyzkoušela si také choreografii a našla se v pedagogické činnosti a jak sama přiznává, baví ji předávat studentům své zkušenosti a jevištní umění. A právě práce pedagoga ji v roce 2024 vynesla speciální uznání Certificate of Excellence od Europeen Ballet Grand Prix.


archiv Jana Kůrová – JK Master Ballet School

Tatínek tanečník a choreograf, maminka tanečnice a pedagožka, oba byli v baletu Národního divadla v Praze, a tak jste tanec a divadlo znala od dětství. Jako malou Vás bavilo malování pohádek a pak navrhování kostýmů. Jenže vyrůstat v divadelním prostředí Vás velice ovlivnilo, a tak bylo zcela přirozené, že jste vystudovala balet na pražské Státní konzervatoři. Jaké bylo Vaše dětství? 

„Dětství bylo krásné. Rodiče pro mě vytvořili prostředí plné poezie. Většinu dětství jsem prožila v Brně, kde jsem chodila do školy, která kladla velký důraz na rozvoj sportovních dovedností dětí, rozvoj osobnosti ve všech oblastech vzdělávání s přihlédnutím na specifiku nadání. Navíc se pořádaly různé exkurze, návštěvy kulturních představení, výstav, botanické zahrady, brněnského planetária.

Rodiče mě nikdy neovlivňovali ve výběru uměleckého žánru, ale samozřejmě doma jsem žila divadlem a baletem. To bylo také důvodem mého zapsání do baletní školy Ivo Váni Psoty a dokonce jsem vystupovala i v divadle. Dětství bylo opravdu krásné a ráda na tu dobu vzpomínám.

V deváté třídě jsem přešla na Státní konzervatoř v Praze. Tam jsem zůstala jeden rok a pokračovala jsem ve studiu baletu na Akademické choreografické škole při Velkém divadle v Moskvě. V 16 letech jsem udělala konkurz do Národního divadla v Praze a byla přijata jako elévka s podmínkou dostudovat Státní konzervatoř, udělat maturitu a samozřejmě získat i absolutorium.

Pro můj další profesní život bylo veliké štěstí, že jsem vyrůstala v umělecké rodině. Moje maminka, pedagožka a baletní mistryně Národního divadla v Praze, mi mohla předávat veškeré zkušenosti a znalosti, které můžu v současnosti postoupit dále nastupující generaci. Jsem ji vděčná za všechno, co mě naučila.“

archiv Jana Kůrová – JK Master Ballet School

Velice brzy jste se stala elévkou baletního souboru Národního divadla v Praze a již v osmnácti letech jste se stala primabalerínou a na scéně ND jste si zatančila řadu nádherných rolí. Byla jste Odettou i Odilií v Labutím jezeru, Růženkou ve Spící krasavici, Mášou v Louskáčkovi, Julii v Romeovi a Julii, Giselle, Popelkou, Lisette v Marné opatrnosti. Na kterou roli ráda vzpomínáte? Splnila jste si své taneční sny?

„Opravdu jsem měla možnost zatančit si řadu krásných rolí. Nemůžu říct, která role mně byla nejbližší. Měla jsem velký vztah k baletu Giselle, který vznikl v období vrcholného romantismu. Libreto napsal Pierre Jules Théophile Gautier, který se inspiroval dílem Heinricha Heineho i dílem Victora Huga. Na druhé straně jsem ráda tančila Lisettu v Marné opatrnosti, kterou nastudovala pro balet Národního divadla slavná balerína Alicia Alonso. Milovala jsem samozřejmě Louskáčka, kterého jsme hráli hlavně v období vánočních svátků, a tak bych mohla pokračovat dál a dál. Ke každé roli jsem si vytvořila vztah a vždy jsem se těšila na představení. Mohu dnes říct, že jsem si taneční sny splnila. Nastudování nové role předpokládá tvůrčí nasazení a byli choreografové, se kterými jsem moc ráda spolupracovala. Velmi mně naplňovala spolupráce s mým tatínkem Miroslavem Kůrou, tanečníkem a choreografem. Je pravda, že mně nikdy nic neodpustil a v první řadě vyžadoval muzikálnost, tvůrčí a obsahové vedení role. Technická stránka byla pro něj samozřejmostí.“

archiv Jana Kůrová – Spící krasavice, New Orleans

Ještě během angažmá v ND v Praze jste se svým partnerem Lubomírem Kafkou vystupovala v Madridu, v Berlíně, v Mnichově a v New Yorku. V roce 1980 jste se zúčastnila amerického turné s National Ballet of Canada. Po odchodu z Národního divadla v Praze, jste se vydala do světa. S italskou primabalerínou Carlou Fracci jste absolvovala turné po Itálii. Tančila na Broadwayi v All Star Gala. A v roce 1995 jste se dostala do americké síně slávy Hall of Fame.  Jak na toto období vzpomínáte, co Vám tyto zahraniční pracovní pobyty daly?

„Ano, všechno, o čem hovoříte, se ale událo ještě v době mého angažmá v baletu v Národním divadle v Praze. Zahraniční pracovní pobyty mně daly mnoho, jak po stránce umělecké, tak po stránce lidské. Mohla bych o tom napsat knihu. Je toho opravdu moc. Úplně první pohostinné vystoupení bylo v Madridu ve Španělsku, kde jsme vystupovali pro španělskou královnu Sofii. Po představení za námi přišla a byla úžasná, povídala si s námi tak, jako by byla jedna z nás. Potom přišel New York, kde jsme vystupovali v All Star Gala na Broadwayi v divadle Beacon. Byla to velice důležitá a slavnostní představení. Přišli se na nás podívat úžasní lidé, umělci, o kterých jsem jen s obdivem četla a kteří byli teď a tady a mohla jsem se s nimi pozdravit. Pro mě a věřím, že i pro mého partnera Luboše to byl obrovský zážitek. Také nám bylo řečeno, že pokud o nás napíšou v New York Times dobře, máme cestu do Spojených států amerických otevřenou. No, a v New York Times vyšel velice dobrý článek. Velkým uměleckým krokem bylo pro nás vystupování v představeních na World Ballet Festivalu v Tokiu a Ósace v Japonsku. Setkali jsme se opět s umělci, které jsme obdivovali, ale tentokrát přímo na jevišti.  Nevěděli jsme, jak nás přijmou, ale byli úžasní a velice skromní. Po představení přišel ale šok. Organizátoři se o nás krásně starali, vzali nám tašky a šli jsme k autu, které nás mělo odvézt do hotelu. Když se otevřely dveře, bylo to asi deset kroků do auta, uviděli jsme po obou stranách řady policistů a ochranku, za nimi nadšený dav diváků, který na nás pokřikoval jmény a tleskal. Lidé se na nás tlačili a ochranka měla co dělat, aby nás dostala do auta. Když se dveře auta zavřely, seděli jsme s Lubošem beze slova úplně vytřeštění. Luboš neměl na sobě svetr a já jsem držela v ruce jenom papír místo obrovské kytice. Na to se nedá zapomenout… Tak bych mohla pokračovat a vyprávět o Kanadě, Kubě, Německu, Itálii nebo o Carle Fracciové, vynikající italské baleríně, kterou jsem měla moc ráda. Byla také dobrou herečkou a natočila několik filmů. Neměla až tak skvělou techniku tance, ale když se objevila na jevišti, každého hned zaujala. Měla něco navíc, to, co dnes postrádám u mnoha prvních sólistů. Byla totiž osobnost.“

Bylo vám 33 let, když jste se s kariérou aktivní tanečnice rozloučila. Baletu jste zůstala ale věrná. Zkusila jste choreografii a podílela se na inscenacích jako Má vlast, Louskáček nebo Labutí jezero. V roce 2008 jste nastudovala celovečerní balet Stvoření světa pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Našla jste se v pedagogické činnosti. Působila jste např. na Korean Nationl University of Arts v Soulu, vedla semináře na University of Yale v USA. Pořádáte taneční workshopy jako je Summer Ballet Prague. Co Vás na pedagogické práci baví? Čím Vás tato profese naplňuje?  

„Víte, já jsem se vlastně s kariérou aktivní tanečnice nikdy nerozloučila. Vrátila jsem se z úspěšného turné po Spojených státech amerických a hned mně bylo oznámeno tehdejším šéfem baletu Harapesem, že mě chce přeřadit do opery. Nepochopila jsem to nesmyslné rozhodnutí a samozřejmě jsem nesouhlasila. Vzápětí jsem obdržela dopis, kde bylo napsáno, že jsem pro baletní soubor „nadbytečná“ a mám výpověď.

Tím mi Vlastimil Harapes vzal moji profesi, práci, kterou jsem milovala. Bylo to nejtěžší období mého života. Mohu říct, že jsem se s tím dlouho nesmířila a nevyrovnala, protože balet vždycky byl, je a bude mojí velkou láskou. Do dneška jsem nepochopila a neznám důvod tohoto kroku a vždycky to budu brát jako velkou křivdu. Samozřejmě, že s tímto krokem souviselo i hmotné zabezpečení.

Potom následovaly roky, kdy jsem hledala další uplatnění ve své profesi. Chtěla jsem dát dohromady pěkné galavečery, což se povedlo. První bylo ve spolupráci s německou EuroArts Music International a Arte. Všechna představení byla úspěšná, ale bohužel jsem neměla štěstí na lidi, kteří pracovali kolem těchto projektů. Cílem bylo ukázat u nás technickou bravuru a tvůrčí vyspělost interpretů. Myslela jsem, že by to mohlo ovlivnit hlavně nastupující generaci a pomoci jim pochopit možnosti, které tento divadelní žánr nabízí.

Postupně jsem přešla na pedagogickou a choreografickou činnost. Choreografie je nádherný tvůrčí proces, který mě plně naplňuje. Co se týká pedagogiky, není to vůbec jednoduché. V průběhu času jsem poznávala úroveň a odborné znalosti jednotlivých studentů, musela jsem vypracovat ke každému specifický přístup, plán tréninku a program pro rozvoj a růst výkonnosti. Vím, že také částečně musím zodpovídat za jejich dosažené výsledky. Jsem přesvědčená, že každý baletní pedagog, v současné době, by měl mít jevištní zkušenost a praxi. Je to základ pro výkon specializace tohoto povolání.

Dnešní společnost přináší na jedné straně nové druhy tance a na druhé straně klasická baletní představení, která známe, a která se stále vyvíjejí a inovují. Jsou stále větší nároky na techniku tance a s tím je třeba pracovat při výuce studentů.  Snažím se, aby tréninkový proces byl na vysoké profesionální úrovni, charakteristický individuálním přístupem a schopným mezinárodní konkurence.

Zmínila jste inscenaci Má vlast. Ano, diváci měli toto představení rádi, ale nestudovala jsem ho sama. Velkou roli zde sehrála zkušenost mého tatínka. Stejně jako Louskáček nebo Stvoření světa v Ostravě, kde jsem vlastně přenesla jeho choreografii.

Víte, velice se zamýšlím nad tím, že všude ve světě si váží svých umělců. U nás chodí dobří umělci kolem divadla. Například otec vytvořil pro Národní divadlo slavný a velice úspěšný balet Romeo a Julie, který byl i zfilmovaný a získal cenu Prix d´Italia od společnosti RAI v Itálii. Myslela jsem, že divadlo tuto inscenaci obnoví, ale vedení baletu dalo přednost choreografovi, který působil v Německu a starší choreografii.“

Právě Vaše pedagogická práce Vám v roce 2024 vynesla speciální uznání Certificate of Excellence od Europeen Ballet Grand Prix. Co to pro Vás znamená? Je to velká radost, ale zároveň také závazek?

„Získala jsem řadu mezinárodních ocenění, ale v naší zemi tyto ceny nic neznamenají. Takže mám samozřejmě z tohoto ocenění velkou radost, ale to je asi tak všechno. V každém případě pedagogická práce sama o sobě je velký závazek. Kromě odborných znalostí musíte ke každému studentovi najít cestu, řešit věci i z psychologické stránky, prožíváte jejich neúspěchy a radujete se z jejich úspěchů. Je to zdlouhavá práce, ke které musíte přistupovat s velkou trpělivostí. Baví mě předávat studentům své zkušenosti a jevištní umění.“

Jako pedagožce Vám „prošla rukama,“ hezká řádka studentů. Sledujete jejich kariéru profesionálních tanečníků?

„Ano, snažím se.“

archiv Jana Kůrová – Tales of Hoffmann, ND Praha

Čím je pro Vás balet stále tak jedinečný? Jednou jste řekla: „Balet je univerzální, mezinárodní forma divadelního umění, která boří kulturní a jazykové bariéry.“

„Baletní umění je podle mě jednou z nejdokonalejších forem pohybu a gest, která slouží k vyjádření myšlenek a k zobrazení postav na scéně. Vlastně nám každý den začíná hudbou, kdy se prostřednictvím tréninku připravujeme na repertoárové zkoušky. Baletní umění má svá pravidla a je důležité, aby si každý uvědomil, že nejenom talent, ale hlavně píle, vytrvalost, disciplína a pokora ho můžou dovést k vytouženému cíli. Balet je divadelní žánr plný elegance, estetiky a ladnosti. Stejně jako i ostatní druhy umění, je jedním z mnoha způsobů, jimiž se člověk vyjadřuje. Umění nejlépe ze všeho odhaluje silná pouta, která spojují lidi. Cizinec nemusí rozumět jazyku, ale může okamžitě pochopit umělecké dílo.“

Zasedáte v porotách mezinárodních baletních soutěží. Sama jste ze své aktivní taneční kariéry vítězkou řady prestižních soutěží. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit? 

„Člověk je hodnocen druhými vlastně celý život. Hodnotit soutěžící je velice těžké. Pokud chcete být objektivní, musíte sledovat velice zodpovědně každé vystoupení a profesionálně srovnávat jednotlivé výkony. Pamatuji se, že když jsme aktivně soutěžili, tak porota sledovala převážně různá pas de deux, která se skládají z adagia, variací a cody. Každý pár přinášel různé technické novinky a tvůrčí podněty. Bylo to hodně zajímavé.

Dnes jsou kritéria na soutěže trochu jiná. Převážně se prezentují pouze variace. Někdy mám pocit, že jde jenom o to, kolik  kdo zatočí piruet. Je to škoda. Nicméně si myslím, že úkolem každého porotce by mělo být hodnotit výkony objektivně, přesně, stejným měřítkem všechna prezentovaná vystoupení a výkony. Postupovat eticky a poctivě.“

Jste stále velice aktivní a pracovně velice vytížená. Umíte vůbec odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Volno? Co to je? Ale teď vážně, ráda, asi jako každý, si sednu ke krásné a zajímavé knížce, podívám se na hezký film nebo se věnuji ručním pracím. V posledních letech nacházím zálibu i v zahradničení. Vidíte, vždy se něco najde. Mám prostě ráda aktivní odpočinek.“

archiv Jana Kůrová – Korzár, Mnichov

Děkujeme za rozhovor

Jana Kůrová:

Narodila se 18. 6. 1959 v Praze jako dcera tanečníka a choreografa Miroslava Kůry (1924 – 2023) a tanečnice a pedagožky Jarmily Manšingerové Kůrové (1934 – 2020).

Vystudovala Státní konzervatoř Praha.

Studovala na Akademické choreografické škole při Velkém divadle v Moskvě a také navštěvovala baletní Studio Davida Howarda v New Yorku.

1977 – 1991 byla primabalerínou baletního souboru Národního divadla v Praze.

V roce 1995 se dostala do americké síně slávy Hall of Fame.

Zakladatelka United Ballet Artists, z. s.

Umělecká ředitelka Summer Ballet Program & JK Master Ballet School.

V roce 2024 od European Ballet Grand Prix obdržela speciální uznání za svoji pedagogickou činnost Certificate of Excellence.

 

Foto: Archiv Jany Kůrové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletkou, módní návrhářkou, herečkou, pedagožkou a rovněž píšící JANOU HAVLATOVOU

„Rekvalifikuji vysloužilé tanečníky“

Známou se stala již za studií na konzervatoři, když hrála v seriálech. Od dětství ale chtěla být baletkou. Sen si splnila a baletu se věnuje i dnes a to předáváním svých zkušeností ve své baletní akademii. Kromě toho píše, navrhuje společenské a svatební šaty a její práce je pro Janu Havlatovou koníčkem.    

Pocházíte z Benátek nad Jizerou. Čím jste chtěla být jako holčička?

„Děkuji za milou otázku. Už od malička jsem si přála být baletkou, brzy na to ale přišlo přání stát se herečkou a nakonec paní učitelkou v mateřské školce. Všechna tři přání se mi v určité míře vyplnila.“

Vy jste vystudovala taneční konzervatoř a během studií jste hrála v seriálech My všichni školou povinní, Synové a dcery Jakuba Skláře a Cirkus Humberto a TV filmu Papilio.  Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Bylo to velmi pestré období, z konzervatoře do barrandovských studií a zpět, na odpočinek moc času nezbylo. Utekla mi tak sice příležitost zúčastnit se mezinárodní baletní soutěže pod vedením paní profesorky Olgy Klikové, a později i místo v baletu Pavla Šmoka, ale nelituji, soutěže nemám odjakživa ráda a v tanci jsem si vytvořila vlastní styl.

Jana ve filmové roli

Během posledního ročníku konzervatoře jsem si užila inspirující spolupráci na filmové taneční férii Sen mozartovské noci v režii Jana Bonaventury se skvělým choreografickým provedením Jana Hartmana. Tenkrát jsem tančila roli Zerliny s tanečními partnery Janem Slavickým a Janem Navarou. Málokdo asi ví, že v pořadu tančili také mj. začínající Jan Kodet, Vojta Pavlíček nebo Eva Jeníčková.

V seriálu Cirkus Humberto, jsem využila příležitost si vedle herecké role před kamerou také zatančit jak klasický, tak moderní balet. Pokud mě paměť neklame, choreografii moderního tance se mnou připravovala v ND Praha Jarmila Manšingrová a Jana Kůrová. Snad se nemýlím.

Spolupráce na seriálech mi obecně přinesla nové herecké zkušenosti po boku skvělých herců. Tyto zkušenosti mi otevřely cestu k autorské činnosti v oblasti muzikálové tvorby pro děti.“

Archiv Jany Havlatové – z jejího kosmetického salonu

Po  škole jste se stala členkou baletního souboru Hudebního divadla v Karlíně a tančila se skupinou UNO. Co pro Vás znamená tanec?

„Od malička tancem vyjadřuji zejména své emoce. Možná právě proto mi paní profesorka Olga Vlášková svěřila hlavní roli v dramatickém absolventském představení Vodník. Velmi si této role dodnes vážím. S taneční skupinou UNO a Jiřím Kornem to byla krátká, ale svěží spolupráce, dalo by se říci, v neustálém tempu. Nedávno jsem koukala na záznam Dva z jednoho města, (zpěvák Pavel Vítek), choreografie Richard Hes atd. Je to zvláštní pocit, vidět se tančit po tolika letech. Škoda, že záznam Sen mozartovské noci nikde není k nalezení. V Hudebním divadle Karlín jsem také působila jen velmi krátce, šéfem baletu byl tenkrát pan Zdeněk Prokeš, později odešel do Brna. Zatančila jsem si tam pěknou sólovou roli Zlata a v několika muzikálech spolupracovala také jako sboristka. Na konci první sezony mi byla panem režisérem Petrem Novotným nabídnuta hlavní role v připravovaném muzikálu Vlci (alternace Jany Paulové). Měla jsem v HD Karlín docházet na hodiny zpěvu. Prý mě slyšel zpívat, tak to nebude tak náročné. (V dětství jsem chodila v Benátkách nad Jizerou do pěveckého sboru a ke korepetitorovi a scénickému dirigentovi ND Prah a Milanu Hájkovi, tenkrát jsem zpívala druhý  hlas, takže nějaké základy zpěvu jsem opravdu měla. Byla to nečekaná, lákavá výzva, ale nakonec jsem roli odmítla a stejně tak i další spolupráci s HD Karlín v oblasti tance. Pochopila jsem, že jsou pro mě důležitější hodnoty než uspěchaná kariéra a v oblasti umění jsem se zaměřila na pohodovou spolupráci s dětmi a mládeží.“

Lekce baletu s instruktorkou Janou Havlatovou

Vyzkoušela jste si i trenérství a to sportovní gymnastiky. Bavilo Vás to? Na koho nejraději vzpomínáte?

„Měla jsem velké štěstí, zažila jsem skvělou trenérku paní Věru Čáslavskou, ale i další kvalitní trenéry SVS střediska pana Vizinu nebo paní Kubičkovou. Dívat se, jak pracují, bylo inspirující. Jako baletce a trenérce mi byl vedle běžných pracovních povinností svěřen úkol, nastudovat taneční část prostná na olympiádu v Calgary a poté jí naučit, proškolit všechny trenéry SVS sportovních center v ČR, kteří se tenkrát sjeli v Brně. Možná právě tato má trenérská práce v Brně byla důvodem, proč mě paní Věra Čáslavská doporučila na místo hlavní trenérky ČR reprezentace v nově se rodícím středisku SVS Nymburku, ale po zkušenostech z oblasti trenérství jsem věděla, o jak časově náročnou práci se jedná a protože jsem v té době byla už vdaná; nabídku jsem odmítla. Tím má spolupráce se SVS Sparta Praha sice skončila, ale během let jsem měla možnost spolupracovat v oblasti baletního tréninku a tvorby choreografií společenských tanců i krasobruslení s TJ Autoškoda Mladá Boleslav, HASA Praha a TJ Nymburk.“

S Jaromírem Hanzlíkem v televizním seriálu „Cirkus Humberto“

V   Sázavě jste založila dětské divadlo HutaddáSek, kde v letech 1999-2004 působila jako režisérka a scénáristka (pohádkové muzikály O Růžence, Tři prasátka) a Vaše pohádky uvedlo několik divadel a uměleckých škol. A pohádka O Jeníčkovi a Mařence aneb Jak to dobře dopadlo se již druhým rokem hraje v DJKT v Plzni v režii Lilky Ročákové. Pracujete na něčem novém pro děti?

„V dětství jsem si přála být paní učitelkou v MŠ a to se mi částečně splnilo v tvorbě pro děti a mládež. Od mala jsem si na různé papírky psala nejprve autorské texty písní, pak básně a nakonec scénáře zaměřené na dětské publikum. Momentálně si opět píši na papírky části pohádky „Jak šly hrábě do světa.“ A uvidíme, zda to bude scénář pro divadelní muzikálové zpracování včetně autorských písní, nebo jen pohádka.“

Opět archiv Jany Havlatové, tentokrát mladší žákyně v S centrum Benešov v Baletní akademii

Coby autorka jste podepsaná také pod pohádkovou knihu Prsten sněhového krále a skripta pro wellnes koučink. Rovněž jste autorkou zážitkové wellness terapie „Balneo dance“, skript a rekvalifikačního kurzu pod názvem „Manažer“, s wellness specializací (Akreditace MŠMT 2017), ve kterých propojujete své mnohaleté zkušenosti z oblastí baletu, wellness. Baví V&aacu te;s psaní?

„Čím jsem starší, tím mě psaní baví více, zvláště pohádky. Co se týká „Balneo dance“, jedná se o zážitkové wellness tancování s trenérem v několika tanečních rovinách a uplatněních. Je mi velkým potěšením, že se na tuto metodiku přijela osobně podívat z Francie nejmenovaná evropská Spa manažerka a získala tak ode mě první certifikát metodiky.Považuji za velkou čest, že se mi jako baletce podařilo získat schválení Ministerstva školství pro nový typ rekvalifikačního kurzu, kterým lze rekvalifikovat vysloužilé tanečníky, nebo ty, kteří nemohou najít uplatnění a samozřejmě i jiné zájemce, které zajímá odvětví zdravého životního stylu, tedy wellness.Pokud by se našlo akreditované taneční zařízení nebo škola, kde by bylo možné školit pro tuto novou taneční profesi „Trenér Balneo dance“ vysloužilé tanečníky, bylo by to skvělé. Uvidíme, třeba se některé na základě našeho rozhovoru ozvou.“

 Od roku 2011 jste  majitelkou salonu krásy HJ original. Navrhujete společenské a svatební šaty. Co Vás k tomu vedlo?

„V období po ukončení působení dětského divadla HutaddáSek jsem neměla navázanou spolupráci v oblasti tance, ani muzikálu a jako maminka od dětí jsem opět přemýšlela o časově nenáročné práci a tak jsem se po delším promýšlení rozhodla využít své znalosti z rekvalifikačního kurzu Kosmetička /vizážistka už z roku 1990 a otevřela si vlastní studio. Časově jsem byla volná a záleželo na mně, jak si budu klienty objednávat. Navíc jsem si uvědomovala, že léta přibývají a balet nebudu moci vyučovat donekonečna. Navrhování šatů byl takový malý relaxační odskok od vizážistických služeb. Měla jsem možnost módní přehlídky ve Fashion Show Sasazu a Bar Solidní jistota, dvou svatebních veletrzích a pár šatů půjčila do TV známým osobnostem. Od roku 2012 mám sice registrovanou vlastní značku HJ original, ale navrhování a budování značky je časově náročná práce, takže je to opravdu jen občasný koníček.“

Lekce baletu Jany Havlatové

Baletu jste zůstala věrná a ve Sport & Relax Centrum Benešov vedete kurzy baletu v Baletní akademii Jany Havlatové. Jaký je o kurzy zájem a pro koho jsou určeny? 

„Z Baletní akademie mám velkou radost. Začátky byly těžké, asi 7 dětí, ale teď už máme kolem 35 dětí od 5 let a dospělých. Děti svou energií dobíjejí, chodím si do práce odpočinout, kurzy byly 3 hodiny každou středu a teď 2 roky budou jen 2 hodiny.“

 Jste žena mnoha profesí, která je vám nejbližší?

„Jak jsem se už zmínila, ráda spolupracuji s dětmi a mládeží, nejvíce v oblasti tance, ale hned krok za ním tančí divadelní muzikál.“

 S manželem a dětmi bydlíte v obci nedaleko Sázavy. Jak se Vám líbí život na venkově?

Obal knihy Jany Havlatové „Prsten sněhového krále“, vydal Šuplík, cz 2017

„Do mých 2 let jsme bydleli na vesnici blízko Benátek nad Jizerou, babička s dědou také pocházeli z vesnice, takže kokrhání kohouta mě příjemně budilo každé ráno. Možná právě proto se jedna z mých pohádek jmenuje: Když zakokrhal Kohout. Když se nám narodily děti, chtěla jsem z Prahy na vesnici znovu vrátit. A je tu vskutku krásně. Ticho opravdu léčí.“

 Umíte odpočívat? A co nějaké koníčky, máte na ně čas?

„Odpočívat naštěstí umím, nejraději společně s rodinou. V baletu jsem se naučila disciplíně, takže hospodařím se svými silami a vážím si zdraví. Koníčky jsou má povolání, také historie a nejvíce čtení Bible.“

 Děkuji za rozhovor

  Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN