Závislosti navzdory

Střízllivý za vás asi nikdo nebude! Režisér Dodo Gombár a kolektiv připravili ve Švandově divadle novou tragikomedii o boji s alkoholem na všech frontách.

 

 

 

Režisér Dodo Gombár a kolektiv připravili ve Švandově divadla novou tragikomedii o boji s alkoholem na všech frontách. Premiéra inscenace Závislosti navzdory se tu chystá 24. září 2016 ve Velkém sále. Hlavní roli, postavu filmového režiséra, hraje Robert Jašków. Ten o přípravě inscenace uvedl:Inspirací pro mě byli hlavně lidé, se kterými jsem měl možnost se sám setkat, ať už u divadla, nebo úplně jinde. Někdo umí skvěle zastírat, že má kocoura, někdo, že je alkoholik, někdo tvrdí, že je to přece jen „dvojčička“ – těch příkladů a hlavně osudů je hodně…“, říká herec.  „Závisím na objetí svých dětí, své ženy, na práci se dřevem, na divadle, na Peci pod Sněžkou, na hospodském plkání s kamarády o ničem. A nejvíce jsem závislý na životě,“ prozradil Robert Jašków.

„Snažím se s pochopením, i přes blízké příběhy ve svém okolí, vnímat černé drápy chlastu. Ty pazoury, ze kterých se vytrhnout stojí množství sil a možná i život,“ říká Dodo Gombár. Ten inscenaci zároveň vdechl i naději a odlehčující humor, který ocenili už první diváci červnové předpremiéry.

2_Závislosti_navzdory_Bohdana_Pavlíková_Robert_Jašków_Tomáš_Červinek_foto_Alena_Hrbková_repro_zdarma

Scénografické řešení svěřil režisér Gombár výtvarnici Michaele Horáčkové Hořejší. „Scénografka velmi citlivě a přesně vycházela z pocitů lidí závislých na alkoholu, z toho, jak je deformováno jejich vnímání světa, jak jsou nastaveni vůči světu. Od osobní vratkosti a nejistoty, přes potřebu velkého objetí a pomoci ze strany druhých,“ říká dramaturgyně Martina Kinská.

Ve hře Závislosti navzdory si ve Švandově divadle posvítí na alkoholismus

Režisér Dodo Gombár a kolektiv připravili u Švandů novou tragikomedii o boji s alkoholem na všech frontách. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi, včetně tzv. metanolové aféry, svede dohromady opravdu pestrou společnost lidí, kteří se každý po svém snaží utéct před démonem alkoholu. Premiéra inscenace Závislosti navzdory se chystá 24. září 2016 ve Velkém sále Švandova divadla. Hlavní roli hraje Robert Jašków, který ztvárnil postavu filmového režiséra.

Střízlivý za vás nikdo nebude! To je podtitul nové inscenace Švandova divadla, která v jedné hře spojí osoby závislé, příležitostné pijáky i poučené abstinenty. Na jevišti se tak sejdou postavy s různými příběhy, které se v mnohém podobají. „Je jedno, zda pije hospodský, učitel, farář, úřednice nebo filmový režisér. Někdo chce utéct před světem, jiný před alkoholem, každý před sebou samým. A někdo na té z& aacute;vislosti může pořádně vydělat,“ říká o chystané novince režisér a umělecký šéf divadla Dodo Gombár. A tak se dál připíjí „na zdraví“, jen na to možná pár lidí „zařve“…

Hlavním hrdinou příběhu o boji se závislostí, která může být nejen na alkoholu, je filmový režisér v podání Roberta Jaškówa, herecké stálice smíchovského souboru. Režisér Jan chce – i díky vlastní zkušenosti s alkoholem – natočit autorský film o závislosti. Během příprav potká řadu postav, s nimiž mluví, soucítí s nimi, dohaduje se i pere. Některé z nich má ovšem pouze ve vlastní hlavě….

3_Závislosti_navzdory_v_popředí_Robert_Jašków_foto_Alena_Hrbková_repro_zdarma

Závislosti z různých stran

Autor scénáře, režisér inscenace a současně i umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár se při psaní textu nechal inspirovat reálnými fakty. Vycházel z příběhů lidí na alkoholu závislých, ale i ze zkušeností jejich rodin, pracovníků léčeben, odvykacích center či nejrůznějších občanských seskupení a svépomocných skupin. A inspiroval se i nedávnou metanolovou kauzou, která zdánlivě neškodné popíjení ukázala ještě v dalším světle. „Zdá se mi, že se nějak moc pije. Že je kolem nás víc opilosti, víc úniků k ní. Sám jsem pochopil, že se mi na svět mnohem líp a koncentrovaněji dívá takzvaně v normálním a čistém stavu. Zároveň se snažím s pochopením, i přes blízké příběhy ve svém okolí, vnímat černé drápy chlastu. Ty pazoury, ze kterých se vytrhnout stojí množství sil a možná i život,“ říká Dodo Gombár. Ten inscenaci zároveň vdechl i naději a sympatický, odlehčující humor, který ocenili už první diváci červnové předpremiéry.

Tématem smíchovské novinky Závislosti navzdory je závislost nejen na alkoholu, ale i „drobná“ závislost na práci, na penězích, kariéře, na druhém člověku, na pronikání do soukromí druhých či na každodenních rituálech. „Snažili jsme se tento jev nastínit z různých úhlů a pootáčet téma z různých stran,“ vysvětluje Dodo Gombár a dodává: „Nechceme opilost ukazovat, ale spíš na ni nahlížet.“

4_Závislosti_navzdory_Andrea_Buršová_foto_Alena_Hrbková_repro_zdarma

Inspirace realitou

S jednotlivými podněty přicházeli při zkoušení inscenace i sami herci, kteří často využívali poznatků ze svého okolí. Robert Jašków k tomu říká: „Inspirací pro mě byly hlavně osoby, se kterými jsem měl možnost se sám setkat, ať už byly u divadla, nebo úplně jinde. Někdo umí skvěle zastírat, že má kocoura, někdo, že je alkoholik, někdo tvrdí, že je to přece jen „dvojčička“ – těch příkladů a hlavně osudů je hodně…“  Mimo jeviště je ale Robert Jašków závislý na něčem zcela jiném než na alkoholu: „Z&aa cute;visím na objetí svých dětí, své ženy, na práci se dřevem, na divadle, na Peci pod Sněžkou, na hospodském plkání s kamarády o ničem. A nejvíce jsem závislý na životě,“ prozradil Robert Jašków.

Závislost na alkoholu a dalších pastech života tak svede dohromady opravdu společnost: od zmiňovaného režiséra v podání Roberta Jaškówa, přes majitele hospody (Miroslav Hruška), zapleteného do prodeje pančovaného alkoholu a jeho spojku (nový člen souboru Tomáš Petřík), přes jeho lehce sociálně retardovanou dceru (nazkoušela Marta Dancingerová, alternuje Anna Peřinová), státní zástupkyni (Martina Krátká), matku dívky, jejíž dcera na otravu methanolem zemřela (Bohdana Pavlíková), zoufalého vdovce a otce (David Punčochář) a jeho dcery (Eva Josefíková), feťáka a pouličního hudebníka (Tomáš Červinek) až po nadaného sportovce (Jacob Erftemeijer) či faráře (hostující Petr Buchta). A nechybí sympatická zdravotnice (Andrea Buršová), která se dovede proměnit v démona…

Scénografické řešení svěřil režisér Dodo Gombár výtvarnici Michaele Horáčkové Hořejší, která se do Švandova divadla vrátila po dvanácti letech – naposledy zde, rovněž v Gombárově režii, vytvořila scénu k inscenaci Büchnerova Vojcka. Její scéna k Závislosti navzdory zajímavě pracuje se světlem i se stíny, které vrhají jednotlivé postavy. Podlahu tvoří hrubé dřevěné palety napěchované nejrůznějšími zbytky a starými krámy, takže se na nich kývají všechny židle – udržet v takovém prostoru rovno váhu, směr a nikdy neškobrtnout je tu tak téměř nemožné…  „Scénografka velmi citlivě a přesně vycházela z pocitů lidí závislých na alkoholu, z toho, jak je deformováno jejich vnímání světa, jak jsou nastaveni vůči světu. Od osobní vratkosti a nejistoty, přes potřebu velkého objetí a pomoci ze strany druhých,“ upozorňuje dramaturgyně Martina Kinská.

Kostýmy jsou dílem časté spolupracovnice Švandova divadla Lenky Odvárkové. Hudba vzniká přímo v průběhu inscenace: její autor herec Tomáš Červinek má k dispozici elektrickou kytaru, mikrofon a loop station (multiefekt).

Kde je hranice mezi ještě přípustným popíjením a kdy už návyk začne ničit nejen samotného uživatele, ale hlavně však i jeho rodinu a přátele? A jak se z drogy, přinášející pocit uvolnění, radosti a sebevědomí, stane černá propast, z níž se už málokdo dokáže vyhrabat? I na tyto otázky hledá inscenace Závislosti navzdory odpovědi. Svého prvního uvedení, ještě před divadelními prázdninami, se hra dočkala 14. června, premiéra bude 24. září 2016.

6_Závislosti_navzdory_Eva_Josefíková_Miroslav_Hruška_foto_Alena_Hrbková_repro_zdarma

Víte, že…?

1)      Podle statistik je v České republice na alkoholu závislých kolem 700 000 lidí.

2)      Průměrný věk prvního požití alkoholu je 11 let, ale nejsou výjimkou případy, kdy alkohol ochutnalo už osmileté dítě.

3)      Protialkoholní léčebny jsou plné, společenská tolerance vůči konzumaci alkoholu je vysoká a Češi jsou stále největšími pijany v Evropě.

4)      Zhruba 50 milionů lidí právě teď pije alkohol. Každých 10 vteřin zabije jednoho člověka.

5_Andrea_Buršová_jako_Závislost_foto_Alena_Hrbková_repro_zdarma

Závislosti navzdory

Dodo Gombár a kolektiv

REŽIE: Dodo Gombár SCÉNA: Michaela Horáčková Hořejší KOSTÝMY: Lenka Odvárková HUDBA: Tomáš Červinek DRAMATURGIE: Martina Kinská

Osoby a obsazení: JAN: Robert Jašków TOMÁŠ: David Punčochář STANDA: Tomáš Petřík HOSPODSKÝ: Miroslav Hruška MARTA: Marta Dancingerová/ Anna Peřinová STÁTNÍ ZÁSTUPKYNĚ: Martina Krátká LENKA: Eva Josefíková JANÁČKOVÁ: Bohdana Pavlíková OLIN: Jacob Erftemeijer VÁVRA: Tomáš Červinek FARÁŘ: Petr Buchta ZÁVISLOST: Andrea Buršová

7_Závislosti_navzdory_foto_Alena_Hrbková_repro_zdarma

KDO JE KDO

Dodo Gombár

se narodil 3. června 1973 na Slovensku. Pochází ze Smolenic, malebné obce na úpatí Malých Karpat. V Trnavě vystudoval gymnázium a na činoherní fakultě VŠMU v Bratislavě pak divadelní režii. Během studia pobýval v rámci roční stáže na Circle in The Square, Theater School on Broadway v New Yorku. Po absolutoriu na VŠMU (1998) se na dvě sezony stal kmenovým režisérem a uměleckým šéfem Komorného divadla v Martině. V letech 2006-2009 byl uměleckým šéfem a kmenovým režisérem v Městském divadle Zlín. Ve Švandově divadle je uměleckým šéfem a kmenovým režisérem od z&aacu te;ří 2010. Svou první sezonu tu otvíral Dorstovým Merlinem. Pro ŠD dále zrežíroval např. Crash u potoka, moderní přepis románu Karoliny Světlé, brutální outsiderskou grotesku Eskalátor spjatou s nedalekou stanicí metra Anděl, současný text Vladimirova děvka s Michalem Dlouhým v hlavní roli a naposledy také divadelní adaptaci novely Iana McEwana Betonová zahrada. Ve Švandově divadle režíroval také cyklus zhudebněných balad Český kalendář, na němž spolupracoval s Michalem Horáčkem, a Zemi Lhostejnost, hru  inspirovanou  porevolučními esejemi a texty Karla Kryla. Mezi jeho další projekty patří nevšední ins cenace Kafkovy Proměny odehrávající se místo na jevišti v hledišti, studiová hra Hřebíčková s Onufrákovou lehce meditují aneb Děvky od Arbesa a muzikál Popeláři s hudbou Romana Holého. Mezi další jeho úspěšné inscenace patří drama Žítkovské bohyně podle románu Kateřiny Tučkové v Městském divadle Zlín.

Dodo Gombár je také respektovaným autorem. V roce 2011 dokončil film Smíchov pláče, Brooklyn spí (scénář, režie), dvakrát slavil úspěch jako dramatik v soutěži Ceny Alfréda Radoka s texty Hugo Karas a Třetí věk, do finále Cen Alfréda Radoka se dostala i jeho hra Dům bez Boha. Jeho text Peniaze zvítězil v roce 2015 v anonymní soutěži o nejlepší původní divadelní hru, kterou vyhlásila agentura Aura-Pont. Mezinárodně úspěšná je také jeho hra Mezi nebem a ženou.

Robert Jašków

přišel na svět v podkrkonošském Trutnově 4. prosince 1969. Vystudoval herectví na DAMU, pod vedením Jaroslava Vostrého, Petra Čepka a Věry Galatíkové. Působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, později v Praze v divadle Labyrint a v CD 94 v Celetné ulici. Od roku 2002 je členem hereckého souboru Švandova divadla. Získal cenu Telemanie za roli profesora Daňka ve filmu Ivana Pokorného Smrt pedofila.

Ve Švandově divadle patří Robert ke stálicím smíchovské scény; jeho fanoušci a především fanynky ho můžou vidět v inscenacích Popeláři, Řemeslníci, Zabít Johnnyho Glendenninga, Protest/Rest a Kdo je tady ředitel?.  

Televizní diváci znají Roberta Jaškówa jako bezcitného mafiána a ukázkového padoucha, ale i jako neúplatného policistu a sympaťáka (například v seriálechČeské století, Ulice, Expozitura, Policie Modrava, Četníci z Luhačovic, Kriminálka Anděl, Cesty domů či Atentát). Z filmů má na kontě tituly Dítě číslo 44, Kousek nebe, Labyrint, Poslední vlak, Bobule, Záblesky chladné neděle, Dědictví II aneb Kurvaseneříká, Vrásky z lásky aj.

Robert Jašków je hrdým otcem tří dětí, syny Jana a Jakuba a dceru Marjánku vychovává s manželkou Petrou Bartošovou.

1_Závislosti_navzdory_Andrea_Buršová_foto_Alena_Hrbková_repro_zdarma

Magdalena Bičíková

Foto: Alena Hrbková

Taneční magazín

 

Vlastimil Harapes senátorem?!

Bývalý šéf baletu Národního divadla, uznávaný v Čechách i v zahraničí, se rozhodl uplatnit své zkušenosti v politice

 

Vynikající tanečník, režisér, choreograf, taneční pedagog, dlouholetý člen a sólista baletu Národního divadla v Praze a také herec Vlastimil Harapes přijal předběžnou nabídku kandidovat v letošních volbách do Senátu (za Prahu 6).

Proč se jeho dráha odchýlila od umění směrem k politice? Jaké cíle si klade?

Zeptali jsme se…

Vlastimil Harapes:

„Oslovila mě nabídka kandidovat do Senátu,  myslím, že tam není moc těch, kteří by se zabývali kulturou. Cítím, že mohu být prospěšný v oblasti, která je mému srdci nejbližší, ale nejen tam. Rád bych byl přínosem i v oblasti sociální politiky. Mohu čerpat ze svých zkušeností z kulturních institucí  a z angažování v zahraničních institucích (např Itálie, Slovensko).  Také jsem už  25 let čestným předsedou Českého hnutí Speciálních olympiád. Jsem toho názoru, že správný umělec má rád umění v sobě a ne sebe v umění. To samé platí i o politicích.“

 

Držíme palce

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s oskarovým režisérem JIŘÍM MENZELEM

„Do Stardance bych šel rád, ale asi bych to nepřežil“

Snil jste o dráze   úspěšného režiséra?

„Ne, nikdy.“

Nikdy Vás to ani nenapadlo?

„Ne.  Měl jsem štěstí. Chtěl jsem být novinář, protože můj tatínek byl novinář, ale začal jsem číst noviny a přešlo mě to. Bylo to  v 50tých letech. Zamiloval jsem se do divadla, ale  nevzali mě na divadelní fakultu, tak jsem se rozhodl jít  do televize. Na filmovou a televizní fakultu mě vzali a  pan profesor Vávra ze mne udělal filmaře.  Šlo to všechno „samospádem“, bez mé zásluhy.“

DSC_0713
S Emmou Smetanou na dobročinném bazaru

Četl jste v dětství a během dospívání  knížky?

„Tatínek měl velkou knihovnu, od raného  dětství jsem ji měl k dispozici, tak jsem četl Čechova, Stendhala, Čapky, prostě všechno. Knihovna obsahovala dobrou světovou  literaturu.“

Tvořil  jste si či  vymýšlel vlastní příběhy?

„To ne, jen jsem je četl,  bavilo mě to a něco jsem třeba četl i  víckrát.  Tenkrát nebyla televize, takže jsem ležel v knížkách.“

Co byste vzkázal dnešním dětem, které nečtou a tvrdí, že číst nepotřebují?

„Nečíst je hloupost. Čtení probouzí fantazii. Ale pokud děti číst nepotřebují…., je to jejich omezenost a jejich škoda. Bude jim v životě chybět představivost. Duševní svět je závislý hlavně na fantazii, pokud všechno přijímáte jen v obrázcích, tak se tím limitujete a ochuzujete svůj vnitřní svět.“

Je současná literatura či filmy podle Vás kvalitní nebo se jedná spíše o komerční záležitosti?

„Teď  je těžké se v tom vyznat. Vychází spousta knížek,  člověk si je  kupuje a často netuší, co v nich  je. Když tady byla  cenzura, knížky se vydávaly velmi opatrně a člověk hned věděl, co stojí za přečtení a co je jen bolševická propaganda. Nebylo tolik knih, byl  v tom lepší přehled. Když jdete do knihkupectví dnes, je mezi knihami spousta braku a není snadné si vybrat. I pro děti vychází velké množství nekvalitních knížek. Naše Andulka se  zač&i acute;ná učit číst. Doma má hromady knížek, ale máloco z toho je opravdu dobré. Občas  otevřu nějakou dětskou  knížku a čtu  takové nesmysly, až  nabývám dojmu, že ji  museli psát lidé buď opilí nebo cynici. Za mých  dětských let dělali knížky pro děti skuteční umělci: např. Svolinský,  F.  Hrubín a J.  Trnka, jejich příběhy byly psané pro děti a pro dětskou duši. Sám současnou prózu už moc nečtu. Možná je to i věkem.“

Měl jste rád knížky pana Bohumila Hrabala. Co se Vám na nich  konkrétně líbilo?

„Bohumil Hrabal je neopakovatelný a jedinečný v tom,  že v jeho příbězích se čtenář zároveň musí smát i plakat.  Je v nich obsažen  paradox života, který  v sobě schovává i tragiku i směšnost. Cením si toho, jak to pan Hrabal  dokázal dát dohromady.“

Jste  nejuznávanější  českou filmařskou osobností v zahraničí. Kde jste  čerpal inspiraci pro filmy? Bylo to z Vašich zkušeností?

„Byl jsem zaměstnaný jako režisér na Barrandově a ve studiu mi nabízeli scénáře. Když jsem se na to cítil, tak jsem natočil film. Vlastní příběhy jsem  nevymýšlel,  všechny mé filmy byly vlastně na zakázku. Když už jsem věděl, co budu točit, tak jsem také věděl, jak to budu točit. S výjimkou počátku 70tých let  jsem měl také volnost ve výběru scénářů i herců.“

IPHONE_7.6_561

Vybral jste si tedy příběhy, které byly  Vašemu srdci blízké ?

„Ano. Když jsem se cítil, že bych na to stačil, tak jsem spolupracoval na scénáři a upravil jsem si ho pro potřeby filmu, ale jinak jsem do příběhu nezasahoval.“

Cítil jste se lépe v komediích či ve vážných tématech?

„Dělal jsem jenom komedie. Byl to můj závazek, řekl jsem si, že  nebudu dělat nic vážného, protože  mi většina vážných filmů připadá neupřímná.“

Vždyť  život také není jen komedie…

„Vím, ale pro mě to bylo tak. Nerad se tvářím vážně. Nebaví mě to.“

Vložil jste nějaké vlastní příhody do filmu „Vesničko má středisková?“

„Na to se zeptejte Zdeňka Svěráka. Ten si nic nevymýšlí, všechno má velice dobře prožité. Tak, jako se herec musí vcítit do postavy,  tak i spisovatel musí prožít v sobě to, co prožívají jeho hrdinové. To Zdeněk  uměl.“

Jak byste definoval život filmového režiséra? Je radostný, záviděníhodný, je za trest… Jaké je být slavným režisérem?

„Myslím, že můj život byl jen souhrnem šťastných náhod. Potkal jsem řadu vynikajících lidí, a měl mnoho šťastných příležitostí. “

Porovnáme-li tři profese – filmový  režisér, divadelní režisér a herec, co je Vašemu srdci nejbližší?

„Divadlo. Film je moje manželka a divadlo je moje milenka. Film jsem bral jako zaměstnání, snažil jsem se ho dělat, jak nejlépe jsem uměl, ale v divadle mne to víc baví.“

Za minulého režimu jste  také pracoval v zahraničí. Byla Vám zakazovaná tvorba v Čechách?

„Mou tvorbu zakazovali  po ruské invazi jen několik let. Měl jsem naštěstí v cizině dobré jméno a tak mne později začali pouštět do kapitalistického světa. Měl jsem  štěstí. Už mojí první inscenaci v Činoherním klubu viděl ředitel basilejského  divadla, který po Evropě  hledal režiséry. Zhlédl  v Praze  spoustu představení dobrých režisérů, ale angažoval mě. A díky tomu jsem mohl pokračovat v mnoha evropských divadlech.“

Dovedete říct, v čem spočívalo to kouzlo, proč  jste byl o tolik lepší než ostatní a vybrali Vás?

„Já nevím, jestli jsem lepší, ale mám rád divadlo a hlavně mám rád herce. Pro mne je divadlo jen text a herec. Podle mne režisér jen pomáhá sladit  text s hercem, ale nemá být vidět. Nemám rád představení, ze kterých „čouhá režisér, jako dráty z deštníku.“  Jsem  pyšný na to, že třeba v Praze na Vinohradech se mé představení hraje už 18 let. Je to dobrý text hraný dobrými herci. V divadle Bez zábradlí je snad pět inscenací, které jsou udělané tak, že jejich představení se hrají před vyprodaným divadlem už víc než deset let.

Vidíte v dnešní generaci někoho, kdo by Vám byl podobný? Nebo snad  nějakého svého následovníka?

„Ne, to nejde. Mám rád „tu Hřebejkovu“ generaci a některé mladší režiséry, vážím si jich, ale spoustu jich také neznám. Je tu generační rozdíl. Není to tím, že bych k nim měl záporný vztah, jenom jsem vyrostl v jiných  podmínkách než oni. Ale připouštím, že v něčem si můžeme rozumět.“

Znamenají pro Vás ocenění, které jste získal mnoho nebo Vám to je spíše jedno?

„Jedno to není,  protože ocenění posiluje  sebedůvěru, ale pravda je, že je to vždycky  spíše  věc náhody. Filmy se totiž nedají  měřit. To není sportovní disciplína, kde rozhoduje, kdo doběhne rychleji, nebo kdo dohodí nejdál. Každý  film vzniká v jiném  prostředí, za jiné peníze, z jiného důvodu. Vím to, byl jsem v mnoha porotách na mnoha  festivalech, a proto to dobře vím.  Festivaly a jejich ceny jsou dobré k tomu, aby se o filmy probudil zájem. Dostanou cenu, ale druhý den o tom, kromě odměněných, už nikdo neví. Protože vzápětí je zase jiný festival a další filmy a jiné ceny. Jsem samozřejmě pyšný na ocenění, která jsem dostal, a jsem za ně rád, ale taky vím, že to je převážně věc náhody a štěstí. A toho  jsem měl v životě dost.“

Také jste hodně cestoval. Která z cizích zemí se Vám líbila nejvíce?

„Praha.  Mohl jsem po ruské okupaci emigrovat do Švýcarska nebo do Spojených států, ale v době, kdy odtud všichni utíkali, mi to přišlo hloupé. Jsem Čech, a  to, kam patřím,  to jsem pokládal za důležité. Dnes už to lidé tak necítí, ale mne vychovali rodiče a skauting.“

Kde berete energii na svou tvořivou práci?

„Jaká energie? Neznáte línějšího člověka, než jsem já. Jenom jsem měl štěstí, že jsem mohl dělat práci, která mně bavila a když jsem tu práci neměl, tak mne bavilo „flákání“. Mám krásný a pohodlný život, nemám žádné starosti.“

211562261500040_menzel

Nemáte splín, když nepracujete?

„Trochu mne mrzí, že mi nikdo práci nenabízí, ale jenom trochu, jsem líný. Pracoval jsem, když jsem dostal úkol a to bylo všechno.  Když mně po okupaci komunisti zakazovali pracovat, vůbec mně tím neublížili. Naopak: žil jsem si jako na penzi. Neměl jsem rodinu, o kterou bych se musel starat. Jiní mí kolegové na tom byli  hůř. A viděl jsem, že těch křivd a bolševických nespravedlností kolem mne je mnohem víc, než abych já sám měl právo se cítit jako ublížený.“

Věděl jste důvod, proč Vám zakazovali pracovat?

„Ten pravý důvod nebyl politický. Byla to jen vzpoura neschopných. Na Barrandově, ale i všude jinde, vlastně ve všech profesích, se ti, kteří by jinak neuspěli, chopili příležitosti a začali demonstrovat svůj souhlas s okupací. Začali kádrovat ty slušné, kteří neuměli ruskou okupaci snadno přijmout, aby se dostali na jejich místo. Postupně ale, jak se projevovala jejich neschopnost, a bolševický režim  měknul, se někteří odsunutí mohli pomalu k práci vrátit.“

Žijete  neobyčejný   život. Jak relaxujete?  Chodíte do přírody, sportujete?

„Takové ošklivé věci – sport, procházky. Relaxuju v posteli. Příroda mne nudí.“

Sportovat je zdravé.

„Zdravé? Za své zdraví vděčím tomu, že nesportuji. .“

Vy byste tedy opravdu  nesportoval?

„Ne. Jsem zdravý díky tomu, že nesportuji.“

Ale do fitka se chodí proto, aby člověk byl zdravý…

„Mě to obtěžuje. Fitko k životu  nepotřebuji.“

Co třeba plavání?

„V bazénu mi překážejí ostatní plavci.“

Uznáváte adrenalinové sporty, tedy neptám se, zda byste je sám dělal….

„Když někoho mrzí život, tak ať si je  dělá.“

Relaxujete třeba při hudbě nebo tanci?

K hudbě  mám pozitivní vztah, rád jsem tancoval  polky, valčíky a takové věci. Mně se líbí to, co se mi líbilo a těžko si zvykám na nové styly, současný pop je pro mne jen rámus. Nerozumím tomu, něco se mi líbí a nevím proč, něco ne a také nevím proč. Mám rád balet.“

Chodíte do divadla na balet?

„Občas mě někdo donutí někam jít, ale já rád dřepím před televizorem. Satelitní program s vážnou hudbou, operou a baletem mám puštěný  stále. Hudba inspiruje.“

Někdo říká, že nemá rád žádnou hudbu a nechce ji poslouchat. Co si o tom myslíte?

„Proč ne. Bylo by špatné, kdybychom  byli všichni stejní.“

Šel byste soutěžit  do Stardance?

„Asi bych to nepřežil. Kdybych dostal nabídku  před pár lety, tak  ano. Zkusil bych to,  bavilo by mě to, bylo by to zase něco jiného.  Ale vypadl bych v prvním kole. Byl  jsem nadšený, když jsem viděl Vaška Vydru stepovat.“

DSC_0933-001

Děkuji za rozhovor

Foto: Eva Smolíková, archiv České televize,  archiv Jiří Menzel

Eva Smolíková