Rozhovor VERONIKOU SAIC, tanečnicí ze StarDance

„Tančila jsem dříve než chodila“

 „Život je jako omalovánky. Je jen na člověku jaké použije barvy,“ je motto Veroniky Saic, která si svým dívčím jménem Veronika Šmíková  zatančila po boku známého televizního kuchaře Filipa Sajlera v TV soutěži StarDance… když hvězdy tančí a na soutěž ráda vzpomíná. Dnes se věnuje hlavně dvěma malým synům a trenérství, v němž si rozšiřuje kvalifikaci.

V jednom rozhovoru jste řekla, že Vaše první setkání s tancem, proběhlo již v době, kdy Vás maminka nosila v bříšku. A kroutit do rytmu jste začala dříve, než jste začala chodit. Jak vzpomínáte na svá dětská léta prožité v Liberci? Čím jste chtěla být?

Ano, je to pravda, tak si na to vzpomínám, pohyb je mou nedílnou součástí a nikdy jsem si neuměla představit, že by mne neprovázel v životě. Myslím, že jsem nikdy neměla představu, čím přesně bych chtěla být a řád nemám. Jen být šťastná a naplňovaná v tom, co právě dělám a mít prostor to dělat na plno a dát do toho vždy něco víc. Pak mi to dává smysl.“

V šesti letech jste se začala věnovat gymnastice. Bavilo Vás to?

Přivedl mě ke gymnastice můj praděda, který byl trenérem ženské reprezentace ve Volejbale a tak si uvědomoval důležitost prvních kroků ve sportu. Gymnastika mě bavila strašně moc a do teď na ni s láskou vzpomínám a moji oba kluci na gymnastiku chodí od prvních jejich kroků.“

Ve třinácti letech jste se dostala k tanci, jak ke sportovnímu, ale hlavně společenskému. Zúčastnila jste se MČR ve standardu i latině. Co Vás přivedlo k tanci?

Po gymnastice jsem začala tancovat Disco a Hip-Hop a pořádně ani nevím, proč jsem začala párové tancování, ale myslím, že se mi to někde líbilo a bylo to pro mě zase něco nového a já chtěla pořád umět něco nového (a to mi zůstalo )“

Tanec se pro Vás stal nejoblíbenějším způsobem vyjádření. Čím je pro Vás tanec dnes?

Tancování mi nikdo neodpáře a od doby co nesoutěžím, tak tančím nějakým způsobem dále, ale samozřejmě už to nikdy nebude vypadat tak, jako když jsem byla každý den na tréninku. Tak je to dnes o tom, že je to pro mě jeden ze způsobů jak vyjádřit sebe sama.“

Ve dvaceti letech, jste pod svým dívčím jménem Veronika Šmíková byla taneční partnerkou kuchaře a podnikatele Filipa Sajlera ve čtvrté řadě StarDance… když hvězdy tančí. Co Vám soutěž dala? Jak na ni vzpomínáte?  

Moc ráda na to období vzpomínám. Dalo mi to hodně v osobním i tanečním životě. A myslím, že jsem tam dospěla, když jsem si po soutěži říkala, jak jsem spousty věcí měla udělat jinak a lépe. Ale jsem za to vděčná, protože to byla pro mne velká životní zkušenost.“

Vyzkoušela jste si také trenérství. Pořád se mu věnujete? Co trénujete?

Mám trenérské zkoušky ve Fitness a věnovala jsem se mi před dětmi a úplně jsem nepřestala a momentálně si jen rozšiřuji kvalifikaci.“

Působíte jako Fashion Consultant ve společnosti Cavalier Made to Measure. Co je náplní Vaší práce?

To byla také kapitola, kde jsem se realizovala v oděvním oboru, ve kterém jsem mohla spojit svou kreativitu s komunikací s klienty, a moc mě to bavilo, ale měli jsme odkoupenou franšízu, kterou jsme rádi přenechali zpět majitelům.“

Jednou jste řekla, že Vaším mottem je: „Život je jako omalovánky. Je jen na člověku jaké použije barvy.“ Platí to stále? 

Ano, stále.“

V soukromí jste maminkou. Jak se cítíte v této roli?

Mít děti má pro mě velký smysl v životě.“

Jak odpočíváte? Dočetla jsem se, že mezi Vaše koníčky patří tenis, plavání, gymnastika, focení, psi a koně…

Nejvíce odpočívám aktivně na mé oblíbené Bikram józe, která mi připomíná, jak si můžu hrát se svým tělem a posouvat mu hranice, stejně jako to bylo v tancování.“

Veronika Pechová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pozor! Je tu MISS SPORT!

Léto a pohyb k sobě neodmyslitelně patří. A proto je tady i Miss Sport . Soutěže, sport i zábava. Můžete se hlásit i vy!

Máte rádi pohyb? Tanec, plavání, kolo, turistiku? Pak je letošní společenská akce Česko, země kultury a sportu“ právě pro Vás

V přátelské atmosféře proběhne soutěžní klání a současně také další sportovní aktivity dne 31. 8. 2019 od 15 do 18 hodin, v Praze 4, v areálu Hamrsport-Braniku

MISS (MISTR) SPORT ČR!

Medailisté postoupí do finále MISS WORLD SPORTS Mnichov!!!

Podmínky:

Zaslání přihlášky s názvem MISS (MISTR) Sport (mailem) s fotografií na adresu info@ttour.eu

Věk a kategorie:
Muži: Kategorie 18-30 let
35 let a vice

Ženy: 18-30 let
35 let a vice

Moderuje: Jolana Smyčková

Program: Hudba, zpěv, rozhovory s osobnostmi z oblasti sportu (reprezentanti) a kultury

Scénky, vtipy, dotazy na hosty

Kdo bude mít chuť, může si zatančit

Jolana Smyčková

Soutěž MISS (MISTR) SPORT – Soutěžící se představí, v krátkosti sdělí něco o sobě či svých koníčcích. Budou-li chtít předvést svůj vlastní krátký program, mohou se domluvit s pořadateli

V 18 hodin vyhlášení výsledků soutěže

Ceny:

Věcné ceny od našich partnerů

Vítězky či vítězové postoupí na MISS (MISTR) SPORT do Mnichova, kde proběhne závěrečné kolo při akci „Mnichov, město kultury a sportu“ na veletrhu ISPO 2020 a zde budou i představeni novinářům a firmám z celého světa

TTOUR,

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s oskarovým režisérem JIŘÍM MENZELEM

„Do Stardance bych šel rád, ale asi bych to nepřežil“

Snil jste o dráze   úspěšného režiséra?

„Ne, nikdy.“

Nikdy Vás to ani nenapadlo?

„Ne.  Měl jsem štěstí. Chtěl jsem být novinář, protože můj tatínek byl novinář, ale začal jsem číst noviny a přešlo mě to. Bylo to  v 50tých letech. Zamiloval jsem se do divadla, ale  nevzali mě na divadelní fakultu, tak jsem se rozhodl jít  do televize. Na filmovou a televizní fakultu mě vzali a  pan profesor Vávra ze mne udělal filmaře.  Šlo to všechno „samospádem“, bez mé zásluhy.“

DSC_0713
S Emmou Smetanou na dobročinném bazaru

Četl jste v dětství a během dospívání  knížky?

„Tatínek měl velkou knihovnu, od raného  dětství jsem ji měl k dispozici, tak jsem četl Čechova, Stendhala, Čapky, prostě všechno. Knihovna obsahovala dobrou světovou  literaturu.“

Tvořil  jste si či  vymýšlel vlastní příběhy?

„To ne, jen jsem je četl,  bavilo mě to a něco jsem třeba četl i  víckrát.  Tenkrát nebyla televize, takže jsem ležel v knížkách.“

Co byste vzkázal dnešním dětem, které nečtou a tvrdí, že číst nepotřebují?

„Nečíst je hloupost. Čtení probouzí fantazii. Ale pokud děti číst nepotřebují…., je to jejich omezenost a jejich škoda. Bude jim v životě chybět představivost. Duševní svět je závislý hlavně na fantazii, pokud všechno přijímáte jen v obrázcích, tak se tím limitujete a ochuzujete svůj vnitřní svět.“

Je současná literatura či filmy podle Vás kvalitní nebo se jedná spíše o komerční záležitosti?

„Teď  je těžké se v tom vyznat. Vychází spousta knížek,  člověk si je  kupuje a často netuší, co v nich  je. Když tady byla  cenzura, knížky se vydávaly velmi opatrně a člověk hned věděl, co stojí za přečtení a co je jen bolševická propaganda. Nebylo tolik knih, byl  v tom lepší přehled. Když jdete do knihkupectví dnes, je mezi knihami spousta braku a není snadné si vybrat. I pro děti vychází velké množství nekvalitních knížek. Naše Andulka se  zač&i acute;ná učit číst. Doma má hromady knížek, ale máloco z toho je opravdu dobré. Občas  otevřu nějakou dětskou  knížku a čtu  takové nesmysly, až  nabývám dojmu, že ji  museli psát lidé buď opilí nebo cynici. Za mých  dětských let dělali knížky pro děti skuteční umělci: např. Svolinský,  F.  Hrubín a J.  Trnka, jejich příběhy byly psané pro děti a pro dětskou duši. Sám současnou prózu už moc nečtu. Možná je to i věkem.“

Měl jste rád knížky pana Bohumila Hrabala. Co se Vám na nich  konkrétně líbilo?

„Bohumil Hrabal je neopakovatelný a jedinečný v tom,  že v jeho příbězích se čtenář zároveň musí smát i plakat.  Je v nich obsažen  paradox života, který  v sobě schovává i tragiku i směšnost. Cením si toho, jak to pan Hrabal  dokázal dát dohromady.“

Jste  nejuznávanější  českou filmařskou osobností v zahraničí. Kde jste  čerpal inspiraci pro filmy? Bylo to z Vašich zkušeností?

„Byl jsem zaměstnaný jako režisér na Barrandově a ve studiu mi nabízeli scénáře. Když jsem se na to cítil, tak jsem natočil film. Vlastní příběhy jsem  nevymýšlel,  všechny mé filmy byly vlastně na zakázku. Když už jsem věděl, co budu točit, tak jsem také věděl, jak to budu točit. S výjimkou počátku 70tých let  jsem měl také volnost ve výběru scénářů i herců.“

IPHONE_7.6_561

Vybral jste si tedy příběhy, které byly  Vašemu srdci blízké ?

„Ano. Když jsem se cítil, že bych na to stačil, tak jsem spolupracoval na scénáři a upravil jsem si ho pro potřeby filmu, ale jinak jsem do příběhu nezasahoval.“

Cítil jste se lépe v komediích či ve vážných tématech?

„Dělal jsem jenom komedie. Byl to můj závazek, řekl jsem si, že  nebudu dělat nic vážného, protože  mi většina vážných filmů připadá neupřímná.“

Vždyť  život také není jen komedie…

„Vím, ale pro mě to bylo tak. Nerad se tvářím vážně. Nebaví mě to.“

Vložil jste nějaké vlastní příhody do filmu „Vesničko má středisková?“

„Na to se zeptejte Zdeňka Svěráka. Ten si nic nevymýšlí, všechno má velice dobře prožité. Tak, jako se herec musí vcítit do postavy,  tak i spisovatel musí prožít v sobě to, co prožívají jeho hrdinové. To Zdeněk  uměl.“

Jak byste definoval život filmového režiséra? Je radostný, záviděníhodný, je za trest… Jaké je být slavným režisérem?

„Myslím, že můj život byl jen souhrnem šťastných náhod. Potkal jsem řadu vynikajících lidí, a měl mnoho šťastných příležitostí. “

Porovnáme-li tři profese – filmový  režisér, divadelní režisér a herec, co je Vašemu srdci nejbližší?

„Divadlo. Film je moje manželka a divadlo je moje milenka. Film jsem bral jako zaměstnání, snažil jsem se ho dělat, jak nejlépe jsem uměl, ale v divadle mne to víc baví.“

Za minulého režimu jste  také pracoval v zahraničí. Byla Vám zakazovaná tvorba v Čechách?

„Mou tvorbu zakazovali  po ruské invazi jen několik let. Měl jsem naštěstí v cizině dobré jméno a tak mne později začali pouštět do kapitalistického světa. Měl jsem  štěstí. Už mojí první inscenaci v Činoherním klubu viděl ředitel basilejského  divadla, který po Evropě  hledal režiséry. Zhlédl  v Praze  spoustu představení dobrých režisérů, ale angažoval mě. A díky tomu jsem mohl pokračovat v mnoha evropských divadlech.“

Dovedete říct, v čem spočívalo to kouzlo, proč  jste byl o tolik lepší než ostatní a vybrali Vás?

„Já nevím, jestli jsem lepší, ale mám rád divadlo a hlavně mám rád herce. Pro mne je divadlo jen text a herec. Podle mne režisér jen pomáhá sladit  text s hercem, ale nemá být vidět. Nemám rád představení, ze kterých „čouhá režisér, jako dráty z deštníku.“  Jsem  pyšný na to, že třeba v Praze na Vinohradech se mé představení hraje už 18 let. Je to dobrý text hraný dobrými herci. V divadle Bez zábradlí je snad pět inscenací, které jsou udělané tak, že jejich představení se hrají před vyprodaným divadlem už víc než deset let.

Vidíte v dnešní generaci někoho, kdo by Vám byl podobný? Nebo snad  nějakého svého následovníka?

„Ne, to nejde. Mám rád „tu Hřebejkovu“ generaci a některé mladší režiséry, vážím si jich, ale spoustu jich také neznám. Je tu generační rozdíl. Není to tím, že bych k nim měl záporný vztah, jenom jsem vyrostl v jiných  podmínkách než oni. Ale připouštím, že v něčem si můžeme rozumět.“

Znamenají pro Vás ocenění, které jste získal mnoho nebo Vám to je spíše jedno?

„Jedno to není,  protože ocenění posiluje  sebedůvěru, ale pravda je, že je to vždycky  spíše  věc náhody. Filmy se totiž nedají  měřit. To není sportovní disciplína, kde rozhoduje, kdo doběhne rychleji, nebo kdo dohodí nejdál. Každý  film vzniká v jiném  prostředí, za jiné peníze, z jiného důvodu. Vím to, byl jsem v mnoha porotách na mnoha  festivalech, a proto to dobře vím.  Festivaly a jejich ceny jsou dobré k tomu, aby se o filmy probudil zájem. Dostanou cenu, ale druhý den o tom, kromě odměněných, už nikdo neví. Protože vzápětí je zase jiný festival a další filmy a jiné ceny. Jsem samozřejmě pyšný na ocenění, která jsem dostal, a jsem za ně rád, ale taky vím, že to je převážně věc náhody a štěstí. A toho  jsem měl v životě dost.“

Také jste hodně cestoval. Která z cizích zemí se Vám líbila nejvíce?

„Praha.  Mohl jsem po ruské okupaci emigrovat do Švýcarska nebo do Spojených států, ale v době, kdy odtud všichni utíkali, mi to přišlo hloupé. Jsem Čech, a  to, kam patřím,  to jsem pokládal za důležité. Dnes už to lidé tak necítí, ale mne vychovali rodiče a skauting.“

Kde berete energii na svou tvořivou práci?

„Jaká energie? Neznáte línějšího člověka, než jsem já. Jenom jsem měl štěstí, že jsem mohl dělat práci, která mně bavila a když jsem tu práci neměl, tak mne bavilo „flákání“. Mám krásný a pohodlný život, nemám žádné starosti.“

211562261500040_menzel

Nemáte splín, když nepracujete?

„Trochu mne mrzí, že mi nikdo práci nenabízí, ale jenom trochu, jsem líný. Pracoval jsem, když jsem dostal úkol a to bylo všechno.  Když mně po okupaci komunisti zakazovali pracovat, vůbec mně tím neublížili. Naopak: žil jsem si jako na penzi. Neměl jsem rodinu, o kterou bych se musel starat. Jiní mí kolegové na tom byli  hůř. A viděl jsem, že těch křivd a bolševických nespravedlností kolem mne je mnohem víc, než abych já sám měl právo se cítit jako ublížený.“

Věděl jste důvod, proč Vám zakazovali pracovat?

„Ten pravý důvod nebyl politický. Byla to jen vzpoura neschopných. Na Barrandově, ale i všude jinde, vlastně ve všech profesích, se ti, kteří by jinak neuspěli, chopili příležitosti a začali demonstrovat svůj souhlas s okupací. Začali kádrovat ty slušné, kteří neuměli ruskou okupaci snadno přijmout, aby se dostali na jejich místo. Postupně ale, jak se projevovala jejich neschopnost, a bolševický režim  měknul, se někteří odsunutí mohli pomalu k práci vrátit.“

Žijete  neobyčejný   život. Jak relaxujete?  Chodíte do přírody, sportujete?

„Takové ošklivé věci – sport, procházky. Relaxuju v posteli. Příroda mne nudí.“

Sportovat je zdravé.

„Zdravé? Za své zdraví vděčím tomu, že nesportuji. .“

Vy byste tedy opravdu  nesportoval?

„Ne. Jsem zdravý díky tomu, že nesportuji.“

Ale do fitka se chodí proto, aby člověk byl zdravý…

„Mě to obtěžuje. Fitko k životu  nepotřebuji.“

Co třeba plavání?

„V bazénu mi překážejí ostatní plavci.“

Uznáváte adrenalinové sporty, tedy neptám se, zda byste je sám dělal….

„Když někoho mrzí život, tak ať si je  dělá.“

Relaxujete třeba při hudbě nebo tanci?

K hudbě  mám pozitivní vztah, rád jsem tancoval  polky, valčíky a takové věci. Mně se líbí to, co se mi líbilo a těžko si zvykám na nové styly, současný pop je pro mne jen rámus. Nerozumím tomu, něco se mi líbí a nevím proč, něco ne a také nevím proč. Mám rád balet.“

Chodíte do divadla na balet?

„Občas mě někdo donutí někam jít, ale já rád dřepím před televizorem. Satelitní program s vážnou hudbou, operou a baletem mám puštěný  stále. Hudba inspiruje.“

Někdo říká, že nemá rád žádnou hudbu a nechce ji poslouchat. Co si o tom myslíte?

„Proč ne. Bylo by špatné, kdybychom  byli všichni stejní.“

Šel byste soutěžit  do Stardance?

„Asi bych to nepřežil. Kdybych dostal nabídku  před pár lety, tak  ano. Zkusil bych to,  bavilo by mě to, bylo by to zase něco jiného.  Ale vypadl bych v prvním kole. Byl  jsem nadšený, když jsem viděl Vaška Vydru stepovat.“

DSC_0933-001

Děkuji za rozhovor

Foto: Eva Smolíková, archiv České televize,  archiv Jiří Menzel

Eva Smolíková