Rozhovor s moderátorem LEOŠEM MAREŠEM

„Tanec je dřina. Jsem rád, že jsem se stal moderátorem!“

 

 

 

K Leoši Marešovi neodmyslitelně patří role moderátora, ale i zpěv a tanec, také rychlá auta. Jak prožíval  soutěž  Stardance? Touží po kariéře zpěváka?  Miluje opravdu rychlá auta?

Chtěl by vlastnit  poslední  model Ferrari?  Účastnil by se soutěže Big Brother?  Taneční magazín  zná odpověď!

 

Kdybyste mohl vrátit čas, stal byste se profi tanečníkem?

Ne! (radikálně)

„Je to strašná dřina. Tanec na úrovni Stardance ,  který jsem absolvoval, je takový  náznak vrcholového sportu. A já jsem nikdy nebyl  vrcholový sportovec. Stardance je  krásná show, je to super sport, hezky oblečení lidé, ale je to nesmírně náročné. Jsem rád,  že jsem se dal cestou, kterou jsem se dal.  Ale tanec miluji, samozřejmě.“

Cítil jste spíše obavu nebo radost v okamžiku, kdy jste  dostal nabídku České televize účastnit se Stardance?

“No,… obavu. Nechtěl jsem se zesměšnit.  Tato obava mě jednoznačně  vedla k  dřině a odříkání, k  tvrdému tréninku. Nechtěl jsem, aby to dopadlo špatně a byla ostuda.  Navíc jsem  slyšel, že Stardance  má skvělou atmosféru.  A to se také potvrdilo.  Říkal jsem si, že kdybych to odmítnul, tak    by  mi účast  už  nemuseli nikdy nabídnout. Chtěl jsem si to prostě zkusit, abych mohl říct, že jsem soutěž absolvoval. Teď jsem strašně rád, že jsem to všechno   podstoupil.“

DSC_0240

Myslíte, že byte neustál ostudu?

„Jsem perfekcionista, takže to je zajímavá otázka.  Asi  bych  ji  nějak ustál, ale  nikdo přece  nechce dobrovolně  ostudu, že?  Nikdo si  nestoupne  uprostřed restaurace  a nezačne házet   po někom knedlíky,  tohle  nejsou podle mě   situace,  které člověk vyhledává…“

Co bylo na celé soutěži pro Vás nejtěžší?

„Časová náročnost tréninků. Tréninky samotné mně později už nevadily, ale vůbec na nic  jiného nebyl čas.  Vadilo mi, že jsem neměl čas na děti, na partnerku ani na osobní život.  Absolutně na nic. O  mnoho  zakázek jsem přišel. Nebral jsem lidem telefony, neměl jsem čas ani náladu, byl jsem úplně asociální. Buď jsem trénoval na Stardance , nebo jsem myslel na Stardance.“

Podporovala Vás  Katarina v těžkých chvílích?

„Katarina byla záchrana, bez ní bych to vůbec nezvládnul. Byla pro mě motivací a důvodem, proč  jsem to celé  vůbec vydržel. A zrovna tak i moje přítelkyně Monika, která to snášela se mnou. Z jejího úhlu pohledu je  všechno ještě  mnohem horší. Pro účastníka spočívá náročnost v tom, že soutěž  vůbec probíhá, ale je  uvnitř a součástí dění. Prožívá sice stres, ale partner vedle něho bere situace  stejně  stresově, navíc ještě  není součástí skupiny  Stardance,  což  ho vlastně  vyčleňuje. Nevidí do zákulisí, takže se stresuje ještě víc. V praxi to vypadá tak, že  Vy stále  mluvíte o Stardance, nebo  někdo mluví s Vámi o Stardance. Váš partner ale není součástí celého kolotoče, takže se vlastně trápí.“

Vy jste v mládí tančil s taneční skupinou R.A.K. v Berouně.  Který  taneční styl byl Váš  oblíbený?

„Tancoval jsem jenom jednu sezonu, dělali  jsme show dance formations, takže  tady se vůbec nejednalo  o tance standardního nebo  latinskoamerického typu. Tancovali jsme  skupinové tance v kombinaci  moderny a hip hopu. Ale to byl tenkrát hip hop  roku 1993! Vystupovali jsme na skladby skupin ICE OF BASE nebo      2 UNLIMITED , to už je dnes  takový pravěk….. „

DSC_0246

Věnujete se zpěvu?

„Já jsem se zpěvu nikdy nevěnoval, ale v roce 2001, 2002, 2003 jsem natočil  alba, se  kterými neustále vystupuji. Písničky, které jsem udělal,  stále  prezentuji na akcích, jezdím na diskotéky, zkrátka prezentuji je živě. Potud se zpěvu věnuji. Jinak se mu nevěnuji a netočím nic nového a nedělám nic, co by  nějak souviselo se zpěvem, kromě prezentace mých CD na vystoupeních.“

Takže  nemůžeme  mluvit o zájmu či vnitřní  touze  po zpěvu?

„Ne, ne. To byla taková má „odbočka“. Zkusil jsem si to,   je to podobné jako s tancem. Prostě dobrý, ale  stačilo.  Zpěv jsem nevnímal jako dřinu, ale  neumím to. Co víc  říct?“

Co je těžkého na profesi  moderátor?

„Já  moderování nevnímám jako něco  náročného. Samotná profese vyžaduje přípravu, koncentraci, musíte mít nějaký talent. Myslím, že dobří moderátoři jsou ti,  kteří  bez toho nemůžou být. Uvidí někde mikrofon a mají chuť něco lidem  říct. Uvidí třeba kolegu, který moderuje akci,  a oni by  to  nejraději  vzali místo něho. Není to bavičství jako takové, to je pouze  součást moderování,  ale člověk musí mít  touhu lidem něco sdělovat. To jsem já měl. A  dál  už nastupuje trénink.   Musíte co nejlépe  využít  příležitosti vzít si do ruky mikrofon a mít z toho radost. Pokud Vám tato práce nepřináší  radost, ale stres,  pak je to špatné.“

Co je na profesi moderátor nejbáječnější?

„Mikrofon je skvělá zbraň, nejsilnější. Řeknete cokoliv do mikrofonu a lidé Vás poslouchají. Nejenom, že poslouchají, ale musí dělat to, co jim řeknete. A slyší to, co jim říkáte.“

Jste známý zálibou v silných autech. Do ČR přišlo právě nové  Ferrari laferrari. Netoužíte po něm?

„NE. Tato otázka by patřila k nějakému starému Leošovi z minulosti. Nyní  musím říct, možná je to věkem, rychlá  auta se mi líbí, ale začal jsem  jezdit mnohem pomaleji, protože mám strach. Nevím, čím to je, prostě mě to nebaví. Opravdu jezdím pomalu.  Rozhodně mnohem pomaleji než dříve. Rychlá auta patří také k mé minulosti, zkusil jsem si to, naplnilo mě to, bavilo mě to, ale v současné    době je pozoruji z povzdálí. Aktivně je  nevyhledávám.“

DSC_0550

Když naposledy zvonil můj telefon, jezdil  jste právě v  Thajsku na motorce. Jak je to s motorkami?

„To byl skútr.  Svoboda,  vezu   holku  na kafé, to je fajn.  Představa, že jedu na lehké  rychlé motorce, ta mě úplně děsí, to jsem si ani nezkusil. Vůbec bych do toho nešel.“

Věnujete se sportu? Uznáváte  adrenalinový sport?

„V žádném případě. Skočil  jsem si bungee  jumping, jednou jsem skočil padákem,  bavilo mě to, ale už po tom netoužím. Baví mě  takové  sporty, jako jsou  různé hry. Dívat se na  fotbal, hokej, basket, volejbal.  Adrenalinové  věci mě moc nebaví.“

Nesmazatelně k Vám patří  také moderování  show Big Brother. Zúčastnil byste se  soutěže takového typu?

„Vždy  jsem si myslel, že ne,  ale s příchodem  sociálních sítí čím dál více dávám nahlížet lidem do soukromí. Začal  jsem  vysílat přímé přenosy na facebooku nebo na periskopu, takže svým způsobem, asi trochu té reality show také  prožívám, nějaká přirozená míra exhibicionismu ve mně je. Samozřejmě platí fakt, že  lidé jsou rádi prezentování v situacích, kdy je jim   fajn, kdy se cítí  dobře, kdežto  Big Brother je zabírá stále. Je nesnesitelné, když Vás  natáčí v situacích, kdy Vám  není dobře a nemůžete říct,  aby se natáčení zastavilo . Takže rozhodně bych nechtěl jít do Big Brothera, ale chápu motivaci lidí, proč tam jdou. Nicméně  Big Brother už je  pro mě archaická záležitost.“

Co byste si ještě přál, když vlastně zpěv, tanec, moderování i rychlá  auta, tedy všechno, co dnešní člověk vnímá jako vrchol snů a kariéry, to všechno Vy máte za sebou….

„Asi bych chtěl klid. Najít nějaký rytmus, vnitřní klid. Pracuji na tom. Tedy spíše duševně, vnitřně na tom  pracuji.“

Jaký je Leoš Mareš?

„Miluji život, žiji naplno, ne rychle, ale naplno. Využívám příležitosti, které kolem mě jsou. Poslouchám lidi, snažím se jim dělat radost, snažím se dělat radost sobě, užívám si. Pracuji na sobě, abych byl lepším a lepším člověkem. Nemá rád rychlé odsuzování. Lidé všechno hodnotí zbrkle, bez známky informací. Jsou věci, které  mě  bolí.“

DSC_0549

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

 

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s hercem MARTINEM PÍSAŔÍKEM

„Kdyby nebyla láska, neměli bychom o čem hrát“

 

 

Herec, hudebník, dabér, moderátor, návrhář, to všechno jsou profese, které k Vám patří. Jak  je zvládáte všechny dohromady? Nároky stoupají, člověk vlastně musí  umět tři, čtyři i více profesí, ale není to na úkor kvality?

„To je otázka, kterou často řeším. Díval jsem se na to tak, že všechny tyto disciplíny jsou součástí mého hereckého vybavení. Když už jsem dostal do vínku tuto mnohoúčelovost a spousta věcí mi jde, proč se jim nevěnovat. Ale na druhé straně   cítím, že jednotlivým oborům nemohu věnovat tolik času a vím, že  nemohu dojít daleko, protože se jim nevěnuji naplno. Nechci ovlivňovat, pro co se rozhodnout, čekám, že mi  někdo dá nějakou nabídku a já se začnu vydávat tím jediným směrem. Touto otázkou se hodně zabývám, pokud jde o muziku. Hudbě  bych se třeba rád věnoval mnohem víc, jen to sám  neumím zorganizovat, potřebuji dostat  zvenčí nějaký podnět.“

Jak silný je Váš vztah k návrhářství? Kdybyste  dostal ten  správný podnět zvenčí, šel byste tímto směrem a přestal byste se věnovat herectví nebo ne?

„To asi ne. Já beru tento obor  spíše jako doplněk, baví mě něco nabízet lidem, je jedno, jestli hraji nebo zpívám, nebo jim vymyslím  sako. Mám  radost, když lidé mají  radost. Ale  herectví je taková moje kotva, toho se nechci vzdát. Je to poctivá dřina, nedá se ničím ošidit či obejít. Ve všem se člověk za někoho nebo za něco schová, ale na jevišti  vám  nikdo nepomůže. Teprve tam se ukáže, jestli člověk něco umí nebo ne.“

MartinWeb-5

Vy také  účinkujete v pohádkách pro děti v dětských domovech. Jak prožíváte tuto roli pomáhat  dětem?

„Vzniklo to úplně nenásilně.  Vyrůstal jsem v amatérském divadle Radar a začali jsme dělat pohádky pro děti. Byla to taková hravost, z mé strany to bylo zpočátku poněkud  toporné, ale později  jsem se uklidnil, uvolnil a začalo mě to s těmi dětmi na jevišti opravdu bavit. Velkou roli sehrálo i to, že jsem viděl spoustu představení  pro děti, která jsou mnohdy násilná,   agresivní,  děti se dívají a nerozumí tomu. My jsme dělali hravá představení, s dětmi jsme komunikovali, což je bavilo, a  nás také. Nebral jsem to jako povinnost, že bych někomu pomáhal,  abych si zlepšil karmu,  ale upřímně mě to bavilo. Byly to pro mě výlety s lidmi, se kterými mi bylo dobře.  Bavilo to i rodiče a vychovatelky, protože jsme občas dělali fórky  pro dospělé, myslím si, že v takovém případě  divadlo má smysl. Upřímně řečeno v současné době  na to  bohužel  nemám moc času.“

Co děti v DD oceňují nejvíce? Hudbu, tanec nebo  herectví?  Co jim čtete v očích?

„To, že vůbec někdo přijede. Najednou mají nový  styl zábavy, je tam  někdo z jiného  světa. Děti v DD mají spoustu aktivit samozřejmě, ale  najednou tam přijede někdo úplně cizí, na  chvilku je spojí, pokud je  divadlo takové, že je baví. Většinou to bylo tak, že vpředu byly malé dětičky a vzadu stáli 17-letí výrostci, kteří by sami na představení nešli, nebo by si z toho dělali srandu, ale bylo to pro ně  dobré v tom, že měli  nějaké povyražení. Brali to sice s rezervou, ale bavili se. Jsou zvyklí se starat o malé děti, takže  byli rádi, že dětičky  se baví. Kdybychom hráli pro normální školy, tak tito dorostenci   nás  buď „sežerou“ nebo odejdou. Tady jsou vděčnější, jsou rádi, že někdo přijede. Někdy jsme tam trávili více času,  přespávali jsme tam, protože jsme už  znali vedení dětských domovů.“

Zdá se, že se děti z DD tedy umí v dospělosti postarat o rodinu?

„Asi ano. Starají se o malé,  chodí s nimi na jídlo, jejich  vztahy v rodině mohou  fungovat lépe než třeba u jedináčků.“

Založil jste skupinu „AKUSTIK“ a píšete si texty. Jak se Vám daří v hudební oblasti?

„Spolupracuji se skvělými muzikanty, písničky píšu já a kapela mi je hudebně  upraví, aby dobře zněly. Jsou tam profesionální muzikanti, nemám rád  zpívající herce. Já sám  chodím na  hodiny zpěvu a  snažím se na sobě pracovat, abych byl zpěvák. Nechci  zpívání jen hrát, chci  zpívat suverénně, jako když stojím na jevišti a hraji. Nechci   písničky odehrát, ale odzpívat. To je pro herce těžké. Minulý rok na podzim jsme udělali CD, které jsem si sám vydal a sám zaplatil. Pracovali jsme na něm rok,  s tím, že jsem nad sebou neměl žádného supervizora, udělali  jsme všechno tak, jak jsme chtěli, proto  si myslím, že vznikla pěkná deska. Nyní by to  chtělo další CD, ale já už na to finančně nemám. Nemám žádného manažera,který by CD protlačil dál. Obvykle  na to jsou týmy lidí. Jakmile člověk nemá kampaň, může mít sebelepší desku, ale má smůlu. Přesto chci dělat nové věci, stojím si zatím, že texty nejsou špatné, jsou to  české autorské věci, které  lidi uklidní a pohladí.“

MartinWeb-6

Jaký styl hrajete?

„Nejblíže máme  k folku, ale písničky jsou multižánrové,  obsahují blues, swing, milostné balady.  Jsou tam také latinské rytmy, což je pro  CD dobré, ale pro hudební manažery je to špatné, protože člověk není zařaditelný. Můžeme zazpívat cokoliv budeme chtít, ale jakmile člověk není  přesně to nebo ono, je to neprodejné.“

Založil jste  módní značku Czech Losers.  Jak k tomu došlo?

„Je to spíše náhoda, že jsem se k tomu  dostal. Baví  mě spolupráce s Petrou Kluzákovou, móda pro mě znamená tvůrčí  svobodu. Vymyslím si, co chci nosit a pak svůj nápad zrealizuji.  Funguje to, ale zjistili jsme podobnou věc jako ve všem. Začali jsme bez financí, svépomocí, nemáme žádný kapitál a nyní chceme, aby oblečení vypadalo víc a víc profesionálně. Za dva až tři roky jsme se poučili, kde jsme udělali chyby, nebo zjistili i to, že vše musí být jinak. Chceme dělat menší kolekce, výraznější, trošku exkluzivnější, dražší. Levné kolekci lidé nevěří.“

Jak se podle Vašeho názoru lidé v ČR oblékají?

„Já myslím, že se to zlepšuje. Šedá doba mizí, ale jsme pohlcení věcmi, všeho je moc. Oblečení se kupuje na rok a vyhodí se. Snažíme se vytvořit  něco originálního, českého, ručně šitého. O naše zboží budou mít zřejmě zájem spíše ženy, které vědí, co chtějí, ne  studenti, či mladí.  Vidím to na sobě. Také šijeme  pro kluky či pány, ale stále existuje přístup, že kluci módu  nikdy neřeší. Muži  se oblékají podle toho,  jací  uvnitř jsou, nebo podle prostředí, ve kterém  se pohybují. Mají sice teď  možnost si vybrat, ale proč je  rvát do něčeho, v čem se nebudou  cítit dobře.  Proč najednou nosit sako, když jsem zvyklý nosit rifle.  Já jsem nerad nakupoval v obchodech. Vadilo  mi tam  i množství zboží, nevěděl jsem přesně, co chci, ale věděl jsem bezpečně, že to tam nemají, nebo to bylo nehorázně drahé. Chtěli jsme dělat cenově dostupnou módu,  ale látky jsou drahé.     Šijeme ručně, cena se ale násobí, aby se nám investice   vrátila, takže vyloženě  levné zboží být ani nemůže. Velké řetězce šijí v Číně, to je o mnoho levnější  a těm nemůžete konkurovat.“

MartinWeb-9

Byl jste v době, kdy jste  účinkoval  v „Ordinaci  v růžové zahradě či Snowbordˇácích, pronásledovaný fanynkami? Jak jste prožíval tento zvýšený zájem žen?

„No,  být pronásledovaný fanynkami, to by mi nikdy nevadilo…, ale já jem si to nikdy neuvědomoval. Byl jsem  rád za pozornost, kterou mi lidé věnovali na ulici nebo v běžném životě, beru to jako součást práce. Pokud herce lidé znají,  může mít více rolí, což je   potřebné k tomu, aby lidé také chodili za tímto hercem do divadla. Je tu samozřejmě jistá daň. Herec ztvární  tisíce divadelních rolí a nakonec ho lidé stejně znají ze seriálu. U mladého  člověka to nevadí. Ale je mi líto  zasloužilých umělců, kterých si vážím, a kteří  za svým jménem musí mít v závorce název seriálu, ve kterém hrají. Je mi líto, že divák vnímá tyto věci jen povrchně, ale je to nezbytná součást,  aby  se lidé o dotyčného herce zajímali a on dostával další nabídky. Nechtěl bych se nikdy vzdát divadla a skončit jako  vyloženě seriálový herec. Umím i jiné věci než jednu seriálovou roli.“

Takže divadlo je stále mezi herci  více uznávané  než seriál?

„Doba, kdy se hodně zvažovalo, zda účinkovat v seriálu nebo ne, už pominula. Byla to  pro herce ostuda účinkovat v seriálu,  já jsem si to také musel obhajovat před svým okolím. Bohužel herci zjistili, že v divadle jsou od rána do večera a také musí získat peníze. Seriál je výborně placený, čím více v něm hraje dobrých herců, tím lépe se na něj dívá, i když scénář je poněkud  mělký. Obrovské množství dílů, které je  třeba udělat, vkus diváka a čas, který je na to vyčleněný,  zkrátka ani nedovolí jiný scénář, je to žánr.  Naopak si myslím,  že seriálu můžu pomoct jako herec, když roli ztvárním co nejkvalitněji a naučím se televiznímu  řemeslu. Nikdy se nechci dostat do situace, aby jedinou motivací pro mě byly peníze. Vybírám si role, abych si zahrál  něco, co by mě bavilo, navíc se před kamerou  setkávám s herci, jako je třeba Iva  Janžurová. V takovém případě  je úplně jedno
, jestli je to seriál nebo film, protože ona je tak skvělá, že člověk zapomene na to, jaký styl dělá.“

Filmy jsou tedy kvalitnější než seriály?

„Nastane situace, kdy je  třeba rychle vydělat peníze a natočí se film za pár dní. Někdy se scénář napíše narychlo a výsledek není nic moc.  (Já se na české filmy nedívám, protože mi vadí, že tam nehraji, takže by mě to rozčilovalo… Jsem překvapený, kolik filmů se u nás ročně točí a člověk se ani nedozví o konkurzu..)„

MartinWeb-10

Kolik asi filmů se u nás točí?

„Třeba dvacet filmů, to je obrovské číslo, ale nemám to přesně zjištěné. Divák má pocit, že my herci si vybíráme, kde budeme hrát, ale  já stále čekám na telefon, kdo mi co nabídne. Je tu riziko a nejistota. A je jedno, že jsem známý ze seriálů.“

Nemáte depresi, když jste na jednu stranu úspěšný a známý a na druhou stranu bez práce?

„Zpočátku  člověk věří, že všechno přijde, že na to  přece mám, mně vždycky nabídky chodily, já jsem cíleně za ničím nešel. Byl jsem přesvědčený, že pokud  budu na něčem poctivě pracovat, tak nabídky přijdou. Je pravda, že ve svých  36-ti  letech už  nemám trpělivost a chutˇ  stále čekat, život  herce je  život nahoru a dolů. Když nic nového nepřichází, dostaví se  pocity marnosti a nerealizace,   odnáší to mé nejbližší okolí.
Herecká profese přináší to, že  člověk zkusí spoustu věcí, má režim, který není pravidelný, což je leckdy zábavné a  krásné. Na druhou stranu  pracujete pátky, soboty, neděle,  státní svátky, vánoce, silvestry, tohle si lidé  neuvědomují. Když herec něco umí, může mít spoustu věcí bez dřiny. Myslím, že  v tanci to tak nejde, to se vydřít musí. Herectví se dá dělat celý život bez omezení, ale tanec je většinou krátkodobá věc. Omezení je dané i úrazem. Navíc je obrovská konkurence a omezené možnosti se realizovat.“

Tančíte rád?

„Pohyb mě vždy bavil, dělal jsem divadlo, šel jsem na muzikálovou školu, hlavně kvůli zpěvu a tanci. Jsem nějakým způsobem pohybově vybavený, mám k tomu  dispozice, na škole mě to  nesmírně bavilo. Zjistil jsem,  že tanec zvládám, také mi lektorka řekla, že to, co umím, mi do českých muzikálů postačí. V muzikálech po mně většinou nechtějí, abych tančil, jsou tu různí tanečníci, kteří roli odtančí. Ale  já se snažím tančit,  snažím se hýbat. Tím, že tance je méně, ztrácím schopnost být pohotový a improvizovat,  do mozku jde vše pomaleji.  Strašně rád bych tančil, chodil jsem i na hodiny break dance, street dance, ale bylo to na mě  rychlé, navíc jsem tam byl nejstarší. Teď jsem se  dlouho ničemu nevěnoval, přesto jsem  univerzálně připravený naučit se  od všeho něco. Stále čekám, že po mně budou chtít tanec v nějakém muzikálu.“

Šel byste do taneční soutěže?

„Šel bych. Byla  by to motivace a cíl. Fyzickou aktivitu mám strašně  rád a chybí mi. Než úplně „zfotrovatím“, říkám si, že bych  klidně ještě něco zatančil.“

Chtěl jste být opravdu slavný nebo to vyvstalo během života? Či je to spíše potřeba být známý? Jste uvnitř kariérista?

„Kariérista jsem asi nikdy nebyl, jestli ano, tak jsem to nevěděl. Možná by někdo z mého okolí řekl, že jsem a vždycky jsem byl a bylo to na mě vidět, ale já jsem si to nikdy neuvědomoval. Moji rodiče dělají rukama (já jediný jsem se nepovedl), nikdy jsem v rodině neměl a neviděl kariéristu, tak jsem ani neměl „po kom to okoukat.“  Snažím se být  pokorný a být vděčný za to, co přichází. Je fakt, že jsem měl dvě   verze, být  buď chudý umělec, který žije v podkroví anebo velmi bohatý umělec,  který má vilu a bazén. Čím jsem starší, tím více se přikláním k druhé verzi.  Romantické představy mě přechází a raději bych jen hrál toho chudého. Ale já dost poutrácím,  propiju, platím za lidi v hospodách.  Po narození syna se učím myslet ekonomicky, mohl bych začít být trochu kariérista, ale nevím, zda se to ještě naučím.“

Působíte jako suverénní  frajer. Jaký jste doopravdy?

„Já jsem náladový jako každý rak, snažím se být pokorný, ale ono to tak nepůsobí navenek, jak jsem se dozvěděl. Tak nevím.“

Máte mnoho aktivit a zdá se, že neumíte odpočívat. Je to dobře? Nevyčerpáváte se zbytečně  moc?

„Neuměl jsem nikdy pasivně odpočívat, jen aktivně.  Jenom si lehnout a ležet mě nebaví. Když mám volno, přemýšlím, které činnosti se věnovat. Relaxuji buď při hudbě nebo na chatě, tam se  dostávám sice málo, ale vždy přemýšlím, co tam vylepšit. Udělal jsem si řidičák na říční loď a jdu si rozšířit řízení lodi také na moři, i když   nemám ještě vlastní loď. Mám víc energie, když  jsem v zápřahu. Pokud mám  volněji, jsem unavený, nemocný. Snad   mě můj syn naučí odpočívat. Ať už  budu chtít  nebo ne, tak budu muset být doma s rodinou a to bude můj odpočinek a  ne vymýšlet jiné aktivity.“

Jednou jste řekl větu: „Jsem nesmrtelný a všechno zvládnu.“  Platí to pořád?

„Hranice toho, co chci zvládnout, stále posunuji, např. hraji  v horečkách atd. Zatím hřeším na to, že jsem mladý, samozřejmě, že se to asi jednou někde objeví, ale „show must go on“, jak říká píseň. Je  určitě dobré si některé věci odepřít. Když bylo všeho hodně,  šel jsem si dát láhev vína a spát  jsem šel ve dvě v noci.  Do nekonečna to asi tak nejde.“

Jste rodinný typ nebo bouřlivák?

„Jsem bouřlivák, který se rád vrací  domů.“

Při narození syna jste byl spojen se skandálem, líbal jste barmanku. Jak to bylo? Náhoda? Mrzelo Vás to?

„Já nevím, co k tomu říct. Když se zeptáte kohokoliv, lidé budou buď dělat svaté a lhát,  nebo řeknou stejné příběhy či horší. Byla to pro mě zkušenost s prostředím, které nesnáším, což  je bulvár. Ještě horší je, že i běžní lidé vás natočí  nebo vyfotí a pošlou do novin.  Bylo to ošklivé období vůči mé přítelkyni, která se projevila jako skvělá ženská,  překonala to a šli jsme dál. Zkrátka ten její „debil“ se opil a  líbal  se s barmankou. Nic víc.“

Co si myslíte o lásce a vztazích?

„Je to stejné jako ve všem. Každý to máme jinak. Každý je sám sebou. Máme od malička danou lásku vůči rodičům, později  zjišťujeme z knih a filmů,  jak to má ve vztahu vypadat ideálně. V současnosti prožíváme  liberální období, ale v minulosti bylo běžné  brutální pronásledování  homosexuálů, nebo  nutnost vzít si někoho, koho nemilujete. My se máme dobře, ale neměli bychom se tvářit tak, že se různé  věci nedějí, nebo že jsou divné. Vždyť  veškeré filmy či knihy a kultura jsou o tom, že se lidé  sobě líbí a něco spolu prožívají. Ideálně v manželském loži, ale ne vždy to tak je. A s tím nic neuděláme. Kdyby ano,  neměli by herci o čem hrát a autoři o čem  psát. Příběhy jsou různé, někteří   lidé  si třeba celý život nikoho nenajdou, jsou lidé, kteří  naopak žijí jako v bájích a pro svou lásku umírají,  nebo  lidé, kteří spolu budou žít a někam si odskakovat a bude to také fungovat, možností je nepřeberně. Jde  o to, aby lidé nebyli nešťastní. Je na nich samotných, jak ke štěstí dojdou.“

MartinWeb-12

Jste snílek, který věří na věrnou lásku nebo realista?

„Já už jsem toho tolik hrál, že nesním.  Prožívám ale vztahy, o kterých si myslím, že jsou na  celý život. Měl jsem slečnu, deset let jsem ji neviděl, ale mám ji rád. Nebylo by reálné spolu žít, ale vím, že ten člověk existuje. Já mu jednou za pět let napíšu a jsem zvědavý, co mi odepíše.  To jsou celoživotní záležitosti. Čím je člověk starší, má v sobě uložené zkušenosti a  už se do stejných situací nepouští. Existuje zaplanutí, ale proto, aby vztah byl  hodnotný, je třeba udělat mnoho. To se nemůže zjistit hned. Lidé, kteří mluví o lásce, se brzy rozvádí,  soudí se, hádají se o  dům atd.
Ženy si vysní partnera a na začátku nevnímají,  že ten člověk je jiný. Proto je  tolik žen později překvapených,  když dochází k domácímu násilí atd.  Ptám se,  proč si to tyto ženy neuvědomily hned?  Říkají:  „To on je jenom unavený, opilý, je to moje chyba…“  Zřejmě  nasávají jen ty  hezké věci  a vypnou nějaké  ochranné čidlo. Na druhou stranu, kdyby ženy tato čidla používaly příliš, tak bychom  možná vymřeli.  To by nikdo žádné vztahy nechtěl.“

Foto: archiv Martin Písařík

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková