Petr Kotvald vzpomíná na Hanku Zagorovou

„Cítil jsem velký obdiv a úctu“

Zpráva o věčném odchodu Hanky Vás určitě zasáhla,  co Vám projelo hlavou, jak na ni  vzpomínáte?

„Každý odchod blízkého člověka je vždycky bolestivým překvapením. Lidé nás opouští, to je zkrátka světaběh.  A kdyby nám to bylo jedno, nebylo by s námi něco v pořádku. Já  jsem s  Hankou prožil jen to hezké. Spolupracovali jsme spolu přes pět let, pro mě to byl splněný sen. Hanka byla skutečně velice laskavá a příjemná,  my jsme se nesmírně bavili. Vnímal jsem ty roky, kdy  jsme spolu  strávili opravdu hodně času, to bylo v letech 1981 – 1985, jako jednu  velkou šarádu, velkou jízdu. Bylo to  vážně   bezvadné. Později  jsme se potkali už jen občas. Jedno z posledních setkání proběhlo  asi před rokem, přetočili jsme znovu ‚Sanitku‘ a úplně  naposledy  jsem byl  hostem jejího rande na jejím  Instagramu.“

Nastoupili jste se Standou Hložkem  k ní do kapely coby mladí kluci, jaké jste měli pocity?  Jaká byla k Vám?

„Tak všichni, kteří s Hankou spolupracovali, do ní byli „zamilovaní“. Bylo úplně jedno, jestli to byli její ‚souputníci‘, nebo byli o něco mladší. To vám potvrdí, všichni, kteří ji znali. Mezi námi byl rozdíl přes 12 let  a cítil jsem totéž, co ostatní.  A navíc velký obdiv a úctu.

Když  jsem do kapely  nastoupil já, Hanka byla v tu dobu velikou hvězdou a najít si své místo v už ‚rychle jedoucím vlaku‘  vyžadovalo notnou dávku učení. Tohle není také ten správný výraz, zkrátka  musel jsem se ‚najít‘. Ona sama nás  brala automaticky,  byli jsme nejen členové její  kapely, byli jsme také součástí její komunity, lidmi v jejím  tvůrčím týmu, který jí byl vždy poblíž.

My jsme spolu opravdu strávili hodně času a navíc jsem s ní tvořil i společnou posádku auta.  Takže jsem všechny cesty na koncerty a z koncertů absolvoval s ní. Cestou tam řídil Karel Vágner a já jsem seděl vzadu.  Na cesty zpět  jsem si s Karlem vyměnil místo. Oba spali a já jsem se snažil dovézt je bezpečně domů. A v autě je řečeno a řešeno hodně věcí! To je  přesně ten okamžik,  kdy je  vztah mezi lidmi sice pracovní, ale nesmírně blízký, strávíte  s tím člověkem hodiny a dny společně, takže to znamená   také  obrovskou  důvěru.  Tehdy jsme probírali  věci, které bych si nikdy nedovolil vynést nikam ven,  bylo to jen mezi námi. Tohle člověk nesmí nikdy pustit za hranice. Byla to doslova  moje  rodina, rodina jinak.

Těch pár let s ní byl pro mě  nádherný čas, zažili jsme  spolu krásné momenty,  pláže, cesty, velké  show, párty, bylo to všechno bezvadné. A tohle mi po ní zůstává, ten společně strávený čas.

 

Děkujeme

 

Foto: Archiv Petra Kotvalda

Eva Smolíková

Taneční magazín

„Milan Drobný 77+“

Koncert, kterým oslaví zpěvák své narozeniny s pěveckými přáteli

Legenda ještě československé populární hudby Milan Drobný se rozhodl oslavit své 77 + narozeniny se svými přáteli v KD Barikádníků na Praze 10. Půlkulatým narozeninovým koncertem měl slavit už téměř před 3 lety, ale covid tomu tak nechtěl a hlavně je slaví až 8. prosince, kdy mu už bude opravdu 78 let. Ale v první prosincový den mu bude opravdu stále ještě propagovaných 77 +.

V současné době tráví čas se svou manželkou Danou na Floridě, ale koncem října se vrací a začne se plně věnovat tomuto koncertu, který bude zároveň jeho první předvánoční, na kterém si zazpívá se svou kapelou Nadrobno.

No a kamarády, které si pozval a kteří mu přijdou jako dárek zazpívat budou třeba královna české country Věra Martinová, nestárnoucí pohádková čarodějnice Saxana Petra Černocká, neskutečně dobře vypadající ženská pěvecká dvojice Kamelie se jmény Hana Buštíková a Dana Vlková. A mužskou část plnohodnotně zastoupí herec, textař, zpěvák a řidič, který miluje autobusy z divadla Semafor Václav Kopta a též zpěvák, herec a producent tohoto koncertu Martin France. No a co by to bylo za narozeniny, kdyby se nekonalo nějaké to malé překvapení jak pro oslavence, tak i pro diváky. Ale to se samozřejmě dozví až na místě.

Všichni se tak potkají společně ve čtvrtek 1. prosince 2022 v 19.00 hodin v Kulturním domě Barikádníků zvaném lidově Barča, aby zpěvákovi hitů Pláču, pláču sůl, Píseň pro kočku nebo třeba Mendocino Milanovi Drobnému mohli předvánočně popřát k jeho narozeninám.

Zde upoutávka na předvánočně – narozeninový koncert: (626) Milan Drobný 77 (upoutávka) – YouTube

Zde odkaz na koncert k 70. narozeninám v pražské Lucerně: (626) Milan Drobný 70 – YouTube

Zde odkaz na Facebookovskou událost tohoto koncertu: Milan Drobný 77+ | Facebook

Martin Production, Taneční magazín

Tomáš Vaněk a Michaela Gemrotová představí své lásky

Nový prostor v HDK se rozezní charismatickými hlasy

Tomáš Vaněk, zpěvák, herec, hvězda muzikálů Fantom opery, Čarodějka, Ples upírů a mnoha dalších, rozezní svým charismatickým hlasem v sobotu 14. 5. 2022 v 15.30 novou Malou scénu Hudebního divadla Karlín.

Na koncertě „MÉ LÁSKY“ vystoupí jako host Michaela Gemrotová, zpěvačka působící v muzikálech i operách, kterou s Tomášem pojí dlouholeté společně účinkování v legendárním muzikálu Fantom opery. Z tohoto nejslavnějšího muzikálu zazní kromě jiných také ústřední píseň.

„Jsem nesmírně potěšen, že mám možnost jako hosta přivítat svoji kolegyni Míšu Gemrotovou, skvělou zpěvačku a také svoji lásku z muzikálu Fantom opery, který momentálně uvádíme v posledních reprízách.“ láká nadšeně Tomáš.

Za doprovodu živé šestičlenné kapely pod vedením Kristiny Brachtlové zazní v podání Tomáše a Míši v srdcervoucí hity ze světových a českých muzikálů na téma lásky ve všech jejích podobách. Repertoár koncertu v měsíci lásky nabídne výběr ze slavných děl, kromě Fantoma opery například Rebelové, Moulin Rouge, Miss Saigon, Kráska a zvíře nebo z aktuální novinky A. L. Webbera muzikálu Cinderella i mnoha dalších. Písně pro všechny milující i milované! Testosteron, feromony i nádech erotična budou sálat ze scény a plout vzduchem do sálu!

Koncert „MÉ LÁSKY“ je také jedinečnou příležitostí navštívit nový prostor Malé scény Hudebního divadla Karlín, jejíž otevření proběhne až na podzim letošního roku. Nenechejte si ujít možnost spatřit tuto novou pražskou komorní scénu.

„Tento koncert je pro mne návratem do Hudebního divadla Karlín, kde jsem před lety účinkoval v muzikálu Bonnie & Clyde. Tenkrát na velkém jevišti, nyní mám příležitost ukázat divákům novou Malou scénu, která nabízí nečekanou blízkost diváků. Díky tomu věřím, že se nám společně podaří naladit se na intimní atmosféru s elektrizující zábavou.“ slibuje Tomáš Vaněk.

Hudební divadlo Karlín, 14. 5. 2022 v 15.30

Vstupenky: www.hdk.cz

 

MgA. Petra Srbová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor se zpěvákem, hercem a spisovatelem Jiřím Štědroněm

„Tanec obdivuji, ale ze mě tanečník nikdy nebude“

Jako zpěvák nazpíval spoustu písní. Psali pro něj renomovaní autoři. Vystupoval v televizních pořadech. Po revoluci si vyzkoušel podnikání. Posledních dvacet let hraje Jiří Štědroň v divadle Semafor, kde mu Jiří Suchý napsal mnoho nádherných rolí. Věnuje se také psaní knih a je velkým milovníkem tenisu.

Pocházíte z Vyškova z rodiny právničky a hudebníka. Rodiče se ale, jak jste v jednom rozhovoru řekl, rozvedli a Vy jste zůstal s maminkou a díky dědečkovi a babičce jste prožil krásné dětství. Jaký jste byl kluk? Co Vás bavilo? Již tehdy jste chtěl k divadlu?

„Co je skutečné divadlo jsem, bavíme-li se, řekněme o první polovině padesátých let minulého století, sotva tušil. Ve Vyškově byly sice dva velmi aktivní ochotnické spolky, ale mě, myslím, stejně spíš lákal sport. Konkrétně ligový vyškovský basket a s ničím neporovnatelná atmosféra lehké atletiky. Tam všude byli lidé, kterým jsem se chtěl podobat a tetelil jsem se nadšením, když jsem postupně mezi ně začínal patřit. Připomínám: nebyla televize, nebo teprve velmi omezeně, své první hvězdy, Cortéze, Veselou, Broma, jsem znal jen z rádia a z těch pár desek, co vlastnil spolužák Drmola. Dlouho jsem ani nevěděl, jak vypadají. Pravda, podle tváře jsem znal několik herců z kina.  Ale ty jsem tehdy snad ani nepovažoval za skutečné…“

I když byla Vaše maminka proti divadlu, geny a vliv tatínka se prosadily. Již na gymnáziu jste spolu se spolužákem Borisem Hybnerem založili kapelu. Pak Vás ale okouzlilo herectví, které jste vystudoval na JAMU a k tomu zpěv u profesora Bernarda Kočaře. Již coby student jste vystupoval v avantgardním divadle poezie X 62. První angažmá jste měl v divadle Večerní Brno, pak jste byl v pražském Apollu. Jak vzpomínáte na své začátky?

„Škola je pro mladého kumštýře hodně důležitá. Ale, budu kacíř, ani ne kvůli nějakým dovednostem nebo dokonce vědomostem. Spíš pro pocit příslušnosti k určité generaci. Divadelní i hudebnické. Tu v dobrém i zlém následně potkáváte celý život. Ale, pravda, zahrál jsem si tam Shakespeara, Karvaše, Nezvala, Plata, Klicperu, zarecitoval jsem si Máchu a Erbena, a pod zkušeným vedením. Spousta se toho děla ovšem i okolo. Na Ixku, kde jsme se sešli třeba s Láďou Frejem, Milanem Uhdem, nebo s Petrem Skoumalem, stálo nadšené, převážně mladé publikum fronty. Začínal jsem ale taky zpívat s Bromem a natočil jsem první snímky v rozhlase. Prvního srpna šedesát jedna jsem měl příležitost být jedním z těch, kteří poprvé vysílali televizi z Brna. Byl tam tehdy třeba taky Pepa Somr, nebo Fred Strejček, kteří mi to můžou dosvědčit. Hmatatelný důkaz totiž neexistuje, tehdy se netočilo. Vlastně točilo, technikou zvanou TRC, filmovalo se z monitoru při vysílání, ale kde je tomu materiálu konec…

Na JAMU jsem měl konečně možnost na vlastní oči vidět třeba milovanou paní Kunderovou. Nebo Vlastu Fialovou. Ale okouzlení muselo jít stranou. Začínal jsem zvolna chápat, že za vším tím vzrušujícím pozlátkem a popularitou je poměrně dost usilovné práce. Práce zábavné, ale vyčerpávající. A na druhé straně, že když ta práce není, je zle. Trápíte se, nespíte, přemýšlíte jak se k nějaké práci dostat. A nikde není psáno, že se vám to podaří. V těch dobách jsem měl víc štěstí než rozumu. Dopustil jsem se i řady chyb, to už dneska vím, ale moje snaha, zaplať pánbůh, pořád někam směřovala. Nikdy, tak říkajíc, nespadl řemen. A měl jsem štěstí na spolupracovníky. U Broma byla Helenka Blehárová, Jirka Vašíček, později v Apollu Gott, Hála, Filipovská, Přenosilová, Spálený, Štaidlové, u Zahradníka Zagorová a Sodoma, u Hybše Drobný, pak u Vlacha, potažmo v Karlíně Chladil, paní Simonová, Felix Holzmann, Štercl. Milan Chladil byl, okolnosti se tak vyvinuly, jakýmsi mým guru. Sjezdili jsme kdejakou štaci u nás a byli jsme spolu i na ruském turné. Dlouhé zájezdy dovedou řádně prověřit vztahy. Ten náš vydržel. Měl jsem později smutnou čest, promluvit Milanovi na pohřbu. Nezapomenu na to.“

V roce 1967 jste se objevil v epizodní roli seriálu Píseň pro Rudolfa III. Pak přišel princ Mojmír v TV pohádce Popelka a o roli jste řekl, že je to prokletí a požehnání zároveň. Roli tatínka Vám hrál Ladislav Pešek a krásnou Popelkou byla Eva Hrušková. Vystupoval jste v řadě TV pořadů a v poslední době jste se objevil také v seriálech ORZ nebo Modrý kód. Také jste načetl řadu audioknih. Jak jste se k tomu dostal? 

„Popelka, to je v mém životopise, ať se na to dívám odkudkoli, docela podstatná položka. A tak to původně vůbec nevypadalo. Byla to prostě jen jedna z aktivit, kterých jsem tehdy měl dost a dost. A výsledek? Většina lidí vůbec netuší, že jsem dělal taky něco jiného… Je až přízračné, jak se mi to bohulibé pohádkové téma vine celým životem. Svou první jevištní Popelku, jsem potkal už někdy v osmé třídě. Jmenovala se Markéta Zinnerová, maličká miloučká pihovatá spolužákyně, říkali jsme jí Keta. Později se z ní stala slavná spisovatelka. Hrál jsem v nějaké variantě Popelky mnohokrát, u ochotníků i na profesionálních jevištích. A ještě dnes mě ta pracovitá, hodná a poctivá špindírka s mrňavou nožičkou tak docela nemíjí. Figuruju v jednom muzikálu v divadle Hybernia, jako představitel fiktivní říše nazvané Popelkov. Prince už pochopitelně převzal mladší kolega, hraju krále. Ale Popelka to pořád je.

Natáčení černobílé Popelky bylo příležitostí k setkání nejen s okouzlující a nepolíbenou Evičkou, ale i s velikány, kteří už mezi námi většinou nejsou a na které vzpomínám s úctou a pohnutím. Chovali se ke mně příkladně vstřícně, teprve dnes vidím, že to tak nemusí být vždycky. Skvělí byli nejen už jmenovaný pan Pešek, ale i paní Medřická, Merunková, Hlaváčová nebo pánové Prachař, Beneš a Tříska. A nálada ve štábu? Ani ta nebyla běžná. Prostě pohádka!

Práce v televizi vzato obecně mě vždycky bavila. S kamerou jsem se, myslím, docela kamarádil, uměli jsme si navzájem vyhovět. Nejsem dobrý archivář, koneckonců, bylo toho relativně hodně, zkrátka doma skoro nic z toho, co jsem natočil, nemám a paměť už taky není neomylná, takže když zahlédnu – většinou náhodou, nebo mě někdo upozorní – něco třeba na ČT3, bývám celkem příjemně překvapený. Rozčarovaný bývám snad jen z toho, jak to všecko rychle uteklo…

Audioknihy, to je záležitost jiná. A od mé běžné činnosti vlastně i dost odlehlá. Nahrávky vznikaly až v průběhu zhruba posledních deseti patnácti let. Natočil jsem je pro jedno malé vydavatelství a měly snad původně sloužit jako jakýsi edukativní materiál. Prý po dohodě s kýmsi z ministerstva kultury. Obávám se, že jak to doopravdy bylo, už vědí jen bozi a úctyhodné stěny Nostického paláce. Ministři a jejich rádci přicházejí a odcházejí. Projekt nicméně vycházel z dramaturgie, jakou na první pohled nelze nic pokazit. Mapoval klasickou českou literaturu, od Nerudy, přes Čecha, Němcovou a Jiráska, až k Haškovi a Čapkovi. Desítky a desítky hodin čistého času četby v nejprve, bez přehánění otřesných (pan vydavatel, jinak můj nejlepší přítel, promine), teprve postupně se zlidšťujících podmínkách provizorního studia. Ale práce nádherná, poznal jsem zblízka a jaksi zevnitř a zevrubně obdivuhodná díla, která jsem si už skoro nepamatoval a výsledek snad je i obstojný a ne úplně zbytečný.“

  1. a 80. léta jste působil jako zpěvák a zpíval jste s orchestry Gustava Broma, Josefa Vobruby, Karla Vlacha nebo Karla Hybše. Nazpíval řadu písní – jako např. Belinda, Hledám tě dál, Butterfly… Za píseň Oheň a píšťala jste obdržel Děčínskou kotvu. Jak na plodnou pěveckou dobu vzpomínáte a co rád posloucháte v soukromí?

„Nikdy jsem to nepočítal, ale těch písniček, které jsem natočil, byla opravdu dlouhatánská řada. Začalo to někdy v devětapadesátém Kainarovými Hvězdami nad Brnem a pokračuje to vlastně dodnes. Některé z těch písní jsem měl a mám moc rád, jiné méně. Některé měly celkem výrazný úspěch, desky s nimi šly na odbyt, jiné, jak už to chodí, zapadly. Ale psali je pro mě povýtce renomovaní autoři. Slova hlavně jeden čas můj skoro dvorní textař Vláďa Poštulka, ale i Rytíř, Borovec, Fišer, Štaidl, Krečmar, Vrba, Fikejzová, kromě Suchého prostě celá tehdejší špička. Dokonce mám i cosi od Kopty. Tedy od Pavla. Od jeho syna Václava zatím nic, přestože jsme, myslím, dobří kamarádi. Třeba to ještě přijde. S muzikou to moje generace měla složitější, dělali jsme hodně převzatých cizích hitů, to bylo jakýmsi nechvalným zvykem, ale musím hrdě říci, že jsem patřil k těm nemnohým, kteří měli i hodně velké procento původního repertoáru. Třeba písně, které mi napsali Jindra Brabec nebo Zdeněk Barták, ale i mnozí další. Teprve na stará kolena jsem v sobě objevil autora. Tedy skladatele. Texty jsem příležitostně psal odjakživa. Vzniklo to následovně. V roce 2002 na jaře jsem úspěšně hostoval v Semaforu a bylo mi nabídnuto angažmá. Na podzim jsem měl nastoupit. Už někdy od března mě začalo znepokojovat, jak se později ukázalo, zcela zbytečně, že tam třeba nebudu mít co hrát. I sednul jsem a napsal divadelní hru. A protože Semafor je divadlo hudební, opatřil jsem ji písněmi. A protože Suchý si muziku píše sám, šel jsem do toho po jeho vzoru taky. Hra se jmenovala Ten čtvrtek platí a na prkna Semaforu se skutečně dostala, byť zdaleka ne hned. Až někdy po pěti šesti letech, kdy Jirka s Jitkou na čas přesídlili do Národního a vznikla příležitost zapsat se do historie a vecpat na jeviště Semaforu pro změnu něco jiného než Suchého text. Mezitím, jelikož se mi ta činnost zalíbila, jsem ovšem psal dál a vznikly tak další hry. A tedy i další písně. Nic by se nedělo, kdyby si jich nepovšiml kamarád a dlouhá léta můj hudební souputník Pavel Socha a nerozhodl se je zaranžovat (mimochodem moc hezky a pro ty moje výplody až, řekl bych, lichotivě) a vydat je jako album s názvem Jsem jen herec. Toho cédéčka si moc považuju, ačkoli se o něm zas tak moc neví. Odborná kritika sice reagovala pozitivně, mnohdy až nadšeně, ale když jsme je nabízeli rádiím, převládal názor, když to zjednoduším, že prý lidi chtějí ty moje staré pecky. Co nadělám…

Jakou muziku poslouchám v soukromí? Moc toho není. Pořád se něco musím učit, do staré hlavy už to nijak dobře neleze a není tedy čas na nějaký relax a odpočinkový poslech. Ale když už, tak mám rád evergreeny. Třeba Sinatru, Louise Primu, a tak. Současnou muziku, přiznávám ke své hanbě, takřka neznám.“

Celá 90. léta jste se věnoval podnikání a v roce 2000 jste se na jeviště vrátil, když Vám Váš bývalý spolužák Ladislav Županič nabídl roli Cassela v muzikálu Viktor/Viktorie v Hudebním divadle v Karlíně. Co Vám podnikání dalo?    

„S mým podnikáním to nebyla žádná sláva. Ale mám aspoň čisté svědomí, že jsem to zkusil. V devadesátých letech to byla pro mou generaci velká výzva. Šla do toho řada mých kolegů, jen málokdo z toho vyvázl bez šrámů. Ale poznal jsem nová prostředí, zajímavé lidi, povahu bližních obnaženou leckdy až na dřeň. Nebyl to vždycky nejhezčí pohled, ale nelituju, bylo to inspirativní.“

Od roku 2002 hrajete v Semaforu, kde jste se již v 60. letech zúčastnil konkurzu na hru Dobře placená procházka, ale neuspěl. A o účinkování v Semaforu jste jednou řekl, že je to splnění Vašeho snu. O své divadelní kariéře jste v jednom rozhovoru řekl, že je  to krásný podzim života, o kterém jste, ani nesnil. V čem Vás mohou diváci vidět?   

„Semafor, to je asi to nejvýznamnější, kolem čeho se poslední dobou pohybuji. Za dvacet let jsem se tam objevil v nějakých čtyřiceti premiérách, přesně spočítané to bohužel zase nemám. Jiří Suchý mi napsal spoustu nádherných rolí, převážně padouchy a všelijaké komické pitomce, kteří se v repertoáru každého divadla nevyhnutelně vyskytnou a někdo je zkrátka musí hrát. A budiž řečeno, hrají se určitě líp a snáz a vycházejí efektněji, než nějací princové. Momentálně se vyskytuji v šesti nebo sedmi uváděných hrách. Koncem února má premiéru Nižní Novgorod, na Semafor až grandiózní renovace staršího textu. Těšíme se velmi. Snad covid dovolí…

V Semaforu jsem skutečně dělal konkurz do Dobře placené procházky, už někdy v roce 1964. Nebyl jsem úspěšný a teprve po létech se mi ze Suchého povedlo vytáhnout, proč mě tehdy nevzali. Prý jsem byl moc sladký! No, tak to už dneska opravdu nehrozí.“

Zpíváte, hrajete, píšete. Jste autorem řady písňových textů, napsal jste divadelní hry a několik knih. Jednou jste řekl: „Píšu o tom, co znám, příběhy ze zákulisí, divadelního, muzikantského, ale i sportovního a módního. Jednou dokonce i kuchařského. Ale všechno jsou to ryzí a nefalšované fikce …“ Poslední kniha Když zpívat, tak vesele, vyšla v roce 2021. Co Vás přivedlo k psaní knih, a připravujete další knihu?

„Píšu beletrii a dost často se mi mé zkušenosti hodí. Ty knížky, dnes jich mám na kontě už deset, vlastně mají původ taky v mém výše zmíněném semaforském zajišťování se. První povídky, které mi vyšly, jsou moje hry, přepsané do prózy. Teprve, když měly jakýs takýs ohlas, začal jsem vymýšlet další. V šuplíku už mám novou prózu, s pracovním názvem, který se mi ještě nechce zveřejnit, ale o té zatím neví ani můj vydavatel.“

Ví se o Vás, že máte rád sport, zvláště tenis. Baví Vás  tanec?

„Neumím tanec, nebaví mě, ale od mistrů jej obdivuju odjakživa. Moje idoly byli Kůra, Malcev, Blažek, Skálová, Drotnerová a další. S paní Drotnerovou jsem se dokonce osobně znal a jsem na to pyšný. Na škole, na vojně v Armádním uměleckém souboru a pochopitelně v divadelní praxi jsem zblízka poznal spoustu tanečníků, vesměs bezvadných, pracovitých a talentovaných lidí. Ve dvou semaforských představeních sdílím šatnu s Vlastíkem Harapesem. Jsem mnoho let jeho fanoušek a nejradši bych mu chodil pro pivo, ale to on nepije. Já sám, když je nejhůř, taky nějaký ten krok udělám, to se u divadla musí. Ale tanečník už ze mne nebude. Sorry.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Volné chvíle? Zaplať bůh jich zas tak moc není. Od dětství se pokouším hrát tenis. S pauzou od deseti do třiceti, protože snaživí pokrokáři začátkem padesátých let u nás, v kraji Klementa Gottwalda, zrušili kurty. Tenis byl na ně příliš buržoazní. Nechal jsem si letos těsně po Novém roce opravit koleno, tak snad budu zase moci trávit čas na svých oblíbených kurtech aktivně. Poslední dobou jsem tam převážně jen trapně posedával.“

Jiří Štědroň:

Narodil se 23. 5. 1942 ve Vyškově. Otec Jan Štědroň (1907 – 1981) byl houslista a pedagog, strýc Bohumír Štědroň (1905 – 1982) muzikolog, pedagog, pianista, hudební historik, strýc Vladimír Štědroň (1900 – 1982) hudební skladatel. Hudbě se věnuje také bratranec Miloš Štědroň (1942), který je skladatel, hudební vědec a pedagog.

Vystudoval herectví na JAMU. Hraje v Semaforu a Ypsilonce. S druhou manželkou Miladou bydlí v pražských Strašnicích.

Foto: Irena Zlámalová a Antonín Lavrenčík

Veronika Pechová

pro Taneční magazín