Šéfredaktorka Tanečního magazínu Eva Smolíková vzpomíná na odchod českých velikánů
Milí čtenáři Tanečního magazínu,
psát reportáže o odchodech a pohřbech přátel, patří k něčemu, co bych nazvala určitým Peklem na Zemi. Být u rakve coby přítel a současně novinář, je jako rozpůlit se a jednu část těla si „jaksi utrhnout.“
„Pokud můžete, podpořte mě v této těžké chvíli.
Právě odešel Vlastimil Harapes. Neznala jsem ho osobně déle než deset let, ale naše setkání byla vždy velice intenzivní. Maestro, toto slovo měl rád, byl přísný, nedaroval mi vůbec nic. Vynadal mi za všechno, co se mu zrovna nezdálo dokonalé. Ale ovlivnil můj charakter navždy a také ze mě udělal lepší novinářku. Paradoxně vzpomínám na situaci, kdy mě Maestro pozval na hru ‚Prsten pana Nibelunga‘, poslední inscenaci, ve které účinkoval v divadle Semafor. Právě si ‚žmoulám‘ s nostalgií v rukou CD s hudbou, které mi Vlastimil Harapes věnoval a hra se mi velice, velice líbila. Ale měla jsem takový strach napsat recenzi, že nebude dost dobrá, až jsem napsala nejhorší recenzi svého života – pouhý obsah. Myslím, že ji Maestro naštěstí nikdy nečetl.“
„Je to dva roky, co zemřel můj dobrý přítel hudební skladatel Eduard Parma ml. Prožívala jsem tehdy ještě větší peklo, CD Bouří, tmou patřilo prakticky k tomu poslednímu, co tento velikán české hudby vytvořil a já jsem mohla být u toho. Právě na jeho pohřbu jsem se dozvěděla o smrti Hanky Zagorové. Čekala jsem tehdy, až jí bude lépe a budeme moci udělat delší rozhovor. Ale už jsem se nedočkala.“
„Zvláštní je, že právě v okamžiku, kdy jsem kladla kytici na hrob Eduarda Parmy, právě zahřmělo, blýsklo se… a k mému údivu, když jsem tentokrát stála ochromená na Národní třídě, pohřební limuzína s ostatky Vlastimila Harapese odjížděla, ohlédla jsem se směrem k Vltavě. Hrozivě zatažená obloha a zahřmělo. Asi je to můj úděl.“
S láskou vzpomínám také na Karla Gotta nebo Jiřího Menzela. Tito velikáni se vyznačovali skromností a citem, právě mně, nenápadné novinářce dělající zrovna nějaké chyby, dokázali s úsměvem podat pomocnou ruku. Všem jim zůstávám nesmírně vděčná.
Eva Smolíková
Taneční magazín