18. dubna jsme zhlédli další inscenaci z dílny Losers. (Dramaturgie Matěj Randár, scéna Petra Vlachynská, Petr Horníček, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Jan Šikl, choreografie Michaela Kadlčíková, režie Petr Horníček)
Během tohoto představení bystré oko diváka zaznamená nové triky (někdy ale i ty staré, např. shození oblečení z výšky jsme postřehli už v muzikálu Nebesa), perfektní provedení akrobacie, což je pro Losers typické, opět bez jištění, pyramidy z lidských těl, akrobaté, kteří odmítají zákon přitažlivosti zemské, světelné efekty a báječně padnoucí kostýmy. Lesklé oblečení v záři světel mění barvu, takže divák vnímá nespočet krásných obrazů a může se zasněně dívat. (Stříbrné lesklé kalhoty jsou hned zlaté, hned zase třeba do zelena a v kombinaci s vypracovanými těly akrobatů a jejich výkony je to zážitek opravdu příjemný.)
Potud tedy perfektní. Jako celek mi ale připadá toto dílo jaksi nedotažené, snad ‚šité nějakou horkou jehlou.‘ Losers si sami postavili laťku opravdu vysoko, a proto dnes divák už není spokojený jen s perfektním fyzickým výkonem. Na to si jaksi zvykl. A dále hledá dějovou linku, vtip či přinejmenším hlubší myšlenku.
Nic takového se mi ale tentokrát nepodařilo najít. Vlastně jsem si připadala tak trochu jako ten „divák, který k pochopení myšlenky ještě nedozrál.“
Chápu, že člověk může odkládat rozchod, nechat se otročit trenérem v tělocvičně atd. Jednotlivé obrazy by ještě byly srozumitelné. Ale hodnotíme-li celek, Nespoutaným divák moc nerozumí. Inscenace není příliš doprovázena mluveným slovem, pokud ano, bohužel v reproduktoru ještě navíc šumělo a slova nebyla právě zřetelná. Výsledkem byly mé trošku rozpačité pocity.
Pokud bychom Nespoutané opravdu vnímali pouze jako akrobacii a cirkus, pak proč ne. Výborný výkon. Ale potom mi připadá celkem zbytečná snaha jednoho z účinkujících zapojit diváky do jakéhosi děje (Co je láska? Miluji tě!), protože tento okamžik není příliš srozumitelný. A v případě, že chceme vidět a cítit opravdu nějaký příběh, pak tu ale byla doslova hluchá místa. Porovnáme-li Nespoutané např. s inscenací Grandiózní, pak druhá zmíněná měla vtip, myšlenku, pointu. Divák se bavil od začátku až do konce. Většinu inscenací Lůzrů považuji za naprosto skvělé, až prakticky nepřekonatelné, ale tentokrát jde palec spíše dolů, od Lůzrů zkrátka očekáváme víc.
Foto: Pavel Hejný
Eva Smolíková
Taneční magazín
