1. Jak a kdy ve Vás uzrála myšlenka, že budete tanečníkem?

„Vždycky jsem si  přál tancovat, strašně mě to bavilo. Moji rodiče mi pouštěli  staré desky, zavíral jsem se  v obýváku  a tancoval jsem.  Jednoho dne se objevil ve škole leták, to mi bylo 7 let, neváhal jsem ani vteřinu, přihlásil jsem se a od té doby tancuji v Tanečním domě městského  klubu v Sokolově.“

2. Musel jste také snášet nějaké posměšky či  narážky svých spolužáků?

„Je pravda, že jsem se s tím setkával velmi často. Na základní škole i na  střední, samozřejmě jsem byl za „exota“. Ale já jsem si v tom vždycky trošku  liboval. Byl jsem  rád středem pozornosti a rád jsem si obhajoval svoje stanovisko a postoj. Opravdu mě bavilo chodit na tréninky, chodil jsem si tam odpočinout a mohl jsem se na nich seberealizovat. Věřil jsem tomu, co jsem dělal. Říkal jsem si: „No, jen  si blbě kecejte, kdo ví , jak dopadnete. Já se budu mít jednou dobře“.  A naštěstí se mi to  celkem podařilo.

Ale opravdu jsem si zatím stál, dokonce  jsem si šel ve 3. třídě pro  vysvědčení v tanečním, vzal jsem si vestičku a motýlka. „Byl jsem tehdy  opravdu za děsného exota.“  Ale spolužáci mě teď obdivují,  mají mě rádi a zvou mě na kafe, takže se mi to vyplatilo.“

3. Tréninky jistě zabraly spoustu času a na jiné aktivity  se asi času nedostávalo. Nemrzelo Vás to?

„Měl jsem  to od dětství takhle zorganizované,  prostě jsem   chodil   na tréninky. Až později,  v prvním, druhém ročníku  střední školy jsem pochopil, že  chci tanec opravdu dělat vrcholově. To  už jsem byl docela uvědomělý, chápal jsem, že musím strašně moc „makat“ na sobě. Takže jsem neměl problém.

To víte, že vždycky  je to oběť.  Jste na soustředění, vaše třída má sraz, mrzí vás to. Pak zase  vás  někdo pozve na narozeniny a vy jste zrovna na soutěži… no,  tak takovýchto různých  rozhodování jsem měl strašně  moc. Ale  vydržel jsem poměrně dlouho odolávat všem lákadlům.

Teď je to jiné, protože hlavní je pro mě výdělek. To je priorita, takže tomuto  musím dát přednost.  Ale život je takový, člověk si musí vybrat. Když si lidé vyberou „pařbičky“ a „vykašlou“ se na sport, tak toho pak litují. Já své volby  nelituji.“

4. Soutěžíte rád?

„Abych řekl pravdu, tak ani moc ne. Je to pro mě strašný stres.

Asi jsem  se vždycky účastnil rád soutěží, protože jsem měl rád tanec, dříve mi to taky bylo víc jedno. Dřív jsem asi soutěžil rád.

Čím jsem starší, tím mám větší zodpovědnost. Čím víc toho člověk ví, tak si uvědomuje, že vlastně nic neví. Teď soupeřím s myšlenkou, jestli vůbec mám dál  soutěžně tančit.  Na jedné straně vím, že jsme  s mojí taneční partnerkou tak sladění, že by byla škoda teď přestat tančit,  ještě toho přece jen dost umíme. Ale nemám už energii soutěžně  tančit.“

5. Považujete soutěživost za správnou vlastnost a soutěžní  prostředí za zdravé?

„Je to docela dobré, sportovní prostředí. Je to dobrá průprava do života.  Tohle je přece v naprosto každé oblasti, ať děláte cokoliv.  Soutěživost potkáte na každém rohu. Čím více  pracujete, tím jste lepší. Je dobré  umět se namotivovat od ostatních a chtít je pokořit. Já si myslím, že je to dobrá vlastnost do dnešní doby. Dost jsem se v tanci naučil být průbojnější, nikdy  jsem neuměl jít „přes mrtvoly“ a nedělal jsem to. Ale  teď jsem takový cílevědomější a umím si prosadit své. Jsem jiný, než jsem býval dřív. Vděčím za to tanci a hlavně televiznímu prostředí, to je také dobré.

Celkově si myslím, že soutěže jsou  dobré, soutěživost vás „vyburcuje“  k lepším a lepším výsledkům.“

Ale pěkně vás to „ždímě“…

„Ano , ždíme. Poslední roky „jedu až na krev“.  Nejen, že tančím s mojí taneční partnerkou, ale také pracujeme v tanečním klubu, kde učíme tančit děti, dáváme jim individuální lekce, děláme různé choreografie a různá vystoupení, kurzy děláme na všech možných místech ČR, takže jezdíme autem. I auto je náročná činnost, musíte se soustředit. Teď navíc znovu připravuji Stardance. Je to opravdu časově nesmírně náročné.

Odpočinek je něco vzácného, co se snažím naučit.“

6. Není vám třeba líto soupeře, když ho porazíte?  Taky se přece tak snažil…

„Ne, nikdy. Vůbec  nikdy mi to není líto. Každý je  svého štěstí strůjce, jak se říká. Každý si za to může sám, buď trénuji hodně  a  vyhraji, anebo mám nějakou soudnost.

Spousta párů je naštvaných, že je porážím. Samozřejmě také spousta párů poráží mě, to je třeba říct. Máme na scéně  lepší páry, není jich mnoho, ale jsou, připouštím. Když jsou  páry naštvané, že je někdo porazí, odpovídám: „No, tak  asi to ta porota takhle viděla. Tak musíte proto něco udělat, nebo udělat něco navíc, abyste byli první!“

7. Ale porota má přece tak  těžký úděl..

„Je to těžké. V hodnocení hraje roli nejen natrénovanost, ale i image, kostým,  sympatie… Nejste každému porotci sympatický, to je taková běžná lidská vlastnost.

My soutěžící  chceme, aby porotci  řekli svůj subjektivní názor, proto je tam porotců hodně, aby později vznikl jeden objektivní názor.

Navíc každému se líbí trošku něco jiného,  někdo má raději  agresivnější projev tanečních párů, někdo zase upřednostní  něco jemnějšího,  třeba páry s  měkkým, olejovým pohybem.“

8. Vy jste stálice pořadu  Stardance, soutěžíte už potřetí, tentokrát s taneční partnerkou Taťánou Kuchařovou.  Dvakrát jste vyhrál, s Danou Batulkovou i Kateřinou Baďurovou.  A jdete do toho zase… Proč?

„Je to pro mě skvělá reklama, je to byznysově výhodné. Jednoduše, je to obrovská reklama.   Živím se tancem a  reklamu opravdu potřebuji.  Pořad Stardance mi nesmírně pomohl.  Navíc mě to baví, je to přesně typ práce, který mám rád. Můžu  se seberealizovat nejen jako tanečník, ale také jako choreograf  i  jako trenér. Dnes si skoro troufnu říct, že jsem lepší trenér a choreograf než tanečník. Člověk si také musí říct, v čem je dobrý. Já jsem dobrý spíše v trénování a choreografii.“

Česká televize

9. Proč si myslíte, že jste lepší trenér než tanečník?

„Člověk musí být dobrý psycholog, musí umět dobře svou  partnerku odhadnout  a „ušít“ jí choreografii na míru. To je moje práce v pořadu Stardance.  Ukázat, že ONA umí dobře tančit, třeba ji to  naučit, vzbudit v lidech krásné pocity z jejího tance, tak, aby jí poslali sms a poslali ji do dalšího kola.“

10. Všechny choreografie si děláte sám?

„Všechno jsou to naše choreografie, jenom naše a naše práce. Někdy si lidé myslí,  že choreografie dělá někdo jiný, ale není to tak.  Petr Čadek je supervizor České televize, který zhodnotí celkový dojem, řekne nám, jestli nějaká figura vynikne, nebo ne, jestli se mu líbí atd.“

11. Cítíte také fyzické vypětí během období, kdy běží soutěž v televizi?

„Je to strašná dřina, je to těžká práce.

Ale je to spojení dvou světů, tanečního a televizního, které jsou si dost blízké. Já si i přes tuto dřinu v tomto  prostředí „hovím“, baví mě to, těší  mě potkávat zajímavé lidi, kteří jsou profesionálové  v jiné oblasti. Je  krásné, že oni nás naprosto respektují a důvěřují nám, protože ví, že my jsme zase profesionálové  v našem oboru. Je  zajímavé potkávat  lidi, kteří něco umí.

Výsledek je  elegantní, noblesní show,  lidé potom  se zájmem sledují pořad v televizi  a baví je to. Ale dřina to je, velká, i  pro mě. Je to „očistec.“

Česká televize

 12. Dodržujete zdravou životosprávu?

„Neberu ji nijak dramaticky, ale mám vysoký cholesterol, soutěže  jsou „nervy“, takže se varuji smažených věcí, hranolky nejím, jako přílohu si dám raději  rýži. Omezuji jídlo, ale ne nějak přehnaně. Pravidelně  se snažím hodně pít, když si dám coca-colu, tak  i vodu, snažím se pít čaj, nepiji tolik kafe. Ale rád si dám  dortíček i pohárek, to je moje.“

13.  Děláte nějaké sporty?

„Nikdy jsem sportu „neholdoval“, ani v dětství. Zalyžoval jsem si rád, ale můžu žít i bez toho.  Moje taneční partnerka je vášnivá lyžařka.

Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že kdybych měl zlomenou nohu, tak jsem prostě dva měsíce „totálně vyřízený“. Opravdu  se snažím nelyžovat, neriskovat, nebláznit. Dokonce jsem se přistihl, že  v zimě chodím tak, abych náhodou neuklouzl… To je opravdu neštěstí. Jsem závislý na svém těle, neříkám, že se k němu chovám právě  tak, jak bych měl, taky bych se mu asi měl věnovat víc, ale lyžování a adrenalin, to jde naprosto mimo mě, absolutně. Bojím se úrazu a to hodně.“

14.  Láká Vás i jiná profese? Jaká by to byla?

„Láká mě profese moderátora, nebo herce a strašně  mě láká přednášet na workshopech  o neverbální komunikaci v obchodu, se zákazníkem. Částečně  na to myslím. Nedávno jsem vedl takový seminář, v tom bych chtěl pokračovat. Nechtěl bych celý život být jen tanečník, to je strašný stereotyp. Rád bych se okrajově,  jen lehounce podíval i do jiné oblasti. Také bych si rád odpočinul.“

15. Jednoduše, když tančíte, jiný život už nestíháte….

„Přesně. Já už jsem z toho „trošku na dně“, takže tuto profesi bych na chvilku opustil, myslím si, že mé schopnosti  jsou ještě jiné a jinde.“

16. Který taneční styl se líbí Vám?

„Mně se strašně líbí electro boogie a street dance.“

17. Který styl se Vám vyloženě nelíbí?

„To je tedy otázka… Já nejsem kritický. Asi  nemám rád, když ze sebe tanečníci dělají něco, co nejsou. „Nabubřelost“, přehnané sebevědomí.  Profesně nemám rád, když je projev nemuzikální,  je mimo rytmus,  to mě „tahá za uši“. Ale jinak veškeré vystoupení vnímám pozitivně.

Samozřejmě mám na mysli  nějakou taneční skupinu, nebo pár. Alternativní věci mě nebaví. Líbí se mi moderna i dobrý jazz. Ovšem vystoupení, kdy lidé  stojí na jevišti  a půl hodiny zvedají rameno nemám rád. Neuznávám ani  nahé scény.  To já  nedělám. Tanec musí být estetický.“

18. Zamilováváte se do svých tanečních  partnerek?

„Zamilovával jsem se, ale jednu partnerku mám už 8 let a od té doby se už nezamilovávám. Do  té jsem se zamiloval definitivně.“

19. Teď jsou všechny vztahy jen pracovní?

„Ano, samozřejmě.“

20. Výzkumy ukazují, že nejnevěrnější partneři jsou choreografové a tanečníci.  Co na to řeknete?

„Věřím tomu, ale u mě to tak není. Mám  rodiče, kteří jsou spolu už 30 let, jsou vzdělání, je to můj vzor.  Jsem rodinný typ.“

21. Přemýšlíte už o dětech?

„Ne, na děti mám ještě čas, je mi teprve dvacet osm let.  Ten správný  čas ještě nepřišel.“

22. Co říkáte na  nápor fanynek během soutěže Stardance?

„Já to miluji. Je to možná ode mě nehezké, ale já mám rád, když mě někdo pochválí, když se někomu líbí moje práce, když mám nějakého fanouška. Jsem  za to opravdu strašně vděčný.“

Česká televize

23. Toužíte i teď po takovém velkém ohlasu?

„Těším se. Nevím, jestli vyloženě toužím po velkém ohlasu,  nedělám svou práci pro popularitu. Záleží mi na tom, aby má práce byla kvalitní,  ale když to přináší popularitu, tak jsem rád.

Stardance je skoro taková euforie.

Televize je mocné  medium, vystoupení mi udělaly velkou reklamu, (mohl jsem zvednout i ceny), člověk si uvědomí, že něco umí a lidé to oceňují. Stoupnul jsem  tak trochu sám v  sobě.  Nechtěl bych, aby to  znělo nabubřele, ale  říkal jsem si: „Tak hele chlapče, asi ti to jde,  dvakrát jsi to vyhrál, tak je to fajn.“

24. Setkal jste se  také  s agresivitou nebo závistí?

„Já jsem takový typ, že mě mají rády ženy a zároveň  neštvu chlapy. Vím, že jsou muži, kteří můžou provokovat jiné muže, ale já nepatřím mezi ně. Nemám potřebu nikoho provokovat, nevydávám  signály, že jsem lepší, nebo lepší samec. Jednoduše muže neštvu.“

25.  Teď vlastně právě pospícháte z  tréninku. Příprava  pro Stardance je v plném proudu. Jak je to náročné?

„Cvičíme asi tři hodiny denně. Není  to povinnost, můžu si zvolit  tréninky, jak chci. Tento  víkend mám volno, protože je to už únavné  a je nutné odpočívat. Relaxuji  doma u televize s rodiči, to mě také strašně baví.“

26.  Bude to tentokrát z Vaší strany zase „tah na branku“?

„Ano, já  to jinak ani neumím. Jít do soutěže  s tím, že musím potřetí vyhrát, to samozřejmě asi není ani reálné, ale dělám všechno proto, aby Taťána byla dobrá a  diváci byli spokojení.“

27. Jak se Vám spolupracuje s Taťánou?

„Taťána miluje tanec, chce se učit,  je poslušná,  pilná, pracovitá, temperamentní, je neuvěřitelné, kolik má energie. Je to milá „holka od rány“, která si ráda  zajde i na malé pivo, ráda se směje, je velmi spontánní.  Od modelky z časopisu bych to nečekal. Jsem nadšený.“

Opět tvoříte silný a sehraný pár. Tak hodně štěstí!

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková