Zpívání je pro sympatickou Heidi Janků nejen prací, ale jak sama přiznává, také její největším koníčkem. Na scéně se stále cítí jako ryba ve vodě. Za svou kariéru nazpívala řadu písní a stále nezapomenutelný zůstává její megahit „Když se načančám“.
Jednou jste přiznala, že jméno Heidi Vám dala maminka podle filmu Heidi, děvčátko z hor se Shirley Templovou v hlavní roli…
„Ano, to je pravda. Maminka tento film viděla, když byla mladá a od té doby měla v hlavě myšlenku, že pokud jednou bude mít holčičku, musí se jmenovat Heidi. Podle toho zfilmovaného příběhu. Jsem ročník 1962. A v těchto letech se muselo na různých úřadech cizí jméno, které nebylo v českém kalendáři, povolit. Maminka mi říkala, že s tím bylo docela běhání, ale nakonec se jí to povedlo. A já tak mám ve svém rodném listě jméno Heidi. I když… Až postupně jsem se dozvěděla, že Heidi jméno jako takové není, je to zdrobnělina jména Adelheid.”
Pocházíte z Ostravy, kde jste vyrůstala s bratrem v muzikantské rodině. Jaká jste byla holčička, co Vás bavilo?
„Tím, že jsem vyrůstala s bráchou a bratrancem – oba byli starší – chtěla jsem samozřejmě dělat všechno, co oni. Jako holka jsem si nejraději hrála s autíčky, vláčky, ,lozila´ po stromech – prostě klučičí zábavy. Až později jsem zatoužila po panence. Ale měla jsem jen jednu, brzy jsem se vrátila k autodráze a podobným hrátkám. No a od malinka mě bavilo zpívat. Zpívala jsem všude, doma, ve vlaku, když jsme jezdili na chatu, v lese. Prostě všude 🙂
Navštěvovala jste LŠU (klavír, sborový zpěv). S cimbálovkou Lučina jste ve dvanácti letech nahrála v ostravském rozhlase své první nahrávky. Již tehdy jste se rozhodla být zpěvačkou?
„Rozhodnutí je jedna věc. A to, jestli se to povede, je věc druhá. Ano, zpívání mě bavilo hodně a jak říkám, zpívala jsem všude, kde to šlo. Nicméně mě ani ve snu nenapadlo, že to dotáhnu. Původně jsem si myslela, že skončím jako zpěvačka v baru. Ale i to by mě bavilo, i když je to náročnější než to, co dělám teď.”
Vy jste studovala na gymnáziu a přitom zpívala v různých skupinách, jako byla například Proměny s Jiřím Helekalem a k tomu působila v divadelním sboru Aproximace. A jako profesionální zpěvačka jste začínala ve skupině Proto, s níž jste vystupovala v Německu. Jak na tu dobu vzpomínáte?
„Na začátky se vzpomíná vždycky dobře, protože vytěsníte to nehezké a vzpomínáte i na krušnější chvilky s úsměvem. Pro mě to byla doba poznávání branže, světa, ale i sebe samotné.”
Heidi se skupinou Supernova
Pak přišla Vaše kariéra sólové zpěvačky a plodná spolupráce s Ivem Pavlíkem, který se stal také Vaším manželem. Bylo to výhodou nebo to mělo i stinné stránky?
„Pro mne to byla výhoda. Ivoš byl vystudovaný pedagog a věděl, jak mne vést. No a já byla lačná se všechno naučit. Vždycky říkával, že ho to baví, protože jsem jako houba, která vše nasákne 🙂 Byli jsme jako z ,Pygmalionu´. Věřím, ale že ne pro každého je dobré to spojení, kdy jste s mužem a manažerem 24 hodin denně. Je to asi individuální.”
Ze svatby s Ivo Pavlíkem
Nazpívala jste řadu písniček třeba „Náš dívčí internát“, „Já jsem já“, „Kuře na grilu“, „Dík za tvůj kus ráje“, „Když se načančám“, kterou máte nejraději?
„To se asi nedá říct´. Každá má svou historii a své místo v mém repertoáru. Ale určitě jsem vděčná za megahit ,Když se načančám´. I ostatní jsou sice víceméně známé, ale tu ,Když se načančám´ zná snad každý 🙂
Vydala jste řadu alb, stále koncertujete. Jakou hudbu ráda posloucháte?
„Takový ten střední proud si pouštím nejčastěji, i proto, že nejvíc hudbu poslouchám v autě. Nicméně mám ráda evergreeny, swing i dobrý melodický rock.”
Působíte také jako moderátorka TV pořadu „Dámská jízda Heidi“. Baví Vás moderování? Jak se ze zpěvačky stává moderátorka?
„Asi to logicky vyplynulo. Svoje koncerty i různá vystoupení, třeba ta dětská, jsem si vždycky moderovala sama. A čím jsem starší, tím raději s lidmi pod jevištěm komunikuju 🙂 . Tím chci říct, že mluvím ráda. Televizní moderování má samozřejmě spoustu úskalí a specifik, které jsem se musela naučit. Musím přiznat, že mě to moc bavilo. Ale myslím, že moje TV kariéra už nadobro skončila, i když já se řídím heslem: ,NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY´.”
A co odpočinek a koníčky? Jak ráda odpočíváte?
„Vždycky jsem říkala, že mým největším koníčkem je zpívání. To stále platí, protože na jevišti se stále cítím jako ryba ve vodě. Nicméně mi přibyl další koníček – můj dvouletý knírač Eda. Tomu se teď věnuji hodně, hlavně proto, aby poslouchal, protože knírači mají docela tvrdou hlavu. Ale pomalu se to lepší!”
Heidi v muzikálu „Jeptišky“
Heidi Janků:
Narodila se v Ostravě 23. listopadu 1962 jako Heidi Hantlová, v muzikantské rodině.
Moderátorka TV pořadů – „Intim Night“, „Nikdo není perfektní“, „Aféry – neuvěřitelné životní příběhy“, „Paparazzi“ nebo „Dámská jízda Heidi“.
V roce 1985 byla vyhlášena osobností roku v Televizním klubu mladých, vyhrála Intertalent a ve Zlatém slavíku obsadila 3. místo.
V 90. letech vystupovala v muzikálech – „Jeptišky“, „Anděl s ďáblem v těle“, „Sněhová královna“, „Babička“, „Popelka“.
Z muzikálu „Anděl s ďáblem v těle“
Příjmení Janků má po svém prvním manželovi Zbyňku Janků a od roku 1992 byla provdaná za hudebního producenta Ivo Pavlíka až do jeho smrti v roce 2017.
Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let – dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.
Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?
„Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´. Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“
Chodil jste do tanečních? A rád?
„Ano, chodil jsem do tanečních. A proč? Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“
Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament“
Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?
„Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“
A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…
„Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“
Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?
„Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“
Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?
„Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´
S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem
Zajdete občas i dnes na balet jako divák?
„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“
V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?
„Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“
Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská“ z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka
Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?
„Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou,tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky. Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“
Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku“ byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek
Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?
„Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“
Na který film z mládí ještě vzpomínáte?
„Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“
Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové
Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…
„Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“
Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?
„Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“
Kam jste šel odtamtud?
„Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících vGottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“
Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?
„Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“
Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?
„Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“
Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody
Ve slovenském filmu „Dubček“ jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?
„Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“
„Prezident Svoboda v civilu“, po slavnostní premiéře filmu „Dubček“ spolu s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela – hercem Zdeňkem Burešem
Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?
„Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka,která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“
Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?
„Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“
Zdědil jste po něm nějaké literární geny?
„Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“
Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?
„Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“
Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?
„Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“
Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?
„Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský. Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“
Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský
Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?
„Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“
Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi
Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?
„Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“
Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.
„Chci zpívat o tom, co je mi blízké, jinak to nemá smysl“
Pochází z herecké rodiny a má za sebou několik rolí před kamerou, baví ji zpěv, ráda cestuje, o herectví nejdříve neuvažovala, protože věděla, co obnáší, aby nakonec Mariana Prachařová zjistila, že geny se nezapřou.
Pocházíte z herecké rodiny, která se této profesi věnuje několik generací, a vyrůstala jste v divadelním prostředí: Jaké bylo vyrůstat v rodině plné známých jmen?
„Jelikož jsem v tom opravdu vyrostla a od malička jsem vysedávala po divadlech, na natáčení nebo v dabingovém studiu, tak to pro mě bylo od začátku úplně normální. Až postupem času, kdy jsme si začala všímat okolí, anebo když se mě začali lidé ptát, jaké to je vyrůstat v takové rodině mi došlo, že to asi tak normální není. Bez toho by mě asi nikdy nenapadlo si takovou otázku vůbec kdy položit. Pro mě je to rodina a nijak zvláštně to nevnímám. Jsem pyšná na to, z jaké rodiny jsem.“
Sama jste o herectví původně neuvažovala, i když se před kamerou objevujete od dětství. Čím jste chtěla být?
„Neuvažovala. Já chtěla být zpěvačkou, právničkou, jednu dobu i letuškou. Pořád se to u mě střídalo. Potom mě ale hraní začalo bavit a o této profesi jsem uvažovala a hlásila se na DAMU. Nedostala jsem se a uvědomila si, že to možná není moje cesta. Hraní v televizi mi ale chybí, vždycky mě to hodně bavilo, tak stále doufám, že si ještě někdy někde zahraju. Teď se věnuji zpěvu, který miluju a doufám, že to vyjde.“
Před kamerou jste debutovala v pohádce Na Sovím hrádku, kde hrál také Váš bratr Jakub. Pak přišly seriály jako Horákovi nebo Ulice. Bavilo Vás natáčení a bude něco nového?
„Jak jsem přesně řekla. Bavilo mě to moc. Od mala jsem i hodně dabovala a užívala si to. Pak ale nastalo období, že jsem chtěla trávit víc času ve škole s kamarády a dabing úplně opustila, což mě dnes mrzí, protože teď bych dabovala ráda. S hraním to přišlo nějak přirozeně. Přestali mě zvát na castingy, které tedy bytostně nesnáším a tím pádem i nabídky přestaly chodit. Třeba ale časem něco vyjde, určitě bych byla ráda.“
Před kamerou jste se setkala také s maminkou Danou a to jak v seriálech Horákovi, Comeback a v Kriminálce Anděl jste si dokonce zahrály matku a dceru. A s otcem se setkáváte na jevišti ve hře Mesiáš. Jaké to je s rodiči před kamerou nebo na scéně?
„Je to zajímavé. Normálně se před nimi na začátku stydím, ale člověk si zvykne. Je divné najednou vypadnout z našich klasických životů a hrát někoho jiného, ale vlastně je to docela zajímavé.“
Po gymnáziu jste zkoušela jít na herectví na DAMU, nevyšlo to a tak jste vystudovala Fakultu humanitárních studií na UK a získala bakaláře a za magisterské studium jste si vybrala management cestovního ruchu na VŠO v Praze. Proč tyto obory?
„Já jsem nevěděla, co chci dělat a nevím to vlastně ani teď. FHS byla skvělá volba, protože se tam člověk zaměří na to, co sám chce, sám si sestavuje rozvrh. Pak jsem se už ale chtěla zaměřit, a jelikož jsem měla na VŠO nějaké kamarády, kteří o škole hezky mluvili, tak jsem to zkusila a fakt mě to baví.“
Podobně jako Váš bratr Jakub, jste nezůstala jen u herectví a věnujete se také zpěvu. Song S tebou, kterou jste nazpívala s kapelou HELLO, získal první místo v hitparádě Music Chart na Evropa 2. Co Vás přivedlo k hudbě?
„Já myslím, že jsme v hitparádě nebyli, ale pokud jo, tak to mám zpětně radost. Nicméně od mala jsem hrála na klavír asi 6 let a chodila do sboru. Už na základní škole jsem hrála hlavní roli v takovém třídním muzikálku, CD, label,potom později jsme se třídou nazpívali a nahráli CD a je pravda, že mi zpěv vždycky hodně šel. Pak jsem si ale zpívala jen doma, kde mi říkali, ať začnu někam chodit a něco s tím hlasem dělat, tak mi brácha sehnal kontakt na Hanku Peckovou, ke které jsem začala chodit a která mi dodala odvahu a sebevědomí v tom, že jsem si začala ve zpěvu věřit. No a pak už to tak nějak začalo. Všiml si mě jeden label, pod kterým jsem začala vydávat covery, pak i vlastní tvorbu a mít nějaká menší vystoupení a já tak zjistila, že je to něco, co chci dělat.“
Natočila jste již dva videoklipy „Heart of Gold“ a „Ghost in the Club“. A co psaní textů a skládání hudby? Neláká Vás to?
„Láká a taky se o to teď snažím. Pořád v tom ale nejsem dostatečně dobrá, texty ale už vždy konzultuju, protože chci zpívat o tom, co je mi blízké, co jde ze mě, co se mě týká. Jinak to nemá smysl.“
Působíte jako herečka i zpěvačka. Co je Vám bližší?
„Teď jako herečka už méně, ačkoliv bych se tomu ráda věnovala víc. Teď jsem asi víc zpěvačka, ale cítím se dobře v obojím.“
Je o Vás známé, že ráda cestujete. Máte nesplněné cestovatelské sny?
„Mám a je jich spousta. Chtěla bych projet Skandinávii, Island, Kanadu a taky Anglii. Cestování miluju a doufám, že se zas brzy někam podívám.“
Mariana Prachařová:
Narodila se 17. 4. 1994 v Praze jako dcera herců – Dany Batulkové a Davida Prachaře, sestra herce a hudebníka Jakuba Prachaře a vnučka Ilji Prachaře. Z otcova druhého manželství s herečkou Lindou Rybovou má sestry Rozálii a Josefinu i bratra Františka.
Vystudovala Fakultu humanitárních studií na UK (bakalář). V magisterském studiu pokračuje na VŠE obor management cestovního ruchu.
Televize:„Na Sovím Hrádku“, „Horákovi“, „Trapasy“, „Comeback“, „Kriminálka Anděl“, „Ulice“ a další.
Začínala v dětském věku v pořadu Hledáme písničky. Nezapomenutelná zůstává její černobílá Popelka. Její velkou láskou jsou loutky a své životní poslání našla nestárnoucí Eva Hrušková v divadle pro děti, což jí vyneslo Řád Elišky Přemyslovny. S Loutkovým divadlem Evy Hruškové a Jana Přeučila přináší radost i poučení nejen dětem ale i dospělým.
Do sedmi let jste vyrůstala u babičky v České Skalici a zde jste také poprvé viděla loutkové divadelní představení o Kašpárkovi. Jaké bylo Vaše dětství a co Vás bavilo?
„Moje prababička, i když byla prostá žena, byla velmi kulturní. Moji maminku, kterou vychovávala, dala na balet, na klavír, obě hrály ochotnické divadlo. Se mnou to bylo podobné. Ještě v předškolním věku jsem chodila do rytmiky a babička si mne brala velice často na klín a zpívala mi. Každý den. Dodnes si pamatuju písničky Osiřelo dítě nebo Malý hošík plavovlasý, u kterých jsem slzela.“
V 11 letech jste začala vystupovat v dětském pořadu Hledáme písničky, pak jste se objevila v několika pohádkách a v roce 1969 přišla Popelka. Jak na tu dobu vzpomínáte?
„To už jsem bydlela s rodiči v Hradci Králové. Maminka mě poslala do hudebky, ovšem hudební nauku jsem vždycky protrpěla. Klavír a zpěv ještě ušly 🙂 V roce 1963 Štěpánka Haničincová ohlásila v Československé televizi pozvánku na konkurz do pořadu Hledáme písničky pro děti, maminka mě přihlásila a já jsem tam jela. Bylo nás asi 1200 dětí. Vybrali nás jen pár, kteří jsme pak v tomto pořadu několik let vystupovali. A víte, že se stýkáme dodnes?“
Uměleckou dráhu jste zahájila po gymnáziu v Hradci Králové v loutkovém divadle DRAK a pak jste šla na loutkařinu na DAMU. Po škole jste učila v LŠU, hrála v Divadle bez opony, vystudovala divadelní dramaturgii a začala se věnovat divadlu jednoho herce a psát si divadelní hry…
„V DRAKu jsem se zamilovala do loutek. Dostala jsem se tam tak, že syn ředitele divadla Jana Dvořáka se mnou chodil do třídy na gymplu a vyřídil mi vzkaz od tatínka, jestli nechci jít k nim. Šla jsem se smíšenými pocity. Nemohla jsem tušit, že tu vznikne láska na celý život. Láska k loutkám. Po DAMU jsem několik let byla v Divadle bez opony, kde jsem se od jeho principála Jiřího A. Svobody učila, jak dělat divadlo pro děti, jak ho organizovat, jak shánět představení. Dnes máme v repertoáru představení, která doplňují školní osnovy a jsou právě letos ještě víc aktuální: uplynulo 70 let od úmrtí Aloise Jiráska a my hrajeme Pověsti české, dvoudílné představení, které úžasně pro děti zpracoval Jiří Chalupa. Přibližujeme tak Jiráska, tuto velkou osobnost naší literatury, velmi přitažlivým způsobem, s humorem a písničkami Zdeňka Bartáka. Nezaslouží si, aby se na jeho díle usazoval prach 🙂
Poté jste potkala svého osudového muže, kolegu Jana Přeučila, který se stal nejen Vaším manželem, ale spolu jste založili Loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila a jezdíte po republice…
„Loutkové divadlo jsem hrála vlastně hned po vysoké škole. Miroslav Vildman pro mne napsal a zrežíroval pohádku O Popelce, která byla pro jednu herečku, několik loutek a nejmenší děti. Tak zněl podtitul. Vyhrála jsem s ní několik soutěžních přehlídek divadel pro děti. S Janem máme pohádky i představení pro větší děti a spolupracujeme s těmi nejlepší, kteří dělají pro děti – Martina Drtijverová, Jiří Žáček, Jaromír Klempíř, Zdeněk Barták nebo Jiří Chalupa, to jsou hvězdy našeho „týmu“.
Své životní poslání jste našla v „divadle pro děti“, což Vám vyneslo ocenění Řád Elišky Přemyslovny, který se uděluje ženám, které se prosadily v různých oblastech veřejného života. Co to pro Vás znamená?
„Velmi si tohoto ocenění vážím. Myslím si, že divadlo pro nejmenší diváky je dost podceňovaný obor. Přitom my pěstujeme v dětech vztah ke kultuře, k jazyku, je to opravdu ve spolupráci s paními učitelkami součást výchovy ke kulturnosti.“
Vy spolupracujete také se sestrou zpěvačkou Janou Hruškovou – Yngland. Máte nějaké společné představení?
„S Janičkou jsme spolu hrály několik let. Teď odešla do České Skalice, kde se stará o naši maminku a hraje v okolí. Má velice pěkné pohádky s důrazem na muzikální stránku.“
Máte tři syny a díky synovi Zdeňkovi jste babičkou. Jak se cítíte v této roli?
„Je to krásný pocit, být babičkou. Neuměla jsem si to představit, je to taková vyšší kvalita života 🙂
Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda odpočíváte?
„Ráda čtu. Ale miluju i operu nebo klasickou hudbu, nepohrdnu ani swingem. Teď jsme si oblíbili návštěvy artových kin, kde se promítají přenosy např. z Metropolitní opery nebo z West Endu v Londýně. Tak takové zážitky nemají chybu.“
EVA HRUŠKOVÁ:
Pochází z České Skalice. Narodila se 27. 3. 1952. Na DAMU vystudovala loutkoherectví a divadelní dramaturgii. Hrála v divadle DRAK v Hradci Králové, v Divadle bez opony, učila na LŠU dramatický kroužek. Sestra je zpěvačka Jana Hrušková – Yngland. Má tři syny – herce Zdeňka Rohlíčka, dopravního inženýra Vojtěcha Rohlíčka a filmového střihače Jiřího Kříže. S manželem hercem Janem Přeučilem založili Loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila, s nímž putují po republice. Hry – Šípková Růženka, Staré pověsti české, Pražské pověsti, Řecké báje, Ahoj, světe!, Legenda o hvězdě, O Popelce, Princezna se zlatou hvězdou. Film a TV – O Honzovi a princezně Félince, Krása, Meluzína, Klíček, Bastardi 2 a 3, Strom pohádek, Stopy života, Modrý kód, Čechovi. S Pavlem Mészárosem napsala knihu Popelka a spol. (2019).
