Rozhovor s EDUARDEM HRUBEŠEM

Skrytý a hlavní důvod, proč se zajímám o tanec – krásná tanečnice!

Eduard Hrubeš – konferenciér, moderátor, hudebník, scénárista a režisér

Tento studovaný kameraman a filmový režisér (absolvent FAMU) je kromě svého dlouholetého moderování  také velmi dobře znám coby bývalý umělecký vedoucí, trumpetista a bendžista souboru netradiční dechovkové kapely Velkopopovická Kozlovka.

V ostravskémtelevizním studiu moderoval úspěšný televizní pořad České televize Neváhej a toč!, nicméně jeho dávná moderátorská kariéra zahrnuje i druhdy velmi oblíbený televizní pořad z roku 1968 Pokus pro dva, kde úspěšně působil ještě coby konferenciér. V současné době moderuje i v rozhlase.

Zajímáte se o tanec?

No, tato otázka pro mě nemá v podstatě  řešení – velice jsem míval rád Pražský komorní balet Pavla Šmoka, od nich  prakticky všechno co nastudovali – zejména „Záskok“ jelikož to byla ukrutná sranda a taky tam jednu z hlavních rolí tančila ta nejdelší a nejkrásnější ze sester Asterových. To byl asi ten skrytý,  leč hlavní důvod.  Tudíž – že bych se o tanec zajímal nějak mimořádně a hlavně systematicky, to se tvrdit nedá.

Nikdy jste sám netančil?

Kdysi, jako jinoch, jsem si – pravda – v jednom brněnském antikvariátu koupil zajímavou příručku, uvádějící nezasvěcené do základních tajů tohoto nádherného umění, našprtal  jsem spoustu termínů, převážně francouzských, ale že bych tomu byl jakkoliv propadnul… viz výše.

To čekalo až na další generaci – v současnosti tančí moje neteř Pavla Kratochvílová – Hrubešová, sóla v baletu ND, díky čemuž jsme se ženou shlédli celou řadu vynikajících představení ve Zlaté kapličce a upřímně obdivovali tuhle náročnou disciplínu, ale obávám se, že teď nějaký čas budeme mít zase trochu pauzu, Pavlínka má miminko. V éře tanečních jsem měl ze všech tanců nejraději Jive, protože to zavánělo Amerikou a taky se tančilo odděleně, byť jsme se při tom ukázněně drželi za ručičky. Jako partnerku jsem měl spolužačku, která byla štíhlá i ohebná jako proutek a v důsledku toho taky tančila jako pírko. Oba už jsme v letech  a obávám se, že  vedle někdejší křehké až éterické bytosti bych si dnes nejspíš připadal jako tečna ke kružnici.

Takže si nechodíte nikam zatančit?

Tančit nechodím a ve společnosti se, když nedej bože začnou hrát k tanci, doslova děsím představy, že  by si pro mně při dámské volence mohla některá z voliček přijít. Ze společenského tancování mě už krátce po svatbě  vyléčila manželka – je to dominantní osobnost – naneštěstí hlavně v tom tanci – marně se vzpírám její vůli a nepomáhá ani, když jí každou sudou minutu připomínám: …Dafné, už mě, k sakru zase vedete!

Cha cha…

Co by tanečníci podle Vás opravdu neměli předvádět?

Co by tanečníci měli a neměli předvádět, to si netroufám definovat. Vedle klasických představení – viděl jsem  pár  choreografií velice moderních – a nestačil jsem zírat. V Holandsku dokonce musel celý balet hodinu strašně rychle pobíhat po jevišti – což by ještě nebylo až tak hrozné – ale všichni byli navlečení do růžovoučkých molitanových skafandříků, takže vypadali jako malá roztomilá prasátka. To vedro muselo být k padnutí, ale úspěch byl grandiózní! Došlo mi, že vývoj se zkrátka zastavit nedá ani zde – někdy – v jiných případech – mám ale zase trochu problém pochopit, proč choreografové s těmi chudáky tanečníky musí za každou cenu hlavně mlátit o zem. Mimořádně silným zážitkem ale pro mně bylo, když jsem zažil velice avantgardní scénické zpracování Ravelova Bolera, které se skupinou hendikepovaných dětí, doplněnou členy baletu v Ostravě nastudoval šéf Igor Vejsada. To byl neuvěřitelný a burcující zážitek! Balet žije a možnosti jsou bez konce.

 To máte určitě pravdu. Možnosti v tanci jsou bez konce. V tanci člověk tak snadno udělá chybu. I v životě.Máte v kariéře něco, co byste chtěl vrátit zpět?

Tak vrácení klíčových okamžiků v životě –  asi nebudete kouzelný dědeček, co za dobrý skutek splní i nemožné?

….. no tak, kdo ví … Je třeba věřit …

… a tak myslím, že je zbytečné řešit co bych eventuelně chtěl vrátit a hlavně jestli vůbec! Některé momenty asi ano, některé až tolik ne, ale každopádně po tom návratu do minulosti bych zase štandopéde uháněl do naší tolik pestré současnosti – čekat třicet, čtyřicet roků na penzi, to už bych podruhé nechtěl.

No tak to Vám ráda věřím.

Všichni mudrci i národohospodáři nás konec konců svorně vybízejí, že koukat se má spíš kupředu – byť by se ten pohled nejevil bůhvíjak  optimisticky.

Rozhodně ano. A co chystáte v budoucnosti?

Jestli bych si ještě v budoucnu chtěl s něčím začít?Asi by to nebylo nic v souvislosti s tancem. Na rozdíl od golfu, s tancováním se nejspíš nedá začít v penzijním věku, takže nic revolučního už v tomhle směru  neplánuji.

Škoda. Nevíte, oč přicházíte.

Ale je tu – naštěstí – další generace – obě naše vnučky už dva roky  pilně chodí tancovat Flamenco, to je teď ostatně velká móda, a navíc krásná, tajůplná a romantická. Pokaždé se těšíme, když pořádají akademii a jako rodina si to pak ohromně užíváme – ta menší, šestiletá Ema, je zatím sice tak o půl taktu pozadu za tou větší – Adélkou – ale protože většinou tancuje hned vedle ní – stačí letmý pohled a už je zase v rytmu. Tady dokonce trošku váhám – co jsem tak viděl ukázky flamencových skupin ze slunné Hispánie, uplatní se tam i chlapi v letech, přisouzena je jim povětšině úloha snaživých dobyvatelů, kteří ovšem narážejí na urputný vzdor ze strany hrdých a nepřístupných tanečnic, stíhajících je, z důvodů mně poněkud vzdálených, zdrcujícími pohledy, plnými vzdoru a odmítání.  Ale neušlo mi, že ti snaživí chlapi  v těch bolerech mají břišní partie vtipně staženy šerpou, tancují převážně s rukama nad hlavou – což zeštíhluje – a kromě toho mají ještě figuru prodlužující kramfleky na botách, což zeštíhluje taky. Nejsem si teď jistý, ale na tohle bych se možná dal i navzdory věku. Taky umím pár akordů na kytaru a takové to nervózní drnkání pravou rukou všem prsty, zvané „rasgado“. Tak nevím!

No tak přece něco. A pak, že nic nechystáte a neumíte, tak možná za nějaký čas půjdu na Vaše vystoupení!

Děkuji za rozhovor a třeba se uvidíme i na tanečním parketu!

 

Eva Smolíková 

 

 

Rozhovor s MILANEM DROBNÝM

“Tanečník by měl být pořád chlap!”

Milan Drobný –  zpěvák, hudební skladatel

“Tanečník by měl být pořád chlap!”

Milan Drobný vystudoval  konzervatoř a první hity vznikly  v roce 1967 v divadle Semafor, kde začínala řada populárních zpěváků, zúčastnil se mnoha koncertů jako exkluzivní zpěvák Pragokoncertu, úspěšný byl i jako skladatel.
Zlatá bratislavská lyra, bronz v německém Roztocku, vítězství v Jugoslávii, cena diváků v Egyptě v Alexandrii, zpíval i pro německý Polydor. Zpíval v celé Evropě i našim spoluobčanům v Americe, Kanadě, Austrálii. Získal platinovou desku za prodej 2 milionů prodaných nosičů.

Co pro Vás znamená tanec?

“Protřepání” údů a také možnost seznámení se s jinými lidmi.

Tančíte raději Vy sám nebo se raději pohodlně díváte na jiné?

Nejraději tančím s partnerkou.

Tvořil jste někdy nějakou choreografii?

Nikdy jsem žádnou choreografii nevytvářel, maximálně jsem dohlížel na to, aby se kapela vrtěla, pro dotvoření jevištní show, když jsme hráli rock’nrolly.

Myslíte, že tanec je radost, uvolnění nebo spíše dřina a odříkání, modřiny a slzy?

Pro mě  určitě uvolnění, i když někdy to jsou také modřiny, pokud jiný taneční pár není ode mně  v dostatečné vzdálenosti.

A co Vaše párty? Pozval byste si tanečníky? Jaký styl byste volil? Nebo
 jaký styl upřednostňujete?

Na svou párty tanečníky nezvu, stačíme si sami, neboť styl-šlápni, dupni kam to jde, nepotřebuje profesionální čumily.

 Co se Vám nelíbí při tanečních vystoupeních? Co by podle Vás tanečník opravdu předvádět neměl?

Mám rád flamenko, Lord of dance i klasiku, a proto sleduji profíky. Tanečník by měl být pořád chlap, i když mnozí dělají ženy.

Chodíte si někam zatančit? S partnerkou? Sám? Kam?

V Nymburce  jsme chodili s partnerkou do soukromých tanečních pro pokročilé.

 A co divadlo? Šel byste na taneční představení? Jaké?

Byli jsme na Labutím jezeře a Louskáčku.

V tanci se lehce může stát, že dojde k trapasu. Stalo se  Vám něco, co byste chtěl vrátit zpět?

Stalo se, když jsme byli kdysi s Gottem na jedné diskotéce a museli jít tančit, jeden pán nás oslovil, byl to doktor, s obavou, jestli nemáme nějaké potíže s páteří.

 A Vaše vyhlídky do budoucna? Co chystáte, co máte rozpracované?

Působím ve studiích jako hudební režisér, mám své 3 koncertní
programy, napsal jsem novou knihu, již osmou v pořadí, připravil kalendář na
rok 2010 “Hrají a zpívají nám z nebeského kůru”, jako vzpomínku na kamarády,
co už s námi nejsou. Připravuji také koncert k mým 45 letům na scéně.

Tak koncert, to zní slibně. Budeme se těšit. Děkuji za rozhovor.

Eva Smolíková

Rozhovor s LUMÍREM OLŠOVSKÝM

“Radost se dá jedině zatančit! Ať už krásným nebo medvědím způsobem!”

 

Lumír Olšovský – herec, režisér

 

Zajímáte se o tanec?

Zájmem se to asi nedá nazvat, párkrát jsem se přistihl, že nemůžu odtrhnout oči od televizního záznamu nějakého současného francouzského baletu, v Ponci jsem byl jednou, v Národním jednou, na Šmokovi jednou,… Ale můj život je tance plný. A pokud se zajímám o muzikály a rád za nimi jezdím i za hranice, určitě to bude i kvůli parádně zvládnutému tanci.

Máte nějaký oblíbený styl?

 Rád se dívám na umění plné prožitku. Neznám nikoho, kdo by si užíval taneční vložky baletu ČST v Televarieté. Naopak mě fascinuje složitost a zarputilost výrazového tance. V pubertě jsem ale samozřejmě tančil mambo!

Je pro Vás  tanec spojen s radostí ze života?

Dcera by vám mohla vyprávět! Vlastně nemohla, protože moje první tance kolem její kolíbky si asi nepamatuje. Ale radost se dá jedině zatančit. Ať už krásným nebo medvědím způsobem. Co jsem se natančil v dešti podle Gene Kellyho…

 Představte si oslavu narozenin, Vaši párty, pozvete si tanečníky. Jaký styl tance byste volil?

Vyhýbal bych se rock´n´rollům, ale na oslavě to musí šlapat. Takže hlavně ať je to fofr. Sem tam ploužák, to kvůli těm soukromým prožitkům, a pak zase fofr až do rána.

Co by tanečníci měli a co by neměli podle Vás  předvádět? Co se Vám vyloženě nelíbí?

Měli by předvádět to, co umí. A obecně se mi nelíbí napodobování, takže radši vidím originál, než pokusy o „jacksonovské“ sahání do rozkroku nebo „hříšnou“ zvedačku.

Tančíte raději sám nebo se raději  pohodlně  díváte?

Rád si rytmus užiju na vlastní kůži a klidně se i rád podívám. Ale když už tančit, tak raději ne sám, ale s někým.

Chodíte si zatančit se svou partnerkou? Kam?

V mém případě je to těžší. Jen tak někde si se svým klukem zatancovat nemůžu. Občas zajdem do gayklubu, někdy se povede nějaká soukromější oslava: narozeniny, premiéra, svatba přátel. Tam se odvážíme.

Stal se Vám nějaký trapas na jevišti nebo při natáčení?

Nejdřív jsem jako trapas bral, když mi na jevišti mezi nohama praskly kalhoty. Vlastně se skoro rozpáraly vejpůl. Ale když se mi to stalo podruhé, potřetí, začal jsem to brát jako tradici. Skoro v každé inscenaci během generálek takhle „prověřím“ kostým. Je to daň za moje chaotické zbrklé pohyby. Teď už jenom hlídám, jaké prádlo si na hraní beru, aby v těchhle případech moc nápadně nezářilo.

Máte  něco v kariéře, co byste chtěl vrátit zpět?

Každý by si rád donekonečna užíval chvíle štěstí. Tak bych snad jedině prodloužil euforii z vydařené premiéry nebo z jakéhokoliv ocenění, ale nic bych nevracel. Šťastné chvíle mě „naštěstí“ potkávají velmi často.

Vaše vyhlídky do budoucna, co byste rád?

Začal jsem režírovat, takže bych rád něco dokázal v tomhle oboru. Ale nechci zároveň přijít o herectví, o dabing, o psaní… Nejradši bych teda kloubil dohromady všechno, co mě baví. Šance přicházejí a moje budoucnost vypadá plná zajímavých zkušeností. Těším se.

To je báječné. Budeme se těšit s Vámi, že Vám  všechno vyjde a přijdeme se s našimi čtenáři také podívat na Vaše hry. Děkujeme za rozhovor.

 

Eva Smolíková

Rozhovor s LUCIÍ ČERNÍKOVOU

“Tanec nabíjí energií a radostí, myslím, že je prospěšný právě i tehdy, kdy potřebujete vybít negativní emoce, setřást je ze sebe.”

 

 

 

Lucie Černíková – herečka, zpěvačka

 

Zajímáte se o tanec?

Tanec je pro mě krásný, obdivuhodný druh uměleckého vyjádření, estetický zážitek, ale také skvělý způsob, jak se vybít, vyřádit nebo zharmonizovat svoje tělo i duši. Takže o tanec se zajímám.
Máte nějaký oblíbený styl?

Co se mě týče, nejraději tančím svůj vlastní improvizovaný styl. Moc se mi líbí latinsko-americké tance, které jsem také jednu dobu závodně tančila.

Je pro Vás tanec spojen s radostí ze života?

Rozhodně ano, tanec si užívám, nabíjí mě energií a radostí a myslím, že je prospěšný právě i tehdy, kdy potřebujete vybít negativní emoce, setřást je ze sebe. Pro mě je to taková očistná kůra. Ráda za tancem občas někam zajdu, ale není to nutné, moje nejoblíbenější tančírna, diskotéka, klub či jak chcete, je u mě doma v obýváku.

Představte si oslavu narozenin, Vaši párty, pozvete si tanečníky.Jaký styl tance byste volila?

Asi nějaké temperamentní tanečníky salsy, flamenca anebo hip hopu. Aby se party pěkně rozproudila.

Tančíte raději sama nebo se raději pohodlně díváte?

Když mám čas, ráda sleduji různé taneční soutěže v televizi, nebo zajdu třeba do divadla na balet. Sama tancuji moc ráda a když je příležitost, většinou nevydržím dlouho sedět. Taky velice záleží na hudbě, která mě k tanci buď inspiruje nebo ne.

 Vaše vyhlídky do budoucna, co byste ráda?

Máme za sebou v Semaforu úspěšnou premiéru Kytice, na jejíž další reprízy se moc těším, pokračuji též v natáčení Ordinace v růžové zahradě, kde bych si ráda zahrála zase nějaký příběh a pracuji též na svém prvním hudebním CD.

Držíme Vám palce  a děkujeme za rozhovor.

Eva Smolíková

Rozhovor s JOLANOU SMYČKOVOU

Každý den trénink tance,to byla dřina.

Jolana Smyčková – herečka, zpěvačka

 

Zajímáte se o tanec?

O tanec se zajímám odmalička,od 6 let jsem chodila
do baletní školy, pak na hudebně dramatické konzervatoři bylo denně
několik hodin různých tanců-španělský, lidový, moderna, step
a jiné. Dva roky jsem tančila v tanečním souboru Impuls…to byla
dřina, každý den trénink.

Zůstala Vám tato láska k tanci, tančíte ještě?

Teď už tančím jen příležitostně v muzikálech,ale i nedávno na úžasné akci Sensation white v O2 aréně -20 000 lidí v bílém tančilo jak o život:) Hezká, pozitivní párty.

A jaké druhy tance se Vám líbí?A jaké ráda tančíte Vy sama?

Miluji salsu a jiné vášnivé latinsko-americké. tance. Právě zkouším v Semaforu Kytici,která bude mít premieru v září k 5O. výročí založení divadla. Mám tu krásnou roli bludičky, která je pořádně roztančená. Určitě se přijďte mrknout -Dejvická 27,Praha 6.

Díky, rádi přijdeme. A jaké jsou teď Vaše plány do budoucna, co chystáte?

V září mě čeká moderování slavnostního večera 1OO. výročí Severoč. divadla
opery a baletu, kde hraji Káču v Divotvorném hrnci. Je to nádherné
divadlo v Ústí n. Labem se skvělým orchestrem a baletem. A v říjnu
dva koncerty v Praze v Obecním domě ku příležitosti 5O-tin divadla
Semafor. Tak ta příští sezona bude slavnostní a jubilejní.

 

Držíme palce, ať se Vám vše vydaří podle Vašich představ a děkujeme za rozhovor.

 

 

Eva Smolíková