Nejen o sebevraždách

Premiéra v A studiu Rubín

Requiem křehkých duší – i tak by se ve zkratce dala popsat připravovaná inscenace pražského divadla A studia Rubín s názvem „Osobní Fudži“. Režisér Jiří Ondra navazuje na své předchozí práce v tomto divadle a tematicky znovu přispívá k veřejné debatě nad málo diskutovanými společenskými fenomény. Ústředním motivem inscenace je tentokrát sebevražda a její vliv na okruh pozůstalých. Podstatné ale je, že důležitou roli v této inscenaci hraje i naděje. Hereckou čtveřicí jsou Richard Fiala, Jiří Panzner, Tereza Švejdová a Václav Hoskovec. Premiéra se uskuteční 14. června v 19.30 hodin v A studiu Rubín.

Česká republika se statisticky řadí k zemím s vyšší sebevražedností. Podle Českého statistického úřadu páchají sebevraždu denně v průměru 4 lidé. U mladých od 15 do 24 let je sebevražda dokonce druhou nejčastější příčinou úmrtí hned, po úrazu. Odborníci tvrdí, že velké procento jedinců mladší generace, kteří si vezmou život, má psychické problémy. A čím dál větší roli v jejich rozhodnutí hrají také psychoaktivní látky a impulzivita. Jak ovlivňuje sebevražda život blízké osoby? Na to se na základě inspirací děl více autorů japonské zenové filosofie a estetiky i osobní zkušenosti zaměřil autorský tým A studia Rubín.

Když někdo z našich blízkých spáchá sebevraždu, nebo si nešťastně ublíží, může to v nás zažehnout zvláštní druh pocitu viny maskovaný na povrchu. ,Osobní Fudži´ je spící sopka v nás. Ta může jednoho dne vybuchnout. Její výbuch může mít očistné i katastrofální následky,“ přibližuje inscenaci režisér Jiří Ondra. A dodává: V inscenaci proto půjde hlavně o otázky viny, hledání stop v minulosti, hledání příčin jednání a zároveň snahu o uchopení procesu vyrovnávání se s takovým radikálním činem blízké osoby.

Ze čtené zkoušky

V rámci textu i jeho interpretace tvoří jednu z tematických linií i kvůli reflexi pandemické situace koronaviru, roku 2020. Je na něj pohlíženo jako rok, který „nebyl“ a současně pořád trochu je i v  roce 2021. Jako rok, v kterém náhle vznikla časová smyčka tvořící důležitou linku děje. V roce 2020 celosvětově prudce stoupl počet sebevražd, napříč věkovými kategoriemi.

A právě v  tomto roce v inscenaci spáchá z neznámých příčin sebevraždu mladík Akio, jehož snem bylo kvalifikovat se na Olympijské hry 2020 v lukostřelbě. Olympiáda 2020 se v Tokiu nakonec nekonala. Byla přeložena na rok 2021. Přesto její oficiální název zůstal: Tokio 2020. Atmosféra ,Osobního Fudži´ evokuje pocit, že rok 2020 nikdy nebyl. A současně ho nikdo z pozůstalých není schopen opustit. A to se všemi tragickými i groteskními odstíny.

Jednou z dominantních složek inscenace je autorská hudba Václava Hoskovce, který představuje mrtvého Akia a zároveň vytváří „živou“ hudbu. Richard Fiala, Jiří Panzner, a Tereza Švejdová hrají kamarády, kteří se snaží vypořádat se sebevraždou blízké osoby. Balancují s myšlenkou, že pro někoho je život jízda a pro někoho brzda. Některé z vícero postav, které herci hrají, se snaží vytěžit z grotesky života maximum i za cenu totálního sebezničení. Jiné váhají s každým krokem tak dlouho, až místo do neznáma nakonec vkročí bez přípravy do propasti. Děj inscenace tak představuje pomyslnou sinusoidu. Každý temný čin je vyvážen (až znevážen) činem světlým a nálada se střídá stejně jako v životě sebevraha.

Další důležitý prvek hraje scénografie Ivany Kanhäuserové. Ta navázala na spolupráci s režisérem Jiřím Ondrou a jejich experimentální koncept, který je založen na četbě a studiu společných literárních, hudebních i obrazových inspirací, ale především na vzájemné intuici a důvěře. Scénografka svůj výtvarný koncept promýšlela a realizovala samostatně a všechny složky – výtvarná, herecká, režijní i hudební – se na scéně setkaly až při prvním zkoušení.

Celý tvůrčí tým inscenace „Osobní Fudži“

Premiéra inscenace Osobní Fudži“ se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 14. června. Veřejná generálka se uskuteční 13. června a první reprízy 28. a 29. června.

Více informací o reprízách i programu divadla je možné získat na oficiálních stránkách www.astudiorubin.cz a sociálních sítích.

Foto: Dita Havránková

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„LUHOVANÝ VINCENT“ se blíží

11. ročník multižánrového festivalu je doslova přede dveřmi. ֍ Performance, divadlo, film, výstavy i přednášky. ֍ Bez nánosu v tanci a životě. ֍ Dojde i na poťouchlost v české filmové kritice. ֍ Na místě i jmenovec hrdiny populárního seriálu „Ulice“ TV Nova. ֍

Ve dnech 24. 27. 6. se v Luhačovicích uskuteční již 11. ročník festivalu „Luhovaný Vincent“. I přes svá kapacitní a prostorová omezení spojená s přetrvávající epidemií koronaviru, zůstává tento kulturní svátek věrný všem programovým sekcím, které znají návštěvníci z dřívějška. V programu tak budou zastoupena divadelní představení, taneční kreace, hudební a zvuková vystoupení, literární čtení, stejně jako výtvarné a performativní umění.

Divadelní sekce letos nabývá především komorní podoby a to například prostřednictvím opakované multisenzorické performance „Lžička pod nos“ (MoreThanThat), určené vždy třem účastníkům. Zasáhne všechny smysly a také fantazii návštěvníka. V rámci festivalových dnů vystoupí nad pramenem Aloiska soubor POCKETART se svou performancí „Treatment of Remembering“, odehrávající se v pomyslném světě, ve kterém již neexistuje příroda, a vystupující se na ni v tanečních obrazech rozvzpomínají. Nevšední zážitek přinese také kurátorovaný blok Festivalu tanečních filmů – „Bez nánosu v tanci a životě“, inspirovaný tématem letošního ročníku. Dostane se i na dětské publikum, které se spolu se svým dospělým doprovodem může těšit na loutkovou inscenaci pražského Studia Damúza: „Řeka“, jež se odehraje v Japonské zahradě.

V rámci nezapomenutelné atmosféry letního kina na střeše městské plovárny bude letos k vidění mezi jinými film britského režiséra Petera Stricklanda na pomezí komedie a hororu – „Takové krásné šaty“ či filozofická esej Ondřeje Vavrečky „Osobní život díry“. Diváci se mohou těšit také na výběr krátkých animovaných filmů minulého ročníku filmového festivalu Brněnská Šestnáctka.

Jako součást doprovodného programu se v tomto roce představí „Audiovizuální sauna“ vznikající ve spolupráci s platforou Young Film Fest. Jedná se o projekt, který kombinuje veřejné přednášky a diskuse s uzavřenými workshopy pro studenty a mladé tvůrce. Veřejnost se v rámci tohoto bloku dočká například přednášky Ondřeje Pavlíka „Poťouchlost v české filmové kritice“. Ta nabourává představu o tom, že fanouškovská a profesionální kritika jsou v digitální éře oddělené. Dojde i na debaty mezi profesionálními kritiky a kritiky fanoušky na téma „Jak se pozná dobrý film“.

Velká část programu se uskuteční přímo na lázeňské kolonádě a u blízkých pramenů. Jako například koncert hudebnice Marie Ladrové v hale Vincentky, která posluchačům zahraje na těremin a nabídne jim také možnost si tento netradiční nástroj vyzkoušet. V rámci hudební sekce se dále představí slovenský skladatel inspirovaný přírodou – Patrik Korinok vystupující pod jménem I AM PLANET, melancholický a osobitý bard Oldřich Janota, experimentálně tvůrčí manželé Irena a Vojtěch Havlovi, překvapivě sourodé duo klasicky vzdělaného houslisty Daniela Meiera a milovníka melancholického drone Václava Dobiáše aka Sweeps04 či ambientní projekt Miloše Dolinského – „Černý tesák“. Na hranici hudby, zvukového projevu a léčebné metody pak stojí tvorba Stanislava Abraháma. Umělec a zvukový designér Českého rozhlasu nabídne propojení muzikoterapeutického gongu s elektronickým dronem z modulárního syntezátoru. V sobotu si budou moci návštěvníci vyzkoušet jeho unikátní sonické lehátko. V neděli pak v hale pramenu Vincentka rozezní také kameny.

Zvuková sekce je na festivalu přítomna vůbec poprvé. Jméno Stanislava Abraháma v ní doplní například zvuková dílna s Michalem Kindernayem a kontaktními mikrofony. Anebo unikátní přednáška trojice hudebních publicistů – Karel Veselý, Miloš Hroch, Pavel Turek na lázeňské téma „hudební wellness“. Vyvrcholením této sekce je pak nedělní luční hostina v těsné blízkosti pramene Aloiska, kterou připravuje umělecké uskupení Hadaikum (Nela Britaňáková a Adéla Chorá). Umělkyně reagují na letošní téma festivalu – „Bez nánosu svérázně“. Pro svoji performance zvolily místo, do nějž v minulosti žádný z bodů programu nezasahoval. Diváci si zde odpočinou při poslechu děl vzniklých během literárních rezidencí spisovatelek Kláry Vlasákové a Terezy Semotamové a autora Petra Borkovce.

Na téma „Bez nánosu“ reaguje také výstavní program. Zadáním pro umělce byla reakce na umělecká díla, památníky a další místa, které v městském prostoru vytváří trvalý historický a ideový nános. Autoři Tomáš Moravec, Vladimír Turner, Martin Zet a William Costa představí v prostoru lázní své site-specific umělecké instalace a performance. Ilustrátor Jan Šrámek pro festival připravuje ilustraci Luhačovického zaniklého památníku v rámci dlouhodobého projektu „Zvláštní okolnosti“.

„LUHOVANÝ VINCENT“ a blahodárná minerálka Vincentka

Součástí sobotního programu bude performance s příběhem a vařením z místních pramenů umělecké dvojice Stonytellers. Již tradičně proběhne také projekce výběru současných videí z produkce Přehlídky filmové animace a současného umění – PAF Olomouc, letos s úvodem kurátorů Tiny Poliačkové a Lumíra Nykla.

Jmenovec hrdiny seriálu Lumír Nykl

Foto: archiv LUHAČOVICKÝ VINCENT

Štěpánka Ištvánková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou JANOU „Leeloo“ KOPTOVOU

„Zpívá se mi lépe, když je v písni i kus mne“

Vše začalo tancem a to jí byly tři roky… Vyzkoušela všechny možné styly a jednu dobou dokonce závodně tančila Rock&Roll. Pak přišel zpěv, zkusila si i herectví a láska k hudbě dovedla Janu Koptovou ke studiu populárního zpěvu na konzervatoři a letos pod pseudonymem Leeloo vydala svůj první singl Botticelli Girl“, ke kterému také natočila videoklip a právě pracuje na svém debutovém albu. Zájem o tanec ji zůstal, a když to čas a koronavirus dovolí, ráda si zatančí v tanečním studiu.

Pocházíte z umělecké rodiny, pradědeček spisovatel, dědeček textař, tatínek herec, textař a pianista, maminka herečka. Jaké bylo, vyrůstat v rodině plné umělců? Jak vás to ovlivnilo?

Rozhodně mě to přivedlo k hudbě a umění celkově. Odmalička jsme chodily se ,ségrou‘ do divadel za rodiči. Nejvíce času jsme strávily v divadle Semafor, takže hudba, tanec a herectví bylo všude kolem mě. Nedokážu si to představit jinak. Když jsme nebyly v divadle, tak jsme šly na koncert  táty a tak podobně.“

Od dětství ráda zpíváte. A podle všeho, jste vždycky chtěla být zpěvačkou, ale vaši rodiče si to nepřáli. V páté třídě na ZŠ jste se v Semaforu objevila v představení Opera Betlém“, kde hrál váš táta a pak jste zpívala v Dětské opeře Praha. Bavilo vás to?

Milovala jsem to! Našla jsem si tam spoustu přátel a hlavně jsem se konečně začala učit zpívat. V naší rodině se opera neposlouchá, jen u venkovního posezení na zahradě hraje klasika. Rozhodně mi to rozšířilo obzory a stát ve svých asi 14 letech na prknech Národního divadla s tím, že jsem tam něco přednášela, byla úžasná zkušenost!!!“

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste nikdy nepřemýšlela nad jinou než uměleckou kariérou, a tak jste se rozhodla pro studium populárního zpěvu na pražské konzervatoři. Proč jste si vybrala právě populární zpěv? Neuvažovala jste o opeře?

Hodně lidí mě do toho nutilo, ale já si nikdy nedokázala samu sebe představit jako operní divu. Plánovala jsem i muzikál, ale nakonec jsem šla na Pražskou konzervatoř k paní profesorce Janě Balašové a vůbec bych to neměnila!“

Nedávno jste vydala svůj první videoklip k písni Botticelli Girl pod pseudonymem Leeloo. Proč právě Leeloo? Někde jste řekla, že je podle hrdinky z vašeho oblíbeného filmu Pátý element…

Ano. Na filmu ,Pátý element´ jsem vyrostla. S kamarádkou jsme si říkaly zkráceně ,Lilu´ . Vždycky jsem věděla, že mé umělecké jméno nebude mé vlastní. Před pár lety jsem se na sociálních sítích Instagram přejmenovala na ,Leeloo´. Když jsme s mým producentem Sebastianem Hádlem a mou sestrou Františkou vymýšleli, jak bych si mohla říkat, tak to Sebastian navrhl. Hned jsem souhlasila!“

V současnosti pracujete na svém debutovém albu a pod pěti skladbami je autorsky podepsaná vaše sestra Františka. Neuvažovala jste o tom, napsat si také sama text?

Texty si píši! Třeba právě můj debutový single ,Botticelli girl´ jsem napsala já – hudbu i text. Se sestrou jsem spolupracovala na třech z těchto pěti zmíněných písních, a pak na všech ostatních sama. Zpívá se mi mnohem lépe, když je v písni i kus mě.“

S rodinou

Spolu se sestrou Františkou jste se objevily v malých rolích ve filmové hudební komedii Jiřího Menzla Donšajni“ (2013), v níž si zahrál také váš tatínek Václav Kopta. Jaká to byla zkušenost? Přijala byste i dnes roli před kamerou?

To už je velice dávno a jednalo se o opravdu malinké role. Nakonec jsem pouze dostala pohlavek před kamerou, ale strašně mě to bavilo. Pamatuji si úplně vše! Konkurz v Malostranské besedě, kostýmní zkouška na hřbitově, zkoušení scén, ostatní děti, co tam s námi byly a samozřejmě velkou premiéru. Jiří Menzel řešil každičký detail. Moc si vážím toho, že jsem ho mohla vidět během jeho práce, kterou dělal dokonale. Vyrostla jsem v divadle a vždycky si všichni kolem mě mysleli, že budu herečka. Rozhodně bych se nějaké té roli nebránila – uvidíme, co přinese čas.“

Zpívání vás podle všeho velice baví a naplňuje. Vyzkoušela jste si také herectví. A co tanec, neláká vás?

Upřímně, vše začalo tancem. Byla jsem velice extrovertní a hyperaktivní dítě, takže jsem začala tančit ve svých 3 letech. Vyzkoušela jsem všechny možné styly a jednu dobou jsem dokonce závodně tančila Rock&Roll. Byl i rok, kdy jsem chodila tančit čtyřikrát týdně (více stylů) a k tomu jsem ještě zvládala akrobacii, výtvarku a dřevěnou dílnu – rodiče se mě prostě snažili unavit. 🙂 Tím jsem si nakonec zničila kolena a po krátké pauze jsem se k tancování vrátila jen částečně. Covid mi brání chodit do mého oblíbeného tanečního studia, ale jednou za čas si něco zatančím.“

Letos vás čeká maturita a co dál? Budete pokračovat ve studiu?

Plánuji zůstat na škole ještě dva roky, abych udělala absolutorium. Nad vysokou školou se ještě rozhoduji. Láká mě zahraničí, ale v poslední době si nejsem úplně jistá…“

Jak ráda trávíte chvíle volna?

Posloucháním hudby, posezením v kavárnách nebo koukáním na něco zajímavého. Záleží na tom, kolik mám energie.“

Jana „Leeloo“ Koptová:

Narodila se 4. 7. 2001 v Praze jako mladší dcera herců Václava Kopty a Simony Vrbické (dvorní dabérky Nicole Kidman). Strýc Jan Kopta je výtvarník. Dědeček Pavel Kopta byl textař, hlavně písní pro Hanu Hegerovou, například „Lásko prokletá“. Prastrýc Petr Kopta byl básníkem, překladatelem, textařem a  podepsal Chartu 77. Pradědeček Josef Kopta byl spisovatel a jeho nejslavnější román „Hlídač č. 47“, který vyšel v roce 1926, byl 3x zfilmovaný. Starší sestra Františka studuje Arts management a s Janou napsala několik písní.

Jana studuje pražskou konzervatoř. Objevila se v malé roli ve filmu Donšajni“.

Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Divadlo KÁMEN se opět rozjíždí

A to docela rychle! A bude hrát i v létě.

Konečně jsme hráli „Poříčskou madonu“

Koncem května jsme dvakrát zahráli „Poříčskou madonu“. Ačkoli ji máme připravenou už od listopadu, byla to první veřejná představení, a byla radostná. Jednorázovými hosty byli kapela Troiss a historik umění Jakub Synecký. Věříme, že radost v této divoké, rozevlátě duchovně orientované hře inspirované Jáchymem Topolem nebyla jednorázová.

Dešťová hůl“ – premiéra

16. a 17. června zahrajeme premiéru „Dešťové hole. Máme k ní tento trailer. Hra obsahuje několik krátkých intermezz, která bude provádět každý večer jiný host. Při premiéře se těšíme na tanečnici Vanessu Annu, s níž bude pouštět techno DJ Zdeněk Vejvoda. I o den později zůstaneme u techna, tentokrát skrze literaturu a obraz: Gabriela Kontra bude číst ze své nové knihy o současném fenoménu obřích rave parties.

Budeme hrát i v létě

Letos budeme hrát i v létě, hlavně začátkem srpna. Budeme hrát „Dešťovou hůl“a „Poříčskou madonu. Obě hry obsahují intermezza pro rozličné jednorázové hosty. Přesný program zveřejníme na stránkách už brzy, jakmile ho sladíme se zajímavými hosty, které právě oslovujeme.

 

Foto: Radka Dubanská a Krystýna Suchá

Blanka Křemenová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN