Štítek: pandemie.

Odborný internetový časopis TANEČNÍ AKTUALITY po roce opět publikuje své tištěné číslo. Třetí „Speciální vydání“, které nahradilo desetiletou tradici „Ročenky“, obsahuje původní články autorů na dané téma v širším kontextu aktuální české taneční scény. O čem se budete moci dočíst v jeho letošním čísle, nám prozradí jeho editorka PETRA DOTLAČILOVÁ.

Ta absolvovala italianistiku na Filozofické fakultě UK a taneční vědu na Akademii múzických umění, kde získala doktorát. Pracovala na výzkumném projektu „Ritual design for the ballet stage“ na Univerzitě v Lipsku. Studovala na Univerzitě ve Stockholmu, kde letos obhájila disertační práci na téma divadelního kostýmu 18. století. Tamtéž spolupracuje na projektu „Performing Premodernity“, kombinující akademický a umělecký výzkum opery i divadla pozdního 18. století. Vedle badatelské práce se DOTLAČILOVÁ věnuje kritické reflexi baletu, současného tance a nového cirkusu. Mimo portál TANEČNÍ AKTUALITY publikuje v odborných periodikách a časopisech.

Jakému čtenáři je váš „Speciál“ určen?

„Každému, kdo se zajímá o tanec a divadlo a chce si o tom přečíst i něco víc než ,jen´ recenze či rozhovory, zajímá jej širší kontext jednotlivých děl, osobností a organizací a možná i určitý teoretický přesah. Na druhou stranu, svým formátem a jazykem jsou články dostupné běžnému čtenáři. Nevyžadují například zkušenost s akademickými texty a diskurzem. V tomto se snažíme být přístupní a otevření.

,Speciál´ rozhodně není určen pouze nebo primárně lidem takříkajíc ,z oboru´. Myslím, že si ho se zájmem přečtou jak aktivní umělci a kulturní manažeři, tak amatérští tanečníci a běžní diváci, které zajímá tanec a další pohybové žánry. Publikace je navíc opět dvojjazyčná, česko-anglická, takže si v ní počtou i zahraniční čtenáři.“

Co je hlavní myšlenkou letošního „Speciálu“?

„Letos jsme se zaměřili na téma ,Tanec a publikum´. A vytyčili jsme, v rámci něj, rozličné perspektivy, kterými jsme chtěli reprezentovat šíři tohoto tématu. Například pohled umělce, který o svém publiku přemýšlí, co mu chce sdělit, jak s publikem komunikovat, jak s ním pracovat. Nebo perspektivu manažerů divadel a festivalů v rámci kulturního marketingu. Dalším příkladem je samotná pozice diváka, takový pohled dovnitř, co se v nás vlastně děje, když se díváme na tanec, nebo nové možnosti virtuální doby.“

Proč se letošní „Speciál“ zaměřuje právě na publikum? Souvisí to nějak s aktuální situací?

„Už loni jsme hledali téma, které je aktuální, ale zároveň má hlubší přesah než analýza trendů jedné sezóny – což ale v obsahu každého ročníku naleznete také. Právě ten přesah vidím jako přidanou hodnotu každého ,Speciálního vydání´.

Publikum se v českém prostředí řeší čím dál tím více v různých podobách. V umělecké tvorbě stále častěji vidíme různé alternativní formy práce s divákem, který je například více zapojen do samotného představení, přejímá aktivnější roli; nebo se tvorba některých umělců svou formou i obsahem zaměřuje na konkrétní skupiny publika, například na děti. Pokud jde o kulturní marketing, tak v posledním roce zesílila debata o ,prodejnosti tance´. O tom, jak získávat nové diváky, jak s nimi komunikovat. Zde je potřeba specifické know-how, které se zejména v nezávislém sektoru dosud podceňovalo. Často proto, že na něj zkrátka nebyly prostředky. A nakonec publiku, jeho složení a individuálnímu prožitku, se v posledních desetiletích stále více věnuje i teoretický výzkum. Zatímco dříve byla přítomnost diváka v divadle brána jako samozřejmost a zkoumaly se spíše samotné divadelní formy, nyní – možná z důvodu konkurenčních uměleckých i zábavných forem, často digitálních či jinak „virtuálních“ – se obrací pozornost na specifický prožitek a přínos živého umění.“

Reaguje také toto tištěné vydání na letošní specifickou situaci s koronavirem?

„Když vznikala koncepce letošního ,Speciálu´, po koroně nebylo ještě ani vidu, ani slechu. Ale celá pandemie a s tím spojené zavření divadel, myslím každého, přimělo přemýšlet o tom, co pro něj vlastně znamená být divákem v divadle, naživo, co je přenosné obrazovkou a co není. Takže svým způsobem toto naše téma získalo ještě na větší aktuálnosti.“

Čím se letošní „Speciál“ liší od toho loňského? Jsou v něm nějaké novinky?
„Kromě tématu, které je každý rok jiné, je to možná přítomnost trochu více teoretického článku o kinestetické empatii, jehož autorem je Josef Bartoš. Anebo také perspektiva choreografky Jany Bitterové a její konkrétní práce s publikem. Tuto pestrost forem i pohledů bych ráda zachovala i do dalších let. Naprostou novinkou je pak obálka, pro kterou vůbec poprvé v historii ,Speciálního vydání´ (i dřívější ,Ročenky´) vznikla fotografie na zakázku. Oslovili jsme fotografa Michala Hančovského a choreografa Václava Kuneše, který se stal modelem, tváří letošního vydání. A v říjnu se měl stát i jeho kmotrem.“

Jakým způsobem ovlivnila nynější pandemie koronaviru obsah „Speciálu“?

„Koncept článků vznikl již před pandemií, ale většina autorů aktuální dění ještě stihla zapracovat. Nejvýraznější dopad byl samozřejmě na úvodní shrnující reportáže sezóny z pohledu baletu, současného tance, pantomimy a nového cirkusu. Nejprve to vypadalo, že autoři texty odevzdají dříve. Protože už nedoufali, že se v květnu divadla opět otevřou. Spousta odsunutých premiér se odehrála již v červnu a červenci, a tak jsme na ně nakonec čekali do poslední chvíle. A myslím, že skvěle vystihují letošní situaci. …i když to znamenalo trochu více letní práce pro redaktory, překladatele i grafičku. A tím i jisté zpoždění s vydáním.“

Jak tedy a kde bude probíhat křest „Speciálu“, vzhledem k současným opatřením?

„Původně jsme plánovali křest na 20. října, v rámci zahájení Bazaar festivalu v divadle Ponec. Vzhledem k opětovnému zavření divadel v říjnu jsme se rozhodli termín posunout na ,klidnější´ dobu. Jelikož tento rituál bychom rádi uskutečnili naživo, ne virtuálně. Kmotrem Speciálu bude, jak již jsem předeslala, Václav Kuneš.“

Děkuji za rozhovor.

Konkrétní odkaz na speciální objednání „Speciálního vydání“ TA: https://www.tanecniaktuality.cz/publikace/objednavka-specialniho-vydani uality.cz/

Foto: Barbora Škrobáková a archiv

Michaela Grossmanová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN