Rozhovor s herečkou Kristýnou Hrušínskou

„Divadlo je můj druhý domov“

Kristýna Hrušínská pochází ze slavného hereckého rodu a s divadlem v krvi se narodila. Přesto nejdříve vystudovala hotelovou školu a až pak herectví na DAMU. Rodinné Divadlo Na Jezerce je pro ni druhým domovem. V současné době se s Kristýnou Hrušínskou setkáváme v nekonečném seriálu Ulice, kde hraje Vandu Veselou a před kamerou se setkává nejen se svoji maminkou Miluší Šplechtovou, ale také se svým strýcem hercem Rudolfem Hrušínským ml., a jak přizná, je za tuhle roli velice šťastná.

Váš herecký rod sahá až do první poloviny 19. století. S divadlem v krvi jste se již narodila a od mala Vás bavilo, přesto jste nejdříve vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole. Proč jste si vybrala tento obor?    

„Mě vždycky bavila historie a cestování. Po základce jsem byla ještě takové uťáplé jelítko a myslím, že na konzervatoři bych s tím měla problém. Tak jsem se nakonec rozhodla pro cestovní ruch. Každopádně herectví mě pořád lákalo, tak jsem to zkusila po maturitě na DAMU a ono to vyšlo. Myslím, že by mě strašně bavilo jezdit po světě a uvádět třeba cestopisy, nebo něco takového. Skloubit herectví s cestováním a historií.“

Díky znalosti jazyků jste byla na stáži ve Finsku a Tunisku. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Bylo to parádní. Byla to vlastně taková neplacená brigáda v cizí zemi. Pracovala jsem za byt a stravu a zároveň jsem měla spoustu volného času na cestování a prozkoumávání okolí. Finsko je nádherná země. Trochu mi připomíná Jižní Čechy, možná proto se mi tam tak líbilo:-)

Máte staršího bratra Nikolu a sestru Báru a jen Vy jste se ze sourozenců vydala na hereckou dráhu a vystudovala herectví na DAMU. Co rozhodlo, že herectví je to pravé povolání pro Vás?

„Já nevím. Asi to, že mě přijali na DAMU.  Každopádně Bára si taky zahrála v televizním filmu Město bez dechu. Hrála tam malou houslistku. A na to, že na housle vůbec neumí, roli zahrála skvěle!“

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

Jak vzpomínáte na své hostování ve zlaté kapličce v ND v roli Clarice ve hře Sluha dvou pánů (2010)?

„Tuhle roli mi kdysi nabídl Ivan Rajmont, který hru režíroval a byl tehdy naším vedoucím ročníku na DAMU. Byla jsem z toho nadšená. Vždyť Národní divadlo byla po generace meta všech herců. Nevím, jestli je tomu tak pořád, ale já jsem byla tehdy z té nabídky paf:-) Když se blížila moje premiéra v tomhle představení, tak se mi pokaždé, když jsem jela kolem ND tramvají, rozbušilo srdce.“

Řadu let jste členkou Divadla Na Jezerce, které založil Váš tatínek Jan Hrušínský. Někde jste řekla, že díky tomu, že Vaše rodina provozuje herectví několik generací, je pro vás chodit pracovat do divadla, jako chodit domů… Platí to stále, a co pro divadlo znamená?

„Ano, v případě Divadla Na Jezerce tomu tak je. Je to vlastně můj druhý domov. Divadlo a jeviště je takový zvláštní, magické místo. Necítíte se úplně fit, je vám ouvej, něco vás bolí, ale vlezete na jeviště a všechno to zmizí a jen si užíváte tu odezvu od diváků. Je to krásný povolání.“

Divadlo Na Jezerce – Naprostí cizinci – Kristýna s Janem Řezníčkem, Ondrou Kavanem, Bárou Kodetovou, Petrem Vackem, Patricií Pagáčovou a Radkem Švecem

Na scéně se setkáváte také se svými rodiči a s oběma jste si  zahrála také ve filmu Pánský klub, v němž si zahrál také Váš syn Vojtěch a režii měl Váš manžel Matěj Balcar. Jak se Vám pracovalo, je výhodou, že jste rodina a znáte se dobře, nebo to má i stinné stránky?

„Jojo, Matěj si nás tam obsadil všechny. Mne se s Matějem pracuje skvěle. Díky tomu, že si vlastně spoustu věcí, které pak režíruje, píše sám a já jsem jeho první čtenář i kritik, tak přesně vím, jak chce postavu i celou hru pojmout a já se pak snažím mu to na jevišti, potažmo před kamerou, nekazit. A hraní s rodiči si užívám. Je to tradice v našem rodě:-) To, že v Pánském klubu hraje i náš Vojtík je super. Byť mu v době natáčení byly necelé 4 roky, zvládl všechno naprosto skvěle. A ještě s úsměvem.“

Kristýna Hrušínská s manželem

Nejnověji máte také roli v nekonečném seriálu Ulice, kde hrajete Vandu Veselou, která se vrací do Čech z emigrace za svoji matkou, kterou hraje Vaše skutečná maminka Miluše Šplechtová. Jak se sžíváte s touto rolí? Je vám Vanda něčím blízka?

„Já jsem za tuhle roli strašně šťastná. Už proto, že se před kamerou setkáváme s maminkou, ale také se strejdou Rudolfem, se kterým hraji úplně poprvé. Tak z toho mám velkou radost. Vanda je takové přerostlé dítě, není moc praktická, spoustu věcí si bere osobně. A hlavně má opravdu moc ráda svojí maminku. A to právě máme společné:-)“

Jaké role ráda hrajete? Je Vám bližší komedie nebo drama a jak se kamarádíte s kamerou?

„Vlastně mám na role docela štěstí, hraji je všechny ráda. Každá má něco do sebe. Je nádherný pocit slyšet v hledišti smích a vědět, že se ti lidé smějí díky mně. A zároveň je pěkný, když je v hledišti hrobové ticho a po představení mi říkají, že i slza jim ukápla. Ne, že bych ráda lidi přiváděla k slzám, ale vlastně mě to vždycky tak potěší:-) S kamerou jsme se docela skamarádily. Uvidíme, jak dlouho nám to kamarádství vydrží, já ho rozhodně ukončovat nebudu:-)

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Každou volnou chvilku jsem se svým synkem Vojtíkem a manželem Matějem. Moc rádi spolu jezdíme po výletech. Sem tam je ovšem potřeba mít takovou chvilku jen sama pro sebe. Mám to štěstí, že máme velkou rodinu, takže se stává, že když má Matěj práci, tak si babičky Vojtíka rozeberou a já mám třeba dva dny jen pro sebe. To pak sedím na terásce, piju kafíčko, plzínku, učím se texty, jdu si zaběhat, zaplavat a sem tam vlítnu na Instagram. To je jediná sociální síť, kterou jsem propojená se světem.“

Kristýna Hrušínská:

Narodila se 5. 3. 1985 v Praze – rodiče – herci Miluše Šplechtová a Jan Hrušínský. Dědeček Rudolf Hrušínský byl slavný herec, strýc Rudolf Hrušínský ml. a také bratranec Rudolf Hrušínský nejml. se také vydali na hereckou dráhu. Díky herci Hynkovi Muškovi je rod Hrušínských spřízněn s hereckým rodem Kostkových, který je jejich společný předek.

Vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole a herectví na DAMU. Je členkou Divadla Na Jezerce, které založil její otec, jehož je také principálem.

Film a TV – Hodina klavíru, Setkání v Praze s vraždou, Nemocnice na kraji města – nové osudy, Vyprávěj, Doktoři z Počátků, Vánoční kameňák, Modrý kód, Pánský klub, Ulice…

Manžel – režisér a scénárista Matěj Balcar a mají syna Vojtěcha (2017). 

Foto: Archiv K. Hrušínské 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Annou Stropnickou o inscenaci Příliš drahý jed

„Proti zlu se dá bojovat „

Proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty!

Ve hře Příliš drahý jed hrajete postavu Mariny Litviněnkové, manželky Alexandra Litviněnka. Jaká podle vás je? Jaký je její příběh?

„Je to chytrá, otevřená žena. Je pyšná na svého muže, ale zároveň má přirozený strach. Pořád je to matka od dítěte, bojí se o svou rodinu. Zároveň je milující partnerkou a věří v práci a myšlenky svého muže.“

V čem je vám Marina blízká a v čem naopak je „vzdálená“ – ať už v dobrém či zlém?

„Je mi blízká skoro ve všem. Podporuje svého muže, myslím, že mají hezký, vyvážený vztah. Dává mu zázemí i podporu, ale když už je to za hranicí, nebojí se ozvat a svého muže konfrontuje se svým postojem. V její postavě vidím hezkou ukázku moderní ženy, která propojuje zavedené ženské stereotypy s moderní ženskou emancipací. V dobrém slova smyslu. Je to dobře napsaná postava. I když je hra o velmi vážné události, ukazuje zde hezky ženskou energii a sílu, kterou v sobě máme. Mnohdy i v lehce humorné notě.“

Studovala jste nějaké materiály k celé kauze Alexandra Litviněnka? Nebo si pamatujete na své pocity, když se přímo v roce 2006 udála, případně poté, když probíhaly soudy?

„Zajímala mě samozřejmě ona událost, o které příběh je. Tedy samotný příběh vraždy ruského agenta Alexandra Litviněnka. Znala jsem ho jen matně. Až při čtených zkouškách jsem se díky režisérovi (Thomas Zielinski), dramaturgyni (Martina Kinská) a kolegům dozvěděla o skutečných faktech. Jsem ráda, že se o tom hraje a informuje. Je to kauza z nedávné minulosti a ukazuje nám, jak funguje politika a hrozby velké moci.

Zhlédla jsem pár dokumentů o dané události. Vystupuje tam často „postava“ Mariny Litviněnkové, kterou hraji. Je to pořád žijící osoba, proto úplně nevím, jak ji titulovat. Je neuvěřitelné, čím si prošla a jak byla schopná se vším, co jí potkalo, bojovat. Je těžké mluvit o ní v minulém čase. Je relativní, jestli její boj již skončil. Ale ten hlavní boj, mám pocit, snad vyhrála.“

Ta hra je, dá se říci, politicky angažovaná. Je vám takové divadlo blízké? Hrála jste už v nějaké v tomto smyslu „konfrontační“ hře? 

„Jsem ráda, že takovéto téma Švandovo divadlo inscenuje. Je to svým způsobem odvážné. Až takhle konfrontační inscenaci jsem nedělala, myslím si, že je to důležité. Jsem šťastná, že máme tu svobodu a možnost o těchto věcech hrát.“

Co může podle vás diváka na inscenaci zaujmout?

Budu vycházet ze sebe po přečtení hry. Rozčarovaná, naštvaná, ustrašená. Ale i vděčná, pyšná a odhodlaná. Příběh nabízí negativní pocity, ale i naději a zadostiučinění. Hra je faktická, ale má naději, což je důležité. Říká, že i proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty.

Foto: Alena Hrbková

Martina Kinská

pro Taneční magazín

Rozhovor s režisérkou, herečkou a dabérkou Pavlínou Dytrtovou

„Nejraději dabuji podivínky nebo bláznivé ženy! Můžu si hrát s hlasem!“

Dabing ji provází díky mamince již od dětství a Pavlína Dytrtová mu zůstala věrná a stále ji velice baví, i když si vyzkoušela režii a úpravu textů. Právě ji si američtí producenti vybrali na český dabing Miley Cyrus v seriálu Hannah Montana. V současné době dabuje Tokio v jednom z nejsledovanějších seriálů La Casa de Papel a v dabingovém studiu se setkává nejen se svoji maminkou Helenou Dytrtovou, ale také se sourozenci Pavlem Dytrtem a Helenou Němcovou a už první krůčky v dabingu zaznamenala také její starší dcera Berta. Její velkou láskou je také zpěv a od doby co je maminkou, hlavně její dvě holčičky. 

Pavlína se narodila v květnu roku 1984. Maminka Helena Dytrtová je dabingová herečka, režisérka, upravuje dialogy, působí jako zpěvačka a muzikálová herečka. Bratr Pavel Dytrt také dabuje a hraje v divadle a sestra Helena Němcová je rovněž dabingová herečka a působí jako učitelka v mateřské škole.

Pavlína působí v dabingu jako herečka, režisérka i úpravce dialogů. Věnuje se převážně rodině. Je rozvedená a má dvě děti.

Díky mamince Heleně Dytrtové jste v dabingovém studiu vlastně vyrostla a sotva jste se naučila číst, už jste získala první roli. Jaké bylo vyrůstat v dabingovém studiu?

„Maminka mě brala všude s sebou. Divadelní představení, ve kterých hrála a zpívala, jsem znala nazpaměť. A opravdu, jakmile jsem se naučila číst, zasvětila mě do světa dabingu. Přinesla domů VHS s filmem, ve kterém jsem měla dabovat, a scénář. Zkoušela jsem si to pořád dokola a už to bylo. Dnes je to pro mě jiné než tenkrát před třiceti lety. Dřív se sešli ve studiu všichni herci a trávili spolu při natáčení čas. Byla zábava. Nyní jsme ve studiu každý sám, takzvaně se „vytočím“ a jdu. Pamatuji si, že když jsem byla malá, kolikrát se točilo do noci. Občas jsem usnula na textu na stolku, jindy jsem spala v režii na gauči. Vůbec mi to ale nevadilo, byla jsem šťastná, že jsem s mámou a ostatními.“

Američtí producenti si vás vybrali na dabing Miley Cyrus v seriálu Hannah Montana a vy jste se stala její dvorní dabérkou. Jaké role ráda dabujete?

„Nejraději dabuji podivínky nebo bláznivé ženy. To je opravdu zábava. Můžu si hrát hodně s hlasem. Stejně tak u Hannah. Ta v seriálu mění hlas z vteřiny na vteřinu. Na každé roli se dá něco najít, ať je kreslená nebo například hororová. Mám velkou hlasovou výhodu, můžu ve svých 37 letech stále dabovat patnáctileté puberťačky. Nyní například dabuji Tokio v seriálu La Casa de Papel pro Netflix je to jeden z nejsledovanějších seriálů.“

Věnujete se také zpěvu a s maminkou jste nazpívaly písničku do Shreka nebo titulní znělky k filmu Andílci a seriálu Noddy a jako zpěvačka jste působila i v rockové kapele Lord Mayor Idiot…

„Celá rodina zpívá snad od narození. Maminka nás k tomu vedla vážně svědomitě. Zpívali jsme pořád a všude. Učila nás kánony a vícehlasy, jsme takový rodinný sbor :). Máma zpěv vystudovala a své vědomosti nám celý život předává. Českou hymnu nás naučila ze všeho nejdřív. Je to nádherný pocit, když vstoupíme do nějaké kapličky a společně si zazpíváme. Kapela LMI už pár let nehraje. Ale ty roky jsme si báječně užili. Zpěv je úžasná a krásná věc.“

Vystudovala jste gymnázium a Soukromou Vyšší Odbornou Školu Umění a Reklamy. Přesto vaší pracovní náplní zůstává dabing. Neláká vás divadlo nebo práce před kamerou?

„Popravdě jsem šla studovat SVOŠUR jen proto, že jsem netušila, co dělat po gymnáziu. Ale už v době studia jsem věděla, že práce account manažerky v reklamní agentuře není pro mě. Nikdy jsem ovšem neuvažovala, že bych vystudovala konzervatoř nebo například DAMU. Jsem dost stydlivá, což o mně ví málokdo, podle lidí vystupuji sebevědomě. Také si myslím, že nejsem fotogenická. Divadlo by pro mě bylo stresující, nevěřím totiž, že mám herecký talent. Dabing je úplně jiná disciplína. Někdo to umí na prknech slávy brilantně rozjet, ale v životě by nemohl dabovat. Já to mám obráceně.“

V dabingu se věnujete také úpravě textů a režii. Co vás na dabingu baví nejvíc?

„Nejvíce mě baví právě samotné dabování. U toho se dokážu občas pěkně vyřádit a pořádně zapotit. Na úpravu dialogů a režii teď nemám čas, jelikož jsem na rodičovské dovolené. Od září, kdy půjde mladší dcera do školky, se ovšem hodlám vrátit zpět. V tomto směru si věřím.“

Často pracujete s maminkou a sourozenci. Jaké to je všichni v dabingovém studiu, a ještě k tomu režírovat maminku?

„Zřejmě to bude znít špatně, ale pro nás je to už celkem rutina. Jak už bylo řečeno, v dabingu se pohybujeme od malička. Bratr Pavel také režíruje. Vlastně se tak nějak dokola režírujeme všichni navzájem :). Jsme na to zvyklí, není to nic zvláštního.“

 Máte dvě děti, také je s sebou vodíte do dabingového studia?

„Občas je těžké sehnat hlídání, takže beru holky samozřejmě s sebou. Berta (9) dohlédne na Beátu (3), pěkně čekají třeba na pohovce, a musím říct, že ohromně pomáhají mobily nebo tablet. Ve studiích znají dcery od miminek. Často přijde otázka: „Tak kdy už začnou ty tvoje holky konečně dabovat, potřebujeme děti.“ Bertička už trochu dabuje. Jde jí to čím dál lépe. Trénujeme spolu doma, aby se nestyděla a aby nekuňkala. Babička Helena ohromně pomáhá.“

 A co odpočinek a koníčky, máte na ně čas?

„Já ráda spím. To je pro mě tím největším odpočinkem. Mám štěstí, že spí obě holčičky od narození celou noc. Čas na koníčky se vždycky najde. Moc ráda drhám, háčkuji, zpívám, kutím a šíleně ráda vařím. Vařením se uklidňuji. Mí strávníci jsou úžasní! Pochvala od partnera a dětí mě vždycky moc potěší. Dělají mi jen samou radost. Takže jsou vlastně také mým obrovským koníčkem.“

Veronika Pechová 

pro Taneční magazín

Rozhovor se zpěvačkou JANOU „Leeloo“ KOPTOVOU

„Zpívá se mi lépe, když je v písni i kus mne“

Vše začalo tancem a to jí byly tři roky… Vyzkoušela všechny možné styly a jednu dobou dokonce závodně tančila Rock&Roll. Pak přišel zpěv, zkusila si i herectví a láska k hudbě dovedla Janu Koptovou ke studiu populárního zpěvu na konzervatoři a letos pod pseudonymem Leeloo vydala svůj první singl Botticelli Girl“, ke kterému také natočila videoklip a právě pracuje na svém debutovém albu. Zájem o tanec ji zůstal, a když to čas a koronavirus dovolí, ráda si zatančí v tanečním studiu.

Pocházíte z umělecké rodiny, pradědeček spisovatel, dědeček textař, tatínek herec, textař a pianista, maminka herečka. Jaké bylo, vyrůstat v rodině plné umělců? Jak vás to ovlivnilo?

Rozhodně mě to přivedlo k hudbě a umění celkově. Odmalička jsme chodily se ,ségrou‘ do divadel za rodiči. Nejvíce času jsme strávily v divadle Semafor, takže hudba, tanec a herectví bylo všude kolem mě. Nedokážu si to představit jinak. Když jsme nebyly v divadle, tak jsme šly na koncert  táty a tak podobně.“

Od dětství ráda zpíváte. A podle všeho, jste vždycky chtěla být zpěvačkou, ale vaši rodiče si to nepřáli. V páté třídě na ZŠ jste se v Semaforu objevila v představení Opera Betlém“, kde hrál váš táta a pak jste zpívala v Dětské opeře Praha. Bavilo vás to?

Milovala jsem to! Našla jsem si tam spoustu přátel a hlavně jsem se konečně začala učit zpívat. V naší rodině se opera neposlouchá, jen u venkovního posezení na zahradě hraje klasika. Rozhodně mi to rozšířilo obzory a stát ve svých asi 14 letech na prknech Národního divadla s tím, že jsem tam něco přednášela, byla úžasná zkušenost!!!“

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste nikdy nepřemýšlela nad jinou než uměleckou kariérou, a tak jste se rozhodla pro studium populárního zpěvu na pražské konzervatoři. Proč jste si vybrala právě populární zpěv? Neuvažovala jste o opeře?

Hodně lidí mě do toho nutilo, ale já si nikdy nedokázala samu sebe představit jako operní divu. Plánovala jsem i muzikál, ale nakonec jsem šla na Pražskou konzervatoř k paní profesorce Janě Balašové a vůbec bych to neměnila!“

Nedávno jste vydala svůj první videoklip k písni Botticelli Girl pod pseudonymem Leeloo. Proč právě Leeloo? Někde jste řekla, že je podle hrdinky z vašeho oblíbeného filmu Pátý element…

Ano. Na filmu ,Pátý element´ jsem vyrostla. S kamarádkou jsme si říkaly zkráceně ,Lilu´ . Vždycky jsem věděla, že mé umělecké jméno nebude mé vlastní. Před pár lety jsem se na sociálních sítích Instagram přejmenovala na ,Leeloo´. Když jsme s mým producentem Sebastianem Hádlem a mou sestrou Františkou vymýšleli, jak bych si mohla říkat, tak to Sebastian navrhl. Hned jsem souhlasila!“

V současnosti pracujete na svém debutovém albu a pod pěti skladbami je autorsky podepsaná vaše sestra Františka. Neuvažovala jste o tom, napsat si také sama text?

Texty si píši! Třeba právě můj debutový single ,Botticelli girl´ jsem napsala já – hudbu i text. Se sestrou jsem spolupracovala na třech z těchto pěti zmíněných písních, a pak na všech ostatních sama. Zpívá se mi mnohem lépe, když je v písni i kus mě.“

S rodinou

Spolu se sestrou Františkou jste se objevily v malých rolích ve filmové hudební komedii Jiřího Menzla Donšajni“ (2013), v níž si zahrál také váš tatínek Václav Kopta. Jaká to byla zkušenost? Přijala byste i dnes roli před kamerou?

To už je velice dávno a jednalo se o opravdu malinké role. Nakonec jsem pouze dostala pohlavek před kamerou, ale strašně mě to bavilo. Pamatuji si úplně vše! Konkurz v Malostranské besedě, kostýmní zkouška na hřbitově, zkoušení scén, ostatní děti, co tam s námi byly a samozřejmě velkou premiéru. Jiří Menzel řešil každičký detail. Moc si vážím toho, že jsem ho mohla vidět během jeho práce, kterou dělal dokonale. Vyrostla jsem v divadle a vždycky si všichni kolem mě mysleli, že budu herečka. Rozhodně bych se nějaké té roli nebránila – uvidíme, co přinese čas.“

Zpívání vás podle všeho velice baví a naplňuje. Vyzkoušela jste si také herectví. A co tanec, neláká vás?

Upřímně, vše začalo tancem. Byla jsem velice extrovertní a hyperaktivní dítě, takže jsem začala tančit ve svých 3 letech. Vyzkoušela jsem všechny možné styly a jednu dobou jsem dokonce závodně tančila Rock&Roll. Byl i rok, kdy jsem chodila tančit čtyřikrát týdně (více stylů) a k tomu jsem ještě zvládala akrobacii, výtvarku a dřevěnou dílnu – rodiče se mě prostě snažili unavit. 🙂 Tím jsem si nakonec zničila kolena a po krátké pauze jsem se k tancování vrátila jen částečně. Covid mi brání chodit do mého oblíbeného tanečního studia, ale jednou za čas si něco zatančím.“

Letos vás čeká maturita a co dál? Budete pokračovat ve studiu?

Plánuji zůstat na škole ještě dva roky, abych udělala absolutorium. Nad vysokou školou se ještě rozhoduji. Láká mě zahraničí, ale v poslední době si nejsem úplně jistá…“

Jak ráda trávíte chvíle volna?

Posloucháním hudby, posezením v kavárnách nebo koukáním na něco zajímavého. Záleží na tom, kolik mám energie.“

Jana „Leeloo“ Koptová:

Narodila se 4. 7. 2001 v Praze jako mladší dcera herců Václava Kopty a Simony Vrbické (dvorní dabérky Nicole Kidman). Strýc Jan Kopta je výtvarník. Dědeček Pavel Kopta byl textař, hlavně písní pro Hanu Hegerovou, například „Lásko prokletá“. Prastrýc Petr Kopta byl básníkem, překladatelem, textařem a  podepsal Chartu 77. Pradědeček Josef Kopta byl spisovatel a jeho nejslavnější román „Hlídač č. 47“, který vyšel v roce 1926, byl 3x zfilmovaný. Starší sestra Františka studuje Arts management a s Janou napsala několik písní.

Jana studuje pražskou konzervatoř. Objevila se v malé roli ve filmu Donšajni“.

Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN