Švandovo divadlo natáčí povzbudivá videa, divákům je nabídne na sociálních sítích
Povzbudit, zlepšit náladu, zaměřit pozornost k dobrým věcem v životě a také neztratit kontakt s diváky. To je smyslem videí, která začali natáčet tvůrci a herci z pražského Švandova divadla.
K vidění jsou na Facebooku a také na vlastním youtube kanálu divadla, kde si je diváci budou moci přehrát. Do projektu se zapojuje například Robert Jašków, Natálie Řehořová, Marie Štípková, Petr Buchta, Jacob Erftemeijer, Bohdana Pavlíková, Luboš Veselý, Anna Stropnická, Jan Grundman, Andrea Buršová, Tomáš Červinek, Klára Cibulková a postupně se přidají všichni členky a členové hereckého souboru.
Texty pro ně současně píší režisér a rovněž umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák, spisovatelka i kurátorka Kateřina Tučková, dramatik a dramaturg David Košťák, spisovatel, dramatik a soudce Josef Holcman, básník Ivan Motýl a další tvůrci spjatí se smíchovskou scénou.
Video herce Petra Buchty (o tréninku ve vaně a šití roušek) najdeteZDE
Video herečky Denisy Barešové (o sbírání vajec a soupisu věcí, za které je vděčná) jeZDE
V A Studiu RUBÍN aktuálně, objevně i hluboce lidsky. █ Zrcadlící „Jezero“. █ Herecké hvězdy televizního seriálu „Ulice“ v daleko závažnějších úlohách. █ Režisérka s citem i erudicí. █
V malostranském sklepení historického domu „U tří korun“ se hraje nové, autorské a progresívní divadlo již déle než padesát let. U jeho zrodu zde stál legendární režisér Radim Vašinka se souborem Orfeus. Později zde na dlouhá léta zakotvil vynikající režisér a inscenátor Zdeněk Potužil. Pod vlajkou svého tehdejšího Divadla na okraji. A v něm se sešla skvělá parta herců. V čele s Ondřejem Pavelkou, Zdeňkem Duškem, Evou Salzmannovou, Lubošem Veselým, Lenkou Machoninovou, Ivou Hűttnerovou a Radkou Fiedlerovou či Ladislavem Matějčkem a písničkářem a skladatelskou oporou Miki Jelínkem. Nezapomenutelná z té doby je mužská role Hrabalova „Pepina“, v podání hostující Zdeny Hadrbolcové. Na tomto místě také začínal proslulý recitátor Mirek Kovářík s pořady mladých básníků „Zelené peří“. V novém miléniu pak toto divadlo ovládl humor. Byla zde inscenována populární komedie Petra Čtvrtníčka s Jiřím Lábusem „Ivánku, kamaráde“, o fotbalových rozhodčích a jejich uplácení. Úspěch v tomto divadelním sklepení sklidila i tehdy aktuální satira o někdejší političce Kristýně Kočí a jejich kabelkách. Ve stejně nastaveném trendu pak pokračoval dramatik, scenárista a režisér Petr Kolečko, který se zde vydal cestou svých nadlehčených autorských inscenací. Bez zajímavosti není, že v Rubínu také původně působili Michal Dočekal a Daniel Špinar, pozdější režiséři pražského Národního divadla. Nyní se tato komorní divadelní scéna vrací – pomyslným obloukem – opět k vážným tématům.
Úvodem přiznám, že jsem – trochu záměrně – předem nečetl podklad dramatizace, oceňovaný román Biancy Bellové „Jezero“. Chtěl jsem se nechat, bez ovlivnění původním textem, uchopit a manipulovat režijní taktovkou režisérky Lucie Ferenzové.
Když jsem šel do Rubínu, vzpomínal jsem na dávné šansonové představení slovenské herečky a zpěvačky Emílie Došekové. Odehrávalo se pod poněkud dlouhým názvem: „Nepýtaj sa, moje dcéra, kto má klúče od jazera?“. Sice tehdy nebylo v Rubínu, ale v podobném úzkém a pospolitém divadelním prostoru tehdejšího Divadla Ateliér (dnes sídle „Ypsilonky“). Vnější tematika byla poněkud jiná. Jak jsem po půldruhé hodině zjistil, předem jsem se tímto dávným večerem motivoval dobře. Nejen směrem na východ… Obě představení – i když je dělí téměř pět desítek let – měla však velmi společné a silné noty. Civilnost, řešení jen zdánlivě banálních problémů, i problematiku daleko závažnější – ekologickou. A hlavně, ono niterné člověčenství. A toho všeho se režijně Lucie Ferenzová zhostila s nesmírným citem i zkušeností. Že by, jako v úvodu zmínění její zdejší předchůdci Dočekal a Špinar, také tato tvůrkyně mířila vstříc bráně „Zlaté kapličky“?
Tematika z Ruska také skýtala možnost poprat se a konfrontovat s tradiční ruskou divadelní tradicí. Tedy ne, že bych přímo očekával nějaké čechovovské variace…
Jezero se však na jevišti (i v baru) Rubínu stává nejen symbolem, mýtickým pojmem, ale současně něčím, co máme všichni na dosah. Co se nám zdá vzdálené, ale přesto se nás týká mnohem aktuálněji, než si myslíme.
Režisérka i dramatizátorka v jedné osobě má zkušenosti z Divadla Komedie, divadla Na Zábradlí a je také zakladatelkou tohoto divadelního seskupení jménem Kolonie. Lucie Ferencová je navíc nyní v A studiu Rubín vedena jako umělecká šéfka. Nakolik měla volnou ruku? Při dramaturgii i vlastní režijní práci?
Osobně jsem během představení cítil, že je v něm Ferencová daleko silnější jako inscenátorka a režisérka. Jako autorka dramatizace místy sklouzávala v dialozích i monolozích k poněkud efektnějším slovním spojením a divácky oceňovaným „fórkům“. Snad v duchu minulé „Ivánkovské“, „kabelkové“ i Kolečkovy éry Rubínu? Ale bez znalosti původního textu předem, nejsem nezaujatě schopen toto hodnotit objektivníma očima.
V komorním prostoru Rubínu, kde jsou nám herci na dosah, neunikne žádná nejistota, přešlap či přeřeknutí. Divák má vše z první ruky. Doslova jako na dlani…
Mezi herci mile překvapil mladý, talentovaný Vojtěch Hrabák. Jediný zde nebyl zatížen rolemi několika Ustál obdivuhodně tíhu hlavní role. I přes to, že jeho úloha Namiho nebyla lineárně jednoduchá. Nevím, zda je synem tragicky zemřelého dramatika, dramaturga a divadelního kritika Martina Hrabáka? Ale každopádně má skvělý herecký potenciál. Tradičně nezklamal Jiří Štrébl. A to v několika, absolutně odlišných, rolích. Rovněž Jakub Gottwald potvrdil, také hned ve více postavách, že nezahanbí jméno jihočeského hereckého barda, spisovatele a publicisty Vladimíra T. Gottwalda (rovněž nevím, zda jsou spjati příbuzensky). A Anita Krausová obstála ve všech svých ženských hereckých úlohách v „Jezeru“ se ctí, elegancí (a v několika případech) i potřebným nadhledem.
Možná je dobře, že se v „Jezeru“ setkáváme převážně s herci z masově sledovaného nekonečného televizního seriálu TV Nova „Ulice“. Alespoň tedy pro ty, kteří nejsou každodenními návštěvníky divadel. Hrabák zde ukazuje, že umí výrazově odstínit daleko více, než mladého, vyplašeného vyděrače. Štrébl, že není oním šablonovitým zedníkem-alkoholikem a Jakub Gottwald naopak nikoli černobílým, schematickým ekologickým aktivistou.
Nikoli závěrem musím vyzdvihnout citlivou scénickou muziku Markéty Ptáčníkové.
Viděl jsem druhou reprízu představení. Bylo vidět, že zřejmě oproti premiéře, vyzrálejší a patrně i usazenější.
Soubor Kolonie se v inscenaci „Jezero“ ukázal jako silný tým. Nejen herecky.A režisérka Lucie Ferenzová jako citlivá a kreativní tvůrkyně. A to není málo.
»Jezero«
REŽIE: Lucie Ferenzová
VÝPRAVA: Andrijana Trpković a Tomáš Bukáček
HUDBA: Markéta Ptáčníková
HRAJÍ: Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová
Švandovo divadlo chystá Den otevřených dveří, po divadle budou provázet herci. Role průvodce se ujme i Robert Jašków
Oblíbený Den otevřených dveří s prohlídkami pro školy i veřejnost chystá ve středu 11. září pražské Švandovo divadlo. Návštěvníkům přiblíží rozmanité divadelní profese, bez nichž se žádné představení neobejde. Rolí průvodců se opět ujmou herečky a herci smíchovské scény. Divadlo i jeho zákulisí tak zájemcům osobně představí Robert Jašków, Luboš Veselý, Bohdana Pavlíková, Natálie Řehořová, Marie Štípková a další členové smíchovského souboru . Ti k výkladu o divadle a jeho slavné historii opět připojí i zábavné příběhy z hereckého života.
Přiblíží se pozadí
„Den otevřených dveří letos věnujeme magickému světu divadla, ale hlavně práci lidí, kteří se – vedle herců, autorů a režisérů – denně starají o to, aby se tohle kouzlo večer co večer znovu opakovalo: od techniků, maskérek a garderobiérek, přes činnost inspicientů a inspektorek hlediště, až po dramaturgii a oddělení marketingu,“ vysvětluje Daniel Hrbek, ředitel Švandova divadla a současně i autor a režisér inscenace Smrt mu sluší, která je na repertoáru od května tohoto roku. I tato hořkosladká komedie s Michalem Dlouhým a Kamilem Halbichem vypráví příběh o lidech kolem divadla – od vrátného až po ředitele.
Exkurze pro všechny s vernisáží na konec
Prohlídky začínají v každou celou hodinu a rezervace předem na ně není nutná. Dopoledne od 9 do 11 hodin bude vyhrazeno školám a od 15 do 18 hodin se divadlo a jeho zázemí otevře veřejnosti. Návštěvníci se podívají například do hereckých šaten, do divadelní zkušebny i do technické kabiny, odkud na představení dohlíží mistr světel a zvuku.
V 19.30 zakončí program vernisáž nové výtvarné zdi, kterou vytvoří herec Jacob Erftemeijer. I jeho dílo se inspiruje divadelním prostředím a životem herců.
Zábava po celý den
Pokladna bude po celý den nabízet vstupenky za výhodné ceny: na vybraná představení je bude možné koupit se slevou 1+1 zdarma. Připraveny budou soutěže, prezentace uměleckých workshopů i písničky z nejnovějšího představení U Temné Irmy a chromé krásky v podání Hereckého studia Švandova divadla.
Zapsat se bude možné i na workshopy, s nimiž u Švandů začali z pražských divadel jako první: prakticky vedené kurzy zaměřené na výuku herectví, pohybu, rétoriky, fotografie, scénografie a dalších uměleckých disciplín nabídnou zájemcům poslední volná místa.
Světová premiéra bude v březnu. Ve Švandově divadle uvedou „Hladovou zemi“, hru záhadnou, temnou i zároveň velmi vtipnou!
Mysteriózní hra mladého českého autora o generaci, která si vykopala vlastní budoucnost. Právě s tímto podtitulem připravují v pražském Švandově divadle novou inscenaci „Hladová země“. Původní hra dramatika Davida Košťáka (*1991) vznikla přímo pro smíchovskou scénu a její herce. Režisérem je Štěpán Pácl, tvůrce známý výraznou obrazivostí a smyslem pro detail. HrajíAndrea Buršová, David Punčochář, Tomáš Petřík, Denisa Barešová (v alternaci s Martinou Krátkou), Luboš Veselý, Marie Štípková, Bohdana Pavlíková a Petr Buchta. V inscenaci se objeví i čerstvá posila hereckého souboru Filip Březina, jako host vystoupí Samuel Toman. Premiéra bude 2. března ve Velkém sále Švandova divadla.
Hladová země má být dramatem s prvky tragikomedie. Vypráví o lidech z důlního města, kteří si v touze po nekonečné hojnosti a bezpracném životě nechali podrýt základy svých domů. A své obavy, sny a někdy i své zločiny raději zasunuli kamsi dospod. Jenže nic netrvá věčně, ani oblíbené slavení v místní hospodě. Do města přichází podivný cizinec a z hlubin vyrabované země je slyšet hřmění…
„Hladová země je jako obraz lidské duše bez lásky,“ říká o chystané novince režisér Štěpán Pácl, v současnosti kmenový režisér ND Brno. „V Košťákově hře je cosi mýtického a živelného. Je v ní cosi záhadného ze skotských detektivek Petera Maye, cosi temného ze skandinávských legend a cosi česky vtipného. Vzniká nový příběh, kde v dunění země volá lidský hlas po lásce. Vyslyší ho ti na povrchu? Nebo se odváží sestoupit dolů, do nitra země zjistit, co zemi schází?,“ naznačuje režisér.
Strach z míst, odkud bereme
Autor hry David Košták k tomu uvádí: „Jako dítě jsem měl strach z neznáma, které se skrývalo pod postelí. Tenhle strach ve mně v různých formách přetrvává a přetavuje se i do hry – strach z věcí, jež se noří z minulosti, strach z prázdných míst, které zůstávají tam, odkud bereme…“ Podle něj je „Hladová země“ především o tom, čím se člověk liší od stromu. „To, co je pod povrchem a nad ním, máme tendenci oddělovat, takže ztrácíme svoje kořeny a hroutíme se při prvním poryvu větru,“ míní autor, který do Švandova divadla nyní nově nastoupil i jako dramaturg. Už v roce 2017 tu ale měla ve Studiu premiéru jeho hra „Srdce patří za mříže“; v příběhu o tom, jak snadné je v dnešní době ztratit lidské srdce, David Košťák důmyslně zachytil téma transplantační turistiky v Číně a také nebezpečí z příklonu k této velmoci.
Podle dramaturgyně hry Martiny Kinské je Hladová země mimo jiné působivým obrazem společnosti, která si zvykla žít na dluh a na úkor budoucích generací. „V téhle souvislosti se vynořuje i téma zamlčování nepříjemného, nevidění možných rizik, stejně jako vytěsnění a falešný výklad nepohodlné minulosti. Vše se děje pro blahobyt a pro bytí v iluzi ideálu a pohody za každou cenu,“ shrnuje Martina Kinská.
Košťákova „Hladová země“ je tak dalším z dramatických textů, které vznikly přímo na popud Švandova divadla – scény, jež v posledních letech usiluje o vytváření původních autorských divadelních her. K nim patří například „Lámání chleba“ Josefa Holcmana, „Pohřeb až zítra“ Natálie Kocábové či „Trollové mezi námi“ Barbory Hančilové.
Světová premiéra novinky od jednoho z nejvýraznějších současných mladých českých dramatiků je naplánována na sobotu 2. března ve Velkém sále, nejbližší reprízy jsou na programu 4. a 22. března.