Hudebník, kapelník, aranžér, hudební režisér, majitel studia SOKIT a v poslední době i pedagog, textař a zpěvák některých svých specifických písní EDUARD PARMA ml. má, mimo těchto svých bohatých aktivit, ještě čas sledovat zahraniční televizní soutěže krásných slečen, dam a dívek.
A jelikož spolupracoval se zpěvákem a tanečníkem JIŘÍM KORNEM, který (mezi jinými hity) zpívá píseň Ondřeje Soukupa s textem Gabriely Osvaldové „Miss Moskva“, tak se Eduard Parma mladší zaměřil na soutěže krásy v postsovětských zemích. A konkrétně na soutěži v Petrohradě pro nás zajistil speciální a jedinečný rozhovor s jednou z účastnic soutěže „KRÁSKA RUSKA“ a „OSOBNOST ROKU“. Konkrétně s „Miss Šarm“.
Oksana před soutěží…
Dobrý den, zde TANEČNÍ MAGAZÍN, z České republiky, z Prahy. Prosím, můžete se nám představit?
„Jmenuji se Oksana Petrova. A ačkoli některé mé soupeřky věk tají, já vám jej prozradím. Je mi osmadvacet let.“
…a po přeměně u stylistů
Máte krásnou štíhlou a sportovní postavu. Přímo to svádí k následné otázce: věnovala jste se někdy tanci?
„Tak tancování jsem se věnovala už od útlého dětství. Tancovala jsem, s dalšími dívkami, v rytmické a taneční skupině. Hodně jsme veřejně vystupovaly. Možná právě zde jsem získala pomyslné ostruhy a odhodlání přihlásit se později do soutěží krásy.“
Kromě kolektivního vystupování jste se někdy věnovala i individuálním tanečním disciplínám?
„Tančila jsem také go-go a věnovala se rovněž i improvizaci na jevišti.“
Ve společenském to Oksaně slušelo neméně
Mluvila jste o soutěžích krásy v množném čísle. Toto nebyla Vaše první taková akce?
„Máte pravdu. Toto byla moje druhá soutěž krásy. Vlastně, jednalo se o můj dávný dětský sen. A sny se musí splnit. Snila jsem o tom stát se modelkou, ale moje výška mi to nedovolila, proto jsem se věnovala tanci. Tedy oboru, kde zrovna vzrůst není natolik důležitý… 🙂 .“
A kde jste tedy již soutěžila „v oblasti krásy“?
„V Moskvě mě letos v září pozvali, na doporučení, do celoruské soutěže krásy ,Top World 2020´. Casting se tady již u mě proto neočekával. A musím se pochlubit, že jsem zde získala cenu ,Miss Šarm 2020´ (původně: ,MISS CHARM´)!“
Oksana má za soutěž i svůj certifikát
Co pro Vás tato soutěžní klání přinesla pro další život?
„Získala jsem na nich zkušenosti, nové známosti… A navíc to znamenalo spoustu emocí, bylo to zajímavé a zábavné. I v neposlední řadě mi to zahltilo sociální sítě nepředstavitelnou spoustou nových fotek.“
Jak se přesně jmenovala ona Vaše druhá soutěž, kde Vás vysledoval pan Eduard Parma a doporučil TANEČNÍMU MAGAZÍNU?
„Této – již své druhé – soutěže jsem se zúčastnila 3.12. 2020 v Sankt Peterburgu. Jednalo se vlastně o dvě soutěže ,v jedné´, tedy v současném termínu. Ta první se pyšnila titulem ,KRÁSKA RUSKA´ (v originále: ,KRASA ROSSII´) a ta druhá probíhala souběžně pod názvem ,OSOBNOST ROKU“ (v originále: ,ČELOVEK GODA´).“
Exkluzívní snímek ze šatny soutěže krásek Ruska
U nás v Čechách se říká: „Do třetice všeho dobrého.“ Uvažujete i Vy o třetí účasti v soutěži krásných žen a dívek?
„Určitě! Chci se účastnit znovu a znovu. Tedy, nejen potřetí, ale i počtvrté a dále… Protože tato atmosféra a krása kolem mě dokonale fascinuje. 🙂 .“
Děkujeme a za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU Vám budeme držet palce i pěsti v soutěžích i soukromém životě. A návdavkem Vám přejeme, zvlášť v dnešní době, tolik potřebné zdraví.
Pražský komorní balet streamuje v pátek na internetové televizi Mall.tv novou premiéru
Pražský komorní balet uvede v pátek 4. prosince 2020 v 18.00 na internetové televizi Mall.tv nový komponovaný večer s názvem „Zabiják život“. Diváci tak budou mít možnost i v čase druhé vlny koronavirové pandemie zhlédnout představení, jehož premiéra byla původně plánována na 22. listopadu v Divadle na Vinohradech v Praze. Večer se skládá ze dvou zbrusu nových „kusů“. Satirická taneční komedie „Když nevíte coby, kupte si dva hroby“ je z pera Marka Svobodníka. Choreografii „Epitaf“ vytvořil Petr Zuska. Choreografové tvořili na hudbu českých skladatelů Josefa Suka a Antonína Dvořáka. V novince Pražského komorního baletu se objeví hořkosladký humor, osudová láska i mrazení smrti.
„Když nevíte coby, kupte si dva hroby“ je černá groteska s detektivní zápletkou, kterou vytvořil Marek Svobodník na motivy příběhu Agathy Christie. Na jemnou hudbu Sukovy Serenády Es dur se odehrává hořký příběh jedné zámožné rodiny, v níž nečekaně skoná její nejstarší člen. Vše by bylo „v pořádku“, pokud by se nejednalo o vraždu. Příběh je zároveň satirickým skečem rodinných sporů, ve kterých smutek nad zesnulým rychle střídá vzájemná zášť, podezření, a především pak touha po dědictví. „Žádnou velkou dávku legrace ale nečekejte,“ upozorňuje Svobodník. „Vypadá to jako sranda, ale nebude to sranda. Jen hořký příběh za zvuku sladkých melodií. A taky se tam vlastně vůbec netancuje. Nějak mi ty grandes jetés a piruety nejsou vlastní…“
Petr Zuska se pro své nové dílo „Epitaf“ inspiroval hudebním skladatelem Antonínem Dvořákem a výjimečnou britskou violoncellistkou Jacqueline du Pré. „Inspirací, jak přistoupit ke koncertu h moll pro violoncello a orchestr, se mi stal jednak Antonín Dvořák sám, respektive jeho vztah k Josefíně Kounicové. Jeho lásce z mládí, jejíž nemocí a smrtí je toto dílo hluboce ovlivněno,“ vysvětluje Zuska. „Druhým a zásadním ‚želízkem v ohni‘ se mi pak stala další žena. Fenomenální britská cellistka Jacqueline du Pré, jejíž interpretaci jsem si vybral. A to nejen z čistě muzikálního hlediska. Strmá kariéra ji začala opouštět už v pětadvaceti letech, kdy přestávala cítit prsty na rukou. S roztroušenou sklerózou a připoutána na vozík posléze velice předčasně zemřela… Violoncello považuji za hudební nástroj, který je schopen ‚mluvit‘. A pokud dojde k zázračnému propojení génia-skladatele s kongeniálním interpretem, jsou jeho ‚slova‘ o to jasnější a naléhavější. To je případ dvojice Dvořák–du Pré. V čase a prostoru se sice minuli, ale setkávají se nadále někde v mnohem podstatnější dimenzi… Premiéru bych rád věnoval ‚Jackie‘ k jejím nedožitým 75. narozeninám.“
„Epitaf“ Petra Zusky
V hlavních rolích choreografie se představí sólistka Pražského komorního baletu Tereza Hloušková a hostující Ondřej Vinklát, který je mimo jiné čerstvým držitelem třetí Thálie.
„Jsme rádi, že můžeme nové představení ,Zabiják život´ sdílet s našimi diváky alespoň on–line,“říká ředitelka Pražského komorního baletu Ladislava Jandová.„Pražský komorní balet je jediný nezávislý soubor v České republice, který nabízí svým sólistům stálá angažmá. A je pro nás nyní prioritou udržení pracovních míst – tanečníků, baletních mistrů i dalších pracovníků – přesto, že v tuto chvíli není možné odehrát žádné představení. Děláme maximum pro to, abychom pokračující krizi přestáli. I proto jsme nastudovali a dokončili nové představení i ve chvíli, kdy už bylo jasné, že jej nebudeme moci v plánovaném termínu odehrát. Věřím, že divákům uděláme Mikulášskou nadílkou naší nové premiéry radost, a že ji brzy budeme moci zatančit naživo.“
„Zabiják život“
„Když nevíte coby, kupte si dva hroby“
Režie a choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Josef Suk: Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6
Scéna: Petr Siedlaczek
Kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Tančí: 9 tanečníků
Délka: 30 minut
„Epitaf“
Režie a choreografie: Petr Zuska
Hudba: Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104
Autentické anebo atletické dílo představuje moment maximální kumulace síly. Navazuje na úspěšnou spolupráci v inscenaci „Assemblage“. Zatím v neveřejné premiéře. Za účasti diváků 10. 2. 2021.
Studio ALTA uvedlo 28.11. 2020 neveřejnou premiéru tanečně-pohybové skici s prvky atletiky a práce s objektem. Inscenace „Momentum“ taneční skupiny ME-SA navazuje na úspěšnou spolupráci tanečnice Martiny Hajdyla Lacové a scénografky Zuzany Scerankové. Ty spolu v roce 2018 vytvořily taneční dílo „Assemblage“. Tentokrát se obě budou věnovat studii atletického pohybu, momentu kumulace energie a jeho zastavení. Pro veřejnost soubor uvede představení 10. února 2021 ve Studiu ALTA.
Pojem „momentum“ používá fyzika nebo třeba ekonomie k vyjádření síly a rychlosti. Martina Hajdyla Lacová se s ním ale setkala na tanečním tréninku s Rasmusem Ölme: „Chtěl po nás, abychom dokázali být rychlí, lehcí a efektivní, tak nám připomínal, abychom využili momentum. O to se snažíme i v inscenaci ,Momentum´. Vlastně je to takový můj celoživotní úkol, hledat sílu a rychlost,“ uvádí Martina Hajdyla Lacová, tanečnice a spoluautorka konceptu inscenace.
Vztah těla, pohybu, objektu a tance autorky zkoumají na příkladu atletického výkonu a kumulace síly před ním. Koncentrace energie je již tak vysoká, že pohyb téměř nelze zastavit, anebo je takové zastavení frustrující a paradoxně vysilující. Nevyužít „momentum“ znamená zmeškat příležitost a zahodit vše, co jsme do ní investovali – ve sportu, v tanci i v životě.
Inscenace se táže, jak lze naložit s lidskou energií, a netradičně konfrontuje medium dynamického tance a statické sochy. „V mediu sochy je stlačená koncentrovaná síla a z tohoto stlačeného otisku pohybu ho v inscenaci znovu předáváme do pohybu na jevišti,“ doplňuje Zuzana Sceranková, autorka scénografie, která zároveň v inscenaci vystupuje.
V ohraničeném prostoru divadelního sálu nelze podávat atletické výkony, stísněná plocha brání performerkám vypustit nahromaděnou energii a nutí je ji maximálně kumulovat v sobě samých a vypořádat se s nedovršenou gradací.
Nezávislá taneční skupina ME-SA:
„Momentum“
(autentické nebo atletické dílo)
28. 11. 2020 19.30 | NEVEŘEJNÁ PREMIÉRA
10. 2. 2021 19.30 | VEŘEJNÁ PREMIÉRA
»MOMENTUM«
Koncept: Martina Hajdyla Lacová, Zuzana Sceranková, Klára Hutečková
Interpretace: Martina Hajdyla Lacová, Zuzana Sceranková
Choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Scénografie: Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Klára Hutečková
Hudba: Ivo Sedláček
Světelný design: Jiří Šmirk
Pohybový coaching: Jaro Viňarský
Produkce: ME-SA / Jiří Hajdyla
Koprodukce: BOD.Y z. s. / Zuzana Frištiková
Partneři projektu:ALT@RT, z.ú., Stanica Žilina-Záriečie, KC Záhrada Banská Bystrica
Z veřejných zdrojů podpořil „Fond na podporu umenia“.
Projekt vznikl za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
„Tanec je tichý živel, který se dostavuje často, naštěstí“
Absolventka tanečního oboru na Janáčkově konzervatoři v Ostravě Nataša Novotná v devatenácti letech získala angažmá v Nizozemsku. Tančila také ve švédském Göteborgu a po návratu do Čech, spolu s kolegou Václavem Kunešem založili soubor současného tance 420PEOPLE. V současnosti je ředitelkou Kyliánova nadačního fondu v Praze. Působí také jako choreografka a vyučuje na tanečních školách a z pozice repetiora koučuje taneční profesionály.
Narodila jste se v Opavě a již ve dvou letech jste se začala věnovat krasobruslení a pak přišel balet. Jak vzpomínáte na své dětství, které jste prožila se sestrou na Moravě v obci Dobroslavice?
„Tomu říkám trefa do černého, zmiňujete moji sestru a to je pro mě nejvíce křehké téma, jelikož jsme spolu měly autonehodu a ne všichni přežili. Vzpomínky na naše krásné společné dětství jsou pro mě velmi vzácné. Od mala jsem dojížděla zhruba hodinu do města, Ostravy, za tréninkem a na rozdíl od ostatních vesnických dětí, chodila tam i na základku. To byla ohromná výhoda, uměla jsem totiž mnohem dříve všechna sprostá slova 🙂 Své dětství reflektuji skutečně jako dokonalé. Ve velkém rodinném domě hned vedle lesa, který stále něco plodí, což nás učila naše babička „lesní žena”; na jedné straně vsi třešňová alej, ořechová na druhé, možná proto se vůbec nebojím výšek?! Zámecký park s nejkrásnějším tenisovým kurtem na světě a na svahu lyžařská kotva. S rodiči jsme často výletovali a o prázdninách vždy vyjeli za babičkou do Prahy a pak pryč z Čech. Tedy kam to šlo, tátova sestra totiž emigrovala do Švýcarska.“
(foto: V. Jirásek)
Co Vás přivedlo k tomu, že jste šla na ostravskou Janáčkovu konzervatoř, kde jste vystudovala balet, i když jak jste jednou přiznala, Váš tatínek viděl Vaši budoucnost v matematice?
„Ono nakonec, konzervatoř je vlastně taková jen trochu jiná matematická škola. Denně řešíte neznámé, geometrii, plánování, úhly, kinetiku, dynamiku, derivace a fraktály, pokud tedy chcete. Já rozhodně chtěla. Od dětství v krasobruslařském oddílu TJ Vítkovice, bylo k baletu dost blízko. Někdy od páté třídy jsem si jiné povolání moc nedokázala představit. Konzervatoř byl jasný cíl.“
V devatenácti letech jste byla, v roce 1997, angažovaná v nizozemském souboru Nederlands Dans Theater 2 pod vedením světově proslulého choreografa Jiřího Kyliána. Pak jste dva roky tančila ve švédském Göteborgs Operan Ballet a od roku 2002, jste byla pět let, členkou hlavního souboru Nederlands Dans Theater. Jak vzpomínáte na svá zahraniční angažmá? Co Vám to dalo?
„Jako každý Honza, který jde do světa. Získala jsem především zkušenosti a s nimi spojené vzpomínky. Země, ve kterých jsem žila, jsou velmi vyspělé, jakýsi vzor jsem čerpala nejprve docela podvědomě i ve společensko-sociální rovině. Práce samotná je, mimo hodiny na sále, především o setkávání se. Některá setkání rezonují dodnes a přerostla v přátelství, jiná a je jich dost odnesl čas. Potkali mě více či méně fajn lidi, zajímali mě vztahy s nimi a mezi nimi, řešila jsem nečekané a nové životní situace, vydávala se na krásné blízké a dálné cesty… Rozmanitost by mohla být shrnujícím slovem pro toto období, a pokud si z něj něco nesu vědomě, pak je to jakýsi pocit bezpečí, že prakticky všude na světě mají lidé své radosti a problémy… a že řešit divné myšlenky nebo stavy tancem, funguje už tisíce let.“
(foto: Tamara Černá)
Poté jste se vrátila do Čech a spolu s Václavem Kunešem jste v roce 2007 založili soubor současného tance 420PEOPLE, jehož jste byla do roku 2016 výkonnou ředitelkou: Co k tomu vedlo, založit tento soubor a kde všude vystupuje?
„Vytvořit soubor byl čistě jeden ze splněných snů. Říkala jsem to už mockrát, měla jsem takovou touhu a potřebu zkusit tady doma dělat podobnou věc, která mě samotnou nadchla a pro vývoj (mého) oboru dávala smysl. Tělo v pohybu je takový přirozený komunikační kanál a věřím, že se nám se souborem podařilo a nadále daří zprostředkovat nebo evokovat divákovi neopakovatelný zážitek, který mu třeba nějak odlehčí v tíze života.
Poslední 4 roky sleduji soubor opravdu jen z povzdálí anebo on-line, abych byla lehce v obraze. Přehled o tom, kde a co hrají, vůbec nemám. Zpětně je to pro mě hezká a poučná životní kapitola, ze které si nesu spoustu zkušeností a postřehů. Pocit z toho období, kdy se člověk ze začátečnického elánu a naivity pouští do složitých věcí, zůstává pozitivní a naplňující. To nejen ve smyslu pocitu dobře odvedené práce (zaměstnali jsme lidi, řadě tanečníků nabídli angažmá a další řadu přivítali v divadle). Myšlenka, třeba na to že už jste něco zvládli, často dokáže působit jako hnací motor.“
(foto: P. Šulcová)
V roce 2017 jste založila Kyliánův nadační fond v Praze. Co je jeho náplní?
„Kyliánův fond v Praze existuje prakticky od začátku devadesátých let minulého století. Od té doby především schraňuje a dále nabízí k dispozici veškeré video materiály současných významných choreografů. Navíc i další archivní záležitosti nebo pozůstalosti relevantní našemu oboru. V současnosti směřují aktivity fondu do tří hlavních směrů. Pokračuje budování videotéky a vzpomínkový program Stopy v písku, který je jako vše teď kvůli covidu pozdržen. V rámci archivu teď pracujeme na knize textů pana Kyliána, tak aby byla pro regulérní veřejnost nejen pro tanečníky. Dalším směrováním fondu je kontinuální vzdělávání. V loňském roce byl zaveden čtyřletý program pro studenty konzervatoří. Budoucí tanečníci se seznámí nejen s prací našeho mistra, studují přímo i současný materiál, dostávají reference a diskutujeme nad přístupy k látce. Tak aby si věci dokázali spojit, byli více připraveni na realitu zaměstnání. Třetí směr fondu jde naproti veřejnosti. Více než kdy jindy si dnes klademe otázku, co taneční umění pro budoucnost znamená? Přežije-li taneční představení ve formě, kterou známe? Měli bychom pohyb využít ještě jinak … Jsou to zásadní otázky, na které zatím nemám odpověď, nicméně beru propagaci tance jako své poslání a pohyb bez zbytečných slov jako životní styl. Obloukem tedy se dostávám k tomu, že připravujeme realizaci kinetické sochy – pracovní název Hybatel.“
Vyučujete na tanečních konzervatořích, AMU v Praze a v souborech v ČR a v zahraničí. Jste lektorkou tanečního Studia Nové scény ND, vyučujete pohybový jazyk Gaga, děláte choreografii. Baví Vás předávat své schopnosti mladé generaci?
„Uvažuji nad svými lekcemi spíše tak, že zkušenosti naopak získávám já. Vést kolektiv, myslím tím učit žáky nebo ty dospělé klienty, je pro mě více než cokoliv jiného spíše psychologie. Přicházet na to jak kdo a proč funguje právě, jak funguje, navíc mám k detekci psychiky pro pozorování celé tělo, které neumí lhát. Moc zajímavé.
Samozřejmě mě nejvíce naplňuje vyučování tam, kde mé informace zužitkují. A to se odvíjí především od předchozího učitele, pak od talentu, vůle a inteligence žáka. Vždy je to nakonec můj čas, který s lidmi trávím, nerada si jej otrávím.“
(foto: P. Hejný)
Na svém kontě máte dvě nominace nizozemských kritiků jako nejlepší tanečnice, Cenu Thálie za výkon ve Small Hour a na Festivalu Tanec Praha jste v roce 2009 získala titul Tanečník roku. Jednou jste přiznala, že budete tančit do sedmdesáti. Co pro Vás znamená tanec?
„Tanec je pro mě velice moudrý, ne-li nejmoudřejší způsob péče o vlastní tělo. Barometr vlastního stavu mysli a těla. Nekonečný pomocník pro získání lepší nálady a taky tichý živel, který se naštěstí dostavuje často.“
Spolupracovala jste s řadou zajímavých osobností. Je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil a s kým byste ještě ráda spolupracovala?
„Bylo by praktické vyjmenovat spíš těch pár lidí, se kterými už bych ráda nikdy nespolupracovala. (-: Vážím si velmi všech hvězdných setkání a propojení na inspirativní osobnosti. Choreografové Jiří Kylián a Ohad Naharin, kteří se mi prolínají životem, jsou bezesporu dva muži, kteří zkrátka už svou existencí zařídili motivaci pro ostatní, já nejsem výjimkou. Navíc s nimi svým způsobem stále spolupracuji. Mám-li dotaz chápat tak, s kým bych ráda spolupracovala jako tanečnice? Pak s kýmkoliv, kdo v mých očích prokazuje smysluplné profesní i lidské chování, k tomu má nosný nápad a zajištění pro vznik inscenace.“
Jste velice zaneprázdněná pracovními aktivitami. Umíte odpočívat a co koníčky?
„Popravdě jsem raději v pohybu než bez něj. Odpočívám na cestách, medituji při vaření, koníčkem je velká zahrada a drazí přátelé.“
(foto: M. Perricone)
Foto: Tamara Černá, V. Jirásek, P. Šulcová, P. Hejný a M. Perricone
