Rozhovor s velmi slavnou sólistkou baletu a pedagožkou ADÉLOU POLLERTOVOU

„Balet je boží!!!“

Devět let byla členkou baletního souboru v Hamburku, pak byla sólistkou baletu ND v Praze, za své taneční kreace obdržela Adéla Pollertová několik významných ocenění. Balet je stále její velkou láskou a své zkušenosti předává dále, a to jak na HAMU, tak v Baletní akademii Adély Pollertové a učení jí přináší radost a naplnění.

Pocházíte z rodiny, kde kraluje sport a provází ji umění. Vaším pradědečkem byl operní pěvec a herec, člen ND Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper, pratetou Ema Švandová, která vedla Švandovo divadlo, které založil její manžel Pavel Švanda. Váš tatínek spolu s bratrem byli mistry světa ve slalomu na divoké vodě. Jak Vás  to ovlivnilo?

„Nikdy jsem nebyla do ničeho tlačená, nikdo mě do ničeho nenutil, nikdy mi nebylo předhazováno, kdo byli mí předci a všechno, co jsem kdy dělala, jsem dělala z vlastního přesvědčení a nějaké síly uvnitř sama sebe. Možná je to opravdu v genech, kterým člověk neunikne, ale ,tah na branku´ je jedna z vlastností, za kterou jsem rodičům a životu vděčná. Mám to štěstí, že se kdykoliv mohu na svou rodinu a nejbližší spolehnout a když náhodou padám ke dnu, všichni mě podrží a podpoří. Všechno v životě je týmová práce, i když si myslíte, že jste to zvládli sami.“

Od pěti let jste se věnovala moderní gymnastice a až v patnácti letech jste se dostala k baletu. Čím Vás okouzlil, že jste jej vystudovala na taneční konzervatoři?

„ Popravdě balet nikdy nebyl mým snem. Když jsem dělala gymnastiku, chtěla jsem tančit. A když přišla nabídka na Taneční konzervatoř, myslela jsem si, že to je ono – budu tančit. To, že budu stát denně u tyče a ,šmrdlat´ nohama battement tendu do zbláznění, to jsem si uvědomila sice záhy, ale to už jsem byla chycená a ze své povahy jsem nemohla vzdát vybranou cestu. Nelituji! Balet je prostě boží!!!“

 Po škole jste se stala členkou baletního souboru v Hamburku, kde jste byla devět let. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Hamburk mi dal nejen úžasnou pracovní příležitost, ale dal mi i obrovskou školu života. Ve všech ohledech bylo toto angažmá pro můj budoucí život naprosto zásadní. Naučila jsem se samostatnosti, naučila jsem se jazyky, procestovala jsem celý svět, poznala jsem skvělé lidi, měla jsem toho nejlepšího šéfa, od kterého jsem se toho hodně naučila (i na poli šéfovství) a hlavně jsem v Hamburku právě díky Neumeierovi pochopila o čem balet opravdu je…“

Po návratu do Čech jste v roce 2005 nastoupila do baletu ND v Praze jako sólistka, kde jste za roli Julie v baletu „Romeo a Julie“ získala cenu Thálie. Jak jste jednou přiznala, byla to vždy Vaše vysněná role. A co další role, které přirostly k Vašemu srdci?

„Pražské angažmá bylo trochu jiné. Na rozdíl od Hamburku, kde má John Neumeier doslova monopol na své balety, v Praze jsem tančila v choreografiích zcela rozmanitých. Přiznám se, že tanečnici jsou tak trochu jako gladiátoři. Co vám řeknou, ať zatančíte, to prostě uděláte. Když jste v souboru, nemůžete si vybírat. Nemůžete říct, tohle se mi nelíbí, to tančit nebudu! Ale nakonec i v těch kusech, které nepatřily mezi mé hitovky, jsem si našla něco pozitivního a bylo to vlastně fajn. Takže když se ptáte, na jakou další roli kromě Julie bych vzpomenula, je jich tolik, že seznam by sahal až na konec stránky…“

 Za své taneční kreace jste obdržela různá ocenění a již v roce 1999 jste získala německé prestižní ocenění Dr. Wilhelm Oberdörffer Preis pro nejlepší tanečnici v Německu nebo o deset let později ocenění Philip Morris Ballet Flower Award za mimořádný výkon v oblasti klasického baletu. Co to pro Vás znamená?

„Získat jakékoliv ocenění je samozřejmě skvělé a kdo říká, že ho to nezajímá, tomu nevěřím. Potěšila mě jak Cena Thálie, tak třeba ocenění Klubu přátel baletu za nejoblíbenější tanečnici (teď přesně nevím kterého roku). Ale co mě vždycky zahřálo nejvíc, bylo to, když diváci odcházeli z představení spokojení. Jednou jsem byla v New Yorku na muzikálu ,Gypsy´. Lístek mě stál 200$ a hlavní hrdinka celou roli odmarkýrovala! V tu chvíli jsem si řekla, že tohle nikdy svým divákům neudělám. Byly to moje skoro nejlíp investované peníze v životě.“

Později jste ještě vystudovala baletní vědu na HAMU, kde sama učíte. S baletní kariérou jste skončila a v roce 2013 jste otevřela Baletní akademii Adély Pollertové v Praze, Na Poříčí. Co Vás k tomu vedlo? Co všechno učíte a jak se cítíte v roli kantorky?

 „Baletní Akademie je prostorem, kde doufám a věřím, se o baletu dozvíte první poslední, od samotných baletních kroků počínaje, přes historii a veškeré reálie, až po pikantnosti z baletního prostředí, jeviště, zákulisí a života tanečníků konče. Škola je určena široké veřejnosti. Máme jak děti, letos okolo 170 studentů, tak i dospělé, všechny věkové i výkonnostní kategorie.

A kantorka? To nejsem nebo se tak netituluji. Možná pedagožka.  A co mě přimělo vlastní baletní školu založit? Přiznám se, že když jsem přemýšlela, co podniknout po ukončení mé profesionální kariéry, tak mě myšlenka na tak velký projekt ani ve snu nenapadla. Byla to spíše shoda náhod, souhra okolností, které mě přivedly na téma vlastní baletní školy. Ještě při angažmá v Národním divadle jsem si přivydělávala učením a zjistila jsem, že mě to vlastně naplňuje více, než stát na jevišti a interpretovat něco, co není úplně moje. Ano, člověk do role dá sám sebe, ale stále musí dodržovat určité mantinely. Být pedagogem je daleko svobodnější, hodina je taková, jakou si ji já udělám. Když se podívám zpátky, nezměnila bych ani minutu ve svém životě. Všechno mělo smysl a všechno mě posunulo dál, ale teď si troufám říct, že jsem při učení opravdu šťastná.“

 Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil nebo s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Jak už jsem řekla, byl to právě John Neumeier. Ovlivnil mě prakticky ve všem. Od toho jak vnímat balet jako takový, jak na sobě pracovat, jak si stát za vlastním názorem a s pokorou vše přijímat. Strašně ráda na něj vzpomínám a čerpám z jeho myšlenek dodnes. Ovšem samozřejmě nebyl jediný, kdo mě v životě ovlivnil.“

Jste maminkou. Vedete Vaší dcerku Antonii k baletu?

„Toničce jsou tři roky, a jakým směrem se vydá, je čistě na ni. Rozhodně ji budu ve všem podporovat a budu se jí snažit byt aspoň takovou oporou a příkladem, jako jsem měla ve svých rodičích já.“

 Jak ráda trávíte volný čas? Umíte odpočívat?

„Volný čas? Asi se ptáte na to, co mám ráda mimo balet, který je opravdu provázený mým životem od A do Z a je i mým koníčkem. Ale vedle toho neskutečně rada čtu, moji novou vášní je vyšívání na stroji a samozřejmě jakýkoliv (individuální) sport na rekreační úrovni. Tím myslím běh za mou neposednou dcerou a tomu podobně.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Adély Pollertové

 Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Náš rozhovor s oceněnou nejlepší tanečnicí světa – OLDŘIŠKOU NEUMANNOVOU

„Práce tanečníka končí, až usnete“

Je jí osmnáct let a již v patnácti letech se stala Oldřiška Neumannová nejlepší tanečnicí světa, když na nejprestižnější soutěži Mistrovství světa v interpretačním umění v Los Angeles zvítězila svým tanečním provedením Carmen. Tanec se stal součástí jejího každodenního života a studuje jej na taneční konzervatoři Tanečního centra Praha, spolupracujete s Pražským komorním baletem a ve volném čase trénuje malé děti v kolínském tanečním klubu CrossDance, kde sama začínala.

Pocházíte ze sportovní rodiny. Vaše maminka byla gymnastkou a tatínek se věnoval triatlonu a plavání. S gymnastikou jste začala ve čtyřech letech. Pak přišlo plavání. Jenže Vás to táhlo jinam a tak Vás rodiče přihlásili do tanečního klubu CrossDance v Kolíně. A tam jste se našla…

„Ano, oba moji rodiče jsou od mala milovníci sportu, stejně tak i já a moje starší sestra. Do CrossDance jsem přišla v devíti letech a chodila jsem snad na všechny tréninky, co jsem mohla. Měly jsme s holkama skvělý kolektiv, o to víc jsem se na tréninky vždy těšila. CrossDance se už tehdy zaměřoval na více stylů tance a i akrobacii, to pro mě bylo super, protože nesnáším stereotypy. Tady byl každý trénink jiný, to mě na tom bavilo. Od té doby se repertoár stylů CrossDance rozrostl neuvěřitelným způsobem. I když ne ve všech stylech taneční klub soutěží, minimálně si je vyzkouší.“

 

 

První úspěchy přišly velice brzy. Od té doby jste urazila kus cesty a posbírala desítky ocenění na soutěžích jak doma tak v zahraničí. Jste soutěživý typ?

„Musím přiznat, že ano. Když něčeho chci dosáhnout, jdu přes mrtvoly, jak se říká.“

V roce 2018 jste se stala ve svých 15 letech nejlepší tanečnicí světa na nejprestižnější soutěži Mistrovství světa v interpretačním umění v Los Angeles, kde jste zvítězila svým tanečním provedením Carmen. Co to pro Vás znamená? A šla byste do podobné soutěže znovu?

„Úspěch na tak prestižní soutěži mi udělal neskutečnou radost. Hlavně vidět rodiče a trenéry jak jsou šťastní a vědět, že všechna ta práce není zbytečná. Myslím si, že mi výhra v soutěži otevřela zase jiné dveře, protože právě díky ní mě od té doby oslovila nejedna televize. Dnes už pro mě soutěže nejsou prioritou, ale neříkám, že bych se v budoucnu nezúčastnila. Třeba i jen jako trenérka.“

Od roku 2015 sudujete klasický a moderní tanec na taneční konzervatoři Tanečního centra Praha. Někde jste řekla, že byste ráda pokračovala ve studiu na vysoké škole. Jaký obor byste chtěla studovat?

„Na vysokou školu bych určitě v budoucnu chtěla, ale zatím se rozhoduji kam. Určitě budu pokračovat v tanci. V tanci je spousta možností, čemu bych se chtěla věnovat. Proto bych nejdřív chtěla po škole zjistit, kam mě to táhne nejvíc. Ráda bych zkusila přijímací zkoušky na Taneční katedru na HAMU nebo odletěla studovat do zahraničí.“

 

Jako stážistka spolupracujete s Pražským komorním baletem. Máte nějakou vysněnou roli? Je Vám bližší klasický nebo moderní tanec?

„Vždy jsem si chtěla zatančit na prknech divadla roli jako například Carmen, ale k tomu je ještě dlouhá cesta. Teď jsem nadšená z každé malé roličky, kterou dostanu. Předávat lidem radost z jeviště do hlediště je věc, která mě naplňuje a je jedno, jestli na podiu vystupuji jako sólistka, ve sboru anebo pomáhám třeba v zákulisí, protože za taneční inscenaci stojí spousta důležitých lidí, které diváci nevidí.

Mně je bližší moderní tanec, dá se v něm více experimentovat a každý pohyb se dá zatančit jiným způsobem. Taky má moderna takřka nevyčerpatelný pohybový slovník a dá se jim bez pomoci rekvizit a projekce vyjádřit mnoho věcí. Klasický tanec mě v poslední době začal bavit více než dřív, ale moderní tanec u mě stále vítězí.“

Někde jste řekla, že se tancem dá vyjádřit všechno. Čím je pro Vás tanec?

„Tanec se postupem času stal součástí mého každodenního života. Když jste tanečník, práce pro vás nekončí ve chvíli, kdy opouštíte taneční sál, končí, když usnete. I když se nehýbu fyzicky, přemýšlím nad choreografiemi, co se dá zlepšit nebo zatancovat lépe. Kde se dají zvětšit pohyby nebo dynamika. Po cestě domů si v metru v hlavě opakuji připomínky ze zkoušek, abych druhý den přišla na zkoušku co nejlépe připravená. Stejně tak jak vrcholoví sportovci o svá těla musíme pečovat, takže i večer, když si lehnu do postele, si promasíruji nohy nebo bolavá místa, je to taková každodenní forma rehabilitace.“

Ve volném čase trénujete malé děti v kolínském tanečním klubu Cross Dance, kde jste sama začínala. Jak se cítíte v této roli, předávat své zkušenosti dál? Co to dává osobně Vám? 

„Předávat své zkušenosti dál mě nesmírně baví. Dělá mi radost vidět děti, jak se zlepšují, jak je baví zkoušet něco nového. Vždycky je na tréninku legrace. Na druhou stranu je to kolikrát náročné, musíte kousíček po kousíčku rozebrat každý pohyb a podle toho pak připravit technickou hodinu. Ale děti jsou moc šikovné  a snaží se.“

Proč právě motto: „Když ne teď, tak nikdy“?

„Takhle je to podle mě v životě s většinou věcí. Co je dnes, nemusí být zítra, proto je důležité chytit svou šanci a naložit s ní co nejlépe to jde. Já jsem ráda za svoje rodiče a trenéry, kteří mě plně ve všem podporují a pomáhají, protože právě díky nim mi hodně velkých šancí neuteklo“.

Máte čas na přátele a koníčky?

„Určitě mám méně času oproti mým vrstevníkům, ale na pravé kamarády si najdu čas vždy. Jsem typ člověka, co nezůstane chvíli sedět, proto součástí mé relaxace ve volných dnech, je být někde s kamarády, se kterými se vždy nasměju, až mě z toho bolí břicho. Vzhledem i k situaci, kde se toho moc dělat nedá, se mými koníčky staly procházky a výlety někam do ticha s lidmi, co mám ráda. Kontakt s nejbližšími je pro mě v životě důležitý, proto každou volnou chvíli věnuji jim.“

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Oldřišky Neumannové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Tělem číst textury prostorů

Audio taneční workshop s Robertou Legros Štěpánkovou

Workshop je pozvánkou do individuální taneční práce v intimitě Vašeho domova v prostoru podpory a jasného vedení. Práce je zaměřena na prohlubování techniky improvizace – tvorby tance s tím, co máme na dosah v každé chvíli, na rozpoznávající sílu a potenciál každého pohybu.

V tomto procesu otevíráme vědomí těla, zpřístupňujeme tělu jeho původní nástroje a vědění přes ladění se a poslech toho, co je přítomno – „n y n í  a    t a d y“.

Nití, která protkává veškerou práci, je PROSTOR. Přes vědomé zapojování vnitřního prostoru těla kultivujeme náš vztah s prostorem vnějším. To je základ kompozice tance – choreografie.

Slova, která tuto práci vystihují:

  • bdělé soustředění 

  • vědomí pohyblivého těla 

  • zklidnění přes uvolnění

Pro koho?

Tento workshop je určen pro všechny, kteří cítíte potřebu pokračovat ve studiu a v rozvíjení vlastního tance i v době koronaviru, v čase, který nás ze studia oddálil. 

Práce v něm je pečlivě navržena tak, aby vyhovoval lidem, kteří hodiny lektorky tance znají, ale i těm, kteří jsou v této práci noví.

Workshop můžete věnovat sobě jako součást Vašeho osobního růstu, studia tance nebo jej můžete darovat blízkému člověku, o kterém víte, že tanec hledá.

Cena za workshop je: 1 300 Kč/50 €.

Objednání je jednoduché – pošlete mail na: klaudia.klembarova@buranteatr.cz s předmětem: „Audio workshop Tělem číst textury prostorů“ a po zaplacení výše uvedené částky převodem na účet Vám pošleme: 1) mailem link ke stažení audionahrávek a 2) poštou brožurku do schránky.

Tento balíček obsahuje:

  • 8 audionahrávek cvičení v rozsahu 20 až 50minut (kolem 6 hod. práce)

  • 2 napsané partitury („score“) pro práci v terénu

  • 30minut konzultace, jako prostor pro vaše potřeby, sdílení zkušeností, podporu (online nebo osobně, po společné dohodě)

  • 4 hudební kompozice Romany Uhlíkové (kontrabas a flétna) vytvořené speciálně pro tento workshop

  • brožurku s texty poezie, obrazy a partitury

Sdílet

Přihlášky: Klaudia Klembarová,

klaudia.klembarova@buranteatr.cz

Kontakt: BuranTeatr, www.buranteatr.cz

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Poetické zrcadlení časem

Absolutně první (a přelomová) recenze TANEČNÍHO MAGAZÍNU z videozáznamu divadelního představení

Dnešní složitá a komplikovaná doba klade nové nároky. Na všechny. I na recenzenty. Takže, pokud – z důvodu koronavirových opatření – zatím nemůžeme do divadelních hledišť, tak se k nám dopraví divadlo jaksi samo, „po sítích“. Přímo do našeho počítače. A nejinak tomu bylo v případě videozáznamu premiéry souboru FysioART s poetickým názvem „Za zrcadlem“.

Bylo poněkud složitější, nebrat záznam jako plnohodnotné filmové dílko. Přece jen, zde nemohly být absolutně vysoké nároky na kameru, střih i další ryze filmové prostředky. Tím nechci v žádném případě vzbuzovat dojem, že tyto jsou slabinou výsledného videa. Spíše nemluví vlastní řečí a jsou zcela a výhradně podřízeny výsledné divadelní stránce. Prostě, jak tomu má u správného záznamu být.

Ačkoli je tato autorská tanečně-pohybovo-loutková hra s prvky černého divadla deklarována jako zejména pro maminky s děvčátky, je ve svém výsledku přístupná všem. I těm starším a plnoletým. Prostě, i dospělým „dětem“, které neopustila hravost a bláznivé myšlení. Beze zbytku tomu nahrává tanečně hravá hudba, hojně využívající Orffovského stylu melodiky a instrumentace. Nadužívání různých bicích hudebních instrumentů místy vhodně evokuje metronom – čili relativitu měření času. Což je významovou osou celé bezmála hodinové inscenace.

Již zmíněná hudební stránka (od Michala Seitla) není pouhým ilustračním podkresem divadelních akcí. Naopak, žene představení dopředu. Občas mu kontrastně nastolí klidovější polohu. Jindy, pro změnu, dodá potřebnou dramatičnost.

Důmyslným, ba téměř geniálním, je pojmenování hlavní role – Anička. Poetická poloha inscenace zcela neomylně evokuje bezmála dvě Aničky. Určitě tu Nezvalovu, se Slaměným Hubertem. A zcela nepochybně také Aničku od Františka Hrubína v zahradě plné květin. Známou několika generacím dětí ze „Špalíčku pohádek“, tak nedostižně ilustrovaným Jiřím Trnkou. Zpravodajská povinnost velí potvrdit, že v „Zrcadle“ se hlavní role ujala i civilním jménem Anička. Příjmením Benháková. A určitě je ji třeba za tuto úlohu pochválit.

Dalších sedmi divadelních rolí se ujali čtyři ženy a jeden muž. Ten, s fotbalovým“ jménem Filip Novák, svým výkonem nezůstal za ženskou převahou nikterak pozadu. Jedna z účinkujících – formou nepřechylování – nesla mužské příjmení – Helena Urban. A tak jsem si na chvíli připadal jako na komerční televizi Nova. Mezi Emmou Smetanou a Petrou Svobodou. Ale i toto ovšem patří k dnešní exaltované společnosti.

Zrcadlové“ anebo „hodinové“ (brrrrr to ne, moc zavání „hodinovým hotelem“) představení se vydařilo. Jedině škoda, že jsou pod ním na YouTube zakázány komentáře. Myslím, že by byly převážně a veskrze kladné.

Psáno z videozáznamu představení ze dne 12. 11. 2020, v Městském divadle ve Varnsdorfu. Natočilo: JSvideo.

»Za zrcadlem/ Behind the Mirror«

Obsazení: Anička – Anna Benháková, Mr. Toy/ Pan Hračička – Filip Novák, Mrs. Time/ Paní (svého) času – Helena Urban, Vteřinka – Ester Valtrová, MinutkaAlena Štěpánová

.Autor a režie: Hana Strejčková

Hudba a zvuk: Michal Seitl

Choreografická spolupráce: Anna Benháková

Dramaturgická spolupráce: Kateřina Schwarzová

Výprava, kostýmy: Hana Strejčková

Loutka: Sota Sakuma

Make-up Art: Zuzana Horčičková Maibaumová

Technická spolupráce: Petr Tůma

Kostýmní spolupráce: Filip Novák, Miroslava Kocourková

Světlo: Tomáš Strejček, Jiří Zewll Maleňák

Čas: 57 minut

Poděkování: Zuzana Zajíčková

Fotografie: Ivo Šafus

Produkce: FysioART

Koprodukce: Městské divadlo Varnsdorf

Poděkování: Nová síť

Za laskavé finanční podpory: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha

Foto: Ivo Šafus

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN