Je jí osmnáct let a již v patnácti letech se stala Oldřiška Neumannová nejlepší tanečnicí světa, když na nejprestižnější soutěži Mistrovství světa v interpretačním umění v Los Angeles zvítězila svým tanečním provedením Carmen. Tanec se stal součástí jejího každodenního života a studuje jej na taneční konzervatoři Tanečního centra Praha, spolupracujete s Pražským komorním baletem a ve volném čase trénuje malé děti v kolínském tanečním klubu CrossDance, kde sama začínala.
Pocházíte ze sportovní rodiny. Vaše maminka byla gymnastkou a tatínek se věnoval triatlonu a plavání. S gymnastikou jste začala ve čtyřech letech. Pak přišlo plavání. Jenže Vás to táhlo jinam a tak Vás rodiče přihlásili do tanečního klubu CrossDance v Kolíně. A tam jste se našla…
„Ano, oba moji rodiče jsou od mala milovníci sportu, stejně tak i já a moje starší sestra. Do CrossDance jsem přišla v devíti letech a chodila jsem snad na všechny tréninky, co jsem mohla. Měly jsme s holkama skvělý kolektiv, o to víc jsem se na tréninky vždy těšila. CrossDance se už tehdy zaměřoval na více stylů tance a i akrobacii, to pro mě bylo super, protože nesnáším stereotypy. Tady byl každý trénink jiný, to mě na tom bavilo. Od té doby se repertoár stylů CrossDance rozrostl neuvěřitelným způsobem. I když ne ve všech stylech taneční klub soutěží, minimálně si je vyzkouší.“
První úspěchy přišly velice brzy. Od té doby jste urazila kus cesty a posbírala desítky ocenění na soutěžích jak doma tak v zahraničí. Jste soutěživý typ?
„Musím přiznat, že ano. Když něčeho chci dosáhnout, jdu přes mrtvoly, jak se říká.“
V roce 2018 jste se stala ve svých 15 letech nejlepší tanečnicí světa na nejprestižnější soutěži Mistrovství světa v interpretačním umění v Los Angeles, kde jste zvítězila svým tanečním provedením Carmen. Co to pro Vás znamená? A šla byste do podobné soutěže znovu?
„Úspěch na tak prestižní soutěži mi udělal neskutečnou radost. Hlavně vidět rodiče a trenéry jak jsou šťastní a vědět, že všechna ta práce není zbytečná. Myslím si, že mi výhra v soutěži otevřela zase jiné dveře, protože právě díky ní mě od té doby oslovila nejedna televize. Dnes už pro mě soutěže nejsou prioritou, ale neříkám, že bych se v budoucnu nezúčastnila. Třeba i jen jako trenérka.“
Od roku 2015 sudujete klasický a moderní tanec na taneční konzervatoři Tanečního centra Praha. Někde jste řekla, že byste ráda pokračovala ve studiu na vysoké škole. Jaký obor byste chtěla studovat?
„Na vysokou školu bych určitě v budoucnu chtěla, ale zatím se rozhoduji kam. Určitě budu pokračovat v tanci. V tanci je spousta možností, čemu bych se chtěla věnovat. Proto bych nejdřív chtěla po škole zjistit, kam mě to táhne nejvíc. Ráda bych zkusila přijímací zkoušky na Taneční katedru na HAMU nebo odletěla studovat do zahraničí.“
Jako stážistka spolupracujete s Pražským komorním baletem. Máte nějakou vysněnou roli? Je Vám bližší klasický nebo moderní tanec?
„Vždy jsem si chtěla zatančit na prknech divadla roli jako například Carmen, ale k tomu je ještě dlouhá cesta. Teď jsem nadšená z každé malé roličky, kterou dostanu. Předávat lidem radost z jeviště do hlediště je věc, která mě naplňuje a je jedno, jestli na podiu vystupuji jako sólistka, ve sboru anebo pomáhám třeba v zákulisí, protože za taneční inscenaci stojí spousta důležitých lidí, které diváci nevidí.
Mně je bližší moderní tanec, dá se v něm více experimentovat a každý pohyb se dá zatančit jiným způsobem. Taky má moderna takřka nevyčerpatelný pohybový slovník a dá se jim bez pomoci rekvizit a projekce vyjádřit mnoho věcí. Klasický tanec mě v poslední době začal bavit více než dřív, ale moderní tanec u mě stále vítězí.“
Někde jste řekla, že se tancem dá vyjádřit všechno. Čím je pro Vás tanec?
„Tanec se postupem času stal součástí mého každodenního života. Když jste tanečník, práce pro vás nekončí ve chvíli, kdy opouštíte taneční sál, končí, když usnete. I když se nehýbu fyzicky, přemýšlím nad choreografiemi, co se dá zlepšit nebo zatancovat lépe. Kde se dají zvětšit pohyby nebo dynamika. Po cestě domů si v metru v hlavě opakuji připomínky ze zkoušek, abych druhý den přišla na zkoušku co nejlépe připravená. Stejně tak jak vrcholoví sportovci o svá těla musíme pečovat, takže i večer, když si lehnu do postele, si promasíruji nohy nebo bolavá místa, je to taková každodenní forma rehabilitace.“
Ve volném čase trénujete malé děti v kolínském tanečním klubu Cross Dance, kde jste sama začínala. Jak se cítíte v této roli, předávat své zkušenosti dál? Co to dává osobně Vám?
„Předávat své zkušenosti dál mě nesmírně baví. Dělá mi radost vidět děti, jak se zlepšují, jak je baví zkoušet něco nového. Vždycky je na tréninku legrace. Na druhou stranu je to kolikrát náročné, musíte kousíček po kousíčku rozebrat každý pohyb a podle toho pak připravit technickou hodinu. Ale děti jsou moc šikovné a snaží se.“
Proč právě motto: „Když ne teď, tak nikdy“?
„Takhle je to podle mě v životě s většinou věcí. Co je dnes, nemusí být zítra, proto je důležité chytit svou šanci a naložit s ní co nejlépe to jde. Já jsem ráda za svoje rodiče a trenéry, kteří mě plně ve všem podporují a pomáhají, protože právě díky nim mi hodně velkých šancí neuteklo“.
Máte čas na přátele a koníčky?
„Určitě mám méně času oproti mým vrstevníkům, ale na pravé kamarády si najdu čas vždy. Jsem typ člověka, co nezůstane chvíli sedět, proto součástí mé relaxace ve volných dnech, je být někde s kamarády, se kterými se vždy nasměju, až mě z toho bolí břicho. Vzhledem i k situaci, kde se toho moc dělat nedá, se mými koníčky staly procházky a výlety někam do ticha s lidmi, co mám ráda. Kontakt s nejbližšími je pro mě v životě důležitý, proto každou volnou chvíli věnuji jim.“
Děkuji za rozhovor
Foto: archiv Oldřišky Neumannové
Veronika Pechová
pro TANEČNÍ MAGAZÍN