MALÁ INVENTURA roste!

17. ročník festivalu nového divadla Malá inventura proběhne 20.–28. února. Více informací na: www.malainventura.cz . Ale přečtěte si i následující článek!

Sedmnáctý ročník divadelního festivalu nabídne sedmapadesát představení na patnácti pražských scénách. Malá inventura má letos navíc hosty z Berlína a novou programovou sekci Residents.

Malá inventura, která běží od 20. do 28. února, servíruje i letos „best of“ z nového divadla za loňský rok. Umělecký ředitel festivalu Petr Pola vysvětluje, že výběr byl náročný: „Šlo nám o rozmanitost. Výchozího materiálu bylo zhruba dvakrát tolik. Po důkladné selekci jsme se rozhodli pro sedmapadesát kusů.“

Nabitý program je rozdělený do několika sekcí. V rámci Domovských scén představí tradičně to nejlepší z programu stálých scén. Tady se divák může těšit na dvacet tři kusů: Útočiště Viliama Dočolomanského, Žlutou tmu multimediálního umělce Petra Nikla, ale také nejnovější představení Lenky Vagnerové, Wariot Ideal, Spitfire Company, Divadla Continuo, Miroslava Bambuška, Petry Tejnorové, souboru Depresivní děti touží po penězích a dalších.

Pod hlavičkou sekce Nová krev, kde jsou představováni studenti a začínající umělci, stojí za vidění jednak hrůzostrašný kus na motivy pohádky o Jeníčkovi a Mařence J+M v režii Rufiny Bázlové, jednak zpracování příběhu slavné Johanky z Arku, který pod názvem Jana režíruje Anežka Kalivodová.

Další sekce, Tažní ptáci (tedy soubory bez stálé scény) uvedou například „existenciální horor“ Rain Dance 2.0 skupiny Handa Gote research & development, dále Pustinu podle slavného modernisty T. S. Eliota v režii Jana Nebeského – anebo představení Poutníci po hvězdách režisérky Hany Strejčkové, které vzniklo ve spolupráci s dětmi uprchlíků a je primárně určeno právě dětem.

První letošní novinkou je sekce Residents, která představí zahraniční umělce, žijící u nás, a české umělce, žijící v zahraničí. Za zhlédnutí stojí určitě práce Everywhen tvůrčího kolektivu Soňa Ferienčíková, Mária Júdová a Alexandra Timpau, anebo osobitý remake kultovního hororu El Santo bojuje proti upířím ženám v interpretaci mexické performerky Cristiny Maldonado s názvem Telekinetic Assault Group. „Nechceme jen přiblížit nové divadlo veřejnosti,“ vysvětluje ředitelka Malé inventury Adriana Světlíková, „chceme taky propojit divadelní profesionály z Česka s těmi ze zahraničí. Letos máme přes sto hostů a mezi nimi zástupce divadelních scén například Řecka, Itálie, Francie, Polska, Litvy či Izraele.“

Ovšem tou hlavní novinkou Malé inventury je letos sekce PRALIN, která nabídne v tuzemské premiéře pět představení umělců z Berlína. Za zmínku stojí třeba Claire Vivianne Sobottke a její kus Strange Songs, vyznamenaný na vídeňském ImpulsTanz cenou diváků, anebo performerka a „robotka“ Lori Baldwin, která bude pod hlavičkou Tick tock the Timeline Clock odpovídat divákům na otázky ze života; do světa mechanického divadla pro jednoho diváka zavede pak návštěvníky Theaterautomat umělecké skupiny Pragmata. „Cílem je, abychom alespoň v náznaku zachytili bohatost umělecké produkce v Berlíně: tanec, performance, objekt. Prostě pro každého něco,“ dodává umělecký ředitel Malé inventury Petr Pola.

Domovskými scénami 17. ročníku festivalu Malá inventura jsou Studio ALTA, Divadlo Archa, PONEC – divadlo pro tanec, MeetFactory, Alfred ve dvoře, Studio Hrdinů, Venuše ve Švehlovce, DOX+, La Fabrika, Cross Attic, Divadlo X10, NoD, Divadlo Komedie, Petrohradská kolektiv, Národní galerie v Praze – Veletržní palác a Kavárna U Hrdinů. Festival dále spolupracuje s Werichovou vilou, A studiem Rubín a komunitním prostorem Punctum.

Hlavním pořadatelem festivalu je kulturní neziskovka Nová síť: kulturní organizace se sídlem na Praze 7, která letos završí šestnáct let své činnosti. Kontinuálně poskytuje konzultace a poradenství v oblasti problematiky neziskových organizací; věnuje se mediátorství, monitoringu a ožívání lokální kultury; realizuje umělecké, manažerské a visegrádské rezidence; spravuje Český kulturní network a podporuje strategii síťování, cirkulace a sdílení; systematicky se věnuje vzdělávání formou workshopů pro veřejnost v oblastech osvojení technických dovedností a plánování kulturních akcí; realizuje projekt PRALIN, který rozvíjí kulturní spolupráci mezi Prahou a Berlínem. Nová síť je také pořadatelem festivalu nového divadla Malá inventura v regionech: Jičín, Jihlava, České Budějovice a Opava (www.novasit.cz).

Foto: Nová síť
Zuzana Kopáčová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 Medúza – bytost ztracená mezi životem a smrtí

Studio ALTA chystá i na prosinec zajímavou premiéru. Můžete se těšit na – „Medúzu“!

Holešovické Studio ALTA uvede 12. a 13. prosince premiéru kolektivu tYhle s názvem Medúza. Autorka scénografie a choreografka Marie Gourdain zde s pěticí tanečníků zkoumá křehkost bytí, vratkost, nerovnováhu a nepředvídatelnost života: momenty, které převrací naše chápání normality. 

Inscenace Medúza je obraz na jevišti, který nám umožňuje opustit záchytné body a tázat se na vnímání hranic. Hranic mezi životem a smrtí, světlem a temnotou, nadějí a beznadějí. Hranic, na kterých balancujeme, symboly křehkých okamžiků, které převrací běh života.

 

Díky jedinečnému přístupu choreografky Marie Gourdain, která vychází ze svého výtvarného vzdělání, je Medúza inscenací postupující od obrazu k pohybu. Od výchozího bodu – obrazu Vor Medúzy Théodora Géricaulta – ke koláži, která odkazuje na její vnímání dnešního světa. Lineární pohled už nestačí, je třeba brát v potaz jednotlivé vrstvy, které se transparentně prostupují.

Zkoumání hranic se objeví v přítomnosti čtyř objektů – geometrických ploch a pěti tanečníků, jejichž figurální těla a expresivní pohyb jsou v kontrastu k minimalistické a funkční manipulaci se strohými plochami.

„Dnešní svět chápu jako metaforu ztracenosti v oceánu a vnímám to tak, že politicky se blížíme k zásadní změně. My všichni cítíme, že něco nefunguje, nevíme, kam jít a neznáme odpovědi. Postupně opouštíme pevné body dané minulostí. Libanonsko-kanadský režisér Wajdi Mouawad popisuje krásně období, kdy se starý svět rozpadá a nový svět ještě nevznikl. Je to období monstrozity, které charakterizuje právě Medúza – antická figura – symbol chaosu, rozbití všech forem. Děsí nás když křičí, zkamení nás pohledem, je to žena i muž, je smrtelná i monstrum, není jednoduché ji definovat, každou chvíli je jiná. Vše se rychle mění a my se nacházíme v té mutaci, v tom přechodu,“ říká Marie Gourdain.

Jedná se o již osmou produkci stále mladého, progresivního, ale již etablovaného česko-francouzského kolektivu tYhle. Kolektiv v roce 2015 založili tanečníci a herci, Florent Golfier a Lukáš Karásek, kteří se seznámili během studia. Následně se připojila světelná designérka Zuzana Režná a scénografka/choreografka Marie Gourdain. Kolektiv je myšlen jako platforma pro vyjádření se prostřednictvím performativního umění, tance, fyzického divadla a vizuálního umění. Název tYhle je inspirován generací Y. Písmeno Y svojí grafickou podobou vyjadřuje průnik různých linií, směrů, inspirací a pozadí a tento průnik je pro tYhle prostor, ve kterém se potkávají a tvoří.

Medúza

Choreografie, scénografie: Marie Gourdain
Konzultant choreografie: Hana Polanská Turečková
Dramaturgie: Lukáš Karásek
Interpretace: Sabina Bočková, Florent Golfier, Marek Menšík, Jaro Ondruš, Matthew Rogers
Světelný design: Zuzana Rež
Hudba: Lukáš Urbanec

Technologie a výroba: Štěpán Hejzlar, Zbyněk Opálka
Produkce: Lucie Fabišiková

Projekt vzniká v koprodukci se Studiem ALTA v Praze a DW7 – Divadlo na cucky, v Olomouci. .Partnery projektu jsou: Johan centrum – Moving Station – kulturní, Plzeň / Kredance, České Budějovice / LOFFT – Das Theater, Lipsko, Německo / Réservoir Danse, Rennes, Francie / Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, Praha / CIRQUEON, Praha

tYhle.cz/meduza/

PŘEDPRODEJ: https://goout.net/cs/listky/meduza/lbnd/

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Zdává se mi o zářné budoucnosti

Premiéra ve Studiu Alta

George Cremaschi a Jana Novorytová: Zdává se mi o zářné budoucnosti 

 

Věřím, že za dvacet nebo třicet let někdo najde řešení.

Zdává se mi o zářné budoucnosti: scénická situace pro pohyb, zvuk, video a světlo.

6.12. 2018 / 19:30

 

dramaturgie: Mish Rais
světla: Pavel Ján
produkce: CreWcollective

Tatiana Brederová 

pro Taneční magazín

 

„ASSEMBLAGE“ atakovala auta

Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.

Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a „trendy“?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být  opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?

A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.

Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…

Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…

Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.

Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.

Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.

A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v  klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…

Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.

Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.

Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.

Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory  nejsou.

Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.

Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.

Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.

Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako „Assemblage“.

Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Foto: studio ALTA/Vojtěch Sláma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN