Ve STUDIU ALTA festival RespondART

Ve Studiu ALTA můžete oslavit výročí revoluce jinak – tancem

Studio ALTA pořádá ke třicetiletému výročí revoluce od 10. 16. listopadu mezinárodní taneční festival RespondART. V dramaturgii nechybí představení zkoumající různé podoby svobody, tolerance a rovnosti, a také doprovodný program v podobě diskuzí či workshopu.

Festival představí pražským divákům celkem sedm středoevropských tanečních představení a zasáhne i do veřejného prostoru – 10., 11. a 12. listopadu se bude odehrávat v ulicích Prahy 7 celodenní taneční maraton turecké choreografky působící v Mnichově Ceren Oran s názvem „Who is Frau Troffea?“. Projekt, premiérově uvedený na prestižním mnichovském festivalu Dance! po dobu 11 dní, se volně inspiruje „Frau Troffeou“, která před 500 lety vyšla do ulic a svým tancem strhla desítky dalších k události, která vešla ve známost jako „Taneční mor ve Štrasburku“.

Maďarský soubor The Symptoms uvede svou inscenaci „Head First“, která otevřeně mluví o porodu jako o mezní události a snaží se ho detabuizovat. Německý soubor Hauptaktion představí své ironizující dílo „Situace s dvojníkem“, které staví na hlavu naši představu o tom, co je autenticita, tradiční kultura a naše vlastní identita. V divadle NoD bude uvedeno představení „Words of Apology“ českého souboru Ufftenživot o online nenávisti.

Identitou v podobě divokého exkurzu do historie se zaobírá i polský soubor Pink Mama Theatre, který si ve svém představení „Jungle“ bere na mušku historický i novodobý kolonialismus. Dvojité sólo v podání slovenského tanečníka Michala Heribana a v choreografii Michy Purucker s názvem „Dark angels“ kombinuje mluvené slovo, video a pohyb. Volně proplouvá mezi konkrétním slovem a abstraktním pohybem ve snaze nalézt harmonickou komunikaci mezi daným a tušeným, jazykem a tělem, performerem a divákem.

Pro děti připravuje program Lenka Tretiagová a Taneční studio Light. Jejich inscenace „Republika nás čeká, aneb Kde domov můj“ ukazuje dlouhou a náročnou cestu Československa k demokracii.

Výčet uvedených představení uzavírá česko-slovenská dvojice Peter Šavel a Tereza Ondrová a jejich legendární genderově nekorektní duet „Boys Who Like To Play With Dolls“, který se po dlouhé době vrací na jeviště Studia ALTA.

Společným tématem festivalu RespondART je otázka, zda tanec může a má být společensky angažovaný. Vybraní čeští, němečtí, polští a maďarští tvůrci přinášejí specifické pohledy a přístupy, ale jejich spojujícím prvkem je, že jejich díla jsou svébytnými komentáři ke světu kolem nás. Nejsou lhostejní a jejich často velmi osobní díla jsou zároveň svého druhu společenským manifestem,“ říká o festivalovém programu dramaturgyně Karolína Hejnová.

Součástí programu je i přednáška a diskuze na téma společensky angažovaného tance v České republice a v Německu, ale i workshop tvořivé metody „Soundpainting“, která se snaží pomocí jednoduchých improvizací o nalezení jednotného jazyka všech lidí bez ohledu na národnost či případné hendikepy.

PROGRAM FESTIVALU RESPONDART 2019:

Ceren Oran (TR, DE): Who Is Frau Troffea?
10.11. | 10.30 – 17.30 | Veletržní palác

11.11. | 12.30 – 19.30 | Studio ALTA

12.11. | 10:30 – 17:30 | před Výstavištěm Holešovice

11.11. | 19.30 | Tereza Ondrová a Peter Šavel (CZ/SK): Boys Who Like To Play With Dolls

13.11. | 17.30 | Diskuze „Je současný tanec angažovaný?“

13.11. | 19.30 | The Symptoms (HU): Head First, aneb Kontrakce expandujícího času

14.11. | 17.30 | Přednáška „Angažovaný tanec v ČR a v Německu“

14.11. | 19.30 | Micha Purucker (DE): Dark angels

14.11. | 19.30 | Ufftenživot (CZ): Words of Apology (uvádíme v divadle NoD)

15.11 – 16.11. | Workshop Soundpainting

15.11. | 19.30 | Julian Warner & 0liver Zahn / Hauptaktion (DE):

Situace s dvojníkem

16.11. | 18.00 | L. Tretiagová a TS Light (CZ): Republika nás čeká, aneb Kde domov můj

16.11. | 19.30 | Pink Mama Theatre (PL): Jungle

Festival finančně podpořil Česko-německý fond budoucnosti a Institut umění – Divadelní ústav.

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Vibrace premiérově v ALTĚ

Premiéra „Kvint et Sense“ zpřítomní vesmírné vibrace jako prapůvod veškeré existence

Holešovické Studio ALTA uvede 10. září premiéru s názvem „Kvint et Sense“. Ta vzniká pod vedením Petra Šavela, slovenského tanečníka působícího v Bruselu. Představení vychází z vědeckého poznatku, že vše kolem nás a v nás je vibrující hmota a naše těla jsou schopná tyto vibrace vnímat. Pětice tanečníků se tak stává prostředkem pro manifestaci všech vibrací, které nás tvoří a obklopují. Obsazení spojuje výrazné česko-slovenské taneční osobnosti a brazilského tanečníka Renana Martinse, kterého pražští diváci znají ze spoluprací se souborem ME-SA.

Einsteinova teorie gravitačních vln a vibrací byla donedávna považovaná za utopii, byť čínská medicína s těmito principy pracuje již tisíciletí. Západní svět na základě nejnovějších vědeckých poznatků dohání věci, vůči kterým byl odpradávna skeptický. V teorii vibrací jako původu všeho tak dnes panuje vzácná shoda mezi západním racionalismem a východní filozofií.

Vibrace je vlnění všech atomů, díky kterému vzniká bioelektrická energie a veškerá hmota ve vesmíru. Tanečníci se snaží tyto vibrace uvědomit, vnímat a artikulovat přes svoje tělo – to vše v kontaktu s vibracemi hudby, diváků, prostoru a všeho kolem nich.

Výsledkem je tanec tady a teď, abstraktní a konkrétní zároveň, plný obrazů, které rozeznáváme, ale neumíme je pojmenovat. Tyto archetypální obrazy umožňují divákům vidět to, co potřebují vidět – od příběhů vzniku a zániku lidstva až po osobní zkušenosti a vzpomínky.

V takto vytvořeném prostoru zaniká hierarchie a nepřirozené společenské struktury, které přivedly svět do dnešní krize. Zůstává pouze bytí, kolektivní paměť lidstva, možnosti zapsané v prostoru a času a archetypy, kterým významy vtiskuje každá individualita…

»Kvint et Sense«

Vytvořili a účinkují: Martina Hajdyla Lacová, Tereza Ondrová, Lucia Kašiarová, Renan Martins de Oliveira, Peter Šavel

Hudba: Tomáš Vtipil

Světelný design: Zuzana Režná

Produkce: danceWATCH / Karolína Hejnová, Linda Průšová

Koprodukce: Studio ALTA

Za podpory: Magistrátu hl. m. Prahy, Ministerstva kultury ČR, ALT@RT

PŘEDPRODEJ:

https://goout.net/cs/listky/kvint-et-sense/tnbf/

Foto: Darja Lukjajen

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„VOID RELOADED“ nebo „VOID“? Protiklady v praxi

Když se spojí dobré nápady a (všeho) schopní, je z toho docela průrazný počin. Přesvědčte se v Ponci! Ale nevíme kdy příště???

Poslední lednový den 2019 přímo lákal do PONCE na představení s tajemným názvem „Void Reloaed“. Respektive, na divadelních programech uváděný pouze jako „VOID“. Diváci jistě nebyli zklamáni. A já (jako recenzent) rovněž.

Skupina VerTeDance má bohatou a živou historii. Její vznik se datuje letopočtem 2004. Za patnáct let své existence má na svědomí více než čtvrt stovky projektů. Jeho členky mají i řadu individuálních ocenění, jako „Tanečnice roku“, „Cena Divadelních novin“ či získávaly vavříny na domácích a zahraničních choreografických soutěžích. Jako jediné taneční společenství má VerTeDance na svém kontě nejprestižnější české a moravské ocenění ve sféře současného tance – Cenu za taneční inscenaci roku. Konkrétně se mu této slávy dostalo za tituly „Tichomluva“ (2005), „Kolik váží vaše touha“ (2012) a „Korekce“ (2014).

Již úvodní informace o inscenaci samotné se výrazně liší. Program uvádí, že na sklonku roku 2017 došlo pouze k jejímu jedinému uvedení. Naopak, v kritice Lucie Kocourkové v odborném periodiku OPERA+ se dočítáme, že „Void“ byl uveden v listopadu i prosinci 2017! Šlo tedy o předpremiéru (třeba neveřejnou) a premiéru? Anebo byla tehdejší recenzentka mylně informována?

Void Reloaded“ má jako takové představení silný nápad i vnitřní náboj. Nepostrádá množství originálních inscenačních přístupů – jako je nástup jediného mužského protagonisty z publika – mnohdy však postrádají větší organické propojení. Vzájemnou souvztažnost.

Samotné představení má rytmus, tah i dostatečnou gradaci. Dokonce je kratší, než v programu inzerovaných padesát minut. Nehýří samoúčelnými a neefektivními nápady. Ani se neutápí v nadbytečných světelných a scénických efektech. Vše je podřízeno čtveřici hlavních protagonistů. A ta se své šance zhostila s pokorou i ctí zároveň.

Pouze zdánlivě okrajovou stopu zanechávají v divácích kostýmy. Jejich civilnost ,nenápadnost je zároveň předstupněm provokace. K pregnantním příkladům patří, když majitelka bot obnovené české produkce staré dobré domácí značky „Botas“, začíná mluvit – anglicky!!!

Silnou stránkou „Void Reloaed“ je jeho hudební složka. Není zde pouhopouhým podkresem. Ani chvilkovým navozením situace. Je hybnou složkou celého představení. Hudba zde nejen inspiruje tanečníky, ale je sama dějotvorným prvkem. To nakonec dokumentuje, její autorka Beata Hlavenková, která je – společně s Veronikou Knytlovou – uváděna jako hlavní autorka „Voidu“.

V textu divadelního programu se můžeme dočíst, že jedna z producentek, Radmila Krásenská, je fyzioterapeutkou. Kde hledat její nejzřetelnější stopu? Ve filozofii celé inscenace? V jejím tempu? Či v působnosti na diváka a jeho pozornost?

Hlavním smyslem inscenace je varování před zmatením světů, kultur, vzájemných identit i jazyků. Rádoby „světový“ název se ironicky snaží probudit lidi k tomu, co je jim vlastní. Podnítit je, aby se rozhlíželi kolem sebe, zapátrali po vlastních kořenech a nenechávali se strhnout pozlátkem okolního, pouze rádoby efektního světa. A v neposlední řadě apeluje na českou a slovenskou vzájemnost! Nutí diváky nejen k zamyšlení, ale také k tomu, aby se zastávali toho dobrého v nich. A to se tvůrcům podařilo v míře více než očekávatelné.

Samozřejmě, detailní kritik by zde nalézal ještě množství drobných chyb a nedostatků. Ale ty snad vymizí s reprízami? I když…  Ta další repríza „Voidu“ je tak trochu v nedohlednu… Tak snad nikoli zase až na dva roky?

Velmi kvalitně tištěný program představení nezaujal grafickými experimenty, nýbrž informační hodnotou. Jedinou záhadou v něm je osoba producentky. Ve vnitřní části programu je uvedena Radmila Krásenská. Naopak na závěrečném shrnutí (na deskách tiskoviny) můžeme číst jméno Lucie Novákové… Jako poslední informaci se dozvídáme, že celé představení je věnováno jakési Terce. Tedy, pokud se stalo oné Terce něco hodně špatného, ba tragického, tak se za tento výkon „pozůstalých“ určitě nemusí obracet v hrobě!

____________________________________________

VOID RELOADED

Choreografie, koncept: Veronika Knytlová

Tančí : Karolína Křížková, Zdenka Josefi, Alicia Cubells, Martin Talaga
Hudba: Beata Hlavenková, Oskar Török (trumpeta), Patrick Karpentski (kytary/mix)
Light design:David Prokopič
Scéna: Františka Králíková
Producent: VerTeDance, danceWATCH – Karolína Hejnová

Koprodukce: Tanec Praha z ú! Ponec – divadlo pro tanec/ AL@&ART
Produkce: Lucie Nováková, Radmila Krásenská

Premiéra: 28. listopadu 2017 divadlo Ponec Praha – psáno z reprízy 31. 1. 2019

Další reprízy: zatím neuvedeno

Foto: archiv divadla Ponec

TANEČNÍ MAGAZÍN

„ASSEMBLAGE“ atakovala auta

Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.

Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a „trendy“?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být  opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?

A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.

Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…

Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…

Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.

Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.

Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.

A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v  klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…

Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.

Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.

Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.

Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory  nejsou.

Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.

Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.

Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.

Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako „Assemblage“.

Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Foto: studio ALTA/Vojtěch Sláma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN