„ASSEMBLAGE“ atakovala auta

Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.

Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a „trendy“?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být  opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?

A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.

Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…

Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…

Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.

Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.

Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.

A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v  klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…

Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.

Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.

Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.

Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory  nejsou.

Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.

Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.

Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.

Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako „Assemblage“.

Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Foto: studio ALTA/Vojtěch Sláma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

HYBRIDNÍ NESNÁZE v galerii NoD

V multikulturním prostředí pražského centra NoD nás čekají nejen zajímavá divadelní a taneční představení, ale také v nové sezóně řada výstav. O té první (mezinárodní) nyní podrobněji:

Vážení přátelé umění,

srdečně vás zveme na vernisáž výstavy

PRAG_KASSEL: HYBRIDNÍ NESNÁZE

Kdy: v pondělí 24. 9. od 19.00
Kde: v Galerii NoD, Dlouhá 33, Praha 1

Výstava rozvíjí existující spolupráci ateliéru Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové z pražské AVU a ateliéru Floriana Slotawy na kasselské Kunsthochschule. Skupinový projekt se dlouhodobě zajímá o možnosti prostorových forem ve vztahu k proměňujícím se sociálním, kulturním a technologickým paradigmatům. S příklonem k otázkám české a německé vzájemné historie a identity se projekt věnuje tématu významné historické události Mnichovské dohody (1938) a rozpracovává možnosti jejího symbolického potenciálu v jazyce současného vizuálního umění.  

Přizvaná šestice autorů se pokouší na základě podnětů česko-německých vztahů, historické spirály dějinných událostí, reflektovat geopolitického uspořádání a postavení člověka v současné Evropě. A současně vystavět symbolický apel reflektující některé z volných interpretací dějů, pohybů, energií či situačních celků. Těch, které formovaly danou historickou událost. Autoři usilují o nalezení společného uměleckého jazyka, díky kterému budou problematickou událost tematizovat nikoliv ze zavedených pozic příslušníků dvou národů, nýbrž z pozice jednotné generace. A současně reflektovat stigma historického momentu, s odstupem a ve snaze o aktualizaci odkazu v dnešním politickém a společenském kontextu. 

Autoři se zamýšlejí nad symbolickým charakterem významné dějinné události, abstrahují její historickou konkrétnost. Tři němečtí a tři čeští umělci usilují o to využít její potenciál směrem k archetypálnímu chápání vztahu člověka a místa, teritoria, politického aktu či přeskupení. Promýšlejí pojmy vyvlastnění či zbavení, charakteristiky útlaku a kolonizace či impéria. Ptáme se společně, co je to strategie, kalkul a rovnováha sil, zkoumáme možnosti prototypů nových forem politických a mezinárodních vztahů a spolupráce, forem vespolné identity. A přemýšlíme nad rolí obou národů v jejich budování. V průběhu příprav projektu jsme si kladli otázky typu: Jak se proměňuje fenomenální charakter prostoru na základě různých symbolických či politických aktů vůle?, či Jaký je charakter a uspořádání prostoru, který je vytvářen dialogicky, nebo naopak strukturován diktátem? Zajímalo nás, zda existují paralely mezi konkrétní historickou událostí ve fyzickém světě a praxemi v prostředí digitálních technologií a sítí. Jak by mohl vypadat ideální fenomenální a politický prostor sjednocující různá etnika, národy a menšiny? Lze takový prostor modelovat prostředky jazyka vizuálního umění? V základu se však dotýkáme i mnohem intimnějších otázek, jako je místo pro život, domov či jeho opouštění …“, říká kurátor výstavy Pavel Kubesa. 

Projekt PRAG_KASSEL: Hybrid Inconveniece se proto nesnaží o konkrétní historický výklad významného výročí události celoevropského významu, ale pokouší se demýtizovat „mnichovský mýtus“ a nahlédnout jeho imaginární stavební bloky z různých perspektiv se zaměřením na jejich symbolický potenciál. 

Prag_Kassel: HYBRIDNÍ NESNÁZE 
25. 9. – 17. 10. 2018
Vernisáž: 24. 9. 2018 od 19:00
Kurátor: Pavel Kubesa
Vystavující umělci: Elko Braas, Andrea Sobotková, Linus Clostermann, Denisa Šváchová, Luise Hampel, Artur Magrot
Architektura výstavy: Jakub Jansa

Foto: NOD

Jan Urban
pro TANEČNÍ MAGAZÍN