HOW TO PEEL AN ONION WITHOUT CRYING

Divadlo Continuo zkoumá aktuální fenomény současného světa a spojuje v ní fyzikalitu a poezii materiálu i lidského těla

Divadlo Continuo v nové inscenaci HOW TO PEEL AN ONION WITHOUT CRYING zkoumá aktuální fenomény současného světa a spojuje v ní fyzikalitu a poezii materiálu i lidského těla.

Jak přišít knoflík?

Jak zajistit, aby bylo morče šťastné?
Jak změnit svůj život v řádu hodin?
Jak přežít apokalypsu?

Soubor Divadlo Continuo vstupuje do 4. dekády své tvůrčí práce inscenací s názvem HOW TO PEEL AN ONION WITHOUT CRYING. I v této inscenaci zkoumá soubor aktuální fenomény současného světa skrze divadelní tvorbu a spojuje v ní fyzikalitu i poezii materiálu a lidského těla. Nejnovější inscenace je vizuální divadelní esej nad otázkami lidské percepce a vytváření toho, čemu říkáme realita. Tvůrčí soubor se v inscenaci mimo jiné zabývá otázkami, jakým způsobem lidský mozek vnímá okolní i vnitřní svět a jak ze smyslových podnětů a přijatých kulturních vzorců vytváří model, který pak nazývá realitou.

„Tvůrčímu procesu práce na inscenaci předcházel výzkum, který mimo jiné zahrnoval rozhovory s odborníky z oblasti psychiatrie, filozofie a kulturní antropologie“, vysvětluje proces tvorby inscenace režisér a umělecký vedoucí souboru Pavel Štourač.  „V teoretickém a uměleckém výzkumu projektu, jehož záměrem bylo vytvoření širokého materiálu pro výslednou inscenaci, jsme se zaměřili na zdánlivě jednoduché otázky: Jak vnímáme svět kolem nás? Co vlastně vidíme? Je to, co vidíme reálné? Je červená opravdu červená? Tyto a podobné “jednoduché” otázky, byť mohou působit lapidárně, jsou ve své podstatě esenciální pro celou řadu filosofických a vědeckých prací. Stejnou esencialitu ptaní se po podstatě světa a bytí totiž najdeme v pracích mnoha světových filosofů, či v náboženských textech“, dodává Štourač.

Inscenace fyzického a vizuálního divadla se zamýšlí rovněž nad fenoménem lidského těla, jeho pozicí v současné kultuře a společnosti, jeho instrumentalizací a zvěcněním, i nad tím, jak se tělo skrze reduktivní myšlení stává produktem a spotřebitelem zároveň. Tělo performera je v nové inscenaci chápáno jako senzor, autonomní zdroj vnímání reality, lakmusový papírek neviditelných impulsů a zároveň komunikátor toho všeho skrze energii transformovanou v čase a prostoru do pevné fyzické struktury divadelního představení. Podstatou tohoto přístupu je snaha tvůrčího týmu o hledání a artikulaci ne-intelektuálních odpovědí našeho těla na otázky, které nám náš rozum předkládá a na které zároveň neumí odpovědět.

HOW TO PEEL AN ONION WITHOUT CRYING je kolektivním dílem tvůrčího souboru Divadla Continuo. Šest performerů se v ní pod vedením jeho uměleckého vedoucího Pavla Štourače pokouší svými těly zachytit alespoň náznaky odpovědí na elementární existenciální otázky člověka. Výsledkem jsou často paradoxní situace, nonsens, absurdita či dynamická poezie těla a hmoty… ale žádný návod.

Výtvarný koncept je dílem Heleny a Pavla Štouračových. Dramaturgie se ujal dlouholetý spolupracovník souboru Marek Turošík a na hudební složce se podílela celá řada hudebníků, se kterými soubor dlouhodobě spolupracuje. Z hudebních kompozicí Elia Morettiho, Ridiny Ahmedové, Petra Tichého, Jany Vondrů, Žanety Vítové, Annabelle Plum a Hannese Gigera vytvořili výslednou hudební dramaturgii a kompozici Jakub Štourač a Anna Luňáková.

Divadlo Continuo uvede novou inscenaci HOW TO PEEL AN ONION WITHOUT CRYING – vizuální divadelní esej nad otázkami lidské percepce a vytváření toho, čemu říkáme realita. Premiéra se bude konat na domovské scéně souboru, na Švestkovém Dvoře v Malovicích, v sobotu 13. 5. 2023 od 19 hodin.

(Malovice, Jihočeský kraj, ČR)

Koncept a režie: Pavel Štourač

Dramaturgická spolupráce: Marek Turošík

Výtvarný koncept, scénografie: Helena Štouračová a Pavel Štourač

Spolupráce na realizaci scénografie: Marcela Záchenská

Hudba: Elia Moretti, Ridina Ahmedová, Petr Tichý, Jana Vondrů, Žaneta Vítová, Annabelle Plum, Hannes Giger, Jakub Štourač a Anna Luňáková.

Sound design: Jakub Štourač

Light design: Vojtěch Dvořák

Účinkují: Barbora Ješutová, Ludmila Ješutová, Kateřina Šobáňová, Diana Khwaja, Sean Henderson a Ivan Vanko

Produkce: Petr Hromek

Asistent produkce: Martin Mikl

Booking: Nikola Križková

PR a média: Zuzana Bednarčiková

Za finanční podpory: Ministerstvo kultury České republiky, Jihočeský kraj, Státní fond kultury České republiky

Partner projektu: Švestkový Dvůr, z. s.

Předprodej vstupenek:  GoOut

Foto:  Marcela Záchenská 

Zuzana Bednarčiková

pro Taneční magazín

„ASSEMBLAGE“ atakovala auta

Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.

Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a „trendy“?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být  opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?

A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.

Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…

Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…

Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.

Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.

Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.

A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v  klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…

Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.

Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.

Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.

Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory  nejsou.

Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.

Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.

Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.

Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako „Assemblage“.

Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Foto: studio ALTA/Vojtěch Sláma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN