PALM OFF FEST začal estonským tancem a polskými fotografiemi

Za účasti estonské velvyslankyně v České republice, šéfa Polského kulturního střediska, ředitele Divadla pod Palmovkou a dalších vzácných hostů byl zahájen již 3. ročník multižánrového Palm Off Festu. A to hned „Revolucí“!

Třetí rok setkání divadel střední Evropy zahájila v pátek devatenáctého října 2018 o šesté hodině večerní vernisáž. A to výstavy fotografií „Polská divadelní avantgarda“. Následně na ni přímo navazovala pražská i česká premiéra estonského dramatu „Revoluce“ v podání Teatru NO99 z Tallinnu.

Závislost na nezávislém divadle

Výstava polských divadelních fotografií mapovala detailně převážně polskou divadelní avantgardu počátků dvacátého století. Od ní se – přes meziválečné období – přenesla k současnějšímu divadlu.

Krátký pohled na výstavní expozici

Expozice sama byla historicky perfektně připravena na bannerech. Již tímto svým technickým způsobem působila poněkud konjunkturálně. I když zcela chápu nutnost častého transportu této (zjevně putovní) expozice. Škoda, že některé z historických dokumentů trpěly ne kvalitně a nejvhodněji zvolenou reprodukční technikou… Další (již větší) chybkou byla absence českých překladů. Ty ovšem suplovala černobílá česko-polská publikace „Divadla nezávislosti“, která byla zdarma k dispozici. Otázkou je, zda v dostatečném počtu? Návštěvníky vernisáže samotné totiž několikrát znásobila již zmíněná následující premiéra divadelní.

Na fotkách nedutá ani Reduta

Vlastní výstavní instalace ve foyeru Divadla pod Palmovkou působí svěže, světle a diváka nenásilně provází polským fotografickým divadelním světem. Mohla by být inspirací českým divadelním fotografům a dokumentaristům.

Prostě, sama o sobě je tato polská výstava zajímavá. Český divadelník si uvědomil, že divadlo Reduta není pouze v Praze či Bratislavě, ale také ve Varšavě. Zajímavostí byly i dokumenty o inscenování světové premiéry významného polského futuristy Bruna Jaśienského „Ples manekýnů“  v pražském D34 Emila Františka Buriana. Ta proběhla roku 1930.

Ředitel Divadla pod Palmovkou a úspěšný režisér MICHAL LANG zakončuje výstavu a zahajuje třetí ročník festivalu PALM OFF FEST

Na vernisáži byla k dispozici – nejen k prohlédnutí – antologie polské divadelní fotografie. Výpravná kniha, sice evidentně bez tuhé knižní vazby, byla k mání za vpravdě lidových 280,- Kč.

Po výstavě ředitel Divadla pod Palmovkou Michal Lang zahájil i festival Palm Off Fest 2018 jako celek.

Když se to Tallinnské divadlo nahání

Již nástup diváků do sálu byl extravagantní. Nejdříve byla vpuštěna levá část hlediště. A teprve později publikum jdoucí na svá sedadla ze strany pravé. Působilo to zajímavě. Netradičně. Ale u toho zůstalo. V průběhu večera na to již nic nenavázalo. Evidentně se tím bavil pouze autor a režisér. Ale, alespoň měli diváci o čem přemýšlet…

Samotné představení „Revoluce“ režijního dua Ene-Liss Semper a Tiit Ojasco již mnoho důvodů k zamyšlení nepřinášelo. Nejsilněji, zvláště pro nás jako odborný TANEČNÍ MAGAZÍN, působila úvodní – téměř půlhodinová – taneční kreace. V oranžově „východních“ hábitech tančila celým jevištěm skupina herců pod taktovkou – Lenina! Toho představoval dokonale v obličeji namaskovaný sólista s pleší a plnovousem. Vše umocňovala hra na bicí. Respektive důrazné údery paliček do plechových plástů.

Další sekvence vedla od bojovné revoluce k pracovnímu procesu. Revolucionáři se zbavili hábitů a jali se – již v pracovních overalech – stavět dřevěnou konstrukci. Ta jim jednou, již téměř postavená, spadla. Šlo o kouzlo nechtěného? Zde bych akcentoval již výrazněji modernější choreografii. Herci se projevovali složitými pohyby připomínajícími abstraktní animované filmy a místy i projevy Michaela Jacksona.

Následoval zřejmě nejsilnější moment představení. S velkým nadhledem začaly být původní symboly revoluce i část jejich představitelů přebarvovány – do rudé barvy.

Zajímavá, leč krátká, fantaskní pasáž představení “Revoluce”

Po nevýrazných pasážích se pozvolna jeviště převléklo do fantaskních kostýmů ve stylu Hieronyma Bosche. V další výrazném momentu „Revoluce“ se – konečně začalo z pódia mluvit. Do toho zněl, v podkresu, monotónní zvuk úderů na konce trubek. Herečky na ně jako na na didgeridoo mlátily divnými plochými přezůvkami. Připomínaly vietnamky. Ty přezůvky, nikoli herečky.

Ztraceno v překladu?

Texty z úst herců i jejich kolegyň kolísaly mezi nabubřelým patetismem a banalitami. Zřejmě bylo scenáristovým přáním pracovat s tímto kontrastem? Česky byly texty překládány sice na třech médiích – na dvou obřích digitálních obrazovkách po obou stranách jeviště a na on-line digitálním zařízením nad pódiem. Katastrofou však byla kvalita překladu samotného. Některé pasáže nebyly do domácího jazyka – převážně z angličtiny – přeloženy vůbec! Nezapomněl někdo, že i když má Palm Off Fest anglický název, tak probíhá v Praze?

V průvodním programu představení se píše, že je „…situace nesnesitelná“. Pokud se tvůrci snažili apelovat doslovně tímto směrem, tak se to zcela vydařilo.

Závěr představení provázel již hodně a nelogicky natahovaný konec. Nastaly tak nejméně tři pasáže, které si přímo žádaly závěr neúměrně natahovaného dramatu. Přání publika však nebylo vyslyšeno. Diváci houfně odcházeli, na jevišti se hrálo dál…

Před vlastním závěrem ještě následovala žonglérská ekvilibristika s dlouhými zářivkově svítícími tyčemi. A ještě k tomu zadní projekce tonoucích v moři. A opět moře patosu…

Závěrečná děkovačka souboru NO99, představitel Lenina úplně vpravo

„Revoluce“ v podání tallinnského NO99 byla jistě zajímavým i propracovaným představením, nicméně bych v tomto případě poukázal na staré dobré české přísloví, že méně znamená více. Ani tolik nezčeřila vody… I když na festivalu třeba vedle extravagantního Olivera Frljiće je to, věru, těžké!

Foto: Palm Off Fest

 Michal Stein

 TANEČNÍ MAGAZÍN

„ASSEMBLAGE“ atakovala auta

Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.

Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a “trendy”?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být  opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?

A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.

Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…

Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…

Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.

Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.

Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.

A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v  klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…

Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.

Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.

Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.

Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory  nejsou.

Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.

Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.

Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.

Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako “Assemblage”.

Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Foto: studio ALTA/Vojtěch Sláma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN