»GARSONKY« jako míjení (se) a (ne)obyčejnost čajového pytlíku

➳ Obyčejnost v kráse pohybu ➳ Sdílené míjení ➳ Strhující pohyb ➳ Naplněný či nenaplněný existencionalismus? ➳ Kytka místo kalendáře ➳ A co děti? ➳ Myš a myšlenka ➳

Již za necelý půlrok jsem měl tu čest vidět druhé představení sdružení MIND MOVE. Po lednovém „VOID RELOADED“ na prknech divadla PONEC mne tentokrát čekaly „Garsonky“. Koncem května. Přímo na linoleu malého sálu DIVADLA ARCHA. Představení bylo nazváno jako „work in progress”, čili určitou tvůrčí dílnu. Nahlédnutí do kuchyně. A to doslova do kuchyně garsonky.

Jak vidno, imaginativní garsonka může vzniknout i kdesi na dvorku u okapu – foto ze zkoušky představení, mimo divadlo

Po mé kritice určitých kontroverzních údajů v divadelním programu – průvodci v Ponci, jsme se tentokrát žádné průvodní tiskoviny nedočkali. U podobné tvůrčí dílny, tedy ještě neusazeného představení, je to vcelku logicky pochopitelné.

Na svých internetových profilech tvůrci předcházejí „Garsonky“ touto statí: „Dva lidé čekající na změnu. V jejich vypiplaném mikrosvětě poletují paprsky trajektorií, které se vzájemně nikdy neprotnou. Jsou hladké, oblé, pomalé, jindy ostře a rychle řežou vzduch na jednotlivé střepy. Jejich prostor je jimi celý počmárán. Obklopeni pohodlím domova neví si náhle s ničím rady. Vše kolem je milé a bezpečné. A přitom neúnosně těžké a nesnesitelně snadné. Toto trvání je třeba změnit. Rázně a radikálně. Rozhodně! Teď!!! Ale změna nepřichází…“

Veronika Knytlová a Martin Talaga ještě při zkouškách

Bude toto naplněno? Nalezne divák to, co se snaží tvůrčí tým nastolit? Dokážou to obě strany – po „absolvování“ celého představení – lépe definovat? Nejen tyto otázky jsem si kladl před zahájením v nabitém malém sále ARCHY.

Hned zpočátku se musím čtenářům omluvit. „Garsonky“ sice z devadesáti procent stojí, padají i místy leží s výkony dvou titulních protagonistů – Veroniky Knytlové a Martina Talagy. Divák se v průběhu večera však setkává ještě s úvodní půvabnou rolí uklízečky. A dočkává dvou mužských malých, leč podstatných, úloh (de)montérů. Jejich představitelé nám však zůstali utajeni. Asi tou absencí programu? Inu, i desítky let se klaníme neznámým vojínům. A tak tedy poklona úvodem „neznámým představitelům“.

Opět Martin a Veronika během zkoušek – ta kytka v představení byla trochu jiná 🙂 , nikoli stromeček!

Možná, že jsem očekával větší apel na existencionální notu? Možná si představoval scénické pojetí více vykonstruované?

Samotné představení „Garsonek“ však předčilo očekávání. Strhující taneční pohyb. Místy (záměrně?) úsměvně karikující volné sestavy gymnastek či obdobné jízdy krasobruslařek. Ohromný gejzír scénických nápadů. Jejich bezprostřední rozvíjení. Oscilující kontrast mužského a ženského (mikro)světa. To jsou zřejmě ty nejdůležitější pocity z téměř hodinového zážitku. A samozřejmě, skvělé výkony protagonistů. A v neposlední řadě i skvěle ilustrující a burcující záměrně monotematická hudba Martina Tvrdého.

Garsonka na malé scéně Divadla Archa

Co mne zaráželo? Možná méně hravých motivů, jakým bylo počáteční proměnění se čajového pytlíku v myšku… Nebo naopak? A zejména pak režijní neujasněnost, co ztvárnit pouze mimicky a co s reálnými rekvizitami. Zpočátku jsem tak chápal oddělení snů, plánů a reality. Což se v průběhu večera ukázalo mým omylem. Ale myslím si, že kupříkladu „mobilování“ s imaginárním mobilem by bylo určitě atraktivnější než s tím skutečným, trojrozměrným…

Hlavním rysem celých „Garsonek“ je osamělost v nás. Až sžíravě marný pocit míjení se. Věčný konflikt snů a plánů s krutou realitou. Ale i zároveň hledání krásy ve všednosti. Pocit, zda lze odpovědně přivést na svět děti do toho světa dnešního? A to se tvůrcům zdařilo v míře víc než přeplněné. A tak popřemýšlejte i vy o hledání cesty k sobě. Nalézání pozitiv i v (na první pohled) negativním světě. A ať to netrvá dlouho, ať kytka, která v „Garsonkách“ nahrazovala kalendář i hodiny, neuvadne!

V takové divadelní garsonce se dá i fotit mobilem!

»GARSONKY«

Tvůrčí tým:

Choreografie: Veronika Knytlová, Martin Talaga, Jindřiška Křivánková

Režie: Jiří Havelka

Tančí: Veronika Knytlová, Martin Talaga

Scénografie: Dragan Stojčevski

Light-design: Karlos Šimek

Hudba: Martin Tvrdý

Produkce: Radmila Krásenská/Mind Move, Divadlo Archa

Foto: Mind Move (z exteriéru), Martina Vaňková (z představení)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

„VOID RELOADED“ nebo „VOID“? Protiklady v praxi

Když se spojí dobré nápady a (všeho) schopní, je z toho docela průrazný počin. Přesvědčte se v Ponci! Ale nevíme kdy příště???

Poslední lednový den 2019 přímo lákal do PONCE na představení s tajemným názvem „Void Reloaed“. Respektive, na divadelních programech uváděný pouze jako „VOID“. Diváci jistě nebyli zklamáni. A já (jako recenzent) rovněž.

Skupina VerTeDance má bohatou a živou historii. Její vznik se datuje letopočtem 2004. Za patnáct let své existence má na svědomí více než čtvrt stovky projektů. Jeho členky mají i řadu individuálních ocenění, jako „Tanečnice roku“, „Cena Divadelních novin“ či získávaly vavříny na domácích a zahraničních choreografických soutěžích. Jako jediné taneční společenství má VerTeDance na svém kontě nejprestižnější české a moravské ocenění ve sféře současného tance – Cenu za taneční inscenaci roku. Konkrétně se mu této slávy dostalo za tituly „Tichomluva“ (2005), „Kolik váží vaše touha“ (2012) a „Korekce“ (2014).

Již úvodní informace o inscenaci samotné se výrazně liší. Program uvádí, že na sklonku roku 2017 došlo pouze k jejímu jedinému uvedení. Naopak, v kritice Lucie Kocourkové v odborném periodiku OPERA+ se dočítáme, že „Void“ byl uveden v listopadu i prosinci 2017! Šlo tedy o předpremiéru (třeba neveřejnou) a premiéru? Anebo byla tehdejší recenzentka mylně informována?

Void Reloaded“ má jako takové představení silný nápad i vnitřní náboj. Nepostrádá množství originálních inscenačních přístupů – jako je nástup jediného mužského protagonisty z publika – mnohdy však postrádají větší organické propojení. Vzájemnou souvztažnost.

Samotné představení má rytmus, tah i dostatečnou gradaci. Dokonce je kratší, než v programu inzerovaných padesát minut. Nehýří samoúčelnými a neefektivními nápady. Ani se neutápí v nadbytečných světelných a scénických efektech. Vše je podřízeno čtveřici hlavních protagonistů. A ta se své šance zhostila s pokorou i ctí zároveň.

Pouze zdánlivě okrajovou stopu zanechávají v divácích kostýmy. Jejich civilnost ,nenápadnost je zároveň předstupněm provokace. K pregnantním příkladům patří, když majitelka bot obnovené české produkce staré dobré domácí značky „Botas“, začíná mluvit – anglicky!!!

Silnou stránkou „Void Reloaed“ je jeho hudební složka. Není zde pouhopouhým podkresem. Ani chvilkovým navozením situace. Je hybnou složkou celého představení. Hudba zde nejen inspiruje tanečníky, ale je sama dějotvorným prvkem. To nakonec dokumentuje, její autorka Beata Hlavenková, která je – společně s Veronikou Knytlovou – uváděna jako hlavní autorka „Voidu“.

V textu divadelního programu se můžeme dočíst, že jedna z producentek, Radmila Krásenská, je fyzioterapeutkou. Kde hledat její nejzřetelnější stopu? Ve filozofii celé inscenace? V jejím tempu? Či v působnosti na diváka a jeho pozornost?

Hlavním smyslem inscenace je varování před zmatením světů, kultur, vzájemných identit i jazyků. Rádoby „světový“ název se ironicky snaží probudit lidi k tomu, co je jim vlastní. Podnítit je, aby se rozhlíželi kolem sebe, zapátrali po vlastních kořenech a nenechávali se strhnout pozlátkem okolního, pouze rádoby efektního světa. A v neposlední řadě apeluje na českou a slovenskou vzájemnost! Nutí diváky nejen k zamyšlení, ale také k tomu, aby se zastávali toho dobrého v nich. A to se tvůrcům podařilo v míře více než očekávatelné.

Samozřejmě, detailní kritik by zde nalézal ještě množství drobných chyb a nedostatků. Ale ty snad vymizí s reprízami? I když…  Ta další repríza „Voidu“ je tak trochu v nedohlednu… Tak snad nikoli zase až na dva roky?

Velmi kvalitně tištěný program představení nezaujal grafickými experimenty, nýbrž informační hodnotou. Jedinou záhadou v něm je osoba producentky. Ve vnitřní části programu je uvedena Radmila Krásenská. Naopak na závěrečném shrnutí (na deskách tiskoviny) můžeme číst jméno Lucie Novákové… Jako poslední informaci se dozvídáme, že celé představení je věnováno jakési Terce. Tedy, pokud se stalo oné Terce něco hodně špatného, ba tragického, tak se za tento výkon „pozůstalých“ určitě nemusí obracet v hrobě!

____________________________________________

VOID RELOADED

Choreografie, koncept: Veronika Knytlová

Tančí : Karolína Křížková, Zdenka Josefi, Alicia Cubells, Martin Talaga
Hudba: Beata Hlavenková, Oskar Török (trumpeta), Patrick Karpentski (kytary/mix)
Light design:David Prokopič
Scéna: Františka Králíková
Producent: VerTeDance, danceWATCH – Karolína Hejnová

Koprodukce: Tanec Praha z ú! Ponec – divadlo pro tanec/ AL@&ART
Produkce: Lucie Nováková, Radmila Krásenská

Premiéra: 28. listopadu 2017 divadlo Ponec Praha – psáno z reprízy 31. 1. 2019

Další reprízy: zatím neuvedeno

Foto: archiv divadla Ponec

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Void Reloaded“ + PONEC = měsíce konec

Svět je jim v patách! Pozvánka na poslední lednový den do divadla PONEC. Nebudete litovat!

Pořadatelé a TANEČNÍ MAGAZÍN by Vás rádi pozvali na uvedení nejnovější inscenace choreografky Veroniky Knytlové

s názvem „Void Reloaded,

která se koná 31. 1. 2019 ve 20 hodin v divadle Ponec.

Veronika Knytlová patří k nejvýraznějším postavám současného tance a je spoluzakladatelkou VerTeDance – jednoho z nejúspěšnějších tanečních souborů v České republice. Před rokem se cesty členek VerTeDance, po letech plných krásné a úspěšné práce, rozdělily. Organizační překážky a potřeba nalezení nového zázemí po ukončení činnosti VerTeDance znamenaly pro původní verzi inscenace pracovní odmlku. Tato odmlka přinesla mimo jiné možnost získat odstup a zároveň se ještě hlouběji ponořit do rozpracovaných témat. A jedním z nich je právě téma představení „Void Reloaded“ –   fascinace křehkostí a do určité míry vzájemnou neprostupností mikrokosmu mezilidských pout, pro nás i po roce zůstává aktuálním tématem. 

„Void Reloaded“ je také jakýmsi pomyslným startem platformy Mind Move – nově nalezeného pracovního domova, který přinesl tolik potřebnou podporu a stabilitu.

Trailer inscenace ke shlédnutí zde:

 https://www.youtube.com/watch?v=RAQjbAtASc4

Chybí nám jen to nejpodstatnější – otevřený kritický divák a prostor pro reprízy.  Srdečně Vás proto zveme, abyste právě vy byli ve středu 31. 1. 2019 naším kritickým divákem! 

Foto: Michal Hančovský

Radmila Krásenská a Veronika Knytlová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN