Již pátým rokem se letos bude konat Český ples a to v nádherných prostorách Obecního domu v Praze. Užijte si tedy výjimečné okamžiky společenské zábavy obklopeni nádhernými díly největších českých umělců, jako byli Mikoláš Aleš, Alfons Mucha a Max Švabinský. Ples se uskuteční v sobotu 18. února od 19 hodin. Hlavním pořadatelem plesu je produkční společnost KVArt Production.
Nenechte si ujít ples, který vás během okamžiku přenese v čase do dob, kdy plesy byly vrcholnou společenskou událostí, přehlídkou noblesy a elegance. Čeká Vás delikatesní menu vytvořené podle nejnovějších gastronomických trendů, pravé šampaňské a v neposlední řadě krásná výzdoba z čerstvých květin.
Celý výtěžek z plesu jde na charitativní účely. Během večera proběhne i malá dražba. Velké díky patří fa. Korbička, která do dražby věnuje exluzivní šperk, který je speciálně navržený pro Český ples 2023. Dále se v dražbě objeví originální obraz Josefa Rataje. Josef Rataj se představil již v minulém roce a jeho díla měla obrovský úspěch. Mezi další firmy, kterým je potřeba poděkovat jsou fa. Robot a Bandi.
Večerem nás bude provádět Iveta Vítová Lutovská a Jan Čenský. K tanci i poslechu bude hrát hudební skupina Charlie band, která doprovodí letošní interprety: Bohuše Matuše, Elis Ochmanovou, Lukáše Randáka, Marianu Polyakovou. Hlavní hvězdou večera bude stálice české populární hudby, Helena Vondráčková, která zazpívá své největší hity.
Přijďte tedy v sobotu, 18. února 2023, zažít neopakovatelný večer plný hudby, tance, zpěvu, dobrého jídla a pití.
Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.
A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:
Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?
„Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“
Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?
„Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“
Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?
„Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“
Navštěvovala jste také obligátní taneční?
„Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“
Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?
„Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“
Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?
„Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“
S Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“
Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?
„Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“
Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel“. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?
„Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“
V „nováckém“ nekonečném seriálu „Ulice“ hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?
„S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂 “
Doma
Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…
„Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“
Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?
„Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“
K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?
„Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“
S volejbalovým míčem
V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?
„Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“
Na civilním snímku na výletě
Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…
„Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.
Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“
Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.
Gratulační koncert Jaroslava Svěceného proběhne v Obecním domě
14. listopadu se chystá velký gratulační koncert světoznámého houslisty Jaroslava Svěceného, na kterém nebudou chybět hvězdní hosté, jmenujme například Miroslava Žbirku, Vašo Patejdla či Michala Pavlíčka a další.
V době koronavirové krize Jaroslav Svěcený vůbec nezahálel, natočil swing, pop, jazz a klasiku se symfonickým orchestrem. Začátkem října 2020 vychází dvoualbum s názvem ‚WAY OF LIFE‘.
Na výstavě se můžete vyfotografovat i vy! Fotografická soutěž byla anonymní, i přes to ji dost ovládly rodinné klany.
Dlouho očekávaná velká výstava českých divadelních fotografií v pražském Obecním domě byla zahájena vernisáží. Jaké dojmy má její návštěvník? Tak trochu rozporuplné…
Výstava „Česká divadelní fotografie 1859–2017“ nabízí rovněž bohatý doprovodný program a u její příležitosti vyšla i stejnojmenná kniha. Expozici složenou nejen z fotografií si můžete prohlédnout do 24. června 2018.
Historický exkurs
Vlastní výstavu tvoří dva velké sálové prostory. V tom prvním je samotná historická výstava fotografií z divadel, ale rovněž doplňujících malířských portrétů, divadelních plakátů a tiskovin.
Je velmi diskutabilní, zda se do secesních prostor Obecního domu hodí téměř brutalistická výstavní expozice postavená na drsné dřevotřísce jako dominujícím materiálu?
V secesním sále plném dřevotřísky
Jinak se dá říci, že je výstava historickým exkursem do obrazových dějin českého divadla. Škoda, že například v sekci divadelních plakátů nezbylo místo na díla grafické rodiny Bromových pro tehdejší pražské Divadlo Jiřího Wolkera (nyní Divadlo v Dlouhé). Mezi historickými divadelními tiskovinami by měl mít své nezastupitelné místo i uznávaný časopis Repertoár malé scény.
Součástí expozice jsou i divadelní plakáty
Pokud budeme mít na zřeteli samotnou divadelní fotografii, tak je nesporným vrcholem této části expozice psychologický portrét herce Ilji Racka od Ester Havlové.
Závěrem – úplně v čele celé místnosti – završuje tuto část výstavy pro návštěvníky interaktivní možnost portrétování se. Problém je v tom, že onen velký prostor – kromě reflektorů – v ničem neevokuje divadlo jako takové. Pouhá „banální“ křesla. Žádný náznak kulis, prostředí šaten či zákulisí… Prostě, absolutně NIC, co by návštěvníkovi výstavu a potažmo divadlo evokovalo!
Fotografie z pantomimického představení Etudy, Divadlo Na zábradlí (Režie: Ladislav Fialka, Scénografie: Boris Soukup). Foto: Jaroslav Krejčí, 1960, Fotografický fond
Při slavnostním zahájení byli ve středu 9. května v rámci vernisáže velké výstavy českých divadelních fotografií oznámeni rovněž laureáti soutěže „Přehlídka divadelní fotografie“. Oceněnými fotografy na prvních pozicích jsou Jakub Hrab, Adéla Vosičková a Jiří Drbohlav. Do soutěže se přihlásilo 121 tvůrců s 1 348 fotografiemi z let 2015–2017.
Vítězná díla fotosoutěže již nebyla v dřevotřískovém hávu
Oceněné snímky zcela určitě zaujaly. Určitě nejen členy poroty a rodinné příslušníky oceněných. To absolutně bez diskuse. Ale…
Avšak celé expozici vévodí letos neoceněná díla Viktora Kronbauera – uprostřed sálu. Ačkoli – jak předseda poroty velmi uznávaný divadelní fotograf Josef Ptáček zdůraznil – že hodnocení bylo striktně anonymní, můžeme tu vidět fotografie Josefíny Rašilovové, která fotografuje svou maminku Vandu Hybnerovou. A vítěznou cenu si odnáší Jakub Hrab za fotografii z divadla Archa. Jehož zakladatelem a současným ředitelem je Ondřej Hrab! Jistě nikoli náhodné shody jmen…
První cena Kategorie – Inscenace/divadelně-performativní projekt – JAKUB HRAB (Obyčejní lidé, Divadlo Archa)
Mezi vystavenými díly jsem citelně postrádal díla z objektivů Petra Našice, Michala Hančovského či Pavla Štolla. Ta jména zcela jistě patří k trvalým pilířům české divadelní fotografie. Zvláště Štoll je jejím žijícím klasikem.
I přes drobné výhrady stojí výstava v pražském Obecním domě za vidění. Návštěvník by si z ní měl udělat svůj fotografický obrázek. A to nejen před reflektory v tom banálním křesle.
Foto: archiv, Jaroslav Krejčí, Jakub Hrab a Luděk Neužil
