17. 5.  skupina BATOCU – Divadlo PONEC!!

africký tanec, bubny

zábava a smích, vhodné pro děti

začátek: od 20.00 hod

Poslední tančírna sezóny!

Skupina afrického tance BATOCU  uvede inscenaci Slunce a měsíc, těšit se můžete na  večer  plný barev a energie. Návštěvníci si pak budou moci za živého doprovodu bubnů zatančit africký tanec pod vedením Moniky Rebcové. Africký tanec je specifický svou živostí a je základem tradice lidského tance a pohybu.

Neváhejte objevit kousek Afriky sami  v sobě!

režie: Monika Rebcová

účinkující z CR, SEN, QUINEA, JAP, IZRAEL,

BATOCU

Batocu je hudební a taneční skupina Moniky Rebcové, která se inspiruje hudbou a tancem západní Afriky. Na jejich vystoupení můžete slyšet rytmy hrané na západoafrické bubny djembe, dundun, sangban, kenkeni a krin. BATOCU je jediná skupina v České republice, která hraje spolu se senegalskými umělci na senegalské bubny sabary. Více na www.batocu.cz.

V letošním roce se na  mezinárodním festivalu Tanec Praha objeví  světoznámé  soubory, jako je vlámský soubor Ultima Vez,  švýcarští Alias, berlínští Dorkypark.  Festival probíhá  od 28. května do 29. června.

Program letošního festivalu je velmi pestrý.  Pojetí tance, styl i žánr  každého souboru jsou velmi odlišné. Všechny soubory jsou kvalitní, těžko se dá tedy hovořit  o jedné taneční hvězdě.

Hlavní část festivalu zahájí 4.6.2012 galavečer spojený s vyhlášením vítězů festivalu Česká taneční platforma 2012 a představením české taneční scény.

5.6.2012  se objeví na  Nové scéně Národního divadla berlínský soubor Dorkypark choreografky Constanzy Macraz, známé  inscenacemi s aktuálními tématy.

Divadlo  Ponec  uvede velmi živé představení Animal Lost.

Dva festivalové večery 23. a 24.6. patří  v Divadle Archa souboru 420 PEOPLE.

Švýcarský soubor Alias s dílem  Sideways Rain jistě nadchne malíře, nebo architekty, choreografie představuje  neustále plynoucí pohyb, který je inspirován tokem řeky a představuje tok života každého z nás.

Závěrem 24. ročníku přehlídky současného tance a pohybového divadla se představí  vlámský soubor Ultima Vez s českou premiérou inscenace Booty Looting.

28.5. až 2.6. můžeme shlédnout Tanec dětem, prvního června nezapomeňte vzít své ratolesti  na francouzský soubor Étantdonné.

Toužíte po tom, abyste se cítila na tanečním parketu jako sexy hvězda?  Pak Flirt dance je  taneční styl ušitý na míru právě Vám.

Flirt dance je „živočišný“, mezi mladými stále oblíbenější taneční styl.

Styl, který spojuje tanec, formování postavy a upevňování pozitivního pohledu na sebe samu.

Tajemství „S Faktoru“

Základní částí Flirt Dance je tzv. S Faktor. Jedná se o nový tanečně posilovací a protahovací program, který k nám přichází z USA. Pronikl i do Evropy, ženy v Anglii, Chorvatsku nebo v Polsku mu už nadobro propadly.  I v Čechách začíná být úspěšný.

S Faktor je inspirován několika směry. Jsou v něm obsaženy části z jógy, pilates, břišního tance i baletu, z vybraných prvků latinskoamerických tanců, jazzu, či orientálních tanců.

Ty jsou spojeny s prvky ze striptýzového tance a tance u tyče. Dokáže probudit netušenou ženskost.

Kvalitní striptýz je především tanec, který může být   velmi svůdný, ale přitom nemusí být vulgární.

V USA propadly S Faktoru  hvězdy jako Kate Hudson, Lindsay Lohan, nebo Teri Hatcher.

Bude Flirt dance tancem číslo jedna, jehož obliba předčí street dance nebo hip hop?

Lepší. Odvážný. Sexy. Je zpět!

Tanečník Ash touží  porazit nejlepší taneční skupinu na světě. Dá proto  dohromady partičku  těch nej nej  pouličních  tanečníků  z celé Evropy. Jeho nový kamarád Ediie  a nová láska Eva mu  vydatně  pomáhají.  Celý příběh se odehrává  v Paříži, lepší místo už snad nelze najít. Na známých místech  se odehrávají taneční fúze, které svět ještě neviděl. StreetDance 2 je  lepší, odvážnější, sexy  a hlavně zpět a to ve 3D!

Režie: Max Giwa, Dania Pasquini

Scénář:  Jane English

Herci:
George Sampson Eddie
Sofia Boutellaová Eva
Falk Hentschel Ash
Tom Conti Manu
Stephanie Nguyen Steph
James Michael Rankin bezpečnostní stráž
Lee Craven zloděj / tanečník
Matthew David McCarthy bezpečnostní stráž
Jess Liaudin francouzský vyhazovač
Fredi ‘Kruga’ Nwaka ochranka
John Duggan studentka
Sami Tesfay soudce finále

Hra na hudební nástroj pomáhá rozvinout schopnost soustředit se a učit se, děti z hudebních škol mívají ve školách lepší výsledky. Myslíte že, má Sungha samé jedničky?

IDO vyhlašuje mistrovtsví ČR ve stepu 2012

Jedním z účastníků soutěže je i nejúspěšnější taneční stepařské studio Andrea z Prahy,  má již  dlouholetou tradicí. Vychovalo  mnohonásobné Mistry  republiky, Evropy i světa ve stepu. Vyučuje děti od tří let až po seniory.

Bleskový rozhovor s Mgr. Andreou Myslivečkovou, Víceprezidentkou Českomoravského stepařského svazu

Jste připraveni na Mistrovství ČR?

„Připraveni jsme, v současné době  dolaďujeme formace a kostýmy. Vysíláme  soutěžící v hojném počtu, asi přes sto soutěžících“.

Cítíte se na titul? Máte svého favorita?

„Naši junioři jsou úřadující Mistři světa. Doufáme, že opět zvítězí“.

V čem je klíč k úspěchu? Je to píle, nebo štěstí?

„To je souhra spousty věcí. Pracujeme s našimi tanečníky  osm let a více. Je to parta dětí, která spolu vyrůstala, jsou sehranný tým, zabojovali v mezinárodních soutěžích už jako malí. Také hraje roli skvělá dvojice trenérů, samozřejmě“.

Je mezi soutěžícími rivalita?

„Ano, ale já se snažím ve svém studiu TS ANDREA rivalitu nepěstovat, nepodporovat. Máme čtyři sóla, která soupeří proti sobě, ale „fandí“ si, přejou si navzájem a pomáhají si“.

„Rivalita je, to je jasné, mezi ostatními kluby, ale je snad zdravá a žene lidi dopředu“.

Vítězná choreografie roku 2011 The Zebras:

1. Máte raději herectví nebo zpěv? Divadlo nebo film?

Mám ráda obojí, nicméně když hraji divadelní roli, jsem schovaná za postavou a autorem, na rozdíl od zpívání. Zpívám  sama za sebe, jsem sama na jevišti, více odhaluji sama sebe.

Mám ráda bezprostřední kontakt s divákem, což role ve filmu neumožňuje.

2. Které role jste měla nejraději?

Mezi mé nejoblíbenější určitě patřila role Josefíny v muzikálu „Má férová Josefína“, který se hrál v Karlínském divadle. Zdramatizovat román Vladislava Vančury, který je zasazen do období první republiky, byl můj nápad. Tato role přesně naplňovala moji představu o muzikálu.

Také moc ráda vzpomínám na roli v komorním muzikálu „Marlene Dietrich“, kterým jsem otevírala divadlo Ungelt na Starém městě.

V současné době je mojí srdeční záležitostí muzikál „Milovat k smrti“, o legendě francouzského šansonu Edith Piaf, který hrajeme již sedmým rokem, momentálně v divadle Radka Brzobohatého.

3. Vy máte ráda období 1. republiky, že? Proč zrovna tuto dobu?

Byla to doba, která byla velmi tvůrčí a založená na morálních principech. Skvosty, které vznikaly nejen v hudbě, ale i ve výtvarném umění a architektuře si zasluhují náš obdiv i v současnosti.

4. Proč zrovna Marlene Dietrich a Edith Piaf?

Zajímají mne silné životní osudy těchto žen, je to pro mne velká výzva.  Navíc  práce, která má smysl. A naplňuje mě.

5. Co Isadora Duncan? Nezaslouží si také pozornost?

O příběhu Isadory Duncan jsem také přemýšlela. Možná jej někdy v budoucnu zrealizuji.

6.  Jak prožíváte tanec na jevišti? Je snadné hrát v představení, kde se střídá
tanec, zpěv, tanec, zpěv?

Mám ráda představení, kde jsou spojené  všechny tyto tři profese. Je to velmi náročné, ale dokud má člověk dost fyzických sil, je to velká radost.

7. Jak jste se dostala k tanci?

Od dětství jsem chodila do přípravky Národního divadla na klasický balet. Chtěla jsem utéct z devítiletky, tak jsem se v šesté třídě přihlásila na taneční konzervatoř, úspěšně jsem složila zkoušky, ale moje maminka, která ze mě chtěla mít subretu, zjistila, že na konzervatoři otevřeli hudebně dramatický obor a bylo rozhodnuto…. Zpět na devítiletku…

Měla jsem ovšem štěstí, protože jsem měla možnost zpívat v Kühnově dětském sboru, se kterým jsem procestovala celou Evropu.  Součástí našich koncertů byly i taneční vystoupení.

V osmé třídě jsem se přihlásila na konkurz do státního souboru písní a tanců a byla jsem přijata. Při přijímacím pohovoru jsem nesměle zmínila, že mi ještě není patnáct, tak mne opět poslali do nenáviděné devítiletky.

8. Zřejmě tedy ráda cestujete?   

Ano, je to vedle práce další věc, která mne velmi naplňuje. Ráda poznávám nové země, lidi a kultury.

9. Která země Vás oslovila nejvíc?

Každá cesta je pro mne velký zážitek, ale ráda se vracím do Afriky. Je to úžasná země plná rozporů. Pro moji romantickou a dobrodružnou povahu je velmi inspirující.

10. Napadlo Vás také, že byste někde v zahraničí  zůstala?

Mnohokrát jsem přemýšlela o emigraci, ale nikdy jsem k tomu nenašla odvahu, jsem příliš závislá na své rodině a přátelích. V současné době o tom přemýšlím často, kdykoliv otevřu noviny nebo sleduji, jakým směrem se naše společnost ubírá. Uráží mne politická reprezentace naší země a pokleslá úroveň sdělovacích prostředků.

11. Vy jste také dělala samostatné projekty. Píšete si je sama?

Většinou dostanu prvotní nápad. Dokážu si udělat představu o tom, jak by měl projekt vypadat. Na jeho tvorbě spolupracuji se svými kolegy spisovateli, textaři a skladateli.

Většinou se musím ujmout produkce. To obnáší shánění finančních prostředků, což není v dnešní době vůbec jednoduché a stojí to mnoho sil.

12. Jste ráda, když dostanete nabídku hrát ve filmu?

Mám z toho radost. Vnímám to jako změnu, jako výstup ze stereotypu divadelních představení a možnost spolupráce s jinými lidmi.

13. Byla  jste vážně nemocná. Jak se vyrovnáváte se situací „nemoc – jeviště“? Jdete hrát?

Nemoc si nepřipouštím, musíme hrát za každých okolností. Měla jsem vážný úraz, ale za týden po propuštění z nemocnice jsem jela chromá, o berlích zpívat a hrát. Někdy je to těžké, ale představení můžete zrušit, jen když umřete  .

14. Jaké máte plány do budoucna?

Chtěla bych dělat to, co mě baví, naplňuje a má smysl. V současné době zkouším dvě krásné komedie, připravuji materiály na nové CD a chystám se na dobrodružnou výpravu jako dobrovolník do Malého Tibetu, kde povedu učit děti základy divadla a pantomimy.  ´

 „Fíha“, tak to bude smysluplná a krásná práce. Hodně úspěchů!

Děkuji za rozhovor 

Eva Smolíková

Samostatné projekty Světlany Nálepkové

- Sněhurka na trampolíně – autor Jan Vodňanský

- Tenhleten Manhattan – autor Woody Allan/Martin Vačkář

- Marlene Dietrich – autor Martin Vačkář

- Láska je fata morgána – autor Martin Vačkář

- Dívka v rytmu zrozená – autor Miroslav Hanuš

- Milovat k smrti – muzikál o Edith Piaf – autor Táňa Nálepková/Jakub Maceček

1. Tančíte, zpíváte, hrajete. Co z toho  je pro Vás  nejhezčí?

„Každá činnost mi dává  něco jiného. Pohyb je důležitý, ovšem ráda také zpívám – myslím, že mi to jde víc z duše.  Zpívat vypadá jednodušeji než mluvit.

Při  mluvení  potřebuji mít na roli názor, písně jsou psané v notách.  Když při hraní lžu, diváci to poznají. Když zpívám falešně, tak taky. Je to prostě velmi zajímavá  práce. Někdy ani vůbec nesdílím názor postavy, kterou hraji. Na druhou stranu  se u těchto postav lépe „vyřádím“.

Ve svém životě bych nikdy nikoho nezabila, i když chuť by tu  občas byla….( třeba revizora….) tak si to mohu užít aspoň na jevišti či ve filmu. Dokonce mi tyhle role myslím sluší.

Ale chci hrát různé role a charaktery. Jsem teď otevřená více možnostem. Třeba i muzikálu.“

2. Když srovnáte seriál a film,  kde hrajete raději a proč?

„Film je pro mě výlet do jiné reality a moc mě to baví. Je to dobrodružství. Mám ráda dobré filmy a  dobré režiséry. Navíc je to něco, co po vás zůstane, i když už tu nebudete.

Seriálem jste více mediálně známí,  také si  vyděláte spoustu peněz.

V divadle jsem se  naučila  hrát, jsem tam ráda.  Citím  se dobře, když mohu být v přímém kontaktu s divákem.

Ve filmu  se hraje jinak. Nemůžu dělat moc velkou mimiku, je to vidět. Všechny drobné nitečky v mém obličeji jsou vidět. Všechny  detaily vyjdou na povrch.

Jako   kdyby někdo obrátil  herce naruby. A to se mi právě líbí. Kamera je blízko, je vidět i mrknutí oka.“

3. Jak Vaše herecká dráha začala?

„Já jsem k divadlu přišla přes tanec. Tančila jsem  balet, lidový tanec, španělský tanec, scénický tanec, výrazový tanec.  V osmnácti jsem si zatančila vílu v Lucerně, v Městském divadle Brno, kterou tehdy režíroval S. Moša. Tam mě to tak „zavonělo“, že jsem se rozhodla udělat vše pro to, abych se stala herečkou.

Na hodině tance jsem se tehdy dozvěděla, že  režisérka Eva Talská  přibírá nové herce.  Bylo to tzv. „Studio Dům!“ Amatérské studio vedené profesionály. Tak jsem se přes tanec dostala k divadlu. Zřejmě jsem byla ve správnou dobu na správném místě. Kdybych přišla o týden později, možná  bych svou šanci propásla….“

4. A nechtěla jste být spíše tanečnice než herečka?

„To určitě ne. Miluji atmosféru v divadle. Taková  nikde  jinde není.

Na druhou stranu trochu chápu herce či rodiče, když svým ratolestem herectví rozmlouvají.  Ale pokud herectví jejich děti  opravdu baví a mají pocit, že nic jiného dělat nemohou, tak je od toho stejně nikdo  neodradí. Je to prostě  vášeň.“

Foto: Vlado Kníž

5. Tak Vy byste doporučila herectví jako profesi mladým lidem?

„To se odvíjí od každého  jednotlivce, od jeho  touhy jít za svým snem. To nikomu brát nemůžete, ani radit, co má  dělat. Když to tak  někteří cítí, atˇ se  herectví   věnují. Nejhorší je být něčím, co chtěli vaši rodiče, ne vy.  Děti můžou být z jiného kmene, mít jiný gen ….“

6. Je role, kterou  byste nikdy nevzala?

„Napadá mě třeba role, kde bych musela čtrnáct dní v mínus padesáti běhat ve sněhu nahá.“

7. Získala jste za svou práci nějaká ocenění?

„Jednou jsem byla nominována na cenu Alfreda Radoka. Letos jsem získala Čestné uznání Trilobit a nominaci na Českého lva za roli ve filmu „Rodina je základ státu“.

8. Je to jen formální  záležitost, nebo má ocenění  pro Vás význam?

„Jistě, že to má pro mě cenu. Vážím si toho!“

9.  A  získávají ceny stále ti samí herci?

„Jak kdy, vždycky se objeví nějaká nová tvář mezi známými „bardy“.

10. Co vulgarita na jevišti? Nemáte pocit, že se to někdy přehání?

„Já takovou zkušenost s divadlem nemám. Pokud tam něco takového je, má to svoje opodstatnění, někdy to vyjde dobře a někdy se otřesu.  Ale je  pravda, že společnost hrubější je.Taky se víc pije, je víc narkomanů, rozvodů, bezdomovců, beznadějných lidí vůbec. A všichni tihle lidé čekají, že se o ně někdo postará…“

11. Co publikum?  Je lepší v Brně nebo v Praze?  Které  diváky máte raději?

„Raději?“

„Brňáci jsou dost náročné publikum, „fajnšmekři“, řekla bych. Pražské publikum se jde bavit, odpočívat. Pražáci se smějí na jiných místech, víc se smějí. Filozofové a intelektuálové se smějí  na jiných místech než businesman,  který pracuje 12 hodin denně.“

12. Tak kdo je pro herce příjemnější?

„Já mám nejraději,  když diváci  hru pochopí. A často to bývá na festivalech, jak filmových, tak divadelních. Teď jsme byli s Národním divadlem v Kolumbijské Bogotě a diváci tam reagovali snad na každou větu. Bylo to skvělé…“

13. Takže takové byste chtěla diváky všude, že?

„Chci spokojené diváky, ale třeba i pobouřené. To si nevyberete a nemůžete se líbit všem.“

14. V Národním divadle se právě hraje Radúz a Mahulena. Vy tam také máte svou roli. Zdá se, že pojetí této hry je takové netradiční, řekněme. Původní verze je spíše  „snová pohádka“, divák by čekal něco takového.  Toto představení nemá s klasikou nic společného. Co si myslíte?

„To je možné. Je to hravé, Radúz a Mahulena si hrají. Mně se to prostě líbí.  Už to bylo ztvárněné tolikrát, tak proč to neudělat třeba takhle…

Navíc mám tohle představení moc ráda. Už pro to, že to bylo mé první setkání s Národním divadlem a jeho herci.

15. Přesto divák, který tu hru  vidi poprvé, může žasnout …

„Ano, rozumím. Měla jsem tu známé a říkali mi totéž. Někteří diváci chtějí klasiku, nesedí  jim tato verze.

I klasika ale musí být udělaná nějak zajímavěji. Vždyť jinak bychom tu všichni zkameněli. Staré hry by podle mě měli mít  lehkost a přitom neztratit dramatičnost. Za touhle pohádkou v režii Zdenka Pitínského si opravdu stojím. Je krásná, navíc  máme pořád plno.“

16. Co by se hrálo v ideálním divadle podle Vás?

„Hlavně to musí být hry, které o něčem jsou. Ne  „tak nějak“  plytké hry.

Zajímavá, dobře napsaná hra, nosné téma pro současnou společnost, dobrý, osobitý, svérázný režisér, herci, kteří to zahrají a mají jiskru.

Divák nemusí všechno pochopit, nemusí být všechno doslovné a polopatické. Já mám jako divák ráda, když mám prostor si příběh sama ve své fantazii domyslet.

17.  Které režiséry uznáváte?

„Mám své oblíbence, se kterými ráda zkouším,  jsou to právě zmíněný J.A. Pitínský a Jan Mikulášek. Dávají mi svobodu, kterou při zkoušení vyhledávám.

Vladimír Morávek třeba má přesnou představu a zasadí nás do ní. Na druhé straně je rád, když herec nabízí své možnosti, když je tvůrčí.“

18. Píšete texty? Hry také?

Hry nepíšu, alespoň zatím ne…

Píšu si texty k písničkám, jednu dobu mně nic jiného nezbylo,  tak jsem vlastně začala. Píšu většinou o tom, co se mě zrovna dotkne, naštve nebo pobaví.

Jinak mi texty píše kamarádka Hedvika Haladová. Pak písně dostanou úplně jiný rozměr, to je  zajímavé.

19. Co byste ráda hrála  teď?

„Potřebuji teď trochu zlehčit, moje poslední role (a dá se říct, že i život) byly hodně dramatické. A nejde stále jen hrát drama. Chtěla bych si zahrát něco vtipného nebo tragikomického. Spustit slzy problém není, zahrát humor  je o něco těžší. A já chci teď tematicky odlehčit, ale nechci se úplně vzdát dramatických rolí. Miluji je a sedí mi.

„Drama mi snad leze i ušima, jsem protkaná dramatem“.

Minulý rok  jsem nic nového nezkoušela a chybělo mi to. Pak jsem tak nějak „ztratila nit“ a zlenivěla jsem. Příští rok budu zkoušet v nové komedii a přesouvám se tím pádem do Prahy. S divadlem Husa na provázku budu spolupracovat už jen externě.“

20. Zkoušíte někdy také  dvě hry současně?

„Nedá se to dělat dobře, je to „guláš“. Ale někdy není jiná možnost. Já jsem točila film Rodina, základ státu a zároveň  jsem zkoušela v Národním divadle. Musela jsem mít alternaci, protože v den premiéry bylo natáčení.“

21. Co dráha zpěvačky, nebudete natáčet CD?

„Ráda bych. Mám 5 písní, které chci  natočit jako promo, ráda bych také k jedné písni natočila videoklip. Navíc myslím, že v době facebooku je to nejlepší, jak dostat písničky mezi lidi.“

22. Zažila jste špatné představení?  Byla jste někdy zklamaná výkonem účinkujících?

„Výkonem snad ani ne, to naopak, ale právě tím,  o čem to představení bylo. Byla to populární taneční skupina Ultima Vez…

Brutální představení. Tenkrát  jsem si říkala, že tomu „umění“ snad už nerozumím. Šla jsem na jejich představení na  doporučení kamaráda, který mi řekl, že jsou fantastičtí, nejlepší v Evropě. Tak jsem šla a málem mě „vomejvali“. Černý igelit po celé scéně, nahá, bolestně vykřikující zmítající se těla, zvratky a to všechno doprovázela death metalová hudba.Bomba.

Tak jsem šla domů a  přemýšlela jsem o sladké písni a růžových bonbónech.

Tak tohle ne. Já myslím, že umění by mělo být harmonické a ne disharmonické, ale ani by nemělo být mimo realitu nebo přeslazené. Ale tohle bylo opravdu moc, nebyl tam žádný záblesk naděje a to mi vadilo.“

23. A nejlepší představení?

„Co se týče pohybových  představení, mám ráda samozřejmě Jiřího Kiliána. Je to asi proto, že jeho choreografie jsou hodně divadelní. Je to jako vystřižené z nějakého románu. Živě jsem jeho choreografie viděla na Nové scéně v představení „Extréme“ a to se mi velmi líbilo. Je skvělé, jak se prostřednictvím divadla či filmu máte možnost přenést úplně do jiné doby.

Dovedu si klidně představit, že by při svém vystoupení  i  promluvili a mohli by tak zahrát celé představení.“

24. Tančíte si pro radost?

„Někdy. Pohyb mám ráda.

Navíc potřebuji nechat tělo mluvit. Když je dobrá  hudba, necháte tělo, ať si dělá, co chce, tak  ono mluví. Má v sobě zkušenosti, prostě mluví. A já musím někdy vypnout hlavu. Když mám otázku, tělo mi na ni může odpovědět. Tanec je  na to skvělý.“

To je fajn, asi to půjdu hned vyzkoušet…..

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

právě v tyto dny hraje

Neuchopitelné lásky

autorka: Paloma Pedrero

Paloma Pedrero  patří mezi nejvýznamnější španělské dramatičky, řadí se k nejprestižnějším španělským autorům divadelních her vůbec.  Získala řadu ocenění, její hry byly přeloženy do mnoha jazyků. Zaměřuje se na pocity a touhy člověka, jeho hledání a partnerské vztahy.

“Neuchopitelné lásky“ jsou čtyři  krátká milostná setkání, zakončená taneční scénou.  Asi mnohý divák v úsměvných i překvapivých situacích najde sám sebe, nebo někoho známého. Buďte si skoro jisti, že nudit se rozhodně nebudete, milovníci detailů doslova „shltnou“  každou minutu představení. Za zmínku také jistě stojí přesvědčivé výkony herců.  Hudba podbarvuje celé představení, na závěr spolu  všichni tančí. Je vlastně jedno, kdo se koho dotknul a kdy, podstatné je, co si odnáší v srdci a to je přesně to, co Pedrero  chtěla divákovi sdělit.

Paloma Pedrero  o svém textu:

„Prožít chviličku lásky v tomto nepřátelském světě plném hrůz a násilí, i když je to chvilka neuchopitelná a pomíjivá, je jako když se člověk nadýchne čistého vzduchu, aby mohl žít dál. Utváříme  společnost, kde málokdo někomu naslouchá, málokdo se na někoho dívá, málokdo má  čas se vžít do kůže toho druhého. Postavy v mých „Neuchopitelných láskách“ hledají  takové okamžiky, někdy i nevědomky a někdy se jim prostě přihodí zcela nečekaně. A tak, ačkoliv  je ten zázrak potká jen na pár chvil, jejich příběhy přináší naději.  I takový vztah během jedné noci může mít zásadní význam…

Čtyři náhodná setkání…

První příběh nás zavede do malého bytu, kde mladá dívka prožívá své trýznivé okamžiky lásky,  chce se rozejít se svým milencem, vrátit mu klíče, vyčítat mu  všechnu bolest, kterou jí způsobil. Pije, aby si dodala kuráž. Ale mezitím zazvoní podomní prodavač biblí a  snaží  se uspět. Domluva s  opilou není  snadná, prodá své knihy? Nebo  přeskočí mezi nimi jiskra?  Telefon, na který dívka čeká, nezvoní.  Co tedy dál?  Její milenec se nečekaně vrací později v noci.  A vrátí jí její  klíče od bytu?

V druhém příběhu  se osamělá, vystrašená žena vrací domů, je pozdě, metro už zavřeli. Je tam jen ona a jeden muž, který neustále pije, ale je naprostý pohodář. Žena je  strachem  úplně bez sebe, neví, zda ho poslat pryč, nebo běžet za ním, nebo chtít, aby zůstal. Má metro přijet nebo ne?  Jsou jen oni dva… Odjedou prvním metrem?

V dalším příběhu se odehrává dramatický příběh mladé dívky, která si přišla vyřídit účty se svým milencem. Při jejich prvním setkání k ní tento muž  byl milý  pozorný, milovali se spolu. Mohl by si ji vzít….  Najednou ho ale vůbec nezajímá. Ale dívka si to nenechá líbit. Útočí nožem, chce zpět své ztracené sny. Budou se milovat? Vrátí se všechny krásné okamžiky?  Nebo je to jen žert? Ale situace bere nezvyklý konec…

V posledním příběhu se setkáváme s prostitutkou, která  odchází ráno ze salónu.  Před domem na ni čeká zamilovaný mladík. Nejdříve ji toto setkání  obtěžuje, je unavená, tlačí ji boty a nechce mu dát navíc nic ze svého času. Počítá minuty, které má strávit vyslechnutím mladíka, protože ten jí  vyhrožuje, že jinak rozbije salón.

A tak si sedá a poslouchá jeho  zamilované řeči,  prý mu připomíná jeho matku. Ona se tomu jen pobaveně  směje. On jde pryč, pak ale přichází zloděj a ženu napadne, mladík je v boji raněn, prý nepoužil zbraň, protože ona  nemá  zbraně ráda. Když ji zachránil… chce mu pomoci, najednou ji zajímá, zaujatě poslouchá, povídají si a vzpomínají …. jenže se objevuje její partner …..

Největší osobnost souboru  Ballets Russes - George Zoritch

George Zoritch ve hře  L’Après-midi d’un faune 1937

choreografie:   Vaslav Nijinsky

 Foto: Geller / Goldfine Productions

Tanečník a učitel George Zoritch, který zemřel ve věku 92, byl jednou  z nejvíce okouzlujících postav a výrazných osobností ruského baletu  v polovině 20. století.   Nebyl žádný úžasný  tanečník, ale  opravdový  umělec.  Zoritchovo umění bylo mnohem,  mnohem vyšší, než jen  předvádění  techniky.

Stejně jako u většiny  tanečníků, Zoritchovo  pochopení tance a umění přišlo díky jeho  učitelům – a Zoritch měl skutečnou galaxii  těch nejlepších učitelů!

Jurij Zoritch se narodil  v Moskvě, začal svá studia v Litvě. Jeho rodina  se přestěhovala do Litvy po  ruské revoluci, ale Zoritch se brzy  přesunul do Paříže ke studiu pod vedením  Olgy  Preobrajenské. Studoval u tak slavných  pedagogů jako Anatole Vilzak, Anatole Oboukhoff a La Nijinska. V roce 1933 debutoval se souborem  Idy Rubinsteinova (kde Nijinska byla učitelkou  baletu a současně  také  choreografkou).  Tak začala jeho kariéra, která měla pokračovat v mnoha potulných  baletních divadlech, které vzkvétaly v příštích několika desetiletích.

Přidal se k baletu  Ballet Russes v roce 1936, ztvárnil role v   hrách  od Léonide Massine, např.  Jardin Public a Symphonie Fantastique. Po vypuknutí druhé světové války soubor  Ballet Russe de Monte Carlo   přesídlil do Spojených států. Zoritch  také tančil v Grand Marquis Ballet  de Cuevas (byl favoritem).

 “Neřekl bych, že jsem Boží dar,“ řekl jednou, „ale jsem ten pravý  pro balet.“

Jeho dvě nejexotičtější role, obě vytvořil Vaslav Nijinsky, byly ve hrách Le Spectre de la Rose a L’Après-midi d’un faune. Zoritch  také hrál důležitou roli při  nabývání  významu  baletu napříč  USA, ale jeho jméno zůstalo spojeno s Ballet Russe  de Monte Carlo až do roku 1962. V roce 1964, dva roky poté, co byl soubor  rozpuštěn, Zoritch otevřel baletní školu ve východním Hollywoodu.  Učil na arizonské univerzitě v Tusconu v letech 1973 až 1987.

Vlastně nikdy neukončil výuku.  Zůstával úžasně čilý a energický i ve vyšším  věku. Byl známý tím, že učil na kolečkovém křesle  pro invalidy, pokud  se  mu  naskytla příležitost.

Jeho osobnost, šarm a moudrost mohli diváci shlédnout   i  v dokumentárním filmu roku  2005 „Ballet Russes“, neocenitelné setkání přeživších baletních tanečníků.  Téměř všichni účastníci si připomínají s chutí, a nemalým  humorem, své  dny slávy, ale možná nejzábavnější ze všech je  část, ve které Zoritch a Nathalie Krassovska, kterým se  blíží 90 let, připomínají  své role v “Giselle“.  Přerušují své  stále živé  vystoupení zničujícími komentáři na adresu baletního světa.

Nathalie Krassovska

Zoritch byl ctěn svými kolegy a studenty. Popis jeho osoby, který by ho jistě potěšil, vyjádřil  (a s tím by souhlasili všichni, kdo ho viděli tančit  v mládí) francouzský kritik Irène Lidova – „Řecké mládi  vytesané  Praxitelesem“.

• George (Yuri) Zoritch, tanečník a pedagog, se narodil 6. června 1917;

zemřel 1. listopadu 2009.

Nathalie Krassovska (1919 – 2005)

Nathalie Krassovska (Leslie) se narodila v Leningradu  1919. Její matka byla tanečnice V Ballet Russes, její babička byla sólistka v Bolshoi Ballet. Studovala u Olgy Preobrajenské.

Tančila v  Ballet Russe de Monte Carlo 1936-1950  a v  London Festival Ballet 1950-1955. Ztvárňovala ponejvíce klasické  baletní  role. Po ukončení své taneční kariéry se usadila v  Dallasu a pracovala jako učitelka baletu.

George Zoritch a Nini Theilade v  Ballet Russe de Monte Carlo 1939

Choreografie:  Leonide Massine

Kostýmy:  Henri Matisse

Nini Theilade

Nini Arlette Theilade se narodila 15.6. 1915 v Indonesii. Přidala se k Ballets Russe de Monte Carlo v roce 1938 a tančila jako sólistka se souborem během válečných let.

Nini Theilade jako Venuše v  Ballet Russe de Monte Carlo 1939

choreografie:  Leonide Massine

kostýmy:  Salvador Dali

Richard se narodil v Los Angeles 31. března 1934. Jeho rodina se přestěhovala do  Beverly Hills, kde si Richard hrál s ostatními a vynalézal různá   dobrodružství.

Náctiletý Richard   chápal gymnázium (Beverly Vista) jako „traumatickou  ztrátu svobody“, ale velmi rád chodil do kina, zejménaposlouchal  rádia, dramata, pohádky a tajemné příběhy.

V době dospívání byl vztah Richarda  a  jeho  otce, závislého  na  alkoholu,  složitý.   Vynikající vztah měl pouze se svou  babičkou.

Na konci  50. a začátkem 60. let získal  první role v televizních seriálech („Alfred Hitchcock Presents“, „Riverboat“, „Rescue 8 „,  „Bourbon Street Beat,“, „Gunsmoke“, „Paradise Kid“ a další .  Natočil dva celovečerní filmy (“The Secret of the Purple Reef” a “A Thunder of Drums”) a hrál ve dvou  divadelních hrách  („La Ronde“ a „Caine Mutiny Court-Martial“). Vysoce disciplinovaný a tvrdě pracující, vzal  také lekce tance a zpěvu.

Velký  zlom nastal  v roce 1961, kdy  přišla titulní role v sérii o lékařích a velké nemocnici –  “Dr. Kildare.“ Richard  se stal přes noc senzací a idol v každé zemi, kde se „Dr. Kildare „vysílal. V showbyznysu se psaly nové dějiny. Richard  vyhrál svůj první Zlatý globus v roce 1963 v kategorii „Nejlepší televizní hvězda“.

Jeho hudební nadání  bylo zachyceno v různých záznamech, sametově laděný bass /baryton/ a perfektní orchestr dělaly jeho nahrávky instantními  hity a dlouhodobými bestsellery. Jsou stále velmi ceněny Richardovými  fanoušky.

Později Richard vložil velké naděje do muzikálu  „Snídaně u Tiffanyho“. Ale muzikál se nikdy nehrál na Broadwayi, k jeho velkému zklamání.

V roce 1969 se dostalo Richardovi velmi dobré rezence od kritiků za roli  Hamleta.  Zůstal v Anglii téměř pět let. V roce 1970 opakoval roli Hamleta ve zkrácené verzi „Hamlet“ pro Hallmark Television.

Richard Chamberlain se ale brzy vrátil na jeviště v roce 1972 na Chichester Festival Theatre.Přesto, že byl  velmi „oddaný“ Británii a svým  britským přátelům, Richard Chamberlain cítil, že  nikdy  nebude „plně patřit  k Angličanům“, a tak se vrátil do Spojených států.

Jeho první dílo  byla  role okouzlujícího Aramise v zábavné sérii  „Tři mušketýři“ a „Čtyři mušketýři“ (1974), dobrodružný příběh,  vtipná  verze.

S dobře zavedenou  pověstí  všestranného herce, který  by mohl zvládnout se stejným talentem drama, akční filmy i  komedie, Richard Chamberlain hrál  ve filmech „Hrabě Monte Cristo“ (1975), za což byl nominován na cenu Emmy , a „Muž se železnou maskou“ (1976), ve kterém hrál i roli Ludvíka XIV a jeho bratra Filipa, rozhodně nejlepší verze vůbec.

Jeho  brilantní zpěv a tanec prince  mohli diváci ocenit ve filmu  „Pantoflík a růže” (1976), hudební verze Popelky.

Dekádu 80. let začal  opravdovým mistrovským dílem, „Shogun“.  Richard Chamberlain hrál s obrovským ohlasem univerzální roli Johna Blackthorne, za kterou získal Zlatý glóbus a druhou ze čtyř nominací Emmy.

Brzy poté následovaly další ze světově nejoblíbenějších a legendárních  mini-seriálů  „The Thorn Birds“ (1982), v Čechách oblíbený seriál „Ptáci v trní“. Role  utrápeného otce Ralpha de Bricassarta mu vynesla Zlatý glóbus a nominaci na Emmy.  Richard Chamberlain zde ztělesnil hrdinu, pro kterého je nemožná  romance a láska k  venkovské dívce, kterou hraje krásná Rachel Ward.

Oslnivý výkon ve filmu  „A Hero Story“ vysloužil Richardovi další kolo Zlatého glóbu a nominaci na Emmy.

V roce 1992 se Richard Chamberlain vrátil ke  zpěvu. Hostoval na vánočním koncertu ve  Finsku.

Hrál s velkým úspěchem na Broadwayi, u dvou  hudebních produkcí, „My Fair Lady“ (1993/1994) a „The Sound of Music“ (1998/2000). S další  produkční společností a muzikálem  „My Fair Lady“ vítězoslavně procestoval několik měst v Německu, navíc  Curych, Vídeň a Paříž (1995-1996).

V roce 2003 Richard Chamberlain publikoval knihu „Pošlapaná láska“, statečnou  monografii s poetickým podtextem, obsahující  vzpomínky ze svého profesního života. Kniha ale  také  nabízí  vhled do  způsobu, jakým si podmanil své vědomí,  dlouhou cestu,  proloženou jasnými i šedými  okamžiky. Dále také způsob, jak duchovně rostl, aby dosáhl „otevřeného srdce“ a „nepodmíněné lásky“. Nespočetné množství jeho  fanoušků po celém světě reagovaly na knihu opravdu  nepodmíněnou láskou.

Jeho celoživotní zájem na zachování životního prostředí ho vedly k úspěšné lobby ve Washingtonu a Sacramentu. Na Havaji se zasloužil o ochranu životního prostředí ostrovů. Jako hlavní řečník na konferenci v San Francisku s názvem  “Snít nový sen“  roce 1989 se výmluvně zaměřuje na zachování životního prostředí naší planety. S touto tematikou jsou tři filmy  „River Song“ (1987), „Chamtivost a příroda“ (1989) a „Havaj: Nebezpečí v ráji“ (1993).

Richard Chamberlain se aktivně vrátil ke své staré lásce, k malování,   na počátku 90. let.  Některé z jeho obrazů jsou vystaveny  v Galerii osobností ve Wailea.

V roce 2010 byl Richard Chamberlain ve vedení nezávislého  filmu „We are the Hartmans“, který  měl premiéru na filmovém festivalu v Atlantě v roce 2011. Herec hrál roli hippie majitele místního klubu.

Po devíti letech se  Richard Chamberlain opět vrátí na  jeviště  ve hře „“The Heiress“  (Dědičky).  Hru mohou diváci vidět  od 24. dubna do 20. května 2012,
Pasadena Playhouse, CA.

„Hrál jsem a hrát budu!“

Mario Čermák  se narodil v Děčíně. Původně začínal se sportovní gymnastikou, později se věnoval baletu. Mario hrál na klavír, absolvoval několik koncertních vystoupení. Zajímal se o letectví, uvažoval o dráze vojenského pilota, ještě v době studií na Taneční konzervatoři Praha.

Zúčastnil se taneční soutěže v Helsinkách, postoupil do druhého kola. Konzervatoř absolvoval v r. 1991, v r. 1992 se stal členem baletního sboru ND, sólovou smlouvu získal v r. 1998. K jeho doméně patří charakterní role: Liftboy – smrt v „Isadoře Duncan“, Baghíra v „Mauglím“, Hilarion v „Giselle“, Abdérachman v „Raymondě“, Rudovous v „Labutím jezeře“. Prac. poměr v ND ukončil v r.   2004.

Mario Čermák – vlevo

1. Jak Vaše kariéra začala?

„Studoval jsem taneční konzervatoř  v předrevoluční době, obor klasický tanec.  Jednou za čtyři roky se otevírala lidovková speciálka – „Soubor písní a tanců“.  Adepti byli pečlivě vybíráni. V té době byl o tyto školy velký zájem, protože profese tanečníka nabízela velké uplatnění. Komu se poštěstilo stát se umělcem ND, měl na tehdejší dobu možnost dobrého finančního zabezpečení, „rentu“, tzv. výsluhu let, také poznávat  svět formou divadelních zájezdů .  Navíc umělci dělali obor, který milovali a byli za něj placeni. Dnes tito lidé   studují něco, pro co není uplatnění. Studenti to ví, spousta z nich to  vzdá a nechce se věnovat baletu, umění.“

„Úroveň konzervatoře díky tomu dost klesá dolů. Kdysi bylo třeba okolo 40 studentů v ročníku, studium dokončilo  7 lidí, byla to tvrdá ruská škola, nesměla být z ničeho známka  4, jinak  studenti končili. Dnes školy dodržují tabulkové počty žáků, jsou tam lidé, kteří na to nemají talent.  Absolventi mají tvořit elitu, ne kvantitu.“

„Pokud se studenti neuplatní v zahraničí, uplatní se  v ČR jen velmi těžko. Soubor Národního divadla  je dosti  zredukován, umělci nejsou adekvátně ohodnoceni, spíše podhodnoceni, nejsou peníze. A proč  také tančit ? Když zaplatíte nájem, nezůstane vám nic.“

2. Pokud tedy v současné době student přece jen dokončí konzervatoř, co  dál?

„Začátky jsou těžké. Absolvent může získat angažmá    ve velkých kamenných divadlech v ČR. Nejprestižnější je ND.   Nebo může působit v soukromých produkcích různých divadel, ať už muzikálových nebo operetních. Nebo se vydat vlastní uměleckou cestou, znám spoustu tanečníků, kteří se snaží rozvíjet a zakládat různé soubory a dělat projekty. Týká se to především současného moderního tanečního divadla. Tato cesta je asi nejtěžší, vyžaduje skutečné umělecké odhodlání pro věc. Já jsem například začal působit  v souboru baletu Národního divadla pod vedením uměleckého šéfa Vlastimila Harapese.“

Absolvent konzervatoře může také v dnešní době rovnou zkusit štěstí v  zahraničí. Tam jsou možnosti neomezené. Ale je otázkou, do jakého souboru se dostane, jaké kvality tento soubor je, je-li skutečně ohodnocen tak, jak si představoval. Nehledě na to, že na konkursy do renomovaných souborů a divadel se na jedno až dvě  uvolněná místa hlásí desítky i stovky uchazečů. Je to nepředstavitelná konkurence.

Ale dnes se přece hraje zahraniční repertoár i v ČR, tak nemusí absolventi do zahraničí….

„Ono je důležité, jaký zahraniční repertoár a od jakého autora. Dnes se mohou v ND hrát díla zahraničních  autorů, ale jsou na to peníze? Lehce se  řekne  - „tohle je dílo anglického  choreografa“. Ale my nevíme, jak to vlastně má vypadat, nemáme porovnání.  Málokdo ví jezdí do zahraničí.  Málokdo ví, kdo představuje tu špičkovou kvalitu, kterou bychom si tu představovali.“

3.Proč naše taneční divadlo není srovnatelné s kvalitou renomovaných divadel v zahraničí?

„Možnosti za hranicemi  jsou úplně jiné, ceny lístků  jsou odlišné, mecenáši jsou bohatší, sponzoři štědřejší, také zájem o divadlo a umění  je větší. Znalost divadelních her a celkový rozhled je v zahraničí na vyšší úrovni.  Ale diváci v  ČR chtějí  také svou  kvalitní kulturu. Mrzí mě, že v současnosti  na tom náš národ není dobře, rodiny si nemohou dovolit zaplatit více než Kč 3.000,- za lístky pro rodinu.“ Dostáváme se do bludného kruhu.

4.Jak jste prožíval svoji kariéru Vy?

„Nastoupil jsem do ND v  době, kdy působil umělecký šéf  Vlastimil Harapes. Byla to podle mého názoru  zlatá éra baletu ND. Také  on dělal nepopulární kroky – omladil soubor, byl nepraktický na praktické věci.

Ovšem co se týkalo dramaturgické  vize, profesionálních zkušeností, které předával,   to byla jednoznačně pro mě ojedinělá  škola, která mi dala umělecký směr do budoucna. Čerpám z těchto zkušeností dodnes. “

„Za jeho působení se dostala ke slávě většina dnešních baletních superstar.“

5. Když se řekne v hovoru „baletˇák“, tváří se lidé různě, pošklebují se,  mají  špatný přístup k tomuto povolání.  Co na to říkáte ?

„Vím, o čem se mluví, zženštilost, nebo problém gayů – já mám spoustu takových přátel, díky tanci.“

„Potýkal jsem se s tím často – byl to úkol mé práce – tento mýtus vyvrátit.

Já jsem měl štěstí, protože jsem se vypracoval do rolí charakterních. To znamená  více hraní, více výrazových prostředků, více divadla.“

Chtěl jsem, aby se řeklo: „Jo, na tom jevišti stálo kus chlapa“.

Mario Čermák – vpravo

6. Co zevnějšek? Je důležité, jak vypadáte, když chcete tančit v baletním souboru?

„Ano, to je nesmírně důležité. V baletu panuje  nekompromisní výběr  tanečníků. Je důležité, jak vypadáte, jak působíte, vaše technika, musíte také mít charisma.

7. Co váha? Jsou tolerována kila navíc?

„Ne, nesměli jsme mít kila navíc. I  za éry Vlastimila Harapese – stalo se, že vytáhl váhu, vážily se baletky i tanečníci. Existují tabulky, kde je dáno, kolik máte vážit, je udána  výška, poměr rukou, nohou,  atd.“

„Je  dobré být hubený. Pokud máte kila navíc, ubližujete i sám sobě.  Jste těžší, pomalejší, dýchavičný.  Kluci to přeženou s posilováním, nevejdou se potom ani do kostýmů.“

„Je mi 38 let, mám za sebou přes 70 premiér (ani to nepočítám),  22 divadelních sezón. Ale od té doby, co jsem odešel z ND, jsem začal přibírat na váze, je to problém, VZKAZUJI MLADŠÍM GENERACÍM.

Jste pomalejší, pohyb stojí více dřiny.   Nedávám  to na sobě znát, samozřejmě. Hraji v muzikálech a  tady je lepší  nebýt vyloženě vychrtlík.“

8. V zahraničí si baletky nechávají zmenšovat prsa, aby byly dokonalé. V Čechách jsou také tyto přísné požadavky?

„Balet má tradici, balet je striktní a požadavky jsou nekompromisní.“

„Na druhou stranu  v neoklasice nebo v moderním tanci je ženskost výhrou. Je těžké posuzovat  tanečníky.

Soubor v Čechách se snaží být vyvážený, mít od každého typu někoho.“

9. Proč jste odešel z ND?

„Vážně jsem si poranil  kotník, špatně  se to hojilo, dodnes  zranění  cítím.  Měl  jsem dojem, že   můj výkon už nebude tak dobrý. Také vedení ND  se změnilo, soubor šel novým směrem.  Nemohu říct, že bych s tím směrem nesouhlasil,  věci se měnit mají.

„Ale řekl jsem sám – odcházím, nechtěl jsem slyšet – odejdi.“

„Mělo by to patřit k etice tanečníka, aby ucítil změnu,  změnu své   kariéry. Taneční kariéra má  jepičí život, stojí to i hodně slz. Ale 22 sezón není málo.“

10. Nejde kariéru prodloužit? Co třeba Maja Pliseckaja?

„Maja Pliseckaja je legenda.  Tančila i   stará, ale viděli jste půvab, charisma.  „Netrhala“ už žádné výkony, ale vystupovala ještě v 60-ti letech. Bohužel vrcholově to ale nejde navždy.  Když jsem byl na jejím představení, zaslechl jsem tenkrát některé mladé ambiciózní baletky, které  říkaly: „Vždyť nic neumí!“  Podle mého názoru nepochopily o čem je umění a jak vypadá osobnost.

„A další příklad – moje  kolegyně Tereza Podařilová, primabalerina ND. Je už  v divadle asi 24 sezón, má rodinu, děti. Odrodí dítě a jde tančit. Je inteligentní. To je důležité. Také oplývá obrovským charisma.  Toho si velmi vážím, protože duše stojí nahá na jevišti.“

11. Co říkáte na soutěže? Tam přece nehraje roli  žádná  krása ducha.

„Baletní soutěže   jsou bezduché. Kde  se jen soutěží, je to bezduché a hloupé. Divadelní tanečníci by měli  přece jen rozdávat emoce, pocity.“

„Soutěžit by se mělo tak do 18-ti let. Soutěže jsou vhodné jen pro největší technické talenty. Porovnává se, kam až jde technika tance, balet se neustále vyvíjí, není zakonzervovaný.  V tomto případě jsou  soutěže dobré.“

„Já jsem měl štěstí, nemusel jsem tupě ztvárňovat techniku, já jsem hrál slavné charakterní role,  např. Rudovouse v „Labutím jezeře“ , Abderachmana v „Raymondě“,  ve hře  „Malý   pan Friederman“ jsem hrál malého pana Friedermana, charakterní vícerole ve  hře „Isadora Duncan“. ( Mimochodem Isadora byla emotivní tanečnice, žádná technika v jejím tanci nebyla, tu si vymyslela. Tančila dokonce i „Internacionálu“ před V. I. Leninem.

12. Takže emoce mají přednost před technikou?

„Záleželo mi na tom, abych tančil a hrál. Nejkritičtějším divákem jsou děti. Hrál jsem v baletu „Broučci“. Když jen  tančíte, děti zívou a usnou, chtějí domů. Když hrajete a tančíte, když ztvárníte Broučka, děti jsou nadšené, pláčí, smějí se. Prostě prožívají příběh s vámi.“

Hrál jste asi dost dobře…

„Měl jsem s hraním problémy. Říkali mi: „Moc hraješ, moc přehráváš.“ Ale já jsem to tak cítil.  Měl jsem vždy dobré obecenstvo, které mě podpořilo. Vlastimil Harapes mě v tom podporoval, dával mi šance, vybíral mě do charakterních  rolí, kde se především hraje.“

„Však jsem také měl vedle sebe nějaké vzory!  Má dlouholetá  přítelkyně i životní partnerka, člověk, který mě vedl,  Taťána Juřická, ( byla nejlepší „Odetta“ v ČR). Byl to zážitek, vidět ji tančit. Tančila a hrála zároveň, vždy věděla, proč tančí.  Získala  2 Thálie.  Předčasně nás opustila, když si vzpomenu na ty dny, zapláču si.

„Zaplatila nejvyšší daň za svou oddanost k divadlu, za svou citlivou duši. Taťána byla názorným příkladem, že čistá primabalerina může  také  hrát.  Je možné  spojit  profesionální tanec a zároveň profesionální  herectví.“

Mario Čermák – vlevo

13. Líbí se Vám současná baletní představení?

„Někdy jsem  zklamaný, když jdu na balet. Nebo spíše  zděšený tím, jak se tam nic neděje. Ani kapka emoce,  ani kapka duševna. A toto baletu škodí nejvíc.  Pak tomu lidé nerozumí a řeknou: „Už nikdy na balet nepůjdu!“  Když balet nechce nic říct, musí přesvědčit diváka, že to tak mělo být. Divák musí odcházet s pocitem : „Aha, oni nechtěli nic říct!“

„Někdy jsem měl depresi  po  svém představení, lidé doslova řvali  nadšením, zaplavily mě květiny, ale  vydal jsem  ze sebe  tolik emocí, že jsem se vyčerpal“.

14. Jaké je to v muzikálu? Cítíte totéž?

„Muzikál je show. Show nemá s hereckou divadelní duší až tak nic moc  společného.“

„Když jsem jako  sólista baletu odcházel, v té době se u nás  říkalo: „Do  muzikálu nikdy   v životě!“  Ale  já jsem si to zamiloval. Je to jiné, hrajete na jinou strunu.“

15. Co máte raději, balet nebo muzikál?

„Muzikál nebo  balet,  nedělám v tom rozdíl. Je to stejné. Muzikály v Čechách chyběly. Teď je „přemuzikálováno“.

„Muzikál je  velice těžká práce. Nelze pomlouvat muzikály. Zvlášť  ne české.  Jsou to soukromé produkce.  Producentům jde o to, aby byly lístky  vyprodáné, samozřejmě.  Některé produkce, zejména  jejich přístup – nechci jmenovat,  se mi nelíbí. Dělají z tanečníků „košťata“ a devalvují trh práce.“

„Je těžké prodat muzikál, divadla se musí uživit,  to je jasné. Každá show má svou celebritu, která  musí být nějak ohodnocena. Ale každá celebrita vám řekne, že cvičí třeba 3 měsíce zdarma. Soubory  i sólisté tančí, zpívají a hrají. U nás se dělí na zpěváky, herce a tanečníky. Tanečníci mají nejvíce  práce a jsou nejméně ohodnoceni. Stejně jako tanečník  hrajete, někdy zpíváte a jste nejméně ohodnoceni.“

16. Zpívá se alespoň s playbackem?

„Zpívá se většinou bez playbacku. Člověk zpívá, tančí, hraje… je to těžké. V Čechách  je už  dost lidí, kteří hrají, tančí, zpívají, umí akrobacii.  A něco za to chtějí. Ale produkce si raději vezme  amatéry „z ulice“.  Amatér  zahraje  také dobře, je šťastný, že je na jevišti.  A proto za to  nechce žádný honorář.“

„Herci v souboru  dostanou plat  Kč 1.300,- za představení.  Někdy se stane, že dostanou Kč 500,-. To není ani na zaplacení sociálního pojištění. Já mám štěstí, že spolupracuji s produkcemi, které se snaží dělat vše proto, aby nás adekvátně ohodnotili. Rozdíl mezi profesionálem a amaterém je tento:

 Profesionál horko těžko dosáhne toho, aby zvládl řemeslo , aby se mohl vůbec poprvé  postavit na jeviště.

 Amatér hraje  i zadarmo, jen aby mohl stát na jevišti.

17. Moc se o Vás nepíše, nemluví.  Říkáte dokonce, že jeden z Vašich známých  maže z internetu všechny zprávy o Vás. Proč?  Nechcete popularitu? 

„Vždy jsem měl svůj vlastní názor, každou roli jsem si tvrdě vydobyl prací.  Ale viděl jsem i různé druhy chování, jak někteří získávají role……

Paradoxně – ti nejlepší herci, tanečníci bývají skromní, ani nechtějí, aby se o nich psalo.“

Zprávy o umělcích patří vždy k těm nejžádanějším…

„Jiné je to v šoubyznysu. V této oblasti  je nutné, aby se o hercích psalo.  (Hrál jsem v muzikálu „Mona Lisa“ s Ivetou Bartošovou.  Iveta už opustila divadelní svět, ale píše se o ní nejvíce.). A proč se nepíše o mě?  Nepotřeboval jsem to. Když se zeptáte na Maria Čermáka v kterémkoliv divadle, tak mě všude znají. Řeknou vám: „Dnes nehraje, ale ukáže se“.

Řekl jsem si, že si budu dělat slávu sám, svojí prací. Mladí lidé berou jako čest, že mě vidí, chtějí ode mě radu.  A tomu já říkám sláva. Ale úcta je pro mě víc než sláva. Nechci žádné fotky na facebooku, nemám ani PC.

18. Vyhýbáte se technice?

„Jsem antiglobalista. V současné době  lidé přestávají chodit do divadla. Lepší je přece sedět doma, koupit si dobré jídlo a pohodlně se dívat z křesla.“

 Ale herci  snad musí občas dělat rozhovory…

„Když hrajete v úspěšném seriálu, stanete se celebritou,   rozhovory dávat  musíte.

19.Trváte tedy na tom, že o slávu nestojíte… A rozhovory dávat nechcete.

Pokud jsem jako bývalý člen baletního souboru  na fotce mezi činoherní elitou   Švandova divadla na Smíchově, kde momentálně hraji i činohru, a vedení mě tam nechá, je to pro mě čest. Tohle je pro mě sláva. Tohle je pro mě čest.

A pro mě je čest, že jsem s Vámi mohla udělat rozhovor.

Děkuji

Eva Smolíková

Výuka Fit-Brasil:

Výuka Capoeira děti:

Capoeira II. Roční páskování:

1. Pocházíte z Brazílie (Salvador Bahía – severovýchod). Proč jste se rozhodl učit tanec právě  v ČR? Co Vás přitahovalo?

Láska. Zamiloval jsem se do slečny (Veroniky). Ne do ČR. 

Ale na druhou stranu – viděl jsem ČR jako nový, otevřený trh. Přišel jsem před pěti lety, ČR je  otevřená novým možnostem.

2. Vrátil byste se zpět do rodné země, nebo je ČR  volba napořád?

Zatím jsem se nesžil s prostředím – jiný jazyk, jiné klima. Teď tu sice jsem, ale navěky jistě ne. Ideálně si to představuji tak, že 6 měsíců budu v Brazílii a 6 měsíců v ČR. Jsem vyloženě letní typ, v zimě  trochu trpím.

3. Vy učíte sambu, mambo, salsu a capoeiru. Představte capoeiru. Je to spíše sebeobrana, je to tanec?

Capoeira je především kultura, v rámci toho  existuje tanec, bojové umění, terapie. Jednoduše je to životní styl.

4. Ubránil by se člověk capoeirou při přepadení?

Capoeira byla využívána v dávných dobách jako sebeobrana. Byl to tanec, kterým se otroci bránili otrokářům, bránili svá území. Od pradávna to byla sebeobrana, rozhodně se člověk ubrání.  Každý ji využívá po svém, někdo pro boj, pro sebeobranu, někdo jako tanec.

5. Co zranění při tanci? Stává se to?

To ano, zranit se dá lehce.

6. Jaký je zájem mezi Čechy? V ČR  přece jen není žádná tradice v takových tancích.

Čechům tohle jde dobře, jsou sportovně nadaní a pohybliví, věnují se sportům letním i zimním. Za komunistického režimu zde byly spartakiády – takže lidé mají pohyb v sobě. Když se člověk nebo tedy Čech pro něco nadchne, dokáže se naučit cokoliv, i kulturu naprosto cizí.  Od té doby, co se otevřely hranice i jiným kulturám, Češi mají zájem zkusit i něco netradičního.

Pro Čechy není těžké naučit se pohyb, ale problém je, že  při učení chybí spojení hudby se sportovním pohybem. Capoeira je určitá filozofie – vyžaduje  i  porozumění kultury. A to je pro  zdejší lidi těžké, ale capoeira bez hudby není možná.

7. Chodí hodně dívek? Je to spíše bojový tanec, je vůbec vhodný pro křehké dívky?

Je převaha žen, které se zajímají o capoeiru – ženy, ale i muži hledají své místo ve   společnosti.  Toto je klub bojového umění, ale je tu vysoké procento žen.

Dříve bylo každé bojové umění převážně pro muže. Ale novým pohledem na společnost a změnou sociopolitické situace  ženy  chtějí svá práva a snaží se je využívat.  Navíc capoeira má v sobě  umělecký prvek, což je pro ženy zajímavé mnohem více než třeba karate.

Jediná obava lidí – a ta je daná komerčními médii – to jsou bitky a  akrobacie. To, co je vidět na internetu nebo v televizi,  je  normálnímu člověku nemožné. Ale capoeira je především hudba, filozofie, tanec, je to mnohem víc než akrobacie a boj.

Jednoduše se dá říct – capoeira má mnoho tváří, když mi tedy nejde akrobacie, mohu se věnovat hudbě, hře na nástroje.V capoeiře se zkrátka najde kdokoliv.

8. Kolik let tréninku je třeba, než člověk zvládne akrobatické prvky, které capoeira obsahuje?

To se nedá jednoznačně říct. Záleží na každém člověku, na jeho schopnostech. A není důležité, jak dlouho tančí, ale jak často.

Každý přijde do kurzu s jinou „výbavou“.  Běžný člověk z ulice,  který chodí  1x  týdně do posilovny je na tom jinak, než Brazilec, který cvičí 3x týdně. Pak za tři měsíce obdrží svůj první pásek (po první zkoušce).

9. Vaši tanečníci mají vytrénované postavy. Jsou třeba postavy, které se na capoeiru nehodí? Řeknete někomu, že se pro tento tanec nehodí ?

V capoeiře není tato diskriminace.  V životě jsou výzvy, tady také. Pokud člověk chce, tak všechno  dokáže. Tančí i handicapovaní. Dokáže to každý, je jedno, že je hubený, tlustý…

10. Je právě doba karnevalu ve Vaší rodné zemi. Jezdíte na karneval do Brazílie? Není Vám líto, že tam teď nejste?

Samozřejmě, že tam jezdím. Je mi to líto, že tam teď nejsem.

Navíc v mém rodném Salvador Bahía je jiný karneval, náš vlastní. V Riu de Janeiro lidé sedí a dívají se na masky, kostýmy. Ale v Salvador Bahía je to jiné, lidé jsou součástí karnevalu, tančí, je to jedna velká  párty, trvající několik dnů.

11. Jste profesionál. Kolik hodin denně musíte věnovat tanci, nebo kolik chcete věnovat tanci?

Pohyb je moje práce, musím se věnovat pohybu. Denně 4 hodiny učím  a sobě se věnuji 1,5 hodiny ve fitnes klubu.

12. Cvičíte nebo tančíte někdy jen sám pro sebe, pro svou vlastní radost?

Veronika: Carlos zpívá a tančí pořád. Vstává z postele a už tančí!!

Dělám to, co mě baví. Tančím na hodině, tančím na různých workshopech, na tanečních akcích, které mě obohacují. Ve svém volném čase také vyhledávám tanec.

13. Děláte si všechny choreografie sám?

Ano, rozhodně  sám.

14. Kde berete inspiraci?

V Brazílii, doprovázím svým tancem akce, které jsou aktuální. Např. jakmile je stanoven hit karnevalu, hned začnu připravovat novou choreografii. I žáci mě inspirují. Ptám se jich, co by chtěli tančit…

15.  Stalo se Vám někdy, že jste neměl energii, byl jste vyloženě unavený a nechtělo  se Vám tančit a  učit? Co potom?

Jsem jako každý, také cítím únavu. Zvlášť v zimě. V zimě se mi skoro nechce vycházet ven, nejraději bych hodiny nedával vůbec. :-)

Snažím se dobíjet energii tancem. V každé skupině ale probíhá výměna energií. Když přijdu na hodinu unavený a jsou tam lidé, kteří chtějí tančit, tak mě dobíjí energií. Když tam jsou „lajdáci“, tak samozřejmě ne.

16. Čeho ještě chcete dosáhnout v tanci? Vlastně všechno máte, zdá se.

Přál bych si ve své práci pokračovat. Vytvářet skupiny, které se zajímají o capoeiru, chtěl bych cestovat a vidět své žáky, kteří pokračují v tanci. Jsem nositelem této filozofie. Trénoval jsem žáky v Japonsku, také v Brazílii mám svou školu a nechci zanedbávat své žáky.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Malý muzikál o velké Edith Piaf

Režie: Jakub Maceček

Scénář: Táňa Nálepková

Texty písní: Jiří Dědeček

V hlavní roli: Světlana Nálepková

Muzikál “Milovat k smrti”  je možno v současné době vidět v divadle Radka Brzobohatého.  Mnohým divákům, ať malým nebo starším se jistě zalíbí. Dojemné písně (krásná slova textaře Jiřího Dědečka),   veselé scény, kdy se divák od srdce směje, ale i tragické životní situace, kdy zase naopak divák téměř pláče s Edith.

Světlana Nálepková věrohodně ztvárnila Edith Piaf, její ráznou i citlivou  duši. Písně jsou zpívané živě,  chvilkami máte pocit, že jste se opravdu ocitli v pařížských čtvrtích. “Fandíte” Edith, smějete se s ní  a zároveň vás dojímá její tragický osud, chápete i její nevybíravá slova, kterými hodnotí některé své životní situace.

Diváci jdou   životní cestou  Edith Piaf, sledují její  zpívání v pařížských uličkách, vystupování s jejím otcem, akrobatem,  seznámení s Charlesem Aznavourem a Yvesem Montandem, úspěchy v největších evropských divadlech, turné po USA, závislost na alkoholu, muže jejího  života,  autonehody, nemoci, život plný lásky i samoty, život v chudobě i přepychu.

Muzikál vás naprosto pohltí, jdete domů, jako byste se právě vrátili  z Paříže.

Pár slov o velké umělkyni Edith Piaf

Edith Piaf se narodila v roce 1915 v Paříži na peleríně hlídkujícího policisty. Její matka Lina Marsa, cirkusová zpěvačka, ji ve dvou měsících odložila. Do svých dvou let byla v péči babičky, kde se místo vody pilo červené víno. Ze svérázné péče babičky byla odejmuta, rachitická, zavšivená, jak se také ukázalo, ze špíny i slepá.

Zakotvila v péči prostitutek ve vykřičeném domě u otcovy tety. Na radu faráře bordel opustila a znovu se ocitla na dlažbě. Tentokrát v péči svého otce, pouličního akrobata, jehož vystoupení doprovázela zpěvem a akrobacií.

Jednoho dne utekla i se svojí sestrou, zpívaly s kloboukem v ruce, aby si vydělaly na živobytí. Vydělané peníze pak propíjely s ostrými hochy v hospodách pochybné pověsti, např. v pajzlu “Chcíplá krysa”, kde se scházela společnost prostitutek, pasáků a kapsářů, kde také vládla největší esa pařížské galerky.

V osmnácti porodila zedníkovi Dupontovi dceru Marcelku. Ve zpívání pokračovala, důvěřivě čekala na šťastnou náhodu, kdy si jí někdo všimne a nastartuje její pěveckou kariéru.  A skutečně – přišlo první angažmá v nočním podniku Juan-les-Pins. Zde vstoupil do jejího života Louis Lepléé s nabídkou vystupování v kabaretu Gerny´s. Je to místo, kde se z ní stává atrakce podniku. Po Lepléého vraždě (byla i vyšetřována) zpívala v podniku Odett, i po biografech, v té době jí zemřela dcera Marcelka. V jejím životě se objevil Raymond Asso. Udělal z ní hvězdu a ke slávě Edith přispěla i skladatelka Marguerite Monnodová. Edith vystupuje ve vysněném pařížském podniku A.B.C.

Měla úspěchy, miliony, cestovala. Přišla válka, Edith zpívala po zajateckých táborech, pomáhala emigrantům a natočila film Montmartre nad Seinou.

Po válce v roce 1947 přišlo první z mnoha turné po USA. Mužem jejího života byl v té době slavný boxer Marcel Cerdan, který po jejím naléhavém telefonu, aby se rychle vrátil z turné do Paříže, vyměnil loď za letadlo, které nedoletělo.

Po katastrofě v osobním životě její světská sláva stoupala, se svými šansony předstoupila i před anglickou princeznu, pozdější královnu Alžbětu. Edith Piaf se pokouší o vystupování v Achardově muzikálu “Malá Lili”. Začala série jejích autonehod. K alkoholu začala přidávat morfium: následovaly série pokusů o sebevraždu. V roce  1952 se vdala za Jacquese  Pillse. Prožila čtyřletý černý sen, kdy se pohybovala mezi zájezdy a léčebnami. Vystupovala v New Yorku a v pařížské Olympii. Nedozpívala koncerty a vracelo se vstupné.

Po švédském turné přišel vyčerpávající americký tzv. “vražedný zájezd”.   Edith prodělala opět několikanásobné léčení ze závislosti na drogách a alkoholu, podstoupila další operace. Vdala se podruhé za Théo Sarapa – svou poslední  o dvacet let mladší lásku.

Malá drobná žena nebyla krásná, ale znamení Střelce jí dalo charisma, instinkt, velké a široké srdce plné netrpělivosti. V náručí jejího krátkého života prošlo mnoho, i díky jí, slavných můžů, bezejmenných mužů  a vojáků, kamarádů z “mokré čtvrti”. Podváděla a byla podváděna i zneužívána, slibovala a lhala, utrácela i rozdávala. Musela rychle žít a vyzpívat své dojemné, syrové a světobolné šansony. Bez tak příkladně “špatného” života by se však nikdy nestala geniální a legendární Edith Piaf.

Vždy a za vašech okolností byla pevně rozhodnuta žít naplno, zpívat naplno, milovat naplno… až k samotné smrti. Edith Piaf zemřela 10.10. 1963. Byla zcela zničená alkoholem a drogami, bylo jí teprve čtyřicet osm let.

Příběh lásky a studu, vyjádřený představami a pocity

V prvních okamžicích tanečního představení „Beautiful Bone“  v duetu  tančeném Molly Lieber a Eleanor Smith (obě jsou také choreografky tohoto díla) Molly tiskne svou hlavu na hruď  Eleanor. Gesto je to něžné i agresivní,  objímající i dusící.

Tyto dvě mladé ženy pracují spolu od roku 2006 a  je to na jejich výkonu vidět.  Spojení očním kontaktem mezi nimi je zřejmé. Vzájemná souhra je vidět v načasování a prostorovém vnímání. Mohou hrát samostatně, zdá se, že se vůbec vzájemně neznají, ale přesto každý jejich pohyb je společně zkoordinován. To by mohla být definice úspěšného duetu.

Eleanor Smith – vlevo, Molly  Lieber,  Foto: Ruby Washington

„Beautiful bone“ (krásná kost)  je opravdu krásná a  svléká se. Většina z 40-ti minutového vystoupení  znamená pro fotografa sen, řadu dynamických kompozic dvou figur. Obě tanečnice jsou krásné v klidu i v pohybu, každá ukazuje vnitřní koordinaci svého těla odshora dolů.

Krása je zvláštní,  i když je běžná.

Dílo „Beautiful bone“  je vážný tanec, který nebere sebe příliš vážně. Popsat pohyby tanečníků se zdá syrové, ale  je příznačné, že Molly Lieber drží obličej Eleanor Smithové, když se válí na podlaze a Lieber později  tráví dlouhou dobu s obličejem uvíznutým v klíně Smithové.

Tyto ženy jsou svázány k sobě. Jedna by přenesla druhou přes poušť, zdá se, v případě, že se ale nejdříve vzájemně nezabijí. Na konci jsou tak vzdálené  od sebe, jak jen mohou, nebo jak jim malý prostor „Chocolate Factory theater“ dovoluje. Jsou tak daleko, že se na ně můžete podívat na každou zvlášť, ale dokonce i tehdy máte dojem, že vidíte jen jednu.

Eleanor a Molly ve hře „Heistman“

Tanec měl premiéru začátkem března 2012 v „Chocolate Factory Theater“,  Long Island City,  Queens.

Molly a Eleanor spolupracují od roku 2006, tančily spolu v mnoha představeních.

Travis Payne je dvakrát nominovaný na cenu Emmy jako choreograf, ředitel a producent. Jeho choreografie, zatančené  některými z největších umělců  šoubyznysu  nejvíce ovlivnily vizuální a taneční  pohyby v současné pop kultuře.

Payne spoluchoreografoval a tančil s Michaelem  Jacksonem a jeho mladší  sestrou Janet. Pracoval s Michaelem Jacksonem více než patnáct let, od začátku devadesátých let až po rok  2009, kdy pop star zemřela.

Payne  řekl,  že pracoval s Jacksonem téměř denně při jeho posledním turné „This is it“, právě  v době Jacksonově smrti. Jeho smrt v padesáti letech je šok, říká  Payne, ale práce na turné „The Immortal World Tour“ a také to, že sdílí svět Michaela Jacksona s mladší generací mu dělá dobře a pomáhá v léčivém procesu.

Před tím, než Payne  tančí se svými  studenty, hovoří s nimi o své kariéře a odpovídá na   otázky o své práci  s Jacksonem a dalšími umělci. Dívky se chichotají a vydechnou univerzální ÓÓÓ,  když Payne  zmíní Usher. Payne také říká, že pracoval s hvězdami jako Lady Gaga, Britney Spears a TLC.

Payne radí  svým studentům, aby byli jako umělci mnohostranní co nejvíce můžou.

„Pokud máte rádi hip hop, znamená to přesně, že byste se měli učit balet, pokud jste tanečník, naučte se zpívat a pokud jste zpěvák, naučte se pohybovat.“

Payne říká, že stále hledá mladé talenty, ale nejvíce chce, aby se studenti bavili.

Jackson užíval umění jako únik  a způsob, jak plachý umělec  komunikoval se světem.

Jeho tanec a hudba byl jeho hlas. Jeviště bylo pro něj bezpečné místo.

Payne je  jedním z 10 choreografů, kteří pracují na Michaelově show „The Immortal World Tour“, které vzdává hold slavnému umělci a toto show diváci uvidí v srpnu v New Orleans.

Travis se svými studenty

Show „The Immortal World Tour“ Michaela Jacksona  odstartovalo vloni v Kanadě, letos  pokračovalo v Las Vegas,  v říjnu zamíří  do  Evropy. Stálá show v Las Vegas začne v roce  2013 v hotelu Mandalay Bay  a bude také zahrnovat výstavu Jacksonových memorabilií.

1. Vy jste divadelní i televizní herec, ale také jste nějakou dobu závodně tancoval. Jsou divadelní představení s tancem  náročnější, nebo herce naopak víc baví?

„Musím teď mluvit za sebe – mě to baví více. Když je v představení pohyb, je to samozřejmě všeobecně pro herce náročnější, ale mě to prostě baví, mám pohyb v sobě. Tančil jsem závodně asi 5 let, standardní tance a latinsko-americké tance, ty mě bavily nejvíce.“

2. Vyhrál jste někdy? 

Ano, také jsem vyhrál.

3. Je pro Vás obtížné nacvičit taneční číslo pro divadelní představení,  pokud jde o tanec, který neznáte, nebo Vám to jde všechno „samo“?

„Pohyb mi všeobecně jde dobře, ale jsou různé druhy tance, např. jsme jednou dělali argentinské tango, nebo flamenco, to jsem musel „nadřít“.

4.  Jak dlouho se asi tak celé představení připravuje?

„Představení se nacvičuje asi 2-3 měsíce, takže jsem cvičil  asi 2 hodiny denně.“

5. Chtěl jste být tanečníkem nebo hercem? Proč zvítězilo herectví?

„Tanec mě moc bavil, jednou do našeho tanečního klubu přišel pár, který studoval  herectví na JAMU. Zaujalo mě, že  tam mají  obory jako  herectví, tanec, zpěv, žonglování, šerm, jízdu na koni. To se mi hrozně líbilo, tak jsem se rozhodl, že to zkusím a přihlásil jsem se.

Já jsem se ke všemu většinou dostal náhodou.  Pokračoval jsem v tanci ještě nějaký čas, ale měl jsem vždycky raději exhibice než soutěže. Na soutěžích vás hodnotí porotci a ti samozřejmě nemusí být vždy objektivní. Neměl jsem rád porotu. Běžně se stávalo, že porotci „nadržovali“ svým oblíbeným párům.   Nevím, jaká  je situace  v závodním tanci dnes, ale když jsem závodil já, stávalo se běžně, že pár, který jel  z Brna do Ostravy, neměl šanci na vítězství.  Porotci byli většinou z okolí Ostravy a  nám bylo jasné, že budou upřednostňovat páry z Ostravy a tak se  i většinou stalo. Nevyhrávali jsme, vyhrávali Ostraváci.

Mrzelo mě, že závodní tanec bývá nespravedlivý. Když hrajete fotbal a padne gól, je to jasné, kdo vyhrává, ale tanec?“

6. Je těžké v současné době být hercem? Doporučil byste tuto práci mladým lidem?V čem je to těžké?

„Dnes je mnohem těžší  být hercem.  Dříve byla konzervatoř – JAMU, DAMU. Ze  400 uchazečů vybrali  10. Ti  většinou vystudovali tuto talentovou školu a  šli rovnou do praxe,  práce pro ně bylo dost.  Kdo vystudoval JAMU, byl dobrý herec, předpokládalo se to. (Není to samozřejmě stoprocentní pravda, ale většinou to byli opravdu dobří herci.)

V současné době  je to ale tak, že z běžné modelky nebo  miss se stává herečka nebo  zpěvačka, protože ji někdo obsadí do filmu a nikoho nezajímá jestli na to má vůbec talent.

Četl jsem rozhovor s jednou mladou „herečkou“ z populárního seriálu, která řekla, že hraní  ji  baví, ale v divadle by hrát nemohla, protože se „strašně“ stydí a měla by „strašnou“ trému. Tak to mě moc pobavilo.  Já si myslím, že opravdový dobrý herec se většinou pozná na jevišti. Kdo je dobrý v divadle, je dobrý herec.

            Teprve když „ustojíte“ dvouhodinové vystoupení v divadle, jste VÝBORNÝ herec. 

Jestli bych doporučil stát se hercem?  Nevím. Dnes je to opravdu těžké, je to těžší než dříve, nerozhoduje umění, kvality herce, rozhoduje jen to, zda Vás někdo obsadí, je jedno, jestli umíte hrát nebo ne.“

Já jsem hrál asi 8 let v Národním divadle. Hrál jsem krásné, velké role, ale  neobjevoval jsem se moc v seriálech nebo filmech, tak vlastně  jako bych vůbec neexistoval.

Dříve bylo Národní divadlo bráno jako vrchol kariéry herce.  Ale dnes to nikoho nezajímá, nejlepší jsou herci ze seriálů a nemusí umět ani hrát.“

7. Jste hodně vytížený? Máte rodinu? Jak se dá propojit práce herce a rodina?

„Zatím to mám jednoduché, nemám děti, žiju jen s přítelkyní. Ale myslím, že se to dá zvládnout dohromady. Znám manželství dvou herců, jde to. Musí se zapojit  babičky, chůvy….

8. Hrál jste v Expozituře, je to seriál o zločinu. Jak snášíte záporné  postavy? Baví Vás, nebo je nemáte rád, přemýšlíte o nich v soukromí?

„Herci mají většinou  raději záporné role, je to pestřejší. Hrál jsem schizofrenického mladíka ve filmu „Škodná“. Byl to vrah, který zabil několik lidí, ale pocházel z dobré rodiny, maminku hrála Táňa Medvecká. Režie Petr Kotek, stejně jako režie  Expozitury.“

„Pro herce je výzva hrát zápornou  roli, dobrý herec hraje vždy raději zápornou postavu. Ale já si role nepřenáším do soukromého života, neběhám po parku a nezkouším přepadat kolemjdoucí, to ne.“ (smích)

Ale stalo se – přenesla se mi role do života – že mi paní v pekárně nechtěla prodat rohlíky, protože jsem „zlej“ na jejich idol – na Jitku Čvančarovou v seriálu „Ordinace v růžové zahradě.“

Nemohl jsem jí vysvětlit, že je to jen role a že já nejsem „takový.“  Diváci mají rádi „hodňouse“, jsou sladký, ale herci mají raději „potvory“, protože jsou barvitější.

9. Platí v dnešní době stále pravidlo, že jsou herci „zaškatulkovaní“ a vybíráni pro určité role nebo se situace změnila?

„Asi to platí pořád. Určitý typ hraje hodného a nemůže hrát „padoucha“. Málokdy se setkáte s tím, že by vám chtěli dát hrát protiúkol. Prostě podle toho, jak vypadáte, vás většinou obsadí. U filmu nechtějí nikoho přestrojit, vyberou rovnou ten typ člověka.

Přitom mě na herectví baví, že se člověk může proměnit a být jiný. Jednou mě ale potkala proměna,  byl jsem obsazen do role hlavního hrdiny Nickyho Wintona ve filmu „Nickyho rodina.“  Pamatuji si, že jsem měl vousy, kotlety a krátké  vlasy, když jsem se setkal s režisérem Matějem Mináčem  měl jsem hrát postavu ze 30. let.  Ale pan režisér si to dokázal představit, tak jsem tu roli dostal.  Dokázal jsem se přizpůsobit  a  vypadal jsem jako z 30. let.

Herci se  rádi proměňují, jsou také naštvaní, že nemohou dostat jiné role.“

Nicky Winton

10. Ale člověk se musí chtít  měnit, ne?  Někdo by se nechtěl měnit (třeba já bych nechtěla být někdo jiný …)

„Ano, musí chtít, ale mě to právě baví – velká proměna.

Těžší jsou ty úkoly, které musíte zvládnout. Třeba hrát homosexuála a líbat se s partnerem je nesmírně těžké, pokud jste heterosexuál.“

Navíc reakce lidí jsou různé, když Vás pak potkají, že …

„Je to těžký, to je daň tomu herectví. Ten herec by pak měl dostat jinou roli, kladnou, aby si napravil u diváků svou reputaci.

11.  Čeho  byste ještě chtěl ve své kariéře dosáhnout?

„Rád bych si zahrál v nějakém pěkném filmu.  Hrál jsem v divadle roli schizofrenika ve hře  „Slyšet hlasy.“ To byla krásná role, tu bych si chtěl zahrát i ve filmu.“

Ať se Vám to vyplní ….

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Jennifer Lopez krade show vítězi soutěže  American Idol Scotty McCreerymu

Jennifer Lopez zastiňuje vítěze finále americké soutěže  American Idol svým pozadím

Noc patřila Scotty McCreerymu, vítězi pěvecké soutěže  American Idol pro rok 2011 (obdobná soutěž je “Česko hledá Superstar”), ale jeho vítězné vystoupení nemohlo konkurovat kouzlu hollywoodské hvězdy Jennifer Lopez.

Když vystupoval Marc Anthony, porotkyně soutěže American Idol Jennifer Lopez převzala roli tanečnice a její zářivé minišaty (pokud může být kousek stříbrné látky nazýván šaty) odhalovaly téměř všechno, zejména pozadí.

Brad Pitt tančí během cvičení na běžícím pásu!

Svalnatý Brad Pitt je multitalentovaný!!!

Brad cvičí a zároveň zpívá a tančí!  Zdá se, že Brad má talent všeho druhu, ale především má v sobě také lásku k tanci. Nechcete  zkusit  pohybovat se v tělocvičně po jeho vzoru? Spálíte jistě veškeré zbytečné kalorie a ještě posílíte hlasivky.

Brad Pitt je  muž číslo jedna, zejména v Anglii, ale  i na celém světě. Je milovaný ženami, obdivovaný muži.

Pohupuje se správně do rytmu?