Poslední šance navštívit výstavu kousek od Tábora a Plané nad Lužnicí! Tip na sobotní či nedělní výlet.
Doslova a přesně v předvečer oslav státního svátku 100. výročí založení Československé republiky, v sobotu 27. října zahájil VLASTIMIL HARAPES v Obrazárně Špejchar Želeč pozoruhodnou výstavu. Jmenovala se prostě „FIALOVÁ – BENEŠ“. Podle vystavujících výtvarníků. Spolu s výborným baletním umělcem, choreografem a nyní i zpěvákem a hercem v divadle Semafor ji zahájil ještě skvělý houslový bigbeatový a bluesový virtuos Jan Hrubý, herec, zpěvák a kytarista Robert Nebřenský, harfenista Sean Barry a slovem novinář Miloš Čermák a kurátor galerie Pavel Šmidrkal.
Karikaturu Donalda Trumpa od Pavla Beneše si oblíbil i herec a zpěvák Robert Nebřenský, který okořenil vernisáž svými písněmi (zcela vpravo)
Slavný tanečník a představitel hlavních rolí ve filmech Juraje Herze „Panna a netvor“ a „Den pro mou lásku“ se divil. Vlastimil Harapes doslova prohlásil. „Přijel jsem na pozvání vystavující Ivy Fialové. Jsem překvapen, že tady – pro mne – spíše na konci světa, může fungovat a prosperovat takový nádherný výstavní prostor.“
Vlastimil Harapes zahajuje výstavu
Převážně o grafikovi Pavlu Benešovi promluvil význačný novinář i odborník přes nové informační technologie Miloš Čermák. Doprovázela jej i jeho zákonná manželka, přední česká podnikatelka světového jména Senta Čermáková, která působila i na postu ředitelky globálního trhu slavné nadnárodní firmy Hewlett- Packard.
Největší český grafik Pavel Beneš by mohl, se svou postavou hrát basketbal. Možná o něm nevíte, že je i autorem slavného loga kapely TŘI SESTRY?
Pavel Beneš je – postavou – největší český grafik. U Miloše Čermáka je tomu stejně mezi novináři. A rovněž paní Senta je zřejmě největší, ba nejvyšší podnikatelkou mezi ženami.
Na vernisáži se – i přes kolizi s mnoha akcemi k výročí Československé republiky – objevila celá řada známých tváří. Významný architekt, profesor Václav Aulický. Populární autorka a překladatelka z italštiny paní Hana Ferrarová, přední český divadelní fotograf dr. Dušan Dostál a mnozí a mnozí další.
Výstava se sice jmenuje „FIALOVÁ BENEŠ“, ale zde zleva stojí na snímku Hany Ferrarové autoři v pořadí Beneš, Fialová
Výstava měla původně trvat do konce kalendářního roku. Ale pro ohromný úspěch byla prodloužena do následující soboty 17. února 2019. Ředitel výstavního programu galerie Pavel Šmidrkal (TANEČNÍ MAGAZÍN s ním přináší podrobný rozhovor v prostředním sloupci) se svěřil: „Původně jsem s tak výrazným diváckým úspěchem ani nepočítal. Ještě, že jsem mohl upravit výstavní program v lednu a únoru, abychom mohli úspěšnou expozici prodloužit.“
Výstava se tak zařadila, hned po letní výstavě 2018 tří malířek (o níž TANEČNÍ MAGAZÍN rovněž informoval), na druhou příčku tabulky návštěvnosti Obrazárny Špejchar Želeč.
Pavel Beneš si získal srdce diváků nejen svými výstižnými karikaturami, ale také graficko-slovními blackouty a originálním kalendářem.
Vlastimil Harapes (vlevo) v rozhovoru s majitelem galerie Obrazárna Špejchar Želeč panem Martinem Novákem (vpravo)
Mnoho návštěvníků také zaujala plátna i keramika Ivy Fialové, s níž uveřejnil TANEČNÍ MAGAZÍN rozhovor v roce 2017. S jejím obrázkem odjížděl domů i známý zpěvák a herec Robert Nebřenský.
Část expozice s obrazy Ivy Fialové
Vpravdě fenomenální úspěch výstavy „FIALOVÁ – Beneš“ vděčí za vše majiteli Obrazárny Špejchar Želeč, podnikateli panu Martinu Novákovi, jeho celé obětavé rodině, kurátoru Pavlu Šmidrkalovi i neúnavné organizátorce a malířce v jedné osobě – paní Petře Skluzáčkové.
Malířka a taková dobrá duše galerie v Želči – paní Petra Skluzáčková
A na co se v jihočeské Želči můžeme těšit? Na výstavu legendy české karikatury – Jiřího Wintera – Neprakty. Ta bude slavnostně zahájena v sobotu 23. února 2019.
Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.
Knížka „Babráci“ není Vaší prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?
„Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“
Na křtu knihy „Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman
Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu výtvarnému umění dostal?
„Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“
Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?
„Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“
Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?
„Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“
Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?
„Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“
PAVEL ŠMIDRKAL (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a fotografem Milošem Burkhardtem
Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?
„Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“
Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?
„Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“
PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku „balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…
Chodil jste v mládí do tanečních?
„Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“
Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?
„Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂 ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“
PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky „Babráci“ Petrou Skluzáčkovou
Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?
„Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“
Jaký máte názor na moderní formy tance?
„Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“
Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?
„Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“
Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?
„Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“
Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?
„Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“
Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči
Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?
„Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“
Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?
„O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“
Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA „Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)
Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za „nepraktu“?
„Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.
Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“
Foto: Hana Ferrarová,archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál
Magda Malá prozradila, že byla zamilovaná do Martina France
Ze tří zpěvaček, prostorově objemnějších, dorazily pouze dvě, protože třetí zpěvačku odvezla záchranka do nemocnice.
Po rozdováděných Koulích se mikrofonu ujala zpěvačka a herečka Světlana Nálepková, která naopak náladu zklidnila dvěma francouzskými šansony, přitom jeden přednesla ve francouzštině a druhý rodnou češtinou a po svém vystoupení spěchala na další na Žofín.
Po pěvecké části se divákům představila nezisková organizace Helppes se svými psími svěřenci, včele s jejich ředitelkou Zuzanou Daušovou.
Na vánoční show dorazil baletní mistr, herec a zpěvák Vlastimil Harapes, který zazpíval dva songy z divadla Semafor, kde v současné době vystupuje.
Po bývalém tanečníkovi nastoupila mladá krev a to v podání Elišky Mrázové (Elis), která se svým nezbytným ukulele zazpívala nejen svůj megahit Shubidu, ale i vánoční koledu Tichá noc.
Mladou zpěvačku Elis vystřídal zpěvák a producent a ten večer i moderátor Martin France, který doslova roztančil všechny přítomné diváky, včetně jeho některých pěveckých kolegů. Dokonce se během jeho vystoupení za ním objevilo taneční duo z řad diváků, kteří byli už hodně veselí a hraví a Martina málem smetli z improvizovaného pódia.
Poté diváky potěšila svými gospelovými songy Leona Gyongyossi a pozvala zároveň na další gospelový koncert v této restauraci s pravým černošským gospelem.
A jako poslední z interpretů vystoupila malá Magda Malá, ovšem s velikánským hlasem. Zazpívala nejen draculovský hit „Jsi můj pán“, ale též vánoční koledy a na poslední z nich vyzvala i své kolegy a odvážné přítomné diváky, aby si sní koledu „Narodil se Kristuspán“ zazpívali. A tak došlo i na sborové zpívání. A během tohoto svého vystoupení Malá prozradila, že byla do Martina France velmi dlouho zamilovaná, když spolu navštěvovali Muzikálovou školu Petra Novotného, což byl pro Franceho trochu šok, protože o tom nevěděl.
Po skončení koncertu pozval majitel restaurace Milan Harajda interprety na malé pohoštění.
Co zaujalo festivalovou porotu? A co zaujalo TANEČNÍ MAGAZÍN? Jak probíhal závěrečný festivalový gala-večer? A co na to Mistr Harapes?
Závěrečný večer 55. festivalu MTF ZLATÁ PRAHA – v přímém televizním přenosu na ČT ART v sobotu 22. září od 20.20 hodin – tvořil již pomalu tradičně průřez mnoha styly a žánry. Přinesl moderní i tradiční současnou hudební a taneční tvorbou. Ostatně, jako již po dlouhou dobu „zlatý pražský“ festival samotný.
Mezinárodní porota festivalu společně s ředitelem MTF ZLATÁ PRAHA (a současně výkonným ředitelem kulturního kanálu ČT ART) PhDr. Tomášem Motlem (uprostřed)
Večer zahájil Balet Národního divadla s číslem „Aspects“ v choreografii Katarzyny Kozielské na hudbu Abela Korzeniovského. Mezi tančícími sólistkami se zde objevila i Alina Nanu, která byla i jednou z hrdinek krátkého snímku Terezy Bílé a Igora Zacharova „Na špičkách“ na právě vyhodnocovaném MTF ZLATÁ PRAHA.
Následovala múza hudební. Nedávný držitel rakouské prestižní ceny Musiktheaterpreis 2018, zvané „rakouský hudební Oscar“, tenorista Aleš Briscein poté brilantně zazpíval árii vévody z Verdiho „Rigoletta“.
Následoval opět tanec. Tentokrát v podání Taneční konzervatoře hlavního města Prahy a Bohemia baletu. Jednalo se o fragment z baletu „Paquita“ na hudbu Ludwiga Minkuse. Nezklamal, ale nikterak neodvázal…
Vrcholem večera mělo být další taneční číslo „D.R.E.A.M.“ v choreografii Šimona Kubáně. Interpretovali ji Kristýna Němečková, Iveta Krmelová a Patrik Čermák. Choreografie sršela nápady. Dalo by se jí vytknout jediné, že nebyla patrně koncipována pro velké jeviště Nové scény. Televizní diváci, kteří toto dílo viděli i detailním pohledem kamer z pódia, měli jistě zážitek hlubší a emotivnější.
A opět hudba. Mladé dechové kvarteto Cantaria Clarinete svižně interpretovalo „Libretango“ Astora Piazzoly.
Na expresivní a pulsující hudbu Ivy Bittové bylo připraveno baletní číslo „Prolínání“ v interpretaci Pražského komorního baletu v choreografii Lukáše Timuláka. Zde se již podruhé za večer objevil na pódiu Patrik Čermák.
Prague Cello Quartet má blízko k parafrázi i hudebnímu vtipu
Milým bonbónkem byl nadhledově pojatý „Montiho čardáš“ v úchvatném – až varietně vystavěném čísle – Prague Cello Quartetu. Petru Špačkovi, Ivanu Vokáčovi, Janu Zemenovi i Janu Zvěřinovi patřil opravdu dlouhatánský potlesk.
A následovala již novocirkusová tečka za podařeným večerem. Kouzelná artistická show „Contra Weight Company“ na hudbu populární Christiny Aquilery. Zuzana Havrlantová s Jonášem Janků a Tomášem Pintérem byli tím nejlepším „kasa-punktem“ na závěr.
Zuzana Havrlantová mezi Jonášem Janků a Tomášem Pintérem čili CONTRA WEIGHT COMPANY, tedy skupina, která udělala tečku za závěrečným večerem ZLATÉ PRAHY 2018
A kdo získal festivalové vavříny?
Hlavní cenu 55. ročníku televizního festivalu ZLATÁ PRAHA 2018 získal německý televizní dokument režiséra Thomas von Steinaeckera „Leonard Bernstein – rozpolcený génius“, natočený v koprodukci stanic ZDF a ARTE. Tento film o stopáži čtyřiapadesáti minut se snaží postihnout konflikt autora jednoho z nejslavnějších muzikálů světa a mezinárodně uznávaného dirigenta v jedné osobě. „Vítězný snímek vypráví dosud neznámý příběh Leonarda Bernsteina, tohoto světoznámého vynikajícího dirigenta, charismatického moderátora a autora muzikálu West Side Story. Tento intimní dokument mapuje Bernsteinovy osobní vzestupy i pády, jeho touhu být uznávaným skladatelem, ale přibližuje i umělcův život poznamenaný tragickými událostmi. Hluboký vhled do rozporuplné osobnosti hudebního génia nám kromě řady pamětníků zprostředkují Bernsteinovy děti Jamie, Nina a Alexander,“ zdůvodňuje svůj téměř jednohlasný výběr festivalová porota.
Ředitel vývoje pořadů a programových formátů České televize Jan Maxa (vpravo) předává vítězný šek reprezentantům štábu filmu „Leonard Bernstein – rozpolcený génius“
Přihlášené snímky – konkrétně jich bylo v soutěžní sekci 84 a mimo soutěž se promítalo šest filmůod téměř čtyřiceti producentů a televizních společností z celého světa – se utkaly i v dalších dvou velkých kategoriích.
Tu Český křišťál – Dokumenty o hudbě, tanci a divadle, vyhrálnetradiční kanadský hudební dokument „Snění o židovských Vánocích“. V něm režisér Larry Weinstein vypráví netradiční příběh skupiny židovských písničkářů. Představuje civilně přirozenou formou kanadské přistěhovalce, kteří – navzdory svým dávným tradicím – slaví vánoce třeba i v čínském bistru!
Producent kanadského filmu „Snění o židovských Vánocích“ (úplně vpravo, nejblíže objektivu) zastupoval na vyhlášení cen režiséra Larry Weinsteina. Přiletěl do Prahy na poslední chvíli a byl velmi potěšen
V kategorii Český křišťál – Performing Arts,zahrnující hudební a taneční pořady včetně záznamů koncertů, zvítězilo cenami ověnčené taneční divadlo ve snímku britského režiséra Jeffa Tudora „Zděšení“, které vychází z životní zkušenosti herce Jonathona Younga. A to ze zkušenosti nadmíru tvrdé. Jeho dcera, neteř i synovec totiž zemřeli při tragickém požáru. Tento snímek je multižánrový. Kombinuje klasický dokument s filmovými dotáčkami, tancem (převážně stepem a salsou) a loutkovými pasážemi.
Na slavnostním večeru bylo uděleno i několik dalších speciálních cen.
Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových „Vize 97“si v sobotu večer odnesl německý snímek dua režisérek Marii Stodtmeierové a Isy Willingerové „Hudba a moc“, který zkoumá různé historické pohledy na politické aspekty hudby. Prakticky od roku 1914, tedy od doby první světové války.
Jedna z německých tvůrkyň filmu „Hudba a moc“, který si odnesl Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 (úplně vlevo), uprostřed tým vítězného díla celého festivalu o Leonardu Bernsteinovi a vpravo opět producent oceněného kanadského snímku s tematikou židovských vánoc
Cenu České televizezískal německý snímek o známém choreografovi „Nižinský – Balet Johna Neumeiera“ režiséra Thomase Grimma. Tento snímek, který trvá dvě hodiny a patnáct minut představuje netradičně světového tanečníka i choreografa.
A Speciální uznání za mimořádný umělecký počinsi odneslo české televizní zpracování opery Bohuslava Martinů „Čím lidé žijí“ osvědčeného divadelního i televizního režiséra Jiřího Nekvasila se skvělou kamerou Miroslava Gábora.
Společný snímek laureátů letošního MTF ZLATÁ PRAHA
Náš TANEČNÍ MAGAZÍN ze soutěžní sekce zaujaly ještě další filmy.
Tak kupříkladu „Klavírní recitál Lukáše Vondráčka“ české režisérky Petry Všelichové. Doslova nás unesl výtečný dokument o tanečníku a choreografovi Petru Zuskovi „Chvění“ od režiséra i kameramana v jedné osobě Martina Kubaly. Anebo dílo režiséra Jana Brichcína a kameramana Vladimíra Holomka o českém mimovi mezinárodního věhlasu „RADIM VIZVÁRY – Sólo“. Výtečný spád měl i televizní film Pavla Jiráska „KAFKA BAND“ o koncertu této kapely v brněnském Sono centru. Ze sedadel doslova zvedal šestadvacet minut trvající německý snímek „Hýbej se!“ režisérky Leny Kupatzové. Velmi podnětná byla i švédská „Hra“ Tommy Pascala o choreografovi Alexanderu Ekmanovi. Anebo za české koprodukce vzniklá „Malá mořská víla“ režiséra Pascala Lauzeho. Hned dvakrát zde bylo reflektované téma Carmen – „Mytologická CARMEN“ německého režiséra a producenta Axela Brűggemanna a „CARMEN“ z Litvy, natočená pod režijní taktovkou Jirise Sejanse. Příjemný byl i titul „Sound-treková Evropa“ německého režiséra Michaela Giehmanna o cestě soulové muzikantky Joy Denalaeové po Rakousku, za kořeny folklórní hudby. Zde šlo o pilotní díl připravovaného seriálu. Zaujal i „Nový evropský zpěvník“ rakouských režisérek Madlene Feyerové a Stephanie Holzschusterové anebo bulharský snímek „Bulharské děti jsou báječné“ Stanislava Terzieva. Na pomyslnou nejvyšší příčku by TANEČNÍ MAGAZÍN však postavil dokument britské televizní společnosti Stanza Media Limited „FRANCO ZEFFIRELLI – z režisérova života“. Režisérem snímku o proslulém filmovém i operním režisérovi byl Chris Hunt.
Skvělý mim Radim Vizváry zaujal i v soutěžním snímku režiséra Jana Brichcína
Z nesoutěžní sekce TANEČNÍ MAGAZÍN bezesporu zaujal desetiminutový český snímek Terezy Bílé a Igora Zacharova „Život na špičkách“, pojednávající o baletních sólistkách pražského Národního divadla – Nikole Márové, Alině Nanuové, Tereze Podařilové, Miho Ogimotové a Andree Kramešové. Rovněž televizní film Rozálie Kohoutové „Tančit svůj život“ o folklórním souboru Vycpálkovci ukázal, že festivalové dílo nemusí být bezvýhradně maratónské. Trval pouhých devětadvacet minut a řekl více, než jiné dvouhodinové filmy!
Po vyhlášení vítězů se ocenění i představitelé a sličné představitelky organizačního štábu společně odebrali na následnou recepci
A co řekli po vyhlášení cen?
Vlastimil Harapes, tanečník, choreograf, pedagog, herec i zpěvák:
„Právě jsem se vrátil z dovolené. Samotný program se mi líbil. Ne vše jsem viděl, neboť jako jeden z předávajících cen, jsem se musel chvíli připravovat v zákulisí. Již se těším nejen na podzimní sezonu v Semaforu.“
Jiří Nekvasil, divadelní a filmový režisér, držitel Speciálního uznání MTF Zlatá Praha 2018 za film „Čím lidé žijí“:
„Cítím se spíš divadelním režisérem. Jsem rád, že mi Česká televize i Nadace Bohuslava Martinů daly příležitost filmové práce, kde mohu přece jenom pracovat s bohatšími i rozmanitějšími výrazovými prostředky.“
Foto: Eva Smolíková a archiv MTF ZLATÁ PRAHA a TANEČNÍHO MAGAZÍNU
Po skončení koncertu pozval majitel restaurace Milan Harajda interprety na malé pohoštění.
Mezinárodní porota festivalu společně s ředitelem MTF ZLATÁ PRAHA (a současně výkonným ředitelem kulturního kanálu ČT ART) PhDr. Tomášem Motlem (uprostřed)
Prague Cello Quartet má blízko k parafrázi i hudebnímu vtipu
Zuzana Havrlantová mezi Jonášem Janků a Tomášem Pintérem čili CONTRA WEIGHT COMPANY, tedy skupina, která udělala tečku za závěrečným večerem ZLATÉ PRAHY 2018
Producent kanadského filmu 
Jedna z německých tvůrkyň filmu 
Společný snímek laureátů letošního MTF ZLATÁ PRAHA
Skvělý mim Radim Vizváry zaujal i v soutěžním snímku režiséra Jana Brichcína
Po vyhlášení vítězů se ocenění i představitelé a sličné představitelky organizačního štábu společně odebrali na následnou recepci
