Rozhovor se zpěvačkou HANOU ZAGOROVOU

„Tanečníků si hluboce vážím. Tanec je řehole!“

Hanku Zagorovou rozhodně nikomu představovat nemusíme, její ceny a různá ocenění vypsat nemůžeme, protože by se nám sem snad ani nevešly. Takže jen ve stručnosti: Hanka je druhou nejúspěšnější držitelkou ocenění Zlatý slavík v historii v kategorii zpěvačka (po Lucii Bílé), získala devět Slavíků v řadě v letech 1977 až 1985. Nazpívala již přes 820 písní, neustále připravuje další, vystupuje na koncertech, v televizi, a na dalších akcích, např. na plesech nebo městských slavnostech.Hanku jsme zastihli těsně před odletem do Londýna, kde pracuje  na své nové desce a také podpoří Štefana Margitu, který právě vystupuje v  Covent Garden.
Jak Vám začal rok 2018? Co se odehrálo a jaké máte plány?

„Já bych řekla, že začal dobře. Mám před sebou moc krásnou práci a to je příprava nové desky,  která vyjde na podzim, ale teď už se dělají aranže a   na jaře začnu  nahrávat. Právě v této době je to  taková ta nejkrásnější práce, kdy se učím písničky a dělám tóniny a  povídáme si o aranžích. Písničky už mám  pohromadě, taky mi připadají výjimečné, takže se  mi zdá, že je zase všechno ‚zalité sluncem‘.“

Čekají Vás nějaké cesty do zahraničí a cestujete ráda?

„Cestuji moc ráda  a zrovna   jedu za Štefanem do Londýna na tři týdny, takže  je to radost. Ale  práci si vezmu samozřejmě s sebou. Je  to bezvadné a  moc se těším.“

Která zem je Vaše  oblíbená?

„Nemůžu vyloženě přímo říct. Mám velice  ráda Španělsko, Ameriku,  Francii, Anglii, zkrátka, je toho hrozně moc.“

Až budete v Londýně,  budete mít  čas projet si Anglii,  prohlédnout si památky či muzea? Anebo zase jen pracujete?

„Zajet  si do jiného města, to vůbec nejde, protože  přijedu akorát ve chvíli, kdy má Štefan před premiérou v Covent Garden. Poté  už tam opravdu budu pro něj, abych se o něj mohla nějakým způsobem postarat, jestli je vůbec možné mu pomoci, takže vůbec nepřichází v úvahu  někam se  dostat, ale já   Londýn znám. I když  jsem tam už po několikáté,  vím, že mě to tam bude těšit.“

Zajdete si alespoň na nějaké divadelní představení, nebo ani to není možné?

„Ano, zajdeme, tedy pokud je to možné. Těším se  na   „Carmen“, která se právě v Londýně hraje.  Štefan odjel do Londýna  tři týdny přede mnou, pilně zkouší každý den, takže určitě už udělal nějaký program, který by mu vyhovoval a který by zvládl v těch  předpremiérových nebo popremiérových dnech. Budu tam  poměrně dlouho, takže se určitě půjdeme na něco podívat.“

Když vidíte zpívat  Štefana Margitu, prožíváte ještě jeho vystoupení s emocemi,  nebo jsou už  tato vystoupení  všední záležitostí?

„To  snad nemyslíte vážně, všední… (smích)  Jsem vždy tak nervózní! Samozřejmě prožívám napětí   jako před každým svým důležitým vystoupením, jako třeba před koncertem v Lucerně. Štefanovo představení je pro mě  velký svátek a velká událost. V tuto dobu  Štefan připravuje představení  „Z mrtvého domu“ Leoše Janáčka a zdá se, že by to mohla být  moc krásná podívaná, protože je to nová  produkce.“

Když se takové dvě mimořádné osobnosti sejdou v partnerství, probíráte  spolu hudbu, koncerty, tedy to,  co prožíváte přes den, nebo už chcete mít po zkouškách klid od práce?

„Kdepak klid, já každý den vím, co bylo na zkoušce a co tam pan režisér udělal  a co udělal včera  a na  co se mám těšit. Já jsem ta brzdící páka, která říká Štefanovi: „Jéé, tak mi to všechno neříkej, ať jsem překvapená.“ Jsem rozhodně  ráda na premiéře překvapená,  ale bavíme se o práci,  např. jak  Štefan co zpívá, jaké jsou zkoušky, o tom, co zpívám já a povídáme si o písničkách. Myslím si, že  k našemu vztahu to  patří a je moc fajn mít právě partnera z podobné branže, i když je diametrálně odlišná.“

Váš život je plný práce. Jakou  formu odpočinku nejraději volíte? Když je práce koníčkem, asi  není jednoduché odpočívat, že?

„No, není. A není na to ani čas, abych pravdu řekla.  Ale  těším se na prázdniny, které si oba bereme, ty jsou opravdu  dovolenkové a letos se těším,  že pojedeme do Španělska a budeme jenom odpočívat. Tak  doufejme,  že to všechno vyjde.  Je to taková naše vize, kterou máme každý rok, ale vždycky do toho skočí ještě nějaký ‚fesťák‘ (festival), či  nějaké vystoupení, kdy se  musíme vrátit do Prahy. Jinak musím říct, že ráda čtu, když to jde, věnuji se čtení. Také ráda  poslouchám jinou hudbu, ale to většinou o prázdninách,  protože jsme oba dva se Štefanem tak přehlcení hudbou jako takovou a zkouškami, že skutečně využíváme trochu ticha,  abychom nechali uši odpočinout si,  protože  naše práce je velká nálož.“

Ve  věku 70 let zvládáte koncerty a přitom jste během života  překonávala těžké zdravotní potíže.  Jak si udržíte takovou kondici?

„Každý koncert je pro mě velká rozcvička.  Dělám opravdu velké množství  koncertů, mám svůj program hodně nabitý. Netvrdím, že nemohu chodit na nějaké cvičení. Ale na druhé straně nemůžu stát na jevišti bez pohybu, dá se tedy říci, že nejen pro hlas, ale i pro  tělo je koncert velice  dobrý trénink.“

Takže Vás koncerty udrží fit…

„Doufejme…“

Věnovala  jste se dříve nějakému sportu?

„Jako dítě jsem se celkem  hodně věnovala pohybu, chodila jsem do ‚Sokola‘, hráli jsme míčové hry, každý den jsem hodinu i dvě cvičila, bavila mě gymnastika,  potom později jsem na vysoké škole měla spoustu pohybové výchovy,  od ježdění  na koni až po judo,  protože  to k našemu povolání patřilo.  Dělala jsem, nebo  stále  dělám,  zábavné pořady, které byly spojeny s tancem,  takže jsem vždycky měla  pohybu docela dost.“

Žila jste s baletním mistrem, Vlastimilem  Harapesem. Zajímala  jste se o tanec hlouběji, nebo zůstal  spíše okrajovou záležitostí?

„Netroufla bych si říct, že jsem kompletně porozuměla  baletu, ale přece jen jsem do něho trošku nahlédla a opravdu se skláním před špičkovými tanečníky jako byl Vlastík Harapes,  protože je to nesmírná řehole, nesmírná dřina. Já si tanečníků hluboce vážím a tím, že jsem chodila na balety, přece jen jsem se naučila dívat se na balet trošku   hlouběji, než jsem třeba  původně měla v úmyslu.“

Jak vnímáte  Stardance? Sledujete tento pořad?

„Nemůžu říct, že bych byla schopná vůbec sledovat  nějaký pořad v televizi a pravidelně už vůbec ne. Jestli  jsem zahlédla někdy Stardance, tak zase  obdivuji jednak profesionální tanečníky a na druhou stranu i umělce, že jsou schopni  to vůbec přežít. Je to velká zátěž pro  organismus,  všechny ty každodenní dlouhé tréninky.“

Jste pořád usměvavá, ale překonávala jste velké životní těžkosti, jak to dokážete?

„Jsem v podstatě  optimisticky naladěná, musím říct, že se směji ráda. I  kdyby mě něco trápilo, tak si myslím, že tím nezatěžuji lidi kolem sebe, protože člověk si své problémy stejně musí vždy  zvládnout sám. Ti lidé, které potkáváte,   by byli zklamaní, že vás vidí nějakou smutnou, nebo zamračenou. Myslím si, že tak to nepatří,  je špatné,   házet na někoho své vlastní problémy.“

Děkujeme za rozhovor

 Foto: Supraphon

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jaký je rozdíl mezi tancem a pohybem?

Na dopisy čtenářů odpovídá: Baletní mistr Vlastimil Harapes, ředitelka Festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová, tanečník a choreograf Marek Dědík

Vážení čtenáři, děkujeme za Vaše názory, dotazy a připomínky.  Dnes odpovídá na Vaši otázku „Jaký je rozdíl mezi tancem a pohybem?“…..

Baletní mistr Vlastimil Harapes:

„Zviditelnění hudby – to je pravý smysl tance,  v baletu  vždy  ten nejpodstatnější.  Pustit hudbu a poskakovat, to není nic.  Pokud choreograf  dokáže správně vnímat  hudbu a ztvárnit ji pohybem  a interpret toto předá divákovi, tak  výsledek je takový, jaký by měl být. Důkazem  je, že takové dílo přetrvává,  je jedno, zda je 100 let staré.  Čas nehraje žádnou roli.“

Ředitelka Festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová:

„To je otázka, na niž se každý dívá trochu jinak. Na první pohled se zdá
rozdíl zjevný: tanec je pohybem specifickým, často kultivovaným, ale ne
nutně, vedeným obvykle vědomě ve smyslu „chci tančit“ anebo na základě
emocí, které mohou přejít až v extázi. Má n epřeberné množství podob
stejně jako pohyb – ten však kromě tance zahrnuje podstatně širší škálu
včetně pohybů účelových – sportovních, pracovních a dalších výkonů, které jsou  tanci více či méně vzdáleny. Ne každý pohyb je tancem. A ne každý tanec plýtvá pohybem. Ale leckterý pohyb z všedního života dokáže tvůrce inspirovat k tanci.“

Choreograf a tanečník  Marek Dědík:

„Tanec se snoubí s hudbou. Jde o koordinaci těla s rytmem hudby. Samotný pohyb nemusí nutně být spojen s hudbou, zvednutí něčeho je také pohyb a chůze je také pohyb.“

 

 

Děkujeme všem 

 

Taneční magazín

Vlastimil Harapes se zúčastnil koncertu „Noc s hvězdami“

Překvapením 19. ročníku benefičního koncertu „Noc s hvězdami“ byla Heidi Janků. Peníze z koncertu poputují na obnovu zámku

Na vyhořelém zámku Zahrádku v libereckém kraji proběhl již 19. ročník benefičního koncertu „Noc s hvězdami“, jehož výtěžek je poukázán na obnovu této poničené památky.  Úderem 14.00 hodiny začaly probíhat zvukové zkoušky interpretů a tak se na podiu postupně střídal jeden interpret za druhým. Slunce tentokrát opravdu pálilo, ale nikomu z účinkujících to úsměv na tváři nevzalo.

Už 3 dny před akcí bylo avizované, že ze Slovenska nedorazí pěvecká legenda Marcela Laiferová, která ve svém domě spadla ze schodů a zpřetrhala si úpony a vazy na pravé ruce, operace byla nezbytná.  Den před akcí se musel omluvit i zpěvák Petr Rezek, který skončil s angínou na antibiotikách, ale diváky pozdravil alespoň po telefonu a popřál jim hezký hudební večer.

Koncert odstartovala zpěvačka Radka Fišarová, která všechny rozněžnila francouzskými songy a jakmile odzpívala, musela odjet urychleně na rodinnou oslavu. Poté následoval Jaroslav Parči, který v současné době hraje v muzikálu Čas růží a právě z tohoto muzikálu zazpíval nesmrtelný hit Karla Gotta „Krev toulavá“. K pianu potom usedl nevidomý zpěvák Honza Jareš, který si diváky získal svým bezprostředním přístupem. Šansonově laděné songy Honzy Jareše vystřídaly hity Freddieho Mercuryho v podání nové tváře na hudebním poli Jaroslava Břeského, kterého vzápětí vystřídal ostřílený matador Jarek Šimek, který při svém druhém songu skončil pouze v trenkách.

Mužskou pěveckou část vystřídala blonďatá dračice Kate Matl, která v loňském roce absolvovala evropské turné se zpěvákem DJ Bobo.  Ze Slovenska dorazil usměvavý sympaťák Thomas Puskailer, který svým přirozeným vystupováním získal především ženskou část publika a prozradil, že se opravdu hodně těší na megakoncert „Slovenští muži vrací úder, který se uskuteční 2. října v pražské Lucerně, ale že má zároveň i trému, neboť  ve velké  Lucerně zatím nikdy nezpíval!

Mladého Slováka vystřídal bývalý tanečník, idol mnohých dívek a žen,  Vlastimil Harapes, který divákům nabídl písničky z divadla Semafor, ve kterém v současné době hraje. Zpěvák a producent koncertu Martin France věnoval písničku „Máma“ v původním znění od Charlese Aznavoura svojí mamince, která v letošním roce oslavila kulaté jubileum.

Pak přišlo překvapení večera v podání Heidi Janků, která nebyla avizovaná na plakátech a tak samozřejmě diváci zajásali a o to víc, když přidala svůj megahit „Když se načančám“.

A jako hlavní hvězda večera poté nastoupila Lenka Filipová, která se tímto vystoupením po roční zdravotní odmlce vrátila na koncertní podia a diváky potěšila 3 songy. „Jsem moc ráda, že mě Martin oslovil, protože je to můj postupný návrat ke zpívání. Chtěla jsem svůj návrat uskutečnit až v prosinci, ale už se opravdu cítím v dobré formě a toto byla první příležitost si to vyzkoušet a klaplo to“, sdělila zpěvačka.

Všichni účinkující se s diváky rozloučili písní Není nutno, kdy je na klavír doprovodil nevidomý zpěvák Honza Jareš.

V rámci koncertu se vybralo ve finále 46. 210,- Kč, které budou věnovány na obnovu zámku.

Moderátoři Markéta Mayerová a Slávek Boura na úplný závěr pozvali diváky na jubilejní 20. ročník tohoto koncertu, který se uskuteční v sobotu 4. srpna 2018.

 

Agentura Martin Production

Taneční magazín

 

Nonverbal – nabitý týden

Pražská La Fabrika se předposlední květnový týden stala již podruhé centrem a pořadatelem mezinárodního festivalu PRAGUE NONVERBAL. Ona i další pražské progresívní stánky nekonvenčního a pohybového divadla přivítaly na desítky zahraničních i domácích souborů a sólistů, kteří se vyjadřují divadlem beze slov.

Druhý ročník festivalu PRAGUE NONVERBAL proběhl od 21. do 25. května v Praze. Na domovské scéně La Fabrika, ale též v Jatkách78, Alfredu ve dvoře, Studiu Hrdinů, Centru současného umění DOX a v Cross Clubu. Přinesl na čtvrt stovky divadelních prezentací, ale i filmy a důležitá kuloární setkání tvůrců.

Začneme od „A“ čili Alfredu ve dvoře. Vlastnímu zahájení festivalu předcházela na letenské scéně Alfred ve dvoře mezinárodní performace „Take Down“. V tanečně-wrestlingové řeči se v ní setkali Japonka Kazuyo Shionoiri a izraelský tanečník Dror Liberman.

 Hlavní a čestnou cenu festivalu SILENCE SPEAK LOUDERS převzala režisérka, herečka, choreografka i loutkářka Zoja Mikotová.

Taneční legenda Vlastimil Harapes se v hledišti objevila krátce po návratu z operace. A byl středem pozornosti.

Slavnostní zahájení v neděli 21. 5. v La Fabrice probíhalo pod patronací ministra kultury Mgr. Daniela Hermana. Bylo nabité. Hosty i styly. Konferenciérky Anna Polívková a Martha Issová, za tradičního živého doprovodu na klavír Zdenka Merty, elegantně zvládly propojit takřka nepropojitelné. Tak třeba Annu a Johanu Schmidtmajerovy, s Janem Cinou a Jiřím Weissmanem v půvabných tanečně akrobatických hříčkách. Škoda, že v hledišti nebyl Milan Drobný. Asi by se divil, co jde vytvořit za kreace na jeho dávný hit s textem Jiřího Grossmanna „Bambule bijou bác“. Z jiného soudku bylo vystoupení Trygve Wakenshaw. Dalším kontrastním článkem pořadu byla hudebně humorná skeč Martina Zbrožka. Zaujala i Tap Academy a mnozí další. Vyvrcholením večera bylo udílení ceny “SILENCE SPEAK LOUDERS“. Její laureátkou se stala režisérka, herečka, choreografka a pedagožka Zoja Mikotová. Brněnská rodačka, která se postupně od loutkařiny dopracovala k divadelní režii a pantomimě. Roku 1992 založila na JAMU do té doby unikátní Ateliér výchovné dramatiky neslyšících. Vedle režijní práce (Husa na provázku, Činoherní klub, Slovácké divadlo a další), pedagogické praxe a zahraniční angažmá se často objevuje v roli lektorky na řadě workshopů v naší republice i v zahraničí. S neslyšícími divadelníky spolupracuje na řadě dalších akcí mimo JAMU. Slavnostní večer zakončil krátkometrážní film Jiřího Kiliána „Scalmare“. Světový choreograf se tak po necelém roce v La Fabrice představil opět výrazným surrealistickým dílem. Jeho černobílému snímku vévodily výkony jeho ženy a „múzy“ Sabine Kupferbergové a Petera Jolesche. Dílo si vysloužilo dlouhotrvající potlesk. Na pódiu se vystřídali i slavní hosté. Kromě Jiřího Kiliána i Soňa Červená. Z hlediště jim aplaudovali mezi jinými také Boleslav Polívka, Vlastimil Harapes, Jiří Lábus, Yvona Kreuzmannová, výtvarník a balónový pilot Vratislav Hlavatý. …a mnoho a ještě více dalších person uměleckého i veřejného života.

Boleslav Polívka se účastnil slavnostního zahájení festivalu, ale také se později představil jako filmový režisér (spolu s F. A. Brabcem) své krátkometrážní hříčky „Hon“.

 Slavná herečka a zpěvačka Soňa Červená usedla vedle Jiřího Kiliána v čestné lóži při zahajovacím večeru.

Halka Třešňáková a Anna Polívková se představily v rámci festivalu v Alfredu ve dvoře.

Během nabitého týdne pak pokračovala plejáda skvělých divadelních zážitků. V La Fabrice se prezentoval britský soubor Vamos Theatre s „Finding Joy“, francouzské divadélko Compagnie Mangano-Massip s titulem „What Is Mime“, mexická herečka Gabrielle Muňoz s „Quizás“, ale také domácí mimové a klauni – Václav Strasser, Jiří „Bilbo“ Reininger a skupina Bratři v tricku nebo Martin Zbrožek.

Jatka78 patřila premiéře Rostislava Nováka ml. „Jatka číslo 5“ a Cirku La Putyka s jeho „Airground“.

V Cross Clubu se prezentovala Polka Maria Zimpelová s půvabnou hříčkou „What Do You Really Miss?“.

Alfred ve dvoře mimo zmíněné japonsko-izraelské ouvertury festivalu patřil Anně Polívkové a Halce Třešňákové s milým „Walk In Progress“.

Studio Hrdinů hostilo českou Pantomimu S. I. S výmluvným titulem „Z českých luhů a hájů přinesli jsme vám vodu“.

A holešovické centrum moderního umění přivítalo českou Farmu v jeskyni a její inscenaci „Odtržení“.

Světoznámý choreograf Jiří Kilián přijímal zasloužené ovace i jako tvůrce filmu „Scalmare“.

V La Fabrice proběhla také pražská premiéra filmové hříčky Boleslava Polívky „Hon“. Sám ji – za asistence režiséra a kameramana F. A. Brabce – také režíroval. Film byl natočen již roku 2007 na tehdy ještě hercově farmě v Olšanech u Brna. Vychází z tradiční honičky na klauny, která se – vedle kupříkladu hospodského zabíjení much – tehdy na olšanské farmě odehrávala. Mimo Boleslava Polívky a jeho dětí i hereckých kolegů ve snímku vystupují i neherci – tradiční účastníci povedených akcí v Olšanech. Samotný filmový titul měl už před časem světovou premiéru v Olšanech. Ale i v Praze se setkal s obdivem.

Prague Nonverbal se vydařil. Dokázal podchytit na vícebarevné platformě mnoho umělců, kteří si mají co říci i beze slov. Nezbývá se než těšit na ročník třetí.

MICHAL STEIN

Foto: PRAGUE NONVERBAL

TANEČNÍ MAGAZÍN