»PERFORMANCE CROSSINGS 2020«

V Praze 7- Holešovicích, ale i v ALTĚ na Invalidovně a na Václavském náměstí

Mezinárodní festival zaměřený na performance art se uskuteční v Praze 11. – 13. června 2020. Konkrétně v prostoru Cross Attic a galerii Holešovická Šachta. Jeho cílem je, krom prezentace současných umělců, reagovat na omezení mobility v důsledku pandemie.

Pandemie, spojená s virem COVID-19, zasáhla do všech vrstev životů a uvedla (nejen) uměleckou komunitu do bezprecedentní situace, do izolace, omezení osobního kontaktu, pohybu a cestování. Festival „Performance Crossings“ byl nucen reagovat na nově vzniklou situaci a otevřel se tak experimentujícím formátům.

Roza Pogosian

Pro čtvrtý ročník festivalu jsme se rozhodli zrušit fyzickou účast všech mezinárodních umělců a umělkyň a vytvořit epicentrum ,Performance Crossings´ s umělci a umělkyněmi žijícími výhradně v České republice. Avšak snaha zachovat mezinárodnost festivalu stále zůstává jedním z hlavních cílů. Původně volné téma festivalu jsme se rozhodli transformovat k otázce, jak utvářet mezilidské a meziumělecké sítě vztahů bez možnosti fyzického sdílení stejného časoprostoru. Je pro nás zásadní hledat v umělecké praxi nové způsoby konektivity a společné koexistence v rámci (temporální) (festivalové) komunity” říkají kurátoří festivalu.

Východiskem „Performance Crossings“ není nahrazení fyzické přítomnosti přítomností virtuální. A to skrze jednoduše dostupné online streamy či příbuzné formáty virtuální reprezentace, nýbrž vytváření prototypů nových (či oživení dávno zapomenutých) způsobů.

PROGRAM:

Čtvrtek 11. 6. festivalu nabídne komunitní večeři v prostoru Cross Attic a neformální spojení se všemi umělci, stejně jako intimní procházku spojenou s listening session v holešovickém plenéru.

Pátek 12. 6. bude zaměřen na zahraniční umělce a umělkyně a jejich absenci. Galerie Holešovická Šachta se stane útočištěm pro experimenty nových forem umělecké (re)prezentace.

V sobotu 13. 6. se představí publiku selekce předních i vycházejících lokálních umělců a umělkyň. Centrem zájmu bude oproti předchozímu dni nepřenosná materialita těla a fyzická přítomnost.

DATUM: 11. – 13. 6. 2020

MÍSTO: Cross Club – Cross Attic, Holešovická Šachta

WEB: www.performancecrossings.com

FB: www.facebook.com/events/1003852446623273

KONTAKT: performance.crossings@gmail.co

PARTICIPUJÍCÍ UMĚLCI a UMĚLKYNĚ:

Darina Alster [CZE], Jana Orlová [CZE], Káča Olivová [CZE], Miloš Šejn & David Helán [CZE] Roza Pogosian [CZE/RUS], Václav Cibulka [CZE], The Flatmates [CZE/ALB], Aleks Slota [POL/USA], Ali Al-Fatlawi [IRQ/CHE], Andriy Helytovych [UKR], Franzisca Siegrist [CHE/ESP], Jérémy Bocquet & Grégoire Houcke [FRA], John G. Boehme [CAN], Kevin Senant [FRA], Leena Kela [FIN], Lucia Bricco [ITA], Michiyasu Furutani [JPN], Nathalie Stirnimann [CHE] & Stefan Stojanovic [SRB/CHE], Olesia Onykiienko & Anna Khvyl [UKR, Paul Regan [IRL], Volodymyr Topiy [UKR], Wathiq Al-Ameri [IRQ/CHE].

Wathiq Al-Ameri

NAVAZUJÍCÍ AKTIVITY:

14. 6. Performance // Štěpánská pasáž, klub Swim, Václavské nám.

Pokračování 7. ročníku tradičního „Festivalu Performance” pořádaného Galerií Ferdinanda Baumanna.

www.facebook.com/events/891848371295959/

23. a 24. 6 Performance (re)presentations // Studio Alta – Invalidovna

Dvoudenní konference vycházející z experimentální praxe 4. ročníku festivalu „Performance Crossings”, která se ve svém obsahu bude zaměřovat na diskuze o formátech vytváření reprezentace živého umění bez možnosti fyzické přítomnosti.

PARTNEŘI: Holešovická Šachta, Studio Alta – Invalidovna, Galerie Ferdinanda Baumanna

ZA FINANČNÍ PODPORY: Ministerstva kultury ČR a ART Districtu Praha 7

POŘÁDÁ: Cross Attic – Cross Club

Klaudie Osičková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Vstoupíš dvakrát do stejného moře?

Jiné mezinárodní obsazení. █ Dana Pala tentokrát na „režijní židli“. █ Škrty a inovace. █ Prostor i rozlet ve studiu ALTA. █ Vrcholná reminiscence na dávné pánské záchodky zachována! █

TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil již předloni na první premiéru „La Mar“ v Praze 7, Holešovicích, v komorním divadélku populárního pražského Cross Clubu, obsáhlou recenzi. Připomeňme si alespoň její důležité pasáže: „Výkon Dany Paly, a zejména italského tanečníka Enrico Paglialungy, byl strhující. Vše bylo podřízeno stylu a náladě téměř hodinového představení. Nástup interpretky z hlediště. Nekomplikovaná, ale výrazná scéna. Výstižné kostýmy Nguyen Šetlíkové. Světelný design Michala Hōr Horáčka (který byl i  prvním fotografem a autorem plakátu tohoto projektu). A v neposlední řadě i skvělá hudba Jiřího Lukeše.

Právě hudební doprovod se stal nedílnou součástí představení. Nebyl pouhým podkreslením, nýbrž i dynamizoval děj. S minimalistickým prostředím konvenovala převážně konkrétní hudba a zvuky (nikoli vzniklé elektronicky, samplovaně, ale převážně reálné). Kontrastem jim pak byly výrazně melodičtější, romantizující kytarové rify.

Scéna dokázala evokovat mnohé. Podněcovala divákovu obrazotvornost. Důvěrně známé žlábky s vodou z pánských WC hospod čtvrté cenové skupiny se proměňovaly postupně v moře až ve vodu život budící. Jednoduchá síť v rámu se stávala labyrintem i pouty zároveň, aby ve finále zaobalila a svázala veškeré ty hormony mužského i ženského světa.“

Po dvou letech jsme tedy vstoupili do jiného moře. Ale opravdu jiného?

Obnovená premiéra se konala také v Holešovicích. V pouze jednu stanici tramvají (od Cross Clubu) vzdáleném renomovaném Studiu ALTA. Změnili se interpreti. Dana Pala se již plně věnovala režii a supervizi, nikoli jevištním povinnostem.

Starý a osvědčený titul, noví interpreti

Nelze jednoznačně zhodnotit, zda sevřenějšímu komornímu stylu představení „La Mar“ nenapomáhalo intimnější prostředí podkrovního divadélka Cross Clubu? ALTA a její prostor však daly snům o moři a mořských pannách Dany Paly daleko větší rozlet.

Hlavní a tou největší změnou byli oba protagonisté. Mezinárodní „bratrství“ zůstalo zachováno. Tentokráte však v opačném gardu. Čechy reprezentoval (pro)tentokrát tanečník se světovými zkušenostmi Viktor Konvalinka. A jeho „protiváhou“ byla křehká Hanna Nussbaumer. V programu je prezentována jako Australanka i Švédka zároveň. U ní nutno vyzdvihnout pravidelné smluvní angažmá ve švédském souboru Norrdans.

Nemám tak dokonalou „fotografickou hudební“ paměť, abych posoudil změny v Lukešově hudební partituře. Tedy, pokud k nim vůbec došlo? Je pravdou, že nyní na mne působila scénická muzika provázaněji. Může to být však efektem širšího a hlubšího jeviště a tím pádem plynulejších tanečních akcí?

Na snímku v popředí (modře nasvícené) ony stylizované žlábky dávných pánských WC

Stěžejní body divadelní scény zůstaly zachovány. Proplétaný rám i reminiscence na dávné pánské toalety – žlábky. Zvláště onen silný moment „koloběhu vody“ z pánských pisoárů až do moře zůstává silným momentem i v obnovené verzi. Ta WC evokují i léčbu močí – urinoterapii, která dává život něčemu novému.

Hlavní změna se týkala obsazení obou hlavních, jedinečných postav. Je polemické, zda u nich sázet na kontrasty, protipóly? Anebo se více zaměřit na jejich vzájemné souvztažnosti?

U Hanny Nussbaumer příjemně překvapil poněkud hravější a lyričtější přístup k roli, než tomu bylo minule u autorky a režisérky v jedné osobě  ̶  Dany Paly. Tanečnice se severskou praxí zde prokázala smysl pro hudebnost, variabilitu i širokou škálu vnímavosti pro temporytmus inscenace. Naopak, režírující Dana Pala do ní mohla vložit vše to, co se velice složitě interpretům zároveň režírujícím sebe sama vychytává. A zároveň i své zkušenosti z minulých provedení. Dá se jednoznačně prohlásit, že ženská postava zde nyní vyzískala další odstíny i valéry. Jinou otázkou zůstává však vzájemná souhra i korelace obou (a jediných) interpretů…

Osobně pro mne ženský a mužský svět spíše reprezentovala případněji Dana Pala a Enrico Paglialunga, tedy ti minulí představitelé. Vystupovali ve větším souznění a jejich vzájemné scény napomáhaly určitému jiskření.

Viktor Konvalinka má být sice „macho-reprezentantem“, ale někdy budí na pódiu dojem, že hraje bodyguarda sebe samotného… Prostě, že má starosti sám se sebou a už nezbývá prostor k partnerským otázkám. Připomíná mnohdy spíše samočinné mužské monstrum. A už vůbec nikoli dobyvatele či ochránce křehčí Hanny…

To je však pouze můj dojem z konkrétního, premiérového, představení. Další provedení mohou přinést v tomto směru určitě jiné vztahové polohy a vzájemné korelace. Ostatně, i skvěle obsazené sportovní týmy, nabité hvězdami,  se vždy delší dobu sehrávají…

Myslím, že již mnoha tituly ověnčená inscenace „La Mar“ dostala ve Studiu ALTA další rozměry, impulsy. I podněty. A to je tím nejdůležitějším.

»La Mar«

Koncept, režie, choreografie: Dana Pala  (CZ)

Tanec: Hanna Nussbaumer (AUS & SWE), Viktor Konvalinka (CZ)

Set design, original light design: Michal Hōr Horáček (CZ)

Light design: František Fabian

Kostýmy: Nguyen Ha Thanh Špetlíková (VN)

Hudba: Jiří Lukeš (CZ)

Hudební motivy: José Bolaňos (ES)

Produkce: Dana Pala Creativity

Foto: Andrea Barcalová 

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

MALÁ INVENTURA 2019: Restaurace, kde zaručeně neztloustnete!

DOTAŽENÝ NÁPAD █ KOUZLO NECHTĚNÉHO █ OKOUZLENÝ SALONEK CROSS CLUBU █ PŘED DEZERTEM NEBYLO NUTNO DEZERTOVAT █

Velmi stylově, v restauračním salónku pražského Cross Clubu, proběhla v neděli 24. února odpolední prezentace pozoruhodného interaktivního videoartu „Restaurant na konci vesmíru“. V rychlém sledu po sobě zde následovalo osm zhruba dvacetiminutových prezentací tohoto titulu. Patrně šlo o nejextravagantnější a nejvíce kontroverzní představení (či výtvarný počin?) 17. ročníku festivalu MALÁ INVENTURA…

Zprvu jsem nevěděl, a nebyl jsem viditelně sám, co od netradičního „restauračního“ představení očekávat..

Takto vypadala prezentace jednoho z hlavních chodů jídelního lístku – japonských nudlí

Toto originální výtvarně interaktivní entrée bylo již několikrát v loňském roce provedeno ve vysočanském industriálním multikulturním prostoru Galerie Pragovka. Za celým projektem stojí trio nonkonformních umělců – Eliška Soukupová, Martin Vlček a Vojtěch Žák.

Nápad byl zdánlivě jednoduchý. Prezentovat lidskou krmi výtvarně. Již vstupenka byla nadmíru stylová. Ve formě vizitky luxusní restaurace. V samotném, autentickém restauračním salónku Cross Clubu diváka uvítaly dvě půvabné servírky. Byly oděny a upraveny v japonském stylu. Ihned rozdaly jídelní lístky. Na nich jsme, mimo předkrmů, měli připraveny hlavní chody a dezerty.

Vše jsme pak dostávali pouze vizuální formou – prostřednictvím tabletů a televizních monitorů. Interaktivnost spočívala v tom, že nám počítačový mág, který měl v gesci výtvarnou i technickou stránku projektu, nechal na chvíli možnost si u něj zakouzlit si s jídelním obrázkem.

Několik lidí si evidentně spletlo nějakou skutečnou „jídelní“ akci festivalu MALÁ INVENTURA v nedalekém, rovněž holešovickém, studiu ALTA s touto „nejídelní“ prezentací.

Interaktivní ruka spolupracuje s hlavním výtvarným mágem a počítačovým expertem

Ovšem nechtěným vrcholem představení bylo něco, co vzniklo kouzlem nechtěného. Jeden ze zahraničních hostů, který ať už z jakýchkoli důvodů rezignoval na náš jazyk, si nechal od servírek cosi anglicky vysvětlovat. A stále jim odpovídal: „Jez. Jez!“ Což bylo pro českou restauraci (byť s japonskými servírkami) symptomatické.

Celé toto krátké výtvarně divadelní entrée bylo důmyslně připraveno a nenechalo nikoho, včetně zahraničních hostů, v klidu.

Myslím, že „vesmírná restaurace“ je pronikavým výkřikem do diskuse o smazávání bariér mezi výtvarnými a divadelními uměleckými aktivitami.

Foto: MALÁ INVENTURA

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Neopakovatelný zážitek

Předpremiéra v komorně intimním prostředí hravě i dravě. Strhující výkony interpretů i všech složek. Od pánských WC k moři. Mužský i ženský svět.

Dana Pala je tanečnicí, choreografkou, pedagožkou i do jisté míry performerkou s velkým akčním rádiem a ohromnou mírou kreativity. Proto jsem se chystal na předpremiéru jejího projektu „La Mar“ do komorního prostředí Divadla na půdě pražského Cross Clubu s velkým očekáváním.

Taneční duet pro dva cizince o věčném hledání lásky na motivy Hanse Christiana Andersena, jak je projekt „La Mar“ autorkou označován, nezklamal. Vše umocnilo minimalistické prostředí půdního divadla. Vůbec, intimita divadélka pod střechou v netradičním prostředí domu-kulturní výspy, patřícího přednímu pražskému lékaři, je přímo stvořená pro obdobné studiové projekty.

Výkon Dany Paly a zejména italského tanečníka Enrico Paglialungy byl strhující. Vše bylo podřízeno stylu a náladě téměř hodinového představení. Nástup interpretky z hlediště. Nekomplikovaná, ale výrazná scéna. Výstižné kostýmy Nguyen Šetlíkové. Světelný design Michala Hōr Horáčka (který je i fotografem tohoto projektu). A v neposlední řadě i skvělá hudba Jiřího Lukeše.

Právě hudební doprovod se stal nedílnou součástí představení. Nebyl pouhým podkreslením, nýbrž i dynamizoval děj. S minimalistickým prostředím konvenovala převážně konkrétní hudba a zvuky (nikoli vzniklé elektronicky, samplovaně, ale převážně reálné). Kontrastem jim pak byly výrazně melodičtější, romantizující kytarové rify.

Scéna dokázala evokovat mnohé. Podněcovala divákovu obrazotvornost. Důvěrně známé žlábky s vodou z pánských WC hospod čtvrté cenové skupiny se proměňovaly postupně v moře až ve vodu život budící. Jednoduchá síť v rámu se stávala labyrintem i pouty zároveň, aby ve finále zaobalila a svázala veškeré ty hormony mužského i ženského světa.

Kostýmy svou zdánlivou jednoduchostí evokovaly touhu po svobodě i určitou svázanost konvencemi okolního světa.

Vlastní taneční a choreografické ztvárnění „La Mar“ nenechalo diváka ani okamžik v klidu. Hlavní protagonistka a autorka v jedné osobě však ani na chvíli nepovýšila formální linii oproti dějové lince. Prostě, v žádném případě se nejednalo o exhibici hlavní protagonistky. Italský partner jí byl důstojným a rovnocenným protihráčem. Místy, pochopitelně i spoluhráčem.

Již uváděné stísněnější prostředí divadélka Na půdě v Cross Clubu umožňovalo nahlédnout všem tvůrcům doslova až do jejich kuchyně. Šlo opravdu o neopakovatelný zážitek.

La Mar“ patří k silným zážitkům podzimní tanečně divadelní scény 2017. Možná, že ne všichni představení budou hodnotit takto výrazně kladně, ale určitě tato dynamická, ale zároveň romantická hříčka stojí za vidění!

 

Foto: Michala Hōr Horáček

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN