MALÁ INVENTURA 2019: Restaurace, kde zaručeně neztloustnete!

DOTAŽENÝ NÁPAD █ KOUZLO NECHTĚNÉHO █ OKOUZLENÝ SALONEK CROSS CLUBU █ PŘED DEZERTEM NEBYLO NUTNO DEZERTOVAT █

Velmi stylově, v restauračním salónku pražského Cross Clubu, proběhla v neděli 24. února odpolední prezentace pozoruhodného interaktivního videoartu „Restaurant na konci vesmíru“. V rychlém sledu po sobě zde následovalo osm zhruba dvacetiminutových prezentací tohoto titulu. Patrně šlo o nejextravagantnější a nejvíce kontroverzní představení (či výtvarný počin?) 17. ročníku festivalu MALÁ INVENTURA…

Zprvu jsem nevěděl, a nebyl jsem viditelně sám, co od netradičního „restauračního“ představení očekávat..

Takto vypadala prezentace jednoho z hlavních chodů jídelního lístku – japonských nudlí

Toto originální výtvarně interaktivní entrée bylo již několikrát v loňském roce provedeno ve vysočanském industriálním multikulturním prostoru Galerie Pragovka. Za celým projektem stojí trio nonkonformních umělců – Eliška Soukupová, Martin Vlček a Vojtěch Žák.

Nápad byl zdánlivě jednoduchý. Prezentovat lidskou krmi výtvarně. Již vstupenka byla nadmíru stylová. Ve formě vizitky luxusní restaurace. V samotném, autentickém restauračním salónku Cross Clubu diváka uvítaly dvě půvabné servírky. Byly oděny a upraveny v japonském stylu. Ihned rozdaly jídelní lístky. Na nich jsme, mimo předkrmů, měli připraveny hlavní chody a dezerty.

Vše jsme pak dostávali pouze vizuální formou – prostřednictvím tabletů a televizních monitorů. Interaktivnost spočívala v tom, že nám počítačový mág, který měl v gesci výtvarnou i technickou stránku projektu, nechal na chvíli možnost si u něj zakouzlit si s jídelním obrázkem.

Několik lidí si evidentně spletlo nějakou skutečnou „jídelní“ akci festivalu MALÁ INVENTURA v nedalekém, rovněž holešovickém, studiu ALTA s touto „nejídelní“ prezentací.

Interaktivní ruka spolupracuje s hlavním výtvarným mágem a počítačovým expertem

Ovšem nechtěným vrcholem představení bylo něco, co vzniklo kouzlem nechtěného. Jeden ze zahraničních hostů, který ať už z jakýchkoli důvodů rezignoval na náš jazyk, si nechal od servírek cosi anglicky vysvětlovat. A stále jim odpovídal: „Jez. Jez!“ Což bylo pro českou restauraci (byť s japonskými servírkami) symptomatické.

Celé toto krátké výtvarně divadelní entrée bylo důmyslně připraveno a nenechalo nikoho, včetně zahraničních hostů, v klidu.

Myslím, že „vesmírná restaurace“ je pronikavým výkřikem do diskuse o smazávání bariér mezi výtvarnými a divadelními uměleckými aktivitami.

Foto: MALÁ INVENTURA

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN