Praha – 15. stránka – Taneční magazín

Rozhovor s pedagožkou ELVÍROU NĚMEČKOVOU ml., vedoucí Kyliánova tanečního archívu

„Tanec mě stále naplňuje“

I když pochází z rodiny plné tanečníků, studia baletu si Elvíra Němečková, jak přiznává, vydupala. Poté vystudovala teorii tance a řadu let působí jako vedoucí Kyliánova tanečního archívu v Praze a pedagožka na HAMU. Tanec, jak přiznává, už sice osobně neprovozuje, ale stále ji naplňuje.

Pocházíte z rodiny, jejíž tanec je součástí života. Dědeček Jiří Němeček st. byl choreograf a šéf baletu ND, babička Elvíra Němečková st. byla baletkou, stejně jako maminka Milada Žáková a baletu a choreografii se věnuje i Váš otec Jiří Němeček ml. A Vy jste své dětství prožívala v zákulisí divadla nebo v tanečním sále. Pamatujete si svůj první taneční výstup na scéně?

„Myslím, že mi bylo 6 let a odehrálo se to na jevišti Branického divadla, někdy před Vánocemi (snad), u příležitosti jakési školní akademie ZŠ Školní, kam jsem tehdy chodila do první třídy. Maminka mi sestavila taneček na způsob české polky, který si už nepamatuji. Co si pamatuji, je to, jak tam stojím v dětském dirndlu, protože jiný kostým nebyl k mání, ruce v bok… a hudba nezní a nezní. Nějak se zasekl magneťak. Lidi se smáli, já se smála. Asi jsem to nakonec odtancovala, ale to už z mé paměti vymizelo.“

A tak bylo jasné, že budete také baletkou, ale někde jste přiznala, že Vaše maminka byla proti a Vy jste si studia baletu vydupala…

„To je pravda. Máma byla asi jediná z rodiny, kdo byl zásadně proti tomu. Uměla si totiž živě představit, co mně čeká. Nakonec ale povolila a asi to bylo dobře. Kdyby ne, nejspíš bych byla dodnes někde uvnitř ukřivděná, že jsem nemohla být baletkou.“

Balet jste vystudovala na pražské konzervatoři, ale do žádného souboru jste nenastoupila a pokračovala ve studiu. Nelitovala jste toho, že jste si na scéně nezatančila krásné role?

„Já si zatančila dost už během studia. Problém byl, že jsem nikdy nebyla skutečně disponovaná na klasickou baletní techniku a to, co bych bývala tančila ráda, se tu v divadlech neprovozovalo. Musím říct, že v Čechách jsem toho rozhodnutí nelitovala. Až když jsem přijela do Holandska a viděla všechny ty soubory, kterých bylo plné.“

Vystudovala jste teorii tance a doktorandská studia jste ukončila disertační prací „Jiří Kylián – sonda do choreografického procesu.“ Proč jste si vybrala tento obor?

„Protože se pro něj rozhodla moje kamarádka a spolužačka Lucie Mertová. Já jsem vůbec nebyla rozhodnutá, že se budu zabývat teorií tance. Vlastně jsem to tehdy zkoušela na DAMU na dramaturgii. Jenže to byl obor, kam se bralo tak na třetí pokus. Tak jsme s Luckou šly na přijímačky na HAMU a vzaly nás obě.

Studium jste ale na tři roky přerušila, když jste byla v Haagu. Co Vás tam přivedlo? A co Vám toto období dalo?

„To bylo v onom šťastném a zmateném období těsně po sametové revoluci a může za to Vladimír Vašut, tehdy náš milovaný profesor, kterému budu navždy vděčná. Nabídl mi tehdy, jestli bych nechtěla na půl roku odjet do Holandska hlídat děti. Že bych se při tom mohla trochu porozhlédnout po světě. Byla to úžasná příležitost. V roce 1991 ještě zdaleka nebylo samozřejmé, že si vyjedete do zahraničí na stáž. Tak jsem vyrazila hlídat děti a ukázalo se, že jejich rodiče se jmenují Hedda Twiehaus a Ulf Esser a že pracují v Nederlands Dans Theater. Ona jako repetitorka a asistentka šéfa NDT2 a on jako produkční Jiřího Kyliána. Zároveň se staral o čerstvě založenou Kylian Foundation… Tak se ten půlrok nakonec protáhl v podstatě až dodnes.“

Po ukončení studií jste začínala jako dramaturgyně v Dřevěném divadle a hodně se věnovala dabingu a překladům z němčiny a holandštiny. Věnujete se i dnes překládání?

„Někdy ještě ano, ale zdaleka už ne tolik. Dohání mne věk. Dabing a překlady, to je většinou noční práce. Kdysi jsem byla vyhlášená noční sova, ale nějak mi už ubývá sil. Byla to ale velmi dobrá zkušenost. A vlastně pořád ještě je.“

Řadu let jste vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny při HAMU v Praze. Co je Vaší pracovní náplní a komu je toto centrum určeno?

„Tak to je opravdu námět na mnohastránkovou brožuru. Pokusím se být opravdu stručná. Ta instituce v průběhu let několikrát změnila jméno. Dnes nese název Kyliánův taneční archív a sídlí v prostorách knihovny Hudební a taneční fakulty HAMU v Ledeburském paláci na Malostranském náměstí v Praze. Stará se o historii a současnost tance a pohybového umění v pokud možno nejširší možné míře. Je přístupná všem, profesionálům, amatérům, laické i odborné veřejnosti, všem, kteří se o tanci a pohybovém umění chtějí něco dozvědět. K nalezení je zde přes 3 800 knih, 114 titulů odborných časopisů, 3660 videozáznamů různých představení, filmů, dokumentů, metodických snímků k různým tanečním technikám, ale také jsou zde uloženy archívy a pozůstalosti osobností tanečního světa, plakáty, programové brožury, fotografie… Ten výčet je obrovský a stále se zvětšuje. Moje práce je tyto poklady shromažďovat, katalogizovat, ochraňovat, digitalizovat a zpřístupňovat.“

Stále působíte na HAMU jako externí pedagog?

„Stále působím na HAMU, ale od roku 2011 jako pedagog interní.“

Jednou jste řekla, že tanec byl pro Vás vždy součástí života. Jak to máte s tancem dnes?

„Pořád se na něj ráda dívám. Pořád mně naplňuje. Ale už ho neprovozuji osobně.“

A co čas na odpočinek? Jak jej ráda trávíte?

„Co to je odpočinek a jak se to dělá? Žertuji. Myslím, že nejlíp je mi v lese nebo u vody.“

Elvíra Němečková ml.

Narodila se 3. června 1970. Vystudovala pražskou Taneční konzervatoř (1988) a taneční katedru HAMU obor teorie tance (1995). V letech 1992–1995 absolvovala stáž v Kyliánově nadaci v Haagu. Od roku 1997 vedla videotéku J. Kyliána v Divadelním ústavu a od roku 2012 je vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny v Praze, dnes Kyliánova tanečního archívu, který je součástí Kyliánova nadačního fondu v Praze.

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s fyzioterapeutem PAVLEM KOSTĚM

„Lockdown může být někomu i prospěšný“

Pavel Kosť vystudoval fyzioterapii na Slovensku, kde se narodil. V roce 2005 se vydal do Čech a začal pracovat v rehabilitačním ústavu RÚ Kladruby, kde se soustředil na problematiku těžkých pohybových hendikepů. Od roku 2011 provozuje soukromou praxi RehaKost. Své získané znalosti předává jak dalším kolegům, tak také na přednáškách studentům Lékařské fakulty UK. Jeho žena Jana je vozíčkářka, členka SKV Praha a mistryně světa v orientačním závodě vozíčkářů. Žijí v Praze a mají jedenáctiletá dvojčata Patricii a Matyáše.

Jak důležitý je pohyb pro život?

„Pohybová aktivita je součástí bytí člověka. Je nepostrádatelná pro vývoj dítěte i správné funkce orgánů. Pohyb má velký vliv na činnost kardiovaskulárního systému a plic, ovlivňuje metabolismus a regeneraci. A co je nejdůležitější – jeho účinek na pohybový aparát je jednoduše nepostradatelný. Mimo to úžasným způsobem ovlivňuje psychiku, snižuje stres a vznik civilizačních nemocí a blahodárně působí na hormonální systém.“

Jak důležitý je pohyb pro osoby s hendikepem?

„Pohyb je vnímán často relativně. To, co pro někoho znamená olympijským výkon, někdo za pohyb ani nepovažuje. O to větší komplikace je u člověka s pohybovým hendikepem. Gravitace, tíha samotného těla i (ne)kontrolované změny polohy těla u běžných aktivit aktivizuje fyziologické procesy. Pasivita pohybového systému z jakéhokoliv důvodu s sebou nese nespočetné množství negativních důsledků. Asi tím nejdůležitějším je změna držení těla. Dochází k přetížení kloubů a svalů, trofickým i strukturálním změnám, útlaku vnitřních orgánů s následným zhoršením funkce srdce, plic, peristaltiky střev, a dalších orgánů.“

Jaké následky může mít dlouhodobá nucená přestávka v pohybu v rámci domácí izolace kvůli koronaviru?

„Pro mě osobně skoro výlučně pozitivní. Proč? Protože mám konečně čas pro sebe, své blízké, možnost se zastavit nebo minimálně zpomalit. Je to doba vhodná na rekapitulaci posledních let, způsobu našeho žití i bytí. Možná taky na určitou změnu. Ale na to se asi neptáš, viď?

Takže má odpověď zní, že dlouhodobý lockdown s sebou přináší spíš neblahé důsledky. Ještě větší fyzická pasivita způsobená opatřením týkajících se Covid-19 devastuje pohybový aparát. Pro mnoho lidí je pohyb při cestě do práce – ať už je to jízda na vozíku (nebo přesuny do/z auta), nebo chůze – jedinou pohybovou aktivitou. A nyní jsme uvězněni v domácím prostředí, mnozí z nás vyměnili práci za home office. Fyzická neaktivita/pasivita v kombinaci s nevhodným prostředím je jednoduše cesta do pekel. A také nouzové řešení pracovního prostředí je špatné! Nemůžeme dlouhodobě užívat kuchyňskou židli, gauč nebo polohovací postel. Je to příjemné rozptýlení, ale dlouhodobá zátěž v nesprávných polohách vám určitě způsobí v lepším případě jenom bolesti pohybového aparátu.“

Jak se přimět k pohybu doma?

„To je otázka, na kterou neznám odpověď. Dlouhodobě bojuji s motivací svých klientů. Po x-přednáškách na téma prevence nemocí pohybového aparátu jsem došel k závěru, že teorie pana Železného: „Dobrá zpráva = špatná zpráva,“ je naprosto nejefektivnější. To v praxi znamená, že se nesnažím vysvětlovat, proč musíš! To vědí úplně všichni. Co ale mnozí netuší, co se stane, když to dělat nebudou. A pokud ještě užijete nějakou zajímavou kazuistikou, která nekončí jak 98% filmů americké produkce, úspěch je skoro na světě.“

Jak se konkrétně hýbat doma?

„Způsobu pohybových aktivit a cvičení je nespočetné množství. Asi nejdůležitější je samotné vnímání pohybu. Já osobně nedoporučuji zvýšenou pohybovou aktivitu. Buď ke sportu máte vztah, nebo nemáte. Tečka! A pokud nemáte ani po 50 letech žádný vztah, s největší pravděpodobností se to asi nezmění. A co s tím? Udělejte si cvičení z běžných aktivit, které děláme dnes a denně. Např. hned u čištění zubů se postavte na jednu nohu a zkuste to ustát 1min. V případě, že sedíte na vozíku, snažte se u sezení o napřímené držení páteře (v případě absence trupových svalů se přitáhněte rukou). Kartáček si ukládejte do nejvyšší police – intenzivní protažení vás okamžitě probere z ranního bdění. Odpadkový koš si uložte klidně na balkón. Že je to nesmysl? Právě naopak! Kolikrát denně hodíte něco do koše? Určitě nebude rychlejší nebo efektivnější než v kuchyni. Ale pozitiva přirozeného pohybu v domácím prostředí jsou k nezaplacení! U práce si dejte pití do flašky (klidně 2,5l PET) na zem, pracovní dokumenty nechte v ložnici. Po 2hod kompenzujte sezení – pověste se na hrazdu na pár sekund, položte se na břicho do postele, nebo vsedě natáhněte ruce ke stropu a udělejte intenzivní záklon páteře. 1-2 krát týdně si udělejte „výlet“ do potravin a připravte rodině skvělou snídaní. Příprava jídla je taky skvělou pohybovou aktivitou, hlavně když u toho strávíte 2hod. U žen má samozřejmě podstatně větší význam než u mužů. Spojte příjemné s užitečným a pohyb se stane součástí vašeho fungování. Změníte pohled na pohyb jako na nezbytnou nutnost.

S manželkou jsme přemýšleli, jakým způsobem namotivovat děti. Optimálním řešením byla pro nás hrací konzole s pohybovým senzorem. Spojili jsme pohyb, zábavu i sociální kontakt, protože často skáčeme před konzolou úplně všichni. A není nic lepšího, než vítězný úsměv dítěte nad poraženým (a porážkou zdrceným) rodičem! Žádný strach, hry můžete klidně hrát i v sedě.“

Myslíte, že někomu může domácí karanténa i prospět?

„Určitě! Mojí manželce! Nechci se rouhat, ale jsem za karanténu rád. Nikdy jsem si rodinu neužil tak, jak právě na počátku roku 2020. A jsem hrozně rád za manželku, protože se úplně zastavila. Fialka je regulérní workoholik. Její způsob života, ve spojitosti se stresem a enormní únavou, ji ve 31 letech posadil na invalidní vozík (spinální příhoda je obdoba mozkové příhody – krvácení do míchy v oblasti střední hrudní páteře způsobilo bohužel ireverzibilní změny). Ona je jasným důkazem, že enormní stres může přinášet fatální následky.

Ale není možné paušalizovat (ne)výhody aktuální situace, protože karanténa má různé dopady na domácnosti/společnosti. Jsou lidi, kteří v období karantény pracovali v průměru 12hod denně, a na druhé straně skončilo nespočet lidi ze dne na den bez práce a finančních prostředků. Doba je zvláštní a je důležité ji vnímat jako více či méně trvalou. Negativním postojem ke změnám si určitě nepomůžeme, právě naopak!“

Může být někdy pohyb škodlivý?

„Tady platí zlaté pravidlo – všeho moc škodí! A tak je to i s pohybem. Nikdy se nesrovnávejte – hele, on zvedá 160kg bench, já bych měl taky. Nesmysl! Poslouchejte vlastní tělo, vnímejte změny, které souvisí s určitou změnou, cvičením, zátěží. Moje rady jsou jenom doporučením, rozhodně ne modlou! Už jsem v praxi viděl tolik absurdit, že jsem totálně pokorný. Jakákoliv fyzická aktivita (pohyb, sport, chůze, cvičení, práce, cokoliv) vám nesmí způsobovat dlouhodobě bolesti nebo potíže. Krátkodobá svalová únava nebo bolest k fyzické aktivitě prostě patří. Na druhé straně, příliš opatrnosti, strachu vás nikdy neposune. Hledání zlaté střední cesty je někdy celkem oříšek. Hlavně si pohyb užívejte, bavte se, udělejte si ze sportu společenskou událost. Nesnažte se udělat světový rekord! Druhý den po cvičení je vhodné fungovat bez asistence a taky zvedání z postele vám nesmí zabrat více než 10min.

Důležitější než samotné cvičení je ideální postavení těla!!! To znamená, že i z ležení na gauči můžete být příjemné cvičení. O závislosti správného držení těla a funkce bránice (hlavní nádechový a posturální sval) se dá napsat samostatná kapitola. Ideální držení těla užívá optimálním způsobem svalovou aktivitu i postavení kloubů. Když se díváme na tělo jako na kus hmoty, má i naše tělo určitou životnost. Tak se k tělu chovejte tak, ať vám to dalších x-let vydrží bez potíží.“

Někteří lidé jsou v současné koronavirové krizi pod velkým tlakem a obřím fyzickém i psychickém vytížení. Jsou z pohledu fyzioterapeuta patrné nějaké obtíže, které by se dalo označit za příznačné?

„Odpočívat musí hlava i tělo. Už dávno neplatí teorie, že například CMP se vyskytuje u lidí od 65 let. Kombinace různých faktorů – stres, nedostatek času, nestandardní priority, únava, fyzická pasivita, naše tělo degradují. Buďte alespoň jednou týdně egoisti. Nechte rodinu doma napospas partnerovi. Skočte na kávu, do kina, zasportovat si, nebo si jenom sedněte na lavičku a užívejte tu chvilku se sebou. Dělejte cokoli, co vám udělá radost. Tři hodiny to členové rodiny bez vás určitě zvládnou! Pomáhá tomu off-line režim mobilu.

Kam na výuku tance? Do Maiselovky!

420PEOPLE zvou na oblíbené taneční lekce pro veřejnost. Zatím pouze on-line.

Náladu i kondici vám zlepší oblíbené on–line lekce Václava Kuneše a ostatních členů souboru současného tance 420PEOPLE. A jakmile to situace umožní, pozvou vás i do svého nového studia Maiselovka v centru Prahy. Třeba na nejrůznější pohybové a taneční lekce, workshopy i zajímavé kulturní akce.

„Lidé se nás stále ptali, zda budeme pokračovat v on–line lekcích, které jsme streamovali během a po minulé karanténě. Ten zájem předčil všechna naše očekávání, a tak jsme se rozhodli opět pravidelně nabídnout i on–line stream lekcí. Fyzický pohyb je totiž to nejjednodušší, co můžeme v této době udělat pro své duševní zdraví,“ říká Václav Kuneš, umělecký ředitel souboru 420PEOPLE, který je celosvětově uznávaným choreografem a tanečníkem. A lidé ho znají i díky jeho účasti v televizním pořadu StarDance.

S ostatními tanečníky se rozhodli zpříjemnit toto nelehké období kolem pandemie koronaviru všem těm, kdo mají rádi tanec. A opětně se pustili do pořádání pravidelných tanečních on-line lekcí. Začínají 17. listopadu v 10.30 a do konce prosince každé úterý s nimi můžete popustit uzdu své fantazie i těla. Návod, jak se přihlásit, najdete na: w ww.420PEOPLE.org.

Soubor 420PEOPLE zve v lednu do nového studia Maiselovka

Další novinku 420PEOPLE chystají hned v lednu 2021. Taneční studio, jednorázové i pravidelné workshopy, zkušebna a multifunkční prostor, kde budou mít návštěvníci možnost zúčastnit se nejrůznějších pohybových a tanečních lekcí (a díky každodennímu rozvrhu si vybere opravdu každý). To vše bude zahrnovat Studio Maiselovka.

„Po dvanácti letech se nám otevírají nové možnosti. Doslova. Otevíráme brány k našemu novému studiu, k novým možnostem a novým snům. Ale hlavně se otevíráme pro všechny, kdo chtějí pravidelně nebo i nárazově dělat něco pro své tělo, mysl, pro své zdraví nebo jen tak pro radost. V týdnu nebo o víkendech, pro ,nakopnutí´ před pracovními povinnostmi nebo jako work out a vypuštění páry po stresujícím dni,“ říká Václav Kuneš s tím, že oficiální otevření studia a první lekce by se měly konat v lednu 2021.

Představení, workshopy i taneční filmy

420PEOPLE je soubor současného tance, který patří už 12 let k tomu nejlepšímu, co česká taneční scéna nabízí. Do jeho repertoáru patří představení „PANTHERA“, které odhaluje tajemství vzniku lidstva, ale také „THE WATCHER“ s kapelou Please The Trees, jež je nejen taneční, ale i hudební extází. Anebo představení „Křehkosti, tvé jméno je žena“, v němž se setkají herci Národního divadla se současným tancem.

Pod hlavičkou mezinárodního projektu „CLASH!“ organizuje 420PEOPLE taneční semináře pro studenty uměleckých škol, odborné diskuse či workshopy pro tanečníky a zapojil se do jeho on-line festivalu „CLASH!“ Ten je pro diváky zdarma a 8. prosince bude vysílaný z Prahy s on-line premiérou prvního tanečního filmu 420PEOPLE nazvaného „ORĪGĪ“.

Zcela v produkci 420PEOPLE, v jejich novém studiu Maiselovka, vznikají další dva taneční filmy – „THROUGH GLASS“ a „OHNĚ STROJE“, jejichž premiéry proběhnou rovněž v prosinci, a vzhledem k současné situaci – online. Všechny nové taneční filmy z dílny 420PEOPLE můžete zhlédnout v dané časy na facebooku: (https://www.facebook.com/420PEOPLE.DANCE.COMPANY) a pod odkazem na platformu Vimeo, který diváci najdou na webu souboru: https://www.420people.org/ .

Další informace na: www.420PEOPLE.org.

Foto: archiv 420PEOPLE

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Nejcennější Thálie pro Jihočeské divadlo

Herecké mistrovství legendární Hany Bauerové oceněno

Divadelní čas, který je ve své podstatě tím nejprchavějším, má přesto schopnost některé z hereckých osobností proměňovat v legendy. Takovou žijící legendou Jihočeského divadla je nesporně Hana Bauerová, rodačka z Prahy (* 5. 2. 1931). Stává se čerstvou držitelkou Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra.

Celý svůj profesní život spojila Hana Bauerová s jihočeskou scénou. Mezi roky 1953 a 2008 zde vystoupila v téměř sto šedesáti inscenacích. Od její Stázy ve Šrámkově „Létě“ a Máti v McDonaghově „Mrzáku inishmanském“ se rozprostírá plejáda hrdinek lidových postav z české klasiky (Jirásek, Tyl, Hrubín). Avšak „přehrála” se úspěšně i do rolí shakespearovských (například Viola ve „Večeru tříkrálovém“, paní Hošková ve „Veselých paničkách windsorských“, Chůva v „Romeovi a Julii“). Její rolí takříkajíc erbovní se stala titulní postava Kitty Warrenové ve Shawově hořké komedii „Živnost paní Warrenové“ (1975).

Cenu Thálie přijal za Hanu Bauerovou, z rukou Ondřeje Kepky (syna herečky Gabriely Vránové), ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek (v černé roušce), kvůli epidemii koronaviru, žel, v prázdném divadelním sále

Svůj neodolatelný – a diváky obzvlášť milovaný – smysl pro jevištní humor s přesně zacílenou komickou pointou uplatňovala Bauerová zejména v rolích světového veseloherního repertoáru (jako třeba Pasqua v „Poprasku na laguně“, Sostrata v „Mandragoře“, Fenisa v „Chytrých milenkách“, či Ela Delahayová z „Charleovy tety“, Lady Brecknellová z komedie „Jak je důležitě míti Filipa“ anebo Olympie Feraillová z „Brouka v hlavě“). Škálu velkých komediálních rolí uzavřela nezapomenutelnými kreacemi v rolích tajnůstkářské Abby Brewsterové v Kesselringových „Jezinkách a bezinkách“ a rozkošně hubaté paní Pollingerové ve veselohře „Koncert Hermanna Bahra“ (1991).

Velkou popularitu v 60. a 70. letech získal mezi diváky i HEC (Herecký kabaret), jehož byla spiritus agens. Se svým manželem, členem činohry Josefem Bulíkem, a dalšími kolegy z HECu neúnavně rozdávali smích i v nejodlehlejších částech jihočeského regionu.

S nemenším úspěchem ztvárnila Hana Bauerová ovšem i dlouhou řadu tak řečeno „vážných” a psychologicky komplikovanějších úloh. Za všechny připomeňme její další „velkou” Chůvu, tentokrát z Anouilhovy adaptace „Antigony“, či Andu z Šotolovy hry „Možná je na střeše kůň“.

Hana Bauerová vystoupila rovněž v historicky prvním televizním záznamu inscenace před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově („Tvrdohlavá žena“, 1967) a stala se i první Málinkou ve světové premiéře Hrubínovy „Krásky a zvířete“ (tamtéž 1970). Za televizní seriály jmenujme alespoň její role v Balaďově „Největším z pierotů“ či v oblíbeném „Dobrodružství kriminalistiky“ režiséra Antonína Moskalyka.

Na filmovém plátně se Bauerová objevila i ve Vávrově zpracování Hrubínovy hry „Srpnová neděle“.

Neobvyklou, ale vítanou příležitost dal Haně Bauerové také hudební žánr: v průběhu let ztvárnila divadelní divu Corinu i klášterní Fortnýřku v operetě „Mam’zelle Nitouche“ i Mirabelu ve Straussově „Cikánském baronu“.

Kolegyně Daniela Bambasová na Hanu Bauerovou a na jejich společná léta na jevišti vzpomíná s radostí: „S Haničkou jsem na jevišti prožila krásné chvíle a spoustu legrace. Bylo těžké vydržet její pohled s tisíci rarášky v každém oku. Jednou se jí v Antigoně podařilo (s vervou její vlastní), omylem mě shodit z houpačky. Myslela jsem, že to nezvládnu. Pokaždé, když jsme se střetly pohledem, mi ti její rarášci celou situaci znovu přehráli.”

Právě s Danielou Bambasovou v „Antigoně“

K 80. narozeninám Jihočeského divadla vyšla také půvabná knížka hereckých vzpomínek, historek a postřehů nazvaná „Před oponou za oponou Jihočeského divadla“, jejíž autorkou je právě Hana Bauerová. Jak v předmluvě této knihy poznamenala bývalá dramaturgyně Jihočeského divadla Alena Kožíková: „Hanka se na svět z jeviště dívá živýma očima, šibalské jiskřičky se proměňují do ironie, upoutává diváka a nepustí jeho pozornost, temperamentně a chytře provádí svou postavu celou inscenací. Má to štěstí pro jeviště, že je osobností.”

S těmito slovy můžeme jen souhlasit.

Text a foto: Gabriela Veselá

pro TANEČNÍ MAGAZÍN