A studio Rubín spustilo podcast, jehož prostřednictvím přibližuje tvorbu vlastních autorských inscenací. Vychází v každý čtvrtek.
Pražské divadlo A studio Rubín pro své diváky připravilo původní podcast – „Fade in Rubín“. Ten přibližuje vznik i zákulisí autorských inscenací, které převážně reflektují současná témata z nevšední intimní perspektivy. Podcast nabízí postřehy inscenačního týmu, rozhovory z řad odborníků na danou problematiku a odhalení mnoha postupů a situací z tvůrčího procesu. Rubínovský podcast se nijak nevymyká autorské tradici této scény a jeho moderátory jsou samotní tvůrci – Jiří Ondra a Richard Fiala. „Fade in Rubín“ vychází každý čtvrtek na všech podcastových platformách.
„Za vznikem našeho podcastu stojí dvě podstatné věci. Tou první je zážitek z jarního uzavření divadel, kdy jsme náhle na několik dlouhých týdnů nemohli hrát a především nebyli v bližším tvůrčím kontaktu s našimi diváky. Druhou věcí, která nás k ,Fade in Rubín´ dovedla, byla touha naši práci a hlavně inscenace divákům a fanouškům představit také trochu jinak než jen na stránkách programu nebo v diskuzích s tvůrci. Jedná se o formát, který zprostředkovává důležité informace a atmosféru jednotlivých inscenací. Ovšem jde také o svébytnou uměleckou formu na hranici reality a fikce,“ říká umělecká šéfka Rubínu Dagmar Fričová.
„Fade in Rubín“ nabízí prozatím dvě dramaturgické linie. V té první, v na sebe navazujících dílech, představuje vznik a zákulisí autorských inscenací. Posluchači tak mohou slyšet rozhovory s tvůrci, herci, ale i odborníky na dané téma. Druhá linie se zaměřuje na rozhovory s důležitými tvůrčími a inspirativními osobnostmi, které jsou spojeny se samotným Rubínem.
„,Fade in Rubín´ je taková sonda do rubínovské duše. Naším cílem je ukázat rubínovské zákulisí odlehčenou a občas dokonce detektivní formou. Věříme, že díky zpovědím jednotlivých herců a režisérů také ukazujeme jejich jinou stránku. Právě tu, která divákům mnohdy zůstane neodhalena. V neposlední řadě jednotlivé díly podcastu – věnované konkrétním inscenacím – rozvíjejí po svém jejich téma, atmosféru i styl. Každý díl je tedy původní a výrazně jiný, oslovuje nové umělce a rozšiřuje spektrum názorů z řad odborné veřejnosti,“ dodává Jiří Ondra, spoluautor podcastu.
„Fade in Rubín“ vychází každý čtvrtek a k poslechu je nejen na tomto odkazu https://www.buzzsprout.com/1384849, ale i na všech podcastových platformách, například Spotify, Apple music nebo Google Podcast.
Úspěšná inscenace „Tumor: karcinogenní romance“ A studia Rubín se z mezinárodních divadelních festivalů vrací na dva večery zpět do Prahy
„Je možné milovat něco, co nás může zabít?“ Tuto otázku si položili tvůrci autorské inscenace A studia Rubín nazvané „Tumor: karcinogenní romance“. Jejím prostřednictvím zkoumají spojení mezi tumory a naší společností. Činí tak na základě tvrzení, že každá doba má svou specifickou chorobu a tou naší je dle tvůrců právě rakovina. Inscenace od své premiéry objela nespočet mezinárodních divadelních festivalů a na dva říjnové večery se vrací zpět do Prahy. K vidění bude 6. a 7. října ve Studiu Alta.
Rakovina, kterou v průběhu svého života onemocní každý třetí obyvatel České republiky a každý čtvrtý na ni zemře. Nemoc, jež se stala nechtěnou, ale nedílnou součástí našeho každodenního života, i tak zůstává diskutována především v medicínském prostředí. A to se tvůrci rozhodli změnit. Toto vážné téma představili publiku citlivě, s humorem a poezií v silně smyslové inscenaci propojující pohyb, vizualitu a slovo v rámci 52. sezony pražského divadla A studio Rubín. Ta byla svázaná s otázkou: „O čem jsme zapomněli mluvit?“. Autorkou scénáře je Dagmar Fričová (dříve Radová), kterou doplnili členové mezinárodní skupiny T.I.T.S. v režii performerky Nely H. Kornetové. Od své premiéry, která se odehrála 17. a 18. září 2019 v Invalidovně v rámci festivalu „…next Wave/příští vlna…“ projevili o inscenaci zájem mezinárodní divadelní festivaly. Titul se dosud hrál například na slovenském festivalu „Kiosk“ či v ACUD Theater Berlin a má namířeno na londýnský festival „Voila! Europe Festival“, kde je pozvání zatím přeloženo na jaro 2021 kvůli omezení spojených s COVID-19.
Situace ovlivňuje i další možnosti zahraničních výjezdů, nicméně v současnosti je naplánována tour po Čechách: 9. října se bude představení hrát na „Move festu“ v Ostravě a 13. října pak v Plzni v „Moving Station“.
Všude tato hra sbírá nadšené ohlasy, jak od publika, tak u odborníků. A to především za svou odvahu, jak takto těžké téma zpracovat s nadhledem a přesto neztratit vhled do dané problematiky. Stejně jako čeští, tak i mezinárodní diváci oceňují otevřenost, přímost a nadhled, to že se tvůrci vyhnuli patosu a přesně mířeným kontrapunktem dávají vyznít humoru i něžnosti, hnusu i kráse.
Pro autory bylo při tvorbě dramatu zásadní zkoumat, jaký dopad má na člověka emotivní prožívání společenských jevů.A jaké fenomény se podezřele podobají chování rakoviny. A zda je možné milovat něco, co nás zabíjí. Téma rakoviny podrobili i symbolickému ohledávání. Ať už se jedná o mezilidské intimní vztahy, společenské uspořádání a jeho disharmonie, nebo bující ekologickou krizi, která je důsledkem politicko-ekonomické orientace na nekonečný (blahobytný) růst.
Režisérka (a zároveň jedna z hlavních aktérů) Nela H. Kornetová pracuje s lidským tělem jako s materiálem. Ve spojení s poetickým textem Dagmar Radové tak vznikla obrazivá divadelní hra, v níž se obnažuje nejen tělo a jeho fyzické projevy, ale i člověk jako bytost bující emocemi. Silnou součástí inscenace je práce Jana Hajdelak Hustáka se světlem, stínem a luminiscenční živou projekcí na tělo, stejně jako práce s hudbou, která střídá odkazy na „devadesátkové“ love songy s čistě autorskými instrumentálními skladbami Ondřeje Sifona Anděry.
„Inscenace ,Tumor: karcinogenní romance´ je velmi úspěšnou zahraniční inscenací A studia Rubín. Světové publikum vnímá obrazivou estetiku a silné sdělení o to víc, že se běžný život stal díky pandemii COVID-19 křehčí a obnaženější svou konečností. Dialog člověka se svou chorobou tak v současnosti nabývá nečekaně aktuálních konotací. Včetně přirovnání šířícího se fenoménu rakoviny k chorobě naší epochy. Čeští diváci mají možnost inscenaci vidět v barokní pražské Invalidovně jako site-specific. Tento velkorysý prostor sloužil po 200 let jako rezidenční ubytovna pro vojenské invalidy a utrpení je zde doslova vypsáno do zdí. Po jarní karanténní pauze mají čeští diváci možnost vidět tuto mezinárodní produkci opět v Praze, a to jedinečně ve dvou říjnových dnech. Proto srdečně zveme, neboť opravdu nemáme jistotu, dokdy nám covidová opatření dovolí hrát,“ říká umělecká šéfka a dramaturgyně A studia Rubín Lucie Ferenzová.
„Tumor: karcinogenní romance“
Koncept & režie: Nela H. Kornetová
Text: Dagmar Fričová
Dramaturgie: Dagmar Fričová a Lucie Ferenzová
Scénografie & video: Jan Hajdelak Husták
Hudba & zvuk: Ondřej Sifon Anděra
Hrají: Nela H. Kornetová & Jaro Viňarský / Gregers A. Kroksleiven-Hansen
Inscenace „Tumor: karcinogenní romance“ bude k vidění 6. a 7. října od 19.30 ve Studiu Alta v Invalidovně. Vstupenky a bližší informace jsou dostupné na www.astudiorubin.cz.
Projekt vznikl v rámci spolupráce A studia Rubín, Studiem Alta a mezinárodního sdružení T.I.T.S.
Úvodní premiéra nové sezóny „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“ v pražském A studiu Rubín nasadila laťku nebývale vysoko
Novou premiéru v A studiu Rubín jsem očekával s mnoha otázkami. Stejné problematice se poslední dobou věnuje množství dramatiků i divadelních a filmových tvůrců. Pouze na českých jevištních prknechse totiž s touto tematikou, pouze namátkou, již objevily tituly „Otec“ (divadlo Rokoko), „Zatmění“ (divadlo Broadway) anebo„Starci na sněhu“ (divadlo Au!). Stejné chorobě se v této sezóně bude věnovat rovněž titul Jihočeského divadla „Still Alice (Stále jsem to já) Lisy Genovy“. Ten je známý i z filmového zpracování s Julianne Mooreovou. V Českých Budějovicích má být tato inscenace premiérována v dubnu 2021…
Než se budu věnovat detailněji „rubínovské inscenaci“, prosím, dovolte krátký exkurz k historii Alzheimerovy choroby.
Alzheimer anebo Fischer?
Víte že, Alzheimerova nemoc se klidně mohla jmenovat „Alzheimer-Fischerova“. Popisy diagnóz i obrázky histologického vyšetření mozků šestnácti pacientů roku 1907 z pražské psychiatrické kliniky v Kateřinkách totiž, ve stejné době jako jeho německý kolega Aloysius Alzheimer, publikoval český lékař židovského původu Oskar Fischer. Fischerovo dílo a jeho zásluhy však byly plně doceněny až daleko později.
Oskar Fischer se narodil, v německy mluvící rodině správce statku, ve Slaném. Tam později maturoval na gymnáziu. Pak absolvoval studia medicíny v Praze a ve Štrasburku. Následně vykonával lékařskou praxi v Praze. Řadil sek početné německy mluvící menšině židovského původu. Z důvodu původu byl lékař, mezi jehož pacientky patřila i Charlotta Masaryková, za okupace transportován do Terezína. Tam 28. února 1942, tedy před téměř osmdesáti lety, zemřel.
Ovšem, ani Aloysius Alzheimer to neměl, s popisem nově objevené choroby, vůbec snadné. Když prezentoval své nové objevy o choroběv roce 1906 na setkání psychiatrů v Tübingenu, tak žádný z účastníků Alzheimerovi nepoložil pražádnou doplňující otázku. Okamžitě se přešlo k jinému tématu. Navíc, regionální list „Tübinger Chronik Ma” věnoval jeho objevu, v obsáhlé reportáži z kongresu, jedinou kratičkou větu. Alzheimer se tak vrátil zklamán do psychiatrické klinikyv Mnichově.
V té době dvaačtyřicetiletý německý psychiatr vylíčil případ své pacientky Auguste Deterové. Ta předtím zemřela ve věku 55 let „zcela dementní“, jak to Alzheimer formuloval. Teprve pitva ukázala, že v mozku zemřelé bylo mnoho bílkovinových usazenin a odumřelých nervových buněk.
„Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi říkalo, tak zjistil základní mechanismus nejtěžší a nejčastější formy stařecké demence: ukládání jednoho druhu bílkoviny v mozkové kůře vede k odumírání nervových buněk. Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Proto je také Alzheimerova nemoc stále neléčitelná a průběh lze pouze o několik měsíců až let zbrzdit.
Vůně perníku
Jak tuto vážnou chorobu chápat? Jak s ní žít? Jak se jí takzvaně „dostat na kobylku“? I tak mohly znít úvodní premisy tvůrčího týmu nebývale působivého představení „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“. Ato navíc v komorně intimním, ale svou kontaktností a bezprostředností, i nic neodpouštějícím divadelním prostoru malostranského Rubínu.
Jak vkusný a informacemi nabitý (i tradičně nápaditě graficky zpracovaný) program divadla prozrazuje: „Autoři postavili klasickou pohádku naruby. A tvoří prostor pro vnímání tragikomičnosti stařecké demence. K tomu jsou jim inspirací vlastní zkušenosti s prarodiči a především kniha rakouského spisovatele Arno Geigera ,Starý král ve vyhnanství´. Inscenace hledá naději ve vztahu dvou generací, cestu hlubokým a neprobádaným Alzheimerovským lesem a nabízí očistu skrze komiku. Přináší relativizaci ,normálního´ pohledu na svět a jeho civilizační choroby i znovunalezení společného dialogu a řádu, který se už nepodobá ničemu z toho, co se dá předem naplánovat.“
Musím konstatovat, že to vše se podařilo vpravdě na jedničku s hvězdičkou. Od dramaturgie, přes výtvarné řešení scény a kostýmů… Navíc, umocněno působivou hudební stránkou, až – v neposlední řadě – po excelentní herecké výkony.
Nadhled i laskavý vhled
Režisér, nesoucí jméno bývalého fotbalového reprezentanta (a nyní majitele sítě benzínových pump ONO), Jiří Ondra příjemně překvapil. Ve spolupráci s Lucií Ferenzovou připravili na motivy výše zmíněného rakouského autora plnohodnotnou prvotní látku. Bylo však brzo patrno, že ponechali i patřičný improvizační prostor všem hereckým osobnostem.
Osobně koukám tak trochu mezi prsty vždy na inscenace či televizní, respektive filmová, díla, kde je autor i sám sobě dramaturgem. V tomto konkrétním případě se sice jednalo „pouze“ o spoluautorku Lucii Ferenzovou, ale stejně… Po zážitcích z celého představení však jsem tentokrát nucen konstatovat, že zde to vůbec na škodu nebylo. Naopak, zřejmě to prospělo k pevnější struktuře a provázanosti celé inscenace.
Nejsilnějším dojmem z celé inscenace je paralelní prolínání se reálného světa, představ i bludů. Režisér zde ostrými střihy dosahuje kontrapunkt mezi pragmatickým světem i blouzněním a hledáním lidí, kteří skončili v osidlech Alzheimerovy choroby.
Ani prvky v rovině nadhledu (kupříkladu parafráze postavy vraždícího otce se sekerou z kultovního dílu „Studna“ ze seriálu „30 případů majora Zemana“) výsostně vážné téma neshazují. Naopak, dodávají mu lidské rozměry. A tímto stylem bych se mohl postupně vyjadřovat ke každému detailu „Perníkové chaloupky“.
Nejen herecký koncert
Ostřílený Miroslav Mejzlík v hlavní roli představení doslova exceloval. Dokázal odstínit různé intimní nuance člověka, který z jedné strany Alzheimerově chorobě podléhá, ale ze strany druhé si to nikterak nepřipouští. Výbornými partnery mu byli – tradičně výborní – Alena Štréblová a její bratr Jiří. A ani Richard Fiala v tomto hereckém excelentním kvartetu nezůstával nikterak v pozadí.
Posledně jmenovaný je navíc i spoluautorem hudební stránky celého představení. Jeho písničky s kytarou nejen umocňovaly děj, ale navíc jednotlivé scény sympaticky provazovaly v jeden svébytný celek. Konečně někde nebyly písničky pouhými předěly či pověstnými „oslími můstky“, nýbrž plnohodnotnou složkou inscenace!
Závěrem musím konstatovat, že „Perníková chaloupka“ se všem tvůrcům i ostatním složkám A studia Rubín nadmíru vydařila. Nasadila (nejen) zde vysokou laťku. A nezbývá se než těšit na další inscenace v tomto pražském komorním malostranském suterénu.
»Perníková chaloupka (čekání na lopatu)«
Autoři: Jiří Ondra a Lucie Ferenzová
Režie: Jiří Ondra
Dramaturgie: Lucie Ferenzová
Výprava: Andrijana Trpković
Hudba: Richard Fiala, Václav Hoskovec a Tomáš Alferi
Hrají: Miloslav Mejzlík, Richard Fiala, Alena Štréblová a Jiří Štrébl
Drama s nadmíru aktuální tematikou. Premiéra již v druhém týdnu nové sezóny!
53. sezóna pražského divadla A studio Rubín s podtitulem „Sezóna velkého úklidu“ odstartuje premiérou inscenace Jiřího Ondry „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“. Autoři textu vykreslující, pomocí svébytného světa na hraně mýtické pohádkovosti a brutality reálného prostředí, metaforu naší doby a společnosti. Té, která zapomíná a trpí strachem. Vycházejí přitom jak z osobní zkušenosti s rodiči a prarodiči, tak odborných zdrojů. V hlavních rolích se objeví Miloslav Mejzlík, Richard Fiala, Alena Štréblová a Jiří Štrébl. Inscenace bude uvedena 8. září v 19.30 hodin.
Podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) z roku 2019 žijí v Česku asi 102 tisíce lidí s demencí, z nichž 62 tisíce lidí má diagnostikovanou přímo Alzheimerovu nemoc. Na 100 000 obyvatel tak připadá 582 osob s tímto onemocněním, což je 0,6 % populace. Touto nemocí a mezigeneračním smířením se zabývá nová inscenace A studia Rubín, která nazírá stáří a Alzheimerovu chorobu z mnoha obrazových perspektiv.
Autoři textu vychází z osobních zkušeností s rodiči a prarodiči, z mnoha inspiračních zdrojů vztahujících se k zapomínání a paměti (nejen osobní, ale i národní) a odborné literatury. Přesto si jako cíl nevytyčili dokument či odborné dílo, naopak, snaží se o svébytný umělecký tvar formálně i obsahově. Alzheimerovu nemoc uchopili jako metaforu naší doby, která zapomíná, zaměňuje, zamlčuje, je násilná a agresivní, ztracená v množství informací a trpí strachem, až děsem.
„Žijeme ve společnosti, která stárne a trpí mnoha nemocemi, včetně demence. Chtěli bychom v této inscenaci ohledat mezigenerační vztahy a otevřít debatu o tom, zda a jak je stáří v naší společnosti vnímáno a ceněno. Zatím jsme objevili minimálně to, že se od rodičů nepřestáváme učit celý život. Od stáří se můžeme naučit minimálně to, jaké to je, být starý,“ přibližuje inscenaci umělecká šéfka A studia Rubín Lucie Ferenzová.
Děj provází dvě paralelní linie. Na příběhu syna, který stojí na prahu rozhodnutí umístit svého otce do domova seniorů či LDN, sledujeme různé projevy choroby a svízele soužití s takto nemocným člověkem. Od humorných situací, přes agresi až po dojetí, se syn vyrovnává s postupným vyprcháváním otcovy svérázné originální osobnosti plné svébytné životní filosofie. Druhou linkou inscenace je paralelní příběh dvou sourozenců, kteří jsou již umístěni v zařízení pro seniory a s jeho fungováním se vypořádávají skrze metaforu lesa a pohádkových motivů z klasické iniciační pohádky „Perníková chaloupka“. Sourozenci propadají dětinským vizím, strachům i touhám, ale stejně tak mají i své charaktery osob zestárnuvších do naší doby. Vzniká tak mnohovrstevnatý děj, kdy se propadáme do vnímání člověka ztrácejícího svou osobnost.
Inscenátoři vytvářejí svébytný svět na hraně mýtické pohádkovosti a brutality reálného prostředí (například LDN). Scéna Andrijany Trpković pracuje se znakem a minimalismem, podněcuje představivost a vyhýbá se realismu; kostýmy jsou charakterotvorné a pracují s obrazivostí jednotlivých situací. Hudba vznikla přímo pro inscenaci a navozuje celkovou atmosféru inscenace; Richard Fiala pracuje s efektovaným ukulele a Václav Hoskovec tvoří pro inscenaci originální elektronické plochy.
„Všichni zainteresovaní mají s Alzheimerem dost osobní zkušenosti, takže inscenace vzniká ve společném tvůrčím duchu, což je ovšem v Rubínu dobrým zvykem. Zatím nemám pocit, že bychom zkoušeli nějaké divadlo, a to mě těší. Chtěli bychom, aby ,Perníková chaloupka´ vyzařovala lehkost, nadhled, nostalgii, smutek i palčivost.“ dodává režisér Jiří Ondra.
Premiéra inscenace „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“ se odehraje v pražském divadle A studio Rubín v úterý 8. září.
„Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“
Jiří Ondra a Lucie Ferenzová
„Prosím tě, až umřu, řekni mi to.“
Bylo nebylo. Jednou večer děti zavedly své rodiče do lesa a nechaly je tam. „Les“ bylo všechno to kolem, co nebylo „doma“. Rodiče měli strach a chtěli domů, ale protože zapomněli, že to kolem nich je „les“, a také zapomněli, jak se dostat „domů“, zůstali v lese sami. Děti rodiče v lese občas navštěvovaly. A divily se, proč chtějí rodiče domů, když se v lese mají skoro tak dobře, jako doma. Nedalo se nic dělat. Nakonec museli všichni vylézt na vysoký strom, aby se rozhlédli, jestli neuvidí v dálce světýlko.
Autoři staví klasickou pohádku naruby a tvoří prostor pro vnímání tragikomičnosti stařecké demence, k čemuž jim jsou inspirací vlastní zkušenosti s prarodiči a především kniha rakouského spisovatele Arno Geigera „Starý král ve vyhnanství“. Inscenace hledá naději ve vztahu dvou generací, cestu hlubokým a neprobádaným alzheimerovským lesem a nabízí očistu skrze komiku. Přináší relativizaci „normálního“ pohledu na svět a jeho civilizační choroby i opětné nalezení společného dialogu a řádu, který se už nepodobá ničemu z toho, co se dá předem naplánovat.
Autor: Jiří Ondra a Lucie Ferenzová
Režie: Jiří Ondra
Dramaturgie: Lucie Ferenzová
Výprava: Andrijana Trpković
Hudba: Richard Fiala, Václav Hoskovec a Tomáš Alferi
Hrají: Miloslav Mejzlík, Richard Fiala, Alena Štréblová a Jiří Štrébl