Petra hraje ve filmu, v televizi, v divadle. Kromě toho v rodném Kladně v Domě kultury vede taneční kurzy pro děti a dospělé. Držitelku ceny Thálie za Harry v muzikálu Babylon Petru Jungmanovou, která je maminkou dvou nadaných synů, její různorodá práce nejen baví, ale i naplňuje.
Vyrůstala jste v Kladně, odkud pocházíte. V dětství jste se věnovala baletu. Čím jste chtěla být, co Vás bavilo?
„Bavila mě spousta věcí! Tančit, zpívat, jezdit na koni, fandit rodičům, když měli pingpongový turnaj, jen tak si snít, dívat se na tatínka, jak hraje fotbal a přitom v tělocvičně viset na bradlech, chodit po kladině, jezdit na výlety. Ale to všechno mě baví i dnes! Od čtyř let jsem chodila do rytmiky k paní Vlastě Šeflové, na kterou dodnes s láskou a s díky vzpomínám. A pak jsem se pod jejím vedením věnovala scénickému tanci. Základy klasiky jsme také měli, ale ,špičkovkami´ jsem neprošla.“
Nejdříve jste vystudovala pedagogickou školu, rok učila na ZŠ tělesnou a hudební výchovu, zpívala ve folkové skupině Dekorace, se kterou jste vydala desku Noc svatojánská a pak šla na JAMU do Brna. Proč jste si vybrala muzikálové herectví?
„Já si ho vlastně nevybrala! Zaujatá tancem jsem hledala možnosti, jak se mu věnovat více a dál, přestože jsem neměla vystudovanou baletní konzervatoř. Po paní Šeflové se nás ujal její syn Miloslav, který mi během jednoho tréninku řekl, že se v Brně otevírá ,cosi s tancem´, ať to zkusím. Aniž bych cokoli dále zjišťovala, hned jsem poslala přihlášku na JAMU na tanečně-dramatický obor, který tam nikdy nebyl. Přesto jsem dostala odpověď, tenkrát to bylo vše na papíře a poštou, že jestli tím myslím obor muzikálové herectví, který se nově otevírá, existuje ještě možnost přijet na talentové zkoušky.“
V Brně jste zůstala a deset let jste byla v angažmá v Městském divadle, kde jste třikrát obdržela diváckou cenu Křídla pro nejpopulárnější herečku a cenu Thálie za roli Harry v muzikálu Babylon. Dnes hostujete na pražských scénách. V čem Vás mohou diváci vidět?
„V současné době hraju ve Švandově divadle v představení Kdo je tady ředitel? a v Divadle Palace v komedii Perfect Days. Bohužel, končí moje srdcová záležitost, hra Neila Simona Druhá kapitola. Ráda bych si zahrála se svými syny, tak hledám něco hezkého pro nás.“
Objevujete se také před kamerou – filmy – Den, kdy nevyšlo slunce, Duše jako kaviár, seriály – Stříbrná paruka, Místo nahoře, Místo v životě, Ulice, Labyrint, Bohéma, První republika… Čeká Vás něco nového před kamerou?
„V létě jsem točila vtipnou komedii s režisérem Miloslavem Šmídmajerem Případ mrtvého nebožtíka. Průběžně natáčím postavu Evy Strouhalové, partnerku Martina Dejdara, v seriálu Specialisté.“
Vy jste se po letech vrátila k tanci, nejdříve v muzikálu Chicago. A pak jste v rodném Kladně v Domě kultury zavedla taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Jaký je o kurzy zájem?
„Když jsem s kurzy začínala, vůbec jsem netušila, co pro mě mohou znamenat. Na baletním sále improvizujeme, trénujeme různé taneční techniky, držení těla, posilujeme, skládáme choreografie… Letos již 8. rokem přichází asi třetina žen, které tančí od začátku kurzů, zbylá část se různě mění, vrací, obnovuje, je to paráda, sál je plný. A já mám radost, že po tanečních večerech odcházíme uvolněné a ,s rohlíkem na puse´. To mě těší a naplňuje! Loni jsem poprvé zkusila i taneční setkání pro děti. Je to mazec a děti jsou úžasné! Žádné výkonnostní a závodní kurzy, ale jen pro radost!“
Co Vás vedlo k tomu zavést tyto taneční kurzy? Co pro Vás znamená tanec?
„Když jsem se po narození mých dvojčat po pauze vrátila na jeviště a začala zkoušet taneční muzikál Chicago v divadle Pod Palmovkou v režii Stanislava Moši, říkala jsem si, co udělat pro to, abych se udržovala v kondici. Chyběly mi taneční tréninky Ivanky Kloubkové, které jsme měli v Městském divadle v Brně i třikrát týdně. A začít s tanečními kurzy a vést je, byl nápad, který mi vlastně vnukly taneční kamarádky z Kladna. Tanec pro mě znamená obrovskou vnitřní svobodu, ke které bych chtěla v životě dospět.“
Taky jste se vrátila k práci pedagožky a dva roky jste učila moderní tanec na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Co Vám to dalo?
„Tenkrát mě na konzervatoř pozvala na tříměsíční záskok moje taneční profesorka z JAMU a choreografka Yvona Balášová. Byly z toho dva roky. Zkušenost to byla skvělá. Ačkoli to nikomu nevadilo, sama jsem cítila, že pro výuku tanečních profesionálů mně samotné chybí hlubší znalosti klasického baletu. Zároveň jsem si uvědomila, že se raději budu setkávat s nadšenými amatéry než s budoucími profesionály, kteří školu většinou berou jako nutnou povinnost.“
Z manželství s hercem Vladimírem Dlouhým (1958 – 2010), máte dva syny Jana a Jiřího. Táhne je to také k umění?
„Oba kluci jsou všestranní. Sportují, tančí, stepují, Janík hraje na saxofon, Jiřík na klavír. Oba mají štěstí, že hrají ve třech inscenacích v Městském divadle v Kladně a moc je to baví. Na konci minulé sezóny se všemi šesti dětmi, které v divadle hrají, nazkoušeli během pár dní manželé Hronovi čtvrthodinové představení a mně spadla brada. Všechny děti byly skvělé, koncentrované, vtipné. Jak jsem již psala, těším se, až si alespoň s těmi svými jednou zahraju.“
Máte čas na odpočinek, koníčky?
„Jsem na volné noze, což znamená úžasnou svobodu při výběru práce, ale nese to sebou i riziko, že na koníčky bude času až moc. Vybrala jsem si ale profesi, která mě baví a naplňuje a to je pro mě podstatné. A nabídky zatím přicházejí v pravý čas.“
Narodila se v roce 1985 v Praze. Před kamerou se pohybuje od dětství, ale coby kaskadérka procestovala kus světa a zahrála si také po boku hollywoodských hvězd. Objevila se v řadě filmů – Harrisonovy květy, Bídníci, Příběh rytíře, Blade 2, xXx, Letopisy Narnie, Letopisy Narnie: Princ Kaspian, Van Helsing, Spider-Man: Far From Home, Justice league, 6 Underground, … a seriálů – Tři mušketýři, Carnival Row, Whiskey Cavalier, Knightfallff.
Maminka Hana Dvorská je světově proslulá kaskadérka a tatínek Jaroslav Dvorský parašutistický instruktor. Bratr Martin je zdravotní záchranář. Michaela má dceru Sašu, která je také kaskadérkou.
Věnuje se podnikání a vede Sportovní centrum ve Velkém Meziříčí, kde také čtyři roky byla radní.
Jednou jste řekla, že jste se jako kaskadérka narodila, jelikož Vaší maminkou je kaskadérská ženská legenda Hana Dvorská a Vaše rodina je trochu rarita. Protože i Vaše dcera Saša se kaskadérské práci věnuje. Co pro Vás kaskadérství znamená?
„Kaskadérství pro mě znamená zajímavou práci, která mě baví. Díky ní cestuji, učím se jazyky, díky scénám z různých období pronikám do historie, zažívám místa a situace, do kterých by se jen tak někdo nedostal, potkávám herce, kteří koukají ze stránek časopisů a poznávám je jako docela normální lidi. Navíc mám natáčení spojené s dobrou „bandou“ lidí, kteří mě motivují k neustálé fyzické přípravě a sebezdokonalování.“
Vy jste se již ve čtyřech letech objevila před kamerou a spolu s bratrem Martinem jste si zahráli i s maminkou ve filmu Bídníci. Jaké bylo Vaše dětství? Co Vás bavilo?
„Moje dětství bylo vždycky ve znamení sportu, ale nejenom. Abych (podle mé maminky) nezakrněla, přebíhala jsem mezi všemožnými tréningy ještě na lekce francouzštiny a hodiny houslí. V podstatě jsem neměla možnost nic moc vymýšlet a někde se poflakovat, jelikož jsem každý den od 4:40, kdy jsem vstávala na plavání, do 10 do večera měla přesný rozvrh hodin a až do maturity mě nikdy nenapadlo se proti tomu jakkoli ohrazovat. Musím říct, že dětství bylo náročné, ale těžím z něj doteď. Nikdy jsem nebyla jednostranně zaměřená, takže se tak nějak chytnu téměř všude.“
V řadě filmů jste hrála společně se svojí maminkou a v seriálu Carnival Crow si s Vámi oběma zahrála i Vaše dcera Saša. Jaké to bylo, Vy tři na „scéně“ společně?
„Tři generace kaskadérů, a ještě navíc žen, jsou opravdu unikátní. Znám pár kaskadérských rodin, kde se toto řemeslo posunulo již o generaci dál, ale většinou starší generace začne filmy koordinovat a „bouchání o zem“ přenechá mladším. To jen moje nesmrtelná máma bude skákat z okna až do smrti:-) Saša je jako každé dítě přirozeně natěšená na jakékoliv natáčení a záleží na tom, jak bude šikovná a jaké příležitosti dostane, nicméně já se ji budu snažit motivovat i na studium a jiné koníčky, aby si v dospělosti mohla vybrat sama.“
Zahrála jste si v řadě filmů, který byl pro Vás klíčový? A co další filmy? Kde Vás mohou diváci „vidět“ jako dubla nebo v nebezpečné scéně?
„Do Česka jezdí mnoho zahraničních produkcí, takže jsem měla možnost pracovat na Hollywoodských velkofilmech, které mi přijeli takřka až pod nos (Blade, XXX, Narnie, Underworld, G. I. Joe, Babylon, Spiderman…) ale takové osobní prestižní zářezy cítím po práci na filmech, kde jsem byla sama Češka mezi týmem zahraničních kaskadérů, kde se o mě nikdo nestaral, dostala jsem vysílačku a musela fungovat. Filmaři mají svůj jazyk a spousty speciálních názvů, které neznám ani v češtině, zkratky a vůbec…obyčejné převody byly problém. Představte si, že dě láte náročnou bouračku v autě a někdo do vysílačky těsně před akcí zahlásí, že mám odcouvat x yardů zpátky…v časovém presu a nervech, ve vypjatých chvilkách před akcí nemáte čas zjišťovat kolik je jeden yard v metrech. Nutno podotknout, že každý špatný centimetr při kaskadérských akcích vás může stát život. Samozřejmě převod yardů budu umět už nadosmrti, stejně jako spoustu jiných podobných drobností, které mě filmový život naučil. Za nejklíčovější tedy považuji Justice league nebo projekt 6 Underground od Michaela Baye, který teprve přijde do kin. Jen být na place s tímto režisérem je velké dobrodružství a doslova boj o život.“
Dnes patříte mezi světovou kaskadérskou elitu a díky své práci jste spolupracovala s řadou zajímavých lidí. Na koho nejraději vzpomínáte?
„Ráda vzpomínám třeba na Brada Pitta. Ohromný sympaťák, který samozřejmě žije už v jiném světě, ale nemachruje a váží si práce ostatních departmentů a kaskadérů zvláště. Jsou daleko menší hvězdičky, kterým stouplo ego do nebeských výšin a špatně se s nimi pak spolupracuje. Perfektní je také Ryan Reynolds, krásný člověk z venku i zevnitř a vtipálek, který si dokáže udělat legraci sám ze sebe.“
Vy žijete ve Velkém Meziříčí, kde podnikáte a vedete Sportovní centrum…
„Ve 23 letech jsem se z Prahy přestěhovala do Velkého Meziříčí, kde jsem zjistila, že mi hodně věcí chybí k životu, tak jsem si je tam prostě zařídila 🙂 Sportovní centrum se spoustou lekcí pro veřejnost a s lezeckou stěnou a posléze venkovní pobočku s tenisovými a volejbalovými kurty. Vzhledem k mému časovému vytížení je to občas těžká písemka pro mě i moje zaměstnance, ale po 8 letech si troufám říct, že už se to pěkně usadilo a každý ví, co má dělat. Dokonce si vymýšlíme pořád další a další aktivity jako pořádní závodů a různých jiných akcí, které se postupně stávají tradičními sportovními eventy této lokality.“
Vy jste se jednu dobu věnovala také komunální politice. Co Vás k tomu vedlo? Jaká to byla pro Vás zkušenost?
„Moje sportovní centrum mělo během prvního roku od založení obrovskou základnu sporťáků, daleko více, než nejúspěšnější politické strany, které v té době vládli městu, takže nabídka vstoupit do politiky byla od tehdejšího pana starosty vcelku logická. Zkušenosti s politikou jsem sice předtím neměla, ale svůj názor ano a navíc jistý nadhled z hlavního města a mého cestování po světě. Ukázalo se, že do skupinky sedmi starších rodáků jsem schopná přinést takový svěží vítr a mladší pohled na situaci. Jsem za toto období moc ráda, hodně jsem se naučila a pochopila, jak fungují a to nejen v čistě pozitivním mínění. Každá skupina lidí, ve které jsem se do té doby pohybovala, měla společný zájem či názory, najednou jsem se však vyskytla ve skupině 23 lidí v zastupitelstvu a 7 lidí v městské radě, kteří častokrát mají úplně opačné zájmy, naprosto jiné názory, osobnostně si nesedí a přesto se musí na věcech dohodnout. Byl to veliký oříšek a obrovská škola života.“
A co odpočinek a koníčky? Kde čerpáte energii?
„Naštěstí všechny mé aktivity jsou hodně různorodé, takže se ničeho jen tak lehce nepřejím. Dělám vlastně jen to, co mě baví, takže nějaký pracovní syndrom vyhoření asi řešit nemusím. Spíš jsem častokrát opravdu nejšťastnější, když se prostě obyčejně zastavím, přitulím se k přítelovi Štěpánovi a k Saše a jsme alespoň na chvilku spolu sami v klidu. Jsme všichni tři velmi aktivní, pořád se kolem nás něco děje a takovéhle chvilky mi jsou teď vzácné.“
I když vyrůstala v divadelním prostředí, o herectví Lucie Petra Svobodová jako dítě neuvažovala. Nakonec jej vystudovala a hraje nejen v divadle, ale hodně času tráví v dabingovém studiu jako dabérka i režisérka.
Pocházíte z Prahy, kde jste vyrůstala a vystudovala konzervatoř. Co Vás přivedlo k herectví? Čím jste chtěla být?
„Byla jsem tzv. všestranné dítě, tak trochu studijní tip (snad ne šprt J). Šlo mi to ve škole docela dobře. O to víc se rodiče podivili, když jsem se jednoho dne při vybírání středních škol zeptala: „A co třeba ta konzervatoř?!“ I když jsem v divadelním prostředí vyrůstala, tatínek byl přes 40 let principálem DBO (Divadla bez opony), scény pro děti a maminka tam taky hrála, nikdo mě přímo k herectví nevedl, přišlo to samo. Jinak mě zajímalo focení, příroda, zvířata, hrála jsem si na cestovní kancelář a snila jsem za hlubokého totalismu o dalekých cestách. Normální holka, která vyrůstala u Karláku a jezdila za babičkou na chalupu. Dnes si na stejném místě v domečku předělaném z chlívku hrává moje dcera, historie se opakuje.“
Po konzervatoři jste byla v angažmá v Příbrami, pak v Chebu, poté hostovala v ND, v Kašparu, Českých Budějovicích. Hrajete v Hátě v představeních Klíče na neděli nebo Byt na inzerát (a Do ložnice vstupujte jednotlivě). Co pro Vás znamená divadlo?
„Nejdřív v Chebu, až pak v PříbramiJ. Divadlo je stále moje srdeční záležitost. Teď hraji hlavně komedie, s divadelní společností Háta Olgy Želenské a spoustou kolegů, kamarádů už od studií, ale zahrála jsem si na oblastech a při hostování i vážnější věci, ráda se k nim občas vrátím. Prožívám celkem barevný život (v dobrém i v tom horším), tak se ty zkušenosti dají využít. Rozesmát diváka není snadné, navíc nejsem tvář známá z obrazovky (možná trochu hlas), tak jsem ráda, že se mi to daří i bez té „prvoplánové reklamy“.
Vy jste několik let také hrála pro děti v Divadle bez opony. Říká se, že dětské publikum je velmi náročné. Co na to Vaše zkušenost?
„Ano, je. Chcete-li děti pobavit, zároveň poučit a nenudit, vždy se skloním před herci, kterým se tohle daří. A pokud se ani rodiče nedívají na hodinky a v hledišti je slyšet i jejich smích, říkejme tomu povedený kus. Na české scéně takové soubory jsou a dle času na ně s dcerou s radostí zavítáme. Bohužel své prarodiče při práci pro děti Kačka už nestihla.“
Sporadicky se objevujete před kamerou – filmy – Vracenky nebo Houpačka a seriály Arabela se vrací a Když se slunci nedaří. Nechybí Vám práce před kamerou?
„Samozřejmě, že chybí. Nedávno jsem si ověřila v jednom seriálu, že to snad ještě celkem umím, i když těch příležitostí dosud nebylo mnoho. Já se totiž taky nikam „nederu“ a možná se ani moc nedovedu prodat, ale třeba na mě ještě nějaká hezká filmová role čeká. Zkusím se těšit!“
Vy jste zejména dabingovou herečkou a nadabovala jste řadu rolí. Jak jste se dostala k dabingu a pamatuje si svoji první dabingovou roli?
„Dabing je teď moje nejčastější práce. A především režie. První roli si nepamatuji, chodila jsem do dabingových studií, z nichž spousta už neexistuje, jezdila jsem z oblasti po zkoušce v divadle busem nadabovat pár vět a naplno jsem se zabydlela v téhle branži v agentuře Erasmus (v té době jsem také odešla z angažmá na volnou nohu a začala se věnovat i dabingové režii). To bylo období seriálů M*A*S*H, Dynastie, Směr jih apod. Pak mi přišly naproti moje milované „Gilmorky“ (Gilmorova děvčata) a spousta další tvorby pro řadu TV kanálů.“
Věnujete se také dabingové režii. Co je Vám bližší, dabování nebo režie?
„Upřímně, „mluvit“ jdu do studia teď raději. Mám pak totiž čistou hlavu, nenosím si práci domů oproti režii, kde trávím mnohdy celé dny a ještě večer sedím u PC a plánuji, obsazuji, píši maily překladatelům, úpravcům textů, produkcím atp., je to občas vyčerpávající. Mám ráda tu rozmanitost své práce, kombinaci různých disciplín, ještě bych si namluvila nějakou audioknihu nebo se třeba po letech účastnila pohádky nebo jiné práce v rozhlasu. Ale život se nás neptá, my zkrátka berem, co zrovna přijde. I když třídit se musí! J“
Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, kdo Vás nejvíce ovlivnil?
„Víte, kdo mne nejvíc ovlivnil? Těch herců, zpěváků, muzikantů je samozřejmě spousta, stále se od nich učím, čerpám, především od starší generace. Ale osobnosti nemusí mít jméno, které každý zná. Třeba moje nebožka babička, která se dožila téměř 103 let. Svým přístupem, nadhledem, věčným smíchem i přes svůj přetěžký život mě ovlivnila. Celá moje rodina. Bez pomoci maminky, která hlídá a pomáhá mi s výchovou mé dcery (bývalý partner Martin Kolár, herec, režisér, už léta nežije), bych nemohla naplno pracovat. Každé setkání s upřímným inteligentním člověkem, který má humor a podobný pohled na svět, je pro mne přínosem.“
Jak se udržujete v kondici? Jak nejraději trávíte chvíle volna?
„To právě souvisí i s kondicí. Nechci smutnit, byla spousta dnů, kdy jsem musela nechat práce a pečovat o své blízké, ale nesmí se to vzdávat, musí se hledat smysl života jinde. Mám to velké štěstí, že mám dceru, to je můj parťák do nepohody. Taky přátele, bez těch by to nešlo! Sdružuji lidi, vymýšlím srazy, akce. A moc mě baví cestovat, pracovat rukama, hlavně na chalupě, tak relaxuju. Občas si zajdu na jógu, do kina, na výstavu, do divadla za kolegy. Jsem vděčná za každý normální den. A když navíc svítí sluníčko, tak to je pecka! Přeji takové dny i Vám! A někdy nashledanou, třeba v divadle J“
„Snažím se všechno negativní zúročit a změnit v pozitivní!“
Dívky pozor! Adam je příjemný švihák, vůbec není pyšný a mohl by, během našeho rozhovoru se za ním nejedna dívka či žena otočila! Přesto zůstává skromný a svůj. Jak se vyvíjel jeho osud od roku 2013, kdy se probojoval do finále v SuperStar? A co vlastně dělá nyní?
Jak vzpomínáte na soutěž Superstar?
„Rozhodně mám pozitivní i negativní vzpomínky. Ale i ty negativní záležitosti, se kterými se tam člověk potýká, dnes vnímám jako pozitivní, protože to v každém případě byla skvělá škola, která mě toho spoustu naučila. Dobré i špatné jsem zúročil ve svůj prospěch. Já se takhle vlastně snažím v životě dělat úplně všechno. Pokouším se i to zlé, co mě potkává, proměnit spíše v to dobré.“
Adam v době, kdy zpíval v Superstar
Co jste považoval za negativní stránku soutěže?
„Především se Vám dostává obrovské pozornosti. Tedy to není samo o sobě určitě negativní, ale člověk se musí naučit se s tím nějak vypořádat. Záleží už potom jen na vás, jestli využijete té příležitosti, že vás najednou tolik lidí zná anebo jestli se na všechno „vykašlete“ a nebudete pokračovat.
Já jsem tam šel primárně s myšlenkou, že chci dělat hudbu a soutěž může být určitá pomoc. Nepočítal jsem samozřejmě s tím, že se mi zadaří a dostanu se takhle daleko. Přece jen mi bylo 16 let a neměl jsem ty věci sám v sobě uspořádané, tak jak bych chtěl. Možná jsem tam šel příliš brzy. Zkušenosti jsem nabyl mnohem dříve, než bych je nabyl během normálního postupu. Dost věcí jsem už věděl. Ale jak opravdu hudební průmysl funguje“, tak to jsem se dozvěděl mnohem dříve než někteří lidé. Ti to zjistí až v průběhu své kariéry. Hudební průmysl je hodně tvrdý a nekompromisní, jsem rád, že jsem to pochopil takhle brzy, teď vím, s čím mohu počítat a vím, do čeho jdu.“
Byli jste coby účastníci SuperStar kamarádi nebo rivalové?
„Nevnímal jsem nás jako rivaly. Takhle jsme to nebrali. Ale je pravda, že čím méně nás bylo, začaly se věci měnit, byla to spíše ‚ponorka‘. Protože jsme spolu bydleli v jedné vile, kde jsme prožívali všechny naše aktivity, tak jsme si už ‚lezli trošku na nervy‘, to je pravda. Ale rozhodně jsme si nijak neškodili. Já jsem určitě v těch ostatních žádné nepřátele neviděl.“
Když jste slyšel verdikt poroty, rozčílilo Vás někdy něco nebo jste byl rád za jejich slova?
„Jejich názor byl vlastně ten hlavní důvod, proč jsem tam šel. Vždyť jsem chtěl znát názor lidí, kteří jsou v hudebním průmyslu. Zajímalo mě, jestli to, jak zpívám, je dobré. Jsem člověk, který ví, že udělá nějakou chybu a plně si to uvědomuje. Pak mě tedy ještě navíc trápí, když mě na to ostatní upozorňují, vždyť já se už dost trápím sám J Ale pokud to byla konstruktivní kritika, ať už od porotců nebo od kohokoliv, tak jsem si to bral k srdci a snažím se chyby neopakovat. I když se stalo, že kritika byla pro mě negativní, já jsem to stejně zúročil i ve svůj prospěch a snažil jsem se už znovu to samé neopakovat. Rad jsem dostal mnoho a hodně mi to celkově pomohlo při vystupování, to musím uznat.“
Pro Vás tedy nebylo zřejmě žádné zklamání, že jste nevyhrál?
„Vůbec ne. Když už jsem se začal probojovávat takhle dopředu, pokud už tedy použiji toto slovo, tak pro mě byla největší meta vystoupit alespoň na jednom živém přenosu. A to se mi nakonec splnilo, těch přenosů bylo možná deset nebo jedenáct a tam už to bylo docela náročné a rozhodně to pro mě nebylo zklamání. Třetí místo přece není zklamání, zvláště jdete-li s cílem poslechnout si něčí názor a ne zrovna vyhrát. I když jsem i před tím zpíval, ambice vyhrát jsem neměl žádné. Chtěl jsem si jen zkusit , jak to chodí.“
Dobře, ale názor někoho si můžete vyslechnout ledaskde, třeba i doma. Ovšem postavit se před národ, to musí být pěkný stres, ne?
„Samozřejmě, je to obrovský stres. To je také možná jeden z těch negativních faktorů. Právě v těch mých 16–ti lech si nesmíte připustit, že se na Vás divá milion lidí. Jakoukoliv chybu uděláte, lidé vidí, slyší a strašně rádi kritizují. Je to opravdu šílený tlak. Ale člověk si musí zejména uvědomovat důvod, proč tam vlastně je. Držel jsem se myšlenky, že hlavní důvod je zpěv. Takže jsem usiloval hlavně o to, aby písničky byly dobré. A ten zbytek, na to jsem se už nesoustředil. Vlastně jsme o tom okolním světě ani tak moc nevěděli. Ani nebyl čas. Až po soutěži jsem si uvědomil všechny ty pikantnosti a zprávy, které o mně vyšly. A bylo nesmírně zajímavé vidět, jak se lidé, kteří mě znali takovou dobu, mění….. Bylo to opravdu „super“, tedy s nadsázkou řečeno, sledovat, jak okolí reagovalo. Já mám pocit, že jsem zůstal pořád stejný, ale lidé kolem mě se na mě najednou dívali jinak. Cokoliv jsem udělal, tak bylo špatně. Nic nebylo nikdy správné! A já jsem byl v té době na ‚gymplu‘, takže vrstevníci a puberta, to šlo ruku v ruce. Názory se prudce měnily, celé to bylo pro mě nesmírně zajímavé!“
Jak jste pokračoval po soutěži? Je snadné poté svou kariéru správně uchopit, je to snazší než pro ostatní zpěváky nebo ne?
„V mém případě toto byl asi ten klíčový faktor. Nebyl jsem v soutěži s tím, asi jako většina zpěváků, že už mají nějakou svou kariéru a soutěž jim pomůže jejich písničky protlačit mezi ostatní nebo mezi profesionály. Já jsem si to bohužel šel jen vyzkoušet a neměl jsem toho tolik nachystaného, ačkoliv jsme svoji kapelu už měli. Ale neměli jsme nic správně podchyceno. To je právě jeden z těch důvodů, proč jsem své šance dostatečně nevyužil. Jedna věc byla i věk, nepočítal jsem s tím, že to dojde takhle daleko. Jsem nesmírně vděčný za to, že je pořád dost těch, které i po takové době zajímá, co dělám, ať už jsou ti lidé ze Slovenska nebo z Česka. Pořád mi to dělá neuvěřitelnou radost a vlastně díky takovým lidem pokračuji dál. Ovšem po soutěži to rozhodně nebylo žádné zlaté období, člověk se jednak musí se vším vypořádat psychicky, což je asi ten největší výkon vůbec a je na něj vyvinutý mnohem větší tlak, než kdyby do soutěže vůbec nešel. Zkrátka lidé od vás hodně očekávají. A to mi způsobovalo v hlavě trošku stres, neměl jsem toho tolik nachystaného… Zkrátka, bylo to každodenní žití s tím, že se třeba zrovna nic neděje a dít by se mělo a vám prostě ujíždí vlak.
A znovu zdůrazňuji – za ty všechny lidi, kteří vydrželi a netrpělivě čekají na to všechno, co vydáme dál, jsem vděčný.“
A co maturita? Myslíte, že Vám soutěž uškodila?
„Nemyslím, ale nedostal jsem nic zadarmo. Ale za to jsem samozřejmě rád, valná většina učitelů byla ‚férových‘. Vše, co jsem zameškal, jsem si musel dohnat. V době Superstar jsem žil v Praze a do Brna jsem se vůbec nedostal, bylo to myslím zrovna ve ‚druháku‘, takže jsem všechno doháněl, abych mohl postoupit dál. A maturitu už jsem zvládl normálně. V tu dobu, kdy jsem se vrátil, což byl zrovna konec školního roku, to opravdu jednoduché nebylo. Ale učitelé byli vstřícní a nesnažili se mě potopit.“
Takže jste se nějakou dobu protloukal, ale dnes už máte pevné základy. Kde Vás tedy posluchači mohou najít? Jsou nějaká CD?
„Tak Cd bohužel ještě nejsou, protože v současné době vydávat nosiče je hodně problematické. Takže vydáváme singly, k těm jsou také videoklipy. Vlastně trošku proti mé vůli se kapela jmenuje po mně, ale řekli jsme si, že jméno Kukačka se docela dobře pamatuje, takže jsme nás pojmenovali jako ‚Adam Kukačka band‘. Děláme vlastní písničky, rozhodli jsme se pro tvorbu v češtině Působím v orchestru , který se jmenuje Red Socks Orchestra, což je skupina muzikantů v mém věku. A tam je také slušně našlápnuto. Působím tam asi rok a půl, je to pro mě úžasná zkušenost. Do této doby jsem se setkával s různými kapelami, potkal jsem dobré i špatné muzikanty, což člověka poučí. Když jsem o tom tak přemýšlel, nabídka přišla zrovna v době, kdy jsem moc rád řekl ‚ano‘ a dnes jsem za to vděčný.“
Proč jste se rozhodli zpívat v češtině a ne v angličtině? A hraje to vůbec nějakou roli?
„Je to vlastně trošku paradox, protože já jsem odjakživa zpíval anglicky a nebudu ani zastírat, že mi angličtina i více vyhovuje. Když jsme se ovšem s kapelou rozhodli dělat autorské písničky, tak jsme se ptali sami sebe, pro jakou cílovou skupinu se zaměřujeme. A čeština je přece jen pořád čeština. Porotce pan Soukup na klasické dilema „Tak písničky v češtině nebo v angličtině?“ odpověděl úplně přesně to, co mi řekli i doma: „Máš zpívat tak, jak ti zobák narostl! “ Takže já jsem se i přes svůj vlastní boj rozhodl pro tvorbu v češtině. Ale teď je zrovna jedna písnička, kterou chystáme, v angličtině. Věděl jsem, že mi to v češtině nezní, tak jsme se rozhodli k anglické verzi. Chtěli jsme to alespoň jednou vyzkoušet.“
Píšete si i v angličtině text sám?
„Autorem textu jsem já a částečně i autorem hudby, s kolegou Mirkem Čiháčkem se podílíme na hudbě. Někdy je to tak, že hudbu i text vymyslím já, ale někdy spolupracujeme. Tady to zrovna zůstalo na mně. Napsat text v angličtině je mnohem jednodušší než v češtině, to říkám naprosto upřímně. V angličtině texty často vůbec nemusí mít tak hluboký obsah jako v češtině, protože slabiky jsou libozvučné, slova lépe zní, když se podíváte na texty známých písní, nijak hluboký text nemají, jen prostě hezky zní. Kdežto v češtině, pokud je to úplný nesmysl, tak to člověk vnímá a jednoznačně si řekne, že je to bezduchá hloupost. Je těžké vymyslet text, aby nebyl úplně hloupý a měl něco v sobě. A je těžké to poté i zazpívat. Mimochodem, pro dnešní interprety zpívat česky je skoro nepředstavitelné. Pro mě to takový problém není, i když jsem se angličtině věnoval více. Ale napsat český text? Kohokoliv z autorů oslovím, tak mi asi dají za pravdu, že je to opravdu náročné.“
Jaká největší úskalí číhají na začínajícího zpěváka v Čechách?
„Zřejmě vůbec to, aby u zpěvu vydržel. Já opravdu nemám rád ‚plýtvání potenciálem‘. Ať už jde o hudbu nebo nějaký jiný talent. Potkal jsem mnoho nadějných, skutečně šikovných zpěváků a zpěvaček, ale nevydrželi u toho. Třeba se báli nebo jen nevěděli, jak dál. V začínající kariéře zpěváka dojde k bodu, kdy neví, jak pokračovat. Pokud vůbec vydrží, tak se začne seznamovat, jak hudební průmysl ‚funguje‘ a to je další nástraha. Nenechat se odradit, pokračovat a skutečně to není žádná legrace. Ale myslím, že pokud má člověk talent, tak by se neměl nechat odradit vůbec ničím.“
Věnujete se jen hudbě nebo ještě něčemu jinému?
„Já jsem vlastně hudbu nikdy nestudoval a teď mám čerstvě po ‚státnicích, bakalářských‘. Studuji jazyky, angličtinu, němčinu a vyučuji jako lektor. Vždycky jsem se bál studovat hudbu, měl jsem strach, že mě to od ní odradí. Bohužel jsem nebyl ten typ, kterého rodiče od 5-ti let tlačili do klavíru, takže jsem vzdělání úplně nedostal, všechny zkušenosti jsem si musel nějak získat sám. Hudba pro mě sice byla vždy ‚číslo jedna‘, ale jazyky mě bavily také. Když jsem přemýšlel, kudy dál, řekl jsem si, že zůstanu u studia jazyků. Druhá věc je, časově ty obory vůbec skloubit.“
Co byla pro Vás největší rána, z toho, co jste se sám o sobě dočetl? Z čeho jste se tak nejvíce „rozsypal?“
„(Úsměv) To byla taková dlouhodobá záležitost, jedna z ‚nejprobíranějších‘ věcí byla moje váha. Určitě. Bylo to zvláštní. A potom samozřejmě můj soukromý život. Já jsem ani jednu z těchto záležitostí na veřejnosti řešit nechtěl, protože jsem člověk, který si vždy hlídal soukromí. Bohužel se mi to úplně nepodařilo. Ale opět – negativní věc se stala pozitivní. I díky ;své váze jsem byl celkem nepřehlédnutelný, takže i toto mělo svá pozitiva! Rozčílilo mě to, ale to jsem čekal. Každý, kdo vstoupí do showbyznysu, se musí trochu obrnit a být připravený na to, že ho lidé budou kritizovat ze všech stran a budou to omílat stále dokola. Snažil jsem se to neřešit, protože jsem na to byl zvyklý. Řešil jsem jen to, kvůli čemu v soutěži doopravdy jsem. Ale úplně příjemné to nebylo. Ale – možná někteří lidé, kteří vypadali jako já – se se mnou ztotožnili a třeba dokázali i zhubnout! A ne všichni byli nepříjemní! Někteří zase, když jsem zhubl, tak jim moje postava chyběla! Já jsem nezhubl přirozenou cestou, musel jsem na sobě makat, změnit hodně věcí, třeba životosprávu. Mě už to samotného začalo dost trápit, nikdy jsem svou váhu neměl rád. Když se člověk nemá rád, je to dost velký problém. I když já jsem takový ‚věčně nespokojený člověk‘, i co se týče hudby. Na jednu stranu může být nespokojenost třeba i pozitivní záležitost, ale na druhou stranu vám to snižuje sebevědomí. Tak jsem si řekl, když jsem se už i fyzicky přestal cítit dobře, že musím něco udělat. No a daří se, takže je to fajn!“
Co nápor fanynek? Příjemná nebo stresující záležitost?
„ I přesto, že jsem vypadal, jak jsem vypadal, byl jsem zavalitější, tak ty fanynky byly! A nemůžu říct, že fanynek nějak přibylo s úbytkem váhy!“ (smích)
Jak prožíváte lásku? Jste ‚stálý nebo přelétavý‘?
„Ačkoliv moje jméno je Kukačka, což je takový přelétavý pták, tak já takový nejsem. Měl jsem dlouhodobý vztah (přes čtyři roky). Ačkoliv možností bylo dost, tolik, až mi ostatní říkali, že jsem hloupý, tak já jsem spíš na tu lásku. Nechci tím říct, že se na někoho upnu, ale potřebuji mít člověka opravdu rád. Pro mě láska bez citů nemá smysl. Samozřejmě všechno potom hodně bolí, když je člověk zamilovaný. Ale já neumím žít bez citů, nejde to. Jsem tak založený. Později jsem měl ještě jeden vztah, který trval delší dobu, no, ale zkrátka – nejsem ‚dívkař‘ (úsměv).
Tedy jednoduché to také nebylo?
„Vůbec ne. Nejen pro mě, ale ani pro tu dotyčnou slečnu. Je bezvadné pro zpěváka mít pozornost. Pokud člověk má rád ženy (a já je rád mám a mám také rád tu pozornost), tak to pro mou slečnu muselo být těžké. (Vždy jsem si rozuměl se staršími ženami a také na mě ty starší i často letěly!) Já jsem si to neuvědomoval, ale když se na vše dívám zpětně, tak to nebylo lehké. Měl jsem vlastně štěstí, mé partnerky byly tolerantní. A já bych samozřejmě měl být taky!“
O co se zajímáte ve svém volném čase?
„Zajímá mě všechno. Kultura, sport. Hodně mého času teď zabírá sport. S úbytkem hmotnosti se musím snažit sportovat. Nejsem typ člověka, který by vydržel třeba běhat pravidelně, to jsem věděl hned od počátku, že nevydržím. Ale vždy jsem rád chodil. Nedávno jsem si koupil kolo, pro mě je kolo takový malý splněný sen, protože než sám sebe k něčemu ‚dokopu‘ a něco si vyberu, tak to strašně dlouho trvá. A samozřejmě jazyky, architektura, umění jako takové, ale zajímá mě v podstatě úplně všechno. Pokud jde o něco, co nevím a nadchne mě to, tak já se určitě nebráním poznávat.“
Děkujeme za rozhovor a ať se daří!
Eva Smolíková
Foto: Archiv Adama Kukačky
Eva Smolíková
Odkazy na autorskou tvorbu:
Adam Kukačka Band:
Vzdálená
Naslouchej
Než přijde den (nejnovější; spolupráce s Peter Bažík a Golden Entertainment (Stano Guláš) )
