Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL

„Bolest k tanci patří.“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament”

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská” z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku” byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček” jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu”,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček” spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Zpívá celá Lucerna

Dalibor oslavil „65“

Dalibor oslavil své 65. narozeniny, jak jinak, než velkým koncertem v Lucerně. Lístky na koncert byly rekordně brzy prodané. Dalibor říká: „Tento koncert je průřez toho, co jsem všechno vymyslel a udělal.  A můj velký dík patří všem dívkám, bez nich by to nešlo!“ přiznává Dalibor.

Celý večer odstartovala písnička Všechno na Mars, při které kapela Prototyp v mimozemských maskách nakráčela za své hudební nástroje.

Mezi hosty jsme viděli  například  Daliborovu dceru Jiřinu Annu Jandovou, Janu Chládkovou, Felixe Slováčka, Antonína Panenku či Martina France, který celý tento večer zorganizoval.

Večerem provázel  moderátor Saša Hemala, který říká: „Naplnit ikonický prostor Lucerny, to je sen každého zpěváka. A Daliborovi se to povedlo tak, že se sem lidé téměř nemohou vejít“.

První z hostů  byla skvělá country zpěvačka Jana Chládková s písničkou  Když jsem Tvá. Druhým hostem byl samotný Martin France, který spustil před “hurikánem” svůj současný radiový hit Uragán.

Dalibor Janda v první části megakoncertu odzpíval i písničky ze svého
nového alba Někde v zemi nad Zemí. Jeho dcera Jiřina Anna Jandová vybrala  kromě písničky ze staršího alba i dvě písničky ze svého nejnovějšího alba V muzeu Lásky. Hity To dáš či Mám strach ještě stihla rozproudit před krátkou přestávkou celou Lucernu.

Všichni hosté byli skvělí, nicméně, vešel-li na pódium Dalibor, v hledišti propukl  nekontrolovaný řev. Dalibor  pokračoval ve svých hitech a při slovech ‚snad jsem si jí měl všímat víc‘  s ním zpívala už celá Lucerna a  …žít, jako kaskadér… způsobilo v sále doslova explozi. Bylo skutečně úsměvné pozorovat diváky, kteří s vervou zpívali a tančili. Vlastně se dalo těžko říct, kam se dívat dřív, zda na jeviště nebo do hlediště, žilo to všude. Zážitek z koncertu navíc zesilovalo perfektní ozvučení, takže některé Daliborovy „slaďáky“ až rozplakávaly přítomné ženy.

Jiřina  Anna  Jandová  a Dalibor  zazpívali společně duet  Pátý perný
den.  Oheň, voda, vítr v podání slovenského pop-operního tria La Gioia bylo
nádherné a netradiční.

Dalibor v Lucerně zároveň pokřtil i své nové dvoj- CD největších hitů Velký
flám, které mu k půlkulatým narozeninám vydalo vydavatelství Supraphon. Na CD je 44 písní. Oficiálně vychází až tento týden, ale fanoušci si je mohli zakoupit už na koncertě,  po skončení koncertu následovala autogramiáda.

Nadačnímu fondu Sudička bylo věnováno  šedesát pět korun z každé prodané vstupenky. Ředitelka fondu Hana Ulmanová tak přebrala z rukou Dalibora Jandy a Martina France 94.100,- Kč.

Dále se jen Daliborovi popřálo a poté  si přebral pamětní minci s jeho podobiznou, od své skupiny Prototyp  dostal ptáka a  také byl odhalen  obraz, kde je Dalibor zobrazen coby šlechtic,  obraz  mu namaloval Roman Řehák.

U  hitu Kde jsi? hostovala saxofonová legenda Felix Slováček.  Na hit Hráli jsme kličkovanou se diváci sborově roztančili.

Předposledním hitem byl samozřejmě Hurikán. To byl hurikán! Lucerna kvílí, řve, houpe se  v bocích a snad se tu z hlediště ozývá něco, co zdánlivě připomíná skupinový zpěv. Na závěr Dalibor ještě jednou musel zpívat Žít, jako kaskadér.

Daliborovi nejbližší přátelé se po koncertě sešli na afterparty v hotelu Jalta, kde vystoupil například hadí muž Ludvík Berousek a Dalibor dostal ohromný dort se  symbolickými   deskami od společnosti Dorty domů nebo poukaz na 2 noci do romantického vídeňského hotelu Bellevue.

Zeptali jsme se….

Hned po skončení koncertu jsme se zeptali Dalibora na jeho první dojmy…..

Dalibor: „Já si myslím,  že to bylo dobré, ne?  Lidé byli moc fajn, Lucerna byla trošku nafouklá, tak jsem  měl obavu, aby se tam něco  nesemlelo. Ale závěrem to bylo fantastické. Byl jsem rád, že se lidé baví, mám z toho o to větší radost, protože si píšu a dělám písničky sám, takže mě hřeje u srdce, že si je lidé zpívají.“

A Taneční magazín  Daliborovy písničky  také hřály u srdce…

 

Text: Eva Smolíková, Martin Production

Foto:  Eva Smolíková, Fotosféra

Video: Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s kaskadérem TOMÁŠEM ZELENAY

“Nejvíc mě potěší, když lidé zatleskají”

 

 

Kaskadér Tomáš Zelenay právě začíná 13.sezónu své show Monster Truck. Řvoucí motory aut, která se otočí na střechu, jezdí po dvou kolech, na střeše kaskadéři, kteří projedou ohněm či přeskočí z  auta na auto. Dva monster trucky udělají z aut hromadu nepotřebného plechu.

Jak jste se dostal k práci kaskadéra? Bylo ‚to‘ ve Vás, nebo jste měl vzor v někom z rodiny?

„Nebylo to ve mně, pocházím z  rodiny, kde se tímto nikdo nezabýval. Začal jsem v 6-ti letech dělat sportovní gymnastiku a pokračoval jsem  do takových  18-ti let. Když jsem  končil,  v tělocvičně se objevil nápis, že hledají akrobaty do cirkusu. A  tak jsem šel na trénink a už jsem  zůstal. Byl jsem v cirkusu  asi 11 let, jezdili jsme po Evropě a  jednou v Německu přijela na parkoviště skupina kaskadérů, stáli hned vedle cirkusu. Řekl jsem tedy manželce, co budu dělat  příští rok. Tohle  se stalo  v létě a další rok jsme začali s kolegou a bratrancem mé manželky trénovat.“

Schvalovala Vám rodina takový nápad?

„Manželce se moc nechtělo. Od malička vyrůstala u cirkusu, to je trošku jiný svět,  možná se i bála. Ale překonali jsme to a právě začínáme 13. sezonu.“

1

Cítíte strach?

„Strach ani ne, spíše takový respekt.“

Co by se stalo, kdyby se člověk bál?

„Asi dělá větší chyby.  A ty jdou také ruku v ruce s nervozitou.  Když jsme začínali, určitě u nás také panovala nervozita. Před každým vystoupením musí být jemná nervozita, protože člověk musí dávat pozor.  Zejména u těch nejlehčích věcí, u kterých máte pocit, že je uděláte se zavřenýma očima, tak právě v těch se dělají největší chyby.  Když je něco těžkého, složitého, tak je člověk ostražitý a soustředí se. Ale musí se dávat pozor během celého vystoupení, protože děláme s auty smyky, točíme se, jezdíme po dvou kolech a kolem jsou lidé. Může se stát, že jedu na dvou kolech a praskne pneumatika, tohle nikdy nikd o neví, najednou můžu zůstat s autem na boku, nebo na střeše.“

Co považujete za těžké číslo?

„Třeba  takový ‚jemný kotrmelec s autem‘, to je trošku složitější.“

Jak dlouho trvá, než se naučíte jeden trik?

„Když jsme před těmi 13-ti roky začínali, začali jsme trénovat 1. ledna a  první vystoupení bylo 5.května. Takže 5 měsíců tréninku.  Tenkrát to nebylo jako teď, kdy už to máme tak říkajíc ‚v ruce‘. Začátky byly těžké. Pokud se snažíte naučit třeba  jezdit po dvou kolech, trvá asi tak  3 až 4 měsíce, než auto dostanete do polohy, abyste se na něm udrželi a dále  třeba rok nebo dva, než jede, kam vy chcete. My jsme jezdili  denně, koupili jsme si staré auto na rozbití a trénovali a trénovali.“

2

Je tato ‚zvláštní práce‘, jak zpívá skupina Elán ve svém hitu Kaskadér, denní hazard, nebo víte, že se nic nestane, protože jste jištěni?

„Snažím se chránit. Samozřejmě, že se občas něco stane. Při vystoupení si občas rozříznu ruku, nohu, hlavu, ale není to tak hrozné. Jednoduše musíte dávat pozor. Dívám se na to tak – pokud se něco stane mě , tak  to ‚vem čert‘, zašijí mi to. Ale dávám dobrý pozor, aby se nestalo něco divákům.“

Co pociťujete při průjezdu ohněm?   Opravdu nemáte strach?

„No, je tam teplo. Jezdil jsem to dřív, teď to dělají kolegové. Mají na sobě nehořlavý oblek,  který za čas ale také shoří, občas se stane, že oheň vlétne pod přilbu, takže  člověk má  spálené obočí, je bez vousů apod.“

Co Vás vlastně motivuje? Máte v sobě nekonečnou touhu po adrenalinu?

„Myslím, že se člověk asi touží ukázat před lidmi, nejvíc potěší, když lidé zatleskají, zakřičí, zapískají. Já z toho mám největší radost.   U cirkusu, ale totéž platí i pro tanec, vystupující dělá vše pro publikum, ne pro sebe.“

3

Jaké vlastnosti musí mít kaskadér?

„Asi trošičku nadanější být  musí, musí mít dobrou orientaci v prostoru. (Mám výhodu z gymnastiky, že  ještě pořád dokážu skočit salto.) Vrátím se ještě k tomu  zmiňovanému průjezdu ohněm –   člověk se obleče, lehne si,  projede, tak budiž.  Ale když jedete po dvou kolech a lidé přelézají nebo skáčou z auta na auto, tak to už každý nedělá.  Musíte dávat opravdu hodně dobrý pozor. Někdy je vlhko, prší, noha uklouzne a je to. Určitě takové věci nemůže dělat každý, na koho ukážete prstem. A  talentovaní také musí trénovat, trénovat, trénovat.“

Opravdu zničíte auta při každém vystoupení?

„Ano, opravdu.“

Kolik takových aut za rok ‚padne‘?

„Mám  5 aut na vystoupení, s těmi jezdím celoročně. Na  každé vystoupení potřebuji dvě auta, která tzv. sešrotuji. Děláme 200 vystoupení do roka, takže musím sehnat 400 aut na odpis.  Půjčit, přivézt, odvézt,  půjčujeme si je  v kovošrotech,  je s tím dost práce. Odhaduji, že takových  4000  aut už jsme ‚zlikvidovali.‘ Po vší té námaze je pro mě vystoupení odměna,  ta pomyslná třešnička na dortu. Něco udělám pro diváky,  snažíme se, aby show  nestála, jedeme jeden trik za druhým, bez zbytečných průtahů, vystoupení trvá hodinku, ale lidé odchází spokojení a vrací se každý rok, když někam přijedeme.“

4

Když se člověk rozhodně pro toto povolání, jak dlouho ten nápor vydrží?

„Jezdit  po těch dvou kolech, to mi snad ještě chvilku půjde,  i oheň ještě  jde, ale dále už je to horší.  Snad do 55-ti let vydržím.“

Nacvičujete  každý rok jiné triky?

„Většinou se opakují. Snažíme se dělat jiné, ale na nácvik není moc času. Vybíráme triky, které se lidem za těch 12 let líbily, na co nejvíce reagují, tak to v show  zůstává.“

Vystupujete i v zahraničí?

„Jezdíme  zejména po Čechách a na Slovensko, kolega jezdí do Polska,  v Rakousku jsme byli před dvěma lety. Za rok projedeme asi 120 měst, pokud je to větší město, stojíme tam 4 dny, jinak zůstáváme jen  1 den a odjíždíme. V praxi to znamená, že v noci přijedeme, ráno vše  připravíme, odehrajeme a po vystoupení bouráme a jedeme dál. Je to celé taková ‚honička‘.  Vyřídit povolení od úřadu, naplánovat trasu, umístit reklamu, zařídit pojištění  atd.“

5

Nenabídl Vám někdo roli ve filmu či v reklamě?

„Když se někdo ozve, tak ozve, já sám se nikam netlačím.  Pokud mě někdo náhodou uvidí a bude mě potřebovat, tak budu rád spolupracovat. Jinak pracuji sám a jsem svým pánem.“

Zažil jste také úrazy?

„Ano, ale nic hrozného, i když připouštím, že za sezónu jsem celý odřený a mám všude modřiny.  Občas se mi stane, že zavadím hlavou z okénka o beton, ale mám helmu, to nic není. Zásada je, držet se vždy pevně volantu. Nejhorší je, kdy praskne bezpečnostní pás.

Jednou jsem vyjel na nájezd a točil auto přes střechu, jezdím se starým autem, praskl tam pás, to se člověk neudrží na sedačce, takže jsem lítal uvnitř a zůstal jsem sedět na sedadle spolujezdce. Tehdy jsem měl na ruce sedm stehů, ale to je ‚v pohodě‘. Nedávno jsem viděl v televizi natáčení podobného triku. Sedačka byla přivařená, řidič měl speciální helmy a pásy, kolem běhalo asi 30 lidí a nakonec převrátil auto do pole, tedy do měkkého. Já jsem na betonu, bez výztuže, jen s pásem kolem pasu.“

Doporučil byste takovou práci svým dětem nebo byste se o ně bál?

„Mám dvě dcery, několikrát mě už napadlo, že by dívky kaskadérky byly zajímavé. Já jsem asi nikdy neviděl jezdit ženu kaskadérku. Jednou jsme vystupovali s dívkou, která nám ležela na střeše auta, když jsem jel po dvou kolech. Moje dcery jsou ještě příliš malé, ale do něčeho bych je časem pustil.“

6

Já jsem také nikdy  neviděla ženu – kaskadérku otočit auto na střechu. Napadá Vás důvod?

„Já nevím, snad je zakódované, že je to ‚chlapský‘  sport.

Využíváte své dovednosti v civilním řízení? Jezdíte ostře na dálnicích?

„Ne, já se opravdu strašně bojím, ani ne sebe, ale lidí okolo.  Dvakrát jsem boural, protože mi tam někdo vjel.“

Takže si jste jistější při kaskadérském výkonu než na silnici? To je celkem paradoxní situace odpovídající současnosti…

„Ano. Ale na druhou stranu si myslím, že mi mé dovednosti pomohly v civilním řízení. Kaskadér má trošku vycvičený reflex, umí to, myslím, že mi tato dovednost dvakrát zachránila život, protože jsem se  uměl v sekundě vyhnout. Skončil jsem  sice v příkopu, ale kdybych se nevyhnul,  kdo ví…

Při  druhé  bouračce jsem jel se známým, který později řekl, že on by se nestihl vyhnout. Trošičku  dobrého  toto povolání asi nese, může se samozřejmě stát, že ani kaskadér  kritický  moment  nevystihne, ale mě můj  reflex zachránil.

1531691_720767641276712_1568114748_n

Pomáháte si něčím, abyste zůstal v dobré kondici? Třeba životosprávou?

„Ne. Jen trénink, trénink.“

Máte před sebou nějaký cíl, kterého chcete ještě dosáhnout?

„Ani nevím. Chci jezdit. Jezdit  tak, aby se to lidem líbilo a  odcházeli  ze show spokojení, neházeli po nás kameny…. Jiné  cíle snad ani nemám. Třeba něco natočit, ale můj cíl to není.“

o

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Tomáš Zelenay

Eva Smolíková