PRAŽSKÉ MÚZY nově a v novém

Nejnovější koncert je věnován múze Thaleia. Hvězdami budou Eva Garajová a Hana Bartošová. Pozor, změna tradičního místa konání koncertů!


Vážení hudební přátelé, čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,

dovolujeme si Vás pozdravit a po delší nucené pauze Vás pozvat na koncert z cyklu „Pražské múzy“, který se koná ve středu 23. června 2021 od 19.30 netradičně v jiném kostele V Jirchářích 14/152, Praha 1

Koncert je věnován múze Thaleia, která byla múzou veselého básnictví, komedie a pastýřských zpěvů.

Na koncertě vystoupí zakladatelka cyklu EVA GARAJOVÁ a vynikající česká varhanice HANA BARTOŠOVÁ.

V programu večera zazní výběr z tvorby Antonína Dvořáka (Biblické písně), Jana Křtitele Vaňhala, Zdeňka Pololáníka (Preludium), Michala Müllera (Missa brevis) a dalších autorů.

Budeme velice rádi, pokud naše pozvání přijmete a na koncertě se budeme moci setkat.

Více informací o projektu Pražské múzy naleznete na webu: www.prazskemuzy.cz 

Budeme se těšit na setkání! 🙂

Roman Janků

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 »Graces«

Neexistující hranice mezi tancem, divadlem a scénickým uměním. ❍ Jedna z hlavních událostí Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA. ❍ Premiérově v divadle Oskara Nedbala v Táboře. ❍

Graces“, uvedené v sobotu 5. 6. 2021 v Táboře, je představení choreografky a performerky Silvie Gribaudiové, ve kterém italští umělci – tanečníci, zpochybňují krásu. Takovou krásu, která je vnímána větší částí dnešní konvenční společností. Za každou cenu a za každých okolností nás okolí nutí být atraktivními, senzačními a dokonalými. Silvie Gribaudiová a tři klasičtí tanečníci Andrea Rampazzo, Siro Guglielmi a Matteo Marchesi nám však nabízejí i jinou variantu krásy a také způsob, jak ji vnímat.

Choreografka si, nikoli náhodou, zvolila k tématu taneční divadelní hry sousoší Tří Grácií, od představitele italského klasicismu Antonia Canovy. Tři dcery boha Dia, Eufrosyné, Aglaia a Thálie, které tak, jako tři mužské postavy (tanečníci Rampazzo, Guglielmi a Marchesi) představují vyrovnanost, ve které je obsažen půvab, radost a prosperita. Při postupném nástupu čtyř účinkujících na jeviště se spouští tiché prolínání pohledů mezi tanečníky, performerkou a publikem.

Vzniká oboustranné napětí a zvědavost. Směrem z hlediště očekávání, co bude následovat, z pódia vyvěrá zvědavost, jaký bude ohlas obecenstva. Tato linie vzájemné odezvy prostupuje celou padesátiminutovou délkou představení. Scénické řešení umožňuje vidět tanečníky, společně s Gribaudiovou, na minimalisticky prázdné a bílé scéně, v černých krátkých kalhotách a ponožkách.

Ani jeden z účinkujících nepředstavuje určitou postavu z Charitek, všichni čtyři mají v sobě znaky všech tří bohyní. Začíná se rozvíjet stovka jednoduchých pohybů klasického baletu tří mužů, kteří svým tancem umožňují, aby žena, která je s nimi na jevišti, mohla experimentovat se svým tělem a zprostředkovávat mezi jimi a diváky  jakýsi pomyslný most plný humoru a porozumění.

Vidíme choreograficky propracovanou, až hmatatelnou ironii, namířenou na smýšlení o kráse a vytvořenou pomocí rysů klasického tance, tří dokonale vypracovaných těl mužských umělců a těla „obyčejné“ ženy. Vše, co se nám odvíjí před očima, je brilantně provázáno s diváky.

Gribaudiová neumělou angličtinou komentuje scénické akce kladením otázek divákům, kteří tleskají, přizvukují, smějí se anebo projevují mimořádnou vnímavost. Silvia Gribaudiová obdarovává sebeironií, sarkasmem a krása se tak stává nejen dostupnou, ale i zábavnou a běžnou.

V závěru představení si snad každý divák, prostřednictvím současného tance, uvědomuje, že krása není jen „božská“, ale je dosažitelná pro všechny. Že není jen pro přírodou krásou „obdařené“, ale i pro ty, kteří se odváží překonat hranice a bariéry lidské nedokonalosti.

Propojení jednotlivých protagonistů je jedním z významných rysů představení

Zeptali jsme se:

Silvie Gribaudiové,

autorky i hlavní protagonistky „Graces“

TANEČNÍ MAGAZÍN: S jakými reakcemi a odezvami diváků se po uvedení „Graces“ setkáváte?

Silvie Gribaudiová: „Při pochopení divadelního představení je to především pocit štěstí, radosti a v neposlední řadě uvědomění si šance začít žít život jinak a znovu.“

TM: Připravujete také workshopy. Jaké je jejich zaměření?

Silvie Gribaudiová: „Jsou to profesionální workshopy, určené odborníkům v divadelním oboru, zaměřené na estetiku a krásu.“

TM: Jaké máte plány do budoucna? Budete pokračovat v práci se stejným nebo podobným tématem?

Silvie Gribaudiová: „Ano. V říjnu 2021 chystám debut pod názvem ,Mon Jour!´. Výchozím podnětem je touha žít každý den a jak se vrátit do života. Pět cirkusových umělců a prostředí mezi cirkusem a tancem: v představení bychom chtěli radostně oslavit dny, chceme se smát sami sobě.“

TM: A v dalších letech?

Silvie Gribaudiová: „Pouze já sama pak budu vystupovat v projektu italského networku tanečních organizací. Projekt vyzývá různé umělce k práci na sólovém zpracování ,Swans Never Die, La morte del cigno – Smrt labutě´. Jedná se o kreaci experimentování a objevování mezi historií a pamětí. No a na rok 2023 chystám ,balet klasik´, ale zatím nemám podrobnosti a ani název a tak nemohu prozradit víc.“

Foto: Fabio Saul a Matteo Maffesanti

Hana Ferrara

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Velké ovace absolventům ve Stavovském divadle

Pro Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium i hosty. ֍ Pestrý a bohatý repertoár. ֍ Citlivá choreografie i dramaturgie. ֍ Kvalita a entuziasmus. ֍

Historií prodchnuté Stavovské divadlo v Praze bylo počátkem června hostitelem dvou Absolventských představení studentů Tanečního centra Praha i jeho hostů. Ta byla zároveň i symbolickou tečkou v působení této vzdělávací instituce v Praze 5, pod Dívčími hrady, na Žvahově. TCP i další nekomerční spolky a instituce se totiž brzy stěhují – na adresu zrekonstruovaných prostor někdejšího Branického pivovaru v Praze 4.

Úvodem přítomné v hledišti přivítal na forbíně manažer konzervatoře TPC inženýr Antonín Schneider. V civilním, informačně bohatém, proslovu poukázal na řadu složitých aspektů posledních dvou sezón, se kterými se (nejen tato) škola musela vyrovnat. Zároveň diváky informoval o programu večera, ale i programu školy. I když v závěru vyslovil několik bodů, týkajících se přímo rodičů žáků školy, určitě se nemuseli ti „méně zainteresovaní“ v hledišti cítit jako na SRPŠ. 🙂

Celý večer se skládal ze šestnácti samostatných čísel žáků a hostů. Nejvíce v nich byly zastoupeny sedmé a osmé ročníky školy a hned po nich třídy páté a šesté. Prostor však dostali i žáci třetích a čtvrtých ročníků.

Ke kladům celého večera – kromě výtečných výkonů mladých tanečnic a tanečníků – patřila i skvělá práce těch v zákulisí. Především zvukových mistrů a osvětlovačů. Ti druzí především dokázali na každé jednotlivé vystoupení dopřát divákům unikátní atmosféru.

K častým neduhům obdobných bilančních vystoupení patří povětšinou monotónnost, dramaturgické vršení jednotlivých čísel bez jakékoli myšlenky… A tím pádem časem, nebojím se říct, jistá nudnost. Zde tomu bylo právě naopak! Diváky neustále nechávala v napětí citlivá ruka dramaturga. Jednotlivá čísla si odpovídajícím způsobem kontrastovala. A především, celý večer měl patřičnou gradaci. K tomu zcela jistě přispěl pestrý výběr autorů choreografií. Od osvědčených choreografek Vlasty Schneiderové, Terezy Hlouškové, Pavly Königsmarkové, Lindy Svidró, přes Terezu Chladovou, Evu Plockovou, Ihora Bezdieniezhnykha až po legendy Maria Petipu a ikonu této školy Pavla Šmoka.

Právě nastudování Šmokovy choreografie „Musica Slovaca“ jeho význačnou tanečnicí i asistentkou Kateřinou Dedkovou  Frankovou,  v provedení současných členů Pražského komorního baletu Báry Müllerové a Dalibora Lekeše, významně symbolizovalo propojení tohoto tělesa se školou.

Vrcholem celého večera byly impozantní „Vzpomínky“ (v choreografii Vlasty Schneiderové) v taneční interpretaci sedmých a osmých ročníků školy. Byly postaveny na mistrnou koláž z děl Georga Friedricha Händela, Matteo Bocelliho i etnické budhistické hudby. Celé vyznění této silně působivé kreace podpořily verše Ivana Slavíka, jenž ze záznamu přednesl Jaromír Meduna.

Právě jeho recitační výkon dával vzpomenout na legendu jménem Radovan Lukavský. Ten  podstatnou část své kariéry zářil právě na stejných divadelních prknech…

Nespravedlivé by bylo opomenout i číslo „Musicality of step“ absolventa této školy z roku 2016 Ihora Bezdieniezhnykha. A celý večer obohatila jistě i nejen „Láska“ na hudbu módní Shakiry, „Střemhlav“, „Painted Rainbow“ či „Gruzie“. Dlužno podotknout, že všem vystoupením (beze zbytku) dodával, mimo nesporně zvládnutého baletního i tanečního umění, patřičnou gradaci elán a entuziasmus vystupujících. Ovace byly zasloužené. Prostě, mladá krev se nezapře…

Za zmínku jistě ještě stojí, sice útlý, ale nesmírně informačně bohatý program. Vkusně graficky řešený.

Zpravodajská slušnost velí, ještě před koncem, představit maturanty a absolventy TCP za školní rok 2020/2021. Jmenovitě a abecedně to jsou: Eliška Bílková, Jana Budařová, Evgeniia Efimová, Natálie Glembová, Adéla Hausleitnerová, Ester Hrubá, Albert Kaše, Markéta Kultová, Justýna Mašková, Andrea Medzanská, Simona Mejsnarová, Anna Němčoková, Oldřiška Neumannová, Monika Plachá, Nicole Popelková, Kim Sojeong a Barbora Travinská.

Úplným závěrem zbývá popřát TCP, ale i dalším nekomerčním institucím, konkrétně Pražskému komornímu baletu, Mezinárodnímu centru tance, Nadaci TCP, Nadačnímu centru Pavla Šmoka i komunitnímu centru Branický pivovar mnoho pohody a nových kulturních výzev v novém působišti. A jelikož se jedná o prostor bývalého pivovaru, tak osvědčeným pivovarským heslem – ZDAŘ BŮH!

Psáno ze druhého představení v pátek 4. června 2021.

Foto: archivní

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

TATA BOJS a DEKKADANCERS uvedou novinku »Velký třesk!«

V Azylu78 se bude cestovat časem

Vydat se s TATA BOJS a DEKKADANCERS do budoucnosti a cestovat v čase tam i zpět. To vše zažijí návštěvníci letní scény Azyl78 díky audiovizuálnímu tanečnímu koncertu „Velký třesk!“. V představení TATA BOJS odvypráví příběh skladbami z nejnovějšího alba „Jedna nula“, ale i jejich nadčasového „Nanoalba“ z roku 2004 a DEKKADANCERS jeho děj zatančí. Společný počin muzikantů a tanečníků spojí melodičnost, hravost, vtip i vážná témata s radostí z pohybu a vizuálním zážitkem umocněným projekcí. Nový projekt se scénografií Milana Caise má premiéru 15. června v prostoru šapitó Jatek78 na Výstavišti Praha. Během léta se dočká pěti repríz, vstupenky jsou v prodeji na www.jatka78.cz.

TATA BOJS čerstvě ocenění cenou Anděl v kategorii kapela roku říkají, že při představě kruhové manéže Azylu78 vidí jak vizuálně atraktivní scénu, tak také výzvu: „S Tata Bojs v cirkuse moc často nehrajeme, takže nám to přišlo jako zajímavé místo, kde v létě vystoupit. Těšíme se na kruhové šapitó a diváky ve stoosmdesáti stupních dokola. Což už je hodně za bodem varu…“ glosuje s úsměvem frontman Milan Cais.

Jsou to výborní muzikanti, kteří mají krásné vizuální představy a vůbec nejsou proti jakýmkoliv našim návrhům. Naopak. Hrozně je baví propojení s tancem a chtějí, aby to ladilo s příběhem. Oni nedělají jen tak normální desku. V rámci alba je děj, který znázorňují hudbou a texty a my ho doplňujeme tancem. Je to příjemná spolupráce,“ řekl Štěpán Pechar, umělecký šéf DEKKADANCERS, kteří jsou domovským souborem divadla Jatka78.

Album „Jedna nula“, které vyšlo u Supraphonu na LP, CD i digitálně (a je k dispozici zde), vybízí ke kontemplaci nad stavem světa i k zamyšlení nad sebou. Jednička tu symbolizuje „něco” a nula naproti tomu „nic”. Je to hra kontrastů, kterou spojuje velký třesk. Děj startuje v blízké budoucnosti, okolo 2034, kdy digitální technologie ovládly do značné míry naše životy a dokonce mají i jistou převahu. Jak je u TATA BOJS zvykem, ve skladbách srozumitelně a vtipně filozofují a hrají si se slovy.

Spolupráce TATA BOJS s DEKKADANCERS začala v roce 2005. „Tenkrát nás pozvali do Ponce, kde ztvárnili tancem náš příběh ,Nanoalba´ a nazvali to ,Nanopicture´. Byli jsme nadšeni. Řekli jsme si, že by bylo fajn zkusit to udělat na živo, kdy my budeme hrát a oni tančit,“ říká Milan Cais.

DEKKADANCERS se podíleli na natáčení několika i klipů TATA BOJS. Z těch nejznámějších písní jmenujme „Opakování“, „Homo demo“ nebo speciální patnácti minutové video natočené pro virtuální realitu kamerou snímající prostor 360 stupňů. Také vystupovali jako zvláštní hosté na některých výjimečných koncertech, které s oblibou pořádají. „Gró celého parťáctví mezi oběma skupinami se od začátku točí okolo Nanoalba. Tam přeskočila první jiskra, když Tom Rychetský a Viktor Konvalinka dali s TATA BOJS dohromady scénické provedení téhle desky. Projekt to byl úspěšný, ,Nanoalbum´ je navíc nadčasové, takže se v budoucnu celá show ještě několikrát zopakovala a vždycky bylo vyprodáno,“ uzavírá za DEKKADANCERS Marek Svobodník.

Azyl78 ovládne symbolický koncert „Velký třesk!“ celkem šestkrát a to v termínech 15.–17. června a 5.–7. července. Během léta nový prostor Jatek78 pro 500 až 800 diváků pohostí i dalších 18 uskupení a divadel. Z těch hudebních je na programu: temperamentní „Italská noc“, koncert vážné hudby v podání orchestru PKF – Prague Philharmonia. Anebo koncert zpěvačky Anety Langerové „Dvě slunce aneb Jak krásné je být milován“ v rámci jejího letního koncertního turné s kapelou a smyčcovým triem.

 

Foto: Jakub Červenka a Salim Issa

Magdaléna Novotná

pro TANEČNÍ MAGAZÍN