Listy důvěrné Petra Zusky

Rozhovor s choreografem a režisérem

Choreograf a režisér Petr Zuska připravuje pro Pražský komorní balet novou choreografii Listy důvěrné. Dílo na stejnojmenný smyčcový kvartet Leoše Janáčka na premiéře živě provede Zemlinského kvarteto. Premiérový večer proběhne   22. května v Divadle na Vinohradech, otázky našeho rozhovoru se tak točí zejména kolem blížící se premiéry

Proč jste zvolil pro svou novou choreografii zrovna druhý smyčcový kvartet Listy důvěrné?

„Po pravdě to nebyla úplně moje volba, ale přání ředitelky Pražského komorního baletu Laďky Dunovské Jandové. V září zemřel její manžel, majitel souboru a jeho dlouholetý mecenáš Ivan Dunovský, bez něhož by Pražský komorní balet pravděpodobně už dávno neexistoval. Ivan měl Janáčka velmi rád, speciálně tento Opus, a tak jsme se rozhodli mu to věnovat k nedožitým sedmdesátinám.“

Petr Zuska ze zkoušek

Pro Pražský komorní balet jste před lety dělal Janáčkovy „Mlhy“. Máte Janáčka rád? Jaký máte k jeho hudbě vztah?

„Ano, Janáčka mám rád, ale pro svou tvorbu jsem téměř vždy doposud vybíral jeho klavírní lyriku. Ať už zmíněný cyklus V Mlhách – to bylo v polovině devadesátých let, později jsem přesedlal na Po zarostlém chodníčku. Nikdy jsem to nedělal celé, ale vybíral jsem si vždy několik vět a kombinoval je s hudbou jiných a nejen českých skladatelů. V průběhu mnoha let tak vzniklo asi pět nebo šest naprosto stylově a tematicky rozdílných inscenací napříč tuzemskými i zahraničními soubory, které z „Chodníčku“ čerpaly. Například v roce 2011 jsem pro Ballet Monte Carlo udělal taneční divadlo Smrt a dívka, kde Janáčka kombinuji s Franzem Schubertem, o sedm let později zase v baletu Jihočeského divadla v představení Klíče odnikud, s Requiem Antonína Dvořáka… Janáčkovo piano je mi blízké svou lyričností, smutkem, naléhavostí i jemnými, skoro minimalistickými odstíny.“

Petr Zuska – po premiéře s Pražským komorním baletem – foto Serghei Gherciu

A co Vám bylo pro choreografii Listy důvěrné hlavní inspirací?

„Nabízelo se více věcí. Od skutečnosti, že je tato skladba jakousi hudební formou milostné korespondence mezi Janáčkem a o čtyřicet let mladší vdanou ženou, se kterou měl nemanželský poměr, přes fakt, že je to poslední skladatelův kus, neb v tom samém roce zemřel, až po možnost do toho nějak zapojit esenci smrti Ivana Dunovského… Dlouho jsem si lámal hlavu, ale pak jsem na vše z toho rezignoval. Moje pojetí vychází pouze z hudby samé a z toho jaké, veskrze nedějové obrazy a nálady ve mně vyvolávala. Je to ničím nezatížená, svobodná vize. Navíc naposled jsem dělal v Estonsku Labutí jezero a v současné době jsem již v teoretických přípravách na Popelku pro Jihočeské divadlo, tak jsem si dovolil tento odskok od reality a jakékoli narace.“

Listy důvěrné ze zkoušek

Pracujete rád se stejným tvůrčím týmem, autorem hudby, kostýmů, světelného designu, nebo pro každý projekt hledáte nové spolupracovníky?

„Škála autorů hudby v mé tvorbě je opravdu široká. Pravdou ale je, že k některým se vracím častěji. Co se týče inscenačních týmů, tak když se podívám do historie, asi bych řekl, že se dá mluvit o různých obdobích, kdy to bylo více méně stabilní, aby se to pak zase na nějaké jiné období pozměnilo. Těch spolupracovníků bylo mnoho a já si vždy vybírám intuitivně, podle charakteru a stylu oné inscenace. Asi nejčastěji ze všech jsem spolupracoval s výtvarníkem scény – profesorem Janem Duškem. Od roku 2005 jsme spolu vytvořili asi patnáct kratších i celovečerních kusů jak u nás, tak po celém světě. S Honzou jsme společně prošli dlouhý kus cesty. Ač jsme rozdílní lidé, máme něco podstatného společné.“

Petr Zuska foto Jakub Fulín

A jaká je pro Vás spolupráce se Zemlinského kvartetem?

„Po několika zkouškách musím říci, že jsem nadšen. Nejen že jsou to excelentní muzikanti, kteří vytvářejí naprosto homogenní celek, jenž má barvu, dynamiku a… koule, ale zároveň jsou mi blízcí i svou bezprostředností a autenticitou jako lidé. Navíc z nich čiší respekt k faktu, že se nejedná výlučně o jejich vlastní koncert, což není u všech hudebníků vždy automatické. A jejich fyzická přítomnost na jevišti přidává celému kusu ještě další dimenzi.“

S Pražským komorním baletem se jedná už o několikátý společný projekt v řadě. V čem podle Vás tkví síla souboru?

„S Pražským komorním baletem jsem spolupracoval několikrát již v devadesátých letech, od té doby čas od času, poslední léta opět intenzivně. Soubor se během těch téměř třiceti let několikrát personálně vyměnil, střídali se různí umělečtí šéfové, vývojem prošla i estetika tance a divadla… Mám pocit, že jsou dvě zásadní věci, které jsou však napříč časem téměř neměnné. Jedna je pozitivní, ta druhá méně. Vždy to byl soubor tak trochu rodinného typu, plný nadšených lidí a výrazných uměleckých osobností, kde vznikalo něco svobodného a opravdového. V tom je dle mého jeho nesporná síla. Ač je v mnohém naprosto odlišná doba, takhle jsem to vnímal ještě za Pavla Šmoka a tak to vnímám i teď, kdy je uměleckou šéfkou Linda Svidró. Na druhou stranu tak jako tehdy, tak i dnes a téměř vždy mezi tím, se soubor potýkal a potýká s absolutně nestabilním a nedostatečným způsobem financování, čelí jakémusi nezájmu až ignoranci ze strany státního establishmentu kulturní sféry a tudíž opět a znovu bojuje o holou existenci. Tuto skutečnost považuji za absurdní a alarmující. Kromě zmíněného Ivana Dunovského má svůj lví podíl na tom, že soubor neutonul, ještě jeden člověk. Jeho dávný ředitel a manažer Jiří Opěla. Díky, pánové!“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na premiéru!

Foto: Jakub Fulín, Serghei Gherciu 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Studijní a vědecké centrum Pavla Šmoka zahajuje činnost

 V branickém Domě tanečního umění vzniká Studijní a vědecké centrum Pavla Šmoka. Nově ustavený Nadační fond a Institut Pavla Šmoka si neklade malé cíle: jeho činnost bude zahrnovat jak tvorbu archivu a online databáze děl Baletu Praha a Pražského komorního baletu, tak historiografický výzkum, vlastní publikační činnost a doprovodné programy pro veřejnost. První dvě besedy z cyklu Toulky taneční historií proběhnou v květnu a červnu.

„V rámci Institutu Pavla Šmoka intenzivně pracujeme na vybudování videotéky, studovny a badatelny s rozsáhlým videofondem choreografií z éry Studia Balet Praha, a především Pražského komorního baletu,“ uvádí Ladislava Dunovská Jandováředitelka Institutu Pavla Šmoka„Chceme pravidelně realizovat vzdělávací cykly pro mládež, dospělé i seniory nebo online přednášky pro vzdělávací instituce jako jsou například taneční konzervatoře, a prezentovat a propagovat umělecký odkaz Studia Balet Praha, Pražského komorního baletu a jeho zakladatelů – Pavla Šmoka, Luboše Ogouna a Vladimíra Vašuta.“

První z nového cyklu přednášek, besed a projekcí Toulky taneční historií proběhne v Domě tanečního umění ve čtvrtek 5. května od 15 hodin. Hostem setkání s názvem „Balet Praha – tanec malých forem“ bude Ivan Krob, tanečník, pedagog a bývalý člen Baletu Praha. Hostem druhé besedy bude tanečník a choreograf Petr Zuska, setkání s názvem „Pavel Šmok inspirující“ proběhne ve čtvrtek 2. června od 15 hodin.

Základní činnost Institutu se zaměřuje na propagaci a oživení odkazu výrazné osobnosti české choreografie Pavla Šmoka, který měl zásadní vliv na vývoj tanečního umění ve druhé polovině dvacátého století, a to formou veřejných projekcí a přednášek. „Je důležité ukazovat vývoj tanečního a baletního umění v širším kontextu, pochopit ducha doby i kořeny, ze kterých v našem prostředí vyrůstal balet i moderní (a současný) tanec, jaké vlivy působily na tvůrce typu Luboše Ogouna a Pavla Šmoka, kteří představují jakousi první generaci inovátorů,“ vysvětluje Lucie Kocourková, taneční historička a publicistka, koordinátorka aktivit Institutu Pavla Šmoka„Kde se s těmito vlivy mohli setkat a co vůbec bylo možné v tehdejších podmínkách realizovat? Svou interpretaci vývoje nabízím například v publikaci (Studio) Balet Praha – Nová vlna československé choreografie. Protože je ale vždy nejpůsobivější osobní zážitek, připravujeme v rámci aktivit Institutu také setkání a rozhovory s hosty a pamětníky.“

V rámci nových prostor Institutu Pavla Šmoka bude brzy otevřena videotéka a studovna, kde bude možné získat přístup k některým plně digitalizovaným materiálům pro studium choreografií Pavla Šmoka, Luboše Ogouna a dalších osobností pro současné a budoucí interprety a tvůrce (tanečníky, choreografy, studenty konzervatoří či uměleckých vysokých škol).

Samostatnou součástí bude databáze vybraných materiálů, která bude na stránkách www.balletprague-heritage.cz spuštěna rovněž v květnu. „Nejzajímavější materiály, ať už fotografie, články a recenze, nebo z pozdější doby videoukázky budou dostupné v náhledové kvalitě na stránkách Ballet Prague Heritage, které poslouží jako veřejná databáze a prezentace repertoáru obou souborů a umělců, kteří v nich působili,“ doplňuje Lucie Kocourková„Databáze se bude postupně rozrůstat, jde o dlouhodobou součást projektu. Po jejím spuštění v ní zatím návštěvníci naleznou dokumentaci k většině repertoáru Baletu Praha (1964–1969). Postupně budeme zpracovávat choreografie vzniklé v době působení Pavla Šmoka v Basileji a dále repertoár Pražského komorního baletu.“

V letošním roce chystá Institut vydat monografii „Pavel Šmok. Choreograf s duší básníka“ v rámci ediční řady Studio Balet Praha a Pražský komorní balet – historie a osobnosti.

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Zemřel JUDr. Ivan Dunovský

Pražský komorní balet s velkou lítostí oznamuje, že zemřel mecenáš a milovník kultury, majitel, podporovatel a zachránce Pražského komorního baletu

S velkým zármutkem a lítostí oznamujeme, že ve věku 69 let zemřel mecenáš a milovník kultury, majitel, podporovatel a zachránce Pražského komorního baletu, JUDr. Ivan Dunovský

Ivan Dunovský se narodil 4. června 1952 v Mostě. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde získal titul doktora práv.

Dr. Ivan Dunovský patřil k významným současným představitelům šlechtického rodu Dunovských z Dunovic s historií sahající k počátku 13. století. Rod Dunovských v roce 1253 získal území na jih od Písku zabrané Rytířským řádem Křížovníků s červenou hvězdou. Mezi významné osobnosti rodu patřili například Vincenz z Dunovic, který zahynul spolu s králem Janem Lucemburským v bitvě u Kresčaku v roce 1346; Karel Dunovský, politik a ministr pošt a telegrafů v období první republiky; nebo Prof. MUDr. Jiří Dunovský, DrSc., český pediatr a zakladatel SOS dětských vesniček.

Po revoluci se jako advokát úspěšně věnoval restitucím a vymáhání komunistickým režimem znárodněného majetku.

Po roce 1992 se zaměřil na podnikání v oborech stavebnictví a developmentu, spoluzakládal Rotary Club v Mostě a patřil mezi významné severočeské podnikatele. Jeho společnosti se specializovaly na rekonstrukce a restaurování národních kulturních památek. Zajišťovaly mimo jiné rekonstrukci budovy Státní opery Praha, kláštera v Plasích a v Kladrubech či výstavbu Regionálního muzea v Teplicích.

Láska k umění Ivana Dunovského přivedla k Pražskému komornímu baletu, souboru, který má své počátky v 60. letech 20. století. U jeho zrodu tehdy stál Pavel Šmok, jeden z nejvýznamnějších českých choreografů. Od něj také Dr. Dunovský soubor před lety převzal a v roce 2010 založil neziskovou společnost Balet Praha, o.p.s. Od té doby neúnavně bojoval za záchranu a zajištění systémového financování jediného českého nezávislého tanečního souboru, který nabízí stálá angažmá profesionálním tanečníkům a absolventům tanečních konzervatoří. V průběhu svého působení v Pražském komorním baletu se Dr. Dunovský podílel na přípravách desítek nových choreografií i obnovených nastudování původních děl Pavla Šmoka, podporoval domácí choreografy i skladatele. Se svým souborem často cestoval na zahraniční vystoupení a propagoval Českou republiku ve světě.

„Ani si nedovedu představit, co všechno musel Ivan Dunovský udělat a vytrpět, aby udržel tenhle klenot české kultury nad vodou a kolik tolerance a soucitu musel cítit se všemi, kteří ho za to ještě napadali.“ – Ing. Antonín Schneider, manažer Tanečního centra Praha, konzervatoře a gymnázia.

Dr. Ivan Dunovský se stal nepostradatelnou kultovní postavou české taneční kultury 21. století.

Věříme, že odkaz, který vybudoval a pomohl zachránit, bude zachován i pro další generace.

Poslední rozloučení s Dr. Ivanem Dunovským se uskuteční v pondělí 20. září 2021 ve 12:00 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Všem pozůstalým, rodině, přátelům i kolegům vyjadřujeme hlubokou soustrast.

 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Velké ovace absolventům ve Stavovském divadle

Pro Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium i hosty. ֍ Pestrý a bohatý repertoár. ֍ Citlivá choreografie i dramaturgie. ֍ Kvalita a entuziasmus. ֍

Historií prodchnuté Stavovské divadlo v Praze bylo počátkem června hostitelem dvou Absolventských představení studentů Tanečního centra Praha i jeho hostů. Ta byla zároveň i symbolickou tečkou v působení této vzdělávací instituce v Praze 5, pod Dívčími hrady, na Žvahově. TCP i další nekomerční spolky a instituce se totiž brzy stěhují – na adresu zrekonstruovaných prostor někdejšího Branického pivovaru v Praze 4.

Úvodem přítomné v hledišti přivítal na forbíně manažer konzervatoře TPC inženýr Antonín Schneider. V civilním, informačně bohatém, proslovu poukázal na řadu složitých aspektů posledních dvou sezón, se kterými se (nejen tato) škola musela vyrovnat. Zároveň diváky informoval o programu večera, ale i programu školy. I když v závěru vyslovil několik bodů, týkajících se přímo rodičů žáků školy, určitě se nemuseli ti „méně zainteresovaní“ v hledišti cítit jako na SRPŠ. 🙂

Celý večer se skládal ze šestnácti samostatných čísel žáků a hostů. Nejvíce v nich byly zastoupeny sedmé a osmé ročníky školy a hned po nich třídy páté a šesté. Prostor však dostali i žáci třetích a čtvrtých ročníků.

Ke kladům celého večera – kromě výtečných výkonů mladých tanečnic a tanečníků – patřila i skvělá práce těch v zákulisí. Především zvukových mistrů a osvětlovačů. Ti druzí především dokázali na každé jednotlivé vystoupení dopřát divákům unikátní atmosféru.

K častým neduhům obdobných bilančních vystoupení patří povětšinou monotónnost, dramaturgické vršení jednotlivých čísel bez jakékoli myšlenky… A tím pádem časem, nebojím se říct, jistá nudnost. Zde tomu bylo právě naopak! Diváky neustále nechávala v napětí citlivá ruka dramaturga. Jednotlivá čísla si odpovídajícím způsobem kontrastovala. A především, celý večer měl patřičnou gradaci. K tomu zcela jistě přispěl pestrý výběr autorů choreografií. Od osvědčených choreografek Vlasty Schneiderové, Terezy Hlouškové, Pavly Königsmarkové, Lindy Svidró, přes Terezu Chladovou, Evu Plockovou, Ihora Bezdieniezhnykha až po legendy Maria Petipu a ikonu této školy Pavla Šmoka.

Právě nastudování Šmokovy choreografie „Musica Slovaca“ jeho význačnou tanečnicí i asistentkou Kateřinou Dedkovou  Frankovou,  v provedení současných členů Pražského komorního baletu Báry Müllerové a Dalibora Lekeše, významně symbolizovalo propojení tohoto tělesa se školou.

Vrcholem celého večera byly impozantní „Vzpomínky“ (v choreografii Vlasty Schneiderové) v taneční interpretaci sedmých a osmých ročníků školy. Byly postaveny na mistrnou koláž z děl Georga Friedricha Händela, Matteo Bocelliho i etnické budhistické hudby. Celé vyznění této silně působivé kreace podpořily verše Ivana Slavíka, jenž ze záznamu přednesl Jaromír Meduna.

Právě jeho recitační výkon dával vzpomenout na legendu jménem Radovan Lukavský. Ten  podstatnou část své kariéry zářil právě na stejných divadelních prknech…

Nespravedlivé by bylo opomenout i číslo „Musicality of step“ absolventa této školy z roku 2016 Ihora Bezdieniezhnykha. A celý večer obohatila jistě i nejen „Láska“ na hudbu módní Shakiry, „Střemhlav“, „Painted Rainbow“ či „Gruzie“. Dlužno podotknout, že všem vystoupením (beze zbytku) dodával, mimo nesporně zvládnutého baletního i tanečního umění, patřičnou gradaci elán a entuziasmus vystupujících. Ovace byly zasloužené. Prostě, mladá krev se nezapře…

Za zmínku jistě ještě stojí, sice útlý, ale nesmírně informačně bohatý program. Vkusně graficky řešený.

Zpravodajská slušnost velí, ještě před koncem, představit maturanty a absolventy TCP za školní rok 2020/2021. Jmenovitě a abecedně to jsou: Eliška Bílková, Jana Budařová, Evgeniia Efimová, Natálie Glembová, Adéla Hausleitnerová, Ester Hrubá, Albert Kaše, Markéta Kultová, Justýna Mašková, Andrea Medzanská, Simona Mejsnarová, Anna Němčoková, Oldřiška Neumannová, Monika Plachá, Nicole Popelková, Kim Sojeong a Barbora Travinská.

Úplným závěrem zbývá popřát TCP, ale i dalším nekomerčním institucím, konkrétně Pražskému komornímu baletu, Mezinárodnímu centru tance, Nadaci TCP, Nadačnímu centru Pavla Šmoka i komunitnímu centru Branický pivovar mnoho pohody a nových kulturních výzev v novém působišti. A jelikož se jedná o prostor bývalého pivovaru, tak osvědčeným pivovarským heslem – ZDAŘ BŮH!

Psáno ze druhého představení v pátek 4. června 2021.

Foto: archivní

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN