Balet Praha Junior a Baby Balet Praha mají nová loga

Akademický malíř Milan Med mění tvář souborů

Soubory Balet Praha Junior a Baby Balet Praha mají nová loga od akademického malíře Milana Meda

 

Taneční soubory Balet Praha Junior a Baby Balet Praha mění tvář a divákům představují nová loga, která je budou reprezentovat. Autorem drobných, zcela jedinečných kreseb tuší je akademický malíř Milan Med (1930-2010), jehož celoživotní inspirací byl tanec a pohyb. V Medově tvorbě je mnoho kreseb, které malíř zachycoval na papír nebo notovou partituru, a čerpal z nich pak náměty pro své monumentální olejové malby. Výsledkem jsou díla, na nichž je pohyb rozložen do několika fází, která navozují iluzi dynamiky, rychlosti a síly.

„S Milanem Medem jsme spolupracovali od založení Tanečního centra Praha, konzervatoře  gymnázia v roce 1994, pravidelně chodil na naše představení a občas si vyžádal fotodokumentaci z profilových děl našeho repertoáru. Na jeho výstavách jsme pak občas skutečně nacházeli tato témata a byli jsme na to hrdí. Mistr Med nám několikrát věnoval sady svých kreseb s taneční tématikou a dovolil nám některé užívat jako loga periodických akcí i školy. Při získání nového sídla – Domu tanečního umění v Braníku jsme z jeho pozůstalosti zakoupili dvanáct rozměrných pláten, která tvoří základní výzdobu tanečních studií i reprezentačních prostorů tohoto unikátního areálu,“ vysvětluje Antonín Schneider, manažer konzervatoře Taneční centrum Praha„Nová loga našich juniorských souborů jsme vytvořili logicky ze zdánlivě jednoduchých kresbiček, které jsou ale dokonalou studií lidského těla jako vzácného uměleckého nástroje vyzařujícího taneční estetiku, dramatičnost, emocionalitu a energii“.

„O figurální kresbu se otec zajímal vlastně od doby, kdy začal kreslit, stejně tak byl od počátku fascinován krásou pohybu. Například již od sexty na  gymnáziu v Havlíčkově Brodě, chodil  kreslit do místního Sokola. Tam uhlem kreslil tréninky gymnastek a veškerá gymnastická cvičení,“ říká malířův syn Marek Med, jenž dnes spravuje otcovu pozůstalost. „Z rodiny dělala gymnastiku moje maminka, která v tom Sokole cvičila, on kreslil ji i ostatní cvičenky, pak jí doprovázel domů… No a jeho druhá žena byla také gymnastka, trenérka, se kterou se seznámil v tělocvičně při kreslení.“

Černobílé ikonografické taneční studie Milana Meda, někdy realizované na notovém papíře, doprovázely i nejrůznější publikace, např. monografie Pavel Šmok „Na přeskáčku“ či baletní programy Pražského komorního baletu. „S choreografem Pavlem Šmokem se otec znal velmi dlouho a velmi dobře,“ vzpomíná Milan Med. „Kreslil na zkouškách Šmokova Pražského komorního baletu a vytvořil i několik jeho kreseb právě ze zkoušek. Jedna z těchto momentek Pavla Šmoka je také na webových stránkách www.milanmed.cz. Kromě té otec namaloval také Šmokův portrét – olej na plátně – v jeho typické pozici. No a Pavel Šmok od něj měl na chalupě krásný akt – akvarel. Byli dlouholetí přátelé…“

 

Akademický malíř Milan Med

–          Narodil se v roce 1930 v Humpolci, zemřel 17. července 2010 v Praze.

–          Vystudoval Gymnázium v Havlíčkově Brodě a poté Akademii výtvarného umění v Praze. Studoval portrétní a figurální malbu u Vratislava Nechleby.

–          Vzdělání si doplnil návštěvami přednášek antropologie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V letech 1975 až 1978 byl i řádným posluchačem na Fakultě všeobecného lékařství UK.

–          Zabýval se výzkumem v oblasti anatomie a vývoje pohybového ústrojí člověka.

–          Uznání si vysloužil i jako ilustrátor odborné lékařské literatury.

 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem, choreografem a spoluzakladatelem DEKKADANCERS Tomášem Rychetským

„Měl jsem jasno, budu hokejista“

Tomáš Rychetský

Několik let byl členem baletního souboru ND v Praze, kam se po letech vrací, tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka. Tančil také v Pražském komorním baletu, je spoluzakladatelem taneční skupiny DEKKADANCES. Působí jako stage manager v Horáckém divadle v Jihlavě. Coby interpreta můžeme Tomáše Rychetského vidět v inscenaci Swing Heil!. Narodil se 30. dubna 1978 v Jihlavě. Vystudoval Manažerskou akademii, pak krátce na soukromé konzervatoři v Hradci Králové a nakonec na Státní konzervatoři hlavního města Praha vystudoval moderní a lidový tanec.

Vy jste jedenáct let hrál hokej za HC Dukla, ale pak jste s hokejem skončil a začal jezdit na kolečkových bruslích. Jak jste prožíval své dětství plné sportu a pohybu? Čím jste chtěl být? 

„Mé dětství bylo opravdu plné pohybu a sportu, za což jsem opravdu velmi vděčný. Začínal jsem s tenisem a poté se v 5 letech dal na lední hokej. Chodil jsem do sportovní, respektive do hokejové třídy, kde jsme samozřejmě kromě hokeje dělali všechny možné sporty. I ve volných chvílích jsem jezdil na vodu, lezl po skalách, hodně jsem lyžoval. Opravdu na své dětství mám krásné vzpomínky. Velmi za to vděčím rodičům a vlastně celé rozsáhlé rodině, která mi to umožnila.

Čím jsem chtěl být? To je jasné, hokeji jsem se věnoval hodně dlouho, tak jsem moc nepřemýšlel a myslel jsem si, že budu prostě hokejista.“

Během studia na střední škole manažerské akademie vás zaujal pouliční styl tance po zhlédnutí filmu Breakedance a tak jste v šestnácti letech začal navštěvovat taneční studio DSF pod vedením Daniela Záboje, který Vás nejen inspiroval, ale i imponoval tím, jak skvěle tančí. A to byl první impuls zkusit to s tancem. Čím Vás tanec tak zaujal, že se stal Vaším osudem? 

„Když jsem skončil s hokejem, chyběl mi pohyb, chyběly mi tréninky, dril. Protože jsme na „hokejovce” měli skvělého učitele tělocviku, dělal s námi i gymnastiku a akrobacii. Celkem mi to šlo a zjistil jsem, že mě baví pracovat s tělem i jinak, než jen jako sportovní nástroj. Tanec jsem zkusil a bavilo mě to. Poznal jsem, že to je vlastně obrovská dřina. S Danem jsme se učili různé taneční styly,  a tak mě zaujala ta rozmanitost a nekonečná možnost vyjádření sebe sama. Jezdili jsme na různé soutěže a já v sobě objevil i jistou dávku exhibicionismu. Jednoduše mě to bavilo a naplňovalo.

Když s námi Dan tenkrát začal i klasický tanec, uchvátilo mě to. Cítil jsem přítomnost obrovského drilu a možnosti na sobě pracovat. Pak jsem se rozhodl, že to chci zkusit dál.“

V osmnácti letech jste nastoupil na soukromou konzervatoř v Hradci Králové,  a to do 5 ročníku. Jenže po krátké době jste odjel studovat na Státní konzervatoř do Prahy, kde jste vystudoval moderní a lidový tanec. Jednou jste řekl: „Nejsem typ klasického tanečníka. Jsem spíš sportovec.“ Nikdy vás nelákal klasický tanec?

„No,  právě jsem na tuto otázku téměř odpověděl. Klasický tanec mě velmi lákal. Až na konzervatoři jsem ale zjistil, že 11 let hokeje zanechalo své následky. Tělo bylo jinak vystavěné a chyběly dispozice. Bylo to pro mě velmi těžké, ale já byl odhodlaný a pracovitý. Upřímně,  klasika nikdy nebyla můj šálek kávy, ale cítil jsem tu nutnost makat a dostat se na svoji možnou nejvyšší úroveň, tak abych techniku a formu těla dostal do věcí, které jsem toužil tancovat. Nakonec jsem tančil i sborové party v klasických baletech v Národním divadle, tak se ta dřina vyplatila, ale hlavně mi to umožnilo dostat se k modernímu repertoáru světových choreografických jmen.“

Po škole jste tančil v Pražském komorním baletu, pak jste byl členem baletního souboru ND v Praze, kde jste v moderním repertoáru měl velké taneční sólové příležitosti. Dočetla jsem se, že jste si splnil všechny Vaše taneční sny a vše co jste si přál, se Vám splnilo. A co kolegy a kolegyně, je někdo s kým byste si ještě rád zatančil?

„Z těch kolegyň a kolegů, se po většinou stali mí skvělí kamarádi a přátelé. Vlastně mohu říct, že s každým z nich bych si rád zatančil znovu. Občas se i zadaří a mám tu možnost si tu a tam s někým z nich zatančit, byť je to třeba jen na sále při práci na choreografii. Naposledy třeba s Viktorem Konvalinkou při přípravě iMucha show nebo s Ondrou Vinklátem při práci na Mechanickém pomeranči v Českých Budějovicích. Je to pro mě vždy zážitek a já si ten čas nesmírně užívám.

Ještě jsem úplně neslezl z divadelních prken. Mým snem je udělat představení, kde se sejdeme nějaká „stará” parta a uděláme vše trochu jinak. Myslím a doufám, že se to podaří a že to bude pro všechny velká zábava.“

Tančil jste mimo jiné v choreografiích Jana Kodeta, Jiřího Kiliána, Matse Eka, Libora Vaculíka, Pavla Šmoka nebo Petra Zusky. Jak na tyto mistry tance a choreografie vzpomínáte?

„Těch choreografů bylo samozřejmě mnohem víc. Takže budu mluvit obecněji ke všem. Já na každou spolupráci vzpomínám krásně, s úctou a respektem. Každá z nich mě totiž něco naučila a posunula někam dál. Ne vždy samozřejmě vše bylo zalité sluncem, protože každý z nich používá jiné principy práce. Od náročných až po zábavné. Měl jsem obrovské štěstí na lidi a jsem za to velmi vděčný. Práce s nimi byl můj sen a ten se mi vyplnil.

Nemohu však nezmínit práci s jedním člověkem, která byla opravdu výjimečná. Ten člověk je neskutečný právě svým „člověčenstvím”. Dal mi mnoho do mé budoucí práce, ale i do života. Není to nikdo jiný než Jiří Kylián.“

Sám jste s choreografií začal již během studií na konzervatoři, když jste spolu s Davidem Stránským uvedli své první pokusy. V roce 2011 jste spolu s Viktorem Konvalinkou na přehlídce současného tance získali Cenu za humor v choreografii za dílo Deka pod dekkou. Co Vás na choreografii tak fascinuje? Připravujete něco?

„V poslední době si hodně uvědomuji, že na choreografii mě fascinuje ten proces překonávání vlastních nejistot a pochybností sebe sama. Samozřejmě jsem k tomu všemu unášen procesem tvorby a jejích nekonečných možností.

Nyní si již opravdu mám možnost vybírat projekty, které mě zajímají a oslovovat k nim lidi, kterým věřím, kteří jsou mí přátelé, se kterými toužím pracovat. Tak se celý proces tvorby většinou stává tím nejsilnějším zážitkem.

Ano připravuji toho celkem dost. Od menších věcí po ty větší. Od pohybových spoluprací k činohrám až po celovečerní taneční divadlo. Vše má ale svůj čas a tak nebudu příliš prozrazovat.

V současné době v Horáckém divadle pracuji s partnerkou Denisou Musilovou na pohybové spolupráci k inscenaci Fabian od Ericha Kästnera v režii Martina Tichého. Na sklonku roku se podívám zpět do Národního divadla v Praze – tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka…“

V roce 2009 jste spolu s tanečníkem Viktorem Konvalinkou a fotografem Pavlem Hejným založil taneční skupinu DEKKADANCERS, s níž dnes spolupracujete a nejen jako choreograf, ale i tanečník. Co vás přivedlo k tomu, že jste stál u zrodu tohoto netradičního tanečního uskupení? 

„No,  byl jsem to já, kdo do toho tenkrát „říznul”. V Národním divadle jsme od uměleckého šéfa Petra Zusky jakožto tanečníci baletu ND dostávali jednou ročně k dispozici Stavovské divadlo a ve večeru nazvaném Miniatury jsme mohli předvést svá choreografická díla. Pár lidem to přišlo málo, měli jsme umělecký přetlak a chtěli jsme dělat vlastní, delší věci a to vícekrát než jen jednou za rok. Šel jsem proto za emeritním ředitelem PKB Jiřím Opělou, jestli nám s tím pomůže. On sice řekl, že nám pomůže, ale že si už vše musíme dělat sami. Tak jsme založili občanské sdružení DEKKADANCERS a už to jelo.

Mám „dekkáče” strašně všechny rád, spojuje nás přátelství, typ humoru a hlavně touha dělat věci, tak jak to cítíme.“

Do rodné Jihlavy jste se vrátil a působíte v Horáckém divadle jako stage manager, a jak sám říkáte, jste mostem mezi uměleckou a technickou části divadla. Zároveň děláte pohybovou spolupráci na inscenacích a tu a tam se objevíte i na scéně. Jak se vám spolupracuje s herci – netanečníky? A na co byste pozval diváky k vám do divadla?

„Je to trochu jiný princip než práce s tanečníky. Nemohu říct, že je to těžší nebo lehčí – ono je to prostě úplně jiné. Když si „sedneme” s režisérem a jsme si vzájemně schopni pomoci – je to krásné. Nejvíc mě baví propojení různých uměleckých žánrů. Mluvené slovo, tanec, zpěv … vše se přelívá na pomezí fyzického divadla až do galerijní instalace.

A právě na to bych Vás pozval do našeho divadla. To vše se totiž dá zažít v silném příběhu inscenace Swing Heil!, kterou připravilo Horácké divadlo Jihlava v koprodukci se slovenským divadlem Pôtoň. Inscenace už získala několik festivalových ocenění a můžete mě v ní vidět i  coby interpreta. Mimo to máme v Jihlavě spoustu jiných pěkných představení, které rozhodně stojí za zhlédnutí. Srdečně Vás na ně zvu.“

Jak trávíte  rád chvíle volna?

„Před dvěma měsíci se nám s partnerkou narodila dcera, tak téměř všechen čas trávíme s ní nebo se starším synem. Když to vyjde –  snažím se každý den běhat.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Tomáše Rychetského 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

„Pavel Šmok inspirující“

Beseda s Petrem Zuskou v rámci cyklu Toulky taneční historií

V branickém Domě tanečního umění proběhne ve čtvrtek 2. června 2022 od 15 hodin druhá beseda z cyklu Toulky taneční historií, kterou pořádá Studijní a vědecké centrum Pavla Šmoka. Hostem setkání s názvem „Pavel Šmok inspirující“ bude Petr Zuska, tanečník a choreograf, bývalý dlouholetý šéf Baletu Národního divadla, který je v současnosti rezidenčním choreografem Pražského komorního baletu. Právě v PKB uvedl Zuska před více než dvaceti lety jedny ze svých prvních choreografií.

Činnost Nadačního fondu a institutu Pavla Šmoka se zaměřuje na propagaci a oživení odkazu Pavla Šmoka, výrazné osobnosti české choreografie, který měl zásadní vliv na vývoj tanečního umění ve druhé polovině dvacátého století, a to mimo jiné formou veřejných projekcí a přednášek. „V rámci různých aktivit Institutu připravujeme také setkání a rozhovory s hosty, s pamětníky. Vesměs půjde o tanečníky či choreografy, kteří s Pavlem Šmokem spolupracovali, ať už to jsou členové Baletu Praha, Pražského komorního baletu nebo choreografové, na něž měl vliv jako kolega či pedagog,“ vysvětluje Lucie Kocourková, taneční historička a publicistka, koordinátorka aktivit Institutu Pavla Šmoka. „Budeme střídat hosty i období. Petr Zuska zavzpomíná na Pavla Šmoka v éře Pražského komorního baletu, první zářijový týden pak budeme hovořit o Šmokově působení v basilejském angažmá s ředitelem Taneční konzervatoře hl.m.Prahy Jaroslavem Slavickým a jeho ženou Kateřinou.“

Jak setkání s Pavlem Šmokem ovlivnilo Zuskův pohled na tvorbu? Co na Šmokově díle považuje za nadčasové? Jak na jeho odkaz navazuje v současném souboru? Přijďte na čtvrteční setkání s výraznou osobností současného tanečního divadla. Prostor bude samozřejmě i pro dotazy diváků.

Cyklem přenášek, besed a projekcí o historii tanečních souborů Studio Balet Praha, Pražský komorní balet a zakládajících členech provází taneční historička Lucie Kocourková.

„Pavel Šmok inspirující“

Kdy: 2. června 2022 v 15:00

Kde: Nadační fond a Institut Pavla Šmoka, Dům tanečního umění, Údolní 212/1, Praha 4 – Braník

Host: Petr Zuska

Vstupné: 50 Kč

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Závěr divadelní sezóny a tečka v tanečním diáři

Blíží se absolventské představení konzervatoře – gymnázia TCP

Blíží se závěr divadelní sezóny a v tanečním diáři tak má jako každý rok své neodmyslitelné místo tradiční absolventské představení konzervatoře – gymnázia Taneční centrum Praha. Letos se slavnostní večer koná v úterý 31. května od 19 hodin ve Stavovském divadle a diváci se mohou těšit na průřez výsledků toho nejlepšího z klasického, moderního a jazzového tance v podání absolventů Tanečního centra Praha a členů Baletu Praha Junior. Ve večeru se představí jak díla zahraničních choreografů (Attila Egerházi), tak premiéry choreografií mladých nadějných talentů (Šimon KubáňTereza Hloušková) či choreografie renomovaných autorů (Petr ZuskaVlasta Schneiderová).

„Tato generace absolventů zažila poslední rok studia už v nové budově Domu tanečního umění v pražském Braníku. Po letech hledání, jednání, vysvětlování a přesvědčování se nám konečně podařilo, bez pomoci státu a veřejné správy, zajistit důstojné prostředí pro školní výuku i uměleckou činnost – ve spolupráci s Mezinárodním centrem tance a oběma studentskými soubory: Balet Praha Junior a Baby Balet Praha,“ vysvětluje Jan Schneider, ředitel konzervatoře Taneční centrum Praha„Součástí tohoto unikátního projektu je i kvalitní rehabilitační, produkční, propagační a technologické zázemí. Plně mobilní programy tanečního divadla, které mohou být inscenovány i v těch nejnáročnějších podmínkách naší divadelní sítě, včetně zahraničí. Doufáme, že to zajistí ještě kvalitnější ‚profil absolventa‘ a jeho následné úspěšné uplatnění v praxi.

Pod jednu střechu precizně revitalizovaného Branického pivovaru se vešli ještě dlouholetí partneři Tanečního centra Praha: Pražský komorní balet a konzervatorní přípravka, dětské studio Terpsichoré. Vznikl zde i Nadační fond Institut Pavla Šmoka.

„Je zvláštní si představit, že by člověk skutečně mohl začít svoji taneční kariéru jako čtyřletý v přípravce, projít osmiletým studiem konzervatoře, spojeným s členstvím ve dvou studentských souborech, už za studia spolupracovat s profesionálním souborem, po absolvování do něj i nastoupit, prožít zde svojí kariéru, do důchodu jít jako pedagog, choreograf, manažer, divadelní technik, nebo zkrátka spolupracovník jednoho z rezidentů Domu tanečního umění… a při tom všem neopustit jeden areál budov,“ doplňuje Schneider„Doufáme, že tento ojedinělý projekt nejen přežije, ale bude se dále rozvíjet. Třeba nám s tím jednou naši absolventi, až se vrátí z uměleckých souborů, kulturních institucí a univerzit – prostě ‚ze světa‘, pomohou. Přeji všem letošním absolventům i jménem celého pedagogického sboru a všech spolupracovníků hodně štěstí, respektive: ‚Zlomte vaz‘!“

Vstupenky na úterní absolventské představení jsou k zakoupení pod tímto odkazem.

 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín