Rozhovor s ředitelkou festivalu Tanec Praha a divadla Ponec YVONOU KREUZMANNOVOU

„Tanec byl pro mě vždy vysvobozením“

Přes gymnastiku se dostala ke své velké lásce, k současnému tanci, který Yvonu Kreuzmannovou tak okouzlil, že se mu nejen sama věnovala, také vystudovala teorii tance, i když původně chtěla studovat choreografii. Založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalů TANEC PRAHA a Česká taneční platforma a je ředitelkou tanečního divadla PONEC.

Vyrůstala jste se sestrou v Praze v rodině experta na tropické dřeviny.  A do sedmnácti let jste se vrcholově věnovala sportovní gymnastice. Jenže pak jste měla úraz a se sportovní kariérou byl konec. Jak vzpomínáte na období svého dětství a dospívání? Čím jste chtěla být?

„Já mám vzpomínky na dětství krásné, bydleli jsme nejprve na internátě v Thomayerově nemocnici, kde pracovala má matka, takže jsme trávili spoustu času v Krčském lese, pak jsme se přestěhovali do Strašnic, kde se teprve pomalu stavělo sídliště Skalka, takže jsem tam zažila ještě zelené pláně – pro nás byl kontakt s přírodou zásadní. Vyjížděli jsme vláčkem různě za Prahu a pak často jezdili do Brd, prázdniny jsme trávili nejvíc na jihu Čech a Vysočině, pod stanem, na kolech, různě. Hledali jsme své ostrůvky svobody uprostřed pokryteckého světa za železnou oponou. Neměla jsem žádnou konkrétní představu, kam mě ten režim pustí, tak jsem se snažila najít svou cestu ve světě umění. Měla jsem kliku, ale taky velkou disciplínu.“

 S gymnastikou jste skončila a našla jste se v současném tanci a začala se mu věnovat amatérsky. Čím Vás okouzlil, že jste mu tak podlehla?

„Tanec byl pro mě vysvobozením, byla jsem vždycky hyperaktivní a bez pohybu si neuměla život představit. Najednou jsem ale objevovala nové dimenze pohybu, jeho možnosti, propojení s dechem, nešlo už jen o dril či techniku, ale mnohem víc. Neskutečně mě bavilo improvizovat.“

Po gymnáziu jste dva roky pracovala v cestovní kanceláři a přitom dálkově studovala cestovní ruch na VŠE. Jenže byla tu Vaše láska k tanci, a tak jste to zkusila na HAMU na taneční vědu. Proč jste si vybrala právě teorii tance?

„Já jsem šla k ‚talentovkám‘ na choreografii, byla jsem plná nadšení pro tvůrčí práci, ale taky jsem měla maturitu z klasického gymnázia, jazykový talent a k němu matematické myšlení. Bíba Brodská si mě všimla, vysvětlila mi, že bez profesionální praxe v divadle na choreografii jít nelze, ale pozvala mě na druhý den ke zkouškám na teorii tance. Moc jsem si toho pod tím pojmem neuměla představit, ale neváhala jsem a dobře, že tak. Nasávala jsem vědomosti na různých fakultách, nejen hudební, bavilo mě psát, překládat, bádat v archivech, ale stejně mě to táhlo zpátky k praxi. Sametová revoluce mi otevřela dveře do Evropy a na stipendiu v Paříži jsem pochopila, že současný tanec je to, co chci s diváky v naší zemi sdílet, bylo tu na co navazovat, ale až po pěti desetiletích izolace, to je velká mezera a já ji chtěla zaplnit.“

 V roce 1991 jste založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalu TANEC PRAHA. Podle čeho vybíráte účastníky festivalu a kdo se na festivalu již představil a na koho se můžou diváci ještě těšit?

„Festival byl prvním, co mi dávalo smysl. Vozit sem světové špičky, ale i objevovat nové talenty, motivovat naše umělce a otevírat jim možnosti mezinárodní spolupráce. Logicky jsem proto o pár let později založila druhý festival – Česká taneční platforma – a pak už jen hledala vhodný prostor pro taneční divadlo. Vybírat program festivalu je velká dřina, musíte zhlédnout stovky děl, ideálně naživo, zdaleka ne vše vás nadchne.  Rozhodující je pro mě nejen zkušenost, ale hlavně intuice. Musím být o díle přesvědčená, umět si ho představit v českém kontextu – to není vždy tak jednoduché, naši diváci nebyli zvyklí na jinou estetiku než klasický balet a folklor… První léta byla velmi náročná, čelila jsem i mnohým předsudkům naší odborné veřejnosti, ale to vše je jen otázkou času a víry. Já věřím, že současný tanec je neskutečně zajímavý, bohatý a má neustále co nabízet. Nejde jen o hvězdy, které se nám daří vozit, jejich výčet je dlouhý, například Jiří Kylián, Maguy Marin, Bill T. Jones, Ohad Naharin, William Forsythe, Trisha Brown, Akram Khan, Sidi Larbi Cherkaoui, Alain Platel, Joseph Nadj, Lin Hwai-Min a další… Jde i o středně velké a malé produkce, kde se umělci nebojí experimentovat a hledat nové cesty i nezvyklé lokality pro tanec. Na ty se vždy můžeme těšit a snažíme se nabídnout také zcela nová jména, například Dimitris Papaioannou v Praze ještě nebyl…“

Yvona Kreuzmannová a Jiří Kylián u příležitosti uvedení jeho inscenace East Shadow v divadle PONEC v rámci festivalu TANEC PRAHA 2018 ( foto Vojtěch Brtnický)

Později jste založila také taneční divadlo PONEC zaměřené na současný tanec a pohybové divadlo. Co Vás přivedlo k založení této taneční scény?

„V celé ČR nebyly profesionální podmínky pro prezentaci současného tance, zatímco skoro každá evropská metropole se chlubí Domem tance či jinými scénami dobře vybavenými právě pro náš obor. Promýšlela jsem, jak lze napomoci dalšímu rozvoji naší scény, což nadále trvá, protože skutečný Dům tance potřebuje i zkušebny, dílny, solidní podmínky pro tvůrčí proces. A tak po dvaceti sezonách divadla PONEC se dočkáme v roce 2021 vlastní zkušebny – Studia Krenovka – a do toho nás čeká náročný projekt rekonstrukce bývalých žižkovských lázní, kde plánujeme 4 zkušebny, dílny, co-working space, wellness pro rehabilitaci a snad i zvukové studio, to vše v těsné blízkosti PONCE, což je velká výhoda.“

Díky svým pracovním aktivitám jste spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Mám za sebou nezapomenutelná setkání s velkými osobnostmi světové scény, za všechny Bill T. Jones, Trisha Brown, Ohad Naharin nebo neuvěřitelně skromný Merce Cunningham… a asi největší zážitky mi přinesl Jiří Kylián, ta jeho lidskost, smysl pro humor a velkorysost. Potkala jsem ale i lidi, kteří zdaleka tolik „nejsou vidět“, přesto za nimi stojí spousta práce a výsledky, bez nich bychom ta známá jména vlastně neměli šanci objevit. Ať už to byl Sam Miller v USA, Bob Palmer nebo John Ashford v UK, měla jsem štěstí na skvělé lidi a mám ho i tady v Čechách. Nejvíc mě určitě ovlivnil můj otec, ale zrovna tak si vážím svého týmu, bez něj bych toho nikdy tolik nedokázala. Baví mě práce s mladým týmem i fakt, že mám komu ty zkušenosti i vize předávat.“

 V roce 2003 jste byla prezidentem Francie jmenována Rytířem za zásluhy. Co to pro Vás znamená?

„To byla velká pocta, celkově vnímám, že si mé práce v zahraničí velmi cení, protože tam má náš obor prostě delší historii a uznání. Ale i u nás se pohled na současné taneční a pohybové umění s lety mění, a to je dobře.“

 Umíte vůbec odpočívat? Někde jste přiznala, že ráda hrajete volejbal…

„Právě volejbal je fantastická forma aktivního odpočinku. Zrovna tak miluju moře, potápění, ale taky lyžování nebo pobyt v přírodě u nás v Čechách, to si vždy „vyčistím hlavu“. Faktem je, že jsem ,workoholik´, ale není to neléčitelné.  Mým dětem už je přes dvacet a stále nás baví jezdit spolu na dovolenou, tam mám od nich zákaz otevřít počítač. Nicméně patřím ke generaci, která si silně uvědomuje cenu svobody, musela jsem si ji vydobýt a dobře vím, že svoboda stejně jako nezávislost znamená také velkou odpovědnost.“

Yvona Kreuzmannová se narodila 21. 4. 1963 v Praze jako Yvona Nováková, ale známá je jako Yvona Kreuzmannová po svém prvním manželovi herci Františku Kreuzmannovi. Vystudovala gymnázium a teorii tance na HAMU a na ročním stipendiu ve Francii na pařížské Sorbonně a na Univeristé Paris VIII. V roce 1990 byla tiskovou mluvčí festivalu Tanec Praha. V roce 1991 založila občanské sdružení Tanec Praha, které se stalo pořadatelem festivalu TANEC PRAHA a ona jeho ředitelkou a dramaturgyní,  provozuje taneční divadlo PONEC. Absolvovala řadu zahraničních stáží a ve Francii byla jmenována Rytířem řádu za zásluhy. Má dvě děti.

Foto: Eva Smolíková, Vojtěch Brtnický

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Víkend plný »BAZAARu«

Letos on-line. A nakonec netradiční večeře, nikoli poslední. Pozor, vy všichni můžete na tento festival i přispět!

Letošní „Bazaar Festival“ čeká závěrečný víkend. A ten bude pěkně nabitý. Pojďte si s námi užít sobotu i neděli plnou ukázek ze vznikající tvorby evropských umělců, živá on-line setkání a jednu hodně netradiční večeři, která se protáhne až do půlnoci.

V sobotu 31. října je na programu „Sobotní bazaar“ a „Noc buřiček“. „Sobotní Bazaar“ je pomyslným centrem festivalu „Bazaar“. Diváky čeká přehlídka několika ukázek právě vznikajících scénických a tanečních projektů umělců z České republiky a dalších zemí střední a východní Evropy. Samozřejmostí je také diskuze s diváky a tvůrci. Letošní „Sobotní Bazaar“ proběhne sice on-line, ale nic mu nebude chybět. Program „Sobotního Bazaaru“ začíná v 17.00 a budete mít možnost zhlédnout hned čtyři ukázky čtyř různých tvůrců. Diskuzi po ukázkách povede umělecký ředitel a dramaturg festivalu Ewan McLaren společně s Lucií Hayashi z Tanečních aktualit.

Ve 20.00 navazujeme „Nocí buřiček“ – komponovaným večerem v podání dvou progresivních evropských umělkyň, Polky Agaty Siniarske a Chorvatky Zrinky Užbinec. Večer vyvrcholí „Všichni doma” domácí Dance Party, kterou bude online živě řídit skvělá DJ Johanna, také ze svého obýváku.

Nedělní večer, první listopadový den a závěr festivalu bude zasvěcen největší výzvě i riziku letošního Bazaaru. Oceňované a provokativní slovinské duo Leja Jurišić a Marko Mandić si v Lublani pronajali prázdný dům, aby v něm pro vás přichystali večeři, hovořili o umění, vaření, současné situaci, inscenaci „Together“ a hlavně improvizovali. Jste zvědaví, jak se dá 6 hodin v kuse smysluplně komunikovat skrze ZOOM? Věřte, že Leja a Marko to dokážou, jste připraveni i vy? Nalaďte si ZOOM přenos v 18.00, uvařte si spolu s nimi, udělejte si pohodlí. A možná tenhle večer poslouží jako návod, jak přežít tuto dobu on-line setkávání. „Bazaar Festival 2020“ skončí o půlnoci, do které vás dovede právě tahle dvojka.

Pojďte si užít závěr podzimní edice šestého ročníku „Bazaar Festivalu“ a věříme, že na jaře se budeme moct opět potkat v divadelních sálech. Aby to ovšem bylo možné, potřebujeme vaši pomoc. Pro „Bazaar“ byla založena sbírka na www.donio.cz/bazaarfestival a každá koruna pomůže, i kdyby každý z vás poslal padesátikorunu. Těšíme se na viděnou on-line, sobotní i nedělní program proběhne v angličtině.

Víkendový online program Bazaar Festivalu“:

SOBOTA 31.10. | „Sobotní Bazaar““ živě on-line (v anglickém jazyce)

17.00 | „SOBOTNÍ BAZAAR“

1. ME-SA / Martina Hajdyla Lacová (SK/CZ): MOMENTUM

2. Tinka Avramova (USA): 5/8 OF AN INCH

PAUZA – 8 min

1. Anna Biczók & Ula Zerek (H/PL) PAVLOVA RECIPE – stage: healing

2. the guts company (D) MACHT#2 – the skin

3. Weronika Lewandowska (PL): 360 DEGREE POETRY (THE FORETOKEN)

Diskuse po ukázkách bude vedena Ewanem McLarenem s Lucii Hayashi z Tanečních aktualit.

Sobotní večerní dvojprogram a domácí dance party:

NOC BUŘIČEK“ (v anglickém jazyce)

20.00 | Agata Siniarska (PL): IN THE BEGINNING WAS A COPY: Živý průvodce k supervlastnostem bakterií a jak je ovládnout

20.30 | Zrinka Užbinec (HR): IMPLODED GOO: Jak složit rozmetané částice svého těla do nové choreografické sloučeniny

21.00 | Artist talk with Agata Siniarska and Zrinka Užbinec and team

21.30 | VŠICHNI DOMA DANCE PARTY s DJ JOHANOU – ON-LINE ŽIVĚ

NEDĚLE 1. 11. | online on ZOOM (v anglickém jazyce)

18.00 – 24.00 | Leja Jurišić-Marko Mandić (SI): ZOOM VEČEŘE S UMĚLCI PŘEDSTAVENÍ „TOGETHER“

Jak mohou tito pozoruhodní umělci vydržet tak dlouho? I v této podivné nové situaci, odvážné slovinské duo Leja Jurišić a Marko Mandič podstupují největší riziko letošního festivalu: speciálně si pronajali dům v Lublani. A najali si kameramany, aby vás pozvali na speciální 6-hodinovou on-line večeři a setkání! Během toho, co budou vařit, jíst a improvizovat, jejich intimní sdílení bude o samotném představení „Together“, o umění, životě, aktuální situaci a všem, co se objeví v menu. Občas se můžete ke konverzaci připojit naživo. A kdykoli můžete psát komentáře (a)nebo otázky, které vám budou zodpovězeny. Vyhraďte si svůj čas na vaření, pojídání, popíjení a povídání.

Akce bude v angličtině, přesto se pokusíme přeložit dotazy diváků do češtiny.

Michaela Sikorová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Umíme i dnes učinit sen skutečností?

První Dům tance v ČR!

TANEC PRAHA obstál ve veřejné soutěži MČ Praha 3 na využití budovy bývalých žižkovských lázní, se záměrem vybudovat zde první skutečný Dům tance v ČR. Taneční a pohybové umění totiž zažívá nebývalý boom. A stále více nás úspěšně reprezentuje v zahraničí. Nemá ale žádnou instituci, profesionální podmínky pro tvůrčí proces. Rovněž chybí řádná péče o tanečníky i jejich produkčně-technické týmy. Taneční profese přitom patří k nejnáročnějším, a navíc věkově limitovaným uměním.

Záměr Domu tance získal okamžitou podporu profesní obce. Postavilo se za něj přes dvacet subjektů, reprezentujících stovky umělců se svými týmy v naší republice. A také desítka významných partnerů ze zahraničí, včetně sítě European Dancehouse Network.

Čtyřpatrová budova bývalých lázní má vynikající dispozice pro vytvoření čtyř zkušeben, dílen, zvukového studia, wellness centra otevřeného i pro veřejnost, co-working space a samozřejmě i kavárny. Skýtá i možnost propojení Husitské ulice se stávající cyklostezkou.

Dolní Žižkov je tak o krůček blíž revitalizaci. A to díky několika zásadním kulturním objektům, kterými jsou: Dům tance, PONEC – divadlo pro tanec a Krenovka, v těsné blízkosti Vojenského historického muzea a plánovaného Železničního muzea. Tím spoluvytvářejí kreativní klastr s velkým potenciálem přímo na hranici Starého Města, Karlína a Žižkova.

Zmíněná Krenovka bude novým uměleckým centrem tance, hudby, architektury a výtvarného umění. Otevření Domu tance se chystá v roce 2021, své sídlo v něm bude mít Unijazz, svou první zkušebnu tam otevře Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec. Další části objektu jsou plánovány pro výtvarné umění a architekturu i jiné „neziskovky“. Osvícení majitelé se rozhodli investovat do kultury a také vzít do péče val vedoucí k cyklostezce, takzvaný „Žižkov Highline“.

Zeptali jsme se…

Yvony Kreuzmannové,

ředitelky a zakladatelky Tance Praha z. ú.:

Yvona Kreuzmannová

TM: Jaký má Dům tance potenciál a perspektivy?

YK: Nesmírně si vážím nabídky majitelů Krenovky, protože i na Praze 3 se rapidně zvyšují nájmy a oni jsou ochotni investovat do rekonstrukce budovy a garantovat nekomerční nájemné na deset let. Perspektiva Domu tance je dlouhodobá. Budeme rádi, když se ho celý podaří otevřít do pěti let. Architektonickou studii nám zpracovalo Studio Reaktor, šlo o vzácné pochopení specifických potřeb našeho oboru, doporučení projektu dal i IPR – Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy. A důležitý je, samozřejmě, kladný postoj ministra kultury Lubomíra Zaorálka, stejně jako pražské radní pro kulturu Hany Třeštíkové. Věřím, že vláda pochopí význam takové investice a nalezneme tak podporu napříč rezorty. Myšlenku Domu tance jsme mediálně otevřeli již za ministerského působení Ilji Šmída, ale až nyní pro ni máme vhodnou budovu.“

TM: Které aktivity bude možné v Domě tance provozovat?

YK:Ne vše zde bude pouze jen Tanec Praha, počítáme s aktivitami pro děti, bude tady i čítárna, cvičebna pro nový cirkus, jóga, pilates….“

Foto: Eva Smolíková a PONEC – divadlo pro tanec

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Náš aktuální rozhovor s PETROU DOTLAČILOVOU, editorkou unikátního „Speciálního vydání“ TANEČNÍCH AKTUALIT

„Publikum je hlavním tématem nejen letošního ,Speciálu´ TANEČNÍCH AKTUALIT“

Odborný internetový časopis TANEČNÍ AKTUALITY po roce opět publikuje své tištěné číslo. Třetí „Speciální vydání“, které nahradilo desetiletou tradici „Ročenky“, obsahuje původní články autorů na dané téma v širším kontextu aktuální české taneční scény. O čem se budete moci dočíst v jeho letošním čísle, nám prozradí jeho editorka PETRA DOTLAČILOVÁ.

Ta absolvovala italianistiku na Filozofické fakultě UK a taneční vědu na Akademii múzických umění, kde získala doktorát. Pracovala na výzkumném projektu „Ritual design for the ballet stage“ na Univerzitě v Lipsku. Studovala na Univerzitě ve Stockholmu, kde letos obhájila disertační práci na téma divadelního kostýmu 18. století. Tamtéž spolupracuje na projektu „Performing Premodernity“, kombinující akademický a umělecký výzkum opery i divadla pozdního 18. století. Vedle badatelské práce se DOTLAČILOVÁ věnuje kritické reflexi baletu, současného tance a nového cirkusu. Mimo portál TANEČNÍ AKTUALITY publikuje v odborných periodikách a časopisech.

Jakému čtenáři je váš „Speciál“ určen?

Každému, kdo se zajímá o tanec a divadlo a chce si o tom přečíst i něco víc než ,jen´ recenze či rozhovory, zajímá jej širší kontext jednotlivých děl, osobností a organizací a možná i určitý teoretický přesah. Na druhou stranu, svým formátem a jazykem jsou články dostupné běžnému čtenáři. Nevyžadují například zkušenost s akademickými texty a diskurzem. V tomto se snažíme být přístupní a otevření.

,Speciál´ rozhodně není určen pouze nebo primárně lidem takříkajíc ,z oboru´. Myslím, že si ho se zájmem přečtou jak aktivní umělci a kulturní manažeři, tak amatérští tanečníci a běžní diváci, které zajímá tanec a další pohybové žánry. Publikace je navíc opět dvojjazyčná, česko-anglická, takže si v ní počtou i zahraniční čtenáři.“

Petra Dotlačilová

Co je hlavní myšlenkou letošního „Speciálu“?

Letos jsme se zaměřili na téma ,Tanec a publikum´. A vytyčili jsme, v rámci něj, rozličné perspektivy, kterými jsme chtěli reprezentovat šíři tohoto tématu. Například pohled umělce, který o svém publiku přemýšlí, co mu chce sdělit, jak s publikem komunikovat, jak s ním pracovat. Nebo perspektivu manažerů divadel a festivalů v rámci kulturního marketingu. Dalším příkladem je samotná pozice diváka, takový pohled dovnitř, co se v nás vlastně děje, když se díváme na tanec, nebo nové možnosti virtuální doby.“

Proč se letošníSpeciál“ zaměřuje právě na publikum? Souvisí to nějak s aktuální situací?

Už loni jsme hledali téma, které je aktuální, ale zároveň má hlubší přesah než analýza trendů jedné sezóny – což ale v obsahu každého ročníku naleznete také. Právě ten přesah vidím jako přidanou hodnotu každého ,Speciálního vydání´.

Publikum se v českém prostředí řeší čím dál tím více v různých podobách. V umělecké tvorbě stále častěji vidíme různé alternativní formy práce s divákem, který je například více zapojen do samotného představení, přejímá aktivnější roli; nebo se tvorba některých umělců svou formou i obsahem zaměřuje na konkrétní skupiny publika, například na děti. Pokud jde o kulturní marketing, tak v posledním roce zesílila debata o ,prodejnosti tance´. O tom, jak získávat nové diváky, jak s nimi komunikovat. Zde je potřeba specifické know-how, které se zejména v nezávislém sektoru dosud podceňovalo. Často proto, že na něj zkrátka nebyly prostředky. A nakonec publiku, jeho složení a individuálnímu prožitku, se v posledních desetiletích stále více věnuje i teoretický výzkum. Zatímco dříve byla přítomnost diváka v divadle brána jako samozřejmost a zkoumaly se spíše samotné divadelní formy, nyní – možná z důvodu konkurenčních uměleckých i zábavných forem, často digitálních či jinak „virtuálních“ – se obrací pozornost na specifický prožitek a přínos živého umění.“

Reaguje také toto tištěné vydání na letošní specifickou situaci s koronavirem?

Když vznikala koncepce letošního ,Speciálu´, po koroně nebylo ještě ani vidu, ani slechu. Ale celá pandemie a s tím spojené zavření divadel, myslím každého, přimělo přemýšlet o tom, co pro něj vlastně znamená být divákem v divadle, naživo, co je přenosné obrazovkou a co není. Takže svým způsobem toto naše téma získalo ještě na větší aktuálnosti.“

Editorka speciálního vydání TANEČNÍCH AKTUALIT a aktérka tohoto rozhovoru Petra Dotlačilová (na snímku Barbory Škrobákové)

Čím se letošní „Speciál“ liší od toho loňského? Jsou v něm nějaké novinky?
„Kromě tématu, které je každý rok jiné, je to možná přítomnost trochu více teoretického článku o kinestetické empatii, jehož autorem je Josef Bartoš. Anebo také perspektiva choreografky Jany Bitterové a její konkrétní práce s publikem. Tuto pestrost forem i pohledů bych ráda zachovala i do dalších let. Naprostou novinkou je pak obálka, pro kterou vůbec poprvé v historii ,Speciálního vydání´
(i dřívější ,Ročenky´) vznikla fotografie na zakázku. Oslovili jsme fotografa Michala Hančovského a choreografa Václava Kuneše, který se stal modelem, tváří letošního vydání. A v říjnu se měl stát i jeho kmotrem.“

Jakým způsobem ovlivnila nynější pandemie koronaviru obsah „Speciálu“?

Koncept článků vznikl již před pandemií, ale většina autorů aktuální dění ještě stihla zapracovat. Nejvýraznější dopad byl samozřejmě na úvodní shrnující reportáže sezóny z pohledu baletu, současného tance, pantomimy a nového cirkusu. Nejprve to vypadalo, že autoři texty odevzdají dříve. Protože už nedoufali, že se v květnu divadla opět otevřou. Spousta odsunutých premiér se odehrála již v červnu a červenci, a tak jsme na ně nakonec čekali do poslední chvíle. A myslím, že skvěle vystihují letošní situaci. …i když to znamenalo trochu více letní práce pro redaktory, překladatele i grafičku. A tím i jisté zpoždění s vydáním.“

Jak tedy a kde bude probíhat křest „Speciálu“, vzhledem k současným opatřením?

Původně jsme plánovali křest na 20. října, v rámci zahájení Bazaar festivalu v divadle Ponec. Vzhledem k opětovnému zavření divadel v říjnu jsme se rozhodli termín posunout na ,klidnější´ dobu. Jelikož tento rituál bychom rádi uskutečnili naživo, ne virtuálně. Kmotrem Speciálu bude, jak již jsem předeslala, Václav Kuneš.“

Děkuji za rozhovor.

Konkrétní odkaz na speciální objednání „Speciálního vydání“ TA: https://www.tanecniaktuality.cz/publikace/objednavka-specialniho-vydani uality.cz/

Foto: Barbora Škrobáková a archiv

Michaela Grossmanová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN