Workshop „Objekt a rytmus“

Muzikálnost v divadle objektů – on-line workshop. Vede významný slovinský loutkář a muzikant.

Tento workshop vedený slovinským loutkářem a hudebníkem Matijou Solcem, vhodný především pro herečky, herce, loutkářky, loutkáře, performerky, performery, režisérky, režiséry.

Předměty, postavy, těla, světlo, prostor i zvuk jsou nástrojem objektového divadla, kde je jejich rozžívání zdrojem uměleckého vyjádření. Možnost proměňovat tyto zdroje exprese nabízí nesmírnou flexibilitu – z koncertu je rázem performance, z vizuální instalace loutkohra, z loutkovodiče se stane herec. Všechno na světě se dá rozhýbat a nechat ožít pomocí jednoduchých principů rytmu a muzikálnosti. Namísto o „loutkářství” mluví Matija Solce raději o „divadle iluzivních bodů”, ve kterém pracuje s pozorností diváka a vytváří tím tak silnou iluzi. Sám svou tvorbu popisuje jako začátek zkoumání hudební perspektivy v loutkářství, která prosakuje do základů dramaturgie, pohybu, změn fokusu, budování významové mnohovrstevnatosti, ironie nebo provokace.

V rámci on-line setkání propojíme seminář dramaturgie a teorie divadla objektů s workshopem. Představíme zkušenosti Matiju, mechanismy a principy loutek s adaptací do praktických cvičení v on-line prostoru.

Požadavky pro on-line setkání:

dostatečný prostor pro pohyb rukou i těla (budeme vytvářet menší etudy, které si navzájem odprezentujeme),
materiál: tištěné noviny, šálek čaje a dva šálky kávy, další náhodné objekty, které najdete ve svém okolí.

Workshop proběhne v češtině nebo angličtině dle potřeby účastníků.

Praktické informace

Kdy?

28. 11. 2020 od 10.00

Kde?

Platforma Google Meet. Odkaz na online meeting / workshop bude zaslán registrovaným účastníkům na mail.

Cena: 400 Kč

Na workshop je možné se registrovat do 27. 11. 2020.

Workshop je finančně podpořen MČ Brno-střed.

Matija Solce

Hudebník, loutkař, herec, režisér, lektor, pedagog, organizátor festivalů a aktivista Matija Solce se narodil 2. 6. 1981 ve Slovinsku. Na pražské DAMU vystudoval doktorské studium na Katedře alternativního a loutkového divadla, během něhož se zabýval hudební perspektivou loutkoherectví.

Ve své práci úzce propojuje hudbu a divadlo, a proto se jeho koncerty snadno proměňují v interaktivní divadelní představení či naopak. Se svým akordeonem a „truhlou plnou kostí” procestoval svět a hrál ve věznicích, ašramech (což jsou poutní místa), obývacích pokojích i ve velkých sálech v rámci mezinárodních festivalů. Za svoji práci získal více než 30 ocenění a na svém kontě má 40 představení. Každoročně vede festival „Ethno Histeria World Orchestra“ a vytváří site-specific program festivalu „Floating Castle“ a připravuje „Kavč Festival“, který se odehrává v soukromých bytech.

V letech 2012 – 2013 byl koordinátorem „Protestivalu“, alegorického a vizuálního protestu proti pravicové destrukci státu, který dopomohl ke změně vlády. Toto je jenom jeden z důkazů, že umění může být (kromě toho, že aktivizuje naši mysl) i účinným prostředkem pro přetváření iluze v realitu.

www.matijasolce.com

Sdílet

Kontakt: klaudia.klembarova@buranteatr.cz

BuranTeatr, www.buranteatr.cz

BuranTeatr

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Hledají se herci pro virtuální realitu!

Universal Production Partners (UPP) pořádá konkurz pro herce i herečky

Hledáme zkušenou herečku a zkušeného herce pro interní natáčení reklamního projektu virtuální reality.

Natáčení probíhá ve speciálním obleku, ve kterém jsou senzory snímající pohyb. I proto je potřeba mít výšku alespoň 170 cm a váhu minimálně 65 kg. Referenční videa, kde je použitá stejná technologie, najdete níže.

Termín: 23. a 24. 11. + test 13. 11. 2020

Odměna: hodinová sazba

https://vimeo.com/475036993/cf38120b93

https://youtu.be/vEnjgC3pQPw

Zájemci, pište na e-mail: dominica.jandova@upp.cz.

Sdílet

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s přední tanečnicí, pedagožkou a lektorkou KATEŘINOU KRAKOWKOVOU, známou ze StarDance

„V tanci člověk ukáže své emoce“

Působí jako lektorka tance v Tanečním studiu v Ostravě a rovněž v pražské Taneční škole Vavruška. V roce 2018 byla taneční partnerkou zpěváka a herce Adama Mišíka v TV–taneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. A na celý projekt i tanečního partnera Kateřina Krakowková s láskou vzpomíná. Tanec je pro ni umění, v němž člověk ukáže své emoce, což je podlé ní právě to nádherné.

Pocházíte ze Šilheřovic na Hlučínsku, nedaleko Ostravy, blízko česko-polské hranice. Jak vzpomínáte na čas svého dětství? Co Vás bavilo?

„Na své dětství vzpomínám ráda. Ještě předtím, než jsem začala s tancem, chodívaly jsme s kamarádkou každý den po škole ven si hrát. Jelikož jsem vyrůstala na vesničce, která je opravdu nádherná, hledaly jsme stále nová a nová místa na hraní.“

Tanci se věnujete od roku 2002, tedy od svých devíti let. Jak jste se přímo k němu dostala?

„K tanci mě přivedli rodiče. Byla jsem temperamentní dítě, které neustále něco vymýšlelo. A proto mě přihlásili do tanečního kroužku v Hlučíně. V začátcích jsem ,tanečky´ navštěvovala jednou týdně, jelikož mě to opravdu bavilo, tréninky se postupem času množily, až došlo na taneční soutěže.“

Chtěla jste být vždycky tanečnicí?

„Na to si vůbec nevzpomínám. Jen mně maminka říkala, že jsem si tancovala už od doby, kdy jsem se postavila na nohy.“

S Vašim tanečním partnerem Danielem Jurčem jste byli finalisty MČR ve standardních tancích, semifinalisty v latinsko-amerických tancích, finalisté MCŘ v deseti tancích, finalisty mládežnické ligy ČR. V kategorii dospělých pak jste dvojnásobnou finalistkou MČR v deseti tancích, finalistkou ve standardních tancích MČR a vicemistryní v Showdance. Bavilo Vás chodit po soutěžích? Jste soutěživý typ?

„Bavilo mě to moc. Pamatuji si, když jsem si večer před každou soutěží balila věci, psala jsem si seznam na papír, zkoušela nové účesy a malování. Prostě jsem se v tom vyžívala. Co se týče soutěživosti, myslím si, že každý sportovec by měl být určitým způsobem soutěživý, jinak by nic nedokázal. Samozřejmě, tím zdravým způsobem. A to jsem, dle mého názoru, byla. Můj tatínek je velký fanoušek sportu, sám celý život sportuje, a proto jsem ho měla jako vzor a šel mně vždy příkladem.“

I když Vás tanec velice baví, vystudovala jste Hornicko-geologickou fakultu na Technické univerzitě v Ostravě. Proč jste si vybrala tento obor?

„Vždy mě zajímala planeta Země. I přesto, že to s tancem moc nesouvisí, bylo to zajímavé studium.“

Opět z populární televizní show, tentokrát ve folklórním duchu

Jak již bylo uvedeno, působíte jako lektorka tance v Tanečním studiu v Ostravě. A také v Praze v Taneční škole Vavruška. Vaší náplní je výuka tanečních párů od nejmenších dětských párů přes mládež, dospělé až po seniory. Někde jste přiznala, že Vás baví učit. Co Vás na práci lektorky baví?

„K prvním trenérským zkušenostem mně přivedli moji skvělí trenéři manželé Bankovi, kterým za to děkuji. Začala jsem s výukou tanečních párů v patnácti letech v Tanečním studiu Ostrava. Od té doby vyučuji neustále. A nejvíce mě na tom baví předávat své zkušenosti, jak taneční, tak lidské. Protože tanec není jen o technice, choreografiích a tak, ale o chování, respektu, drilu, chtění…“

V roce 2018 jste byla taneční partnerkou herce a zpěváka Adama Mišíka v TV–taneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. Jak na soutěž a tanečního partnera vzpomínáte? Co Vám tato soutěž dala?

„Byla to obrovská zkušenost. Poznala jsem nové lidi, kteří mně něco do života přinesli, inspirovali mě. A samozřejmě můj taneční partner Adam, s kterým jsme si sedli, neustále jsme si povídali, předávali zkušenosti. StarDance je projekt, který mně přišel do života a budu na něj vždy vzpomínat s láskou.“

Jaký tanec máte nejraději? Je podle Vás tanec písní těla?

„Mám ráda všechny tance, protože každý je odlišný a vyžaduje něco jiného, ale asi jeden z mých nejoblíbenějších je Slowfoxtrot. Pro mě je tanec umění, člověk ukáže své emoce a je to nádherné.“

A do třetice se synem populárního rockera ve StarDance

Je Vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte čas volna?

„Výuka tance je sice moje práce, ale beru ji jako koníček. Jsem šťastná, že mohu dělat to, čím žiju celý život. A hlavně, mám tu možnost předávat dál. Pokud zrovna nevyučuji, tak si ráda ve svém volném čase chodím zatancovat, často navštěvuji posilovnu anebo také vařím.“

Děkuji za Váš čas i rozhovor.

Foto: archiv Kateřiny Krakowkové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Výstava plakátů Jana Schmida zahájena

Zajímavá výstava nejen plakátů inscenací populární „YPSILONKY“ v „GALERII VIHOHRADSKÁ 12“, v budově Českého rozhlasu, potrvá do konce října

Zahájení výstavy s názvem „DIVADELNÍ PLAKÁTY JANA SCHMIDA PRO STUDIO YPSILON“ proběhlo 1. 10. 2020 v „Galerii Vinohradská 12″, v budově Českého rozhlasu v Praze. Úvodní slovo na vernisáži, kterou otevřel malý koncert se zpěvy členů Studia Ypsilon, pronesl doc. PhDr. Jan Dvořák.

Interiér galerie po instalaci výstavy, ještě před samotnou vernisáží (Foto: Zdeňka Mlýnková)

Aktuální výstavu plakátů Jana Schmida jsme představovali těmito slovy: „Osobnost Jana Schmida – k jehož jménu se váže hned několik (uměleckých) profesí, neboť je režisérem, dramatikem, spisovatelem, výtvarníkem, hercem, ale i profesorem pražské DAMU – se vyznačuje neobvyklou univerzalitou, širokým rozpětím a dostředností zároveň. Je z vzácného rodu lidí, kterým je vlastní merkuriální způsob myšlení. Lovec příznivých okamžiků. Provokatér nápadů, mistr nečekaných proměn se schopností orientace a rychlého rozhodování. Takto s myšlenkou „setrvávat vždy tam, kde se věci mění“ v roce 1963 založil ,STUDIO YPSILON´ – divadlo, jemuž svým originálním syntetizujícím způsobem vidění a chápání vtiskl nezaměnitelnou podobu, styl a poetiku, kterou od počátku, s důrazem na výrazové herectví, strategicky formuje a oživuje metodou improvizace, s využitím tvořivého potenciálu náhody. Jelikož Schmidova původní profese je výtvarnická, pro Studio Ypsilon v kontinuitě už více než padesáti let navrhuje také plakáty, jejichž nezaměnitelný rukopis, úzce provázaný s poetikou divadla, se stal neodmyslitelnou součástí vizuální image této dnes již legendární divadelní scény. Tentokrát se spíš menší výstava Schmidových afiší, odjakživa se pro svou výraznou osobitost zcela vymykajících běžné plakátové produkci, soustřeďuje především na autorovu tvorbu ze současnosti a nedávné minulosti, s jen malým doplněním o plakáty z raného období Studia Ypsilon jako připomínky souvislostí a kontinuity.“

Schmidovu výstavu uvedl někdejší šéfredaktor časopisu Scéna, divadelní teoretik i organizátor doc. PhDr. Jan Dvořák (Foto: Zdeňka Mlýnková)

K tomu vybíráme a volně citujeme z úvodní řeči Jana Dvořáka: „Mám to štěstí, že plakáty Jana Schmida mohu sledovat již padesát let. Toto kontinuum považuji za zázrak, přičemž nejde pouze o jeho plakáty a výtvarnou publicitu spjatou s divadelním děním, ale i jeho knižní produkci. Asi bychom marně hledali v našem divadelnictví srovnání co do rozsahu a rozpětí tvorby, kterou je u Jana Schmida důležité vnímat jako celek. To se týká i jeho plakátů, které chápu jako tekutý seriál, který nemá analogii ani v předválečném, ani v pozdějším či současném divadelním kontextu. I díky nim se ,Ypsilonka´ v horizontu celé české kultury ukazuje už jako obrovitá stavba, jako navršený a nepřehlédnutelný mrakodrap, jehož nedílnou součástí je dosud stále kriticky nepojmenovaný fenomén šedesátých let.“

Záběry plakátů dvou inscenací populárního divadla (Foto: Eva Smolíková)

Z hudebního zahájení výstavy: v popředí zpívající herec Jan Jiráň a známý jazzový kontrabasista František Uhlíř (Foto: Zdeňka Mlýnková)

I v době koronavirové pandemie byla atmosféra vernisáže vynikající, byť k lítosti všech se autor sám, nečekaně „uvízlý“ na dálnici cestou z Brna, nedostavil a v kontaktu mohl být pouze telefonicky. Navzdory nepohodlným rouškám byla nálada uvolněná, k čemuž také přispělo živé „ypsilonské hudbaření“, tentokrát zastoupené jazzově odlehčenou hrou a zpěvem Jana Jiráně za doprovodu Františka Uhlíře, Jana Bradáče, Dominika Renče a Jana Nohy. Jako přídavek dále zazněla píseň „Chodidla“ v podání Jana Bradáče a Jana Večeři, který zde zazpíval také svou píseň „Mlynářka“. Družná nálada vernisáže se příjemně protáhla.

Herci populární Ypsilonky jsou nesmírně muzikální, což dokázali i na slavnostním zahájení výstavy Jana Schmida (v pozadí si všimněte historických rozhlasových artefaktů a rádii, jež jsou součástí trvalé expozice v „GALERII VINOHRADSKÁ 12″) (Foto: Eva Smolíková)

Na výstavě je představeno celkem šestadvacet plakátů, v počtu navíc zdvojených také nápaditým vystavením jejich rubových stran s programy k inscenacím. Dále je zde možné vidět i výběr ze Schmidových knih, jím také ilustrovaných, anebo zhlédnout dokument o Janu Schmidovi, který v roce 2010 natočil Aleš Kisil v rámci televizního cyklu „Česká divadelní režie“.

Plakáty byly vystaveny jednak z hlavní, pohledové, strany, ale byla odhalena i jejich rubová strana, která obsahuje informativní text i fotografie o inscenaci (Foto: Eva Smolíková)

Pro veřejnost bude výstava, v suterénu staré budovy českého rozhlasu, otevřena po celý říjen. A to každé pondělí od 12 do 18 hodin a každý čtvrtek od 12 do 14 hodin.

Foto: Eva Smolíková a Zdeňka Mlýnková

Připravila: Eva Kulová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pozn. TM: Text článku je převzat od PR oddělení „Studia Ypsilon“.