Rozhovor s tanečnicí a herečkou ADÉLOU MAŠÍNOVOU – SRNCOVOU

„Moje taneční sny nikdy nekončí“

Adéla Srncová. Od malička má ráda pohyb, balet se stal jejím osudem a našla se v improvizaci. V uměleckém prostředí se díky rodičům Adéla Srncová pohybuje celý život a nejen s Černým divadlem procestovala svět. Tančila na různých místech po světě. A nedávno se stala maminkou.

Jste tanečnice tělem i duší. Dočetla jsem se, že o svém baletním osudu jste se rozhodla již ve 14 měsících …

„Myslíte, že se lze rozhodnout tak brzy? 🙂 Spíš jsem to možná už tak malá ze sebe vyzařovala, byla jsem nadšenec do pohybu a tance. Moje hračky, převažovaly panenky, putovaly celým domem a učily se tančit a posléze spolu s nimi i moje sestřička, což už si pamatuji, co ale bylo před tím, ví lépe rodiče a prarodiče a opravdu se to tak o mně říkalo a říká.“

Váš tatínek je všestranně nadaný umělec, zakladatel Černého divadla, Jiří Srnec a maminkou je tanečnice a herečka Dana Asterová Srncová. Talent a nadání jste zdědila po nich. Čím Vás okouzlil tanec a co pro Vás tanec znamená?  

„Tak trochu jsem Vám už odpověděla, mám ho v sobě jako takové předurčení. Věřím, že vesmír tančí a naslouchá stejně jako my velcí malí tanečníci. Já jsem v něm našla svobodu a radost a  tím největším je možnost právě tuto euforii radosti ze života, přenést na lidi kolem sebe. Samozřejmě velkou inspirací mi v mnohém byli a jsou rodiče, ale určitě se obohacujeme navzájem a děkuji jim, že ve mně už tenkrát uviděli můj dar a výjimečnost.“

Vystudovala jste taneční konzervatoř. Jak vzpomínáte na studia a na své působení v tanečním souboru Bohemia Balet, který založil ředitel konzervatoře, Mgr. Jaroslav Slavický?  

„Určitě jsem chtěla být umělkyní a tato škola mně přišla na cestě v tanci tou nejlepší. Zpětně jsem si uvědomovala, jak moc mě konzervatoř ovlivnila, je to osm let drilu a každodenní disciplíny, současně také protančené mládí a za to jsem nesmírně vděčná, že nám právě pan ředitel Jaroslav Slavický umožnil. Nejednalo se tedy pouze o studium, ale měli jsme možnost už tenkrát vystupovat a externě působit, třeba právě v baletech ND.“

Po škole jste se v roce 2007 stala členkou Černého divadla Jiřího Srnce, kde jste předtím hostovala a dnes děláte v divadle také choreografii. Čím Vás oslovilo Černé divadlo? 

„Černý kabinet je můj domov a vždycky tomu tak bude, rádi se vracíme do našich domovů celoživotně, znala jsem naše divadlo převážně jako pozorovatel a divák a přála jsem si jednou zakusit s divadlem ten každodenní běh a to se mi také splnilo, mohl za to tenkrát sice spíš “zásah z hůry”, než moje rozhodnutí, protože jsem tehdy měla na škole v osmém ročníku úraz, nemohla tančit na špičkách a skákat vysoké skoky, rozhodla jsem se proto, žít nějaký čas pro naše divadlo a také pro něj moct něco stvořit.“

S divadlem jste vystupovala v mnoha zemích, která na Vás nejvíc zapůsobila a čím?

„Když jsem do souboru nastoupila, podívala jsem se s divadlem na měsíc do Mexika, byla jsem fascinovaná tamější kulturou a začala jsem o to víc toužit cestovat a poznávat a k tomu jsem se snažila dopátrat toho, proč na světě vlastně jsme. A tak každá zem přinesla něco nového. Cestovala jsem současně také s Bohemia Baletem. V této době dalekých, měsíčních a dvouměsíčních opakujících se zahraničních turné na mě nesmírně zapůsobila Čína, kam jsem se podívala poprvé s baletem a o pár let později na delší dobu také s divadlem a v nejstarší provincii Henan jsem byla učarovaná chrámy a posvátnými místy.“

Také jste vystupovala v baletu ND v Praze. Jaké to je stát na scéně ve Zlaté kapličce? 

„Vždycky jsem tam byla už od dětství nesmírně ráda, měla jsem pocit, jako bych do sebe nadechovala divadelní múzy a cítila se vděčně pokaždé, že je právě moje poslání reprezentovat naši českou zem, kulturu a tanec. Byla jsem tam tak často, že jsem měla dokonce různé rituály před představením, které jsem si právě odsud odnášela dál. Též mě s tímto místem váže mnoho krásných zážitků a nezapomenutelných vzpomínek.“

Máte za sebou mnohá sólová taneční vystoupení a ráda improvizujete. Kde všude jste tančila, kromě divadla a tanečního sálu? Dočetla jsem se, že také v hrobce.  

„Měla jsem možnost tančit na mnoha jevištích pražských, posléze českých a potom i těch světových. Ale v mém poslání je tančit pro radost lidem a to lze kdekoli, s Jaroslavem Tůmou jsme hudbou a tancem rozezněli mnoho kostelů a jednou také zmiňovanou hrobku v Kuksu, kde lítali netopýři a diváci ve zpětné vazbě vzpomínali na jedinečný mystický zážitek. Tehdy jsem tančila jen v jednom bočním světle a při svíčkách. A to je právě co mě na improvizaci tolik baví. Inspirace atmosférou, publikem. Z dalších výjimečných míst pražských můžu jmenovat třeba klášter svaté Anny, tehdy ještě žil Václav Havel a seděl přímo přede mnou v první řadě. Úžasný zážitek byl také tanec při rozbřesku na Karlově mostě a asi úplně naposled 🙂 jsem přitančila k oltáři při mé vlastní svatbě.“

Máte nějakou vysněnou roli, nebo se Vám již splnily Vaše taneční sny? Co Vás čeká v dohledné době? 

„V dohledné době budeme spolupracovat s Jaroslavem Tůmou, čeká nás zajímavá spolupráce v propojení přenosové techniky a múzických umění tedy v našem podání hudby a tance. A moje taneční sny nekončí 🙂 dokud budu svým tancem schopna přinášet radost.“

Objevila jste se také na filmovém plátně a to v pohádce Dešťová víla v roli jedné z tří ohnivých víl nebo v TV pohádce O spanilé Jašince v roli meluzínky. Rýsuje se nějaká další role před kamerou?  

„Něco je právě v jednání a chystám se na jednu roli, víc ovšem zatím neprozradím, protože to se u filmu nevyplácí :-)“

Od roku 2013 spolupracuje s varhaníkem Jaroslavem Tůmou. Oba jste mistři improvizace ve svém oboru. Co připravujete nového? 

„Již zmiňovaná spolupráce pro HAMU, dál máme projekt, který bychom rádi realizovali, ale to se ještě uvidí.“

 Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, která z nich Vás nejvíce ovlivnila a čím?   

„Mám mnoho vzorů tanečních, lidských, ale i duchovních. V umění je to po mé velké rodině určitě Jiří Kylián, jelikož jsem do hloubky studovala jeho choreografii, se kterou jsem měla čest také vystoupit v ND, tedy setkala jsem se s jeho prací osobně a na jevišti nám rozdával ještě před představením nezapomenutelné připomínky. Lidským vzorem je pro mě každý, kdo dokáže těšit slovem a pomoci činem a je tomu tak nezištně od srdce. Duchovních učitelů mám také pár, protože věřím, že na poli mysli, se máme mnohému co učit.“

V baletu se našla i Vaše mladší sestra Anna Srncová, která je členkou baletního souboru J. K. Tyla v Plzni. Už jste se spolu v nějakém projektu potkaly nebo něco plánujete?

„Z Aničky se raduji, dokázala ztvárnit Julii v plzeňském baletu Romeo a Julie tak, že mi tekly slzy po tváři, v první části z dojetí a v druhém jednání z bolesti nad tím, co Julie musela prožít. Byl to krásný zážitek. Věřím, že tím že jsme spolu tvořily choreografie doma a bavilo nás to, čeká nás to jednou společně i na jevištích.“

Jelikož jste velice zaneprázdněná prací, máte čas na koníčky, na soukromí? A co láska? Jste šťastná?   

„Na koníčky si čas najdu vždy, protože z nich čerpám pro další tvoření a bez nich bych nebyla tím, čím jsem. Láska se nám tento rok zhmotnila, skrze ni k nám připlulo miminko. Bylo to pro mě nezapomenutelných devět měsíců.“

Díky své profesi často cestujete. Co pro Vás znamená domov a kde je ten Váš? 

„Pociťuji jako domov celou Zemi, ale kořeny mám v české krajině, naše příroda je jedinečná, tady je mi dobře, tady rozumím, ale srdce mám otevřené všemu tvořivému a objevnému.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

 

 

Foto: archiv Adély Srncové
TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Náš rozhovor s úspěšnou mladou taneční Mistryní světa a též Mistryní Evropy MICHAELOU NEZBEDOVOU

„Trému vůbec neznám!“

TANEČNÍ MAGAZÍN psal o světové i evropské šampiónce Míše Nezbedové z Kolína již – skoro přesně na chlup – před dvěma roky. V dubnu 2017. Od té doby se hodně změnilo. I když během roku 2018 provázely Míšu nemoci i zranění, tak se stala na Internacional Beach Dance Cupu v Maďarsku světovou šampiónkou ve všech karibských tancích. A zlato získala i téhož roku na podzim na soutěži World Dance Championship v Liberci. Koncem roku pak byla svým domovským klubem CROSSDANCE oceněna ve své kategorii jako tanečnice roku. Vedle toho si však Míša, po boku tanečního partnera, vytancovala v hobby soutěžích vyšší výkonostní třídu a nyní se chystají na přechod do náročnějších soutěží Českého svazu tanečního sportu, kde by se chtěli porovnat s vyšší konkurencí. A co počátek roku letošního? V březnu se Míša, po dvou letech, opět účastnila European Artistic Dance Championship v Moskvě. A tam svých jedenáct sólových startů proměnila v 10 medailových umístění mezi zahraniční konkurencí až čtyřiceti tanečníků z různých koutů světa, v caribské salse se dokonce stala vicemistryní světa. Dále tam získala umístění v týmových sestavách a choreografickém caribském triu.

V neposlední řadě musíme zmínit, že trenér Michaely, VLADIMÍR VIDNER, se stal v minulém roce choreografem roku 2018 na prestižní soutěži WCOPA v americkém Los Angeles. Tam oslnil porotu sestavou svých svěřenkyň z klubu Crossdance Kolín. Prostě, uzrál čas vyzpovídat úspěšnou sběratelku světových i evropských titulů – MICHAELU NEZBEDOVOU!

K tanci Tě, jak už to u malých dětí bývá, přivedli rodiče. Bavil Tě hned? Anebo to zpočátku byla pro Tebe povinnost, tak trochu jako škola?

Ze začátku jsem se bála, neznala jsem tam vůbec nikoho… Ale tancování mě bavilo už odmalička, tak jsem to po pár hodinách překonala a na další hodiny tance jsem se už těšila.“

Co Tě na tanečních trénincích zpočátku chytlo?

Naučila jsem se kroky, které jsem doma pak ukazovala. Učila jsem je i svou mladší sestřičku. Ta si doma tancovala, podle mých ukázek, už od svých dvou let.“

Kdo Ti v tanečních počátcích nejvíce poradil a pomohl?

Nejvíce nás naučil samozřejmě hlavní trenér klubu Vladimír Vidner. Současně jsme všichni měli i instruktorky. Ty měly a mají i svoje zkušenosti z mnoha soutěžích, takže nám i říkaly, jak to tam chodí. A co nás tam bude čekat. Tedy, z jejich pohledu.“

Co Tě při hodinách a trénincích nejvíce bavilo?

Asi nejvíce mě nejdříve bavil tanec merengue.“

Proč?

Asi proto, že ze začátku jsme se latinské tance neučili a merengue byla taková nejrychlejší. A to mě na tom bavilo.“

Jaké je to pro Tebe trénovat v tanečním klubu?

Je to fajn, mám tam kamarádky. A to nejen ze své ,věkové kategorie´. Setkáváme se společně i mimo klub. A hlavně možnost mít dobré trenéry a skvělé rádce, ale to jsem již zmínila…“

Prozraď mi, co to pro malou tanečnici znamená vypravit se na náročnou soutěž?

Tak asi nejdříve si připravit a natrénovat všechna sólová vystoupení. Zároveň mít nachystané všechny kostýmy, rozmyslet si česání a líčení. Ale úplně nejdříve hlavně mít od rodičů povolené, že vůbec na takovou soutěž budu moci jet.“

Takže, hlavní slovo mají, jako u dětí vždy, rodiče?

Ano. Protože je to i finančně náročné, zvláště ty zahraniční výjezdy.“

Míšo, máš před vystoupeními a soutěžemi trému?

Vůbec ne! Spíš se trochu bojím toho, že když soutěž probíhá ve více sálech či halách současně, abych ty přesuny mezi nimi stíhala 🙂

Jak zvládáš taneční a školní povinnosti a závazky?

Zatím všechno v klidu a pohodě.“

Jde ty Tvé všechny aktivity vůbec časově skloubit?

Někdy se vracím z tréninků pozdě večer, ale zatím musím říci, že ano.“

A co říkají Tvým tanečním úspěchům spolužáci?

Mé spolužáky to moc nezajímá. Nikdo se tam tanci nevěnuje, takže ani neví, co to vůbec všechno obnáší.“

To je trošku smutné… A získala jsi na mezinárodních soutěžích kamarády z cizích zemí?

Ano, mám několik kamarádů. Především z Ruska.“

Píšete si? Jste v kontaktu?

Ano, pravidelně si píšeme a posíláme různé fotky 🙂 .“

Když jsme u toho zahraničí, tak dovol otázku: věnuješ se i karibským tancům, čím Tě zlákaly? Exotikou?

Karibskými tanci jsem totiž začínala.“

Obraťme trochu pomyslný list, už uvažuješ, co budeš studovat po základní škole?

Chtěla bych zkusit studium na gymnáziu.“

A čím bys chtěla být jako dospělá?

Tak to tedy ještě, fakt, nevím 🙂 .“

Pokud své budoucí povolání třeba zrovna nespojíš s tancem, myslíš, že ten pro Tebe i nadále zůstane koníčkem?

Ano, tancovat bych chtěla stále, protože mě to moc baví.“

Míša Nezbedová se svým taneční partnerem Ondřejem Cimickým (úplně vpravo) přebírají diplom za třetí místo v kategorii Junioři2 na soutěži v Kutné Hoře. Toto byla jejich historicky  úplně premiérová soutěž ve svazu ČSTS. Soutěžili zde s páry až o tři roky staršími!

A na co se připravuješ právě teď?

Teď  se budu připravovat na soutěž v Jablonci nad Nisou, o prázdninách pak jedeme do Maďarska a v listopadu mezinárodní taneční soutěž v Liberci. Jinak teď se, s mým tanečním partnerem, připravujeme na první soutěž organizace Českého svazu tanečního sportu.“

Za TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho čtenáře Ti držíme palce a přejeme ještě hodně medailí, úspěchů na parketu i doma a štěstí na takové špičkové trenéry, jako máš v Kolíně.

Foto: Hana Nezbedová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s průkopníkem nového stylu „akrobaletu“ JURIJEM KOLVOU

„Život je jenom teď a nikdy jindy“

JURIJ KOLVA – baletní tanečník, choreograf, režisér. Průkopník vcelku nové disciplíny, „akrobaletu“,   je skromný, o slávu nestojí, vychovává děti a většinu času neúnavně pracuje a tvoří nový systém výuky pro další generace.

Jak jste se dostal k „Akrobaletu“?

„No, dostal … to je vlastně můj výmysl, jsem  tvůrce této disciplíny. Stále je ještě ve stadiu tvorby, pracujeme a pracujeme,  vytváříme  nový směr. Sledoval jsem balet a akrobacii, to jsou dvě rozdílné věci. ,Dají se  přece dělat dvě věci najednou, šlo by to!´, říkal jsem si v duchu. Je pravda, že je jen málo lidí, kteří dokáží zvládnout více disciplín najednou. Obvykle jsou naučeni jen na jednu. Několik desítek let mě živil balet i akrobacie a dostával jsem díky tomu stále lepší příležitosti. Rozhodl jsem se vytvořit tedy nový směr, který by  se stal samostatnou složkou a obsahoval současně obě disciplíny.“

Jste tedy úplně premiérový průkopník?

„No, možná to také někteří lidé propojují a dělají to samé,  ale říkají tomu jinak. Rozdíl je v tom, že já se  snažím dát všemu  jasné názvy a pravidla, tak možná v tomto asi jsem první průkopník.“

Hranice lidských možností  se neustále posunují. Kam až to jde? A je vůbec možné pro běžného  tanečníka, aby se akrobalet naučil?

„Balet je na světě už tři sta, čtyři sta let,  akrobacie se vyvíjí zejména v break dance a v různých bojových uměních, tam  se používá práce a matematikou, geometrií a energií. To všechno  tanec také ovlivňuje a  lidé na to přichází různým způsobem. Některý  jedinec má od přírody svou vnitřní energii, rychlost a  schopnost využít matematiku, je to dané, ale on to neřídí, tato schopnost  řídí jeho. Jak tuto dovednost  přenést na jiného člověka? Tady musí přijít na řadu nauka.  A ta se musí vymyslet. Když létáme do kosmu, dá se také všechno vypočítat Je to na jednu stranu jednoduché, ale není jednoduché předat vědomosti  druhým. Musíme jednotlivým prvkům dát názvy, jsou tam cviky a mezicviky, protože nesmíme ublížit lidem.“

S čím to souvisí?

„Tělo je  takový nástroj, někdo neví úplně přesně, jak s ním pracovat  a může je zničit. Baletem  opravdu můžeme zničit naše těla. Každý člověk má větší či menší předpoklady např. pro balet. Hranice, která umožňuje dělat cviky bez námahy, přirozeně, by  musela být někým hodně hlídána. Je to, řekl bych,  duševní záležitost. Je  spousta lidí, která  strašně chce dělat balet, ale nemá na to tělo.  A tělo nemůže jít do systému, který už je jednou daný, a je postavený na nějakém jiném ‚materiálu‘. Potom  se tělo  některých jedinců začíná opravdu ničit. Je to pro ně nevhodné. Člověk sám to o sobě  neví, probudí se jednou ráno a stále chce být tanečník baletu, ale nejde to.  Tohle  je otázka už pedagoga,  který musí přesně říct pravdu, takovou, jaká je. Ale ne každý to dokáže. V současné době lidé lžou neustále jeden druhému a kvalita života, to je především zdraví a duševní zdraví. A duševní zdraví nemůže být  bez fyzického zdraví.“

Jsou na to nějaké školy?

„Existuje  spousta knížek o baletu, které jsou ale napsány tanečníky! Tanečník svůj život  nějak prožil a většinou sepíše své zkušenosti, ale nikdy neprobere balet přes nauku. Nauka, to je zkrátka mechanika, geometrie, ta je kolem nás všude. Nemůžeme mluvit o nějakém pohybu na zemi, který by nefungoval podle mechaniky, máme tu zkrátka gravitaci.    Hlava musí myslet  a dávat pokyny tělu, ne opačně. Těžko to někomu vysvětlovat. Moudrý člověk pochopí  a vezme to vážně, ale to není pro všechny. Většina lidí jde od ‚kšeftu ke kšeftu‘, snaží se vydělat peníze svým tělem a nezamýšlí  se nad tím. Až přijde nějaký úraz. Maximálně si v duchu řeknou, že se asi málo  rozcvičili a příště se rozcvičí  víc. Ale tělo – to je nástroj,  který se musí naladit a pak to teprve jde!  Většina lidí se sice rozcvičí, ale poté zjistí, že chybí technika, chybí mechanické věci, které se dají vypočítat, ale v takovém případě  nejde pokračovat  bez bolesti! A můj princip znamená  minimalizovat bolest. Pracujeme-li přes nauku, možná tu zbude jen menší procento lidí, kteří  budou moci tuto disciplínu dělat, ale ti budou šťastní a nebudou se trápit tím, že mají  ‚urvané achilovky‘ a operaci zad. A přesně takových  je  v baletu devadesát procent. Ale o těch se  nepíše. Řekne se jen, že dělali balet a takhle to dopadlo.  Ale to je přesně jen ta hloupost a ještě se jí dělá reklama!“

A je možné vůbec takový pocit jako bolest minimalizovat?

„Člověk si musí poklást otázku, když má rád tanec, jestli ho má  opravdu rád. Nebude se jednoho dne  trápit?  Já jsem balet nikdy neměl rád, proto o něm mluvím jako o řemeslu. Vnímal jsem ‚vysloužilé  baletky, které tančily v poslední řadě‘ coby  nesnesitelné extremistky. Nenaplnily své ambice a vyžadovaly úspěchy po druhých.“

A jak jste se k této disciplíně vlastně konkrétně dostal?

„Mne objevili  druzí, říkali mi, že mám na to dělat balet a musím ho dělat. Já jsem byl zděšený. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se něčemu takovému věnoval,  já jsem od baletu utíkal. Chtěl jsem být  automechanikem a dělat  se strojem, protože stroj neodmítá. Dělat  s lidmi   je těžké. Někdy chybí motivace. Člověk třeba má i fyzické předpoklady, ale nechce. Já jsem byl zřejmě  takový a někdo zase opačně. Někdo k tomu předpoklady  nemá a rve to za každou cenu. Nikdy  to nebude dobré, protože materiál není k tomu  dobrý. Je to  věčný boj.“

Řekl jste krásnou větu: Tanečník musí pozorovat život, jinak nebude umět přemýšlet a tvořit…“

„Ano. Málokdy vymyslíme něco nového, protože život sám o sobě je dokonalý. A my ho musíme pozorovat, abychom se naučili a čerpali bohatství z toho, co je už kolem nás, co už existuje. Musíme naší  hlavě dát trošku větší prostor. A to není pro všechny. Baletní soubory, to  je taková  armádka, která dělá nějaký úkol, ale hodně úzkoprofilový. Nejdříve musíte být  člověk a pak ‚baleťák‘. Jenže většinou lidé, kteří se věnují baletu, jsou zkrátka takové stroje.  Udělají to a to a to,  ale v baletu je důležité i herectví a současně s  pohybem pak vzniká umění. Jen  pohyb je jen pohyb, to mi nic neříká. Nerad se dívám na některé soubory a jejich vystoupení.“

Můžete to, prosím, blíž vysvětlit?

„Když balet neobsahuje všechny složky, lidé se na to jednoduše nedívají. A tolik souborů stále opakuje  různé variace na různou hudbu, ale  je to taková ubohost. Já osobně  bych klasice dal jen malý prostor a  tam ať si žije. Nemůžeme neustále jít dopředu a otáčet hlavu dozadu, nejde to.   Ale většinou nás přesně k tomuto školy nutí. Učí klasiku, to bylo sice hezké, ale ‚Proboha!´ To  bylo hezké na tu dobu! Ale život je dnes někde úplně jinde!“

Tak to cítíte?

„Ano. Teď  je  všechno  jinak! Život je daný jenom teď a nikdy jindy. A my o tom jen hodně mluvíme, ale málo děláme.“

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Jurije Kolvy

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s baletkou, módní návrhářkou, herečkou, pedagožkou a rovněž píšící JANOU HAVLATOVOU

„Rekvalifikuji vysloužilé tanečníky“

Známou se stala již za studií na konzervatoři, když hrála v seriálech. Od dětství ale chtěla být baletkou. Sen si splnila a baletu se věnuje i dnes a to předáváním svých zkušeností ve své baletní akademii. Kromě toho píše, navrhuje společenské a svatební šaty a její práce je pro Janu Havlatovou koníčkem.    

Pocházíte z Benátek nad Jizerou. Čím jste chtěla být jako holčička?

„Děkuji za milou otázku. Už od malička jsem si přála být baletkou, brzy na to ale přišlo přání stát se herečkou a nakonec paní učitelkou v mateřské školce. Všechna tři přání se mi v určité míře vyplnila.“

Vy jste vystudovala taneční konzervatoř a během studií jste hrála v seriálech My všichni školou povinní, Synové a dcery Jakuba Skláře a Cirkus Humberto a TV filmu Papilio.  Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Bylo to velmi pestré období, z konzervatoře do barrandovských studií a zpět, na odpočinek moc času nezbylo. Utekla mi tak sice příležitost zúčastnit se mezinárodní baletní soutěže pod vedením paní profesorky Olgy Klikové, a později i místo v baletu Pavla Šmoka, ale nelituji, soutěže nemám odjakživa ráda a v tanci jsem si vytvořila vlastní styl.

Jana ve filmové roli

Během posledního ročníku konzervatoře jsem si užila inspirující spolupráci na filmové taneční férii Sen mozartovské noci v režii Jana Bonaventury se skvělým choreografickým provedením Jana Hartmana. Tenkrát jsem tančila roli Zerliny s tanečními partnery Janem Slavickým a Janem Navarou. Málokdo asi ví, že v pořadu tančili také mj. začínající Jan Kodet, Vojta Pavlíček nebo Eva Jeníčková.

V seriálu Cirkus Humberto, jsem využila příležitost si vedle herecké role před kamerou také zatančit jak klasický, tak moderní balet. Pokud mě paměť neklame, choreografii moderního tance se mnou připravovala v ND Praha Jarmila Manšingrová a Jana Kůrová. Snad se nemýlím.

Spolupráce na seriálech mi obecně přinesla nové herecké zkušenosti po boku skvělých herců. Tyto zkušenosti mi otevřely cestu k autorské činnosti v oblasti muzikálové tvorby pro děti.“

Archiv Jany Havlatové – z jejího kosmetického salonu

Po  škole jste se stala členkou baletního souboru Hudebního divadla v Karlíně a tančila se skupinou UNO. Co pro Vás znamená tanec?

„Od malička tancem vyjadřuji zejména své emoce. Možná právě proto mi paní profesorka Olga Vlášková svěřila hlavní roli v dramatickém absolventském představení Vodník. Velmi si této role dodnes vážím. S taneční skupinou UNO a Jiřím Kornem to byla krátká, ale svěží spolupráce, dalo by se říci, v neustálém tempu. Nedávno jsem koukala na záznam Dva z jednoho města, (zpěvák Pavel Vítek), choreografie Richard Hes atd. Je to zvláštní pocit, vidět se tančit po tolika letech. Škoda, že záznam Sen mozartovské noci nikde není k nalezení. V Hudebním divadle Karlín jsem také působila jen velmi krátce, šéfem baletu byl tenkrát pan Zdeněk Prokeš, později odešel do Brna. Zatančila jsem si tam pěknou sólovou roli Zlata a v několika muzikálech spolupracovala také jako sboristka. Na konci první sezony mi byla panem režisérem Petrem Novotným nabídnuta hlavní role v připravovaném muzikálu Vlci (alternace Jany Paulové). Měla jsem v HD Karlín docházet na hodiny zpěvu. Prý mě slyšel zpívat, tak to nebude tak náročné. (V dětství jsem chodila v Benátkách nad Jizerou do pěveckého sboru a ke korepetitorovi a scénickému dirigentovi ND Prah a Milanu Hájkovi, tenkrát jsem zpívala druhý  hlas, takže nějaké základy zpěvu jsem opravdu měla. Byla to nečekaná, lákavá výzva, ale nakonec jsem roli odmítla a stejně tak i další spolupráci s HD Karlín v oblasti tance. Pochopila jsem, že jsou pro mě důležitější hodnoty než uspěchaná kariéra a v oblasti umění jsem se zaměřila na pohodovou spolupráci s dětmi a mládeží.“

Lekce baletu s instruktorkou Janou Havlatovou

Vyzkoušela jste si i trenérství a to sportovní gymnastiky. Bavilo Vás to? Na koho nejraději vzpomínáte?

„Měla jsem velké štěstí, zažila jsem skvělou trenérku paní Věru Čáslavskou, ale i další kvalitní trenéry SVS střediska pana Vizinu nebo paní Kubičkovou. Dívat se, jak pracují, bylo inspirující. Jako baletce a trenérce mi byl vedle běžných pracovních povinností svěřen úkol, nastudovat taneční část prostná na olympiádu v Calgary a poté jí naučit, proškolit všechny trenéry SVS sportovních center v ČR, kteří se tenkrát sjeli v Brně. Možná právě tato má trenérská práce v Brně byla důvodem, proč mě paní Věra Čáslavská doporučila na místo hlavní trenérky ČR reprezentace v nově se rodícím středisku SVS Nymburku, ale po zkušenostech z oblasti trenérství jsem věděla, o jak časově náročnou práci se jedná a protože jsem v té době byla už vdaná; nabídku jsem odmítla. Tím má spolupráce se SVS Sparta Praha sice skončila, ale během let jsem měla možnost spolupracovat v oblasti baletního tréninku a tvorby choreografií společenských tanců i krasobruslení s TJ Autoškoda Mladá Boleslav, HASA Praha a TJ Nymburk.“

S Jaromírem Hanzlíkem v televizním seriálu „Cirkus Humberto“

V   Sázavě jste založila dětské divadlo HutaddáSek, kde v letech 1999-2004 působila jako režisérka a scénáristka (pohádkové muzikály O Růžence, Tři prasátka) a Vaše pohádky uvedlo několik divadel a uměleckých škol. A pohádka O Jeníčkovi a Mařence aneb Jak to dobře dopadlo se již druhým rokem hraje v DJKT v Plzni v režii Lilky Ročákové. Pracujete na něčem novém pro děti?

„V dětství jsem si přála být paní učitelkou v MŠ a to se mi částečně splnilo v tvorbě pro děti a mládež. Od mala jsem si na různé papírky psala nejprve autorské texty písní, pak básně a nakonec scénáře zaměřené na dětské publikum. Momentálně si opět píši na papírky části pohádky „Jak šly hrábě do světa.“ A uvidíme, zda to bude scénář pro divadelní muzikálové zpracování včetně autorských písní, nebo jen pohádka.“

Opět archiv Jany Havlatové, tentokrát mladší žákyně v S centrum Benešov v Baletní akademii

Coby autorka jste podepsaná také pod pohádkovou knihu Prsten sněhového krále a skripta pro wellnes koučink. Rovněž jste autorkou zážitkové wellness terapie „Balneo dance“, skript a rekvalifikačního kurzu pod názvem „Manažer“, s wellness specializací (Akreditace MŠMT 2017), ve kterých propojujete své mnohaleté zkušenosti z oblastí baletu, wellness. Baví V&aacu te;s psaní?

„Čím jsem starší, tím mě psaní baví více, zvláště pohádky. Co se týká „Balneo dance“, jedná se o zážitkové wellness tancování s trenérem v několika tanečních rovinách a uplatněních. Je mi velkým potěšením, že se na tuto metodiku přijela osobně podívat z Francie nejmenovaná evropská Spa manažerka a získala tak ode mě první certifikát metodiky.Považuji za velkou čest, že se mi jako baletce podařilo získat schválení Ministerstva školství pro nový typ rekvalifikačního kurzu, kterým lze rekvalifikovat vysloužilé tanečníky, nebo ty, kteří nemohou najít uplatnění a samozřejmě i jiné zájemce, které zajímá odvětví zdravého životního stylu, tedy wellness.Pokud by se našlo akreditované taneční zařízení nebo škola, kde by bylo možné školit pro tuto novou taneční profesi „Trenér Balneo dance“ vysloužilé tanečníky, bylo by to skvělé. Uvidíme, třeba se některé na základě našeho rozhovoru ozvou.“

 Od roku 2011 jste  majitelkou salonu krásy HJ original. Navrhujete společenské a svatební šaty. Co Vás k tomu vedlo?

„V období po ukončení působení dětského divadla HutaddáSek jsem neměla navázanou spolupráci v oblasti tance, ani muzikálu a jako maminka od dětí jsem opět přemýšlela o časově nenáročné práci a tak jsem se po delším promýšlení rozhodla využít své znalosti z rekvalifikačního kurzu Kosmetička /vizážistka už z roku 1990 a otevřela si vlastní studio. Časově jsem byla volná a záleželo na mně, jak si budu klienty objednávat. Navíc jsem si uvědomovala, že léta přibývají a balet nebudu moci vyučovat donekonečna. Navrhování šatů byl takový malý relaxační odskok od vizážistických služeb. Měla jsem možnost módní přehlídky ve Fashion Show Sasazu a Bar Solidní jistota, dvou svatebních veletrzích a pár šatů půjčila do TV známým osobnostem. Od roku 2012 mám sice registrovanou vlastní značku HJ original, ale navrhování a budování značky je časově náročná práce, takže je to opravdu jen občasný koníček.“

Lekce baletu Jany Havlatové

Baletu jste zůstala věrná a ve Sport & Relax Centrum Benešov vedete kurzy baletu v Baletní akademii Jany Havlatové. Jaký je o kurzy zájem a pro koho jsou určeny? 

„Z Baletní akademie mám velkou radost. Začátky byly těžké, asi 7 dětí, ale teď už máme kolem 35 dětí od 5 let a dospělých. Děti svou energií dobíjejí, chodím si do práce odpočinout, kurzy byly 3 hodiny každou středu a teď 2 roky budou jen 2 hodiny.“

 Jste žena mnoha profesí, která je vám nejbližší?

„Jak jsem se už zmínila, ráda spolupracuji s dětmi a mládeží, nejvíce v oblasti tance, ale hned krok za ním tančí divadelní muzikál.“

 S manželem a dětmi bydlíte v obci nedaleko Sázavy. Jak se Vám líbí život na venkově?

Obal knihy Jany Havlatové „Prsten sněhového krále“, vydal Šuplík, cz 2017

„Do mých 2 let jsme bydleli na vesnici blízko Benátek nad Jizerou, babička s dědou také pocházeli z vesnice, takže kokrhání kohouta mě příjemně budilo každé ráno. Možná právě proto se jedna z mých pohádek jmenuje: Když zakokrhal Kohout. Když se nám narodily děti, chtěla jsem z Prahy na vesnici znovu vrátit. A je tu vskutku krásně. Ticho opravdu léčí.“

 Umíte odpočívat? A co nějaké koníčky, máte na ně čas?

„Odpočívat naštěstí umím, nejraději společně s rodinou. V baletu jsem se naučila disciplíně, takže hospodařím se svými silami a vážím si zdraví. Koníčky jsou má povolání, také historie a nejvíce čtení Bible.“

 Děkuji za rozhovor

  Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN