Známí tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět v roce 2020 rozjíždí svůj autorský projekt Roztančené jeviště – aneb Souboj divadel Praha. Čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU asi není třeba nic dále vysvětlovat.
Zeptali jsme se jedné z letošních účastnic soutěže na její pocity…
Kateřina Brožová
Jaký máte všeobecně vztah k tanci?
„Blízký. Líbí se mi to, obzvláště, když to někdo umí na profesionální úrovni. Je to potom opravdu veliká radost dívat se.
Já jsem měla poměrně velkou část svého života možnost sledovat profesionální tanec z trošku jiného úhlu, protože moje maminka byla sólistkou baletu ND. Balet mě provázel životem docela dlouhou dobu. Pamatuji si to od dětství, když jsem pozorovala kariéru mojí maminky a sama jsem chodila do baletu jako maličká. Později, když maminka učila na konzervatoři, tak jsem chodila na její hodiny i vystoupení, na to mám velmi krásné vzpomínky.“
Proč jste se tedy nerozhodla pro tanec, ale pro herectví?
„Protože tanec mi maminka nedoporučovala. Je to opravdu velká dřina. Abyste v této profesi prorazila tak, že se třeba stanete sólistkou, musíte mít velký talent a velké dispozice. A ty dispozice jsou dané i tělesnými parametry, např. já jsem vysoká. Maminka mě rozhodně do tohoto netlačila, radila mi spíše dělat tanec jen pro radost a asi to tak mělo být. Tatínek byl sólovým houslistou, umění bylo každodenní součástí mého života. Byla jsem často v divadle a vyústilo to nakonec v hereckou profesi.“
Věnovala jste se během života ještě tanci nebo ne?
„Spíše nárazově, dělala jsem jazz dance, aerobik, ale vlastně tanci jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla přijatá na školu, tak potom v rámci studií ano, ale samostatně ne. Ale není tajemstvím, že jsem byla jedna z prvních soutěžících úplně první řady taneční soutěže Let´s Dance na Slovensku.“
Máte na soutěž vzpomínky spíše negativní nebo pozitivní?
„Já mám negativní vzpomínky na bulvár. A celkově negativní v uvozovkách také proto, že jsem byla ve velkém časovém presu, zároveň jsem během nacvičování tanců přebírala roli Dolly (muzikál Hello, Dolly!), v Čechách jsem natáčela ,Pojišťovnu štěstí´, navíc jsem měla svá představení v divadle, takže sice jsem to všechno zvládla, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Velikou oporou mi byl tanečník Matěj Chren, který měl vždy vymyšlenou dokonalou choreografii a uměl mě tak skvěle vést, že jsem se všemu velmi rychle přizpůsobovala. Ale bylo to i tak těžké. Myslela jsem si, když mám taneční dispozice po mamince a taneční ruce, tak mi to přece půjde snadno, ale soutěžní tanec je opravdu sportovní disciplína, je to obrovský stres.“
Je tedy těžké tančit jiný taneční styl než ten, který člověk vystuduje?
„Říká se, že každý styl tance má své základy v baletu. Třeba studium moderního tance obsahuje jednu baletní přípravu. Základ tam je, ale já netvrdím, že každý tanečník musí nutně absolvovat balet. Určitě to jde i jinak.“
Jaký taneční styl je Vám nejbližší?
„Určitě ten, který vychází z potřeby vyjádřit se, tzn. asi improvizace. Je mi to, myslím, nejbližší. Na škole nás trápili se „špičkami, patami“, člověk je tak nucen se přizpůsobovat něčemu, co mu není úplně vlastní. A za to jsme potom hodnocení. Ale tanec coby vyjádření emocí a citů je pro mě na té nejvyšší příčce.“
Máte zkušenosti ze Slovenska, věděla jste tedy teď, do čeho půjdete. Co jste si myslela v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto zúčastnit se projektu Roztančené jeviště?
„Říkala jsem si: ,Mám toto zapotřebí?´ (Smích) Ale později jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že nejde přece o půlroční práci, jde o dva tance. Je to „hrozně fajn“ projekt, líbí se mi to. Potkám se s báječnými lidmi, navíc projekt probíhá v mém domovském divadle, byla jsem oslovena jako reprezentant mého divadla, takže všechno toto byly okolnosti, které sehrály svou roli při mém konečném rozhodování.“
Jak vůbec vnímáte soutěže všeobecně? Jste soutěživý typ? Jde Vám také o výhru?
„Ale vůbec nejsem soutěživý typ. A současně mám za sebou celkem nedávno právě soutěž ‚Tvoje tvář má známý hlas‘, což je ještě těžší než taneční soutěž.“
V čem konkrétně?
„V první řadě naučit se vůbec danou píseň, perfektně. Máme na to strašně málo času, je to obrovský stres. A jak říkám, já opravdu NEJSEM soutěživý typ, já mám hroznou trému, bylo to úplně šílené. Ale současně to bylo i krásné, takže mám protichůdné pocity.
Teď to budu brát tak, že se zúčastním, a když to náhodou vyjde, tak to bude skvělé! 🙂 “
Balet ji provází od dětství a svoji profesionální kariéru zahájila jako sólistka ve Finské národní opeře a baletu v Helsinkách. Tančila v Bostonu, Veroně, Miláně, Hamburku. V Čechách otevřela studio Art of Movement a balet vyučujete také na zahraničních školách. Její práce je pro Barboru Kohoutkovou také koníčkem.
Vyrůstala jste se starší sestrou Vendulou v Praze. Jaké bylo Vaše dětství?
„Na dětství mám hezké vzpomínky. Bylo velmi pestré. Když mi byly asi dva roky, žili jsme rok na vesnici, to znám jen z vyprávění, na to si moc nepamatuji. Ale na vesnici jsme se vraceli. Měli jsme chalupu v Novém Dvoře u Písku a tam trávili každé léto a víkendy. Byla to dobrá kompenzace k městskému životu. Na chalupě jsem se vždy proměnila v malé cikánské dítě, lezla na seník, stavěla bunkry v lese, jezdila na koni, chodili jsme na houby, borůvky, jezdili po výletech na kole. Sousedi měli velký statek, tak jsem pomáhala s péčí o domácí zvířata. Dokonce i krávu jsem dojila.
Ve třech letech jsem po vzoru sestry začala chodit na balet a brzy se zaplnil náš život tancem, vystupováním v divadle, natáčením v televizi. Se sestrou jsme chodili ještě na lekce klavíru a hudební výchovy, gymnastiku. V létě jsme jezdili k moři, v zimě lyžovat na hory. S nástupem na Taneční konzervatoř se život trochu proměnil a už tam převažoval balet.“
Jednou jste přiznala, že balet je Váš život. Vždycky jste chtěla být baletkou? Čím Vás balet tak okouzlil?
„Jako dítěti se mi ta přání střídala. Chtěla jsem být paní učitelkou, se sestrou jsme měli období, kdy nás bavilo péct, tak jsme si říkali, že budeme mít vlastní cukrárnu, pak jsem se zamilovala do koní a chtěla se stát profesionální žokejkou. Ale balet tam vždy figuroval a nakonec vyhrál. Tanec a pohyb mi vždy přišel jako moje přirozenost. Někde jsem slyšela hudbu a už jsem tančila. Možná to, že je mi balet tak blízký, je i tou mou určitou potřebou jít ve věcech do hloubky. Balet je velmi krásná forma pohybu a zároveň je jedna z nejtěžších, nejdokonalejších a pro mne nejkrásnějších, nejestetičtějších uměleckých forem.“
Baletu se věnujete od dětství. Během studií na taneční konzervatoři jste vyhrála několik mezinárodních soutěží, vystupovala v TV Zpěvankách, točila pohádky a zahrála si v seriálu Když se slunci nedaří. Jak jste si cítila před kamerou?
„Před kamerou jsem se cítila dobře, neměla jsem trému, bavilo mě předvádět se. Kolem filmu byli fajn lidi. U seriálu Když se slunci nedaří, to bylo už trochu jiné. V té době už jsem chodila na konzervatoř a kvůli natáčení jsem zameškala dost hodin ve škole a to pro mne byl stres. Tehdy už byla priorita škola a představa nejít na klasiku nebo scénickou praxi kvůli natáčení, byla hrozná.“
V 17 letech jste zahájila svoji profesní kariéru v Helsinkách ve Finsku a stala jste se sólistkou Finské národní opery a baletu. Jak na tu dobu vzpomínáte?
„Začátky byly opravdu těžké. Nebyla jsem jazykově dobře vybavena. Odtržení od rodiny, úplně nový režim v divadle oproti škole, žádní kamarádi… Ještě k tomu jsem Helsinky poznala v létě, když jsem tam byla na soutěži a to je nejkrásnější období. Pak jsem v srpnu nastoupila do souboru, přišel deštivý podzim, půl roční tma, zima, kruté mrazy. To byl také nový zážitek. Tři měsíce po zahájení první sezóny jsem si zranila nohu, doktoři neurčili správně diagnózu a začal dlouhý vleklý proces zdravotních problémů, který vyústil třemi operacem i na specializované klinice v Německu.“
Hostovala jste také Bostonu, Veroně, Miláně, Hamburku a prožila dvacet let v zahraničí. Co Vám to dalo?
„Hodně! Ne vždy to bylo lehké, ale jsem za ty zkušenosti a prožitky vděčná. Jak lidsky, tak profesně. Profese baletky se nedá naučit z knihy, učíte se získáváním zkušeností praxí. Člověk musí být stále otevřený se učit, musí si rozšiřovat obzory a cestování je nezbytností. Naopak návrat do Čech pro mě byl šokem a zjistila jsem, jak jsme v mnoha směrech za světem pozadu. Bohužel to není jen v odvětví baletu. Nyní díky mé trochu zkomplikované životní situaci narážím na katastrofální stav našeho soudnictví. Řeším již dva roky soudně úpravu péče o mého syna a tato srážka s úrovní našeho soudnictví je pro mne velkým šokem a obrovským zklamáním z postojů naší společnosti a těchto institucí. Neúcta k mateřství, chaos, nekompetence až diletantství lidí, kteří rozhodují o životech dětí a mají hájit jejich práva. Toto samotné téma by vydalo na knihu.“
Během své aktivní taneční kariéry jste spolupracovala s řadou významných osobností. Je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil?
„Nedá se říci, kdo mě nejvíce ovlivnil. Byl by to dlouhý seznam. Ale první, kdo mi vytanul na mysli, je paní profesorka Ingrid Němečková. Učila mě celých sedm let na konzervatoři, připravila na všechny soutěže a pak jsem s ní pracovala i v angažmá v Helsinkách, protože jsme tam odjely společně a ona tam zůstala a je tam dodnes jako hlavní baletní mistr. Dala mi dobrý základ, na kterém se dalo stavět. Toto u nás ve společnosti trochu chybí, opravdová úcta k dobrým učitelům. Když teď sama jezdím jako pedagog učit třeba do Číny, úcta společnosti i studentů k pedagogům, učitelům je obrovská. V téhle sféře máme jako společnost velké rezervy.“
V roce 2008 jste skončila s aktivní kariérou. Bylo to těžké rozhodnutí?
„Skončila, abych se k ní po roce a půl zase vrátila, ale už jen jako hostující primabalerína. Měla jsem velké zdravotní potíže. Byla jsem po náročné operaci kyčelního kloubu a v angažmá v Hamburku už jsem se necítila dobře. V tomto souboru tanečník může fungovat pouze, když tančí na sto procent. Cítila jsem ze strany vedení netrpělivost a ztrátu zájmu a už mě to nenaplňovalo. Rozhodla jsem se naplno věnovat metodám Gyrotonic® a Gyrokinesis® a během roku jsem si udělala instruktorský kurz na obě metody, kterým se věnuji doteď.“
Baletu jste ale, na rozdíl o Vaší sestry Venduly, která byla také úspěšnou primabalerínou, zůstala věrná. V Čechách jste otevřela studio Art of Movement a vyučujete na zahraničních školách. Baví Vás to? Co vše učíte?
„Baví mě to. I když jak jsem zmiňovala už dříve, mou přirozeností byl projev pohybem a teď se musím učit vyjadřovat verbálně. To, co cítím, to, co jsem se naučila praxí, umět vysvětlit a předat. Trochu narážím i na zkostnatělost našeho systému. Tak, jak učím já, mohu u nás učit jen soukromě nebo v zahraničí. Myslím si, že systém metodiky zvláště klasického tance u nás nebyl už dlouhá léta zasažen nějakou inovací. Osnovy jsou stejné, i když vývoj a nároky na tanečníky jsou už někde úplně jinde, než byly před padesáti lety. Spousta odvětví, které se zabývá rozvojem pohybu, fyzického i psychického zdraví v době, kdy se tvořily osnovy klasického tance ještě ani neexistovaly. Mě fascinuje lidské tělo a mysl, jeho nekonečný potenciál rozvoje a snažím se v tomto směru dále rozvíjet.“
Jste velice aktivní a zaneprázdněná prací a k tomu maminkou malého synka Eliáše. Umíte odpočívat? Jak ráda relaxujete?
„S odpočinkem je to teď velmi těžké. Skloubit práci a mateřství není lehké. Má situace je trochu ztížena i tím, že nežijeme se synovým otcem a péči o syna zajištuji převážně sama. Oba moji rodiče už nežijí, tak nám chybí babička a dědeček, a proto volný čas je teď pro mne spíše science fiction. Mám výhodu v tom, že má práce je i můj koníček a naplňuje mě a čas strávený se synem, i když je povětšinou velmi akční, je také velmi kvalitně strávený čas.“
„Divadlo není koníček, ale kůň, je to vášeň a droga“
Tanec a divadlo ji okouzlily v dětském věku, kdy se objevila v představeních ND Dalibora a Rusalky. A je jim věrná neustále. Eva Asterová – Čihařová, která je již tři desítky let uměleckou vědoucí, tanečnicí, choreografkou a autorkou představení rodinného Divadla Image si zahrála také před kamerou.
Pocházíte z Prahy a jste nejstarší ze tří umělecky nadaných sester (Dana je také tanečnicí a herečkou a Monika je výtvarnicí a architektkou). Jak vzpomínáte na svá dětská léta?
„Myslím, že jsme byly jak v ráji, maminka se nám plně věnovala. Narodily jsme se v Podolí, kousek od Kavčích hor, kde jsme také s rodiči bydleli ve vilce se zahradou. Já jsem se mamince narodila v jejích 19 letech, Dana o dva a půl roku později a Monika hned za rok a půl po Daně. Všechno oblečení na nás pletla a šila. S tatínkem jsme často chodily na Kavčí hory, kde nás trénoval k vytrvalosti a zdatnosti a také jsme pozorovaly krásné ještěrky a učily se poznávat různé brouky a květiny. Hodně jsme si spolu vyhrály.“
Kdo Vás přivedl k tanci, kterému se věnujete od pěti let a čím Vás tak okouzlil, že jste jej vystudovala na pražské taneční konzervatoři?
„Naše tetička byla sólistkou baletu Národního divadla a také vyučovala tanec malé děti. V pěti letech jsem k ní začala chodit na hodiny baletu i já, Dana a Monika později také. Jako šestiletá jsem byla přijata do baletní přípravky Národního divadla k prof. Nadě Sobotkové, která vychovala mnoho dětí, které účinkovaly v představeních v dětských rolích. Mnozí z nich pak vystudovali Taneční konzervatoř a stali se profesionálními tanečníky. Já jsem také hrála jako dítě například v představeních Dalibor a Rusalka. Ta nádherná atmosféra jeviště mě tak učarovala, že jsem pak už nechtěla dělat nic jiného. Vystudovala jsem Taneční konzervatoř v Praze a pak ještě Akademii múzických umění, obor taneční pedagogika a zároveň jsem byla přijata jako sólistka Pražského komorního baletu Pavla Šmoka. Byla to pro mne veliká škola a krásné roky na jevišti. Hráli jsme v Rokoku a Divadle ABC, ale i po světě, například v Holandsku, Švýcarsku i v Austrálii.“
Profesionálně jste začínala jako sólistka v Pražském komorním baletu, prošla jste také Černým divadlem Jiřího Srnce a divadlem Imaginativ než jste v roce 1989 spolu s manželem hudebníkem Alexandrem Čihařem, založili vlastní Divadlo Image. Co Vás k tomu vedlo?
„Když mi bylo pětadvacet let, narodila se mi dcera Linda a pak syn Marek. Musela jsem tedy z Pražského komorního baletu odejít kvůli mateřským povinnostem. V divadle Jiřího Srnce jsem zaskakovala za sestru Danu, když také čekala dítě. V té době manžel hrál v Bacilech Václava Neckáře a chtěl, abychom byli více spolu, jelikož hodně koncertovali mimo Prahu, a tak jsme se rozhodli zkusit založit vlastní divadlo IMAGE. Bylo to těsně po revoluci a vůbec to nebylo jednoduché. Naše odhodlání však bylo veliké a tak jsme nakonec přes všechny překážky zakotvili v divadelním sále v Pařížské ulici, kde jsme denně hráli 24 let, než jsme se přestěhovali v roce 2016 do námi zrekonstruovaného sálu bývalého kina na Národní třídě 25. Vzniklo tady nové krásné divadlo, ze kterého máme velikou radost, i když to byl opravdu bobřík odvahy pustit se do takové stavby.“
V Divadle Image jste uměleckou vedoucí, tanečnicí a choreografkou a autorkou všech představení (Jazzmime Stories, Fancy!, Night Flight, Cabinet kuriosit a zázraků profesora Pražáka, Clonarium, Fiction, Black Box, Afrikania, Galaxia….). Co Vás ve své různorodé práci baví nejvíce?
„Před lety jsem si řekla, že bych chtěla lidem přiblížit moderní tanec trochu jinak, ozvláštnit taneční představení něčím, co nikdo nedělá. Chtěla jsem, aby představení bavilo i lidi, kteří baletu moc nerozumí. Vznikl tedy koncept propojení tance s možnostmi kouzel v černém kabinetu a pantomimických komediálních scének. Toto spojení se velice osvědčilo a tak jsou na tomto principu vytvořena všechna naše představení. Moc mě baví vymýšlet nové triky, choreografie i kostýmy. Je to magie, kdy vše spolu souvisí, jedno by bez druhého nemohlo být. Každé nové představení je vlastně takové nové miminko, o které se musím starat. Podstatný je také skvělý soubor.“
Divadlo Image je známé i v zahraničí a na svém kontě máte přes 100 zájezdů po celém světě. Díky tomu, že hrajete beze slov, můžete vystupovat všude. Jak reagují diváci na Vaše představení?
„Mimoto, že prakticky denně hrajeme v Praze, absolvovali jsme s divadlem mnoho zahraničních zájezdů všude po světě. Mám z toho velikou radost. Nejprve jsme se báli, zda třeba v Koreji, nebo Hongkongu budou diváci rozumět našemu humoru, ale ukázalo se, že ano a například v Izraeli jsme byli už na sedmi turné, naposledy jsme hráli 17 představení za 14 dní a přišlo na nás přes neuvěřitelných 16 tisíc diváků. Když vidím ta vyprodaná divadla, nechce se mi věřit, že je to možné.“
Vy jste vystudovala také taneční pedagogiku na AMU a před kamerou jste debutovala v seriálu Pan Tau a zahrála si ve filmech – Signum laudis, Co je vám, doktore?, Cena medu, Smrt krásných srnců nebo Anděl svádí ďábla. Na který z nich nejraději vzpomínáte?
„Herectví jsem nestudovala, ale moc jsem si vážila toho, když jsem tyto herecké příležitosti dostala. Nemohu říci, co mě bavilo nejvíce, každý film byl jiný. Role Žanety Hazardové ve filmu Anděl svádí ďábla, byla obzvláště těžká, jelikož jsem jí musela hrát ve francouzštině. Byla zde i scéna, kde na mne vrhali nože, bylo to naživo, žádný trik, a to jsem měla opravu strach, jestli vydržím stát bez hnutí před nožem letícím na mě a neuhnout. Ve filmu Co je vám doktore? jsem hrála Veroniku, která byla charakterem úplně jiná, než jsem já a tak jsem byla zvědavá, jestli to zvládnu.“
Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil?
„Vliv na nás má v životě každý prožitý den, ale moc jsem si vážila Pavla Šmoka, který v člověku rozvíjel jeho vlastní nadání. Také velmi obdivuji choreografa Jiřího Kyliána.“
Jak jsem zjistila ve Vaší rodině je ještě více umělců – sestřenice herečka Jitka Asterová, její dcera herečka Anna Linhartová, neteře – baletky – sestry Adéla a Anna Srncovy, zpěvačka Tereza Aster Vágnerová. Spolupracovaly jste někdy spolu nebo rýsuje se nějaká spolupráce?
„Zatím jsme žádný společný projekt nevymyslely, ale co není, může být…“
Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda odpočíváte?
„Divadlo je vášeň a droga, není to koníček, ale kůň. Odpočívám při práci na zahradě a ráda jezdím na výlety na kole po české krajině. Mám kocourka a psa, se kterým jsem začala trénovat dog dancing (tanec se psem). Moje lásky jsou má vnoučátka. Snažím se s nimi být každý svůj volný čas.“
„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné“
Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interviewvzniklonaopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.
V názvu svého studia máte „kreativitu“ − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?
„Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“
Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?
„Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“
Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?
„Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“
Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?
„Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“
Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?
„Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.“
Ze zkoušek před premiérou „Nincs“
Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?
„Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “
Mám dojem, že se vždy neorientujetena stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…
„Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“
Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem
Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou“ scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…
„Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“
V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?
„Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.“
Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje
Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?
„To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“
V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar“ v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?
„Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“
Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.
Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová
