Taneční osobnosti – rozhovory – 25. stránka

Rozhovor s pedagožkou ELVÍROU NĚMEČKOVOU ml., vedoucí Kyliánova tanečního archívu

„Tanec mě stále naplňuje“

I když pochází z rodiny plné tanečníků, studia baletu si Elvíra Němečková, jak přiznává, vydupala. Poté vystudovala teorii tance a řadu let působí jako vedoucí Kyliánova tanečního archívu v Praze a pedagožka na HAMU. Tanec, jak přiznává, už sice osobně neprovozuje, ale stále ji naplňuje.

Pocházíte z rodiny, jejíž tanec je součástí života. Dědeček Jiří Němeček st. byl choreograf a šéf baletu ND, babička Elvíra Němečková st. byla baletkou, stejně jako maminka Milada Žáková a baletu a choreografii se věnuje i Váš otec Jiří Němeček ml. A Vy jste své dětství prožívala v zákulisí divadla nebo v tanečním sále. Pamatujete si svůj první taneční výstup na scéně?

„Myslím, že mi bylo 6 let a odehrálo se to na jevišti Branického divadla, někdy před Vánocemi (snad), u příležitosti jakési školní akademie ZŠ Školní, kam jsem tehdy chodila do první třídy. Maminka mi sestavila taneček na způsob české polky, který si už nepamatuji. Co si pamatuji, je to, jak tam stojím v dětském dirndlu, protože jiný kostým nebyl k mání, ruce v bok… a hudba nezní a nezní. Nějak se zasekl magneťak. Lidi se smáli, já se smála. Asi jsem to nakonec odtancovala, ale to už z mé paměti vymizelo.“

A tak bylo jasné, že budete také baletkou, ale někde jste přiznala, že Vaše maminka byla proti a Vy jste si studia baletu vydupala…

„To je pravda. Máma byla asi jediná z rodiny, kdo byl zásadně proti tomu. Uměla si totiž živě představit, co mně čeká. Nakonec ale povolila a asi to bylo dobře. Kdyby ne, nejspíš bych byla dodnes někde uvnitř ukřivděná, že jsem nemohla být baletkou.“

Balet jste vystudovala na pražské konzervatoři, ale do žádného souboru jste nenastoupila a pokračovala ve studiu. Nelitovala jste toho, že jste si na scéně nezatančila krásné role?

„Já si zatančila dost už během studia. Problém byl, že jsem nikdy nebyla skutečně disponovaná na klasickou baletní techniku a to, co bych bývala tančila ráda, se tu v divadlech neprovozovalo. Musím říct, že v Čechách jsem toho rozhodnutí nelitovala. Až když jsem přijela do Holandska a viděla všechny ty soubory, kterých bylo plné.“

Vystudovala jste teorii tance a doktorandská studia jste ukončila disertační prací „Jiří Kylián – sonda do choreografického procesu.“ Proč jste si vybrala tento obor?

„Protože se pro něj rozhodla moje kamarádka a spolužačka Lucie Mertová. Já jsem vůbec nebyla rozhodnutá, že se budu zabývat teorií tance. Vlastně jsem to tehdy zkoušela na DAMU na dramaturgii. Jenže to byl obor, kam se bralo tak na třetí pokus. Tak jsme s Luckou šly na přijímačky na HAMU a vzaly nás obě.

Studium jste ale na tři roky přerušila, když jste byla v Haagu. Co Vás tam přivedlo? A co Vám toto období dalo?

„To bylo v onom šťastném a zmateném období těsně po sametové revoluci a může za to Vladimír Vašut, tehdy náš milovaný profesor, kterému budu navždy vděčná. Nabídl mi tehdy, jestli bych nechtěla na půl roku odjet do Holandska hlídat děti. Že bych se při tom mohla trochu porozhlédnout po světě. Byla to úžasná příležitost. V roce 1991 ještě zdaleka nebylo samozřejmé, že si vyjedete do zahraničí na stáž. Tak jsem vyrazila hlídat děti a ukázalo se, že jejich rodiče se jmenují Hedda Twiehaus a Ulf Esser a že pracují v Nederlands Dans Theater. Ona jako repetitorka a asistentka šéfa NDT2 a on jako produkční Jiřího Kyliána. Zároveň se staral o čerstvě založenou Kylian Foundation… Tak se ten půlrok nakonec protáhl v podstatě až dodnes.“

Po ukončení studií jste začínala jako dramaturgyně v Dřevěném divadle a hodně se věnovala dabingu a překladům z němčiny a holandštiny. Věnujete se i dnes překládání?

„Někdy ještě ano, ale zdaleka už ne tolik. Dohání mne věk. Dabing a překlady, to je většinou noční práce. Kdysi jsem byla vyhlášená noční sova, ale nějak mi už ubývá sil. Byla to ale velmi dobrá zkušenost. A vlastně pořád ještě je.“

Řadu let jste vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny při HAMU v Praze. Co je Vaší pracovní náplní a komu je toto centrum určeno?

„Tak to je opravdu námět na mnohastránkovou brožuru. Pokusím se být opravdu stručná. Ta instituce v průběhu let několikrát změnila jméno. Dnes nese název Kyliánův taneční archív a sídlí v prostorách knihovny Hudební a taneční fakulty HAMU v Ledeburském paláci na Malostranském náměstí v Praze. Stará se o historii a současnost tance a pohybového umění v pokud možno nejširší možné míře. Je přístupná všem, profesionálům, amatérům, laické i odborné veřejnosti, všem, kteří se o tanci a pohybovém umění chtějí něco dozvědět. K nalezení je zde přes 3 800 knih, 114 titulů odborných časopisů, 3660 videozáznamů různých představení, filmů, dokumentů, metodických snímků k různým tanečním technikám, ale také jsou zde uloženy archívy a pozůstalosti osobností tanečního světa, plakáty, programové brožury, fotografie… Ten výčet je obrovský a stále se zvětšuje. Moje práce je tyto poklady shromažďovat, katalogizovat, ochraňovat, digitalizovat a zpřístupňovat.“

Stále působíte na HAMU jako externí pedagog?

„Stále působím na HAMU, ale od roku 2011 jako pedagog interní.“

Jednou jste řekla, že tanec byl pro Vás vždy součástí života. Jak to máte s tancem dnes?

„Pořád se na něj ráda dívám. Pořád mně naplňuje. Ale už ho neprovozuji osobně.“

A co čas na odpočinek? Jak jej ráda trávíte?

„Co to je odpočinek a jak se to dělá? Žertuji. Myslím, že nejlíp je mi v lese nebo u vody.“

Elvíra Němečková ml.

Narodila se 3. června 1970. Vystudovala pražskou Taneční konzervatoř (1988) a taneční katedru HAMU obor teorie tance (1995). V letech 1992–1995 absolvovala stáž v Kyliánově nadaci v Haagu. Od roku 1997 vedla videotéku J. Kyliána v Divadelním ústavu a od roku 2012 je vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny v Praze, dnes Kyliánova tanečního archívu, který je součástí Kyliánova nadačního fondu v Praze.

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s fyzioterapeutem PAVLEM KOSTĚM

„Lockdown může být někomu i prospěšný“

Pavel Kosť vystudoval fyzioterapii na Slovensku, kde se narodil. V roce 2005 se vydal do Čech a začal pracovat v rehabilitačním ústavu RÚ Kladruby, kde se soustředil na problematiku těžkých pohybových hendikepů. Od roku 2011 provozuje soukromou praxi RehaKost. Své získané znalosti předává jak dalším kolegům, tak také na přednáškách studentům Lékařské fakulty UK. Jeho žena Jana je vozíčkářka, členka SKV Praha a mistryně světa v orientačním závodě vozíčkářů. Žijí v Praze a mají jedenáctiletá dvojčata Patricii a Matyáše.

Jak důležitý je pohyb pro život?

„Pohybová aktivita je součástí bytí člověka. Je nepostrádatelná pro vývoj dítěte i správné funkce orgánů. Pohyb má velký vliv na činnost kardiovaskulárního systému a plic, ovlivňuje metabolismus a regeneraci. A co je nejdůležitější – jeho účinek na pohybový aparát je jednoduše nepostradatelný. Mimo to úžasným způsobem ovlivňuje psychiku, snižuje stres a vznik civilizačních nemocí a blahodárně působí na hormonální systém.“

Jak důležitý je pohyb pro osoby s hendikepem?

„Pohyb je vnímán často relativně. To, co pro někoho znamená olympijským výkon, někdo za pohyb ani nepovažuje. O to větší komplikace je u člověka s pohybovým hendikepem. Gravitace, tíha samotného těla i (ne)kontrolované změny polohy těla u běžných aktivit aktivizuje fyziologické procesy. Pasivita pohybového systému z jakéhokoliv důvodu s sebou nese nespočetné množství negativních důsledků. Asi tím nejdůležitějším je změna držení těla. Dochází k přetížení kloubů a svalů, trofickým i strukturálním změnám, útlaku vnitřních orgánů s následným zhoršením funkce srdce, plic, peristaltiky střev, a dalších orgánů.“

Jaké následky může mít dlouhodobá nucená přestávka v pohybu v rámci domácí izolace kvůli koronaviru?

„Pro mě osobně skoro výlučně pozitivní. Proč? Protože mám konečně čas pro sebe, své blízké, možnost se zastavit nebo minimálně zpomalit. Je to doba vhodná na rekapitulaci posledních let, způsobu našeho žití i bytí. Možná taky na určitou změnu. Ale na to se asi neptáš, viď?

Takže má odpověď zní, že dlouhodobý lockdown s sebou přináší spíš neblahé důsledky. Ještě větší fyzická pasivita způsobená opatřením týkajících se Covid-19 devastuje pohybový aparát. Pro mnoho lidí je pohyb při cestě do práce – ať už je to jízda na vozíku (nebo přesuny do/z auta), nebo chůze – jedinou pohybovou aktivitou. A nyní jsme uvězněni v domácím prostředí, mnozí z nás vyměnili práci za home office. Fyzická neaktivita/pasivita v kombinaci s nevhodným prostředím je jednoduše cesta do pekel. A také nouzové řešení pracovního prostředí je špatné! Nemůžeme dlouhodobě užívat kuchyňskou židli, gauč nebo polohovací postel. Je to příjemné rozptýlení, ale dlouhodobá zátěž v nesprávných polohách vám určitě způsobí v lepším případě jenom bolesti pohybového aparátu.“

Jak se přimět k pohybu doma?

„To je otázka, na kterou neznám odpověď. Dlouhodobě bojuji s motivací svých klientů. Po x-přednáškách na téma prevence nemocí pohybového aparátu jsem došel k závěru, že teorie pana Železného: „Dobrá zpráva = špatná zpráva,“ je naprosto nejefektivnější. To v praxi znamená, že se nesnažím vysvětlovat, proč musíš! To vědí úplně všichni. Co ale mnozí netuší, co se stane, když to dělat nebudou. A pokud ještě užijete nějakou zajímavou kazuistikou, která nekončí jak 98% filmů americké produkce, úspěch je skoro na světě.“

Jak se konkrétně hýbat doma?

„Způsobu pohybových aktivit a cvičení je nespočetné množství. Asi nejdůležitější je samotné vnímání pohybu. Já osobně nedoporučuji zvýšenou pohybovou aktivitu. Buď ke sportu máte vztah, nebo nemáte. Tečka! A pokud nemáte ani po 50 letech žádný vztah, s největší pravděpodobností se to asi nezmění. A co s tím? Udělejte si cvičení z běžných aktivit, které děláme dnes a denně. Např. hned u čištění zubů se postavte na jednu nohu a zkuste to ustát 1min. V případě, že sedíte na vozíku, snažte se u sezení o napřímené držení páteře (v případě absence trupových svalů se přitáhněte rukou). Kartáček si ukládejte do nejvyšší police – intenzivní protažení vás okamžitě probere z ranního bdění. Odpadkový koš si uložte klidně na balkón. Že je to nesmysl? Právě naopak! Kolikrát denně hodíte něco do koše? Určitě nebude rychlejší nebo efektivnější než v kuchyni. Ale pozitiva přirozeného pohybu v domácím prostředí jsou k nezaplacení! U práce si dejte pití do flašky (klidně 2,5l PET) na zem, pracovní dokumenty nechte v ložnici. Po 2hod kompenzujte sezení – pověste se na hrazdu na pár sekund, položte se na břicho do postele, nebo vsedě natáhněte ruce ke stropu a udělejte intenzivní záklon páteře. 1-2 krát týdně si udělejte „výlet“ do potravin a připravte rodině skvělou snídaní. Příprava jídla je taky skvělou pohybovou aktivitou, hlavně když u toho strávíte 2hod. U žen má samozřejmě podstatně větší význam než u mužů. Spojte příjemné s užitečným a pohyb se stane součástí vašeho fungování. Změníte pohled na pohyb jako na nezbytnou nutnost.

S manželkou jsme přemýšleli, jakým způsobem namotivovat děti. Optimálním řešením byla pro nás hrací konzole s pohybovým senzorem. Spojili jsme pohyb, zábavu i sociální kontakt, protože často skáčeme před konzolou úplně všichni. A není nic lepšího, než vítězný úsměv dítěte nad poraženým (a porážkou zdrceným) rodičem! Žádný strach, hry můžete klidně hrát i v sedě.“

Myslíte, že někomu může domácí karanténa i prospět?

„Určitě! Mojí manželce! Nechci se rouhat, ale jsem za karanténu rád. Nikdy jsem si rodinu neužil tak, jak právě na počátku roku 2020. A jsem hrozně rád za manželku, protože se úplně zastavila. Fialka je regulérní workoholik. Její způsob života, ve spojitosti se stresem a enormní únavou, ji ve 31 letech posadil na invalidní vozík (spinální příhoda je obdoba mozkové příhody – krvácení do míchy v oblasti střední hrudní páteře způsobilo bohužel ireverzibilní změny). Ona je jasným důkazem, že enormní stres může přinášet fatální následky.

Ale není možné paušalizovat (ne)výhody aktuální situace, protože karanténa má různé dopady na domácnosti/společnosti. Jsou lidi, kteří v období karantény pracovali v průměru 12hod denně, a na druhé straně skončilo nespočet lidi ze dne na den bez práce a finančních prostředků. Doba je zvláštní a je důležité ji vnímat jako více či méně trvalou. Negativním postojem ke změnám si určitě nepomůžeme, právě naopak!“

Může být někdy pohyb škodlivý?

„Tady platí zlaté pravidlo – všeho moc škodí! A tak je to i s pohybem. Nikdy se nesrovnávejte – hele, on zvedá 160kg bench, já bych měl taky. Nesmysl! Poslouchejte vlastní tělo, vnímejte změny, které souvisí s určitou změnou, cvičením, zátěží. Moje rady jsou jenom doporučením, rozhodně ne modlou! Už jsem v praxi viděl tolik absurdit, že jsem totálně pokorný. Jakákoliv fyzická aktivita (pohyb, sport, chůze, cvičení, práce, cokoliv) vám nesmí způsobovat dlouhodobě bolesti nebo potíže. Krátkodobá svalová únava nebo bolest k fyzické aktivitě prostě patří. Na druhé straně, příliš opatrnosti, strachu vás nikdy neposune. Hledání zlaté střední cesty je někdy celkem oříšek. Hlavně si pohyb užívejte, bavte se, udělejte si ze sportu společenskou událost. Nesnažte se udělat světový rekord! Druhý den po cvičení je vhodné fungovat bez asistence a taky zvedání z postele vám nesmí zabrat více než 10min.

Důležitější než samotné cvičení je ideální postavení těla!!! To znamená, že i z ležení na gauči můžete být příjemné cvičení. O závislosti správného držení těla a funkce bránice (hlavní nádechový a posturální sval) se dá napsat samostatná kapitola. Ideální držení těla užívá optimálním způsobem svalovou aktivitu i postavení kloubů. Když se díváme na tělo jako na kus hmoty, má i naše tělo určitou životnost. Tak se k tělu chovejte tak, ať vám to dalších x-let vydrží bez potíží.“

Někteří lidé jsou v současné koronavirové krizi pod velkým tlakem a obřím fyzickém i psychickém vytížení. Jsou z pohledu fyzioterapeuta patrné nějaké obtíže, které by se dalo označit za příznačné?

„Odpočívat musí hlava i tělo. Už dávno neplatí teorie, že například CMP se vyskytuje u lidí od 65 let. Kombinace různých faktorů – stres, nedostatek času, nestandardní priority, únava, fyzická pasivita, naše tělo degradují. Buďte alespoň jednou týdně egoisti. Nechte rodinu doma napospas partnerovi. Skočte na kávu, do kina, zasportovat si, nebo si jenom sedněte na lavičku a užívejte tu chvilku se sebou. Dělejte cokoli, co vám udělá radost. Tři hodiny to členové rodiny bez vás určitě zvládnou! Pomáhá tomu off-line režim mobilu.

Náš rozhovor s tanečnicí KRISTÝNOU COUFALOVOU, populární ze StarDance

„Odpočinek je moje slabá stránka“

V prvním ročníku televizní taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, se stali vítězi herec Roman Vojtek s taneční partnerkou Kristýnou Coufalovou, které v té době bylo krásných 21 let. Od té doby vystudovala práva, stala se maminkou a v rodinné taneční škole Coufalovi působí jako lektorka, trenérka a choreografka a na soutěž vzpomíná moc ráda.

Bylo zásluhou radičů, kteří vedli v Olomouci taneční školu Coufalovi, která vznikla v roce 1990, že jste v sedmé třídě ZŠ začala tančit?

„Určitě to byla jejich zásluha. Ale ne asi v tom smyslu, který čekáte. V sedmé třídě se konečně přestali bránit mému tlaku a svolili, že mohu. “

Tancováním přišly tréninky, soutěže, soustředění, taneční prohry i výhry. Jak na ten čas vzpomínáte? Byla jste soutěživý typ?

„Já asi nejsem soutěživý typ. Mě moc bavilo tancování, jako takové a ten kolektiv v daném klubu. Na TK Olymp Olomouc, na StarDance a na DSP Kometa Brno vzpomínám moc ráda!“

V 21 letech jste získala titul „Královna tanečního parketu“, když jste spolu s hercem Romanem Vojtkem vyhráli v prvním ročníku TV soutěže StarDance… když hvězdy tančí. A někde jste řekla, že to pro Vás bylo zlomové. V čem?

„Já v době StarDance ,jen´ studovala, už jsem závodně netančila. Uvědomila jsem si, že nechci o tancování vlastně přijít. Škola byla fajn. A rozum říkal: studuj, jenom studuj! Ale srdce mě táhlo zpět na taneční parket. Dva roky jsem odolávala nabídkám od Honzy Tománka, že by tam měl v Brně pro mě partnera. No, a pak jsem mu zavolala, že bych to moc ráda zkusila ještě! A taky jsem vlastně měla pořád pocit, že musím mít navíc ještě nějaké ,normální´ povolání. A po StarDance jsem si říkala, že by bylo moc hezké dělat něco, co mám ze všeho nejraději a kdyby to i zaplatilo hypotéku, bylo by to win-win.“

Co Vám tato soutěž dala a jak na ni vzpomínáte? Sledovala jste další ročníky?

„Bylo mi čerstvých 21 let. Byla jsem jak Alenka v říši divů. Soutěž mi dala obrovské množství krásných zážitků, zkušeností a pracovních příležitostí. A i přátelství. Dva roky poté se to naše ,zdravé jádro´ potkávalo při každé příležitosti, narozeniny, svatba či pracovně na různých vystoupeních. Bylo to moc milé a opravdové.

Samozřejmě postupem času se potkáváme míň a míň. Ale pořád o sobě víme, sledujeme se na IG, občas si něco napíšeme. Takže odpověď by byla – vzpomínám moc ráda! Protože to bylo krásné. A další ročníky jsem sledovala a sleduji.“

V letech 2005 – 2012 jste se soustředila na studium na UK v Praze, kde jste studovala právo a právní vědu. Proč jste si zvolila právě tento obor?

„Já jsem studovala gymnázium Hejčín v Olomouci. A ve čtvrtém ročníku jsem měla jen jednu preferenci – a to, že fakt nechci a nemůžu studovat fyziku. Jinak jsem měla školu ráda, měla jsem super učitele a bylo mi celkem jedno, co se učím. Maturovala jsem z dějepisu a matematiky. Takže k matice jsem měla přihlášku – na ekonomku do Brna. A k dějepisu jsem si dala práva. A když vyšly přijímačky do Prahy, byla by škoda to nezkusit.“

K tanci jste se vrátila a v rodinné taneční škole Coufalovi působíte jako lektorka, trenérka a choreografka. Co Vás na své práci nejvíce baví?

„Baví mě nadchnout pro pohyb děti školkového věku, baví mě zpětná vazba na lekcích s těmito dětmi. Baví mě, jak rychle se učí, jak jsou všemu otevřené a hravé.

Na středoškolácích mě každoročně dojímá rodičovská volenka na prodloužených a závěrečných kolonách, kdy maminky tančí se svými syny, kteří se je snaží vést jako opravdoví muži a maminky se nakonec i nechají vést. No a tatínci, jak najednou nevědí, kde tu svou dceru chytit, nešlápnout ji nejen na nohu, ale i na ty krásné šaty – a jak je to pro všechny z nich ten moment – poprvé v životě, jednou a naposled. Dojetí, nervozita, všechno se to mísí a má to jedinečnou atmosféru.

A kurzy tance pro dospělé – na tom mi přijde krásná celá ta situace – že dva partneři spolu chtějí hodnotně trávit čas. Jsou na stejné úrovni. Partnerka nestíhá záda partnerovi, jak by tomu bylo, kdyby si vyjeli na kolo. Partner není znuděný nahrávkami, jak by byl asi v tenise. Ale v tanci jsou si rovni. Musejí spolu kooperovat. Musí se spolu sladit. A to mě baví! Když se sladí, líbí se jim to, baví je to a mají z toho radost! Pak z toho mám obrovskou radost i já!

Jste maminkou. Vedete své děti také k tanci?

„Berenika má 4 roky, Debora má 2 roky. Moje přání by bylo, aby chodily do atletiky nebo nějaké pohybové přípravky. Aby uměly lyžovat, bruslit, jezdit na kole, kolečkových bruslích, plavat a tak. Nejsem zastáncem specializace u malých dětí. Ale člověk míní, život mění. Berunka se vidí už teď jako baletka. 😀 Takže uvidíme. Budu vděčná, když budou z něčeho nadšené a šťastné tak, jako já byla z tancování v Olympu, StarDance nebo pak v Kometě!“

Co Vám říká slovo odpočinek? Jak ráda relaxujete?

„No. Odpočinek je moje slabá stránka. Moc nevím, jak na něj. Ale když jsem neměla ještě holčičky a byl čas válecí dovolené u vody, četla jsem knížky. Protože jen tak ležet mě nebavilo.

A teď? Od holčiček odpočívám v tanečních. A doma s holčičkami zase odpočívám od tanečních.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí NATAŠOU NOVOTNOU, ředitelkou Kyliánova nadačního fondu v Praze

„Tanec je tichý živel, který se dostavuje často, naštěstí“

Absolventka tanečního oboru na Janáčkově konzervatoři v Ostravě Nataša Novotná v devatenácti letech získala angažmá v Nizozemsku. Tančila také ve švédském Göteborgu a po návratu do Čech, spolu s kolegou Václavem Kunešem založili soubor současného tance 420PEOPLE. V současnosti je ředitelkou Kyliánova nadačního fondu v Praze. Působí také jako choreografka a vyučuje na tanečních školách a z pozice repetiora koučuje taneční profesionály.

Narodila jste se v Opavě a již ve dvou letech jste se začala věnovat krasobruslení a pak přišel balet. Jak vzpomínáte na své dětství, které jste prožila se sestrou na Moravě v obci Dobroslavice?

„Tomu říkám trefa do černého, zmiňujete moji sestru a to je pro mě nejvíce křehké téma, jelikož jsme spolu měly autonehodu a ne všichni přežili. Vzpomínky na naše krásné společné dětství jsou pro mě velmi vzácné. Od mala jsem dojížděla zhruba hodinu do města, Ostravy, za tréninkem a na rozdíl od ostatních vesnických dětí, chodila tam i na základku. To byla ohromná výhoda, uměla jsem totiž mnohem dříve všechna sprostá slova 🙂 Své dětství reflektuji skutečně jako dokonalé. Ve velkém rodinném domě hned vedle lesa, který stále něco plodí, což nás učila naše babička „lesní žena”; na jedné straně vsi třešňová alej, ořechová na druhé, možná proto se vůbec nebojím výšek?! Zámecký park s nejkrásnějším tenisovým kurtem na světě a na svahu lyžařská kotva. S rodiči jsme často výletovali a o prázdninách vždy vyjeli za babičkou do Prahy a pak pryč z Čech. Tedy kam to šlo, tátova sestra totiž emigrovala do Švýcarska.“

Co Vás přivedlo k tomu, že jste šla na ostravskou Janáčkovu konzervatoř, kde jste vystudovala balet, i když jak jste jednou přiznala, Váš tatínek viděl Vaši budoucnost v matematice?

„Ono nakonec, konzervatoř je vlastně taková jen trochu jiná matematická škola. Denně řešíte neznámé, geometrii, plánování, úhly, kinetiku, dynamiku, derivace a fraktály, pokud tedy chcete. Já rozhodně chtěla. Od dětství v krasobruslařském oddílu TJ Vítkovice, bylo k baletu dost blízko. Někdy od páté třídy jsem si jiné povolání moc nedokázala představit. Konzervatoř byl jasný cíl.“

V devatenácti letech jste byla, v roce 1997, angažovaná v nizozemském souboru Nederlands Dans Theater 2 pod vedením světově proslulého choreografa Jiřího Kyliána. Pak jste dva roky tančila ve švédském Göteborgs Operan Ballet a od roku 2002, jste byla pět let, členkou hlavního souboru Nederlands Dans Theater. Jak vzpomínáte na svá zahraniční angažmá? Co Vám to dalo?

„Jako každý Honza, který jde do světa. Získala jsem především zkušenosti a s nimi spojené vzpomínky. Země, ve kterých jsem žila, jsou velmi vyspělé, jakýsi vzor jsem čerpala nejprve docela podvědomě i ve společensko-sociální rovině. Práce samotná je, mimo hodiny na sále, především o setkávání se. Některá setkání rezonují dodnes a přerostla v přátelství, jiná a je jich dost odnesl čas. Potkali mě více či méně fajn lidi, zajímali mě vztahy s nimi a mezi nimi, řešila jsem nečekané a nové životní situace, vydávala se na krásné blízké a dálné cesty… Rozmanitost by mohla být shrnujícím slovem pro toto období, a pokud si z něj něco nesu vědomě, pak je to jakýsi pocit bezpečí, že prakticky všude na světě mají lidé své radosti a problémy… a že řešit divné myšlenky nebo stavy tancem, funguje už tisíce let.“

Poté jste se vrátila do Čech a spolu s Václavem Kunešem jste v roce 2007 založili soubor současného tance 420PEOPLE, jehož jste byla do roku 2016 výkonnou ředitelkou: Co k tomu vedlo, založit tento soubor a kde všude vystupuje?

„Vytvořit soubor byl čistě jeden ze splněných snů. Říkala jsem to už mockrát, měla jsem takovou touhu a potřebu zkusit tady doma dělat podobnou věc, která mě samotnou nadchla a pro vývoj (mého) oboru dávala smysl. Tělo v pohybu je takový přirozený komunikační kanál a věřím, že se nám se souborem podařilo a nadále daří zprostředkovat nebo evokovat divákovi neopakovatelný zážitek, který mu třeba nějak odlehčí v tíze života.

Poslední 4 roky sleduji soubor opravdu jen z povzdálí anebo on-line, abych byla lehce v obraze. Přehled o tom, kde a co hrají, vůbec nemám. Zpětně je to pro mě hezká a poučná životní kapitola, ze které si nesu spoustu zkušeností a postřehů. Pocit z toho období, kdy se člověk ze začátečnického elánu a naivity pouští do složitých věcí, zůstává pozitivní a naplňující. To nejen ve smyslu pocitu dobře odvedené práce (zaměstnali jsme lidi, řadě tanečníků nabídli angažmá a další řadu přivítali v divadle). Myšlenka, třeba na to že už jste něco zvládli, často dokáže působit jako hnací motor.“

V roce 2017 jste založila Kyliánův nadační fond v Praze. Co je jeho náplní?

„Kyliánův fond v Praze existuje prakticky od začátku devadesátých let minulého století. Od té doby především schraňuje a dále nabízí k dispozici veškeré video materiály současných významných choreografů. Navíc i další archivní záležitosti nebo pozůstalosti relevantní našemu oboru. V současnosti směřují aktivity fondu do tří hlavních směrů. Pokračuje budování videotéky a vzpomínkový program Stopy v písku, který je jako vše teď kvůli covidu pozdržen. V rámci archivu teď pracujeme na knize textů pana Kyliána, tak aby byla pro regulérní veřejnost nejen pro tanečníky. Dalším směrováním fondu je kontinuální vzdělávání. V loňském roce byl zaveden čtyřletý program pro studenty konzervatoří. Budoucí tanečníci se seznámí nejen s prací našeho mistra, studují přímo i současný materiál, dostávají reference a diskutujeme nad přístupy k látce. Tak aby si věci dokázali spojit, byli více připraveni na realitu zaměstnání. Třetí směr fondu jde naproti veřejnosti. Více než kdy jindy si dnes klademe otázku, co taneční umění pro budoucnost znamená? Přežije-li taneční představení ve formě, kterou známe? Měli bychom pohyb využít ještě jinak … Jsou to zásadní otázky, na které zatím nemám odpověď, nicméně beru propagaci tance jako své poslání a pohyb bez zbytečných slov jako životní styl. Obloukem tedy se dostávám k tomu, že připravujeme realizaci kinetické sochy – pracovní název Hybatel.“

Vyučujete na tanečních konzervatořích, AMU v Praze a v souborech v ČR a v zahraničí. Jste lektorkou tanečního Studia Nové scény ND, vyučujete pohybový jazyk Gaga, děláte choreografii. Baví Vás předávat své schopnosti mladé generaci?

„Uvažuji nad svými lekcemi spíše tak, že zkušenosti naopak získávám já. Vést kolektiv, myslím tím učit žáky nebo ty dospělé klienty, je pro mě více než cokoliv jiného spíše psychologie. Přicházet na to jak kdo a proč funguje právě, jak funguje, navíc mám k detekci psychiky pro pozorování celé tělo, které neumí lhát. Moc zajímavé.

Samozřejmě mě nejvíce naplňuje vyučování tam, kde mé informace zužitkují. A to se odvíjí především od předchozího učitele, pak od talentu, vůle a inteligence žáka. Vždy je to nakonec můj čas, který s lidmi trávím, nerada si jej otrávím.“

Na svém kontě máte dvě nominace nizozemských kritiků jako nejlepší tanečnice, Cenu Thálie za výkon ve Small Hour a na Festivalu Tanec Praha jste v roce 2009 získala titul Tanečník roku. Jednou jste přiznala, že budete tančit do sedmdesáti. Co pro Vás znamená tanec?

„Tanec je pro mě velice moudrý, ne-li nejmoudřejší způsob péče o vlastní tělo. Barometr vlastního stavu mysli a těla. Nekonečný pomocník pro získání lepší nálady a taky tichý živel, který se naštěstí dostavuje často.“

Spolupracovala jste s řadou zajímavých osobností. Je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil a s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Bylo by praktické vyjmenovat spíš těch pár lidí, se kterými už bych ráda nikdy nespolupracovala. (-: Vážím si velmi všech hvězdných setkání a propojení na inspirativní osobnosti. Choreografové Jiří Kylián a Ohad Naharin, kteří se mi prolínají životem, jsou bezesporu dva muži, kteří zkrátka už svou existencí zařídili motivaci pro ostatní, já nejsem výjimkou. Navíc s nimi svým způsobem stále spolupracuji. Mám-li dotaz chápat tak, s kým bych ráda spolupracovala jako tanečnice? Pak s kýmkoliv, kdo v mých očích prokazuje smysluplné profesní i lidské chování, k tomu má nosný nápad a zajištění pro vznik inscenace.“

Jste velice zaneprázdněná pracovními aktivitami. Umíte odpočívat a co koníčky?

„Popravdě jsem raději v pohybu než bez něj. Odpočívám na cestách, medituji při vaření, koníčkem je velká zahrada a drazí přátelé.“

Foto: Tamara Černá, V. Jirásek, P. Šulcová, P. Hejný a M. Perricone

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN