Vstoupíš dvakrát do stejného moře?

Jiné mezinárodní obsazení. █ Dana Pala tentokrát na „režijní židli“. █ Škrty a inovace. █ Prostor i rozlet ve studiu ALTA. █ Vrcholná reminiscence na dávné pánské záchodky zachována! █

TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil již předloni na první premiéru „La Mar“ v Praze 7, Holešovicích, v komorním divadélku populárního pražského Cross Clubu, obsáhlou recenzi. Připomeňme si alespoň její důležité pasáže: „Výkon Dany Paly, a zejména italského tanečníka Enrico Paglialungy, byl strhující. Vše bylo podřízeno stylu a náladě téměř hodinového představení. Nástup interpretky z hlediště. Nekomplikovaná, ale výrazná scéna. Výstižné kostýmy Nguyen Šetlíkové. Světelný design Michala Hōr Horáčka (který byl i prvním fotografem a autorem plakátu tohoto projektu). A v neposlední řadě i skvělá hudba Jiřího Lukeše.

Právě hudební doprovod se stal nedílnou součástí představení. Nebyl pouhým podkreslením, nýbrž i dynamizoval děj. S minimalistickým prostředím konvenovala převážně konkrétní hudba a zvuky (nikoli vzniklé elektronicky, samplovaně, ale převážně reálné). Kontrastem jim pak byly výrazně melodičtější, romantizující kytarové rify.

Scéna dokázala evokovat mnohé. Podněcovala divákovu obrazotvornost. Důvěrně známé žlábky s vodou z pánských WC hospod čtvrté cenové skupiny se proměňovaly postupně v moře až ve vodu život budící. Jednoduchá síť v rámu se stávala labyrintem i pouty zároveň, aby ve finále zaobalila a svázala veškeré ty hormony mužského i ženského světa.“

Po dvou letech jsme tedy vstoupili do jiného moře. Ale opravdu jiného?

Obnovená premiéra se konala také v Holešovicích. V pouze jednu stanici tramvají (od Cross Clubu) vzdáleném renomovaném Studiu ALTA. Změnili se interpreti. Dana Pala se již plně věnovala režii a supervizi, nikoli jevištním povinnostem.

Starý a osvědčený titul, noví interpreti

Nelze jednoznačně zhodnotit, zda sevřenějšímu komornímu stylu představení „La Mar“ nenapomáhalo intimnější prostředí podkrovního divadélka Cross Clubu? ALTA a její prostor však daly snům o moři a mořských pannách Dany Paly daleko větší rozlet.

Hlavní a tou největší změnou byli oba protagonisté. Mezinárodní „bratrství“ zůstalo zachováno. Tentokráte však v opačném gardu. Čechy reprezentoval (pro)tentokrát tanečník se světovými zkušenostmi Viktor Konvalinka. A jeho „protiváhou“ byla křehká Hanna Nussbaumer. V programu je prezentována jako Australanka i Švédka zároveň. U ní nutno vyzdvihnout pravidelné smluvní angažmá ve švédském souboru Norrdans.

Nemám tak dokonalou „fotografickou hudební“ paměť, abych posoudil změny v Lukešově hudební partituře. Tedy, pokud k nim vůbec došlo? Je pravdou, že nyní na mne působila scénická muzika provázaněji. Může to být však efektem širšího a hlubšího jeviště a tím pádem plynulejších tanečních akcí?

Na snímku v popředí (modře nasvícené) ony stylizované žlábky dávných pánských WC

Stěžejní body divadelní scény zůstaly zachovány. Proplétaný rám i reminiscence na dávné pánské toalety – žlábky. Zvláště onen silný moment „koloběhu vody“ z pánských pisoárů až do moře zůstává silným momentem i v obnovené verzi. Ta WC evokují i léčbu močí – urinoterapii, která dává život něčemu novému.

Hlavní změna se týkala obsazení obou hlavních, jedinečných postav. Je polemické, zda u nich sázet na kontrasty, protipóly? Anebo se více zaměřit na jejich vzájemné souvztažnosti?

U Hanny Nussbaumer příjemně překvapil poněkud hravější a lyričtější přístup k roli, než tomu bylo minule u autorky a režisérky v jedné osobě ̶ Dany Paly. Tanečnice se severskou praxí zde prokázala smysl pro hudebnost, variabilitu i širokou škálu vnímavosti pro temporytmus inscenace. Naopak, režírující Dana Pala do ní mohla vložit vše to, co se velice složitě interpretům zároveň režírujícím sebe sama vychytává. A zároveň i své zkušenosti z minulých provedení. Dá se jednoznačně prohlásit, že ženská postava zde nyní vyzískala další odstíny i valéry. Jinou otázkou zůstává však vzájemná souhra i korelace obou (a jediných) interpretů…

Osobně pro mne ženský a mužský svět spíše reprezentovala případněji Dana Pala a Enrico Paglialunga, tedy ti minulí představitelé. Vystupovali ve větším souznění a jejich vzájemné scény napomáhaly určitému jiskření.

Viktor Konvalinka má být sice „macho-reprezentantem“, ale někdy budí na pódiu dojem, že hraje bodyguarda sebe samotného… Prostě, že má starosti sám se sebou a už nezbývá prostor k partnerským otázkám. Připomíná mnohdy spíše samočinné mužské monstrum. A už vůbec nikoli dobyvatele či ochránce křehčí Hanny…

To je však pouze můj dojem z konkrétního, premiérového, představení. Další provedení mohou přinést v tomto směru určitě jiné vztahové polohy a vzájemné korelace. Ostatně, i skvěle obsazené sportovní týmy, nabité hvězdami, se vždy delší dobu sehrávají…

Myslím, že již mnoha tituly ověnčená inscenace „La Mar“ dostala ve Studiu ALTA další rozměry, impulsy. I podněty. A to je tím nejdůležitějším.

»La Mar«

Koncept, režie, choreografie: Dana Pala (CZ)

Tanec: Hanna Nussbaumer (AUS & SWE), Viktor Konvalinka (CZ)

Set design, original light design: Michal Hōr Horáček (CZ)

Light design: František Fabian

Kostýmy: Nguyen Ha Thanh Špetlíková (VN)

Hudba: Jiří Lukeš (CZ)

Hudební motivy: José Bolaňos (ES)

Produkce: Dana Pala Creativity

Foto: Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Růžový samuraj nás všechny zachrání

Současný tanec, nový cirkus, divadlo, zpěv

Nové představení choreografky Jany Burkiewiczové posílá do světa

Růžového samuraje, který nás všechny zachrání

Nejprve v Trutnově 5. listopadu a následně 11. a 12. listopadu 2019 v pražské La Fabrice proběhnou premiéry nového představení Růžový samuraj / Příběh zuřivého větru souboru Burki&com. Příběh hledající nového hrdinu vznikl na základě workshopů s 304 dětmi z jedenácti škol.

Představení, v němž vystoupí sedm performerů, spojuje současný tanec, prvky nového cirkusu, fyzické divadlo, zpěv, hudbu i výtvarné prostředky do jednotícího celku. Autorka Jana Burkiewiczová více jak půl roku postupně zkoumala s pomocí pedagogů a dětí v Praze, Trutnově, Moravské Třebové, Ostravě a Čeladné pojem hrdinů v současném světě. Děti o nich psaly slohové práce, vyprávěly příběhy, zkoušely definovat hrdinské vlastnosti, kreslily je i absolvovaly pohybové workshopy.

Příprava představení byla tak vedle vlastní divadelní práce především zajímavou sondou do myšlení nejmladší generace a současně cestou k základům hrdinských příběhů, k jejich zákonitostem.

„Někde mezi dětskými kresbami hrdinů jsem narazila i na Růžového samuraje. Právě ten pro mě nakonec celý příběh symbolicky spojuje. Je v něm síla, čest i odvaha, ale také srdečnost a něha. Představení, ve kterém jsou hlavním nástrojem vyprávění dynamické choreografie, přináší i velký prostor fantazii. Divák s ním zažije strhující příběh, který jej však především přivádí k sobě samotnému, k jeho vlastnímu cestě,“ popisuje představení režisérka, Jana Burkiewiczová.

Autorem originální scénografie je jeden z nejvýraznějších designérů současné české scény Maxim Velčovský. Jedná se o jeho první spolupráci s tanečním divadlem. Za kostýmy stojí módní návrhářka Petra Ptáčková, jejíž oblečení se prodává v Paříži stejně jako v Los Angeles.

Výjimečné je také složení performerů, kdy se v sestavě Burki&com objevují například poprvé dva kmenoví tanečníci švédských Norrdans Hanna Nussbaumer a Viktor Konvalinka, m.j. zakladatel Dekkadencers a někdejší sólista baletu Národního divadla. Vedle nich stojí dva talentovaní mladí tanečníci Eduard Adam Orszulik a Michal Toman, první student pražské HAMU a druhý čerstvý absolvent současného tance na bratislavské Vysoké školy múzických umění. Za pozornost stojí i trojice hudebníků, kteří jsou součástí živé produkce, písničkář Domini k Zezula (Perský chrt, Děti mezi reprákama), bubeník Michal Budinský (Lazer Viking) a operní pěvec Libor Kasík. Autorem scénické hudby je Jiří Konvalinka (Vložte kočku, Mutanti hledaj východisko).

Představení uvádí Burki&com za podpory Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hlavního města Prahy, Prahy 7 a Státního fondu kultury.

Michaela Dostálová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»LA MAR« nově a v ALTĚ

Obnovená premiéra počátkem listopadu. Zcela v novém obsazení. Ve „švédském“ provedení.

DANA PALA CREATIVITY company představuje taneční inscenaci „La Mar“ ve zbrusu novém nastudování! V díle na motivy pohádky H. Ch. Andresena „Malá mořská víla“ se představí Hanna Nussbaumer (AUS & SWE) a Viktor Konvalinka (CZ). Choreografii Dany Pala, ve které je hlavním tématem vztah mezi mužem a ženou, můžete vidět v pražském Studiu Alta v Holešovicích. Premiéra v novém obsazení se zde uskuteční 8. listopadu 2019 v 19.30.

Inscenace pokračuje v linii prolínání tance se scénografií a diváci mají možnost vidět pečlivou choreografickou práci s rozličnými elementy na scéně. Dílo je doprovázeno originální hudební kompozicí Jiřího Lukeše. Inscenace byla roku 2017 oceněna v Šanghaji na festivalu Dance Stages. Nyní ji nově nastudují tanečníci z profesionálního švédského souboru Norrdans.

Choreografka Dana Pala, která tvoří hlavně v České Republice, Španělsku a Německu vede mimo jiné také taneční školu moderního tance v Mělníku u Prahy. Hlavní myšlenkou její tvorby je vznik tanečních projektů, workshopů a propojení různých uměleckých disciplín z oblasti současného tance, hudby, scénografie, architektury i multimediálních technik.

Viktor Konvalinka (tanec) – Po absolvování Pražské taneční konzervatoře se stal členem Českého národního baletu, kde byl v roce 2006 jmenován sólistou. Vystupoval jako sólista v klasickém repertoáru, moderních baletech a současné choreografii. Během svého působení zde nastudoval mnoho děl renomovaných choreografů, jako jsou Jiří Kylián, Ohad Naharin, Mats Ek, Jiří Pokorný, Jacobo Godani, Youri Vamos, Petr Zuska, Jan Kodet a mnoho dalších. V roce 2009 založil taneční company DekkaDancers. V roce 2015 získal za své vynikající sólo v „Decadance“ Ohada Naharina v Národním divadle, cenu Thalia v kategorii „Tanec a pohybové divadlo“. Od roku 2015 působí v taneční company Norrdans.

Hanna Nussbaumer (tanec) – Po maturitě na Ecole Ballet School v Sydney v Austrálii v roce 2013 promovala v Londýně na Rambert School of Ballet and contemporary dance. Během svého pobytu zde měla příležitost spolupracovat s Rambert Dance Company. Poté pokračovala v magisterském studiu na London School of Contemporary Dance. V roce 2013 nastoupila na praxi v dánském tanečním divadle. Do Norrdans nastoupila v lednu 2015. Nyní tančí na volné noze a spolupracuje například v ČR s Janou Burkiewiczovou.

Foto: Andrea Barcalová

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pán světa a »PANTHERA«

V úterý 10. 9. a ve středu 11. 9. má v pražské La Fabrice světovou premiéru autorské představení Václava Kuneše a 420PEOPLE jménem »PANTHERA«. Exkluzívní recenze z předpremiéry.

Kouzlo předpremiéry

Osobně zrovna nemám v lásce nablýskané premiéry, kde potkáváte naprosto stejné tváře. Ale nejen na premiérách. Rovněž na výtvarných vernisážích, křtech knih… Ať již hraje na Slavii Real Madrid anebo do Prahy zavítá hokejový tým z NHL. Stále stejně se opakující typy mondénních lidí!

Naopak, předpremiéra ta má neopakovatelné kouzlo. To, pochopitelně, nechybělo ani na té „Panthery“, v pražské holešovické La Fabrice. Vyřvávání již ztemnělým sálem: „Hanko, pojď si sednout k nám!“ Focení mobily. Obdivné výkřiky uprostřed tanečních kreací. Upřímný a od srdcí znějící závěrečný potlesk. To jsou neopakovatelné atributy, s nimiž se na snobských premiérách prostě nesetkáte. …anebo pouze vzácněji.

A hlavně, vystupující nejsou tolik svázáni tradiční trémou a onou „premiérově dřevěnějící“ nervozitou.

Volná ruka

420PEOPLE je soubor, jehož je Václav Kuneš duchovním otcem (tedy, vedle Nataši Novotné, ale tu bychom označili určitě „matkou“). Má tedy určitou volnou ruku při výběru interpretů (nejen) „Panthery“. A většinou si tou volnou rukou vybral skvělé lidi „na volné noze“.

A tak měl Kuneš svou „výběrovou“ ruku šťastnou. Mezinárodní tým opravdu „nešlapal vodu“, nýbrž šlapal jako švýcarské hodinky. Vyvážené kosmopolitní spojení dravosti, zkušeností, ženského šarmu i chlapské tvrdosti a síly bylo (téměř) dokonalé.

Kunešovi by tento pospolitý tým měl určitě závidět trenér fotbalové reprezentace Jaroslav Šilhavý. S takovouto partou by jistě neprohrál v Kosovu. Ani jinde.

Bylo jich pět

A onen sehraný tým nastoupil v sestavě: Francesca Amante, Fanny Barroquère, Veronika Tököly, Viktor Konvalinka a Filip Staněk.

Nemá cenu zde a tady, obzvláště ještě po předpremiérovém představení, vyzdvihovat či kritizovat něčí individuální výkony. Ale bez přehánění musím uznat, že všichni ze sebe vydali maximum. A to jak po fyzické, tak po psychické stránce.

Myslím, že lichý počet tanečníků zavdává choreografovi více scénických možností. Poskytuje daleko rozmanitější možnost stavby nástupů i závěrů jednotlivých tanečních sekvencí. Dává šanci vycentrovat scény kolem stěžejní postavy, ale i další škálu neopakovatelných šancí.

Z druhé strany je ovšem relativně malý počet interpretů náročný v tom, že na pódiu může vyniknou každá drobná individuální chybička. I s tím se však 420PEOPLE vypořádali takřka s bravurou.

Procítěně? Pro sítě ne!

Václav Kuneš spíše střídmější, ale nápadité, scénické vybavení komentoval se svým pověstným nadhledem: „Hynek Dřízhal chtěl pro nás připravit inscenaci, která by byla skladná a nenáročná.“

Ano, dekorace možná, při přepravě, nezabere množství prostoru. Určitě však nepůsobila minimalisticky, natož triviálně. Naopak. Sítě skýtaly nepřeberné množství možností závěsů, předělů, světelných efektů a v neposlední řadě originálního akrobatického „náčiní“.

Navíc, i pouze zdánlivě nečinně visící boční sítě dávaly rovněž skvělou možnost prosvícení, takže díky němu se z nich na tanečním pódium proměnilo, v jednu scénu, na městskou dlažbu.

Pochopitelně, nemohu pominout stěžejní důvod sítí. Pocit zasíťovanosti. Přesíťovanosti a pocitu onoho „Velkého Bratra“. A v druhém plánu i ono bájné úsloví: „Je to blázen, hoďte na něj síť!“

Hudba „pod nohy“

Hudba Jana Šikla působila velmi silným dojmem. Byla oporou „Panthery“. Dynamizovala průběh představení. Dodávala mu nejen škály nálad, ale i filosofický podtext. Sám Kuneš si ji dlouho předem pochvaloval a označoval ji za „hudbu pod nohy“.

Václav Kuneš na mou otázku, zda byla hudba komponována na choreografii, či se někdy nechal i on inspirovat již hotovými kompozicemi odpověděl: „To jste mne teď zaskočil. Převážně byla muzika tvořena pro choreografii. Ale samozřejmě, že jsem místy použil již něco, co mne u skladatele zaujalo. Často je to takový ping-pong. Něco on skládá pro mne a jiné já použiji od něj.“

Co jsme a kam tančíme?

„Panthera“ by měla být hitem letošní nové taneční sezóny. Má na to potenciál. I onen pověstný „tah na branku“.

Václav Kuneš se sice inspiroval dílem „Sapiens“. Nikoli však dogmaticky. Hledá v něm existencionální otázky, dojmy z polarity dvou světů (a nejen lidského a zvířecího!), dohady kolem lidské individuality a jejího mikrosvěta. Myslím, že se v „Pantheře“ nalezl. A věřím, že rovněž diváci tuto inscenaci 420PEOPLE přijmou za svou.

»PANTHERA«

Choreografie: Václav Kuneš

Hudba: Jan Šikl

Kostýmy: Olo Křížová

Light design: Michal Kříž

Scénografie: Hynek Dřízhal

Obsazení: Francesca Amante, Fanny Barroquère, Veronika Tököly, Viktor Konvalinka a Filip Staněk

Čas: 80 minut

PREMIÉRA: 10. 9. a 11. 9. 2019

Foto: (ze zkoušek) Pavel Ovsík a Pavel Marek

Michal Stein

(psáno z generálky 9. 9. v 19.00)

TANEČNÍ MAGAZÍN