Taneční osobnosti – rozhovory – 22. stránka

TANEČNÍ MAGAZÍN hovoří s VÍTĚZSLAVEM RÁZKEM, učitelem paradance

„Nevzdávat se, tak to se člověku v životě docela hodí“

Vítězslav Rázek (1986) je rodákem z Prahy, kde žije s manželkou a dvěma dcerami. Vítězslav je tanečníkem tělem i duší. Vystudoval psychologii na FFUK, profesionálním psychologem se však nestal, přestože ve své každodenní práci na parketu ji používá. Tanec ho nakonec přivedl i ke studiu na FTVS v Olomouci, kde vystudoval taneční mistrovství a trenérství. Založil vlastní taneční školu – Tanec pro všechny (2012), kterou úspěšně, se svojí taneční partnerkou, vede. Tomu všemu předcházela dlouhá, pestrá a úspěšná taneční kariéra sportovního tanečníka. S taneční partnerkou Kristýnou Mückovou vyhráli Taneční ligu, stali se vicemistry ČR ve standardních tancích a finalisty mistrovství Evropy profesionálů ShowDance. Procestovali téměř všechny státy Evropy a mnoho států z celého světa. Před nedávnou dobou začal spolupracovat na odborném tanečním vedení vozíčkářů (takzvaný paradance sport).

Vítku, jak Vás napadlo zapojit do tance vozíčkáře?

„Tomu předcházela delší cesta. Když jsme s mou taneční partnerkou přestoupili do profesionálů, psal se rok 2015. Tehdy jsme založili taneční klub. Později jsme otevřeli taneční studio a začali organizovat taneční soutěže a zároveň jsme začali dělat také taneční porotce. Naším snem bylo uspořádat taneční soutěž na Žofíně, a to se nám nakonec povedlo. A jakmile jsme věděli, že můžeme uspořádat taneční soutěž v tomto krásném prostoru, přemýšleli jsme, jakými dalšími aktivitami jej naplnit. A tehdy nás napadl paradance. Domníval jsem se, že tanečníků na vozíku bude u nás hodně, vzhledem ke každoroční účasti ve speciálním díle StarDance věnovaného vozíčkářům. Posléze jsem zjistil, že účastníci StarDance žádnými aktivními tanečníky nejsou a že se tanci na vozíku věnují jen vozíčkáři sdružení v SKV Praha. Kontaktoval jsem tedy předsedkyni Míšu Krunclovou a vše jsme domluvili.“

Spolupráce tedy začala tím Žofínem?

„Ne. Spolupráce začala tím, že jsme v roce 2019 uspořádali první ukázkovou lekci v Parapleti, na kterou přišlo asi 18 zájemců. Ta se velice vydařila a účastníci byli nadšení. Na tuto ukázkovou lekci pak navázal pravidelný taneční kurz, který probíhal v Jedličkově ústavu a měl zasvětit účastníky do základů tance a připravit je na každoroční ples SKV Praha.“

Je rozdíl učit tančit běžné lidi a vozíčkáře?

„Je a není. Ačkoli by se mohlo zdát, že je to jednoduché, není tomu tak – paradance sport (soutěžní tance vozíčkářů) – je poměrně detailně propracovaný. V ČR ale nebyl nikdo, kdo by mě dokázal zasvětit. Tak jsem se vydal na Slovensko, kde se paradance věnují už přes dvacet let. Začal jsem jezdit na pravidelné lekce k panu Mičunkovi, aby mě zasvětil do vedení tohoto sportu, což se povedlo a mohli jsme tak otevřít zmiňovaný několikatýdenní kurz v Jedličkově ústavu.“

A nakonec se tedy uskutečnila i taneční soutěž pro vozíčkáře?

„Ano, ale… První mezinárodní soutěž v tancích na vozíku se měla uskutečnit v březnu 2020, ale přišla korona… Tak jsme ji odsunuli na říjen 2020. Ale i v říjnu zasáhla další vlna korony, takže jsme soutěž nakonec zrealizovali na Žofíně, ale kvůli nařízení vlády částečně online.“

A měli jste na soutěži své želízko v ohni?

„Ano. Reprezentovali nás vozíčkář Rosťa Vyhnálek s tanečnicí Zuzkou Chalupovou. Rosťa se Zuzkou si zatančili na Žofíně, odkud probíhal i online přenos. Ostatní zahraniční účastníci soutěže tančili ve svých domovských tanečních studiích. Vše bylo digitálně propojeno a přenášeno. Rosťa se Zuzkou obsadili krásné třetí místo (ze sedmi), což je na premiéru úžasný výkon!“

Tanečník a vozíčkář Rosťa Vyhnálek tedy vzešel z vašeho trenérského vedení. Jak jste se seznámili?

„Rosťa dorazil na naši první ukázkovou lekci do Paraplete a rovnou po jejím skončení mi říkal, že by se chtěl paradance věnovat se svou taneční partnerkou Zuzkou. A že by chtěli i soutěžit. Začali tedy docházet k nám do tanečního studia na individuální lekce, kde jsme jejich taneční vystoupení trénovali.“

Na kdy je připraven druhý ročník soutěže?

„Na 21. listopadu 2021 a doufáme, že už nebude muset probíhat online, ale klasicky. Na 2. ročníku se budeme podílet společně s SKV Praha, se kterým jsme společně založili taneční svaz.“

Můžete mi naši spolupráci v tanečním svazu přiblížit?

„V prosinci minulého roku naše „Škola tance pro všechny“ společně s SKV Praha se stali součástí nově vzniklého svazu „Czech paradance sport“. Ten je pobočným spolkem celorepublikového svazu, který nese název „Svaz učitelů tance ČR“. Ambicí svazu je, aby se zde v říjnu uskutečnil světový pohár v paradance, a aby na něj navázal kongres o paradance sportu. Rádi bychom totiž využili toho, že se do Prahy sjedou přední porotci a trenéři a budou diskutovat o novinkách v paradance sportu. První mezinárodní kongres v paradance sportu v ČR už se uskutečnil loni v září, ale ten ještě nebyl pod hlavičkou našeho svazu. O čem se na kongresu mluvilo, můžou zájemci vidět na tomto webu: www.praguedance.cz/online/

Jak se Vám spolupracuje s SKV?

„Skvěle, protože jak Míša Krunclová, tak Martina Henrichová, jsou velmi pohotové a akční. Cokoli vymyslíme, tak holky hnedle začnou realizovat. Veškeré nápady a sny, které máme, se nám daří zhmotňovat, což je báječné.“

Jedním z počinů, který se podařilo zhmotnit, jsou i pravidelné středeční online workshopy?

„To je teď taková „covidová“ akce. Online prostor sice není něco, co bychom si vysnili… Na druhou stranu to otevírá prostor pro další účastníky, kteří by se jinak do Prahy na naše lekce jen těžko dostávali. A musím říct, že mě to baví a děkuji za tu možnost.“

Co Vám tanec a sport dává do života?

„Úžasné zážitky a dovednosti. Možnost potkat spoustu nesmírně zajímavých lidí a osobností. Naučil mě se nevzdávat, což se v životě docela hodí.“

Děkuji pěkně za rozhovor a přeji brzké otevření tanečních parketů.

Pozvánka na ONLINE WORKSHOP moderního tance – Sportovní klub vozíčkářů Praha (skvpraha.org)

Foto: archiv Vítězslava Rázka

Tereza Marková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Aktuální rozhovor s VÁCLAVEM KUNEŠEM, zakladatelem a šéfem 420PEOPLE i porotcem StarDance

„Tanec zlepšuje náladu i výkon“

VÁCLAV KUNEŠ – dnes známý choreograf, tanečník a umělecký ředitel souboru 420PEOPLE – odešel jako osmnáctiletý mladík po absolvování konzervatoře do světa – konkrétně do Holandska. Tam dostal angažmá v Nederlands Dans Theateru u Jiřího Kyliána. U něj působil jedenáct let. Po návratu domů si, spolu s Natašou Novotnou, splnili sen. Vybudovat v Praze špičkový soubor současného tance. A to se jim povedlo. Dnes patří soubor 420PEOPLE (do názvu si jeho zakladatelé vepsali českou telefonní předvolbu) k tomu nejlepšímu, co česká taneční scéna nabízí. Do repertoáru souboru patří u diváků velmi oblíbené představení „PANTHERA“, které odhaluje tajemství vzniku samotného lidstva, „THE WATCHER“ s kapelou Please The Trees, jež je nejen taneční, ale i hudební extází, a představení „Křehkosti, tvé jméno je žena“, v němž se setkají vynikající herci Národního divadla se současným tancem. 420PEOPLE pořádá pravidelné tvůrčí pohybové workshopy a ve svém novém studiu Maiselovka v centru Prahy se chystají nejrůznější pohybové a taneční lekce. Navíc zde v době pandemie vznikly hned tři taneční filmy: „OHNĚ STROJE – KONKURZ“, „THROUGH GLASS“ a „ORĪGĪ“. V současné době tady členové souboru natáčejí on-line lekce a zatančit si tak s nimi můžete i vy!

Čím to je, že nám tanec dělá tak dobře? Jak na něj reaguje tělo a hlava?

„Vždycky jsem si myslel, že až mi bude čtyřicet, tak se mi změní život tím, že přestanu tancovat, protože už mi to nepůjde tak jako dřív. Ale teď se mi mění život tím, že zjišťuji, že tomu tak není, a mám pocit, že se dá dál tancovat. Asi až do hrobu. 🙂 Jinak, samozřejmě, ale dá! Udivuje mě, jak se tělo přizpůsobuje, jak poslouchá a jak také čím dál víc umím poznat, co se uvnitř mého těla děje. Tanec má na naše zdraví i psychiku neuvěřitelně pozitivní vliv.“

A jak konkrétně nám tanec pomáhá? Jak na něj reaguje naše tělo i hlava?

„Na nějaké primární úrovni se jednoduše vyblbneme, což je vždy potřeba – uvolnit se, a třeba z té vlastní škatulky na chvíli vystrčit růžky. Když nás k tomu inspiruje hudba nebo někdo, tak už automaticky zapínáme jiné než obvyklé radary. A hlavně povolujeme ty každodenní svěrací kazajky, které si vytváříme buď sami, nebo vznikají jako reakce na upjaté, stresové, uspěchané prostředí.“

K čemu Vás přivedla či spíše dohnala současná doba koronavirové pandemie?

„Zvykl jsem si každý den půl hodinky denně cvičit a během té doby si dokážu téměř úplně pročistit hlavu. Takhle pravidelně jsem necvičil tak posledních deset let! Ale zase jsem nikdy nebyl v takovéto situaci, jako jsme teď všichni. Takže vím, že něco dělat musím. Hlavně ale vnímám výsledek – po cvičení a tanci mám prostě lepší náladu i výkon. A že se potom lépe čelí všemu, co na nás ten den připraví, o tom nemůže být pochyb.“

Tak nejen Vám, 420PEOPLE, ale všem tanečníkům a hercům držíme palce, ať již nastane „doba vystupovací“. I z pandemie i ve smyslu vystupování na pódiích.

Foto: Pavel Marek, Pavel Ovsík a archiv 420PEOPLE

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s první baletní sólistkou pražského ND NIKOLOU MÁROVOU:

„Baví mě sledovat nadšení a pokroky mých studentů“

Nikola Márová o sobě říká, že patří k lidem, kteří si splnili sen, a její práce ji stále naplňuje a baví. Tím hnacím motorem je pro Nikolu Márovou balet, kterému propadla již v dětství. Je členkou baletního souboru ND v Praze, kde je a od roku 2007 první sólistkou. Na svém kontě má řadu krásných rolí, obdržela několik ocenění a patří mezi naše nejoblíbenější tanečnice. Spolu se svým bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou mají baletní školu School of Dance a jak přiznává, baví ji předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.

V dětství jste navštěvovala různé kroužky, chodila na klavír, na flétnu… V šesti letech vás maminka přihlásila na baletní přípravku do ND. A jak jste jednou přiznala, balet vás chytil a byla to láska na první pohled. Čím vás uchvátil?

„Obdivovala jsem spojení pohybu s hudbou, jak moc může pohyb znásobit účinek hudby a naopak. Okamžitě jsem si zamilovala divadlo a osobnosti, které účinkovaly na jevišti. Nejvíc ale pocit být na tom jevišti s nimi.“

Šla jste na taneční konzervatoř a přitom absolvovala stáž v Drážďanech a po škole jste nastoupila do baletního souboru ND jako sboristka, kde jste se již v osmi letech představila v představení Z pohádky do pohádky. V roce 2001 jste se díky záskoku v Louskáčkovi stala sólistkou a od roku 2007 první sólistkou. Čím je pro vás balet dnes?

„Balet je pro mě vlastně stále tím, čím byl od začátku. Samozřejmě mám své oblíbené tituly, které jsou mému srdci ohromně blízké, a ty si vždy moc užívám. Bohužel se s nimi ale po čase musím rozloučit, teď bych si ještě ráda alespoň párkrát zatancovala třeba Maillotovu Popelku nebo Sólo pro tři. Musím ale přiznat, že je stále těžší zkoušet nové premiéry. Divadelní provoz se, asi jako vše kolem nás, neustále zrychluje.“

Debutovala jste dvojrolí Odetty/Odilie v baletu Labutí jezero a jednou jste řekla, že to bylo splnění vašeho snu…

„Samozřejmě, byl to můj sen už od školy. Labutí jezero je nesmrtelný příběh, ve kterém si každý divák vždy najde své. Jednou jsem si počítala, v kolika verzích jsem tančila. Pokud se nepletu, bylo jich šest a to je na splnění dětského snu, myslím, zcela dostačující.“

Na scéně jste vytvořila řadu nádherných rolí. Byla jste Kitri v Donu Quijotovi, Aurorou ve Spící krasavici, Myrthou v Giselle, Královnou Mab v Romeovi a Julii, Nikie v La Bayadere … Jaké role máte nejraději?

„Ke každé roli si během zkoušení najdu vztah. Většinu zásadních rolí jsem si zatančila, poslední dobou spíš přemýšlím o rolích, které jsem netančila, ale chtěla bych. To je třeba Manon. Moc jsem se také těšila, až si zatančím Taťánu v Oněginovi a to se mi splnilo, ale kvůli koronaviru jsem si ji na jevišti zatím moc neužila. Snad se dočkám příští sezonu.“

Vaše umělecké kreace vám vynesly dvakrát Cenu Thálie (Odetta/Odilie v Labutím Jezeru a Matka ve Svěcení jara) a k tomu dalších pět nominací, tu poslední v širší nominaci v roce 2020 za roli Rosetty v Leonce a Lene. Máte také několik cen diváků pro neoblíbenější tanečnici ČR. Co to pro vás znamená?

„Každé ocenění pro mě znamená, že se někomu líbí má práce a za to jsem vždy ráda. Největším oceněním pro mě ale je, když se představení diváka dotkne a má z něj zážitek. Potlesk na konci představení je pro mě největší zadostiučinění.“

Hostovala jste v řadě zemí světa, tančila na předních scénách a spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte?

„Během své kariéry jsem měla obrovské štěstí a setkala se s mnoha významnými světovými choreografy a tanečníky. V době, kdy se v Praze poprvé uváděl Oněgin Johna Cranka, kde jsem tančila tehdy Olgu, měl můj taneční partner Michal Štípa únavovou zlomeninu a museli zavolat na několik představení Friedemanna Vogela. Vzhledem k mé výšce neměli jinou možnost. Já si každé představení s takovou hvězdou moc užívala, stejně, jako když jsem mohla vystupovat na galavečeru ve společnosti takových jmen, jako jsou Roberto Bolle, Tamara Rojo, Lucía Lacarra nebo Daniil Simkin.“

Spolu s vaším bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou jste založili baletní školu School of Dance. Co vás k tomu vedlo a co nabízíte?

„Otevření taneční školy bylo naším společným snem už dlouho. Troufám si říct, že možná už před deseti lety jsem začala toužit po tom si otevřít vlastní taneční studio s lekcemi, jak pro zkušené tanečnice a tanečníky, tak pro nadšené amatéry a úplné začátečníky. Baví mě předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Patřím k těm šťastným lidem, kteří si splnili svůj sen a živí se tím, co je naplňuje a baví. Nedokážu si představit, že bych každé ráno vstala a šla do práce, která mě nebaví.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Nikoly Márové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Populární tanečnice VANDA BARTOŠOVÁ DĚTINSKÁ ve speciálním rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Miluj tanec v sobě, ne sebe v tanci“

Vanda Bartošová Dětinská se již v pěti letech zúčastnila první taneční soutěže. V devatenácti letech byla taneční partnerkou sportovního komentátora Roberta Záruby v druhém ročníku TV taneční soutěži StarDance… když hvězdy tančí. V rodinné Taneční škole Dětinských působí Vanda Bartošová Dětinská jako lektorka, trenérka a choreografka a řídí se mottem: „Miluj tanec v sobě, ne sebe v tanci.“

Vaše maminka Jana byla také tanečnicí a pak začala provozovat taneční kurzy v Kralupech nad Vltavou. V roce 1989 spolu s vaším otcem Pavlem v Mělníku otevřeli Taneční školu Dětinských a vám byl tehdy rok. K tanci vás přivedla ve čtyřech letech právě maminka. Jaké bylo vyrůstat uprostřed tanečního dění?

„Hned první otázkou jste mi vykouzlila úsměv na tváři. Na vyrůstání v tanečním světě tedy vzpomínám ráda a v dobrém. Nebylo to samozřejmě jednoduché. Už jako takhle malá jsem měla velmi přísný režim, každý den jsem trénovala, jezdila s rodiči po soutěžích, mamka v té době byla také porotkyní a konferenciérkou, v pěti letech jsem se účastnila první taneční soutěže. Dětství jsem tedy trávila na parketu a už na základní škole jsem měla individuální plán. Ale také jsem měla možnost jezdit po světě a poznávat spoustu lidí a míst, které bych jinak neměla šanci poznat. Neměnila bych. Myslím, že to byl ten nejlepší start do života.“

Jste vicemistryní ČR v LA tancích a finalistkou mistrovství ČR v 10 tancích v juniorské kategorii. Šestinásobnou mistryní ČR družstev. Finalistkou mnoha světových tanečních soutěží v kategorii dospělých. Byla jste soutěživý typ?

„Myslím, že zpočátku jsem soutěživý typ byla. V dospělosti už to takové nebylo, pamatuji si proplakané chvíle z nezdaru i radosti z dobrého výsledku. Přirozeně, když na něčem denně dřete, toužíte po výsledku, ale nemyslím, že by to pro mě byl ten pravý hnací motor. Tím se stal hlavně tanec sám a také nezaměnitelné pocity, které se dostavují, když tančíte pro diváky.“

V devatenácti letech jste se v roce 2007 zúčastnila druhého ročníku TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, kde jste byla partnerkou sportovního komentátora Roberta Záruby. Jak na soutěž vzpomínáte a co vám dala?

„StarDance je rozhodně nezapomenutelná a krásná životní zkušenost. Zároveň taky obrovská dřina, nekonečné množství zážitků a spousta nových přátel. Dodnes se proto každou řadu snažíme, většinou i s Robertem, přijít na přímý přenos podívat. Kdyby nabídka účasti přišla znovu, určitě bych ji zvážila.“

Při všem tanečním vytížení jste vystudovala střední podnikatelskou školu a marketingovou komunikaci na Vysoké škole finanční a správní. Proč jste si vybrala právě tento obor?

„Vyrůstala jsem v podnikatelském prostředí, takže tento směr byl přirozenou volbou. Ale také musím přiznat, že i studium jsme vybírali s ohledem na možnost kombinace tance a dálkového studia. I VŠ jsem studovala kombinovanou formou. Z VŠFS jsem nakonec přestoupila na jinou VŠ, Mgr. titul mám z duševního vlastnictví. Zdá se to být úplně jiný směr, ale nakonec spolu dost souvisí.“

Ve vaší rodinné Taneční škole Dětinských působíte jako lektorka, trenérka a choreografka. Vedete kurzy pro děti, individuální výuku a latinu pro ženy. Jak fungujete dnes v době koronavirové? Dá se učit tanec on-line?

„Já úplně nejsem příznivcem online výuky tance. Osobně mám na výuce tance nejraději právě to, že se potkáváme s lidmi, vzájemně čerpáme energii a můžeme komunikovat a společensky žít. Ale vzhledem k velmi nejisté situaci nás to nutí nad online výukou přemýšlet. Zatím však stále doufáme, že to nebude třeba.“

Čím je pro vás tanec dnes? Stále platí vaše motto: „Miluj tanec v sobě, ne sebe v tanci.“

„Ano, tak to stále vnímám. Tanec je pro mě opravdu něco, co vychází z mysli, ze srdce. Téměř každá hudba mě rozhýbe, na tom nejspíš nic nezmění ani aktuálně méně aktivní přístup k tanci, ani čas. Tančím totiž i doma nad hrnci :-)“

V soukromí jste maminkou. Vedete syna také k tanci?

„Mám dva syny. Pět a čtyři roky. Jsme s manželem poměrně ambiciózní, chceme děti vést ke sportu. Ale k tanci je zatím cíleně nevedeme. Hrají basket a tenis. Geny se ale dle všeho nezapřou, vnímání rytmu v nich podporuji a oni mi doma pořád trsají :-)“

A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Jak ráda odpočíváte?

„Dnes už vím, že potřeba najít si čas sám na sebe není klišé, snažím se tedy odpočívat. Mým osobním relaxem je sauna a golf, se kterým jsem začala loňské léto a už se těším na novou sezonu. V téhle době mi pomáhá také pobyt na slunci, křížovky, knížky a pečení dortů.“

Foto: archiv Vandy Bartošové Dětinské

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN